logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEPH HAHN

Bohemia


Bohemia, heidelbeerblaues Verhängnis,
zwischen Traum und Vergessen
blüht noch dein Grün.

Bohemia, irrlichtende Sühne,
die Tränenkrüge schöpften dich leer.

Bohemia, verhüllt in die Maie,
neben den Uhrenpuppen zu Prag
dreht sich mit seinen zwölf Enterbungen
das hämisch fortgewendete Los.

Bohemie


Bohemie, uhrančivá borůvková modři,
mezi snem a zapomněním
kvete dosud tvůj věčně zelený les.

Bohemie, klamná bludičko smíření,
džbány slzí tě vyčerpaly až do dna.

Bohemie, zahalená v májích,
mezi figurínami pražského orloje
otáčí se snad už dvanáctekrát vyvlastněný, vyděděný,
svou tváří i nadále potutelně se odvracející osud.

Wohin, wohin...


Wohin, wohin
soll man sich retten?
Überall fletschen die Rachen des Hasses,
leer schäumen die Maie auf,
die Herzen der ahnenden Vögel
pochen in Angst.

Hungerbleich kräuselt sich
Das vergiftete Getreide,
durch vereiste Gewissen der Herrscher
grellt hämisch die Todesmeduse.
Wohin, wohin
soll man sich retten?

Kam, kampak jen...


Kam, kampak jen
je nám se podít?
Všude msta nenávisti zuby cení,
do prázdna vyšumí máje,
srdce všechno tušících ptáků
buší strachy.

Bledavý hlad čeří
otrávené obilí,
zledovatělým svědomím vládců
světélkuje medúza smrti.
Kam, kampak jen
je nám se podít?

An eine Feldblume


Kleine Gestirn der Frühlingsgalaxie,
niemand sah
deine einsame Verklärung
im rabenversehrten Gefild,
niemand kümmerte sich
als die eisigen Stürme
dich peitschen
und du der Wucht widerstandst.

Sanftsehniges Wunder
schlichte Pracht
sei uns ein Schild
gegen das Entsetzen.

Na polní květinu


Malé souhvězdí jarní galaxie,
nikdo nevidí
tvé osamělé zjasnění
černě okoralé nivy,
nikoho netrápí,
když mrazivé bouře
bičují
tě nápory, jimž vzdoruješ.

Něžná tkáni krásy,
prostoto,
buď nám štítem
proti děsu všemu.

Nächte, offene Säle...


Nächte, offene Säle,
Es leuchten die Stirnen der Geschöpfe,
nah pocht der Herzschlag der Welt.

Wem neigt das große Gehorch,
was raschelt das Feuer der Leere
und spricht der Seele leiser Zitterschlag?

Zur Ewigkeit fließt der Zeit,
zum Ganzen tastet das Menschfragment
und alle Lebendigkeit.

Noci, otevřené sály...


Noci, otevřené sály,
jasem svítící čela stvoření,
blízký tep srdce světa.

Komu platí velké naslouchání,
čím to praská oheň prázdnoty
a o čem hovoří chvění duše?

K věčnosti plyne čas,
po celku tápe lidský fragment
a veškero živoucí.

P.S. Všechny textové ukázky pocházejí z recenze souboru, který pod titulem Die Doppelgebärde der Welt. Gedichte, Prosa. Zeichnungen (2005) připomenul v edici Memoria, věnovaným zapomenutých autorům, pronásledovaným v období nacizmu, právě dílo Josepha Hahna. "Doppelgebärde der Welt" znamená "dvojí gesto světa".

Narodil se 20. července roku 1917 v Kašperských Horách (Bergreichenstein), kde otec vyučoval výtvarné výchově a geometrii a přitahovala jej mimo jiné myšlenka sionismu. Po něm prý syn zdědil lásku ke kreslení, po matce, pro těžkou chorobu upoutanou na pojízdné křeslo, prý zase lásku k německé řeči, své "mateřštině" v tom nejlepším slova smyslu. Roku 1935 odešel do Prahy na výtvarnou Akademii, kde se potkal i s později slavným spisovatelem a dramatikem Peterem Weissem (1916-1982), rodákem z obce Nowawes (dnes Neu-Babelsberg) u Berlína. Oba museli před nacizmem, v jehož sběrných táborech zahynuli z rasových důvodů oba Hahnovi rodiče, emigrovat: Weiss do Švédska, Hahn přes Velkou Británii do USA, kde se usadil ve Vermontu - tamní lesy mu údajně připomínají Šumavu jeho dětství. Joseph Berlinger o něm píše ve své studii Jenseits von Eisenstein - Mit den Dichtern unterwegs im Böhmerwald ve sborníku, v němž také figuruje ukázka Hahnových veršů: "Když byl pozván roku 1989 k autorskému čtení do někdejšího tuskula Siegfrieda von Vegesacka ve věži Fressendes Haus při hradu Weissenstein poblíž Regenu (města, které drží patronát nad poválečnými německými vyhnanci právě z Hahnova rodiště - pozn. překl.), nejprve souhlasil a nakonec přece odmítl: muka vzpomínek mu připadla příliš velká na tu jednu návštěvu. S tím, že se jeho mateřština stala za války jazykem vrahů, nedokázal se on sám už nikdy v životě vyrovnat. Z New Yorku se mu zdál stesk po domově asi přece jen snesitelnější." Téhož roku 1989 Hahn se svou druhou ženou opustil New York a usadil se, jak už zmíněno, ve státě Vermont. V tamním městě Middlebury také 31. října roku 2007 skonal a je tam na místním hřbitově i pochován. Recenze výboru z jeho díla, který ostatně připravil pro edici Memoria co do vlastních textů i kreseb on sám, přirovnává Hahnův básnický typus i autorova témata k jednomu z nejznámějších básníků německého jazyka po válce vůbec, totiž k Paulu Celanovi. Sám Joseph Hahn označuje svá básnická varování a vyznání za "Trauermantel der Lebensbejahung", tj. "smuteční plášť přitakání životu" a umění ani poezie není podle něho nijaká estetická hra, nýbrž příspěvek k záchraně světa. Titul té recenze z vysílání německé rozhlasové stanice Deutschlandfunk zní: Dichter der Gottesfinsternis (Básník zatmění Boha).

- - - - -
* Kašperské Hory / † † † Middlebury (USA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako malý s maminkou
Jako dítě s dědečkem z matčiny strany, rabínem Joelem Überallem
Na snímku z doby kolem roku 1927, kdy mu bylo 10 let

zobrazit všechny přílohy

TOPlist