logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BERNHARD GRUEBER

Tympanon vyšebrodské


Na rozdíl od obvyklých votivních desek vyznačuje se tympanon nalézající se ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) podivuhodně hodnotným a dokonale provedeným reliéfem, korunujícím vchod ze sakristie do klášterního chrámu. Spatřujeme na něm narážku na umělecky často zpracovávaný verš Písně písní (2, 15): "Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!". Žehnající ruka se vynořuje z oblak a chrání bohatými hrozny obtížený vinný keř, na který zároveň zprava a zleva dorážejí z rohů gotického orámování okřídlení netvoři podobní liškám.
Výjev je lemován dvojitým věncem dubových a třtinových listů, vykrývajících žlábek oblouku. Skromný, avšak současně nezvykle půvabný a graciézně provedený reliéf je vytesán z tvrdé, poměrně hrubozrnné žuly jedním z klášterních bratří, věnujícího se jeho dokončení snad po mnoho let. Také hlavice sloupů, nesoucí oble vypouklý prut mezi oběma žlábky, jakož i lehce vinným keřem se proplétající úponky jsou provedeny s týmž jemným vkusem a s touže láskou.
Krásná listoví vystupují i z kamenné výzdoby kapitulní síně vedle sakristie, kde najdeme také bohatě dekorované svorníky a zvířecími podobami zdobený pilíř v ose místnosti. Tyto a ještě mnohé jiné jim podobné sochařské prvky jsou součástí staveb vzniklých v době samotného založení kláštera, jmenovitě mezi léty 1250 a 1260.

P.S. Jde o jednu z částí druhého dílu Die Zeit des Übergangstyles und der Frühgotik (1230-1310) autorovy knihy Die Kunst des Mittelalters in Böhmen, vydané ve Vídni roku 1874 "s podporou c.k. ministerstva kultu a vyučování a c.k. ústřední komise pro zachování uměleckých a historických památek".

Podle Jiřího Kuthana, který ovšem Bernharda Gruebera kupodivu neuvádí mezi prameny své práce Vyšší Brod - památkový areál - bývalý klášter (1989), mohl bý inspirací při volbě námětu lišek na vinici komentář samotného zakladatele cisterciáckého řádu Bernarda z Clairvaux k Písni písní, poněvadž zmíněný text je uveden v nejstarším seznamu knih vyšebrodského kláštera někdy ze sklonku 13. století. Kuthan připomíná i souvislost tympanonu vyšebrodského portálu se zlomkem tympanonu s žehnající rukou, který je uložen v klášteře ve Zlaté Koruně (Goldenkron) a pochází pravděpodobně z tamní kaple Andělů strážných. To podle něho svědčí o tom, že ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně pracovali v počátečním období existence obou klášterů stejní lidé. U pilíře v ose kapitulní síně s osmibokým soklem, jehož každou stranu zdobí trojúhelníkový štít zvaný vimperk, se pak právě tímto detailem dokládá ohlas francouzské gotiky, byť v pojetí nezvykle osobitém. Tvůrce znal ať přímo či zprostředkovaně styl klasické gotiky Ile-de-France a severní Francie. Zejména mu šlo zřejmě o představu ráje zachycenou ve tvrdém šumavském kameni a to sem právě přivedlo uměleckého historika Bernharda Gruebera. Narodil se v bavorském Donauwörthu 27. března 1806, studoval na mnichovské Akademii krásných umění (Kunstakademie), v letech 1834 a 1837 podnikl studijní cesty po Itálii a od roku 1844 do roku 1870 byl pak profesorem architektury a dějin umění na pražské umělecké akademii. Nelze jistě ani zdaleka docenit jeho hluboký vliv na český výtvarný názor devatenáctého století, nás však zajímá především Grueberův vztah k Šumavě. A tu se dostáváme k faktu, že to právě on byl ještě s Adelbertem Müllerem spoluautorem její prvé monografie vůbec, jak vyšla pod titulem Der Bayrische Wald (Böhmerwald) roku 1846 v bavorském Řezně (Regensburg) a na níž se podílel především výtvarně. Zvláštní vztah k vyšebrodskému klášteru osvědčil nejen jeho novogotickou stavební úpravou, nýbrž i projektem, podle něhož vznikl v Českých Budějovicích tzv. Vyšebrodský dům, dodnes stojící na rohu Lannovy třídy. Bernhard Grueber žil po roce 1870 nejprve ve Freisingu, pak v Mnichově a v dnes už mnichovském Schwabingu 12. října 1882 také zemřel. Hledal na Šumavě už před téměř dvěma sty léty totéž co my: totiž ztracený ráj.

Bernhard Grueber †

Anonym


Profesor Bernhard Grueber skonal 12. tm. (rozuměj měsíce října roku 1882 - viz Wikisource, nekrolog vyšel v ročníku 1882/1883 časopisu Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen /MVGDB/ a Jindřich Vybíral v zásadním německy psaném článku o Grueberově působení v Čechách - viz J. Vybíral, Prager Architekten in München -- Bayerische Architekten in Prag/tvrdí v něm, že tu navštívil snad doslova "každou ves"/ uvádí spolu s jinými prameny rok skonu až 1883, nekrolog Grueberův vyšel v příloze č. 311. deníku Allgemeine Zeitung, od 1. října 1882 vycházejícícho v Mnichově, opravdu "už" 7. listopadu 1882! - pozn. překl.) ve Schwabingu u Mnichova na následky bolestivé žaludeční choroby.
Zesnulý měl tak velké zásluhy o naši domovinu (v originále "um unser Heimatland" - pozn. překl.) a její památné hlavní město, měl během tak dlouhé, téměř třicetileté přítomnosti zde tolik vazeb k životu Prahy a zejména také ke čtenářům našeho časopisu (rozuměj MVGDB - pozn. překl.), že se cítíme oprávněni a zavázáni zároveň k tomu, abychom ho tu vzpomněli podrobněji.
Podotýkáme jen, že důstojnému obřadu rozloučení se zemřelým bylo kromě rodinných příslušníků přítomno početné publikum jak z hlavního města Mnichova, tak z předměstského Schwabingu, které s viditelnou, vážnou účastí velice pozorně sledovalo proslov páně farářův.
V neděli 15. odpoedne ve tři hodiny začal pohřební obřad, byl za tři čtvrtě hodiny u konce a mnozí z truchlících přítomných, kteří chtělo prokázat láskyhodnému charakteru nebožtíkovu poslední čest, se vraceli domů teprve nyní poučeni o vědeckém a uměleckém významu toho nenáročného a lidsky přívětivého muže, který tak dlouho dlel v jejich středu.
Bernhard Grueber se narodil 27. března 1806 v Donauwörthu jako syn tamního měšťana a pozdějšího královského komisaře pro umořování státního dluhu (v originále "k. Staatsschulden-Tilgungs-Commissär" - pozn. překl.) Bernharda Gruebera.
Tady v hlavním městě dostalo se mu základního i gymnaziálního vzdělání a položil svou obětavou pílí a horlivostí základ ke svému budoucímu dalekosáhlému vědeckému růstu.
Silná náklonnost k umění přivedla ho však ještě dříve na mnichovskou Akademii, kde se věnoval nejprve malířství, brzy ovšem si zvolil za své životní povolání architekturu.
Zejména poutala jeho zájem středověká křesťanská architektura, jejíž krásy osmnáctiletého jinocha mocně zasáhly za jedné cesty Porýním (v originále "Rheinreise" - pozn. překl.) roku 1824.
Teprve ale v roce 1830 byl Ohlmüllerem (Joseph Daniel Ohlmüller /1791-1839/, německý architekt, rodák z Bambergu, zemřel v Mnichově - pozn. překl.) uveden do stavební praxe tím, že se od toho data činně podílel na (Ohlmüllerem v roce 1831 započaté - pozn. překl.) realizaci kostela Maria Hilf in der Au (Au-Haidhausen je dnešním městským okresem Mnichova č. 5 a Mariahilfkirche na náměstí Mariahilfplatz, kde se třikrát v roce koná proslulý trh Auer Dult, je jedním z cihlových novogotických "tří sourozenců" města, jímž jsou kromě něho i kostel Svatého kříže /Heilig-Kreuz-Kirche/ a kostela sv. Jana Křtitele /Sankt Johann Baptist/ a dodnes platí za předobraz /"Urvorbild"/ novogotických staveb 19. století - pozn. překl.). Krátce nato vedl přípravné práce k restaurování katedrály v Řezně (Regensburger Dom), za nichž mu prudké prochlazení způsobilo trvalé poškození sluchu, ztěžující mu a podstatně omezující živý osobní kontakt s okolním světem.
Po ukončení tohoto úkolu byl jmenován učitelem na královské polytechnické škole v Řezně, kde působil po 12 let, než došlo roku 1844 k jeho jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze (cestu na tamní katedru architektury mu podle Tomanova slovníku výtvarných umělců otevřel návrh sálu pro pražský palác knížete Hugona Salma - pozn. překl.) a on poctěn tou výzvou ji na jaře 1845 také následoval Tady v Praze rozvinul rozsáhlou činnost; otevřelo se mu zde velké pole stavebně umělecké působnosti, zejména v církevním oboru. Z novostaveb buďtež mezi mnoha jinými jmenovány palác baronů z Aehrenthalu v Praze (v originále "frhl. Aehrenthalisches Palais in Prag", stavba z roku 1847, stojící přibližně v místech dnešního paláce Rokoko na Václavském náměstí, byla později zbořena - pozn. překl.), velký novogotický kostel Narození Panny Marie v Turnově (dali ho postavit rovněž Aehrenthalové a Grueber, který ho po vídeňském pevnostním architektovi Martinu Hausknechtovi dokončoval, navrhl v něm i křídlový oltář, chrámové lavice a další doplňky - pozn. překl.), zámek v Blatné (za Roberta Hildprandta ho v letech 1850-1856 Grueber v podstatě přivedl k dnešní obyvatelné novogotické podobě - pozn. překl.), jižní fronta pražské radnice (zničená požárem 8. května 1945 na samém konci druhé světové války, napadaná však už v době svého vzniku /1856/ právě pro Grueberovo "německé" pojetí i samým "otcem národa" Františkem Palackým, české útoky nakonec vedly k umělcovu odchodu z Čech - pozn. překl.), obrovitý, zcela z kamenných kvádrů přestavěný zámek Hrubá Skála (v originále Schloß Großskal, rovněž v majetku Aehrenthalů - pozn. překl.); z početných restaurátorských prací zmiňme jen obnovu katedrály v Kutné Hoře (Kuttenberg) v Čechách (nejsou zde kupodivu uvedeny významné úpravy kláštera ve Vyšším Brodě v letech 1860-1862 a plány na přestavbu zámku Orlík, jakož na mohutný podstavec později odstraněné sochy maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze - pozn. překl.). Při všech těchto aktivitách neumdléval nikdy v uplatňování svého vědeckého zájmu o umění a jeho rozvoj. Už během svého pobytu v Řezně dokončil na základě mnoha cest, zejména pak dvou z nich po Itálii, větší práci o středověkém stavebním slohu, která vyšla v letech 1837-1841 pod titulem "Vergleichende Sammlungen für christliche Baukunst". Od povolaných kruhů je ještě dnes toto dílo považováno za průlomové pro historiografii křesťanského gotického umění a dostalo se mu tehdy nejchvalnějšího přijetí a uznání. Za své praktické působnosti při vedení staveb pořizoval takřka ve všech částech Čech kresby dochovaných starých uměleckých památek a doplňoval je potřebnými poznámkami. Na podkladě tohoto rozsáhlého materiálu pojal plán vylíčit dějinný vývoj všeho výtvarného umění v Čechách, což došlo předběžného náčrtu nejprve v malé, vysoce zajímavé brožuře nazvané "Charakteristik der Baudenkmale Böhmens" (1856), později pak v letech 1871-1878 na náklady rakouské vlády rozsáhlé podoby čtyřsvazkového souboru, vydaného pod společným názvem "Die Kunst des Mittelalters in Böhmen". O této práci, plodu úsilí jednoho lidského života a studia více nežli třicetiletého, prohlásil nejznámější z novějších historiků umění (podle připojené poznámky, odkazující na jeho posudky v různých ročnících listu "Augsburger Allgemeine Zeitung", je oním "nejznámějším historikem" míněn Wilhelm Lübke /1826-1893/ - pozn. překl.), že snad nijaká jiná země (rozuměj kromě Čech - pozn. překl.) se nemůže pyšnit podobným zachycením svého uměleckohistorického vývoje (v Praze vydal Grueber roku 1860 také práci o císařském hradu v Chebu /"Die Kaiserburg zu Eger und an dieses Bauwerk sich anschließenden Denkmale"/, znovu pak vyšlou roku 1864 v Lipsku u Brockhause - pozn. překl.).
Přes tolikerou aktivitu ve prospěch české země stal se zesnulý právě tady předmětem velice mnohých osočování. Unaven těmi útoky vrátil se posléze roku 1873 do svých rodných Bavor a usadil se tam nejprve ve Freisingu, pak 1875 v Mnichově a od jara 1878 ve Schwabingu. Také zde ve svém vysokém věku byl nadále vědecky činný. Mezi početnými projekty, které ho zaměstnávaly, bylo to zejména pokračování velké uměleckohistorické práce o Čechách v období renesance, publikované ještě v tomto roce (zřejmě je myšlen Grueberův činný podíl na druhém vydání knihy "Geschichte der Renaissance" /1882/, jejímž autorem je už zmíněný Wilhelm Lübke - pozn. překl.) a ještě na další publikaci čekající.
Umělcem, vybaveným plnou výzbrojí učencovou, byl zesnulý, a to umělcem v každém směru, vyjma snad hudby, která mu byla pro chorobu sluchu upřena.
Nejen v oboru stavebního umění, také v malířství, sochařství a rytectví se úspěšně prosazoval a jak ví jen jeho nejbližší okolí, zanechal i v různých oblastech umění básnického práce, hluboce těšící srdce a mysl. Musíme o něm nyní povědět ještě několik slov jako o člověku a otci rodiny.
Po náklonnosti svého srdce, vstoupil dne 24. dubna roku 1842 ve svazek manželský s dcerou krajského soudního lékaře Dr. Johanna Suibertze v Arnsbergu ve Vestfálsku.
Z tohoto spojení vzešlo deset nyní už dospělých dětí, 6 synů a 4 dcery (Allgemeine Deutsche Biographie z Grueberových potomků uvádí syna Albrechta, který se mu narodil 12. září 1847 v Praze, stal se malířem a posléze ve svém rodném městě, které zneuznaný zde otec opustil už v roce 1873, také zemřel 24. srpna roku 1888 - pozn. překl.). Z nich dva nejstarší synové oplakávali nebožtíka nad jeho hrobem, zatímco čtyři mladší, v různých životních postaveních činní i velmi daleko odtud, nemohli drahému mrtvému prokázat svou věrnou lásku.
Bernhard Grueber byl člověk povahy přátelsky přívětivé a vzácné dobroty srdce, takže si nevolky získával i srdce všech - mladých i starých. S těmito vlastnostmi se pojila duševní svěžest, uchovaná až do posledné chvíle, jakož i vnímavost pro všechno krásné, vlastní jinak jen lidem mladšího věku. Jako z umění, tak i z přírody měl upřímné, vroucí potěšení. Pohled na prvé květy jara, které si tak rád přinášel s sebou domů, naplňovala ho radostí až dětsky prostou. Ta radost to také byla, která tolik projasňovala celý jeho život a přes mnoho těžkostí, jež mu v něm bylo utrpět, vychutnávat všechna jeho dobra; to ona nepochybně udržovala onu energii a svěžest ducha, která mu dovolovala být neúnavně činorodý do konce.
Nedokončené práce odpočívají na jeho psacím pultě - nebudou nikdy a nikdy dohotoveny. Umění a věda ztratily v něm jednu ze svých nejkrásnějších ozdob. Jeden naveskrz umělecký temperament prožil opravdu bohatý a krásný život a nejplodnější díl jeho aktivní činnosti přitom platil Čechám, které znal jako málokdo jiný.
Multis ille bonis flebilis occidiz! (tj. Zemřel oplakáván mnoha dobrými lidmi! /Horatius, Carmina I., 24, 9/ - pozn. překl.)


Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1882/1883, s. 274-27


- - - - -
* Donauwörth (BY) / Vyšší Brod / † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Třístoličník na rytině podle Bernharda Gruebera
Hrad v Rundingu v Bavorském lese na jeho vyobrazení
Bodenmais a Javor (tisk 1846)
Bodenmais (česky ve starých průvodcích zvaná
i Boží Mysl) s pohledem na vrchol Javoru
Hrad v Chebu, jemuž věnoval jednu ze svých pracíHrad v Chebu, jemuž věnoval jednu ze svých prací

zobrazit všechny přílohy

TOPlist