logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

REINHARD HALLER

Čeledín z Čech v Bavorském lese

V lednu roku 1813 se objevil u královského místního zemského soudu (v originále "beim Königlichen Landgericht" - pozn. překl.) v Regen jistý Josef Eichinger ze Stodůlek (Stadln) v Čechách. Bylo mu 19 let a požadoval vystavení tzv. "Dienstbotenbüchl" (tj. "služebné knížky" - pozn. překl.), kterou potřebuje, chce-li v Bavorsku pracovat jako čeledín (v originále "Bauernknecht", tj. selský pacholek či čeledín - pozn. překl.).
Místní zemský sudí, licenciát Schu(c)h, zanesl do oné nezbytně potřebné "knížky" (v originále "Büchel" - pozn. překl.) o rozměrech 16x9,5 centimetru, tištěné roku 1810 v Pasově (Passau) a opatřené různými kolonkami a podkolonkami, personálie žadatelovy. Eichinger je 5 stop (1 stopa = 28-37 centimetrů) a 3 centimetry vysoký, má "rundes Gesicht" (tj. "okrouhlý obličej" - pozn. překl.) a malý nos, obočí a vlasy jsou "licht" (tj. "světlé" - pozn. překl.), jeho "Aussprache" (tj. v tomto případě "hovor, řeč" - pozn. překl.) je "deitsch" (tj. "německá", psáno ovšem dosti podivně - pozn. překl.). Písma neschopný žadatel podepsal se jedním křížkem.
Čeho by měl pacholek Eichinger a jeho budoucí zaměstnavatelé dbát, čteme na straně 2, kde stojí psáno (úřední text tlumočíme už česky - pozn. překl.):

  1. Každá služebná síla doručí tuto knížku při nástupu do služby svému pánu a při odchodu ji vezme zpět.
  2. Pán zanese do knížky den příchodu a odchodu a vyplňuje zbylé rubriky.
  3. Při vystoupení ze služby za zákonným účelem (v originále "am gesetzlichen Ziel" - pozn. překl.) či v mezidobí v případě sňatku služebné síly, nesmí pán tuto knížku zadržet.
  4. Bez ní nesmí být nijaká služebná síla přijata.

Pán to podepisuje sám, pokud nemůže, za něho místní farář.
Třeba dodat, že v zastoupení může být podepsán i místní sudí či představený obce, zde Jakob Schönberger z Frauenau.

Služební knížka jako osobní průkaz a pracovní osvědčení
Příruční dokument, který v podobě zmíněné "Büchel" musili s sebou nosit i potulní tovaryši (v originále "walzenden, heißt wandernden Handwerkgesellen" - pozn. překl.), provázel čeledína z Čech do roku 1839 všude tam, kde vstupoval do služby či z ní vystupoval. Eichingerova pouť Bavorským lesem sledovat opravdu dopodrobna. Z rukopisných záznamů - jsou nejrozličnější grafické kvality - vyjímáme:
Pracoval jako čeledín i vrchní čeledín (v originále "Knecht und Baumann /Oberknecht/" pozn. překl.) každé tři roky na jiné usedlosti ve Zwieselau, Flanitz (zaměstnavateli byli Johann Augustin, Michael Berndl, Franz Stadler, Adam Stadler, Michael Bredl), Griesbach (Joseph Hackl) a Frauenau (Ignatz Dick, Michael Poschinger, tam zůstal po šest let), tedy pohyboval se stále v rozmezí frauenauské farnosti.

Hromnice nejsou dnem odchodu
"Ausstand" (tj. "vystoupení" - pozn. překl.) na konci roční služby, se neuskutečňovalo, jak by se čekalo, na Hromnice. 2. únor se zřejmě ještě počítal ke smluvně stvrzené služební době a nezahrnoval v sobě ani "Ziehtag" (tj. "den odchodu" - pozn. překl.), ani nástupní termín další služby. Teprve 3. či 4. či také 22. dne měsíce označovaného i "Hornung" (únor) měnil Eichinger pracovní místo.

Vysvědčení od zaměstnavatelů
Sedláci jsou s Eichingerem ve všech ohledech spokojeni (v originále "rundum zufrieden" - pozn. překl.). 1817: "Er war ein gutter Dienstgnecht." (tj. "Byl to dobrý čeledín." - pozn. překl.) 1820: "Hat sich in Seiner Dienstarbeit sehr gut aufgefiret." (tj. "Ve službě se velmi dobře uvedl." - pozn. překl.) 1823: "Verdient ein gutes Zeigniß." (tj. "Zalouží si dobré vysvědčení." - pozn. překl.) 1825: "Hat ein gutes verdienstvolles Betragen gezeigt." (tj. "Za dobré chování, které prokázal, si zasluhuje pochvalu." - pozn. překl.) atd.. Oceňována byla i ta okolnost, že Eichinger šel za svými povinnostmi i o kdysi nepracovních svátečních dnech, od konce 18. století však postupně buď zneuznávaných či přímo zrušených (v originále "sukzessive abgewürdigten oder abgeschafften Feiertagen" - pozn. překl.). My víme, že ne všechna čeleď se držela státních nařízení a po obligátní bohoslužbě směřovala vesele do nějaké hospody.
Pacholci a děvečky z jazykově německých oblastí "na druhé straně" bavorsko-české hranice byli vůbec vysoce ceněni pro svou poslušnost, pracovitost a skromnost v obvodu regenském zemského soudu (v originále "im Landgericht Regen" - pozn. překl.). Alois svobodný pán von Hafenbrädl na Schloßau u Regenu zdůrazňuje roku 1823, jak rád zaměstnává mužské i ženské služebné osoby z Čech. Totéž tvrdí Poschigerovi na Oberfrauenau a Oberzwieselau. A to právě jim bylo v roce 1821 dáno jasně na srozuměnou, jakému riziku se vystavuje zaměstnavatel nemajetných služebných sil z Čech: poněvadž obce tehdy nepraktikovaly nijakou sociální péči, to on se o cizozemské pracovníky a jejich rodiny "musí postarat a zajistit je, pokud si pro nemoc či stáří nemohou získávat sami obživu" (v originále "wenn sie Kränklicherseits oder Alters halber sich nicht mehr erwerben können, sorgen und verpflegen müssen" - pozn. překl.).

Prodloužení práva pobytu
Po 19 letech pobývání v Bavořích chtěl se Eichinger usadit ve Frauenau "für ganz" (tj. "docela" - pozn. překl.). Schatte, asesor (přísedící u soudu či úřadu - pozn. překl.) "Landgericht Regen" rozhodl žádost dne 4. dubna 1832 kladně a zapsal do služební knížky: "Da solcher (Eichinger) schon seit dem Jahre 1813 in Bayern sich befindet, so steht seinem ferneren Aufenthalt so lange kein Hinderniß im Wege, als nicht polizeyliche Rücksichten seine Entfernung erheischen; und solche nach Staatsverträgen noch Platz greift." (tj. "Poněvadž tento (Eichinger) se už od roku 1813 vynachází v Bavorsku, nestojí jeho dalšímu pobytu v cestě nijaká překážka tak dlouho, dokud si jeho vyhoštění nevyžádají policejní ohledy; a ty podle státních dohod ještě nenastaly." - pozn. překl.)
Po pravdě řečeno by se Eichinger bez tohoto souhlasu obešel, neboť už od 11. července 1786 zahraniční osoba získala bavorské státní občanství automaticky, pokud mohla doložit svůj deset let alespoň trvající "Domizil" v bavorském kurfiřtství (Kurfürstentum Bayern). Eichinger tu podmínku tedy dávno splnil. Nepotřeboval tedy "k mezitím nabytému legitimnímu indigenátu (tj. zákonnému domovskému právu - pozn. překl.) ničeho dalšího." (v originále "zu einer weiteren Legitimation des /mittlerweile/ erlangten Indigenatsrechtes nicht mehr angehalten werben" - pozn. překl.)
Nebyl v tom ohledu nijakou výjimkou. V roce 1828 hlásí už zmíněný zemský sudí Schu(c)h (tlumočíme česky - pozn. překl.): "V obvodu zemském soudu (Regen) se nachází několik set mládenců z Čech (v originále "einige hundert behnische Junglinge" - pozn. překl.), kteří nemají nijaký doklad své zemské vrchnosti. Mnozí z nich žijí už 28 i více let v Bavořích a nabyli už tím indigenátu, státního občanství!" (v originále "haben sich daher das Indigenat, die Staatsbürgerschaft schon ersessen!" - pozn. překl.)

Přání navrátit se do země původu
Eichinger se chtěl nyní vrátit nazpět domů, do svých rodných Stodůlek. Úřady na české straně se ovšem k jeho prosbě postavily odmítavě. Správní okres (v originále "Oberamt" - pozn. překl.) Zejvíz (Seewiesen, dnes Javorná - pozn. překl.), resp. tamní vrchní rychtář Joachim Thaler odmítá Eichingerovo podání dne 18. října 1839 s týmž právě odůvodněním, s jakým místní zemský soud v Regenu čeledínovi přiznal neomezené právo pobytu. Thaler zanesl do služební knížky následující přípis (tlumočíme česky - pozn. překl.): "Tato cestovní knížka (v originále "Wanderbuch" - pozn. překl.) dokazuje, že její vlastník Joseph Eichinger se už od roku 1813 nepřetržitě zdržuje na území bavorského státu. Toto individuum bylo tam až dosud trpěno bez jakéhokoli dokladu, tam si už dvakrát vysedělo své defenium a nabylo tamní indigenát; nebude tedy, jak předpokládá, že chce být poslán přes hranice, zde v obci Stodůlky v nijakém případě už přijat, zejména když v Bavořích zestárl, podílí se tam i na institutu zabezpečení."
Královácký vrchní rychtář se zřejmě obává, že by Eichinger mohl jako invalida připadnout Stodůlkám k tíži a pokračuje: "K tomu není zde (Eichinger) jako dávno vystěhovalý nikomu už znám, není veden ani v knihách obyvatel (v originále "in den Populazionsbücher" - pozn. překl.), takže by měl těch několik málo ještě dnů života, poněvadž je už (!) 46 let stár, strávit tam, kde se až dosud zdržoval." Punkt und Streusand! (tj. ve smyslu "punktum a posýpátko!" tolik, co "obraťme list!" - pozn. překl.)
Po roce 1839 se stopa ztrácí. Přílišný počet těch s příjmením "Eichinger" v okolí Frauenau a Zwieselu činí jejich identifikaci nemožnou.


Další literatura: Haller, Reinhard: "...und haben sich daher das Indigenat schon ersessen!" - Zur Einwanderung österreichischen Staatsbürger aus Böhmen in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts - aufgezeigt am Beispiel Mittlerer Bayerischer Wald. In: Bayern und Böhmen. Kontakt, Konflikt, Kultur (=Veröffentlichungen des Collegium Carolinum Band 111). München 2007, s. 177-188.
Nota bene: Joseph Eichinger není v úředních aktech nikde uveden!


Schöner Bayerischer Wald, 2009, č. 1, s. 14-15

Sklářský duch Turandl

Jedno lidové vyprávění "psané předtím v knihách"

Vlastní zážitek sklářův
V roce 1998 mi vyprávěl tehdy už osmaosmdesátiletý Konrad Giltner z Frauenau příběh zřídkakdy slýchaný. Giltner dlouhý čas pracoval jako tavič ve sklárně Valentina Eische a vyprávěl, jak dále cituji:
"To bylo v roce 1953. Zhruba kolem jedné hodniny v noci silná bouřka právě zhasila v huti všechna světla. Běžel jsem přes fošny od pece dolů, abych se podíval, co výpadek proudu vlastně způsobilo. Najednou jsem zakopl o nějakou překážku, která vypadala jako kupa hadrů. Ta kupa se náhle pohnula, ale nevyšlo z ní ani hlásku. Tady nebylo něco v pořádku! Věc se mě přichytila za kabát a už jsem ležel na zemi. Rvali jsme se a jednou jsem byl nahoře já a jednou ten tvor, až se mi nakonec přece jen povalit na břicho a vytrhnout mu chomáč vlasů. Hned byl na nohou a pryč. Pode dveřmi byla skulina a tou se nejspíš protáhl. Ano, ale teď pozor! Jak zmizel, stalo se té samé noci ještě něco dalšího. Něco se tu muselo divného dít, poněvadž jsem příštího dne v pánvi najednou místo bílého skla zelené. Bylo to ovšem zelené sklo krásnější, než bych já sám kdy dokázal utavit. To nebyla žádná barva poctivě udělaná! Tohle složení jsme jaktěživi v pánvi neměli! Poněvadž do ní nijaká barva nepřišla - mělo to být přece bezbarvé sklo! To bylo nabíledni! A přesto bylo přede mnou sklo krásně zelené. Jak se to mohlo stát? Kdo tam to zelené sklo založil?Objevil se šéf a povídá: 'Copak to má znamenat?' Já nato: 'Nevím! V noci tu něco bylo a já bych řekl, že v tom má prsty sám čert!' 'Ale jděte!' opáčí šéf. "Tak už to bylo,' nedal jsem se. Další den poté bylo sklo modré. Trvalo tři dny, než jsem zase založil bílé sklo. Ovšemže bylo přes noc zase celé barevné! Zatracená práce, co se to jen tady děje! Někdo to musí přece způsobovat a mě napadlo jen, že to nebude nikdo jiný než Turandl!"

Rozpor
S Giltnerem se tedy měl poprat "Turandl", kterého Giltner nazval také "čertem". A ten "čert Turandl" měl mít prsty v tom, že tavba byla nepodařená (i když krásná). Na nějaké vlastní zavinění či chybnou chemickou reakci Giltner prostě nevěřil. Při všech jeho předchozích tavbách mu v pánvi vycházelo sklo čiré, přesně takové, o jaké usiloval.
Giltner tu narazil na rozpor v tom, jak sám svůj zážitek dále podával. Měl se uklidnit tvrzením ostatních, že to byl nejspíš jen "nějaký pes", třeba "bernardýn pana Kollera", jak se také ozvalo.
Bylo to pětačtyřicet let poté, co se mu věc stala, když jsem ho navštívil a ještě ten zážitek neměl v mysli zpracován:
"Dodneška mně běhá mráz po zádech, když si na to jen vzpomenu!"
To, že se mu příhodu nepodařilo ze sebe setřást, ho trápilo. Šlo nakonec i o jeho profesionální čest. Cituji:
To se mi ještě nikdy nestalo, aby se mně sklo nepovedlo! Měl jsem je přece vždycky pěkné a když založím barvu, je z toho barevné, když dělám bílé, bude bílé! A tenkrát jsem založil bílé a vyšlo barevné! To musel udělat jen Turandl! Ten čert v tom má prsty!"
A po krátké přestávce dodal:
"A potom, jak se co v huti vrtlo se sklem, všichni si ze mě utahovali a hned: 'Nebyl tu zas ten Turandl?' Musel jsem to už od té doby snášet nastálo."

Výklad
Asi je zbytečné spekulovat o tom, zda je Giltnerovo vyprávění "pravdivé" či "nepravdivé". Hovoří vůbec opravdu o nějakém "duchovi"? Nevidím vlastně nijaký důvod pochybovat o jeho líčení. Giltner vskutku zažil výpadek elektrického proudu, vskutku upadl přes nějakou hromadu hadrů, ve tmě se přes fošny u pece převaloval tam a zpět, takže se vskutku několikrát otočil kolem své osy. Tak vznikl i jeho dojem, že se ocitl jednou nahoře a jednou zas dole pod tou kupou hadrů.
Až sem to nakonec zní docela přijatelně a taky světsky běžně. Máme co do činění se záznamem jakési "zprávy o neštěstí", protokolárního popisu jisté pojistné události. Giltnerovo vyprávění ovšem mění událost v cosi nadpřirozeného, když ji zdůvodňuje tvrzením, že ji mohl zapříčinit toliko a jen jakýsi "Turandl", onen často citovaný duch sklářských hutí, vkrádající se do nich v nevhodnou chvíli, kazící sklářský kmen (německy "Glasgemenge" - pozn. překl.) a působící i různá jiná neštěstí. Giltner prostě rozšifroval svůj zážitek po svém a přiřadil jej tak k pověrám, o nichž už vlastně ani nevíme, kde všude "stojí už zapsány". To nám teď zbývá zjistit.
V Giltnerově vyprávění o vlastním zážitku se spojují dva rozdílné světy - totiž "Přítomno" sklářské huti a "Neskutečno" údajného zjevení strašidelného ducha. Jejich průnikem vzniká nebezpečně vyhlížející "mezisvět", jakási "šedá zóna" mezi skutečností a fantazií, svého druhu prolnutí pozemské všednodennosti a pozoruhodného neuchopitelna. Právě tento zneklidňující moment dodává každé pověsti (jako jednoho z typů vyprávění) teprve jejího slovního zpředmětnění.

Hodnocení spolupracovníků
Když jsem Giltnerovu verzi v roce 1998 přednesl několika starým sklářům, škodolibě se jen usmívali. Ke svému úžasu jsem zjistil, že jsou povětšinou v celé věci skeptiky. "To ho obalamutil Manderler," mínil jeden, "to musí být jeho nervy" či "měl držet hubu, co se mu událo takhle vprostřed noci", jak zněly hlasy jiných, především se ale vyjadřovali ve smyslu:
"Co má jen pořád s tím Turandlem, o kterém jsme ani jako malí chlapci nic neslyšeli. Ani od od otců, ani od dědů, a přitom z naší rodiny všichni už víc nežli dvě stě let pracujeme ve sklárnách!"
Odkud však, když ne tedy z ústního tradice, vzal potom Giltner jméno "Turandl" a svou neochvějnou jistotu, že právě onen duch to byl, kdo zavinil zlověstné události z Eischovy huti v roce 1953?

Původ příběhu

Hans Watzlik
Jako první to byl spisovatel Hans Watzlik, kdo literárně zpracoval příběh o "Turandlovi". Ve svém románu "Die Leturner Hütte", vydaném poprvé v Berlíně roku 1932, klade staré Fuchsové do úst otázku:
"Zámecká paní, bude huť zrušena?"
Dostává se jí odpovědi:
"Kdopak to říká?"
Nato Fuchsová:
"Včera v noci měl běžet vsí Turandl, na sobě dlouhý rubáš. Když to strašidlo obchází, je vždycky sklářská pec zanedlouho studená! A z čeho budeme pak žít, až ji dají vyhasit?"
Román se odehrává na Šumavě (Leturnerova huť, jejíž osud je námětem Watzlikova románu, skutečně roku 1778 vznikla nedaleko Hůrky /Hurkenthal/ a byla jednou z mnoha, které tvořily historii šumavského sklářství). Watzlik zde užívá postavu Turandla spíše jako stylotvorný prostředek, podobně jako je tomu u "Hoimanna" či "Schirigankela", dvou obecně se vyskytujících postav pověstí se sklářskými hutěmi spojených. Chtěl jejich pomocí vyvolat dojem magična a také určité jazykové exotiky odlehlých končin. "Turandl!" Jak se to slovo přímo rozplývá na jazyku: "Turandl!" Watzlik si tu pohrává se zvukomalebnými písmeny a vytváří jejich pomocí zprostředkovanou představu světa, v jehož detailu ožívají nečekané kulturně historické souvislosti.

Josef Blau
Ten jako blízký Watzlikův známý knihu o Leturnerově huti samozřejmě dobře znal, také z ní citoval a bez jakýchkoli pochybností odtud "Turandla" převzal do svých knih o šumavském sklářství. Ve svém díle "Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald" , vyšlém roku 1954, na straně 137 v kapitole nazvané "Sklářské pověry" píše:
"Skláři věří také na ducha huti, zjevujícím se v jejích prostorách za časů, kdy je vyhašena pec. Dokud je v peci oheň, do huti se prý neodváží. Naopak je-li pec vyhašena, bojí se do huti vstoupit skláři, poněvadž mají strach z "Turandla". Mnohdy si ale někteří z nich žertem berou na sebe bílé rubáše a hrají si na Turandla sami!
Blau nejmenuje blíže ani místo ani dobu, kde a kdy by o Turandlovi slyšel vyprávět. Tak lze i napříště tuto postavu ze sklářských pověstí využít zcela libovolně, ať už ji bude chtít na veřejnosti představit při sklářských večerech v huti nebo oživit její mystikou tzv. "Sklářskou cestu" v Bavorském lese, kde je pověst o "duchu sklářských hutí" dále v oběhu, poněvadž tu ony samy na rozdíl od Šumavy dále existují.

Paul Friedl
Průkopníkem dalšího rozvíjení pověsti o Turandlovi byl Paul Friedl, zvaný "Baumsteftenlenz", jehož knihy jsou zasvěceným pohledem do ústní tradice sklářů jeho doby. Vzpomínky na něho, stejně jako respekt k jeho spisovatelskému dílu zdánlivě nepřipouštějí jakoukoli pochybnost o hloubce toho zasvěcení. Přesto se právě v tomto speciálním případě ukázalo, že není namístě pochybnosti zcela vylučovat. Byl opravdu Turandl před rokem, v němž Friedlova kniha "Glasmachergeschichten und Glashüttensagen aus dem Bayerischen Wald und dem Böhmerwald" vyšla (tj. 1973), opravdu jako typ v Bavorském lese obecně známý? Nebo jej spíše Friedl jen převzal od Watzlika a Blaua?
V průběhu uplynulých 35 let jsem se na Turandla dotazoval mnoha sklářů narozených mezi roky 1880 a 1900 a působících ve Frauenau, Zwieselu, Theresienthalu, Spiegelhütte atd., ovšem nikdo z nich o nějakém "Turandlovi" nikdy nic neslyšel. Ani autoři různých souborů pověstí z české i bavorské strany hranice nikdy v nich kupodivu postavu "Turandla" nezmiňují. Ani Jan Bárta, ani Gustav Jungbauer, Rudolf Kubitschek či Josef Virgil Grohmann ho neuvádějí. To je nepochybně vážný důvod k zamyšlení.
Právě jen Paul Friedl ví asi víc. V jeho už zmíněné knize, vydané roku 1973 nakladatelstvím Morsak v bavorském Grafenau, se počínaje stranou 20 můžeme dočíst třeba následující pasáže:
"Velká hrůza panuje ve sklářských osadách, když se ukáže Turandl, sklářský duch. Mnozí staří skláři a topiči viděli už toho ducha huti a všichni shodně jej popisují jako malého a tlustého starého muže s ledově šedými poletujícími vlasy, oblečeného v rubáši, pod kterým jsou zřetelně patrny jeho velké nohy. Jeho hlava i břicho jsou takřka bez přechodu jeden celek, takže se pohybuje coby jakási koule. Má červený blyštivě svítící nos i velikostí podobný skleněné baňce, krátké paže s rukama jako lopaty, což všechno mu dodává komického vzezření. Kde je však Turandl spatřen, tam se stane brzy potom nějaké neštěstí. Buďto spadne pec nebo je celá huť rozkotána bouří či přívalem sněhu, případně se zakalí čiré sklo, aniž by k tomu vedl nějaký zjevný důvod. (...)
Ve sklárně Lohbergerhütte se sice nic takového nestalo, ale jednou tam v noci Turandl tancoval kolem pece a pekelně se smál, že to bylo slyšet ve všech sklářských domcích. Následujícího dne se pak strhla velká rvačka mezi bavorskými a českými skláři a dva skláři byli přitom pobodáni. (...)
Ve sklárně Regenhütte byl jednou spatřen Turandl a následujícího dne sníh pobořil kus huti. (...)
Ve sklárně Althütte se Turandl zjevil jednou za bílého dne během práce v huti a vyděsil skláře tak, že se všichni rozutekli. Krátce nato začala hořet střecha a sklárna lehla popelem. (...)
Topič Gottermeier viděl Turandla, jak skáče v huti po jedné stěně až k samé střeše, po které dupal svýma velkýma nohama, až celá spadla.

Friedl tak opatřil postavu Watzlikem a Blauem jen obecně načrtnutou velice konkrétními rysy. Dodal jí tvaru a příznačných atributů, navíc jí připsal celý soubor událostí, které mohly být součástí každodennosti sklářské huti: zakalení skloviny, poboření pece, vznik požáru, zavalení sněhem, rvačky sklářů apod. Friedl popisuje jen události, ke kterým mohlo skutečně dojít a přisuzuje je různým sklárnám. Jeho líčení těchto událostí nemá přísně vzato ráz pověstí. Jde spíše o jakýsi seznam Turandlových hříchů, kterým ovšem chybí skutečný životní obsah, jakého se zřetelně dostává třeba Giltnerovu popis nočního zážitku ve sklárně, kde pracoval a ztratil moc nad výsledky své práce.
Ať už Friedl znal či neznal nějaké konkrétní "příběhy" s Turandlovou účastí, předával je každopádně dál jako živý celek a dokázal to i s dalšími pověstmi ve své knize "Geister im Waldgebirg" z roku 1983. Zde se však dal Friedl zcela zřetelně motivem toliko inspirovat a poeticky ho pak zkomponoval u psacího stolu. Stylizoval a zpopularizoval Turandla jako nikdo jiný před ním a učinil z něho mýtus, který vstoupil do Bavorského lesa prostřednictvím tištěné knihy, usadil se tu a je dnes sotva odmyslitelnou součástí psaných i vyprávěných příběhů o různých tajemstvích zdejších skláren. Jen poznámka na okraj: také Konrad Giltner po několikerém mém dotazování přiznal, že Friedlovy "sklářské pověsti" zná z četby. Tedy i toho svého "Turandla" převzal z příběhů "psaných v knihách"?

Vyprávění dalších
V roce 1996 jsem uspořádal v základní škole ve Frauenau dotazníkovou akci. Žáci se měli zeptat svých rodičů, prarodičů a dalších blízkých, jaké že znají "podivné příběhy" ("příběhy pro černou hodinku"), které se dříve v rodině vyprávěly a dosud vyprávějí. Iris Hofmannová z páté třídy mě po pár dnech skutečně překvapila následujícími řádky, kde jako pramen uvedla vyprávění svého pradědečka Josefa Geiera, zvaného "Rauhdachl".
"Podle pradědečkových slov měl být Turandl malý, tlustý mužík s dlouhými a šedými vlasy. Jedné noci prý přišel do sklárny Gistl-Hütte ve Frauenau a smál se, skákal a tancoval kolem pece. Taviči, kteří už byli skoro hotovi s prací, se pekelně vyděsili a utíkali z hutní haly. Příštího rána, když se mělo v díle znovu pokračovat, ukázalo se utavené sklo úplně k nepotřebě. Také skla v tamprovně, tj. chladicí části pece, byla rozbita. Skelmistr poslal všechny skláře domů a taviči založili do pece nový kmen. Den nato se ve sklárně už zase normálněpracovalo."
Bylo nám okamžitě jasné, že tu nacházíme částečně i doslova převzaty Friedlovy charakteristiky Turandla. I ten Geierův sklářský skřet je malý a tlustý, má šedivé vlasy, tančí kolem pece, ničí sklářskou vsázku (tj. sklářský kmen) a nakonec vystraší skláře tak, že utíkají z "verštatu". Najít tu literární předlohu, která ústnímu podání předcházela, je zcela jednoduché.

Výhled do budoucna
Ještě nejméně po půl století, dá se předpovědět zcela najisto, bude se vyprávět o Turandlovi bez ohledu na to, zda našel svůj pravý zrod v literární kuchyni Watzlikově, Blauově či Friedlově. Může se dokonce stát, že se to vyprávění znovu objeví "zapsáno v knihách" jako "ústní tradice", jako údajné "ústní podání". To už upadne dávno v zapomnění, že v tomto nikoli jistě ojedinělém případě z knih vzešlo. Máme tu co do činění se dvěma různými vertikálami příběhu, z nichž ta první by se dala označit směrem "shora dolů" (tj. od knihy k ústnímu vyprávění), ta druhá pak jako "shora dolů nahoru" (tj. od knihy k ústnímu podání a od něho ke knize). V průběhu toho procesu může dojít i ke ztrátě informací "cestou". Už Josef Blau se opomněl zmínit o Turandlově rubáši. A i starý "Rauhdachl" si nezapamatoval všechno z Friedla, na druhou stranu však zapletl do příběhu vlastní obrazy.
Vyprávění je proces, kterým se příběh nejen předává, ale i setrvale přivlastňuje. V tomto podmaňování si příběhů se pověsti proměňují nejen po jazykové stránce, nýbrž i co do svého obsahu. Jednotlivé konstanty projevují mobilitu, stále překračující jakékoli meze, svou neohraničenou vlastně schopnost proměny. Podrobíme-li ovšem materiál vědeckému zkoumání, zjistíme, že většina toho, co se ústně traduje v pověstech, legendách, rozpustilých příbězích či pohádkách, bylo už předtím kdesi vytištěno. Tato teze nachází pak právě v případě "Turandla" své konkrétní potvrzení.


Glas ohne Grenzen - Sklo bez hranic (2003), s. 229-236

P.S. Překlad Jitky Lněničkové ze sborníku textů, přednesených na semináři v bavorském Frauenau 1.-3. listopadu 2001, jsem na mnoha místech pro potřebu čtenářů těchto webových stran (kde najdeme ostatně samostatně zastoupeny, snad s výjimkou Josefa Virgila Grohmanna, jehož sbírky pověstí se týkají celých Čech i Moravy, všechny literární autory Hallerem v jeho příspěvku zmíněné - třeba dodat, že Paul Friedl a "Baumsteftenlenz" jsou označením jednoho autora, nikoli autora a jednoho z jeho děl, jak se překladatelka mylně domnívá) a žádoucí "vědomí souvislostí" upravil a opravil, podobně jako v případě jejího tlumočení textu Williho Stegera (ten jmenuje sklářského ducha "Durandlem") na jiném místě webových stran Kohoutího kříže. Mohl jsem samozřejmě text přeložit z originálu (který má zejména v citacích nenahraditelné autentické kvality), ale úcta k odbornici, jakou autorka bezesporu ve sklářské tématice je, mi nedovolila ji neuvést v jejím vlastním podání, provázeném ostatně ve sborníku i její spontánní kresbou, reprodukovanou v obrazové příloze.

Velikonoční pohlednice ze sbírky jedné selské dcery

Zasílání blahopřejných pohlednic se stává od časů biedermeieru (1818-1848) nejprve v urozených a pak i v měšťanských kruzích postupně zvykovou záležitostí. Teprve koncem 19. století se začíná ten "mrav" (v originále "diese Sitte" - pozn. překl.) šířit i v "jednodušších" vrstvách obyvatelstva Bavorského lesa. Výměna blahopřání poštou zasahuje pak nyní, zejména ovšem k Vánocím, Velikonocím a svátkům svatodušním (zvaných také Letnice - pozn. překl.), k zásnubám a svatbám, ale rovněž tak stále častěji k narozeninám a jmeninám, i venkovskou střední třídu.
V mnohočetných formách projevů přátelské přízně a zdvořilosti začíná zaujímat "příležitostná pohlednice" ("Gelegenheitskarte"), o které bude řeč v následujících řádcích, jako komunikační prostředek (Kommunikationsträger) stále větší prostor. Jako médium mezilidského poselství blízkosti, jako rituální gesto spříznění přesahovalo dokonce obzor svátečních dnů.

Sbírka blahopřejných pohlednic
Z doby mezi roky 1904 a 1912 se zachovalo 42 obrázkových pohlednic s blahopřáními k různým příležitostem, které shromáždila selská dcera Maria Danzerová (1888-1962) v Trautmannsriedu blízko Arnbrucku a zakládala je do zvláštního alba (v originále "sog. Steckalbum", což může znamenat jak tzv. "album na růžky" jako "zásobník na poštovní známky" - pozn. překl.). Maria Danzerová strávila nějaký čas (jeho délku neznáme) v ústavu chudých Školských sester (Institut der armen Schulschwestern) v Ambergu a tam byla možná podnícena ke své sbírce. Nebo jen následovala zvyklosti, praktikované tehdy především dívkami z lepších středních vrstev? Přesněji to nevíme.

Velikonoční pohlednice
18 pohlednic ze zmíněného počtu 42, tedy takřka jejich polovina, se vztahuje k Velikonocím. Už tento relativně celkem malý soubor dokladů nás opravňuje k několika zásadním zjištěním, které mohou být obecně uplatněny pro fenomén velikonoční "darovací kultury" (v originále "Widmungskultur", existuje i anglický pojem "gift culture" - pozn. překl.) z doby kolem roku 1900. Jde totiž vlastně veskrze o tzv. "chromolitografie" s plasticky vytlačovanými barevně, zlatě či stříbrně zdobenými ilustračními motivy, které se tiskly ve vysokých nákladech a místy byly kolorovány i ručně přímo jejich odesilateli.
Tyto relativně tehdy drahé obrázkové pohlednice zřejmě vystihovaly dobový vkus publika. Reliéfní vytlačování papírového povrchu do větší či menší hloubky navozovalo iluzi trojrozměrnosti pohlednice, která mohla být vnímána jak zrakem, tak pouhým hmatem. Tak vyzařovala každá jakýsi neurčitý nádech elegance a několikabarevný hlubotisk v těch letech, jak mi starší lidé skutečně potvrdili, byl jakýmsi úhrnem kvality pro ty náročné i na detail.

Obrazové motivy
Patnáct velikonočních pohlednic obvyklého formátu je zdobeno obvyklými motivy. Na přední straně všude čteme devízu "Fröhliche Ostern" (tj. "Veselé Velikonoce", někdy s vykřičníkem - pozn. překl.). Před kulisami plnými jara se odehrávají scény s účastí jednotlivých obrazových elementů, odpovídajících roční době a svátečním obyčejům s ním spjatým, jako jsou velikonoční vejce a kuřátka (nářečně zvaná "Singerl"), jarní kočičky (snítky jív), ovečky, ptáčci, okřídlení andělé a antropomorfizovaní zajíčci. Tu vleče za sebou nějaký hošík za oj vozíček s vejcem velkým takřka jako on sám. Děti s vaječnými skořápkami na hlavách přednášejí zastaveníčko. Z vajíčka, do něhož je proražen otvor, vyhlíží dvojice milenců.
Jen třemi příklady jsou zastoupeny jednoznačně náboženské motivy, které s obměněnou devízou "Gesegnete Ostern" (tj. "Požehnané Velikonoce" - pozn. překl.) představují v jednom případě Ježíše jako rozsévače (v originále "einmal 'Jesus als Sämann'" - pozn. překl.), ve dvou případech pak Ježíše jako dobrého pastýře (v originále "zweimal 'Jesus als Guter Hirt'" - pozn. překl.). Jen tato malá skupina upomíná na křesťanský původ velikonočních svátků. Formálně se jeví být ještě zcela pod vlivem nazarénského malířského slohu devatenáctého století.

Odesilatel
K pisatelům velikonočních přání náležejí vedle bratří Josefa (byl vojákem bavorského královského pěšího regimentu v Řezně /Regensburg/) a Franze (odešel do Řezna studovat na tamním gymnáziu a později i na univerzitní studia do bavorské metropole Mnichova /München/) také jejich školní kamarádi a spolubojovníci (v originále "Kommilitonen" - pozn. překl.), kteří o prázdninách u Danzerů na statku (v originále ",in der Vakanz' beim Danzer-Bauern" - pozn. překl.) pobývali. Velikonoční pozdravy stejně pilně posílaly Mariiny sestřenice, přítelkyně z mládí, někdejší spolužačky a především množství jejích tvrdošíjných ctitelů: řada obchodnických a selských synů z okolí Trautmannsriedu, podepisujících se buď jménem či jen jeho iniciálami nebo dokonce jen "N.N." a aby nebyli ani tak snad prozrazeni, vhazujících pohlednice do schránky na nějakém daleko odlehlém poštovním úřadě, resp. s poznámkou "persönlich" (tj. "osobně", "do vlastních rukou" - pozn. překl.) určujících je k doručení Marii listonošem přímo. Proto jsou v albu i některé "neodeslané" (v originále "ungelaufene" - pozn. překl.) exempláře.

Oslovení
Především ti naposledy zmínění, do "Kawe-Marie", jak se adresátce "po chalupě" přezdívalo, nepochybně zahledění, nešetřili pochlebovačným titulováním adresátky, jako "Frl. Maria Danzer Wohlgeboren" (tj. "blahorodá slečna Maria Danzerová" - pozn. překl.), "Ökonoms-", resp. "Großökonomstochter" (tj. "dcera rolníkova", resp. "dcera velkorolníkova" - pozn. překl.). Tato zdánlivě nadsazená a přehánějící oslovení dobře odpovídají skutečným hospodářským poměrům na Danzerově usedlosti. Rodiče jsou zámožnými chovateli krav a držiteli lesa (v originále "Vieh- und Waldbauern" - pozn. překl.) a už proto by byla "Marie" opravdu "dobrá partie" a "schware Hochzeiterin" (tj. "nevěsta, která má váhu" - pozn. překl.), jak se tu říkalo. Nakonec chodila o nedělích a svátcích opravdu elegantně oblékána, nosila hedvábné punčochy, kabelky a módní kloboučky, jak si dnes už pětaosmdesátiletá "Wies-Bäuerin", tj. selka z Wieshofu živě dosud vzpomíná: "Mezi děvčaty z okolí vyčnívala." Připočteme-li očekávané věno, mohla být mladými mužskými zjevy doslova obsypána.

Pozdravné a blahopřejné formulace
Co vlastně se dá na velikonočních pohlednicích číst? Malý výběr ukázek:

"Allerliebstes,
doch nicht ganz vergessenes Kätzchen",

"An Heimweh (nach Trautmannsried)
es mir nicht fehlt,
das Herz hab ich dort verloren",

"Grüße an die Danzer-Mutter",

to přece nemůže být na škodu!

"sei 1000 mal gegrüßt",

"auf ein baldiges Wiedersehen",

"Glückwünsche",
"wünsche Dir, Maria, an Ostern
ein schönes Kleid",

"mit Wehmut gedenke ich Deiner",
"Herzliche Grüsse und Küsse
sendet N.N.",

"Liebe Marie, seit ich Dich
kennengelernt habe, kommst Du
mir nicht mehr aus dem Sinn",

"schreibe mir auch einmal"

a tak podobně.
(tj. "Ze všech nejmilejší
nezapomenutelná kočičko"),

(tj. "Stesku (po Trautmannsriedu)
jsem plný,
ztratil jsem tam srdce"),

(tj. "Pozdravy paní matce"),


(tj. "buď pozdravena nastotisíckrát"),

(tj. "na brzkou shledanou"),

(tj. "přání štěstí"),
(tj. "přeju Ti, Marie, na Velikonoce
nějaké pěkné šaty"),

(tj. "stýská se mi po Tobě"),
(tj. "srdečné pozdravy a políbení
posílá Někdo Neznámý"),

(tj. "Milá Marie, co jsem Tě
poznal, nesejdeš
mi už z mysli"),

(tj. "napiš mi taky jednou")

Mezitím nacházíme rýmovaná dvoj- i čtyřverší, s nimiž se lze setkat v dobových poetických výborech, dokonce zvláště pro ten účel někdy vydávaných. Několik příkladů:

"Willst mein treu Gefährte sein
Dir will ich mein Leben weihn!"

(nedatováno)

"Auf leisen Flügeln über Nacht
Sei Dir mein Liebesgrüß gebracht!"

-1906

"In Feld und Wald, in Thal und Flur
seh überall Dein Bild ich nur.
Vergiß mich nicht, mein liebes Kind,
und schreibe mir nur recht geschwind!"

-1907

"Wenn einst nach langen Jahren
Mein Name wird genannt
So denke Du und sage:
Den hab ich auch gekannt.
Und wenn die Zeit entschwindet
Wenn man auch mich vergißt
So kannst Du hier noch finden
Von wem die Kärtchen ist!"

1912
(tj. "Chceš-li mou věrnou družkou být,
Tobě chci své žití zasvětit!")


(tj. "Kéž pozdrav lásky nocí letí,
na něžných křídlech nese se Ti!")


(tj. "V poli i v lese, vprostřed niv,
všude vidím Tě dnes jak dřív.
Nezapomeň, milé dítě,
napiš mi a pěkně hbitě!")


(tj. "Až kdys po drahné době
mé jméno zaslechneš,
vzpomeň si pak a pověz:
Toho jsem znala též.
A čas až ještě více
můj obraz zavěje,
věz: tuto pohlednici
máš a ode mne je!")

Jako značně kuriózní zde budiž uvedena skutečnost, že tytéž verše jako v poslední z ukázek se objevují roku 1920 na jednom umrlčím prkně v Bodenmais, jen s "malou" obměnou na konci:

So kannst Du hier noch finden
Für wen dies(es) Brettl ist!"
věz: prkno tu stojící
vztyčeno pro mne je!")

*

Maria, která si dala říkat "Mariele", byla od vrstevníků in punkto "ženich" označována za "vybíravou" a "háklivou" (v originále "als 'wählerisch' und 'hoigla'" - pozn. překl.). Nabídkám se nedostávalo ohlasu (v originále "die Antrage prallen an ihr ab" - pozn. překl.), pisatelé postupně rezignovali, poslední velikonoční pohlednice zapadly do sběratelského alba a nabyly pouhé vzpomínkové hodnoty.
Maria Danzerová se nakonec rozhodla zůstat neprovdána, "sie bleibt über", jak se říká (česky to zní ostřeji: "zůstala na ocet" - pozn. překl.). Až do své smrti v roce 1962 vedla bratrům Franzovi (1892-1962), který jako finanční úředník na penzi žil na statku zvaném "Kawe-Hof", i Josefovi (1890-1971), který na něm jako vlastní "Kawe-Bauer" hospodařil, mládeneckou domácnost.
Všichni tři sourozenci zůstali svobodní a bez potomků, takže odkázali k posledku usedlost rodině Fischlových z Wieshofu (říkalo se jim také "Wiesbauerovi") ve farnosti Drachselried. Stavení patřící ke Kappl-Hofu (nářečně "Kawe-Hof"), usedlosti už roku 1462 (viz StA /státní archiv Landshut, fond Viechtach B 34) vévody Johannem a Sigmundem s dědičným právem propůjčené Thomanu Käplovi (proto jméno "Kappl-Hof" - pozn. překl.), byla přenesena do skanzenu ve Finsterau ("Freilichtmuseum Finsterau" leží blízko bavorské hranice s Českou republikou, nejbližší přechod Bučina - pozn.překl.) a v letech 1978-1980 tam znovu zakonzervována a vystavena. Tam v jejich prostorách stojí také starý stůl, na kterém se jedlo (v originále "alte Esstisch" - pozn. překl.) a na němž Maria Danzerová pravděpodobně vyřizovala část své na selské prostředí opravdu nezvykle bohaté korespondence.


Schöner Bayerischer Wald, 2009, č. 2, s. 43-45

Zapomenuté dolování na Roklanu

O vikářích, hodinářích, čarodějích a jiných hledačích štěstí

Sotvakdo ještě ví, že se na Roklanu (Rachel) provozovalo kdysi dolování. Jen v archivech a vzácných knihách se dá dočíst, co ta hora slibovala za štěstí, co vydala a co si naopak trvale podržela. Bohatý poklad pověstí obklopuje "Rächl", "Räll" či také "Reil", jak bývala také označována, a její kusou často historii.
Heinrich Reder to naznačuje už v roce 1861, když píše: "Na východní straně Roklanu je shora vidět jezero téměř zcela obklíčené skalními stěnami, které porůstá zelený jedlový les. V tom jezeře dala pověst utonout ďáblovi (v originále "die Sage den Teufel versenkt hat" - pozn. překl.). Pod roklanským vrcholem nachází se na severním úbočí stará zavalená šachta, kterou vyhloubila naděje na zlato a stříbro, probuzená nálezem pyritu, která zklamána vedla i k zanechání dalších pokusů."
Reder ovšem předává jen dál to, co dlouho před ním viděl Matthias Flurl, geolog, který proputoval celé Bavorsko, na vlastní oči. Flurl popisuje roku 1792 zejména do masívu Roklanu spoře vtroušenou a v krychlové soustavě krystalizující pyritovou rudu. Ta vykazuje, jak Flurl poznamenává, "skrovný obsah stříbra a zlata a zmátla tak mnohé se záluskem tu dolovat (v originále "manchen Baulustigen schon irregeführt" - pozn. překl.).
Historické zprávy o dolování rudy na Roklanu počínají, byť i jen náznakově, rokem 1571. Dne 15. června toho roku dali vévodští radové kučírovat kvůli jednomu sporu o železný hamr na česko-bavorské hranici do Zwieselu a mezi jiným osvědčili, že panovník podél hranice provozuje některé "erzt und bergwerk nachsuchungen" (tj. "rudné a hornické průzkumy" - pozn. překl.) a by měl zřídit i "Hutwerch" , tj. tavicí pece. Tak se i stalo ve Zwieselu, v Bodenmais, v Rabensteinu, Zwieselbergu a také ve Frauenau. Se jménem "Frauenau" by mohl být snad míněn i Roklan.
Po 150 let pak akta mlčí, než roku 1722 slyšíme, jak páter Thomas Aquinas Angermüller, vikář ve Frauenau, při hledání vápence v roklanských lesích znenadání "auch auf ein von einen berg ablaufendes bächel gekommen, welches allerlei glantzendes und von dem nahe gelegenen Berg abgeschwaibten Sandt mit sich fiehrte" (tj. "přišel také na jeden z hory běžící potůček, který s sebou nesl podivně blyštivý a z blízké hory splavený písek" - pozn. překl.).
Moudrý vikář měl tento překvapivý nález za "Metall" (tj. "kov" - pozn. překl.) a dal bez okolků a aniž by se koho ptal přivést jednoho "šmelcmistra" (tj. "mistra taviče" - pozn. překl.) z Kašperských Hor (Bergreichenstein) v Čechách. Ten spolu s jedním havířem mohl ale konstatovat jen tolik, "daß endlich so vile das erzt ertragete, die Unkosten zu bestreiten" (tj. "že nakonec ruda vynese tolik, aby to uhradilo náklady" - pozn. překl.).
O případu se dne 20. června 1723 dověděl i převor proboštství Rinchnach, kam tehdy farnost Frauenau ještě patřila, a ten odkázal podnikavého benediktina zpátky do řádových mezí.
Zvěst o neobyčejném nálezu na Roklanu pronikla však i ke sluchu zwieselského měšťana a obchodníka s chmelem Schußmanna. Ten pak donesl novinu až před kabinetní radu do Mnichova. Odtud přišel naléhavý příkaz úřadům ve Zwieselu, aby daly horu prokutat zkušenými horníky z Bodenmais. To se i stalo: "Dise Stain," dovídáme se roku 1724, "waren außen glantzend mit goldt auch Khupfer und grienlicht farbigen strichen besprengt." (tj. "Tyto kameny se třpytily zlatem a mědí a byly posety zelenavě zbarvenými pruhy." - pozn. překl.) "Horní rady" v Mnichově to ovšem nedokázalo rozehřát a tak se vrátila do sklářské vsi Frauenau předchozí každodennost.
V roce 1748 vykazují účetní knihy z Bodenmais nový rozruch kolem Roklanu. Horník Christoph Hitzenbichler z Bodenmais dostává za kutání kovu (v originále "Schurf auf Metall" - pozn. překl.) "Schlögl- und Eisengeld", tedy odměnu ve výši 1 zlatého (v originále "Gulden" - pozn. překl.). Výsledek slibný. Halasný havířský povyk se počal rozléhat lesy na Roklanu a už rok nato, dne 27. ledna 1749 vydal kurfiřt Maxmilian III. tzv. "Vergönnbrief" (tj. vlastně "povolení" - pozn. překl.), jímž má Georg Dominicus von Limprun zajištěno právo "eine Fundgrube an dem Rächl, Unsers Landgerichts Bernstein und Rentamts Straubing, fast in der Mitte des Bergs, an der Seite des daselbst befindlichen Sees entlegen, samt einem Erbstollen, dann den nächsten drei oberen und unteren Maßen, auf alle Metalle und Mineralien zu bauen" (tj. "zbudovat těžný důl na Roklanu, náležejícím našemu soudnímu obvodu Bernstein a důchodnímu úřadu Straubing, takřka vprostřed hory, stranou jezera tam se nacházejícího, včetně jedné dědičné štoly, pak dalších tří hořejších /v češtině se pro dolovou míru užíval i přívlastek "hoření" - pozn. překl./ a dolejších měr, na všechny kovy a minerály" - pozn. překl.). Tímto dekretem počala pohnutá léta (v originále "wurden bewegte Jahren eingeläutet" - pozn. překl.). Roku 1750 se na svazích Roklanu usadil havíř Georg Hitzenbichler z Bodenmais. Rudy obsahovaly stříbro a olovo, jakosti však velice nízké. Limprin byl zklamán. Uvolnil cestu Johannu Georgu Schwarzovi z Kelheimu, řečenému "Kreuzwirt" (zřejmě podle hostince téhož jména - pozn. překl.), jehož otec desetiletí předtím dal založit štoly při Zwieselu a Hundingu. Schwarz získal v roce 1757 z jednoho centu (Zentner) roklanské rudy jen 6 lotů (1 lot = 0, 01 kilogramu - pozn. překl.) stříbra.
Snad by byl Roklan zapomenut, kdyby kolem svatodušních svátků roku 1761 nebyli přišli do Waldhäuser unterm Lusen hodinář (v originále "Kleinuhrmacher" - pozn. překl.) Golling z Deggendorfu, vůbec jeden z nejhorlivějších hledačů rudných nalezišť a šarlatánů (v originále "Glücksmacher" - pozn. překl.) své doby, spolu s přítelem studnařem Josefem Burgdoblerem z Furth bei Pfarrkirchen. Mělo tam být nalezeno zlato! Hlubokým sněhem byli donuceni se obrátit a jejich zpáteční cesta vedle kolem Roklanu. Při této příležitosti, vyprávělo se později, "haben sie mit einem bey sich fihrenden Berg Spiegel nächst dene Rächel auf eine Ebne sehr reiche Gold, Silber und Bley Gäng, auch über die Maßen groß und kleine wie ein Glas durchsichtige Steine, deren man mittels Abteufen nur einziger 4 Lachter mit geringen Unkosten habhaft werden kann, entdeckt" (tj. "objevili zrcadlem, které měli s sebou, blízko toho Roklanu na jedné planině žílu bohatou zlatem, stříbrem a olovem, také nadmíru velkých a malých kamenů průzračných jako sklo, čehož bylo lze dosíci hloubením jen nějakých 4 sáhů za nepatrných nákladů" - pozn. překl.).
To zázračné zrcadlo zvané "Bergspiegel" či také "Erdspiegel", magický instrument, který se s jistou zkušeností dal údajně zhotovit vlastními silami, nosili opravdu hledači rudných ložisek za někdejších časů všude na svých cestách při sobě. Upřímně tvrdili, že jsou schopni skrze skleněnou desku nahlédnout do nitra nějaké hory, pokud je předtím nad oním kusem skla a to aniž by o tom nějaký duchovní pastýř i jen věděl, čtena mše.
Studnař Josef nespolehl ovšem jen na nějaký "Erdspiegel". Používal při hledání rovněž vyzkoušenou "dračí krev" ("Drachenblut"), pryskyřici získanou někde v jižních krajích a slibující štěstí. Golling, ten z Deggendorfu, se dověděl o jeho působení. V jednom svém dopise o tom píše: "Weiters hat mir ersagter Brungraber eruiert, daß er zu Schärding beym sogenannten Heyligen Brinl vor einem Jahr ein bereits approbiertes Drachen Blut in grossen Stucken, nichtminder dortselbst einen sehr mächtigen Kubffer: und Silber haltigen Gang, von welchen sein Brungrabers Sagen nach, noch keiner nichts, als allein der Rentmeister zu Landshut Wissenschaft traget, entblesset habe, und wann deme nicht also seyn solte, so will er Brungraber Leib: und Leben verlohren haben, ia er suche auch dabey in solang kein Intee, bis er anvor alles Wahr gemacht haben werde. Er getrauet sich auch in Bayern unde der obern Pfalz noch viele andere Edle: und Reiche Gäng mit seinem Magischen instrument von der Finsternuß ins Tag Liecht zubringen." (tj. "Dále mi řečený studnař zjistil, že při Schärdingu u studánky zvané svatou před rokem vyzkoušená dračí krev ve velkých kusech odhalila tamtéž velice mohutnou měděnou a stříbrnou žílu, o které podle něho studnaře nemá ještě nikdo, než sám důchodní v Landshutu povědomost, a kdyby tomu tak nemělo být, tak chce on studnař tělo a život ztratit, ano nehledá dotud ničeho, dokud všechno nevykoná. Odvážil se také v Bavořích a v Horní Falci vynést ze tmy na světlo denní ještě mnoho jiných ušlechtilých a bohatých žil svým magickým nástrojem." - pozn. překl.)
Do popředí tedy teď vystupují alchymisté a čarodějové. Všude na důlních dílech probouzejí naději. A i když důlní vědátoři (v originále "Bergwissenschaftler" - pozn. překl.) tam nahoře v Mnichově se studnaři smáli, Golling byl optimistou. "In dem Rachelberg oder um den selben wird es glicklich werben mit Gottes Hilf. Der Joseph behauptet sein Versprechen in Rachel als wie bey dem heyl. Brünl. Ich glaub an der brungraber Joseph, er hat mir den Glauben schon gemacht, von heyl. Brünl ist mir noch kein Erzt zu handen komen." (tj. "Na Roklanu a kolem něj to půjde zdárně s pomocí Boží. Josef uhájí svůj slib na Roklanu jako u té svaté studánky. Věřím studnaři Josefovi, už mi dodal víry, i když mi od svaté studánky ještě nijaká ruda do rukou nepřišla." - pozn. překl.)
Optimismus, ten oživující element všeho dolování, zachvátil roku 1761 i důlního správce (v originále "Werksverwalter" - pozn. překl.) v Bodenmais. Vyzval Gollinga k dalšímu hledání a konstatoval: "Obschon von München aus auf meinen Bericht noch keine Resolution erfolgte, so bin ich doch entschlossen, weil das Wetter von favorabel ist, den Rächl mit drei oder vier Bergleut belegen zu lassen. Mein vielgeehrter Herr wolle also den Brunngraber oder Hexenmeister Josef dies alsogleich Bost thun, daß er sich zu solchem mehr mit Herrn Golling unverweilt hieher begeben und unverzüglich von denen Erzten vom Heyl. Brünl etwahn schöne Hand Stuffn wie auch etwas auch vom Drachn Blut mitbringen solle, glükt es am Rächl uns der Josef alles Wahr, was er geredet hat, so verdient er wahrhaftig in Gold eingefaßt zu werden." (tj. "Ačkoli z Mnichova nedošla na mou zprávu ještě nijaká rezoluce, jsem přece rozhodnut, poněvadž počasí je příznivé, osadit Roklan třemi nebo čtyřmi horníky. Můj vysoce vážený pán kéž tedy studnaře či čaroděje Josefa hned obešle, že by se s panem Gollingem hned měl sem vydat a neprodleně z těch rud od svaté studánky několik ukázek, jakož i něco dračí krve vzít s sebou, zdaří-li se to na Roklanu a ten Josef vykoná všechno, co řekl, zaslouží si věru být vsazen do zlata." - pozn. překl.)
Zda se tak opravdu stalo, nevíme. Golling a onen čaroděj v každém případě pokoušeli své štěstí později na jiných důlních dílech. Potkali bychom se s nimi ještě často.
Nová naděje vzešla, když se v roce 1762 synové pilaře (v originále "Söhne des Holzmüllers" - pozn. překl.) z Wolfertschlagu, Christoph a Lorenz Schweiklovi, pustili znovu do práce na Gollingově roklanském nalezišti a "ein solches Gebirg angetrofen das ein schurf über dem anderen schöner ist und Reich an golt". (tj. "natrefili takovou horninu, že jedno kutání bylo pěknější nad jiné a bohaté na zlato" - pozn. překl.) Pilařovi synové se nato spolu s Thomasem Schlagem z Bodenmais icházeli o nezbytný kutací patent (Schurfpatent). Jejich žádost byla nejprve zamítnuta, dne 10. května roku 1762 však přece jen schválena. Tři zlatokopové poslali rudu do mincovny ve Vídni (Wien). Úspěch se nedostavil! Mathias Rieß, prubíř, zjistil zato obsah stříbra 10 lotů na cent. Také "chymikus Johann Michael Wagner z Řezna" prohlásil roklanskou rudu za dobyvatelnou a tavitelnou. Lorenz Schweikl vytvořil těžařstvo s podílníky ze soudních obvodů Bärnstein a Regen. Také pivovarník Adam Seidl z Zellu byl mezi nimi. A byl tu ještě jistý Johann Baptist d'Angelo z Ambergu, kterému Thomas Schlag odprodal 21 podílů (v originále "21 Guckse, das heißt Anteile" - pozn. překl.) a jen marně doufal v zisk. Také August Cronschnabl z Kirchberg im Wald se chtěl stát boháčem. Z jeho třaslavého pera pocházejí poslední ze zpráv o "dolování zlata" (v originále "Goldbergbau" - pozn. překl.) na Roklanu. V roce 1776 referuje o těžkostech, způsobovaných především krutou zimou. Hodlal sice na Roklan, on Cronschnabl, nedávno opět vystoupit, musel však ve vysokém sněhu obrátit a "den Werg Zeug bey einem Bauern im Derffl sambt dem bulfer und geleicht eingesetzt. Anietzo aber auf künftige Woche seindt die Bergleith wider bestelt und der arweith ein anfang zu machen..." (tj. "uložit nářadí u jednoho sedláka ve vsi i s prachem a s doprovodem. Jinak ale jsou horníci na příští týden opět domluveni a začnou s prací..." - pozn. překl.)
K tomu ovšem, jak se zdá, už dojít nemělo. Schlag a Cronschnabl opustili skleslí už toho roku 1776 důlní stavení a vrátili se o zkušenost bohatší do svých vsí. Dolování na Roklanu tím došlo svého konce. Náleží k oněm těžebním počinům, které v 18. století, za časů "druhé zlaté horečky" v Bavorském lese (v originále "in einer Zeit des 'zweiten Goldfiebers' im Bayerischen Wald" - pozn. překl.), nikdy nepřekročily stadium pokusů.
O povaze nálezů na Roklanu panují rozdílná mínění. Flurl hovoří roku 1792 o krystalizujícím pyritu s nepatrným obsahem zlata a stříbra. Müller v roce 1846 a Wineberger pět let nato (1851) zdůrazňují na Roklanu výskyt železné rudy. V žádném případě, a to jde o jednoznačný závěr pozdější mineralogie a geologie, nedá se tu obhájit nijaký nález čistě zlaté rudné žíly.
Co do chuti k dolování, ta vikáři, pilařovým synům, hodináři ani hospodskému řečenému "Kreuzwirt" věru nikterak nechyběla. Stavěli však příliš na alchymistech a slibovačích štěstí, znali důlní vědy jen z doslechu a nakonec neměli dost peněz, aby dobývání mohli konat s veškerou důsledností. To platí především pro Gollinga z Deggendorfu. Oslepeni magickým zrcadlem, kterým se domnívali být schopni nahlédnout do nitra hory, vynořovali se na všech stranách malí podnikatelé, markantní figury onoho drobného rudného těžařství 18. století.
Dolování na Roklanu patří k dobrodružným spíše epizodám té optimistické doby, je jednou z nejkratších a nejlidštějších kapitol montánní historie východobavorského důlního revíru. Zůstalo jí i poté, kdy se v letech 1776-1863 horní úřad v Bodenmais pokoušel o štěstí v kutacích pracích ještě mnohokrát.

Archivní prameny:
Státní archiv Landshut: Report 31, fascikl 9, č. 10 a 16; report 56, fascikl 12, č. 127; Archiv horního úřadu v Bodenmais: účetní výkazy důlních děl z let 1748-1750; "Rapporte über alte Bergbaue und Quarzbrüche".

Literatura:
Flurl, Matthias: Beschreibung der Gebirge von Baiern und der oberen Pfalz. = München 1792
Grueber, Bernhard - Müller, Adalbert: Der bayrische Wald. = Regensburg 1846
Gümbel, C.W.: Geognostische Beschreibung des ostbayerischen Grenzgebirges. = Gotha 1868
Haller, Reinhard: Berg- und hüttenmännisches Leben in der Hofmark Bodenmais 1580-1820. (Disertace.) = München 1970
Lori, Johann Georg: Sammlung des baierischen Bergrechts. = München 1764
Reder, Heinrich: Der Bayerwald. = Regensburg 1861
Wagner, Hermann: Alter Bergbau zwischen Rachel und Lusen. = In: Ostbairische Grenzmarken, 1, Passau 1957
Weißthammer, Alois: Der Kampf um die bayerisch-böhmische Grenze von Furth bis Eisenstein. = Regensburg 1939
Wineberger, Ludwig: Versuch einer geognostischen Beschreibung des Bayerischen Waldgebirges und Neuburger Waldes. = Passau 1851


Der Bayerwald, 1975, č. 3, s. 134-139

Narodil se v Boží Mysli, jak se ve starých českých průvodcích po Šumavě přezdívalo bavorskému městu Bodenmais, 10. července roku 1937. Jeho otec Georg Haller, potomek rodu usedlého v Bodenmais od počátku 18. století, tu byl lázeňským ředitelem a roku 1976 ho město, jako o 21 let později jeho syna, jmenovalo svým čestným občanem. Už když byla Reinhardu Hallerovi udělována v roce 1999 Waldschmidtova cena, měl za sebou vedle ceny Johanna Andrease Schmellera (1974), pojmenované tak podle autora Bavorského slovníku z let 1827-1836 a editora slavné sbírky středověkých písní Carmina Burana, dále kulturní ceny bavorského Waldvereinu (1982), v Antverpách roku 1984 získané ceny za nejlepší publikovanou sbírku pověstí a Spolkového záslužného kříže se stuhou (bavorský řád Za zásluhy mu Edmund Stoiber propůjčil 2004) zatím 58 vydaných knih a brožur, 160 rozhlasových a televizních příspěvků a kolem 800 článků v novinách a v časopisech. Na jeho textech upoutá zájem o "individuálně lidskou stránku" věci a nás zejména i místní ukotvení tohoto jeho zájmu na "bavorskou stranu" Šumavy. Tehdy koncem devadesátých let minulého století působil ještě jako učitel v Regen (svou učitelskou dráhu začínal v roce 1961 a žil ve Frauenau na samé takřka bavorsko-české hranici. Jeho přáteli a souputníky ve vlastivědné literární práci byli i Raimund Schuster, Herbert Fastner, Paul Friedl a Adalbert Pongratz, kteří jsou všichni zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže. Při učitelské profesi vystudoval a pak i sám přednášel na mnichovské Ludwig-Maxmilian-Universität onomastiku ("Namenforschung", tj. nauku o jménech), srovnávací národopis, pedagogiku a bavorské dějiny. "Die Bücher," řekl o svých knihách "Honorarprofessor" Dr. phil. Reinhard Haller jednou, "sind auch ein Dank für das Hoamatl". Pokud vím, čeština tu láskyplnou zdrobnělinu pro slovo "domov" nemá - zato každý jednotlivě cítíme, oč jde.

- - - - -
* Bodenmais (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

I to je on, v dětském kočárku na snímku pořízeném v dubnu roku 1938
Tady ho nese na lokti jeho maminka Centa Hallerová, roz. Schönbergerová

zobrazit všechny přílohy

TOPlist