logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KATHARINA GROHMANNOVÁ

Zvykoslovný rok na německy hovořícím Strýčicku*


Následující záznamy se opírají o údaje ženy (povoláním učitelky), která měla od roku 1911, tj. od svého narození až do vysídlení německých obyvatel v roce 1945, domovské právo v jedné ze vsí tzv. strýčického jazykového ostrova západně od Českých Budějovic (Budweis). Narodili se tam a na chalupě čp. 9 v Radošovicích ("po chalupě" se tam říkalo "Bejka" - pozn. překl.) hospodařili i její rodiče, tj. její otec Adalbert Gubo se svou manželkou Mariií, roz. Türkovou, její maminkou. Ti přezkoumali a doplnili dceřiny zápisy, které tím rozhodně nabyly větší průkaznosti a důvěryhodnosti.
Poněvadž Šumava byla osidlována od jihu v několika vlnách, přičemž mnoho kolonistů jistě poskytly i Horní Rakousy, dá se předem předpokládat silná etnická příbuznost obyvatel oblastí na jih a na sever od hřebene pohoří. Skutečně také vykazují obyčeje roku na obou jeho stranách mnohost podobných, ba dokonce přímo shodných rysů. Strýčický jazykový ostrov (Stritschitzer Sprachinsel) zachoval, jak už se to u kulturních "ostrovů", odtržených od větší homogenní kulturní oblasti často stává, starší etnické poměry věrněji nežli území "kmenové" a nastavuje tak hornorakouskému Mühlviertelu před oči jeho někdejší vlastní tvář věrně jako v zrcadle. Vlivy českého okolí sice samozřejmě existují, v daleko menší míře ovšem, než by se dalo očekávat.

Velikonoce
V pašijovém týdnu (Karwoche) si hoši opatřují "Klépatschkern" (tj. "klapačky", na malém držadle připevněné prkénko, do něhož "klapalo" vpřed i vzad dřevěné kladívko, vsazené do kloubu v ose držadla - pozn. překl.) či "Glouckern" (zvonky). Řehtačky byly vidět spíše vzácně. Poprvé se zvuky, mající napodobit zvony, které načas "odlétají do Říma" (i ministranti u oltáře v některých českých krajích užívali namísto zvonků klapačky - pozn. překl.), rozlehly vesnicemi v poledne na Zelený čtvrtek. Sbírat vajíčka se chodilo dříve dopoledne na Bílou sobotu, teprve v poslední době se i to dělo na Zelený čtvrtek. K Velikonocím dostávaly dále děti červená vajíčka od svých rodičů, kmotrů, strýčků a tetiček. Při tzv. "pekání" vajíček (Eierpecken) vzalo dítě jedno červené vejce do dlaně, utvořilo ukazováčkem a palcem kroužek, kterým dalo vejci vykukovat jeho špičatým koncem či plochou stranou. Dospělý se pak pokusil obratným hodem zaseknout (jde tedy spíše o "sekání", "pekáním" bývá označováno spíše ťukání jedním vejcem o druhé, které z nich vydrží - pozn. překl.) do vejce nějakou minci. Pokud se mu to podařilo, patřilo mu vejce i peníz, mince, které padly vedle, patřily pak děcku. Dospělejší děvčata připravovala na Velikonoce dostatek "Scheckeln" (tj. "kraslic", malovaných či jinak zdobených vajec - pozn. překl.) a "Trougschoarat" (pečivo z jemného těsta, vyškrabávaného /herausgescharrt/ z díže /aus dem Trog/ - odtud německé označení - pozn. překl.). Nebarvená, ale už uvařená vejce byla popisována či zdobena různými vzory nanášením včelího vosku. Jako psací náčiní posloužil většinou hlavička špendlíku, zabodnutého špičkou do nějakého dřívka. Potom teprve se vejce máčí ve studené barevné kaši, odstraňuje z něho nanesený vosk a nakonec osuší. Vyškrabávání vzorů do předtím obarvené už skořápky bylo na Strýčicku vzácností. Masopustní tanečníci vybírali si teď u svého děvčete "das Binkei" (tj. balený dárek, odpovídá českému "raneček", "uzlíček", slangově i "pingl" - pozn. překl.) a jiní z mládenců žebrali pod okýnkem do komůrky o malovaná vejce či také už zmíněné pečivo a slibovali zato dárkyním, že jim o posvícení koupí sladký marcipán (v originále "Lebzelten" či "Honigkuchen", tedy perník či marcipán - pozn. překl.). Takový "Osterbinkei", tj. velikonoční uzlíček, skrýval obvykle právě nějaké ty "Scheckeln", "Trougschoarat", kraslice, pečivo, šátek na krk (v originále "Selbstbinder", což je v Horním Rakousku a v jihovýchodním Německu dodnes užívané označení pro kravatu, ve spisovné němčině je výrazem pro samovaz, známý zemědělský stroj - pozn. překl.) či vlastnoručně uháčkovaný, pěkně nacpaný pytlík na tabák a podobné malé dárky.

První máj
Na návsi se staví vysoká májka. Hraje se k tomu a zpívá. Každé děvče také, které má jen jednoho ctitele ovšem, dostane "pod okýnko" svou májku. Drží-li si ale milenců povícero, potom se shledá pod okýnkem na tyči s otepí chrastí (v originále "Reisigbürtl" - pozn. překl.).

Svatodušní svátky
Na svatodušní sobotu obcházejí děvčata, oblečená v bílém, s květinami či věnečkem ve vlasech (průvodu se v národopisném pojmosloví vžilo dávat označení "královničky" -pozn. překl.), selská stavení a zpívají:
"D' Künigin und d' Weiserin hamt d' Haubn verlorn.
Grüaß die Goutt von Summerkorn.
Wou werdn ma s' denn findn?
Dourt oubn in da Lindn!
Wou wird 's denn werdn?
(in) 's Broschaln Röhrn.
Krinzei, Kranzei, Kraut
Wer hat das schöne Gartei gebaut?
Goutt und unsere liebi Frau.
Wir wickeln das Kind in ein seidenes Tua(ch)
Und schicken 's dem hl. Johanissen zua.
Wir bitten die Hausfrau um Oir, Buda, Krapfn, Speck
Und gehn in Gouts Nam wieder unsern Weg".

Obdržené dary (žádosti o ně, tj. o "vejce, máslo, koblihy a špek" tu předchází veršíky o tom, jak královna a vědma ztratily čapky a kde je v okolí hledat, o krásné zahrádce Boží a Mariině, o dítěti, co královničky chtějí zavinout do hedvábného šátku a poslat svatému Janu - pozn. překl.) byly bíle oděnými děvčaty - dcerkami čeledě a nádeníků - shromažďovány do košíků a nakonec z nich rozdány.
Dospělá děvčata byla v noci ze svatodušní soboty na svatodušní neděli terčem všelijakých šelmovství. Pokud bylo v uplynulém roce některé z nich opuštěno svým milým, byla teď cesta k okýnku jeho komůrky vysypána vápnem, aby celý svět spatřil tu "vápennou pěšinku" (v originále "Kalkwegerl" - pozn. překl.) a mohl se zhrzené vysmát. Stoličku na dojení, která jinak přes noc stála přede dveřmi do stáje, musila mít děvčata o svatodušní noci z neděle na pondělek pod starostlivým dozorem, jinak by to domácí nářadí hodili místní chasníci do rybníka, odkud by je děvečky ráno na svatodušní pondělí musely teprve pracně lovit, než by se vydaly do stáje za prací. Také mnohý zapomenutý "cimrštok" (v originále "Zimmerstock", tj. stolička, sedátko, podnožka, stupátko v místnosti - pozn. překl.) plaval ráno na svatodušní pondělí vesele po vodě. Říkalo se tomu, že se "královny koupou" ("die Königin baden"). Když nějaký hospodář zapomněl odstavit vůz do stodoly, našel ho jistě o svatodušním pondělí ráno nahoře na hřebeni střechy.
O letnicích se "koupal král". Říkalo se tak jízdě mladých pacholků od koní k rybníku, kde se "na brodu" plavívalo. V dřívějších dobách se nesměly děti volně koupat. O svatodušních svátcích ale musely nejprve jít do vody, aby jim sahala po kolena, pak se vodou třikrát postříkat; teprve teď se směly ponořit do ní úplně a dál už se v ní koupat podle libosti.

Na svatého Petra a Pavla
Svátku se tu říkalo "Peterstag" (29. června) a na Strýčicku se slavil jako posvícení. Každý z mládenců, který o Velikonocích dostal "Osterbinkei" už zmíněný, musel teď dárkyni koupit velké marcipánové srdce nebo kornout plný perníkových sladkostí.
Než se na poli poprvé zabořila kosa do řady obilí, ženci a žnečky poklekli. Hospodář (v originále "der Hausvater", tj. vlastně "pantáta" - pozn. překl.) sňal klobouk z hlavy a modlil se:

"Heiliger Klement,
beschützt meine Füß und Händ!"
(tj. "Svatý Klemente, v tom roce
chraň moje mohy a ruce!" - pozn. překl.)

Pak následovala společná modlitba. Zazněl Otčenáš (Vaterunser), Zdrávas Maria (Gegrüßt seist Du, Maria") a Sláva na výsostech Bohu (Ehre sei Gott).
Když byl svezen i poslední snop, našlo se na slavnostně vyšňořeném voze dost místa pro každého, kdo se podílel svou prací na sklizni žňové úrody. I pro čeleď a všechny pracovníky o žních bylo toho dne lepší jídlo a hojnost piva na znamení radosti a díků.

Přástky
Na okrajových územích německého jazykového ostrova se většinou na podzim konával taneční "věneček" (Tanzkränzchen), o kterém měla děvčata právo volit si tanečníka (dívčí volenka) a zpívat před muzikanty. Říkalo se mu také "Rouckatanz" (Rockentanz), česky přástky (v některých krajích také "zástěrková" - pozn. překl.).

"I bitt eng gar schön um an halign Sölweck;
Fein an langa, an kurzn mag i net derklanga;
Fein an weißn, an schwarzn mag i net derbeißn!"
(tj."Moc pěkně prosím o dušičkovou večku;
dlouhou bych rád, na krátkou nemůžu hrát;
raděj bych bílou, černou kousat nejni milo!")

Tím říkadlem vyprošovaly si děti den před svátkem Všech svatých na selce dušičkové pečivo (říkalo se mu někde v Čechách také prostě jen "dušičky" - pozn. překl.). "Sölweck" (Seelwecken) byla veka velká jako ruka, pekla se z dobrého bílého kvasnicového těsta (Germteig) a plnila se mákem, marmeládou nebo tvarohem.
Na den Všech svatých se krášlily hroby. Na hřbitov se přinášely věnce, které po celý rok ležely uschovány ve velkých krabicích, vedle nich se na hrob pokládaly srdce, polštáře, kříže a jiné květinové vazby (Gewinde), které z vlastnoručně také vinutých papírových růží zhotovovaly ženy a dívky za dlouhých klidných říjnových večerů.
Kdo byl den před Dušičkami na cestách, musel dbát na to, aby se včas dostal domů pod střechu. Sotva totiž padla první tma, daly se na cestu duše zemřelých a ten, koho stačily oslovit, umřel ještě toho roku.

Vyhánění vlka
Před svátkem sv. Ondřeje (30. listopadu) bylo zvykem "d' Wulfen ablassen" (tj. "die Wölfe abgelassen", česky "vyhnánět vlka", vlastně doslova "vypouštět vlky" - pozn. překl.). Jakmile se setmělo, shromáždili se mládenci ozbrojení holemi, klacky a biči na návsi a začali tam hlučet, rámusit a křičet, práskat biči a tlouci vším, co měli v rukou, tak důkladně, aby vlkům zašla všechna chuť vkrást se snad kdy do osady.

Mikuláš
V předvečer svátku sv. Mikuláše, tedy 5. prosince, seděly děti ve světnici čistě oblečeny, učesány a umyty. Ze školních brašen stačily ještě vyndat všechny potrhané a umazané sešity a vložily tam spíš ty pěkně vázané školní knihy a sněhobílé dosud písanky. Mikuláš se objevil s čertem a s andělem. Čert byl celý černý, řinčel těžkým řetězem a vyrážel své "brrr" (v originále "brüllte dazu 'brrr'! - pozn. překl.)! Anděl pomáhal Mikuláši nosit dary, skryté buď v nůši na záda, v košíku přes ruku či ve velké kožené tašce černé barvy, zvané tu nářečně "Moschn" (tj. mošna). Každý Mikuláš měl v ruce i březovou metlu. Poněvadž byla "svěcená", měly ji děti políbit. Při odchodu podal pak Mikuláš metlu mamince, která ji zastrčila za misník u kamen (v originále "Ofenstangl", což je spíše "sušák", původně jen tyč na sušení prádla, za níž ovšem lze sotva cokoli zastrčit - pozn. překl.), kde byla celý rok po ruce.

Lucie
Večer před sv. Lucií (13. prosince - jako jediného svatého ji uctívají i luteránští Švédi a Norové - pozn. překl.) chodila "Lucka" (i v originále "Lutzka"! - pozn. překl.) od domu k domu, obdarovávala hodné děti, hrozila nezbedným klukům březovou metlou a ty docela zlé chtěla vzít s sebou. S lidmi sezdanými a staršími Lucka jedná s úctou, naproti tomu mladou chasu honí, štípe a také metla si opravdu přijde na své.
Většinou se dá za Lucku vystrojit nějaká tělnatější ženská persona, navlečená k tomu účelu od hlavy po paty do hrachoviny spletené provazy, tak ovšem, aby se končetinami mohla co nejvolněji ohánět. Tvář si Lucka zakrývala maskou, na hlavě měla opět z hrachoviny spletenou korunu.
Lucčiným průvodcem byl starý muž s vlnícím se plnovousem, širokým kloboukem a dlouhým pláštěm, opírající se o těžkou hůl. Dobrý stařík nabádal Lucku k tomu, aby dávala dětem dary, vyplácela omladinu svou metlou a také aby se příliš neomeškávala, poněvadž cesta je ještě daleká.

Vánoce
Dne 24. prosince časně zrána přicházel za dětmi "zlatý koník" ("das goldene Rössel"). Ty ještě ležely v teplých postýlkách, modlily se a zpívaly vánoční koledy, odkopávaly se přitom ovšem velice často, aby plaše vyhlédly oknem, zda něco jasného nezasvítí zvenku sem do temné ještě komůrky. A už je to zlaté světýlko konečně tady! Skáče po peřinách opravdu jako koník, kmitá se nad polštáři, schovává se za obrazy na zdi, běží po ní dál k oknu a odtud zas ke dveřím a hopy skoky - jakoby v mžiku je náhle pryč. Vzápětí se ale na děti snáší déšť ořechů, jablek, pečiva a cukroví, pokrývá lůžkoviny i podlahu, padá dětem na hlavu, na nos, některému dokonce rovnou do pusy, pokud se obratné klukovské ruce nepovede zachytit hladké jablíčko někdy rovnou v letu. Dary zlatého koníka jsou určeny dětem k snědku, jinak ale jíst už nic dopoledne nesmějí. K obědu nosí na stůl už připravené pokrmy dospělejší děvčata, zatímco matka nesmí během jídla vstát ze svého místa. Jinak by jí totiž na jaře nijaká slepice nevyseděla vejce! Po postní polévce následoval na stole vařený, máslem "maštěný" hrách. Jedlo se z jedné společné mísy a kdo se neuměl při jídle řádně otáčet, sotva co vůbec požil. Každý se musel prostě snažit, aby srazil lžíci tomu, kdo ji právě nesl k ústům. Hrách padal ovšem v hojné míře na ubrus. Jako další chod přinášela děvčata buchty (i v originále "Buchteln"! - pozn. překl.) bez náplně, zvané tu "Wackern". Byly polity sirupem a podávalo se k nim vařené sušené ovoce. To pečivo mívalo ještě jinou podobu, řečenou "Hozatwackern", a těsto bylo v tom případě splétáno do čtverhranu, plněného navíc mákem, tvarohem či povidly (i v originále "Powidl" - pozn. překl.). Následovala "ryba na černo" (der "schwarze Fisch"), tedy pokrm, připravovaný na ten způsob právě jen jednou do roka, totiž na Vánoce. Hřebíček vcelku, kuličky pepře, bobkový list, loupané ořechy, cibule, celer, sůl, ocet, cukr, to všechno se dá dobře povařit v troše vody. Pečlivě očištěná ryba, většinou kapr, se rozřeže na porce, se strouhaným perníkem, rozinkami a třemi lžičkami sirupu vloží do vařící vody a nechají v ní jen krátce, aby se maso nerozpadlo. Sušené švestky se povaří zvlášť, až změknou, pak vyjmou a přidají k rybě. Všechno se ještě dochutí a dá odstát do studena. Pokud omáčka zrosolovatí, jídlo se povedlo.
Makový závin (Mohnstrudel), jablka, ořechy a vánočka (Weihnachtsstriezel) tvořily závěr vánoční tabule. Pantátovi nylo vyhrazeno, aby už v poledne rozkrájel svou vánočku, na jednotlivé její řezy položil nakrájená jablka a ořechy, to vše na dřevěném talíři roznesl dobytku a také studnám se slovy: "Nehmt euch von diesen Gottesgaben in diesem Jahr, von unserem Mahl das Wenige!" (tj.: Vezměte z těchto Božích darů toho roku, z naší hostiny to málo!" - pozn. překl.) S ubrusem, na kterém mělo zůstat ležet pokud možno hodně zbytků jídla, běžely pak děti do zahrady, vytřepávaly ubrus pod ovocné stromy a volaly přitom:

"Fuchs, kimmt heit nit,
Fuchs, kimm morgen nit,
Fuchs, kimm 's ganze Jahr nit!"
(tj. "Liško, nechoď dneska sem,
ani zejtra nechoď sem,
po celej rok nechoď sem!" - pozn. překl.)

O štědrovečerní noci uměla zvířata mluvit lidskou řečí, ale nikdo je neslyšel, poněvadž všichni dospělí šli na půlnoční a staří i děti spali. "Flettn geh i(n) d' Mettn!" (tj. "Pospěš na půlnoční!" - pozn. překl.) S těmito slovy byl puzen z lože každý, kdo by chtěl bezdůvodně zůstat doma a zaspat půlnoční mši. Po návratu z ní domů si každý nejprve dopřál "Unserer Liaben Frau Zoutkas" (tj. ",choutky' Naší Milé Paní" - pozn. překl.), to značí ukrojil si kus vánočky, ochutnal ryby a vypil něco horkého. "Zoutkas" se říkalo nejen tomuto pochutnání po půlnoční, nýbrž i jídlu, které sousedka či kmotřenka nosívaly ("do kouta" se tomu česky říkalo - pozn. překl.) šestinedělce po porodu. Sestávalo původně z "Rei(n)wackern" (velkých sladkých koláčů) a ze slepice, později z piškotů a kuřete (v originále "aus Biskuit und Huhn" - pozn. překl.).
"Na Štěpána" čekávali mládenci na děvčata při vchodu do kostela a "kamenovali" je ovesným zrním.
Téhož dne (26. prosince) končila služba české čeledi, následujícího dne té německé. Do služby se nastupovalo na Sivestra, "telecí dny" ("die Kälbertage"), během nichž se čeleď měnila, trvaly až do 6. ledna. Při příležitosti nástupu do služby obdrželi čeledíni a děvečky tzv. "Einstehloab", tj. jakési "nástupní uznání". O masopustní neděli dostávali koblihy a "Brotkahl", což byla ze slámy pletená ošatka na chleba, na Velikonoce a Letnice koláče zvané "Heiriwacker", o posvícení zase "Brotkahl" a kroucené, plněné "Wackern", jakož i pecen chleba. Pokud se nástup do služby děl o Vánocích, náležel čeledi pecen chleba a vánočka. Co do ošacení dostalo se děvečkám tří zástěr, tří košil, jednoho pracovního oděvu a jedněch šatů na neděli, jednoho teplého a jednoho hedvábného šátku na hlavu, také ložního povlečení. Byla-li selka s děvečkou spokojena a chtěla to dát nějak veřejně najevo, darovala jí v roce ještě blůzku a lehký šátek na hlavu. Pro čeledína byla při nástupu určena darem modrá zástěra a tři košile.
O Vánocích uváděli "Christkindlspieler" svou "Christkindlspiel" (tj. "hru o Jezulátku" - pozn. překl.) po domech v selských světnicích, kde všichni přihlížející hráli a zpívali s sebou.

Na Tři krále
Při "vykrápění" (či "výkropu", v originále "Einsprengen" - pozn. překl.) domů svěcenou vodou v předvečer (5. ledna) svátku Tří králů (6. ledna) se modlíval pětkrát Otčenáš a pětkrát Zdrávas Maria, aby tím bylo stavení a všechno v něm chráněno od pohromy. Svěcenou křídou na zárubeň dveří vepsaná písmena K † M † B, jako iniciály jmen svatých Tří králů Kašpara (Kaspar), Melichara (Melchior) a Baltazara (Balthasar), musila být na Hromnice zase smazána, jinak by drůbež nesnášela vejce, přesněji řečeno "zanášela" (v originále "damit die Hühner die Eier nicht vertrugen, sondern in ihre bekannten Nester legten" - pozn. překl.).
Po Třech králích se zase začalo s předením. Děvčata chodila na přástky, říkalo se tomu "Rouckafahrt" (spisovně "Rockenfahrt" - pozn. překl.). Ve světnici, kde se předlo, bývali i mládenci a starali se o zábavu, smích i nářek, to když vyměnili děvčatům kolovrat nebo koudel anebo když ti zvláště rozpustilí dokonce koudel zapálili.


Budweis : Budweis und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 470-475

P.S. Původně vyšla "vánoční", rozsahem (i kvůli gastronomickým detailům) největší část tohoto textu (v německém originále nese ve svém celku titul "Vom Jahresbrauchtum in der Stritschitzer Sprachinsel") pod názvem "Weihnachtsbräuche im Stritschitzer Gebiet" (tj. "Vánoční obyčeje na Strýčicku") v prosincovém čísle 6. ročníku krajanského měsíčníku "Hoam!" roku 1953.

Paní řídící učitelka (Oberlehrerin) Katharina Grohmannová, roz. Gubo (na webových stránkách Kohoutího kříže je zastoupen i její manžel Rudolf), spatřila světlo světa 14. dubna 1911 ve vsi Radošovice (Roschowitz) na tzv. strýčickém jazykovém ostrově, čímž je spolu s tzv. budějovickým jazykovým ostrovem (Budweiser Sprachinsel) třeba rozumět téměř souvislý věnec německy mluvících vsí kolem kdysi také jazykově převahou německých Budějovic (Budweis). Jako téměř všichni němečtí obyvatelé Šumavy odešla s odsunem do válkou zničeného Německa a v domově důchodců bavorského Waldkirchenu, tedy města, jehož obyvatelem byl svého času i český exilový písničkář Karel Kryl, 3. května roku 2000 zemřela ve svých 89 letech. Pochována je však v Röhrnbachu, kde po dlouho let učila, stejně jako předtím na několika německých školách doma. Je to Bavorský les, je to Šumava. Dnes však i s Blanským lesem spolutvoří euroregion tří sousedních zemí (byl vyhlášen roku 1993 v Českém Krumlově). Dožili jsme se, Karel Kryl, ona i my všichni. Nám všem se to nevyhnutelně stalo, tak jako rok co rok přicházejí Vánoce.

- - - - -
* Radošovice / České Budějovice / † Waldkirchen (BY) / † † Röhrnbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Její rodné Radošovice si dodnes celkem zachovaly původní půdorys
Kaple Panny Marie a gotizující boží muka (morový památník) na radošovické návsi...
... u nichž jsou dnes umístěny tyto pamětní desky
Německý selský kroj z Radošovic
Německý selský živel jazykového ostrova kolem Budějovic tu zaplňuje Masnou ulici (Fleischgasse), jak se tehdy nazývala část dnešní Hroznové ulice před Masnými krámy, naproti kterým ještě nestála budova Městské spořitelny (otevřena 1913) a za nimiž jen hospoda "U tří sedláků" svým názvem připomíná ty, kdo jsou na spořitelně v německém kroji vyobrazeni (pohlednice z přelomu 19.-20. stol., viz i Fritz Huyer)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist