logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

VICTOR HADWIGER

Bergreise


Horch, wie ich komme, wildes Wunderweib,
Astarte meiner Berge! Klirre, Sporenklang!
Verschwinde, Schleier! Bete, Leib!
Ich reite eisern in den Untergang.
Thronstufenauf, thronstufenab!
Wer war nicht Gottes Gegenpart,
Wer rief nicht Geister aus dem Grab,
Ließ Berge wandeln, fröhnte seiner Art.
In kalten Klüften schriller Sporenklang,
Wie zögernd meiner Pulse Schlag.
Zum Abend weitet sich der Tag.
Ich reite eisern in den Untergang.

Horská cesta


Sem jak se blížím, divoženko, slyš,
Astarté mého horstva! Cinkot ostruh znít
slyš, šlář teď padá! Ještě smíš
se, tělo, modlit, jedu v smrt pak sestoupit.
Po stupních trůnu výš, pak pád!
Kdo nechceš s Bohem hrát hru nerovnou,
kdo z hrobu nechceš hrozbu vyvolat,
nech hory kráčet, pokoř vůli svou.
V mrazivém srázu cinkot ostruh znít
už slabě slyšíš, tlukot srdce jen.
To k večeru šírá se tento den.
Jedu dál pevně tam, kde v smrt mně sestoupit.

Deutsche Arbeit, Oktober 1907, s. 52

Slovníček: Astarté= fénická (kanaánská) bohyně války a plodnosti, ztotožňovaná i s mezopotámskou Ištarou a řeckou Afrodité, wandeln=kráčet, měnit se, trestat, pokutovat, frönen= oddat se něčemu, holdovat něčemu, podrobit se něčemu.

Wenn unter uns ein Wandrer ist


Es geht ein Lied vom Sommerhauch getragen,
ein Lied aus fernen Fernen geht umher.
Hörst du die Blumen fragen?
Sie kennen ihn nicht mehr.
Er ist ein Wandrer. --

Schlaf, Süßchen, alle Sterne schlafen
und weben ihre Schleier um dein Haupt
und Sommerfäden um die Seele dir.
So leise schauert die Johannisnacht
ob Reif und Eis --
Wenn unter uns ein Wandrer ist.

Wenn unter uns ein Wandrer ist --
Dem schrieben es die Sterne in die Seele,
Der hat es in den Augen tief geprägt:
Weil ich ein Wandrer bin.

Je-li mezi námi poutník


Zní píseň plným dechem někdy v létě,
z dalekých dálí nesen zpěv kol jde.
Slyšíš ty květy? Ptají se tě,
neznají ho už zde.
On je to poutník. --

Miláčku, spi, spí už i všechny hvězdy
a tkají kolem tvé hlavy svůj šlář
a babí léto kolem duše tvé.
Tak tiše trne svatojánská noc,
zda mráz a led --
je-li mezi námi poutník.

Je-li mezi námi poutník --
vepsaly mu to hvězdy do duše,
hluboko v očích to má vštípeno:
neboť poutník jsem já.

P.S. Musím doznat, že "originál" této básně jsem vlastnoručně "rekonstruoval" pomocí úryvků z ní v Serkeově knize Böhmische Dörfer a v Mühlbergerových Dějinách německé literatury v Čechách 1900-1939. Ať mi Bůh odpustí, činil jsem tak z lásky.

Ich bin


Sollst stäuben und plätschern Element
Heute noch! --
Sollst drohen und drängen
In fahl oder dunkelgrün, blass und grau
Heute noch! --
Aber morgen ist Frühling
Und mein Herz bebt
Vom Schwall der Arterie,
Aderauf -- aderab
In Hirn und Hand
Rieselt und rinnt, stürzt sich und stürmt
Der Saft des Gedeihens;
Da kreisen und wirbeln
Zwei neue Gedanken,
Wie zwei große Sonnen
In endlich-unendlichen stolzen Systemen.
Berghinan treibt der Wille
Ueber kreißende atmende Erde,
Und wilde Luft klammert meine Fersen. --
Dort Blau und Gold in den Morgen hinaus
Reiten Ulanen
Drei oder vier Fähnlein;
Und es hallt und schallt
Ihr Ulanenlied.
Der Wald singt eiserne Sonette,
Und in meinen Herzen steigt
Eine jubelnde Lerche. --
Hustet und philosophiert der Tod,
So lach' ich und lebe,
Himmelan
Wirft mich die ewige Woge. --
Ich bin!

Jsem


Máš sršet a kypět, živle,
hned, už dnes! --
Máš hrozit a drát se dál
plavý, temně zelený, bledý a šedý,
hned, už dnes! --
Zítra ale je jaro
a mé srdce se chví,
jak tepny cítím dmout se.
Žilami sem a tam
do mozku, dlaní mých
řine se, řítí, zuří a bouří
blahodárná šťáva;
krouží tam a víří
dvě myšlenky nové
jak dvě veliká slunce
v konečně nekonečných systémech hrdých.
Vpřed vzpíná se vůle
po supící, k porodu pracující zemi
a divoký van svírá mé paty. --
Tam v modři a zlatě jitrem dál
huláni jedou,
tři čtyři útvary jejich;
a zní a hlaholí
dnem ta hulánská píseň.
Kovové sonety zpívá hvozd
a mým srdcem stoupá k nebi
jásavý skřivan.
Zatímco smrt filozofuje a chrchlá,
já směju se a žiju,
obloze vstříc
vrhá mě odvěké vlnobití. --
Jsem!

Deutsche Arbeit, 1901-1902, s. 868

P.S. Jiný český překlad, který je jako celá kniha, do níž je zařazen (jde o antologii Haló, je tady vichr, vichřice!, vyšlou v Klubu přátel poezie blahé paměti roku 1969), dílem Ludvíka Kundery, chci tu pro srovnání s díky připomenout.

Ich kam aus einer langen Liebe


Ich kam aus einer langen Liebe späten Tagen,
Auf meinen Morgen fiel ein kalter Tau.
Durch bange Stunden hat die Mutter mich getragen,
Dann starb die arme Frau.
Sie hat mir eine Sehnsucht mitgegeben
Und ein Gebetbuch, einen Traum und eine Qual. --
Ich steuerte hinaus ins Leben,
Ein Frühling war, es sang die Nachtigall.
Und Liebe sog mein Leib aus allen Dingen,
Die an des Tages roten Toren glühten:
Und wie das Credo meiner Wünsche war ein Singen,
Die Nachtigall ward selbst ein Lied, die Apfelbäume blühten.

Pocházím z dlouhé lásky pozdních dnění...


Pocházím z dlouhé lásky pozdních dnění,
na moje jitro padl rosný chlad.
Teskný čas matce mé přán k donošení,
já odešel, jí bylo umírat.
Co dala mi, je jakás vnitřní touha,
modlicí knížka, muka má a sen. --
Přede mnou plavba do života dlouhá,
bylo jaro, slavík pěl opojen.
A lásku sálo tělo ze všech věcí,
jež u červánků rána řeřaví:
jako krédo zpěv z jabloní je rozesvěcí:
slavík sám stal se písní z květné záplavy.

Dort müssen die Alleen...


Dort müssen die Alleen sich ergießen
Und, immer bleicher, suchen sie ein Ende.
Sie werden sich verirren im Gelände
Und ferneren Geschicken sich verschließen.

Die dunkelroten Rosen liegen
Mit ihren Küssen schwer auf dieser Stunde
Tot ist mein Schloss, nur auf den weißen Stiegen
Bewegen sich die Schatten meiner Hunde.

Man rüste mir ein Ross, es gilt ein Reiten,
Die Raben rufen auf den magern Saaten.
Es kommt ein Abend allen Taten,
Ein spätes aus-dem-Sattel-Gleiten.

Tam aleje...


Tam aleje se do všech směrů šíří
a stále bledší svůj cíl omeškají.
Zabloudí vždycky znovu tady v kraji
a k dálnějším osudům nezamíří.

Lehly mi temně rudé růže
polibky svými těžce na hodiny
mrtvého zámku, jehož schody může
sen oživit jen, mých psů bílé stíny.

Postrojte koně, brzy odjet je mi.
Křik havranů zní nad marnými poli.
Nadchází večer, konec čehokoli,
ze sedla sklouznu posléz, vím to, k zemi.

P.S. I tento můj český překlad má svého předchůdce v antologii Pražská léta německých a rakouských spisovatelů (1997) Pravoslava Kneidla, pro níž ho objevně pořídil Ludvík Kundera.

"A pak ještě bledý, tichý Viktor Hadwiger, který, pokud mě neklame paměť, pocházel ze Sudet," píše (v překladu Bedřicha Fučíka) Max Brod ve svých pamětech Život plný bojů (1960, česky 1966) a nazývá vzápětí básníka "pražským Peterem Hillem" (Peter Hille, geniální berlínský "Dichtervagabund", jak ho zkratkovitě charakterizuje populární Bertelsmann Volkslexikon, žil v letech 1854-1904). Broda paměť neklame, pokud ono "ze Sudet" je Pražanovi tolik, co "z venkova". Jinak by bylo snad lépe říci rovnou "ze Šumavy", poněvadž Viktor Hadwiger se sice narodil 6. prosince roku 1878 v Praze jako syn vojenského lékaře, který tu právě působil, stálým bydlištěm rodiny byl však Horšovský Týn (Bischofteinitz) nezávisle na otcových často se měnících posádkách. Tam v Horšovském Týně (Jürgen Serke v proslulé své knize Böhmische Dörfer /česky 2001/ píše přímo o "Bischofteinitz im Böhmerwald", tj. Horšovském Týně "na Šumavě" - viz s. 389 německého vydání/, ostatně ze Serkeho kapitoly o Hadwigerovi čerpá Pravoslav Kneidl v básníkově medailonu v antologii Pražská léta německých a rakouských spisovatelů) leží na hřbitově pochována i Hadwigerova matka, zesnulá tu záhy po synově odchodu na pražská studia. Prý na rozdíl od řízně vojáckého otce Viktorovým poetickým sklonům lépe rozuměla. Věnoval se v Praze nejen docházce na filosofickou fakultu německé univerzity, nýbrž i literatuře. Jak cituje ze vzpomínek Ferdinanda Josefa Schneidera ve své zmíněné už knize Pražská léta německých a rakouských spisovatelů Pravoslav Kneidl (měl jsem tu čest přispět jeho práci několika vlastními básnickými přetlumočeními v sousedství takových překladatelských zjevů jako Pavel Eisner, Hana Žantovská či Ludvík Kundera), vyhlížel někdy k roku 1899, kdy se v metropoli Čech znovu ocitá, student Hadwiger takto: "V černém převlečníku procházel Hadwiger odměřeně přednáškovým sálem, odložil kabát a klobouk na věšák na stěně a procházel pak nahoru a dolů hustě obsazenými lavicemi. Nápadná postava. Byl vysokého, štíhlého vzrůstu, měl řídké blond vlasy, jemně řezaný obličej, zakončený kozí bradkou, vodově světlé oči, v nichž se zračily pohledy, které jako by pronikaly šlářem zahaleného světa pohádek. Pod levým okem měl jizvu, která víčko poněkud rozevírala, a tím se i jinak velké oko ještě zvětšovalo a hledělo navíc ostřeji, což bledému a mírnému obličeji dodávalo pozoruhodně démonický výraz. Na otázku, kdo je nový kolega, dostal jsem od jednoho přítele odpověď: 'Básník!'" K literární skupině Jung-Prag, stojící v opozici ke spolku Concordia, který ovládali Hugo Salus (samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a Friedrich Adler, náleželi zejména Paul Leppin, Oskar Wiener, Ottokar Winicky (všichni tři jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže), dále výtvarníci Richard Teschner a Hugo Steiner-Prag, jakož i sympatizanti, k nimž se dá přičíst i citovaný už také Max Brod. Ten ve své knize popisuje "růžovou demonstraci" (to proto, že demonstranti v širokých kalábrijských kloboucích nesli před sebou v natažené pravé ruce rudou růži na dlouhém stonku), na níž se podílel i básník Detlev von Liliencron, Hadwigerův literární idol, protestující proti odmítnutí Hadwigerovy přednášky v pražském německém Casinu právě ze strany Concordie. Po cestě do Paříže v roce 1901 žil ovšem Viktor Hadwiger od roku 1903 jen v Berlíně, kde také v Charlottenburgu 4. října 1911 ani ne třiatřicetiletý v bídě umírá. Krátce před smrtí se stačil oženit se spisovatelkou Else Straußvou, praneteří významného německého teologa Davida Friedricha Strauße (1808-1874). Jako "první expresionista" (nazývá tak Hadwigera ve svých Dějinách německé literatury v Čechách 1900-1939 i Josef Mühlberger, zastoupený rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, Hanns W. Eppelheimer pak ve studii Betrachtungen zu unserer Literatur /Der Schild des Aeneas/ z roku 1955 staví ho co do významu pro modernu hned vedle Marinettiho, Schönberga, Kafky, Picassa či Kandinského /srovnáván bývá Hadwiger i s Robertem Walserem/) či spíše předchůdce expresionismu objevil se spolu třeba zase s Maxem Brodem, Stephanem Heymem a Jacobem von Hoddisem hned v prvním čísle Pfemfertovy revue "Aktion" (1911) a ještě roku 1957 figuroval několika básněmi ve sborníku "Zu unrecht vergessen" (tj. "Neprávem zapomenutí"), abychom dovodili, proč nesmí být vynechán zejména námi. Podle Mühlbergera v Hadwigerově tvorbě vystupuje do popředí příroda, jak je to citováno vlastními básníkovými slovy: "Mou strunou je stéblo, bujně rostoucí z pole, mými učiteli jsou nevinní, ti slavíci bez domova. Jsou ptáky zvěstování, ptáky jasných hlasů, kteří poletují nad korunami a naplňují mé jarní srdce. Jemný zvuk jejich zpěvu proniká tlumeným šumem lesních stromů."

Z berlínských vzpomínek

Erich Mühsam

Tu se pražský lyrik vynořil náhle v Café des Westens. Velký těžký muž, kterému nespořádané plavé kadeře a mohutný kroucený knír dodávaly (spolu s kozí bradkou, jak svědčí jiní - pozn. překl.) poměrně divokého vzhledu, alespoň ve spojení s jeho krajně robustním vystupováním, které nedovolovalo ani tušit hlubokou obraznou krásu jeho veršů.
(...)
Byl bez míry ve všem: v pití, v kouření i v klení, v přetlaku blaženého štěstí i světabolu téměř zároveň. Neměl-li žádné peníze, aby si mohl koupit tabák nebo šnaps, dostal-li od nějaké ženy košem, rozčilil-li se nad něčím, pak dokázal opravdu ukrutně lát; nepotkal jsem jiného člověka, který by měl pro případ vzteku v zásobě takový závratný příliv (v originále "Sturzflut" - pozn. překl.) úděsných oplzlostí jako právě on. Když mu však něco opravdu jaksepatří vyšlo, když se nečekaně dostal k penězům, když se mu povedla báseň, když se od něho nechalo políbit nějaké děvče, pak se rozzářily jeho velké, světle modré oči, jeho hlas se stal měkce lichotným (v originále "wurde weich und schmeichelnd" - pozn. překl.), v mužově mohutném těle bylo cítit jakousi niternou taneční lehkost (v originále "man spürte ein inneres Tanzen" - pozn. překl.). Mnohdy mě Hadwiger zburcoval vprostřed noci, hřmotně přecházel jen tak ve spodcích mou ložnicí a chtěl vědět, zda se mi nějaký jeho verš zamlouvá nebo zda to či ono slovní spojení se mi v nějaké básni jeví jako příhodné. Nebo přinesl nějakou báseň právě dokončenou, prohlásil ji s nevázaným nadšením za to nejlepší, co kdy zplodil, aby ji pak počal svým medvědím hlasem recitovat.

P.S. Erich Mühsam (1878-1934), berlínský rodák, byl politický aktivista, anarchista a básník, umučený nacisty v koncentračním táboře Oranienburg brzy poté, co se chopili moci (oznámili jeho smrt jako "sebevraždu Žida" oběšením). Jeho "nepolitické vzpomínky" vyšly posmrtně v Lipsku (Leipzig) roku 1949 pod názvem "Namen und Menschen - Unpolitische Erinnerungen". Mühsam se postaral v prvých letech dvacátého století i o Hadwigerovo čtení v kabaretu Petera Hilleho (Kabarett zum Peter Hille byl spoluzaložen roku 1902 Erichem Mühsamem a Peterem Hillem, který dva roky nato umírá na tuberkulózu) v Berlíně a když Hanns Heinz Ewers, který bydlel rovněž v bytě na berlínské Augsburger Straße, kde u Mühsama měl svou vlastní místnost Hadwiger, dostal spolu s Mühsamem od nakladatelství Globus nabídku napsat průvodce moderní literaturou (bylo to vlastně tři sta ironicky laděných portrétů "moderních" autorů), byl i Hadwiger přizván ke spolupráci (věnoval pak jedno z hesel průvodce už zmíněnému Detlevu von Liliencronovi). Dalším ze spoluautorů byl ještě René Schickele, z jehož básnického díla pořídil pro Nova et vetera 1918 soubor překladů Bohuslav Reynek.

- - - - -
* Praha / Horšovský Týn / † † † Berlín (BE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na kresbě Friedricha Feigla z roku 1919
Hadwigerův portrét na výboru z jeho pozůstalosti, vyšlém roku 1912, tedy rok po jeho smrti v 33 letech věku - signatura JH na kresbě jsou iniciály jména John Höxter
Obálka čísla časopisu Die Aktion z října 1914 s portrétem Charlese Péguyho od Egona Schieleho - to už byl ovšem Hadwiger tři roky mrtev
Obálka (2005) nového vydání průvodce moderní literaturou z roku 1906, který vznikl za jeho spoluúčasti (Revonnah Verlag, Hannover)
Cenný text Tomáše Mazala o něm s připomínkou jmen Gustava Meyrinka, Paula Leppina a Karla Krause

zobrazit všechny přílohy

TOPlist