logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ HABERMANN

Pohled nazpět a kupředu

Na přelomu roku 1950/1951

Poutník, který kráčel o poutnické holi cizí neznámou krajinou a dosáhl poté k večeru vyvýšeného místa, ustane asi na chvíli ve své pouti a v klidu obrátí zkoumavý pohled nazpět na cestu, kterou toho dne urazil. Daleko na obzoru v záři večerního slunce vidí krajinu svého domova, vidí tu cestu přes světlé výšiny a temné úvaly, kolem srázů plných nebezpečí. Spokojen se svým denním výkonem upře nyní zrak na opačnou stranu, aby odhadl, jak se asi bude utvářet jeho další cesta nazítří. Jeho snaha je ovšem marná. Z údolí stoupají mlhy a zahalují výhled, hrozivé mraky se vrší na obloze, zdáli už temně zahřmívá v předtuše brzké bouře.
Takovému poutníkovi se podobáme my vyhnanci z domova, poutníkovi mezi dneškem a zítřkem, poutníkovi mezi dvěma světy, mezi domovem starým a tím novým, který přinejmenším my staří už neumíme najít. Rovni starému stromu, vyrvanému z jeho dědičné půdy, brzy poté vyschlému, nemůžeme ani my nikde zapustit kořeny.
Přelom roku! - Tady chceme i my poutníci vrhnout zkoumavý pohled do minulosti a pokusit se učinit to samé směrem k budoucnu.
Dne 24. listopadu roku 1948 zemřel v Tremmelshausen u Řezna (Regensburg) německý spisovatel z Čech Hans Watzlik. Žalář, týrání a robota u českých sedláků tak oslabily jeho tělesnou schránku, že padl za oběť nemoci. Ve své básni "Unter einer Föhre" (tj. "Pod borovicí" - pozn. překl.), líčí cestu vyhnance z domova o poutnické holi "aus Böhmens Dorn geschnitten", tj. "vyřezané z trní Čech".
Takovou nějakou hůl z trní neseme my všichni, kdo jsme byli vyhnáni z domova, ať už to bylo za brněnského "pochodu smrti" dne 30. května roku 1945, ať už nás pronásledovali při útěku z příhraničních vsí, ať už se to v další fázi nazývalo "humánním odsunem". Bez domova a bez ochrany jsme my bezbranní bezdomovci překročili státní hranici a rozmnožili jen počet nezaměstnaných v poválečném Německu. Nijaká pomocná ruka se nám nepozvedla vstříc, nijaký paprsek světla nepadl do tmy onoho času. Jak často mi tehdy prošla myslí árie "Evangelistova" z opery Wilhelma Kienzla (rakouský hudební skladatel, žil v letech 1857-1941, jeho opera /jím označená jako "hudební činohra"/ "Der Evangelimann" /1895/, tj. "Evangelista", uvedená česky /v překladu Pavla Nebeského/ poprvé v říjnu roku 1904 i na scéně Národního divadla v Praze, pojednává o nevinném předčítači Bible na dvorech vídeňských činžáků, nespravedlivě obžalovaném a vězněném pro žhářství - pozn. překl.): "Blahoslavení, kdo pronásledování trpí pro spravedlnost..." (spravedlností jsou tu autorem úvahy zřejmě nejspíš myšleny sudetoněmecké požadavky na sebeurčení, zneužité Hitlerem - pozn. překl.)
Přišli jsme do Německa a dnes bychom musili děkovat Bohu, že se tehdy naše cesta obrátila do dnešní Spolkové republiky. Za ta čtyři léta, která od oné doby uplynula, se v zemi mnohé změnilo k lepšímu. Ne tak v Rakousku. Ačkoli tu nositelé nejvyšších společenských hodností - státní prezident Dr. Renner i kardinál arcibiskup Dr. Innitzer byli původem sudetští Němci (Renner z moravských Dolních Dunajovic, Innitzer z Vejprt v severozápadních Čechách - pozn. překl.), osud vyhnanců se v Rakousku nijakým způsobem nezlepšil a také ve "východní zóně" (v originále "Ostzone", rozuměj východní Německo, tedy sovětskou okupační zónu - pozn. překl.) by toho bylo přinejmenším co do životních a politických podmínek velmi mnoho ke zlepšení. V letech 1945-1948 bylo Československo pojato do společenství vítězných států a nacházelo se proto pod ochranou Spojenců. Každý pokus zveřejnit v nějakém periodiku vysvětlující článek o podstatě vyhnání a o jeho průběhu byl předem odsouzen k nezdaru. Zeď mlčení byla vztyčena. V oné době byl jedna jediná tisková tribuna ochotna zastupovat naše zájmy: totiž německý katolický časopis NORDAMERIKA, v němž osvíceně působili páter Emmanuel Reichenberger (1888-1966, zvaný také "otec vyhnanců", viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) a princ Hubertus zu Löwenstein (1906-1984, za nacismu stejně jako Reichenberger v exilu, viz o něm více Wikipedia - pozn. překl.), za války univerzitní profesor na jedné americké vysoké škole.
Byla to doba, kdy Spojenci ochotně vycházeli vstříc požadavkům Československa, Polska aj. států a Němce, kteří tu už stačili zakotvit, vypovídali. Bezpočet těchto nešťastníků strádá ještě dnes za mřížemi žalářů.
Říše už neexistovala, 9 zemí někdejší Říše mělo pouze volné spojení, každá z nich byla vlastně státem pro sebe. Každý den příváděl přes hranice tisíce vyhnanců. Byly zřízeny první uprchlické úřady, byli jmenováni státní tajemníci pro uprchlíky a přidělování míst pobytu uvedeno do správných kolejí. Starobince, často zřízené doslova z ničeho, přijaly staré a nemocné. Katolická organizace Caritas a evangelické "dílo pomoci" Hilfswerk si vydobyly veliké zásluhy o tyto nejnuznější z nuzných. Na podzim 1946 se konaly prvé volby do zemských sněmů, které ještě nepřiznávaly vyhnancům hlasovací právo, poněvadž ti nesplňovali požadovaný čas trvalého pobytu. V Bavorsku vyhověli této podmínce jen německočeští politici Reitzner (žil v letech 1893-1962, za války v britském exilu, viz o něm více Wikipedia - pozn. překl.) a Schütz (žil v letech 1901-1982, v letech 1935-1938 byl poslancem československého parlamentu za křesťanské sociály, v březnu 1938, kdy jeho strana ukončila činnost, se stal členem SdP a v září 1938 NSDAP /po rozpuštění byla SdP na podzim 1938 převzata do řad NSDAP/, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), kteří byli také zvoleni do Bavorského zemského sněmu (Bayerischer Landtag) a odvedli tam hodnotnou práci. Vyšla prvá čísla uprchlických periodik: Die Brücke, Der Leuchtturm aj.. Krajané se seskupovali, vynořovaly se prvé rodácké časopisy, ustavovalo se vědomí duchovní sounáležitosti. Dnes (psáno v roce 1951 - pozn. překl.) vychází ve Spolkové republice na 60 takových "poslů domova" (v originále "Heimatboten", narážkou na časté užití slova "Heimatbote" v názvech krajanských časopisů - pozn. překl.). Chrabří muži (v originále "wackere Männer" - pozn. překl.) se sdružili a založili "Adalbert Stifter Verein" (Adalbert Stifter je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dnes úředně uznanou kulturní organizaci sudetoněmeckých vyhnanců z domova; vytyčila si za cíl péči o uchování zděděného kulturního bohatství a poučení tuzemského obyvatelstva o významu těchto duchovních statků a uměleckých dovedností, které si sudetští Němci přinesli s sebou ze staré vlasti. "Ackermanngemeinde" (česky o sdružení více viz webová adresa http://cs.wikipedia.org/wiki/Ackermannovo_sdružení - pozn. překl.) - na katolickém základě - pečuje o mladé.
V roce 1947 byly jednotlivými zemskými sněmy schváleny první uprchlické zákony. Nepřinesly splnění všech našich přání, znamenaly však přece jen další krok vpřed. Prosincové volby roku 1949 do prvního bonnského parlamentu přinesly vyhnancům z domova plný úspěch. Do zákonodárného sboru vešlo 52 poslanců, z toho 17 sudetských Němců, z Moravy poslanec Dr. Zawadil (Walter Zawadil, rodák z Olomouce, žil v letech 1909-1960, kandidoval zprvu za FDP, viz k němu blíže webová adresa http://de.wikipedia.org/wiki/Walter_Zawadil - pozn. překl.), řídící učitel Oskar Matzner (kandidoval za SPD, žil v letech 1898-1980, viz k němu Wikipedia - pozn. překl.) a někdejší senátor Hans Tichy (rodák z Moravského Krumlova, žil v letech 1881-1955, viz i česky Wikipedia - pozn. překl.). Bylo zřízeno zvláštní ministerstvo pro uprchlíky, jež vedl bývalý hornoslezský prezident Dr. Lukaschek (Hans Lukaschek /1885-1960/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Dr.Ing. Hans Seebohm (rodák ze slezských Katowic žil v letech 1903-1967, byl od roku 1950 členem představenstva Sudetoněmeckého krajanského sdružení, poněvadž jeho rodiče žili nějakou dobu ve Falknově nad Ohří /dnes Sokolov/, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) se stal ministrem dopravy. Koncem roku 1950 uskutečněné volby do zemského sněmu ve Šlesvicku-Holštýnsku (Schleswig-Holstein), Hesensku (Hessen), Württembersko-Bádensku (Württemberg-Baden, tj. Američany okupovaná část teprve v roce 1952 oficiálně ustaveného spolkového státu Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) a v Bavorsku (Bayern) vyslaly rovněž početné uprchlíky a vyhnance do zemských zastupitelstev. V Bavorském spolkovém sněmu jich zasedlo 36, z toho 24 sudetských Němců: pro nás z Brna má zvláštní význam skutečnost, že také náš krajan Dr. Paul Wüllner byl jedním z nich.
Také v obcích a krajích se ve volbách uplatnilo množství vyhnanců z domova, takže nyní už nejsme bez ochrany a bez práv.
Mezitím lze zaznamenat také na krajanské straně velký úspěch. Svatodušní sněmování v Kempten im Allgäu (v bavorském Švábsku - pozn. překl.) přineslo spojení sudetoněmeckých krajanských sdružení do jednoho Sudetoněmeckého krajanského sdružení ("Sudetendeutsche Landsmannschaft" /zkratka SL/, jak zní jeho německé jméno, bývá také zváno "střešním" či "zastřešujícím" a členové jednotlivých nezávislých uskupení nemusejí být zároveň i jeho členy - pozn. překl.); mluvčím se stal Dr. Rudolf Lodgman von Auen (v originále asi ne bezdůvodně "Lodgeman von Auen", jinak i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a jeho zástupcem spolkový ministr Dr. Seebohm. Sudetoněmecké krajanské sdružení podle tzv. Detmoldské deklarace (Detmolder Erklärung - pozn. překl.) samo sebe chápe jako mimo domov existující útvar sudetoněmecké národní skupiny a tu jako součást německého národa (v originále "Glied" - pozn. překl.). Od 1. ledna roku 1951 (nakonec až od 7. dubna toho roku, viz Sudetendeutsche Zeitung, 7. 4. 1951 - pozn. překl.) je Sudetendeutsche Zeitung" (v originále "Zeitung der ,Sudetendeutsche'" - pozn. překl.) oficiálním periodikem SL.
"Pracovní společenství k obraně sudetoněmeckých zájmů" (v originále "Zeitung der ,Sudetendeutsche'" - pozn. překl.), založené dne 14. července roku 1947, se pravděpodobně včlení do SL. Vykonalo obrovskou práci, mj. v podobě tzv. "Notopfer" (doslova "oběť v nouzi" - pozn. překl.), která vynesla 170 000 marek. Z těchto prostředků byla schopna vydat řadu dokumentů. Na jaře tohoto roku (rozuměj roku 1951 - pozn. překl.) vychází námi všemi i širší veřejností očekávaná "sudetoněmecká BÍLÁ KNIHA" (v originále "WEISSBUCH", celý název publikace zněl "Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen - Überlebende kommen zu Wort" /tj. "Dokumenty k vyhnání sudetských Němců - Ti, kdo přežili, mají slovo", v digitalizované podobě viz The Scriptorium - pozn. překl.). Obsahuje mj. přes tisíc místopřísežných prohlášení o nelidskostech, k nimž v Sudetech došlo. Kniha vychází v německém, anglickém a francouzském jazyce a je nepochybně určena k tomu, aby otevřela oči světové veřejnosti ohledně zločinů, které byly na bezbranných a nevinných Němcích v ČSR spáchány. Naše osvětová práce už přinesla pozoruhodné výsledky. Uprchlický problém, zejména ten týkající se právě sudetských Němců, je dnes předmětem jednání jak v Radě Evropy (založena roku 1949, odkdy má své sídlo ve Štrasburku, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_Evropy - pozn. překl.), tak ve Spojených národech (rozuměj Organizace spojených národů /OSN, založená 24. října 1945 v San Francisku, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_spojených_národů - pozn. překl.). V americkém Senátu teprve před nedávnem sdružení zvané "Amerikanische Sudetenhilfe" pod vedením svého předsedy Josefa Totzauera, původem Němce z Čech, požádalo jménem jednoho milionu Američanů sudetoněmeckého původu, aby sudetští Němci, ale také ostatní vysídlené národy, dostaly u Spojených národů demokratické zastoupení. Delegace z Ameriky a z Anglie studují uprchlický problém přímo na místě, senátor W.H. Langer, těšící se jako advokát, guvernér a politik ze Severní Dakoty (žil v letech 1886-1959, za druhé světové války byl zastáncem izolacionismu a minimalizace vojenské účasti USA v ní, viz Wikipedia - pozn. překl.) vynikající pověsti, byl před nedávnem v Německu a "Father" Reichenberger kuje železo, dokud je žhavé.
Zeď mlčení je prolomena (v originále "Die Schwelle des Schweigens ist überschritten." - pozn. překl.). V politické oblasti vzbudila na celém světě obrovský ohlas dohoda, uzavřená dne 4. srpna roku 1950 mezi Dr. Lodgmanem (i zde v originále "Dr. Lodgeman"! - pozn. překl.) a generálem Prchalou (Lev Prchala /1893-1962/, blíže viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Prchala - pozn. překl.). Usiluje o řešení sudetské otázky ve skutečně evropském duchu (její text viz Mitteleuropa.de a o ní Wikipedia, zajímavé je, že osoba druhého Čecha pod ní podepsaného jménem Vladimír Pekelský /1920-1975/ je velice sporná: bratislavský rodák uprchl totiž v roce 1946 z Československa před retribučním dekretem jako protektorátní člen organizace Vlajka a Kuratorium pro výchovu mládeže, studující navíc medicinu v nacistickém Německu, v exilu působil jako aktivista zahraničního odboje proti československému komunistickému režimu, roku 1953 se však stal ve Vídni obětí únosu organizovaného STB, jejímž byl následně agentem, viz k tomu podrobněji Jan Cholínský v textu v časopise Distance v roce 2012 - pozn. překl.).
Na ekonomickém poli mnozí z našich řad už dokázali pevně zakotvit a mnohá průmyslová odvětví vykazují přenesena do Německa díky nim úctyhodné výsledky a nacházejí uznání už i v zahraničí.
A teď se chci pokusit upřít pohled do budoucna. Temné mraky se prohánějí po politickém nebi, z dálky slyšet třeskot blesku a dunění hromu. Zabudováni v německém státním společenství, musíme s ním sdílet osud, který mu byl přisouzen. Příkaz chvíle zní: Dejte svobodu našim bratřím a sestrám, nevinně strádajícím už po pět let za mřížemi československých vězení (v originále "hinter Kerkermauern in der ČSR" - pozn. překl.)!
Poslanci Spolkového sněmu, poslanci zemských sněmů, vzneste tento požadavek a prosazujte ho hlasitě a trvale, dokud nebude splněn! Jako uprchlíci a vyhnanci máme však ještě obzvláštní přání do nového roku: přijetí a realizace zákona o náhradě škod (tzv. "Gesetz über den Lastenausgleich" vstoupil nakonec v platnost až 1. září 1952 - pozn. překl.) a schválení zákonné předlohy o § 131 ústavy.
My sudetští Němci máme od našeho vyhnání za sebou trudnou, trnitou cestu. Čeká nás ještě hodně těžké práce, než dosáhneme svého cíle, totiž návratu domova (v originále "Rückführung in die Heimat" - pozn. překl.). Nedejme se od své práce odradit, zůstaňme jednotni, zůstaňme přes mnohé zvraty optimisty, kteří si zachovávají neporušenou víru v Boží spravedlnost. Ta nám je ku pomoci, ta nám dodává sílu spoluutvářet náš další osud.
Watzlik krátce před svou smrtí oděl podobné myšlenky v tato krásná slova:
"Především si nesmíme dovolit zoufat. Co se s námi stane a zda se my nebo naše děti jednou zase vrátí domů do naší nezapomenutelné Šumavy, o tom rozhodují jiné mocné síly, o tom řekne to poslední slovo nevyzpytatelná moudrost Všemohoucího. Oč se ale můžeme a musíme pokusit - to je vytrvat! Proto je nyní na nás žít a jednat v nové vlasti tak, jako bychom tu měli zůstat už navždy a jako by pro nás už nikdy nemělo být návratu! Chopme se práce! Prokažme svou zdatnost! A když nám snad hned nevyjde nějaký plán a záměr, nenechme se tím odradit! Ani tam doma na Šumavě nepadl přece žádný strom první ranou sekery. Především bychom neměli dát nikomu záminku, aby námi mohl pohrdat!"

"Und so geht mein Weg nun weiter,
Wandrer, zwischen Freud' und Leid,
trotz der Ungewißheit heiter
schreite ich durch meine Zeit.
Nehm mein Werk fest in die Hände
sternengläubig in der Nacht.
Und ein guter Geist vollende,
was er sich mit mit gedacht."
(tj. "A tak jde má cesta dále,
poutník, jemuž jas i žal
střídají se neustále,
jenž však dosud nezoufal.
Práce mé mi není líto,
hvězdám v tmách bych věřit chtěl.
Dobrý duch kéž naplní to,
co kdy se mnou zamýšlel." - pozn. překl.)

F. Habermann, Rückblick und Ausblick : Zur Jahreswende 1950/51

Už skutečnost, že tento text vyšel roku 1951 v měsíčníku vyhnanců z "domovského okresu" ("Heimatkreis") Prachatice Böhmerwäldler Heimatbrief by byl důvodem, aby se stal součástí stránek Kohoutího kříže. Navíc se dovolává odkazu Hanse Watzlika, autora z těch šumavských rozhodně možná vůbec nejvýznamnějšího právě s ohledem na svůj osud a "sudetoněmecké" problémy s ním spojené, pro něž je dobové svědectví z prahu padesátých let cenné. Jeho autor Franz Habermann, podle nekrologu ve čtvrtletníku Sudetenland "vrchní školní rada v.v."("Oberschulrat a.D."), zemřel 23. března roku 1972 dvaadevadesátiletý v městě Aalen ve spolkovém státě Bádensko-Württembersko (v ještě vyšším věku 94 let tam v roce 2006 skonala i Inge Habermannová, neprovdaná dcera Franze a Toni Habermannových, narozená v Brně 20. června roku 1902). Byl, jak už v textové ukázce několikrát naznačuje, z Moravy, alespoň podle německého místního jména jeho rodiště Mährisch Rothwasser, kde 4. září roku 1880 spatřil světlo světa. Dnes je ovšem Červená Voda správně (rozuměj úředně) začleněna k okresu Ústí nad Orlicí a Pardubickému kraji. Obec leží na evropském rozvodí Severního a Černého moře. Franz Habermann získal na brněnském německém učitelském ústavu, kde začal studoval ve svých 15 letech roku 1895, způsobilost pro vyučování na odborných školách c.k. mocnářství. Po krátkém počátečním působení v jihomoravských Ivančicích (Eibenschitz) od roku 1900 se do Brna vrátil a stal se tam nejen odborným učitelem, nýbrž i ředitelem jedné z měšťanských škol. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byl v roce 1939 funkce zbaven a byl pak po roce 1943 služebně pověřen rolí zemského školního inspektora pro německé odborné školství na Moravě. Byl činný i v učitelských organizacích, mj. jako předseda Svazu učitelů německých měšťanských škol (Deutscher Bürgerschullehrersbund); jeho zásluhou bylo prý ustaveno rovnou 15 nových měšťanských škol. Stal se spoluautorem učebnic, a to i těch česky psaných, kromě toho vydával pedagogické texty. Spoluutvářel brněnský kulturní život, působil ve sdruženích Nordmährerbund a Deutscher Kulturverein. Po vyhnání byl spoluzakladatelem domovského sdružení brněnských vyhnanců Bruna (viz webové stránky Die Stadt Brünn) a zakladatelem díla sociální pomoci brněnských pedagogů (Sozialhilfswerk der Brünner Erzieher)"ve vyhnanství". Velké zásluhy si získal jako vydavatel brněnské "pamětní knihy", jedné z řady německých rodáckých "heimatbuchů". V roce 1957 se stal i nositelem Spolkového kříže za zásluhy (Bundesverdienstkreuz) vedle vyznamenání ze strany SL a BdV (tj. sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft a Bund der Vertriebenen). To jen, že abychom mohli hledět kupředu, je opravdu třeba se občas ohlédnout - a nezoufat.

- - - - -
* Červená Voda / † † † Aalen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho heslo v biografickém lexikonu k dějinám českých zemí
Nekrolog v renomovaném krajanském čtvrtletníku
Rodná Červená Voda na českomoravském pomezí
Znak jeho Červené Vody nese ve svém středu modrou pětilistou růži

zobrazit všechny přílohy

TOPlist