logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ROBERT HAMERLING (vl. jm. RUPERT JOHANN HAMMERLING)

Sternenacht


Sternenglut, du hehre, goldnes Zauberreich,
Seh ich dich erschlossen, wird das Herz mich weich,
Tröstung winkt mir ewig deine lichte Zier,
Ewig jauchzt entgegen meine ganze Seele dir!

Während mitternächtlich Mond- und Sternenlauf
Der Erde Rund umwandelt, geht eine Welt mir auf
Versunkne Herrlichkeiten; verschollner Klang erwacht
Vereint vor meinem Auge blüht alter Zeiten Wunderpracht.

Und wie die Pilger, flüchtend vor Welt und Schicksalswucht
Heilge Wunderstätten wallfahrend fromm besucht,
So nachts in alle Weiten zieht meines Sehnens Traum:
Zeiten- und Völkerfernen sind meiner Andacht Tempelraum!

Hvězdná noc


Hvězdná záři, zlatá divuplná říš
srdce něhou svírá, jsi mi blíž a blíž,
útěchu mi dává vlídný hvězdný třpyt,
s jásotem celou duší vstříc chtěl bych Tobě jít!

Když uprostřed noci měsíc s hvězdami
obíhá zemskou sféru, vzcházejí nad námi
zaniklé světy; ozve se dávno zašlý hlas,
nádhera prastarých věků jak divem pak kvete v nás.

A jako poutník, který prchá světu a osudu,
až svatá místa pevnou vírou dobudu
a zbožně rozestru tam své touhy i svůj sen,
dálkou časů a lidí chci být jak v chrámu opojen!

Avenarius, Hausbuch, s. 44

Reisebild


Oh sieh, wie golden die Blümlein
Die tauige Wiese durchsticken
Wie Veilchen träumenund nicken
Im Talgrund um den See.
Schön, während vorüber uns führet
Das Dampfross qualmenden Hauches,
Blickt durch die Wolken des Rauches
Mohnblüte und grüner Klee.

Und traulich locket die Berghöh',
Wo über dem Felsengesteine
Friedlich im Abendscheine
Die Purpurwolke schifft:
Da sitzet der Hirt und die Hirtin
Und um sie grasen die Böcklein
Und Lämmer mit klingenden Glöcklein
Auf stiller Weidetrift.

Obraz z cest


Pohleď na zlatisté kvítí,
lučiny jen v rosách se skvící,
trs fialek, dřímajících
u jezer ztemnělých.
Zatímco kolem nás pádí
vlak někam v oblacích dýmu,
pod náspem vonějí mu
mák v zeleném jeteli.

A pohoří k sobě vábí,
nad nimiž tiše plove
v lodici purpurové
červánek samý nach.
Pak sedají na horských stráních
pasáčci s jehňátky spolu,
zvonky je slyšet až dolů
znít v tichých pastvinách.

Hauer, Heimatkunde, s. 33

Das Paradies


Ausgegangen war ich,
Zu suchen das verlorne Paradies.
Die schöne Wunderheimat,
Das Goldalter,
Das in Urzeiten geblüht hat
Und blühn muss, so dacht' ich,
Auf Erden wohl noch irgendwo.
Ich durchmaß aber
Alle Pfade und fand es nicht.
Fruchtüppige Talgründedurchschritt ich,
Und fand es nicht.
Ich setzte mich auf die Schwingen des Adlers,
Ich durchschiffte den Äther
Auf silberner Wolkengondel,
Und fand es nicht.

Da schmigt' ich müde
Mein Haupt ins Moos am einsamen Bergquell.
Wo bist du? fragt' ich klagend.
Da sing der Bergquell unter mir zu murmeln an:
"Horch auf, es grüßt dich in rieselnden Wassern!"
Und ich neigte mich über Blumenkelche:
Da blüht es drinnen,
Herzenentzückend,
In unaussprechliche Reinheit.
Und in selige Kindesaugen schaut' ich:
Da sah ich's lebendig leuchten und lächeln,
Das Paradies.

Ráj


Jen proto jsem vyšel,
abych hledal dávno ztracený ráj.
Nádherný domov divů,
ten zlatý věk,
který kdys v pradávnu kvetl
a musí, doufal jsem,
kvést kdesi na Zemi dál.
Scestoval jsem však
celý svět a nic nenašel.
Údolí přeúrodná jsem prošel,
nenašel nic.
Usedl jsem i na perutě orlí,
zbrázdil celičký éter
na stříbřité oblačném člunu,
nenašel nic.

Konečně znaven
ulehl jsem do mechu u pramene.
Kde jsi? steskl jsem tich.
Tu pramen z hor náhle mi odvětil slovy:
"Což neslyšíš? Zdraví tě běhutou vodou!"
A skloněn nad kalichy květů zřel jsem,
že plá tam uvnitř,
srdce jímá
svou čistotou nevýslovnou.
A v blažených dětských očích viděl jsem
zářit a smát se sám div života a vím:
našel jsem ráj.

Hauer, Heimatkunde, s. 77

Einem deutschen Dichtergreise in Böhmen

5. Juni 1881


Achtzig Jahre! Mir ist's wie gestern;
Dass wir den Siebziger freudig geehrt,
Der durch die Gunst der neun göttlichen Schwestern
Sich im unsterblichen Reigen bewährt!

Seid bedankt, ihr Parzen, ihr holden,
Die ihr manchmal einem Sonntagskind -
Was das Seltenste - glänzend und golden,
Und zugleich lang die Faden spinnt!

Heil dir, du stramme, germanische Eiche,
Die in den böhmischen Wäldern ragt!
Bist von dem Holz, das vor keinem Streiche,
Und das vor keinem Nordsturm zagt!

Als ich ein Knabe noch war, ein freier,
Sah ich die Forste des Böhmerlands,
Strahlten mir seine silbernen Weiher
Tief in die Seele geruhigen Glanz.

Ruht' ich dann unter den Bäumen zu lauschen,
Kaum von den einsamen Raben gestört,
Hört' ich ein mächtiges Urwaldrauschen,
Tief wie ich kann es wieder gehört.

Und wenn ins Herz mir Eberts Leier
Strahlt ihrer Töne geruhiger Glanz,
Muß ich gedenken der blitzenden Weiher,
Der rauschenden Forste des Böhmerlands.

Starému německému básníku v Čechách

5. června 1881


Osmdesát let! Je to snad včera,
co byl tu den tvých sedmdesátin,
než pak tě uvedlo múz devatero
v kruh, kam už padá nemrtelných stín.

Dík sudičkám měrou vrchovatou,
které ti, šťastnému dítěti,
vzácnou nit, zářící, celou zlatou
a dlouhou ti předly v ústrety.

Muži díky, dubovému kmeni,
který v českých lesích vidím stát,
pevný, neznající pokoření,
vzdorující bouři napořád.

Když jsem sám byl chlapcem růžolícím,
přehluboké hvozdy české země
i stříbrná záře na rybnících
někde v duši usadily se mně.

Lehával jsem pod stromy a slýchal
havrana jen nebem přeletět,
prales mohutně a temně dýchat,
jaký sotva vidět na světě.

Když teď znovu do srdce mi vstoupí
tvůj verš, Eberte, a rozzáří můj dům,
z paměti už nikdo neuloupí
svit rybníků, českých lesů šum.

Hamerling, Blätter im Winde, s. 393

Rauscht nirgends mir...


Rauscht nirgends mir ein grüner Wald
darin ich rasten mag?
Das war mein trauter Aufenthalt
den langen Sommertag.
Ach nur in holder Grüne Bann
Noch einmal oder nie
Find ich, die mich so hold umspann
Der Kindheit, die so bald entrann,
Verklungne Melodie.

Šumí někde...


Šumí někde zelený les,
kde mohu spočinout?
Vidím, jak by to bylo dnes,
letní den, stinný kout.
Zelená náruč a já v ní,
díky ní dosud žijí
ve mně doposud svítání
z dětských let, marně zaháním
tu zašlou melodii.

Robert Hamerling 1830-1980, s. 26

Peter Rosegger o něm napsal čtyřverší: Nejvyšší ideál a fantazie žhavá/ i štěstí bez mezí i bezedná tůň bolu,/ míň dokázalo by slabého udolávat:/ Tobě to vložil Bůh v jediné srdce spolu. Snad je Hamerlingův tón a dikce, třeba v jubilejní básni Karlu Egonu Ebertovi, na náš vkus přece jen až příliš starobyle okázalý. Svému účelu a nakonec i adresátu toho básnického holdu jde však o prostředky přiměřené. Ebert, mimo jiné autor romantického eposu z českých dějin Wlasta (vyšlého roku 1829 jako "böhmisch-nationales Heldengedicht", kdy vzbudil pozornost samého Goetha), přežil své Hamerlingovou básní slavené osmdesátiny o pouhý rok: zemřel v Praze, odkud byl i rodem, 24. října 1882. Syn fürstenberského dvorního rady znal dobře nejen českou krajinu z cest po knížecích panstvích, ale i českou poezii: psal např. zasvěceně o Máchovi (Der czechische Dichter Mácha - v časopise Die Dioskuren, Vídeň 1876). České rybníky a lesy znal však dobře opravdu i sám autor veršů k oslavě stařešiny německé literatury v Čechách, významný rakouský básník Robert Hamerling (vl.jm.Rupert Johann Hammerling). Narodil se sice 24. března 1830 v rakouské obci Kirchberg am Walde a jeho láska patřila především rodnému Waldviertelu, ale sousední kus jižních Čech mu byl blízký už proto, že matka byla původem z Pohoří na Šumavě. "Österreicher aus sudetendeutschem Stamme" však uvádí, že Franziska, roz. Markhartová, pocházela z Jiříkova Údolí /Georgenthal/ u Nových Hradů /Gratzen/). Jako se Waldviertelu říkávalo česky i Polesí, můžeme někde najít německé označení Novohradska "das böhmische Waldviertel". Tady v jedné ze šumavských skláren - poněvadž nakonec všechno to byl "český les", "Nordwald", "Böhmerwald" - ve Stříbrných Hutích (Silberberg) v nádherném údolí mladé Lužnice (Lainsitz) působil jeden ze strýců Hamerlingovy matky a jeho malý synovec tu prožil krásné chvíle svého dětství, na které i ve své poezii vzpomínal až do smrti. Když Robert Hamerling 13. července 1889 ve Štýrském Hradci zemřel jako uznávaný klasik, vzpomínali na něho i v Čechách básníci jako Jaroslav Vrchlický, který jeho památce věnoval vroucí báseň, a jistě i překladatelka Hamerlingových rozlehlých eposů Eliška Krásnohorská. Připomeňme, že česky vyšel roku 1900 Ahasver v Římě, roku 1902 Král Sionský, roku 1907 Amor a Psyché, roku 1925 román Aspasia a posléze roku 1928 i Výbor lyriky. Z Vrchlického básně na počest Hamerlingovu, pojaté do sbírky Svlačce na úhoru (1906), ocitujme: ...jménem této ku Kráse svaté lásky, / s kterou nemůž se v světě žádná rovnat / a již Ty jsi procítil nejhloub ze všech, / básníku její, / jménem této ku Kráse svaté lásky, / jejíž jsi byl posledním vyznavačem, / echem spojen příbuzných citů s Tebou, / chudých pár květů, / dojat házím - ocúnů pár i aster - / na tu těžkou, drtící desku chladnou, / která spíná básníka pro vše časy, / horoucí srdce!

- - - - -
* Kirchberg am Walde (A) / Stříbrné Hutě / † Štýrský Hradec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Karl Egon Ebert
Básníkova pracovna
Zpráva o rozloučení se zesnulým na první straně renomovaného vídeňského listu
Nekrolog v českobudějovickém německém listě
Obálka (1980) pamětní publikace ke 150. výročí autorova narození vydané Hamerlinggemeinden des Waldviertels

zobrazit všechny přílohy

TOPlist