logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN GEORG von HAMILTON

Já nížepsaný...

Ich endteß undterschriebener bekhenne
hür midt das ich von herren zallmeister
vom ihro hoch fürstl. gnadt fürsten
von lichtenstein 50 gulten richtig undt
bahr empfangen habe. wienn den 28 Juli 1700
johann georg vonn
hamilton
(tj. "Já nížepsaný tímto doznávám,
že jsem přes pana výplatního mistra
od Jeho Vysokoknížecí Milosti knížete
von Liechtensteina přijal v pořádku a
hotově 50 zlatých. Vídeň, dne 28. července 1700
Johann Georg von
Hamilton - pozn. překl.)"

Já překladatel doznávám, že jsem v transkripci originálu psal až na to úvodní všechna slova s malými písmeny na začátku, poněvadž je "nížepsaný" nijak od velkých významově nerozlišoval. Dokument je zato vyhotoven jeho vlastní rukou a nachází se dnes v lichtenštejnském knížecím archivu ve Vaduzu. To jeho zveřejnění v katalogu vídeňské výstavy Der Goldene Wagen des Fürsten Joseph Wenzel von Liechtenstein z roku 1977 ze sbírek vozovny císařského zámku v Schönbrunnu a ze zápůjček panujícího knížete lichtenštejnského mne přimělo zařadit Johanna Georga Hamiltona mezi autory, související byť vzdáleně se Šumavou a jejím nekonečným světem. Závěť pisatele této kvitance už jeho vlastní rukou psána nebyla. Podepsal ji jen už rozechvělými prsty na Štědrý den 24. prosince 1736 ve Vídni, kde 3. ledna roku následujícího zemřel. Její české přetlumočení přejímám z disertační práce PhDr. Ludmily Ourodové, podané v roce 2015, která se stala základem skvostně vypravené obrazové knihy "Johann Georg de Hamilton (1672-1737) – malíř zvířat a lidí", kterou autorka publikovala v edici Monumenta nákladem Národního památkového ústavu, pracoviště České Budějovice, už jako Ludmila Ourodová-Hronková. Testament zní v českém překladu takto:

Protože já, Johann Georg z Hamiltonu, jsem po zralé úvaze viděl, že není nic jistějšího než smrt, zaprvé poroučím svou ubohou duši velkému milosrdenství Ježíše Krista, za druhé nařizuji, aby mé tělo bylo podle křesťanského katolického zvyku bez dalšího převezeno tam, kde má být pohřbeno, za třetí nařizuji 20 mší, za čtvrté odkazuji chudobincům zde – měšťanskému špitálu sv. Martina Lazara, chudobinci v ulici Altergassen a špitálu sv. Jana Nepomuckého každému 30 krejcarů, celkem 2 zlaté 30 krejcarů. Za páté odkazuji čtyřem dětem z prvního manželství – mé dceři Antonii, ještě svobodného stavu, Eleonoře provdané Sevin, vdově Marii Katharině Meyrin a mému synovi Ignatiovi – nad již stanovený podíl po matce 500 pro každého dát ještě 50 po otci. Za šesté mému v posledním manželství zplozenému synu jménem Andreas (odkazuji) po otci 50 zlatých. Za sedmé stanovuji za svou univerzální dědičku svou milovanou manželku Katharinu, roz. Widenbaurin.

Všechny téměř slovníky uvádějí jako jeho rodiště (stejně jako rodiště obou jeho bratří) belgický Brusel, Herbert Haupt ("Das Hof und hofbefreite Handwerk im barocken Wien 1620 bis 1770" /2007/) však nověji dovodil, že i podle záznamu vídeňské oddací matriky o jedné ze dvou svateb Hamiltonových spatřil světlo světa v bavorském Mnichově roku 1672. Otcem měl být rovněž podle zápisu Frans de Hamilton, který v době narození synova měl žít se svou manželkou Marií Klárou, pocházející z Mnichova, ve vnitřním křídle "Rytířského domu" (Rittershaus) při mnichovském Maximilianově náměstí (Maximiliansplatz). Dne 5. června 1690 přichází osmnáctiletý příslušník původně skotské malířské rodiny, která prchla za Cromwellovy vlády na kontinent, do Vídně a v tamním kostele Panny Marie "bei den Schotten" (tj. "u Skotů") si bere za ženu o šest let starší Eleonoru Katharinu Märzinovou. Ta mu 16. února roku 1720 ve věku 54 let zemřela a on 15. února 1722 ve svatoštěpánském chrámu císařské metropole uzavírá své druhé manželství s Marií Katharinou Widenbauerovou. Po jeho smrti se stala chotí císařského dvorního malíře Ludwiga de Witte, Hamiltonova žáka a spolupracovníka. V letech 1700-1704 maloval pro knížete Johanna Adama von Liechtenstein šest portrétů koní a pro Antona Floriana von Liechtenstein (jeho vnučka Marie Terezie byla provdána za Josefa I. Adama zu Schwarzenberg) jak skupinový portrét Císařská jezdecká škola, na němž je zachycen i pozdější císař Karel VI., tak v roce 1720 na knížecí zakázku znovu řadu šesti portrétů koní v životní velikosti, které měly být doplněny i portréty psů. Už tady se však dochovaly i obrazy se dvěma sokoly, mrtvým srncem a mrtvou liškou i ptáky. K těmto malbám byly dodávány Hamiltonovi předlohy "in natura" i později, kdy už pracoval pro hraběcí rod Serényiů a už od roku 1698 i pro knížata "zu Schwarzenberg". Pro uměnímilovného knížete Adama Franze (1680-1732), který jak známo zahynul následkem osudného výstřelu samotného Karla VI. na jednom z císařských honů, maloval pak Hamilton více než 15 let, propuštěn z jeho služeb v roce 1718 právě ve prospěch císařův, u něhož pak setrval až do své smrti. Mezitím však působil v letech 1706-1709 na Hluboké (Frauenberg), 1709-1718 pak v Třeboni (Wittingau) a věnoval se vedle portrétů dvanácti plemen koní zejména obrazům s loveckou tématikou. Honů se prý i účastnil. Na jednom z nich, nazvaném "Konec štvanice na zajíce s loveckou společností a s loveckým pánem knížetem Adamem Františkem ze Schwarzenbergu", je zřejmě v osobě sokolníka uchován malířův autoportrét. Při práci na obraze s námětem štvanice na rysa se samicí, bránící dvojici mláďat před dorážejícími psy, Hamiltona zdržoval, jak dokládá dochovaný český text Antonína Nikendeye (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), nedostatek ulovených "modelů". Sháněly se pro něho po celém hlubockém panství, poněvadž to krumlovské získal rod až roku 1719 (po smrti Marie Ernestine zu Eggenberg, roz. ovšem "zu Schwarzenberg" /rovněž samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže/), kdy už byl rok vyslán do císařských služeb. Ani pak ovšem styky se schwarzenberským rodem nepřerušil. Dnes nacházíme jeho obrazy i dokumenty o něm jako doklad lovecké vášně jihočeského rodu a jistě i bohatství šumavské zvířeny a krásy ušlechtilých knížecích koní ve schwarzenberské "pozůstalosti" v rozsahu celého někdejšího rodového dominia. Některé obrazy koní zdobí nejen císařský Schönbrunn, nýbrž jsou prý uchovány i v kremsmünsterském klášteře (viz Wurzbachův lexikon významných rakouských osobností u dost rozsáhlého hesla rodu Hamiltonových), kde je mohl vidět i mladý Adalbert Stifter (ovšemže i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Těch souvislostí je tu až nadbytek, není-liž pravda?

- - - - -
* Mnichov (BY) / Hluboká nad Vltavou / Český Krumlov / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dva jím vlastnoručně psané příjmové doklady z roku 1700
Záznam o jeho skonu v úmrtní matrice svatoštěpánského chrámu ve Vídni
Jeden z jeho loveckých obrazů, namalovaných na zakázku knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu
Dva jeho obrazy osedlaných vraníků se schwarzenberským výžehem, které jsou dnes umístěny v tzv. Hamiltonově kabinetu na zámku HlubokáDva jeho obrazy osedlaných vraníků se schwarzenberským výžehem, které jsou dnes umístěny v tzv. Hamiltonově kabinetu na zámku Hluboká

zobrazit všechny přílohy

TOPlist