logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OSKAR GRUBER

Valcha Tobiášova mlýna v Ondřejově


Valchování bylo pro svou závislost na cenných a ne všude dostupných surovinách, jakými v jeho případě byl len a ovčí vlna, řemeslem regionálně omezeným a už v Horních Rakousích a v Bavorsku, alespoň v jejich oblastech s naší Šumavou sousedících, sotva známým. Obchodně běžné lodenové látky byly až potud vyráběny z ovčí či velbloudí vlny v dobré kvalitě, z bavlny v osnově a z vlny či trhané vlny v útku v kvalitě nižší.

Suroviny: Lnu (německy Flachs, Lein či nářečně "Hoar") vynikající kvality se dařilo na Šumavě jako v končině bohaté na dešťové srážky i ve vysokých jejích polohách (přes 1000 m nad mořem) ještě velice dobře a tvořil svého času dalekosáhle přímo základ zdejší obživy svým prodejem do skladů a tkalcoven, ať už to byli soukeníci v Krumlově (Krummau), Budějovicích (Budweis) či ve Zlaté Koruně (Goldenkron), nebo krumlovské přádelny. Lněná semínka byla bohatá na olej a sloužila za potravu ptákům i dobytčatům, pro svou bobtnavost i ke změkčujícím obkladům v lidovém léčitelství; dnes se pečivo se lněným semínkem považuje za "vybranou" složku zdravé výživy.
Sedláci a chalupníci nechávali na svých pastvinách a požatých lukách pást ovce, které, stříhány asi tak dvakrát do roka, dodávaly další důležitou složku pro šerku (v originále "Turitei", v českém slovníku textilií se píše o vlněné tkanině zvané "tirtey", kde ovšem je i podíl bavlny a tím jde spíše o materiál "jeansový", šerka je pak podomácku tkané hrubší "šeré" sukno, také "šeř" česky zvané; Ilse Viehbeck-Veithová píše na webových stranách Kohoutího kříže o "Tscherke" či "Duradei", lodenovém suknu v osnově ze lnu a v útku z vlny, tj. lněné osnovy "prohazované" ovčí vlnou v útku - pozn. překl.). Předení tenkého, silně krouceného lněného vlákna a silného, jen málo krouceného vlákna vlněného, které byly obě pro dobrou šerku potřebí, se konalo v zimních měsících střídavě po domech v sousedství. Při zpěvu a družné zábavě vrčely kolovraty svou vlastní melodii a plnily vřetena vzácným jměním. Bylo přece pýchou každého děvčete, přinést jako výbavu do nové domácnosti truhlu vrchovatou něčím, co je pěkně upředeno, utkáno a zvalchováno. Docela často končíval přástky či dračky večerní tanec, k němuž jeden či více muzikantů, kteří tu zároveň vyspravovali koňské či volské postroje, vyhrával či vyhrávali na tahací harmoniku případně jiné nástroje k landleru, polce či valčíku. Snad prožil právě při těchto večerních přástkách svou prapremiéru později tak všeobecně známý a hojně tančený "Spinnradltanz" nebo i "Polsterltanz" a nastrojen byl tu mnohý svazek manželský. Ti tkalci, kterých tu v okolí bylo několik, museli velice dobře rozumět svému řemeslu, poněvadž dobrý loden měl být konečným výsledkem všech prací, posléze i valchování. Tenké lněné osnovní nitě (podélné nitě na tkalcovském stavu) a silné útkové nitě (příčné nitě na stavu) nesměly být tkány příliš hustě, příliš těsně. Otec vždycky mínil, že hrubým tkanivem je nutno vidět naskrz a malé dítě by jím mělo dokázat prostrčit prstík. Tady budiž s poctou vzpomenuto široko daleko kdysi proslulého tkalce šerkoviny Zimmermanna (říkali mu "oltr Spülmandl"), který dovedl podle vlastností vlny a příze seřídit stav do té míry, že vytvořil samou podomáckou péčí a technikou předpoklady dobré kvality. Mnohdy donesli zákazníci surové zboží, jehož vlněná složka pocházela zčásti od ovce, která byla stříhána až poté, co zašla - snad i z lakotnosti. Dokonce byly pokusy podstrčit do tkaniny i dlouhou psí srst. Hned po prvním chodu valchy otec zjistil, že se vlna a příze nespojily. Vlna byla sražena a oddělena, takže ve tkanině zůstaly jen osnovné nitě (přízové nitě) - jev až nevysvětlitelný. Už časně zjara nosili nebo vozili k nám zákazníci balíky tkaniny z okruhu až 30 kilometrů. Při převzetí bylo každému balíku přišito malé látkové označení s číslem, stejným jako obdržel na plechové známce každý ze zákazníků.

Složení valchy: S vodním kolem (Wasserrad) se otáčela hřídel (Welle, i česky bývala označována "val" - pozn. překl.), zvaná také "Grindl", o průměru 60 až 70 cm, do níž bylo vsazeno 12 vaček (Nocken). Na čtyřech kruhových čarách hřídele byly po 3 vačkách česky se jim říkalo i "kříže" - pozn. překl.) uspořádány tak, že pracovaly ve čtyřtaktu. Před touto "vačkovou" hřídelí leželo dobře ukotvena valchovací kláda (Walkgrand), asi 4 metry dlouhý a 80 cm široký borový kmen se dvěma polokruhovými prohlubněmi (Aushöhlungen, česky zvány "huňky" - pozn. překl.). V každém z těchto huňků pracovalo po páru čtyřhranných palic (Hauer, česky řečené "stupy", také "pěchy" - pozn. překl.), dva metry dlouhých a v mokrém stavu asi 100 kg těžkých, které byly vepředu stupňovitě tvarovány a vzadu opatřeny patkou (Tatze). Tak mohly být stupy vačkami hřídele zvedány a při každém plném otočení hřídele dohromady dvanáctkráte dopadaly na látku uloženou v kládě. Jako boční vedení sloužilo čtvero vzpěr (Pfosten), šikmo vsazených do vydlabané klády. Aby se stupy nemohly zvracet nazpět, byly pohyblivě připojeny stupovou tyčí (Hauerstange) na osu ve stěně prostoru valchovny. Toto upevnění bylo nezbytné proto, že stupy musely dopadat nikoli kolmo, nýbrž asi v úhlu 70 stupňů; tak se valchované zboží (balíku tkaniny se česky říkalo "podstav" - pozn. překl.) v průběhu valchování pomalu otáčelo.
Aby se látka mohla kdykoli z klády vyjmout, bylo potřebné zvedací zařízení k zavěšení palic, tzv. "Gwaag" (tj. "váhy", viz i nákres zařízení v obrazové příloze! -pozn. překl.). Téměř jako paže tlustý, půldruhého metru dlouhý mladý bukový kmen byl opatřen třemi kováními. Jedno z nich neslo na dolním konci zahnutý hák. Na druhém z kování, umístěném asi 35 cm od předešlého na konci ramene zvedáku visely "váhy" na masívním háku v nosném trámu. Kování na druhém konci ramene neslo táhlo k zachycení palice a jejímu zavěšení. Při rychlém pohybu palic vzhůru a dolů bylo toto zavěšení věcí zručnosti. Kovovou tyčí, která vedla od závěsného háku vodicím třmenem a na konci nesla kruhovitou úchytku, se dařilo při zdvihu palice (tj. jejím pohybu vzhůru) za skobovitý třmen na palici nadzdvihnout ji nad vačky hřídele a prstencem v železném háku zavěsit do kovového háku na kládě.
K valše náležela i pec se dvěma kotli 75 a 50 litrů objemu, v nichž byla stále připravena vařící voda. Asi 2 a půl metru dlouhý "Überrichtsbaum" (tj. doslova "předávací strom"- pozn. překl.) o 15 cm v průměru byl upevněn v odstupu asi 10 cm od zadní stěny prostoru valchovny v polovině výše těla. Používána byla ještě bedna v podobě žlabu pro kotouče šerky (Turiteirollen), dvě dřevěné štoudve (na 7-8 litrů) s jednou boční latí prodlouženou na držadlo a zvané "Sechterln" k dolévání vody a široká mykací stolice (Streichbank) asi půldruhého metru dlouhá s hřeblem (Streichbrettchen) na odstraňování žmolků z vlny.

Proces valchování: Dvě prohlubně ve valchovací kládě měly každá obsah 45 loktů (tj. téměř 35 metrů), dohromady tedy asi 65 metrů pro jedno valchování. Balíky suroviny byly voleny tak, aby každá půle klády byla naplněna tak na 30 metrů. Před uložením byly balíky rozvinuty, lněná známka všita do okraje látky; jinak by byla při valchování roztřepena. Uložení do klády se dálo v podobě osmičky (do tvaru smyčky). Nyní byl odzátkován odtokový uzávěr ve dně klády, vodní kolo uvedeno do chodu a prostřednictvím "vah" stupy jedna po druhé spuštěny k vačkové hřídeli. Zároveň byla přilívána nejprve vlažná voda, aby se podstav dostatečně provlhčil. Jeho uložení ve tvaru smyčky a střídavé údery stup způsobovaly, že se polohy stále měnily a šerka byla v kládě převracena. Každých deset minut se musila přilívat horká voda, poněvadž dusáním stále odstřikovala z klády ven. Po třech hodinách valchář otevřel výpusť, aby mohla voda z klády volně odtéci. Když byly palice zavěšeny, vyjmul otec látku z klády natáhl ji přes "Überrichtsbaum" rozloženu po celé šíři; přitom roztáhl okraje, aby látka nebyla snad zplstěna nerovnoměrně. Následně se dostala opět "na osmičku" do klády a byla znovu valchována asi po dobu tří hodin. Tento proces se opakoval přinejmenším šestkrát, přičemž vždy byla v desetimuntových intervalech přilívána horká voda. Když byl loden zplstnatělý do té míry, že byl čtyři až pět milimetrů tlouštky a příze byla pokryta plstí, přičemž šerka se srazila na polovinu původní šířky a trochu i co do své délky, byla považována za "zvalchovánu". Třetí den po zpracování byla šerka žehlena. To se dělo ve třech pracovních chodech: nejprve ji otec vodorovně zvlněnou uložil do klády, pak byla 15 minut valchována, vyjmuta a stočena tak, že vždycky jeden větší kotouč byl mohl být uložen s jedním menším. Po půlhodině valchování byl podstav přetočen tak, že vnitřek kotouče se dostal navrch a byl vyžehlen stejně do hladka.

Stírání: Mokrý kotouč šerky ležel nyní ve žlabu před půldruhého metru dlouhou mykací stolicí. Konec role (kotouče) byl vytažen nahoru, na zplstěnou tkaninu se vylila sprška horké vody a prkénkem lichoběžníkového tvaru z bukového dřeva, které se podobalo širočině, stírala se dopředu a do stran; přitom byly odstraňovány nežádoucí žmolky. Tak byl přezkoumáván loket po lokti, stírán a přitom napevno svinován, čímž voda z nyní postaveného kotouče následující dva či tři dny odkapávala.
Za pěkného počasí jsme srolované balíky odnášeli na trávník, kde dvě dlouhé řady kůlů se silnými prádelními šňůrami nesly pak povážlivě obtíženy ten donesený, pěkně rozvěšený náklad. K večeru byla šerka většinou suchá, naposledy svinuta, odnesena do komory pro ni určené a tam postavena, než ji odnesou. Poněvadž jsme nijaké sušicí zařízení neměli, mohlo se valchovat jen za teplého ročního období, nejlépe od konce dubna do konce září.

Doplňující poznámky: Valcha byla zřízena roku 1888 jako vedlejší provoz už existujícího mlýna a patřila jako on mému dědečkovi Antonu Gruberovi (1853-1921), který se vyučil valchářskému řemeslu stejně jako tomu mlynářskému v Hamerském mlýně (Hammermühle) v Jablonci (Ogfolderhaid). Jeho syn Anton Gruber (1889-1963) provozoval valchu až do roku 1938.
Valchování byla únavná, tvrdá práce v páře a vlhku. Dílo muselo být neustále pod kontrolou. Otec provozoval valchu denně kolem čtyř až pěti hodin a zastavoval její chod teprve kolem desáté hodiny večerní. Stejně dlouho se muselo topit pod kotlem, přičemž se v čase valchování spálilo kolem dvaceti krychlových metrů dřeva (čím sukovitější a na větve bohatší, tím lépe) a dvě až tři fůry rašeliny.
Tatínek bral za loket dvě koruny valchovného (Walklohn), což při osmdesáti hodinách práce týdně vynášelo hrubý výnos kolem 240 korun (pro porovnání: pánská košile stála tehdy v průměru 25,- korun).
Dobře utkaný a dobře zvalchovaný loden prokazoval odolnost, jak vůči chladu, tak i vůči mokru. Šerkou podšitá chodidla punčoch a ponožek byla stejně nezničitelná a teplá jako ve vysokém sněhu s oblibou nošené "holinky" (v originále "Stiefel" - pozn. překl.), tj. na dřevácích našité šerkové náholenice (Turiteischäfte). Lesní dělníci a sedláci si dávali z látky šít pracovní oděvy; bílý loden se předtím příslušně barvil. Nejvýznamnější barvírnou šerky byl soukenická a barvířská firma Wozelka (viz na těchto webových stranách text o ní od Josefa Dichtla - pozn. překl.) v Krumlově (Krummau). Jako školák jsem sám nosil - jako všichni kluci v zimě - šerkové kalhoty, teplé a odolné vůči odření, které ovšem mohly doznat zlé úhony, když se "Uisinander" (tak se u nás říkalo dětskému spodnímu prádlu s kahotami a košilkou v jednom kuse, tj. "alles einander" - všechno dohromady, zapínané vzadu od beder až ke krku, nazývané jinde v Německu také "Leibhose" či "Seelhose") svezlo při dopadu "na záda" tam, kam v žádném případě nemělo.
My kluci se ve svých šerkových kalhotách klouzali celé dvě dlouhé zimy jak po školních lavicích, tak po ledu a umrzlém sněhu - vydržely všechno. Když nám byly malé, dostal krejčí, kterému se po chalupě říkalo "Bärnschneider", látku na kalhoty nové. Při šití si musil často pomyslet: slon nemá silnější kůži! Silné lněné nitě si žádaly i velké jehly s velkými oušky a taky sílu při práci s nimi. V sobotu večer umlkly zvuky stup; až do pondělního rána směly odpočívat zavěšeny v třmeni. Příjemnější klapot mlýna však nedal ani v neděli umlknout životu na šumícím potoce.
Od vyhnání v letech 1945 a 1946 zato náš domov utichl docela. Nijaká německá noha nesmí vstoupit do těchto končin, byť šlo o "devizového" hosta (psáno v roce 1988 - pozn. překl.). Tam, kde pilní rolníci pečovali kdysi o pole a luka, seli a sklízeli, kde se lesáci za velkého osobního nasazení a často i ohrožení obezřetně starali o obrovské plochy šumavského hvozdu, kde počestní řemeslníci provozovali své dílo k užitku a prospěchu bližních, kde věrnost a víra představovaly tu nejvyšší hodnotu ze všech, tam bují dnes za maskovanými zátarasy a neproniknutelnými pásy křovin hrůzná nenávist a smrtonosná zášť. Voda, šplounající tu kdysi vesele přes kola mlýnů, pil, valch a dál šťavnatými lučinami, je zakleta do mlčení. Svatý Vintíř by tady mohl započít nanovo.
Na dotazníkovou akci "Hoam!" a "Glaube und Heimat" v roce 1982 došly ohledně valch následující odpovědi:

Pan Ernst Holzinger starší, 8853 Wemding (BY): V Krumlově na Parkáně (Parkgraben) v posledním domě za Matejkovým mlýnem (Matejka-Mühle) byla valcha s vodním kolem. Valchovala se šerka a punčochy. V naší ruční tkalcovně se tkala šerka; šíře 1m, po valchování 60 cm. Dělal jsem v roce 1913 tovaryšskou zkoušku z tkalcovství. Když zemřel pan Zückert, jemuž valcha patřila, byl asi v roce 1917 její provoz zastaven. Já postavil ve Wemdingu čtyři tkalcovské stavy, provoz jsem však už v roce ukončil. Je mi dnes 93 let.

Pan O. Kieweg, 7050 Waiblingen (BW): Bohužel vymřelé dnes šumavské řemeslo - valchářství.. Naše valcha stála v Albrechtovicích (Albrechtsschlag) v okrese Prachatice (Prachatitz) a vydupal ji ze země můj praděd. Valcha byla poháněna vodní silou. Stromový kmen délky 4 metrů a půldruha metru v průměru musel být pevně ukotven v zemi. Byl to kmen dubový či jilmový, v něm byly pak vydlabány prohlubně. Náš kmen měl prohlubně dvě, jednu větší pro 60 loktů a druhou menší pro 30 až 40 loktů (1 rakouský loket = 77, 75 cm). Pro každou z prohlubní byly nutné dvě palice (v originále "Hämmer" - pozn. překl.), které se prostřednictvím vodní síly uváděly do pohybu. Palice byly vlastně dřevěné klády o průměru tak 40 cm, asi 2 a půl metru dlouhé. Na nich byly "zuby" ze dřeva horského javoru, přibity dřevěnými hřeby. Ty musely být, když se opotřebovaly, stále nahrazovány novými. V kládě zapuštěné do zdi byla upevněna ramena pro palice. Patkami (Tatzen) hřídele vodního kola (Wassergrandgrindl) byl určován dopad palic. Nyní začínal proces valchování. Látka utkaná ze lnu a ovčí vlny byla na způsob smyčky (osmičky) uložena do prohlubní. Pak byla přilita vroucí voda a palice byly uvedeny do pohybu. Vždy podle kvality dvě až tři hodiny a stále za přilévání vroucí vody. Proces se dal dvakrát či třikrát opakovat. Pak se šerka (i v originále "der Tscherken" - pozn. překl.) vyjmula a bylo třeba dát ji vypnout (natáhnout) na speciálním zařízení a pověsit pak k usušení. Po usušení byla znovu natažena a srolována k odvozu. Taková šerka (opět v originále "dieser Tscherken" - pozn. překl.) byla velmi dobrá pro teplé oblečení do našich tuhých zim. Vesnický krejčí z ní uměl dělat pěkné věci.

Paní Resi Kneiflová, 7910 Neu-Ulm (BY): Ještě ke Kiewegových valše: u nás ve farní obci byla taková valcha (Walkmühle). Donášelo se tam, co se utkalo ze lnu a z vlny a dělala se z toho šerka (i zde v originále "der Tscherken" - pozn. překl.); takové zbytky jsem dokonce poslala do Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Pasově. Mlýnu v Albrechtovicích (dnes zaniklých - pozn. překl.) se říkalo "Grobmmühl" (Grabenmühle) a majitel se jmenoval Kieweg.

Pan Fridolin Studener †, 7070 Schwäbisch-Gmünd (BW): Mým někdejším domovem byl Vyšší Brod (Hohenfurth) v okrese Kaplice. Vyučil jsem se mlynářem a byl jsem jím po 32 let, než teď v důchodovém věku mohu lecčehos vzpomenout, co jsem sám zažil i slyšel z vyprávění o starých řemeslech, co vyhasla s průmyslovým pokrokem. Tak měl starý punčochář Johann Loidol ve Vyšším Brodě čp. 71 ještě před první světovou válkou vystaveny ve své výloze na prodej dlouhé, valchované punčochy a ponožky jakož i lodenovou látku "Tigatei" (!). Pan Loidol vlastnil valchu, poháněnou vodním kolem v tak zvaných "Hammerleitn" u Vyššího Brodu; byl sousedem hamerníka a kováře Auera. Ta valcha měla podle vyprávění mých rodičů existovat už dlouho před rokem 1870. Její vodní kolo o průměru asi tří metrů bylo na svrchní vodu (oberschlächtig). Uvnitř budovy, jíž vládla hřídel vodního kola (Wasserradwelle), bylo na té hřídeli v odstupu umístěno několik dřevěných čepů (Zapfen); ty "zvedaly" (v originále rovněž v uvozovkách "hievten" - pozn. překl.) pěchovače či dusadla z tvrdého dřeva (Hartholzstampfer), které pak dopadaly na valchované zboží (Walkgut), uložené v jakémsi žlabu. Tím zbožím byla tkanina ze lnu a ovčí vlny. Majitelovo stáří a zdravotní stav přiměly jej už před rokem 1914 k tomu, aby od provozu valchy i prodeje valchovaného zboží upustil. Syn už také nechtěl pokračovat v otcově díle a tak byla ta valcha (tady je v originále "die Walk" - pozn. překl.) počátkem dvacátých let prodána mistru zámečnickému Leopoldu Sonnbergerovi z Vyššího Brodu, který ji přestavěl a vyráběl tam pak různé součástky z páskového železa pro obalovou techniku.
Bohužel nedokážu referovat o jiných valchách na Šumavě, ačkoli údajně existovaly v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), Horním Dvořišti (Oberhaid, může jít ovšem i o Zbytiny, které se německy jmenovaly také tak - pozn. překl.), Spálenci (Brenntenberg) a jinde. Snad zastavily svůj provoz už před založením zmíněných lodenových valch (v originále "vor der Gründung der genannten Lodenwalken" - pozn. překl.).


Andreasberg - Pfarrei im Böhmerwald (1987), s. 60-66
Glaube und Heimat, 1989, č. 1, s. 18-21

O valchování se lze dočíst česky i v knize Zapomenutá řemesla (1984) na s. 88. V případě našeho textu jde spíše o osobní svědectví jednoho lidského osudu a míst, kde na Šumavě klapával jeden z tolika jejich mlýnů a snad i valch. Dnes je sám pojem "mlýn Valcha", přitom docela často se vyskytující, poměrně málo srozumitelný. Oskar Gruber ovšem věděl, o čem hovoří: narodil se 30. prosince 1914 v dnes zcela zaniklém Zadním Boru (Hinterhaid) jako syn manželů "Tobiasmüllerových", jak se říkalo Gruberovým "po chalupě", tj. Tobiášově mlýně v Ondřejově (Andreasberg). Po obecné škole navštěvoval měšťanku v Horní Plané (Oberplan), kde ho učil němčině a dějepisu i Adolf Webinger, zastoupený samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Jako jeho bývalý žák na něho často nadšeně a s vděčností vzpomínal. Po studiích na učitelském ústavu v Českých Budějovicích působil Gruber v letech 1935-1937 jako mladý začínající pedagog na Podkarpatské Rusi při Mukačevu (Munkács) v tamním německém jazykovém ostrově. Pobyt mezi prostými a bodrými venkovany toho odlehlého kusu světa zanechal v něm trvalý dojem. Následující dva roky konal vojenskou službu v československé armádě, po záboru pohraničních území se stal učitelem na měšťanské škole ve Chvalšinách (Kalsching), které připadly k "Říši". Musil ovšem narukovat do války a účastnil se polních tažení do Francie a pak i do Ruska, než tam byl hned prvého dne "věrolomného" německého přepadení dosud spojeneckého Stalinova impéria u Brest-Litevska těžce raněn, takže jeho pravá noha zůstala už provždy nehybnou. Propuštěn do civilní služby působil nato jako odborný učitel na měšťance v Krumlově (tehdy Krummau an der Moldau). V tom městě poznal i Heli Präuerovou, s níž se v roce 1944 oženil. Po vyhnání stal se učitelem v Neureichenau v Bavorském lese a od března 1946 školním radou ve Freyungu (ve starých českých průvodcích najdeme to městečko i pod názvem Bavorská Lipka). Byl to pro něho nesnadný čas, poněvadž i se svým tělesným postižením musil konat třeba za tuhých zim návštěvy odlehlých škol, a to také v sousedním okrese Grafenau. Roku 1953 se dal přeložit na školu sv. Volfganga (Hauptschule St. Wolfgang) v Landshutu, mimochodem tedy ve městě, které má od roku 1967 patronát nad vyhnanými Šumavany z Prachaticka. Tam odešel i v roce 1977 do penze po 42 letech pedagogické práce. Věnoval se v Ingolstadtu i hudbě a byl tam dlouholetým sbormistrem pěveckého sdružení Chor der Böhmerwäldler, vedle toho působil jako člen předsednictva a kulturní referent okresní a místní skupiny Sudetoněmeckého krajanstva, podporoval nadaci "Hoam!" a stal se autorem jak významného příspěvku do rodáckého sborníku Ruperta Essla o Krumlovsku, tak překladu z češtiny pro krumlovskou kroniku. Zemřel v Landshutu náhle na srdeční infarkt dne 23. ledna 1991 a je tam na hlavním hřbitově také pochován.

- - - - -
* Zadní Bor / Ondřejov / Horní Planá / České Budějovice / Chvalšiny / Český Krumlov / † † † Landshut (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Letecké snímky Zadního Boru z let 1952 a 2007Letecké snímky Zadního Boru z let 1952 a 2007
Na leteckém s nímku z roku 1952 vidíme mlýn a valchu při potoce Olšina, patřící rodině Gruberově
Ondřejov na staré pohlednici firmy Josef Seidel, která má číslo 72 a pochází z roku 1902,
kdy tu na zdejší škole učil Hans Watzlik
Jiná Seidelova pohlednice zachycující někdejší Ondřejov
Neureichenau, kde působil jako učitelNeureichenau, kde působil jako učitel

zobrazit všechny přílohy

TOPlist