logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

PAULINE GROISSOVÁ

Poslední dny ve starém domově


Když počátkem května 1945 definitivně skončila ta strašlivá válka a od Oberhaagu dozněly do Dolní Vltavice (Untermoldau) poslední výstřely Američanů, byli jsme jimi vzápětí obsazeni i my. Nezpůsobili nám až na malé výjimky nijakou újmu. Měli jsme radost a doufali jsme, že budeme připojeni k Rakousku a nedostaneme se pod české panství (v originále "nicht unter tschechische Herrschaft" - pozn. překl.). Dopadlo to všechno bohužel docela jinak.
Jen několik týdnů po skončení války - pracovali jsme zrovna na poli - přišla za námi maminka úplně rozrušená se zprávou, že Američané dnes předali správu do rukou Čechů. Náš starosta byl Čechy brutálně sesazen a na jeho místo nastoupil nějaký komisař.Několik vojáků porazilo hned starostovi bez jeho dovolení to nejlepší prase. Později přišli pod nějakou záminkou do Račína (v originále "nach Radschin" - pozn. překl.), aby tam vykonali domovní prohlídky a odnesli si z nich hned všechno, co se jim právě z oblečení a z potravin hodilo.
V následujících dnech se musel každý Němec hlásit u komisaře, který už měl na sobě oblek, ukradený při těch prohlídkách. Od té doby jsme byli všichni nuceni nosit na rukávě bílou pásku s černým písmenem "N". To znamenalo v češtině Němec.
Moje nejstarší sestra měla nové bydlení u rodičů svého muže (v originále "bei ihrem Schwiegereltern" - pozn. překl.). To se při další z prohlídek komisaři zalíbilo a hned si na ně činil nárok. Modlitební knížku a růženec jí hodil k nohám s poznámkou, že ty krámy pro staré báby si může ze všeho nechat. Ani své oblečení a dětské prádélko pro svou malou holčičku si nesměla vzít odtud s sebou. Její tchán a tchyně ji vzali k sobě do svého bytu. Přišla s pláčem i k nám, jestli by mohla na pár dní zůstat a pro nás byla ovšem samozřejmost jí vyhovět. Byla nemocná a o svém muži, který nebyl dosud z války doma, neměla už dlouho nijakou zprávu.
Vídeňačka, kterou měl komisař u sebe, byla přece jen Němka a dala jí, aniž by to ten brutální pán věděl, nějaké šaty a také něco prádélka pro malou, ačkoli měla dvě děvčátka sama. Jednou jí také dala dvě peřiny, které vyměnila za horší. Toho si ale komisař hned všiml a řekl, že ty lepší peřiny musejí nazpátek. A tak se i stalo.
Po tom všem přišly ovšem teprve hrůznější chvíle. Každý den se množily zprávy o nějakém vzetí do vazby.
Můj bratr byl před válkou vedoucím u venkovské mládeže (organizace "Bund der deutschen Landjugend in der Tschechoslowakischen Republik" existovala až do spojení své mateřské organizace Bund der Landwirte /BdL/ se Sudetoněmeckou stranou v roce 1938 - pozn. překl.). Už to bylo důvodem, aby byl označován za "werwolfa" a kdoví co ještě, prostě za zločince.
Byl zaměstnán opravou střechy, když ho varovali, že se zase zatýká a jeho jméno je na seznamu. Měl by prý prchnout. Poznamenal k tomu: "Ich habe niemandem etwas getan und kann Familie, Haus und Hof nicht verlassen. Es ist ja nur eine Einvernahme" (tj. "Nikomu jsem nic neudělal a nemůžu opustit rodinu, dům a hospodářství. Je to přece jen jeden výslech." - pozn. překl.) Ještě když jsem s ním hovořili a třásli se strachem, přijelo nákladní auto, vyskákali z něj vojáci, rozestavili se kolem domu, vrazili dovnitř a s napřaženými pistolemi v rukou na něho mířili dotazy, kde má schovány zbraně. Když cokoli takového popřel, prohledali dům od půdy po sklepy. Nenašli ovšem nic, vytáhli ho před vrata, pažbami pušek ho donutili dojít k autu, kam ho naložili k jiným už druhům v nouzi. Jeho žena, moje švagrová, byla těhotná a padla mi do náruče. Maminka se bolestí taky sotva držela na nohou. Byl to přece jen její jediný syn z prvního manželství s mužem, který padl v první světové válce. Byli jsme bezradní. Vojáci se posměšně šklebili, vůz s muži se rozjel, aniž bychom věděli kam a také co se vůbec se zadrženými má stát. Několik týdnů jsme také zůstali beze zpráv až se nám nějakou náhodou doneslo, že jsou v nějakém internačním lágru v Krumlově nebo v Protivíně (v originále "in Krummau oder Protewin" - pozn. překl.). Každý den byli podrobeni výslechům a bití, sotva dostali co k jídlu. Byly to těžké chvíle pro nás všechny. Přesto jsme dál pracovali v hospodářství i na polích a vůbec netušili, že to budeme muset všechno opustit. Odvedli dobytek, aniž bychom za to dostali zaplaceno. Bylo jen řečeno, že majitel je zločinec. Německým sviním přece netřeba peněz.
Jednou se vybíraly obecní dávky (v originále "Gemeindeabgaben" - pozn. překl.). Řekla jsem komisaři, že jsme ještě nedostali peníze za dobytek a měl by to tedy od dávky odečíst. Namířil na mě pistoli a procedil mezi zuby, že jestli tu do večera nebudou peníze, půjdeme "celá banda" do sběrného lágru. Ještě tři domy od obecního úřadu ho bylo slyšet řvát. Teta si u nás schovala peníze a nějaký mladík to donesl. Posměšný komentář zněl: Inu, pročpak to teď jde?
Všechno, odstředivku na mléko, máselnici, rádio i jízdní kola jsme museli odevzdat. Maso nebylo pro Němce k mání. Mléko jsme taky museli všechno odvádět. Když máte sami krávu, tak se přese všechnu kontrolu dá něco stranou nadojit. Hlad jsme pořád ještě neměli.
Tak nadešel podzim. Pro nás Němce nebylo nijaké východisko. Jednoho večera jsem stála za domem a hleděla jsem pohřížena do noční tmy. Když jsem náhle zaslechla kroky, vrátila jsem se do stavení nazpátek, poněvadž jsem tušila vojáky. Zachytila jsem ale nějaký tichý mužský hlas, který se ke mně obracel slovy: "Warte, ich muss dir etwas Wichtiges sagen und bin froh, dass ich dich hier treffe." (tj. "Počkej, musím ti něco důležitého říci a jsem rád, že tě tu potkávám." - pozn. překl.) Neměla jsem ještě potuchy, oč jde. Jeho otázka zněla, zda u nás dnes byli vojáci či kontrola. Odpověděla jsem záporně. Řekl: "Weißt, dein Bruder Franzl und noch zwei sind bei uns versteckt. Ihnen gelangt bei Außenarbeiten die Flucht, doch Franzl ist total erschöpft. Bis zu euch wird er schon noch schaffen, aber über die Grenze nicht mehr. Im Haus will er aber nicht bleiben." (tj. "Abys věděla, tvůj bratr Franzl a ještě dva jsou schováni u nás. Podařil se jim útěk při pracích venku, ale Franzl je se silami úplně na dně. Až k vám to ještě stihne, ale přes hranice už ne. V domě ale zůstat nechce." - pozn. překl.) Švagrovou jsem nechtěla rozčilit a tak jsem šla nejdřív za maminkou. Ta řekla s radostí: "Ja, er soll kommen, auf Schleichwegen zu mir ins Ausgedinge." (tj. "Ať přijde oklikou ke mně na výminek." - pozn. překl.) V noci bude na stráži. kdyby někoho uslyšela, může Franzl snadno přes seník ven a pro všechny případy mu uděláme v seně nějakou skrýš. Když ho anděl strážný chránil až dosud, povede ho i nadále. Ona se za něj bude modlit.
Dveře jsme nesměli zamykat a okna musela být naopak zavřena, aby nemohl nikdo prchnout. Kdyby někdo přišel, byli by ho určitě hledali nejprve v domě. To, co ti tři během útěku prodělali, dá se slovy sotva popsat. Tak uplynula noc a den, aniž by se po něm někdo ptal. Také přechod hranic do Rakouska se mu zdařil. Teď byl přinejmenším v bezpečí.
Nastal však nový problém. Potřeboval oblečení a také něco k jídlu. Kdo by mu mohl přepravit něco přes hranice? Svěřili jsme se s tím synu našeho souseda. který byl jako invalida už nějaký čas z války doma a nebyl zatčen jako ostatní, poněvadž vozil mléko (v originále "weil er Milchfuhrmann war" - pozn. překl.). Znal také všechny cesty v lese a přes hranice, takže byl schopen nám pomoci. Pro nás ale nadešly těžké chvíle.
Komisař se přece jen dověděl o útěku. Nařizoval téměř každodenně domovní prohlídku, zda by byl bratr přece jen k nalezení. Jak už řečeno, nesměli jsme zamykat. Byli jsme tak častokrát vytrženi ze spánku tím, že vojáci najednou stáli v místnosti a všechno převraceli a prohrabávali.
Ačkoli jsme nemohli vycházet a bylo nám opravdu těžko, byli jsme mladí a chtěli jsme se s přáteli maličko bavit. Škola v Račíně byla prázdná a my tam často zacházeli. Okna musela být ovšem černě zastřena, aby nás zvenčí nikdo nemohl sledovat. Až se jednoho dne rozletěly dveře vojáci sestřelili lampu přímo nad námi. Nastala tma a všichni se rozutekli. Už následujícího dne přišel dopis od obce. Všichni, kdo tam ve škole byli, se měli hlásit na obci. Dostali jsme strach. Někteří radili k útěku, jiní říkali, že je lepší příkazu uposlechnout, poněvadž jinak na tom budou naši blízcí ještě hůř než teď. Tak jsme poslechli a šli na obec. Museli jsme v dřevácích tančit na sněhu po celé hodiny, až už to nešlo dál. Čekali jsme na konečný ortel. Ten zněl, že jsme povinni jednou týdně podílet se ve škole na tancovačce samozřejmě za účasti komisaře a vojáků. Údajně se zrovna jemu líbí naše lidové tance. Všechnu radost z dřívější zábavy byla ta tam.
Můj bratr dostal v Rakousku práci jako čeledín u sedláka. Tehdy se už mluvilo o tom, že my všichni budeme vysídleni. Pro ty, kdo prchli, stejně nepřicházel nějaký návrat v úvahu. Bratr posílal po těch, kdo přecházeli hranice, opakovaně zprávu, že máme všeho nechat a přijít za ním. Byla by to také ta nejlepší z možností, ale domov se neopouští tak snadno.
Vánoce přešly v tichém osamění. Pak nastal leden, kdy se narodil můj synovec (jde o Franze Nodese, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V noci mi švagrová řekla, že nadešla její hodinka. Naštěstí byl u nás Polák Josel, který k nám byl za války přidělen jako pracovní síla poté, co můj bratr narukoval. Josel vzal naše koně a odjel se mnou do hodinu od nás vzdáleného městečka, abychom přivezli porodní bábu. Nedojeli jsme daleko a už nás a pak i častěji stavěli. Josel se dokázal s Čechy domluvit a tak se nám podařilo projet a zrovna v pravý čas se zase vrátit nazpět domů.
Několik dnů nato zemřel můj prastrýc. Musela jsem se postarat o jeho pohřeb. V té době tady (v originále "im Markt" - pozn. překl.) zase naložili hodně mladých k odvozu na nucenou práci. Farská kuchařka mě nějaký čas schovala u sebe na faře, abych nemusela do transportu. Pár týdnů nato sebrali i ji.
Na Hromnice umřel můj dědeček z matčiny strany (Paulinina matka Katharina byla roz. Hableová, dcera Josefa Hableho z Pestřice /kdysi i pestřického starosty/ čp. 15, ze stavení, na kterém následně hospodařil až do vyhnání jeho syn Josef /Sepp/ Hable mladší - pozn. překl.). Jeho poslední slovo bylo: "Der Sepp." To byl jeho syn, kterého taky odvlekli právě jen proto, že byl Němec. Dědeček to nevěděl, poněvadž jsme ho utěšovali: "Der Sepp hat zu tun, er wird schon kommen." (tj. "Sepp má něco na práci, už tu bude." - pozn. překl.) Nepřišel však. Dokonce i telegram (rozuměj se zprávou o otcově úmrtí - pozn. překl.) mu byl zadržen. Teprve později při nějaké práci venku mu to pošeptal kdosi, komu to bylo známo.
Naše koně i s kočím Joselem komisař zabavil. Když ho potřeboval, musel být připraven. Tenkrát tu nebyl nijaký zvláštní pohřební vůz, takže mrtvé byl nucen vozit Josel. Když ohlásil komisaři, že má odvézt k uložení do hrobu mrtvolu mého dědečka, dočkal se odpovědi, že to snad nemůže myslet vážně, aby komisař kvůli nějakému starému kriplovi chodil pěšky. Josel ale přesto vyhověl nám, poněvadž se komisaře nebál.
Můj dědeček byl dříve po 25 let starostou naší obce. Jak oblíbený byl, prokázalo se právě při jeho pohřbu. Ačkoli bylo doma jen málo mužů, doprovodilo ho na poslední cestě i z toho mála velké množství zblízka i zdáli. Pohřební hostina, jaká byla kdysi obvyklá, se tentokrát žádná nekonala. Abychom ale pohostili alespoň nejbližší příbuzné, zabili jsme ještě jedno tele, které nebylo hlášeno. Co nás to ovšem stálo obav a nervů, nedokáže si nikdo představit. Jedna osoba stála pořád u okna a vyhlížela, zda se nikdo neblíží. Naštěstí se toho dne žádná domovní prohlídka nekonala.
Panovala hluboká zima a ten čas byl využíván k přechodům hranic. Jedné bouřlivé noci se vydala moje sestra, ta nejmladší, se sousedovic synem znovu přes hranici. Vezli na sáňkách prázdnou truhlu. Kdyby je někdo uviděl, nechají sáně i s truhlou stát a pláchnou. Těch málo věcí, které už v Rakousku byly, chtěli do té truhly srovnat. Kolem půlnoci se bohužel rozpoutala sněhová bouře, takže se jejich stopa stala znatelnou a mohla je zradit. Časně zrána krátce vzato vtrhli k nám do světnice vojáci a jeden četník s tím, že tady odtud mířily stopy nějaké ženské přes hranici. Ta osoba byla zasažena střelbou a je už po smrti. Mamince vypadlo šití z rukou a já utrpěla nervový šok. Věděli teď, že hledaná byla od nás. Věřily jsme tomu všemu, poněvadž několik dnů předtím byla jedna dívka skutečně zastřelena. Teď ale šlo o druhou stopu. Moje sestra byla s dítětem na rukou předmětem dlouhého výslechu, ale neřekla nic. Otec byl u zvěrolékaře, ale to jí nevěřili. Později se část vojáků vydala k sousedům a s ostatní čekali, zda se otec vrátí. U sousedů štěkal na vojáky pes, takže ho hned zastřelili. Ve světnici ovšem našli to, co právě hledali. Na stole stála synova fotografie. Viděli ho při tanci a doma také nebyl. Mezitím přišel domů můj otec. Když uviděl vojáky a naše uplakané oči, ptal se, cože se stalo. Na matčinu odpověď: "Marie ist tot, sie wurde erschossen." (tj. "Marie je mrtvá, byla zastřelena." - pozn. překl.) vydal ostrý pronikavý výkřik, který obměkčil i srdce starého četníka. Ten přistoupil k mamince a řekl: "Frau, beruhigen sie ihren Mann, die Tochter lebt, sie ist in Österreich." (tj. "Paní, uklidněte muže, dcera žije, je v Rakousku." - pozn. překl.) Řeči o její smrti byly tedy pouhou nástrahou (v originále "nur ein Fangmittel" - pozn. překl.).
Večer se ti dva ale chtěli vrátit, aniž by věděli, co se přes den událo. Byli přivítáni světlicemi a salvami z pušek. Když viděli, co se děje, plížili se lesem nazpátek a hledali domů cestu přes Sonnenwald nízkým podrostem. Poněvadž pak Hans, jak se sousedovic syn jmenoval, byl potřeba k odvozu mléka, mohli oba zůstat doma a nebyli, jak to původně hrozilo, posláni do pracovního lágru. Jen tisícikorunový trest jsme zaplatit museli.
Po tomto rozruchu přišla o několik málo dnů později sestra Liesl se strašnou zvěstí, že odpoledne zase začaly výslechy, jak se jinak říkalo zatýkání. Komisařova Vídeňačka to prozradila sestřině tchyni a dala jí zároveň na srozuměnou, že je třeba se teple obléci, poněvadž je ještě chladno a nikdo neví, kdy se kdo vrátí domů. Že se už nevrátí vůbec, ovšem povědět nesměla. Tentokrát došla řada na starší muže, kteří byli dříve u Volkssturmu (byla to "lidová" domobrana, vzniklá nařízením Adolf Hitlera z 25. září roku 1944, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Týkalo se to i mého otce a dvou sousedů. Syn našich sousedů nejenže nenechal však nikoho z nich odvést vojáky na obec, nýbrž převedl je přes hranice. Můj otec nás opustit nechtěl. Pevně věřil, že když nikomu nezpůsobil nic zlého, bude moci zase domů nazpátek. My ale věděly, co na ně čeká. Jeden tam šel, dostal 25 let trestního tábora a na špatné zacházení brzy zemřel.
Když komisař se svým doprovodem chtěl všechny osobně odvést, jen zaklel se slovy, že celá ta banda pláchla. Bylo pak řečeno, že když zmizeli muži, ženy odvlečou. Maminka a sousedka byly nemocné a tak mohly přece jen zůstat.
Teď bylo třeba zaopatřit další prchající. Nočních přechodů hranic stále přibývalo.
Nastal čas Velikonoc, těch nejtěžších v mém životě. Vzkříšení se už vůbec neslavilo. Večer jsme šli na lože s myšlenkami na naše milované v dáli. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Kolem jedenácti večer zaklepal kdosi na okno se slovy: "Erschrick nicht, ich bin es, dein Bruder. Ist ein Fremder im Haus? Ich möchte so gern mein Kind sehen." (tj. ,,Ne abys vykřikla, to jsem já, tvůj bratr. Je někdo cizí v domě? Tak rád bych viděl svoje dítě." - pozn. překl.) Odpověděla jsem: "Es ist eine Freude, aber warum begibst du dich in Gefahr?" (tj. "Je to radost tě vidět, ale proč se vydáváš v nebezpečí?" - pozn. překl.) On nato: "Mach kein Licht, ich gehe wieder zur Mutter ins Ausgedinge, den Kleinen seh ich ja morgen." (tj. "Nerozsvěcuj, jdu zase k matce na výměnek, malého uvidím zítra." - pozn. překl.) Sotva jsem opět ulehla, ozvalo se klepání znovu. Tentokrát to byl můj otec. Také on zatoužil nás vidět. Ptal se po sousedovi, jestli už je doma. Odešli spolu, na hranicích se ale rozdělili, aby mohli postupovat tišeji. Ještě o něm od té doby neslyšel. Krátce nato se tázala sousedka, zda je tu otec. Její dcera, která už rovněž byla v Rakousku, je zase zpátky. Ona i oba muži se za slavnosti Vzkříšení domluvili na krátké domovské návštěvě. Sama se vydala na cestu později než muži a přitom byla už zde, její muž však dosud nikoli. Díky Bohu přišel také on domů před ranním svítáním. Nemohl se dostat přes hranici, poněvadž při stezce, kterou si k tomu vyvolil, chodila stráž neustále sem a tam. Musel tedy čekat na nějaký příhodný moment.
Následujícího dne jsme chodili častěji k mamince na výměnek, poněvadž většinou byla přece v domě nahoře a ne dole. To bylo ale Joselovi nápadné. Pravděpodobně slyšel také hlasy. Zjistil prostě, že je něco jinak než obvykle. Ptal se proto, co to pořád u maminky děláme. Řekla jsem: "Heute ist ja Sonntag uns Schwester Liesl mit der Kleinen ist ja auch hier." (tj. "Dneska je přece neděle a sestra Liesl s malou je přece taky tady." - pozn. překl.) On ale nato krátce: "Ich glaube es nicht. Der Bauer ist hier und ich möchte mit ihm sprechen." (tj. "Tomu nevěřím. Hospodář je tu a já bych s ním rád mluvil." - pozn. překl.) Předala jsem ten vzkaz bratrovi, který nevěděl, zda má souhlasit. Nakonec ale řekl: "Er hat uns noch nie enttäuscht und blieb bei uns und wird mich auch jetzt nicht verraten. Wenn ich nein sage, könnte es schlimmer sein." (tj. "Ještě nás nikdy nezklamal a zůstal u nás a neprozradí mě ani teď. Když řeknu ne, mohlo by to být horší." - pozn. překl.) Šel tak za ním a on opravdu nezneužil naši důvěru, naopak, pomohl, kde se dalo.
Muži přešli v noci zase dobře přes hranici.
Nadešlo jaro. Obdělávali jsme pole. I Češi potřebovali pracovní síly. Obklíčili vsi a domy a přepravovali mladé muže na práci jinam. Také nás dostihl podobný osud. Při jednom takovém transportu měla jsem být odvezena i já. Moje mladší sestra byla u toho a komisař řekl po krátké úvaze, že pojede ta, která byla v Rakousku. Maminka i s námi se hořce rozplakala. Ten starý četník, co byl dříve v Glöckelbergu, utěšoval maminku se slovy: "Frau, es ist halt schwer." (tj. "Paní, to je těžká věc." - pozn. překl.)
Týž člověk se později sám ocitl v dolech na severu Čech, poněvadž byl asi k někomu z nás opakovaně přátelský.
Mladá děvčata byla na nádraží naložena do dobytčáků. V noci k nim chtěli vojáci. Také tady byl starý četník tím, kdo to nepřipustil. Nevěděly jsme, kam je odvezou a pošta nebyla také žádná. Sestra se dostala jako děvečka k jedné selce. Ta byla na ní hodná. Syn byl ale mladý a velice zlý komunista (v originále "ein junger Kommunist und sehr böse" - pozn. překl.). Přešly týdny plné tísně, než se i jí podařilo prchnout. Nesměla mluvit s jinými Němci a vycházet. Když nebyl jednou syn doma, využila dobroty své zaměstnavatelky a poprosila ji, jestli může jít za přítelkyní, aniž by ji někdo viděl. Dovolení dostala.
Ačkoli jí bylo selky líto, využila tu příležitost k útěku, který se jí i za těžkých okolností zdařil. Musela překonat vzdálenost 120 kilometrů a nebýt zadržena. Rovná se téměř zázraku, že to dvě děvčata bez dokladů a bez průvodce dokázala. S pomocí Boží se dá dokázat mnohé!
V seně jsme udělali dolík, překryli ho prkny a přes ně navršili opět seno. To byl její úkryt. V blízkosti stavení hlídkovali často vojáci a tak jsme měli co překonávat strach. Dům byl jako v obležení a východ uzamčen. Když ji nikdo neviděl, vzala si do ruky nějaké nářadí a vyšla jakoby do práce na pole. Vedle našeho pole byl mladý hustý les. Tam čekala až do večera, kdy se pod vedením sousedovic syna vydala znovu přes hranici. "Einmal haben sie dich geholt, ein zweites Mal bekommen sie dich dich nicht mehr." (tj. "Jednou si tě odvedli, podruhé tě nedostanou" - pozn. překl.) Tak si to řekla. Rodina byla stále menší a komisařův vztek vůči ní rostl. V opilosti jednou utrousil, proč že má mít Němce pod sebou na povel - za války prý seděl v nějaké kanceláři a bylo mu dobře.
Jednou mu Josel zmařil výjezd s koňmi, poněvadž je na něco potřeboval sám. To bylo přísnému mocipánovi přes míru. Vystřelil na Josela, aniž by ho trefil. Chtěl jen ukázat, co umí.
Dvě noci nato Josela odvedla zbabělá vojenská lůza. Slibovali mu, že odjede sběrným transportem do Polska, ale strčili ho do internačního lágru v Krumlově. Jako Polák měl větší svobodu a brzy ho přidělili na práci venku. Tak se i jemu podařilo utéct. Náš dům znovu prohledávali a my nevěděli proč. Nikoho také nenašli. Naše koně už ale neměli kočího. Pomáhal nám jeden čtrnáctiletý chlapec.
Komisař si nárokoval koně mého strýce. Byl tam jeden mladý Rumun, vlastně Němec z Banátu, který kočíroval. Naši muži a sousedé už byli pryč.
Znovu a znovu jsme dostávali od převaděčů zprávu, abychom nechaly všechno tady ležet a utekly, abychom tak ušetřily matce a malému děcku pobyt v lágru a vysídlení, poněvadž to tak jako tak nemůžeme ustát a nasadí vás obě dvě někam na práci. Jestli utečete a chytnou vás, nedostanete se ani do Německa, domov ale budete muset opustit v každém případě.
Jednou jsem se vrátila domů od návštěvy u lékaře. Maminka seděla v pláči na pohovce a povídá: "Nun haben sie mir Liesl und das Kind auch genommen." (tj. "Teď mi vzali i Liesl s dítětem." - pozn. překl.) Myslila jsem chvíli, že to Češi, poněvadž Liesl byla před svatbou také vedoucí u mládeže, ale to teď nebyl ten případ. Jeden sedlák začal na své louce blízko u hranic píchat borky, vlastně jen naoko, aby pomohl uprchlíkům a převaděčům. Byl to dobrý přítel manžela naší Liesl, který se po roce zajetí vrátil z války. Věděl už, že sem domů nesmí a že by ho jako bývalého vojáka hned zatkli. Svěřil se tomu muži při hranici a ten šel sem do vsi a tak jak mu švagr nakázal, řekl své sestře, aby Liesl vyřídil, že má s hráběmi stále blíž k hranici uhrabávat krtčí hromádky, docela nenápadně v pracovním oblečení až co nejblíž k hraniční čáře. Sestra měla pak s malou trhat květiny. Až přijde pravá chvíle, vezme oba do Grünwaldu (dnes část hornorakouského městyse Aigen-Schlägl - pozn. překl.), kde byla tehdy první zastávka uprchlíků. Později je dostane do Německa. Tak se Liesl za hranicemi setkala se svým mužem. Dítě cizího muže neznalo a plakalo. Až do Grünwaldu mu musel zakrývat ústa. Liesl dítě nést nemohla, poněvadž měla v ruce motyku na píchání borek, aby vypadali jako při práci, kdyby snad potkali Rusy, kteří teď byli přece v Horním Rakousku pány.
Byla jsem smutná, že jsme ztratili sestru. Nikdy se nevědělo, jestli bude nějaké nashledanou. Na druhé straně jsem mohla být ráda, poněvadž dítě a nemocnou ženu bychom nikdy přes hranice nedostali. I maminka mě tím utěšovala.
Hans donesl mé sestře do Rakouska to nejdůležitější ošacení a pro každého jednu peřinu. Ta spousta přechodů se ale nakonec stala osudnou. Jeden kamarád ze školy chodil také s ním. Lehčí věci cpali do velkých pytlů s našitými řemeny, aby je mohli po celé hodiny nosit na zádech. Jednou jsme takhle balili, když jsme uviděli na polní cestě k Račínu vojáky. Poněvadž jsme si nemohli být nikdy jisti, jak to dopadne, naházeli jsme věci pod hromadu řezanky. Nad našimi sousedy se vojáci obrátili a přicházeli zezadu k našemu stavení. Šlo tedy o záměrný klam jejich postupu a domovní prohlídka platila nám. Kdyby našli zahrabaný náklad, skončili bychom všichni v internačním lágru. Pán Bůh nás ale nikdy, ani tentokrát, neopustil a dostal nás pokaždé z toho nejhoršího.
Když se někdo vydal přes hranici, zamaskoval se v zimě vždycky bílým prostěradlem. Celé noci jsme byli doma vzhůru a čekání jsme vyplňovali modlitbou za šťastný návrat těch, kdo byli na cestě venku. Bohužel bylo i hodně prozrazení. Jak by bylo jinak možné, že když se jednou Hans a jeho školní kamarád zase v noci vrátili nazpět z přechodu hranice, u souseda se rozsvítilo světlo a vojáci stanuli ve světnici. Náš přítel zaklepal na moje okno, aby zjistil, co se stalo. Nevěděla jsem nic. Řekl: "So gib mir eine Armbinde mit dem "N" und sage, ich war bei dir. Wenn mich jemand sieht, so zahl ich halt die Strafe." (tj. "Tak mi dej pásku s tím "N" a řekni, že jsem byl u tebe. Jestli mě někdo viděl, tak to odnesu trestem." - pozn. překl.) Hans se prozatím schoval a já se vydala kolem domu, že snad něco vyzvím. Naše stavení bylo vzdáleno kousek od sousedovic, mezi oběma stálo narovnané dřevo. Když se školní kamarád blížil té hromadě, stáli už dva vojáci před ním. Mysleli si, že dopadli syna od nás. Lhal, tak se hned na něj vrhli s bitím. Nevěřili mu, vzali ho do světnice, kde i sousedka potvrdila, že to není její syn.
Jeden mladý hoch, který také ve stavení žil, chtěl přijít na to, kde Hans je. Požádal vojáky, zda by nemohl dojít do maštale, aby se podíval na nemocného koně. Dovolili mu to. Když se hned nevracel, vojáci ho následovali. Toho můj přítel využil, vyrazil okno a chtěl utéct. Vojáci se ale vrátili a začali po něm střílet. Slyšela jsem výstřely, pak rachot koňského povozu a tušila jsem to nejhorší. Když zase všechno utichlo, přišel Hans k oknu, aby se zeptal, co se stalo. Slyšel také výstřely a povoz a myslel, že jeho matku odvezli místo něho. Nemohla jsem mu podat vysvětlení. Později však přišla jeho matka ve velkém strachu o syna, takže jsme se dověděli, jak to je.
Johann Pichler, jak se jmenoval náš kamarád ze školy, byl postřelen a musel být odvezen na nádraží a do nemocnice.
Hans se však nesměl dát vidět. Hned za naším stavením byly už ozimy poměrně vysoké. Kus dál doleji stála naše pazderna, kde se v případě nouze mohl také schovat. Celý den jsme dělali seno kolem obilného pole, abychom s ním mohli mluvit. Vojáků jsme viděli málo. V noci, kdy ke všemu propukla silná bouřka, přešel přes hranici. Teď jsme byly opuštěny docela. Navíc dal komisař místnost v patře (v originále "die hohe Stube" - pozn. překl.), kde jsme měly své nejlepší šaty a prádlo, zapečetit, a tak jsme do Rakouska už nemohly nic z toho vzít. Teď už jsme byly pevně rozhodnuty, že prchneme také. Už jsme se toho předsevzetí nijak nebály. Jak trpký byl osud bysídlenců, zažila jsem já sama několik málo dnů po Hansově útěku. Chtěla jsem navštívit Pichlera, abych viděla, jak se mu vede a jak těžce byl postižen. Do Krumlova to bylo 35 kilometrů. Můj strýc v Černé v Pošumaví (v originále "in Schwarzbach" - pozn. překl.) podnikal s auty a musel vyhnance vozit do lágru k odsunu (v originále "zum Abtransport" - pozn. překl.). Jeden jeho šofér mě vzal s sebou. Samozřejmě nenápadně. Bylo to spojeno s rizikem, ale já se toho odvážila. Tu jsem uviděla, jak ubozí byli ti lidé, většinou matky s dětmi, shromáždění k transportu se svými 30 kilogramy zavazadel, co si směli vzít s sebou na cestu.
Na slova jedné selky s pěti dětmi nikdy nezapomenu. Když ještě mohla zahlédnout svůj rodný dům, vstala a řekla: "Nun Kinder, schaut noch mal zurück auf die Kirche, wo ihr getauft wurdet und euer Elternhaus, das nun ein Tscheche in Besitz hat. Fluch hiterlassen wir ihm vinen. Vielleicht kommt noch einmal die Stunde, wo wir zurück können!" (tj. "Nu děti, ohlídněte se ještě nazpátek tam na kostel, kde jste byly pokřtěny a na váš rodičovský dům, který teď patří nějakému Čechovi. Neodkazujeme mu nijaké prokletí. Snad ještě jednou nadejde chvíle, kdy se sem budeme moci vrátit!" - pozn. překl.)
Já sama jsem se musela od transportu co nejrychleji vzdálit, abych se do něho snad nedostala. Docela krátce jsem mohla přece jen navštívit Pichlera. Jeho poranění nebylo životu nebezpečné a vedlo se mu už líp.
Vysídlenci ale přišli do lágru nebo byli hned nakládáni do dobytčích vagonů, kde strávili trpké hodiny v naprosté nejistotě, kde vlastně skončí. Také ty, kdo vlastnili rakouské státní občanství, museli strýcovi šoféři odvážet do Rakouska. Strýc jel se svým autem vepředu a teta v dalším za ním, kde bylo mnoho jejich věcí a pod nimi ty od Rakušanů, kteří si směli svůj majetek vzít s sebou. Ti dva chtěli také utéct, byli ale bohužel prozrazeni. Strýc ještě stačil projet, teta byla však zadržena kontrolou a dopravena do internačního lágru v Českých Budějovicích (v originále "nach Budweis in ein Internierungslager" - pozn. překl.). kde byla půl roku, než manžel docílil jejího vystěhování. To, co teta vyprávěla o poměrech v onom lágru, bylo něco strašlivého.
Ačkoli ne každý útěk má vyhlídku vyjít, byly jsme k němu pevně rozhodnuty. Než se tak stalo, uběhlo ještě mnoho hodin plných vzrušení.
Kousek od Sonnenwaldu stál mlýn. Ti lidé byli naši dobří známí. Maminka se vydala nenápadně jen s kabelkou do kostela v Glöckelbergu na večerní mši. Bylo to těžké rozloučení.
Odtud byla vyzvednuta mlynářkou a pod pláštíkem noci odvedena do Sonnenwaldu. Ujala se jí tam jedna žena a vzala ji s sebou do Hintenbergu (dnes místní část městyse Ulrichsberg - pozn. překl.), kde mezitím můj otec, Josel a sestra našli práci u jednoho sedláka. Ten dal rodičů k dispozici i dvě malé místnosti.
Teď jsme zůstaly doma ještě já a švagrová s malým děckem. Nikdo nechtěl zbýt jako poslední. Někdo se ale musel starat o dobytek, aby si tak nikdo nevšiml, že jsme připraveny k útěku.
Jeden sedlák, jehož louka sahala také až k samé hranici, projevil ochotu tam pracovat a dát přitom švagrové znamení, zda jsou při hranici vojáci či nikoli. Silnice na Glöckelberg byla od hraniční čáry vzdálena pouhých několik metrů. Když zjistil nepřítomnost vojáků, pomohl ten sedlák švagrové s dětským kočárkem přes hranici do Sonnenwaldu. Dalším cílem byl ovšem Hintenberg. Její muž byl už v Bavorsku, poněvadž se v části Rakouska obsazené Rusy necítil v bezpečí.
Já jsem odpoledne pro oklamání vojáků ještě dostala seno k nám domů. Večer jsem pořádně obstarala dobytek a tiše jsem se modlila, aby se snad vojáci neobjevili právě teď. To bych byla ztracena. Jednou mě někdo opravdu vyděsil, to ale věděli, že jdeme pryč a chtěli jen naše slepice. Řekla jsem, že až budu pryč, můžou si dělat, co chtějí, ale dokud jsem tady, chci být v klidu.
S jedním těžce nacpaným ruksakem jsem čekala za naším stavením, kde nás Hans, tedy mě, svého mladšího bratra a svou sestru vyzvedl.
Jeho matku už převedli přes hranici během dne. Na svatých Petra a Pavla jsme kolem sedmé hodiny dorazili do Hintenbergu. Můj otec právě přišel ze dvora, poněvadž nás už očekával a hořce plakal, že je teď domov pro nás už navždycky ztracen. Moje dobrotivá maminka, která už v životě snesla tolik utrpení, utěšovala otce slovy: "Schau, der Herrgott hat uns etwas gegeben, nun haben wir wieder alles verloren, er wird uns wieder was geben und uns nicht verlassen." (tj. "Podívej, Pán Bůh nám něco dal a my to teď všechno ztratili, On nám dá zase něco a neopustí nás." - pozn. překl.) Přestože jsme se ocitli bez domova, naplňovala nás štěstím skutečnost, že až na nejstarší sestru, která už byla se svým mužem v Německu, smíme být zase všichni spolu. Můj bratr chtěl vzít svou ženu a dítě k sobě do Bavorska, měl ale smůlu. Padl do rukou Rusům. Celníci mu ovšem pomohli. Dali Rusům kořalku a jeho se ženou a děckem pustili na svobodu. Jinak by snad byl vydán Čechům. Měli jsme vlastně také k bratrovi do Bavorska, ale otec nechtěl. Musel mít možnost dívat se tam domů, odkud jsme sem přišli!
Ještě téhož dne jsem se stala u jednoho sedláka služebnou děvečkou.
Několik málo dnů nato se chtěli Hans a Josel ještě jednou podívat na naše koně, jestli tam doma ještě jsou. Stáli doposavad na starém místě a měl je, jak jsme se dověděli, na starost jeden šestnáctiletý chlapec, který zůstal ve vsi. Bez okolků obalili koním podkovy starými hadry, aby nebyli při chůzi slyšet a vzali je s sebou přes hranici.
Jak to Češi zjistili, dali hned při ruské komandatuře v Rohrbachu vyhlásit alarm. Koně, přestože byli naším majetkem, museli být dopraveni nazpět a ti oba, co je odvedli, dostali čtyři měsíce arestu. Poté, co je pustili, ohlásil se Josel ještě jednou u nás, poprosil o adresu mého bratra a chtěl za ním. U Rakušanů nezůstal.
K bratrovi však nedorazil a nikdo už ho od té doby nikdy víc nespatřil.
Jeden rodilý Rakušan si odvedl také jednoho z našich koní, kterého vyměnil za krávu a nebyl nijak potrestán, ačkoli to nebyl jeho majetek. Také dva páry volů byly z našeho dvora propašována přes hranici bez našeho vědomí a aniž bychom za ně něco dostali. Vina byla přičtena mému bratru, který byl hledán zatykačem. Ten ovšem už v Rakousku nebyl a z Bavorska ho nevydali.
Ještě jednu smutnou událost bych ráda připomněla.
Krátce před naším útěkem chtěli Hans a Josel dostat k našim rodičům přes hranici nějaké nádobí a také prádlo, poněvadž jim chybělo i to nejnutnější. Krátce před cílem, blízko Hintenbergu, jim rakouští celníci všechno vzali jako pašované zboží. Domácí pán mých rodičů ty celníky přemlouval vlídnými slovy, zaručoval se ta to, že o pašované věci nejde, poněvadž patří těmhle starým lidem, kteří tak jako tak všechno ztratili. Nic naplat, museli všechno odevzdat. I nové jízdní kolo, které bylo doma vždycky schováno, muselo být, ačkoli s ním ti dva překonali hranici, vydáno celníkům.
Teprve po 45 letech, za nichž náš Stögenwald ležel v nepřístupném území, směli jsme opět vstoupit na rodnou půdu. Nebyla však k poznání. Ani místo, kde stával rodičovský dům, se už nedalo najít. Zbyla jen hromada kamení porostlá stromy a keři stejně jako po jiných staveních naší vsi i vsí sousedních. Dvacet hektarů luk a polí se převážně opět stalo lesní divočinou. Náš krásný dolnovltavický kostel (v originále "unsere schöne Kirche in Untermoldau" - pozn. překl.) byl vyhozen do povětří a zaplaven vodami přehradního jezera. Sotva se už dá poznat krajina, kde jsme bývali doma.


Glaube und Heimat, 2008, č. 1, s. 23-29

Možná se čtenáři bude ten text zdát nadbytečně dlouhý, vybrala ho však ze své paměti sedmdesátiletá žena vědouc, že to za ni nikdo neučiní. Pokud nejde místy o částečnou fabulaci, je s podivem, jaké podrobnosti si uchovala po takové době v paměti. Oživuje nám místa kdysi plná lidské přítomnosti a práce, kam se dnes vrátila tráva, křoviny a les. Voda Lipenského jezera se rozlila blízko odtud. I české místní jméno Pestřice se ostatně odvozuje od hraničního potoka německy zvaného Rotbach. Na mapě uvidíme potok Pestřici i přírodní památku po něm a zaniklé osadě pojmenovanou nedaleko rakouského městyse Ulrichsberg a jeho místní části Kandlschlag, kde Pauline Groißová, roz. Gringingerová, dne 14. února roku 2016 v nedožitých 95 letech skonala. Zůstaly po ní děti Franz, Rudolf, Josef, Elisabeth a Manfred s rodinami. Ona se narodila dne 6. října 1921 na stögenwaldském stavení čp. 18 Adolfu Gringingerovi (*2. května 1891 v Hořicích na Šumavě /Höritz/ čp. 115) a jeho ženě Katharině, vdově po Franzi Nodesovi, padlém v první světové válce, roz. Hableové (*22. listopadu 1884 ve Stögenwaldu). Otec byl synem hořického chalupníka Josefa Gringingera, děd z otcovy strany Jacob Gringinger hospodařil v zaniklé osadě Faschingův Dvůr (Faschinghof) u Hořic na Šumavě, jeho žena Thekla, roz. Breitschopfová, pocházela z rovněž zaniklého dnes Petrova (Peterbach) u Polné na Šumavě. Matka Katharina byla dcerou Josefa Hableho, rolníka ve Stögenwaldu čp. 15 (syna račínského chalupníka Karla Hableho a jeho ženy Elisabeth, roz, Selnerové, hospodařících spolu na stavení v Račíně čp. 25), jehož manželka a Katharinina matka Johanna byla dcerou Mathiase Winklera, hospodáře na už zmíněném stögenwaldském stavení čp. 15, a jeho ženy Kathariny, roz. Hableové z Račína čp. 32. Těch lidí, těch domovů - zbyl z nich potok jménem Pestřice.

- - - - -
* Pestřice / † † † Ulrichsberg (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Josef Hable "mladší" na snímku s datem 26. února 1922
Záznam dolnovltavické oddací matriky o matčině prvé svatbě s Franzem Nodesem 5. května roku 1914
Záznam dolnovltavické oddací matriky o svatbě jejích rodičů
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro pestřické stavení čp. 18 s rodinou Adolfa a Kathariny Gringingerových, do níž měla Pauline přibýt až v říjnu
téhož roku
Tady stávala rodná PestřiceTady stávala rodná Pestřice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist