logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ROBERT GUTTMANN

Narodil jsem se v Sušici...


Narodil jsem se v Sušici, městě za Rakouska zvaném i Schüttenhofen, a sice dne 22. dubna roku 1880. Moji rodiče měli 12 dětí, z toho jeden pár dvojčat. Kolikátým jejich dítětem v pořadí jsem byl, přesně nevím, snad šesté nebo sedmé. Pět dětí zemřelo, když byly ještě malé, jedna sestra dva roky po své svatbě na zvápenatění střev, říkalo se, že na střevní tuberkulózu.
Moji rodiče se vzali v roce 1873, svatbu měli ve Vídni, v synagoze na Seitenstettengasse (v originále "im Seitenstätter Tempel", o vídeňské městské synagoze viz Wikipedia - pozn. překl.); můj otec zemřel v roce 1898, matka na rakovinu žaludku v roce 1916.
Byli jsme rodina velmi vážená a zámožná; můj otec, jeho prarodiče a praprarodiče pocházeli z Čerčan a Pyšel (v originále "aus "Čerčan-Pyšely", obec Čerčany a město Pyšely místně souvisejí - pozn. překl.), produkovali olej a hedvábí (v originále "sie waren Öl- und Seidenerzeuger" - pozn. překl.); můj otec měl velmi dobrý podnik i na výrobu likérů a export vína. Měl ovšem v obchodě smůlu, byl to přitom velice ušlechtilý a reálný člověk (v originále "sehr feiner und reeller Mensch" - pozn. překl.), později ovšem těžce onemocněl a obchod se docela zhroutil. Byl předtím v dobrém postavení u firmy Löwy und Winterberg (jedna z největších firem v Čechách pro obchod a zpracování dřeva, připomíná se i v dopisech a denících Franze Kafky, který píše roku 1913 v dopise Felice Bauerové, že měl sám s firmou obchodně co činit /"ich hatte auch schon geschäftlich mit ihr zu tun"/ - pozn. překl.).
O příbuzných z otcovy strany toho mnoho nevím, zato je charakteristické pro mé příbuzné z matčiny strany, že bylo mezi nimi mnoho hudebně nadaných lidí. Rodina mé matky pochází z Moravy; jedna matčina sestra (byla to Emma, roz. Fischerová, dcera Adolfa Fischera /1820-1888/ a Johanny /Butschowitzer/, roz. Guttmannové /†1914/ - pozn. překl.) byla provdána za Adolfa Lippmanna, pozdějšího rytíře von Nassau. Nassau byl zkrachovalý advokát, později burzián, což dokázal velice dobře využít; domohl se velkého majetku a vysokého uznání, měl však i mnoho nepřátel. Svého času koupil starou novinovou firmu Wiener Presse a prodal ji pak za 200 tisíc korun nebo zlatých Benediktovi (Moriz Benedikt /1849-1920/, rakouský publicista židovského původu, byl rodákem z Uherského Ostrohu /Kwatschitz/ - pozn. překl.). Měl v erbu lva a získal od císaře privilegium zbavit se svého původního příjmení Lippmann (v originále zřejmě mylně či ve vztahu k Emmě "den Namen Guttmann auszulassen" - pozn. překl.) a psát se jen "Ritter von Nassau".
Tento predikát je přenosný i na agnáty (tj. pokrevné příbuzné v mužské linii, a když můj otec roku 1898 zemřel, byl bych to privilegium převzal, kdyby ovšem nebyly šlechtické tituly převratem zrušeny. Pro matčiny příbuzné bylo charakteristické (jak už shora zmíněno - pozn. překl.), že byli mnozí hudebně nadáni. Strýcem mé matky je bývalý profesor hudební pedagogiky a někdejší rektor hudební akademie Kobi (zřejmě Jakob - pozn. překl.) Fischer. Jejím bratrem je Paul Fischer, člen smyčcového ansámblu Roséquartett (/1882-1945/ viz Wikipedia i s Fischerovou podobenkou - pozn. překl.) a první houslista (Primgeiger) orchestru vídeňské Státní opery; její nevlastní sestra Susanna Fischerová byla koloraturní pěvkyní. Matčiným bratrem, který mé rodiče oddával ve vídeňské městské synagoze, byl vrchní kantor Adolf Fischer.
Četní příbuzní mého otce dosáhli velkého uznání v průmyslu a v obchodě. Dále musím ještě připomenout, že (právě zmíněný vrchní kantor - pozn. překl.) Adolf Fischer byl i významným orientalistou, zejména pak hebraistou; známý vídeňský advokát Dr. Jacques Fischer je rovněž matčiným bratrem; byl i sexuálním a sociálním pedagogem a měl souboj s Karlem Hermannem Wolfem, řečeným Zuckerwolf, poněvadž se Wolf v nějaké vídeňské společnosti hanlivě vyjádřil o židovských advokátech a o Židech vůbec; můj strýc tenkrát za přečin souboje 24 hodin seděl.
Kreslíři a malíři v naší rodině nijací nebyli. Zvláštní nemoci, nervové choroby se nevyskytovaly, jen jedna dcera rytíře von Nassau byla těžce nervově nemocná.
Až do mých 6 let jsem žil v Sušici, pak v Plané nad Lužnicí (v originále "in Blaná an der Lužnic" /!/ - pozn. překl.). Chodil jsem tam do české obecné školy, ale měli jsme doma "preparandu" (v originále "Präparandie", česky by se asi řeklo "přípravka" - pozn. překl.), kde jsme se učili i německy. Němčinu a hebrejštinu (v originále "Deutsch und im Jüdischen" - pozn. překl.) nás učil krajský rabín z Tábora Weiss, později Dr. Weislowitz (Dr. Natan Weislovič, viz webové stránky Zaniklé obce, působil při táborské synagoze, hanebně likvidované až v roce 1977, v letech 1890-1923 - pozn. překl.).
Musil jsem ve škole hodně přestát a vytrpět pro antisemitismus; často docházelo k pranicím a nadávkám. Také samo špičkování stačilo, i když se učitel jinak snažil být objektivní. Soukromě jsme pak byl připravován v němčině a češtině pro 4. a 5. třídu a pro reálku. Odešel jsem pak do Českých Budějovic (v originále "nach Budweis - pozn. překl.), kde jsem chodil dva roky do německé reálky (v její výroční zprávě z roku 1893 je ovšem uveden Paul Guttmann - pozn. překl.).
Jednou jsem na tabuli nakreslil křídou karikaturu třídního, profesora Krumbholze, jak si stahuje kalhoty a sedí na nočníku s vysoko vztyčenou šavlí ve své levici, ukazováčkem pravice mířící na mě. Vyžral (v originále "habe ich ausgefressen", česky by se asi řeklo "přípravka" - pozn. překl.) jsem za to 5 hodin karceru (uzavření žáka střední školy v její budově za nějaké hrubší provinění - pozn. překl.).
Byl jsem pak z reálky vzat pryč; profesor (zde je příjmení v textu vynecháno - pozn. překl.) a profesor Mlečiva (toto příjmení se snad ani v češtině nevyskytuje - pozn. překl.) byli těmi největšími tyrany (v originále "die grössten Sekanten", mělo by asi být "Sekkanten" - pozn. překl.), co mi otravovali život. V pravopise, dějepise a kreslení jsem měl velice bré výsledky, s počty a jinými předměty to bylo o něco slabší.
Moji rodiče byli zbožní, otec byl sice asimilovaný, ale velice dobrý Žid, trochu mysticky založený. Tatínek zamýšlel, že bych se měl připravovat ke kupeckému stavu, já ale chtěl studovat dál. Vypomáhal jsem v otcově firmě, a jak on říkal, byl jsem takříkajíc druhou duší obchodu. Kromě toho jsem se věnoval otužování těla i ducha; měl jsem velkou zálibu v koních, byl jsem doma pilným jezdcem a nebál se ani nejdivočejšího hřebce.
Odjakživa jsem se velice zajímal o přírodu, zejména o květiny a zvířata, doma mi říkali "Dorfpoet" (tj. "vesnický básník" - pozn. překl.).
V roce 1895 jsem přišel do Prahy, později i rodiče. Z brožur a od jednoho domácího na Smíchově jsem se seznámil se sionismem (ideový směr, prosazující přesídlení Židů do země izraelské a vybudování židovského státu právě tam - pozn. překl.). Tehdy byl v Praze židovský klub "Makkabi" (podle přídomku Judy Makabejského, vůdce Židů v boji proti Seleukovské říši - pozn. překl.), působili v něm Dr. Wohrizek, Dr. Urbach, dr. David Teller, Dr. Kahn a jiní, studenti atd.; byl to prvý sionistický spolek, ve kterém jsem i já hospitoval. Konaly se tu přednášky a diskuse, byla tu knihovna, brožury atd.. Ta knihovna byla v jednom šifonéru (tj. skříni - pozn. překl.) na půdě hotelu Continental (v originále "im Continental auf dem Boden" - pozn. překl.).
V roce 1896 jsem se dověděl o Herzlově (zakladatel sionismu Theodor Herzl /1860-1904/ blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) knize "Der Judenstaat" (toho roku poprvé vůbec vyšel, napsán Herzlem rok předtím - pozn. překl.), o které se ve spolku živě debatovalo. To, co se dříve odehrávalo ve škole, začalo teď doma, potíral se můj sionismus, byl jsem označován za přepjatého, slabomyslného a zvráceného. Z klubu "Makkabi" vzniklo pak sionistické vysokoškolské sdružení "Bar Kochba" (podle hrdiny židovské války proti Římu v letech 132-135 našeho letopočtu - pozn. překl.).
Já mezitím navštěvoval obchodní školu. Nějaký čas jsem se chtěl stát kantorem, měl jsem krásný basbaryton a chtěl jsem si dát udělit aprobaci u kantora Brülla, ale byl jsem příliš svobodomyslný. Pak jsem tři rok s přerušeními chodil do malířských kurzů profesora Kirniga (Alois Kirnig /1840-1911/, pražský malíř krajinář - pozn. překl.). Byl jsem vždycky paličák a nechtěl jsem se nikdy podřizovat autoritám a dát se někým ovlivňovat, prostě opozičník na celé čáře.
Sionismu jsem byl vždycky oddán s maximálním nadšením a jsem také vůbec nejstarším sionistou v Praze, ne snad podle věku, ale co do trvání své víry. Moje tělesné zocelení a a trénink mi umožnily vydat se v roce 1897 pěšky do Basileje na kongres (byl prvý z řady a stal se i zakládajícím kongresem Světové sionistické organizace - pozn. překl.); byl to závratný zážitek, pochod v extázi. Bylo mi tehdy 17 let, pochod trval 14 a půl týdne; něco peněz jsem měl s sebou, kromě toho jsem prodával pohlednice, většinou karikatury, na nichž jsem zesměšňoval sám sebe.
V Basileji jsem spatřil ty nejvýznamnější sionisty té doby, jako byli Mandelstamm (Max Jemeljanovič /Emmanuel/ Mandelstamm /1838-1912/, kyjevský oftalmolog, raný přívrženec hnutí Chovevej cijon /tj. Milovníci Sionu/, předchůdce sionismu s prvým osídlením v "zemi israelské" vůbec roku 1882 emigranty z Charkova v Rišon le-Cijon /dnes čtvrté nejlidnatějí město Izraele/ - pozn. překl.), Herzl, Nordau (Max Nordau /1849-1923/ vl.jm. Simon Maximilian Südfeld, lékař, spisovatel a sociální kritik, budapešťský rodák stejně jako Herzl, jehož byl mj. v Paříži domácím lékařem - pozn. překl.), Schapira (Zwi Hermann Schapira /1840-1898/, heidelberský profesor matematiky, spoluzakladatel Chovevej Cijon v Oděse roku 1890 - pozn. překl.), York Steiner (Heinrich Elchanan Steiner /1859-1934/, ps. Heinrich York, Heinrich York-Steiner/, spisovatel a novinář, redaktor nakladatelství "Wiener Mode", jeho rodištěm je dnes slovenská Senica - pozn. překl.) a mnoho jiných. Během kongresu bylo mé nadšení tal veliké, že jsem sám sobě složil slib, "všem navzdory a nikomu ke škodě či užitku zůstat věren sionismu a židovství a všechno mu obětovat".
V roce 1898 jsem na kongres nemohl, poněvadž zemřel můj otec. Počínaje prvým sionistickým kongresem jsem sionismu věnoval každý haléř, který jsem si odepřel: sbíral jsem poštovní známky, staniol, pohlednice, složenky, mince, brouky a mnoho jiného a posílal jsem to pravidelně spolu s peněžitými dary na centrály do Německa, Rakouska i přímo do Palestiny; pamatoval jsem na každičký fond. Měl jsem kvůli tomu s mou matkou těžké boje, poněvadž jsem i peníze určené přímo mně proměňoval na dary pro sionismus.
Dne 24. dubna roku 1899 konal se v Praze první sněm lidu, který se na závěr prohlásil židovským sněmem. O dva dny později bylo shromáždění v Heineho sále na Vinohradech. York Steiner na něm hovořil o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Palestiny; bylo upsáno mnoho akcií pro Koloniální banku (Jüdische Kolonialbank /Jewish Colonial Trust/ byla v Londýně registrována 22. března 1899 a jejím ředitelem byl v letech 1899-1923 rusko-židovský fyzik a bankéř Nissan Katzenelson, původem ze dnes litevského města Liepaja - pozn. překl.). V té době poprvé veřejně vystoupil i Philipp Lebenhart (/podle příručky "Handbuch der österreichischen Autorinnen und Autoren jüdischen Herkunft: 18. bis 20. Jahrhundert", vydané Rakouskou národní knihovnou, narodil se 25. července v Dublovicích u Sedlčan a zemřel v Praze 25. března roku 1933 - parte viz Prager Tagblatt (ANNO - AustriaN Newspapers Online), kde je zesnulý psán Filipp Lebenhart, od roku 1887 majitel obchodu s kůží, jako přívrženec Theodora Herzla založil v Praze roku 1899 lidové sdružení "Zion" a rok nato i německy psaný časopis pro židovskou mládež "Jung Juda" /reprodukce titulního listu XXV. ročníku 1924 viz dokument Die Frauen des jüdischen Prager Kreises. Ačkoli je mým nepřítelem a vždycky vystupoval proti mně, poněvadž mě sionisté nebrali vážně a mínili, že hnutí diskredituji, chci přesto upřímně říci, že Lebenhart byl vždycky dobrým sionistou.
Roku 1899 jsem byl znovu v Basileji, roku 1900 v Londýně. Bohužel jsem teprve roku 1903 přišel na myšlenku, dát si v nějaké knížce potvrdit, kam jsem všude na svých cestách zavítal, neboť Pražané by to vždycky považovali za chvástavost, od roku 1903 mám to však všechno černé na bílém a můžu to všechno dokumentárně doložit.
Kongres v roce 1903 byl mým největším zážitkem, zároveň ovšem velice truchlivým. Byl jsem tenkrát u toho, když Herzl opakoval slova Jehudy Halevyho: Es verdorre meine Rechte, wenn ich je Dein vergesse, Jerusalem! (Jehuda ha-Levi /1045-1171/, filosof a středověký sefardský básník, Heinrich Heine cituje v básni Jehuda Ben Halevy jeho slova takto: ... und es welke meine rechte Hand, vergäß' ich jemand dein, Jerusalem -" (viz BibleGateway.com, s větou "Pokud zapomenu, Jeruzaleme, na tebe, pak ať mi uschne pravice!"což je ovšem jen citace Žalmu 137 v českém překladu Bible! - pozn. překl.) Byl jsem tak dojat, že jsem pak svůj slib složil i do rukou Theodora Herzla. Bral jsem v úvahu těžké Herzlovo postavení a jeho duševní zápasy, když byl obviňován kvůli "ugandskému plánu ze zrady na sionismu (na 6. sionistickém kongresu v roce 1903 předložil totiž Herzl návrh /učinil mu jej téhož roku britský ministr pro kolonie Joseph Chamberlain, otec "Mnichovana" Neville Chamberlaina/, že by se prchající ruští Židé mohli uchýlit na území Ugandy v Britské východní Africe, viz k tzv. "The Uganda Proposal" či "The Uganda Scheme" Jewish Virtual Library - pozn. překl.). Dr. Nossig (Alfred Nossig /1864-1943/, spisovatel, sochař a hudebník, rodák ze dnes ukrajinského Lvova, pro údajnou kolaboraci s Němci byl za války zastřelen tzv. Židovskou bojovou organizací - pozn. překl.), Dr. Tschlenow (Echiel /Jechiel/ Wolfowitsch Tschlenow /1864-1918/, moskevský lékař, vůdce ruských sionistů - pozn. překl.) a profesor Bielkowski (Gregoire /Zvi Hirsch/ Belkowsky /1865-1948/ rodák z Oděsy, ruský profesor práva a národohospodářství na univerzitě v Sofii, přední bulharský sionista, zemřel v Tel Avivu - pozn. překl.) vystoupili tehdy proti němu. Když Herzl hovořil o azylu pro Židy, byť by to i bylo toliko v Africe, vykřikl nato Nordau: "Nachtasyl!" (tj. "Noclehárna!" - pozn. překl.). Rok nato Herzl skonal, držel jsem u jeho hrobu stráž.
Konal jsem pak i dál různé cesty, povětšinou pěší, byl jsem v roce 1907 na sionistickém kongresu v Haagu a na haagské mírové konferenci, poněvadž jsem se stal plně stoupencem myšlenek pacifismu a napsal jednou i článek o Bertě von Suttnerové, které jsem si vždy upřímně vážil. Roku 1909 jsem byl na sionistickém kongresu v Hamburku a pak bez výjimky na všech dalších až do toho roku 1925 ve Vídni, který jsem už nenavštívil pěšky.
Byl jsem vždycky velký knihomol, spolykal jsem celé literatury; téměř všechny knihy. které jsem přečetl, jsem potom daroval knihovnám; také židovské Národní knihovně v Jeruzalémě (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) jsem daroval knihy.
Zdejší sionisté mne odměnili tím největším nevděkem, jaký si lze vůbec představit. Byl jsem vysmíván a potahován, tupen a často také nezralými hloupými lidmi násilně napadán; říkali vždycky, že nesmím jako sionista vystupovat, poněvadž poškozuji hnutí, nutili mě odložit odznak, poněvadž se báli, že můj vzhled poškozuje vážnost sionismu. Tím si ovšem pánové sami vystavili vysvědčení ubožáctví (v originále "ein Armutszeugnis" - poz. překl.).
Mnozí ze sionistů a jejich sdružení mě však uznávají a já vlastním řadu pochval, uznání a děkovných dopisů, které o mně vypovídají více, než mi mohou uškodit podlosti četných pánů (v originále "die Perfidien von manchen Herren" - poz. překl.). Za války jsem se pak věnoval i válečné péči (v originále "Kriegsfürsorge" - poz. překl.) a pro animozitu a antipatii sionistických kruhů vůči mně jsem se pak ještě intenzivněji zaměstnával malováním.
Chybí mi bohužel ateliér; musím pracovat po kavárnách a po nočních lokálech a trpím rovněž bytovou nouzí, neboť platím 120 korun měsíčně za místnost, ve které se mnou bydlí ještě dva lidé. Moje domácí by ze mě ráda vytahovala rozumy (v originále "möchte mir Würmer aus der Nase ziehen" - poz. překl.), ale "je na mě moc krátká", jak se česky říká (v originále "aber dazu ist sie zu klein gegen mich, ona je na mně /!/ moc krátká, wie man böhmisch salt - pozn. překl.). Teď se ke mně zase vecpala a chce mi namluvit, že se o ní uchzí nějaký akademický malíř; já to ale prohlédl a pověděl jsem jí, že je to jen finta, aby mi mohla zase přirazit činži. Nakonec jsem jí tedy slíbil připlatit měsíčně pět korun.

Závěr toho krátkého svéživotopisu, pořízeného v přítomnosti Dr. Arthura Hellera, pražského psychiatra a autora knihy "Guttmann - Eine psychologische Studie über den Maler Robert Guttmann" právě pro ni s poznámkou, že se tak stalo "bez přípravy a bez jakékoli pomoci, sloh a pravopis (rozuměj německého originálu) nebyl měněn" a "z cenzurních důvodů musil být z tohoto krátkého autobiografického záznamu vypuštěn právě medicinsko-psychogicky významný materiál". Lze se jen dohadovat, o jaký materiál šlo u muže, jehož malířskou tvorbu Heller přirovnává k pracím schizofreniků, dětí a primitivů a jejíž cena právě pro svou naivitu a extrémní citovost je dnes ceněna jako nesrovnatelný dobový dokument už pro zánik světa českých, slovenských a podkarpatoruských Židů, jejichž civilní i duchovní svět podobně jako to učinila třeba tvorba Chagallova v jiných končinách dokázala zachytit. Teprve v šedesátých letech dvacátého století bylo Guttmannovo dílo vřazeno do kontextu konečně patřičně oceněného naivního umění, proto nese od roku 2001 galerie v prostorách správní budovy pražského Židovského muzea (ulice U Staré školy) Guttmannovo jméno. Napsal toho o sobě dost, zbývá snad jen doplnit pár dat o jeho rodičích a také o jeho konci. Guttmannův otec Emanuel, narozený v roce 1845 a zesnulý 14. srpna roku 1898, byl úředníkem v synově textu zmíněné firmy Löwy und Winterberg (snad byla synova rodná šumavská Sušice místem, kde otec pro ten dřevařský podnik působil). Na pražské policejní přihlášce čteme ovšem jako otcovu domovskou obec Pyšely (Pischeli), okr. Karlín (Karolinenthal). Robertova matka Adele (Adelheid) se narodila podle téhož materiálu roku 1854 ve Vídni a zesnula v Praze dne 27. října 1916 na Královských Vinohradech (parte zveřejnil Prager Tagblatt den nato na s. 11 čísla 299 toho válečného ročníku). Jak Hellerova kniha dokládá, byl Guttmann bezvýhradným ctitelem Masarykovým a Benešovým, tušil budoucí druhou už světovou válečnou katastrofu a také v ní už pro svůj "rasový" původ nemohl skončit jinak, než skončil. Citujme česky psanou vzpomínku Norberta Frýda (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), kterou uvedla ve svém článku Robert Guttmann - realistický naivista (Deník Jihočeská pravda, 14. dubna 1992, s. 5) Hana Housková (1941-1998), z jejíž pozůstalosti se mi ostatně dostala do rukou i Hellerova německá kniha: "Hned mezi prvními nastupoval do transportu malíř Robert Guttmann... Na seřadiště teď přišel se slohou ošuntělého kreslicího papíru pod paží, nejinak než za dob, kdy šnoroval po nočních kavárnách. Navíc si nesl jediné zavazadlo, starou krabici od bot převázanou špagátem. Byl tedy doopravdy mešuge? Nebo tady šlo o složitou, až do všech konsekvencí prováděnou bohémskou revoltu? Nevím. Ale když jsem mu na rozloučenou podával ruku, hleděl z jeho plaše usměvavých očí - na to bych přísahal - plně příčetný smutek obětovaného člověka. Věděl o jatkách." Ten transport ze 16. října roku 1941, jak víme, byl vůbec ten první, který byl z Prahy vypraven. Mířil do lodžského ghetta (za "třetí říše" bylo město Lodž přejmenováno na Litzmannstadt podle nacistického generála Karla Litzmanna /1850-1936/a začleněno do tzv. Wartheland) a Robert Guttmann tam 14. března 1942 po necelých pěti měsících také skonal. Prý nemlucil, díval se jen kamsi do neznáma (či známa?) a v podpaží stále svíral ty své malířské desky. Údajně zemřel hlady. Jen oči dítěte "ze Šumavy" si nejspíš uchoval až do poslední chvíle.

- - - - -
* Sušice / České Budějovice / † † † Lodž (PL)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam sušické židovské matriky o jeho zdejším narození dne 20. dubna roku 1880 a obřízce týden nato - otcem novorozence byl Emanuel Guttmann, účetní z Pyšel (zde Pischoli), syn manželů Salomona a Franzisky Guttmannových, bytem v Sušici, matkou Adelheid Guttmannová, dcera vídeňského kantora Adolfa Fischera, kmotry pak majitel papírny Josef Fürth a s ním Rudolf a Regina Schwarzkopfovi, porodní bába ze Sušice se jmenovala Marie Švecová a dítě i rodiče domovsky příslušeli do Pyšel
Rodná Sušice na staré pohlednici...
... a dnes
Sušice a okolí na mapě z doby, kdy se tu narodil
Veliká pečeť města Sušice z poloviny 14. století s nápisem "Sigilum civium de Schutenhoven"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist