logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF VIRGIL GROHMANN

Dvanáct pověstí ze Šumavy


Divé ženy v Plešném jezeře
V Plešném jezeře (v originále "im Plöckensteiner See" - pozn. překl.) bytují divé ženy, které vábí lidi a stahují je do svých vodních obydlí. Jsou divého vzezření, zcuchané vlasy jim poletují ve větru a temeno hlavy jim pokrývá jen malá červená čepička. Živí se kořínky osladiče (v originále "Sladička" - pozn. překl.), který roste na jezerním dně a má mít čarovnou moc. Říká se, že divé ženy z jezera kradou novorozené děti a vyměňují je za vlastní. Jimi podvržené děti jsou velmi ošklivé a prokřičí celý den. Aby se jich člověk zbavil, musí vlastnit zmíněné kořeny osladiče. Těmi pak sváže takovému dítěti ruce a nohy, mázne je několikrát metličkou a řekne: "Nimm dir das deine und bring' mir das meine." (tj. "Vezmi si svoje a přines mi moje!" - pozn. překl.) Prudký křik dítěte přiměje divou ženu k tomu, aby dítě vrátila. - Také se věří, že to divé ženy jsou vinny tím, když přijde na svět mrtvé dítě. Když se takový případ stane, uřízne otec mrtvého dítěte hlavu nějakému čerstvě narozenému teleti, postaví se s ní na most, hodí telecí hlavu přes tu svou do vody a chvátá pak domů, aniž by se cestou ohlédl. Mrtvě narozené dítě pak obživne. (Der Bote aus dem Böhmerwalde /1863/, jde o týdeník, který v letech 1863-1867 vydával v Klatovech tiskař a majitel obchodu s galanterním zbožím, kosmetikou a hračkami Josef Michael Schmid - pozn. překl.)

Hesenský pramen u Krumlova
Jižně od města Krumlov stojí pod příkrou skalou kamenný sloup v místech, kde prý dřív vyvěral pramen. Při obléhání Krumlova tam leželi polem Hesenští a silně odtud na město dotírali. Jeho obyvatelé snažně prosili Boha, aby je nějak vysvobodil z nouze. Následující noci se spustila strašlivá bouře, hora nad pramenem se sesula a zasypala řítícím se kamením pramen i ležení Hesenských. Na památku, co se tu událo, byl vztyčen onen kamenný sloup.

P.S. Ve verších tuto pověst zachytil Johann Franz Anton Tschernichen, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže.

Hradní paní ze Sušice
Na zámku v Sušici (snad jde, poněvadž "Burgfrau" v německém titulu i samém záznamu pověsti odkazuje k hradu a nikoli k zámku, o hrad Rabí nedaleko Sušice, kde připomíná podobnou pověst /v ní jde ovšem o bednu přikrytou černým suknem/ Gustav Jungbauer /zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže/ a který krátce vlastnil Vilém z Rožmberka /rovněž i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže/ či o zámek Hrádek u Sušice, poněvadž o nějakém zámku v samotné Sušici není nic známo - pozn. překl.) se pokaždé, když má někdo z pánů (v originále "einer der Herren" - pozn. překl.) zemřít, zjevuje zametající paní. Je celá v bílém, jen obličej má zahalen černým šlojířem. Je to pramáti rodu, široko daleko proslulá svou lakotou. U jejích vrat se prý nesměl objevit jediný žebrák. Jednou se na ně ale přece jeden zabušit odvážil. Hradní paní to natolik rozlítilo, že popadla smeták a žebráka jím udeřila. V témže okamžiku klesla však mrtva k zemi (v originále "todt zu Boden" - pozn. překl.). Teď se musí tak dlouho ohánět koštětem, dokud neskoná i ten poslední potomek jejího rodu. (J. Winterberg z Mladé Boleslavi /v originále "aus Jungbunzlau"/ - pozn. překl.)

Javorské jezero*
Na ledě Javorského jezera (v originále "auf dem Eise des Arbersees" - pozn. překl.) prý o Vánocích tančí kolem dokola bílé postavy a vytrvají tu za velkého výskotu a zpěvu v bouři a nepohodě až do prvního kuropění. (E. Ascherle z Nových Hutí /v originále "aus Neuhütten"/ - pozn. překl.)

Jezero na Onom světě
Za Sušicí (v originále "hinter Suschitz" - pozn. překl.) je skrytý kout, k němuž je nesnadno proniknout; říká se mu Onen Svět (v originále "er heißt: in der andern Welt /na onom světě/ - pozn. překl.). Je tam jezero, které nestrpí, aby se do něho cokoli házelo. Hodí-li tam někdo kámen nebo kus dřeva, zpění se a vzduje, vyvalí proti rouhači své vlny a kámen nebo dřevo vymrští zpátky na břeh (B. Balbín /1621-1688/: Miscellanea historica regni Bohemiae /Praha 1679-/ I, s. 56)

O paní Zimě*
Na Chebsku (v originále "im Egerlande", Gustav Jungbauer přebírá text do své sbírky Böhmerwald-Sagen /1924/, ale jako místní určení uvádí "im nördlichsten Böhmerwalde und im angrenzenden Egerlande", tj. "na nejsevernější Šumavě a v sousedním Chebsku" - pozn. překl.) se nesmí o svatotomášské noci (tj. z 21. na 22. prosince - pozn. překl.) příst, jinak přijde paní Zima a rouhače ztrestá. Jedna mladá dívka na to ale nepomyslila a vydala se toho večera se svým vřetenem jako obvykle na přástky. Užasla, že je světnice prázdná, domnívala se však, že ostatní brzy přijdou. V devět hodin se však otevřely dveře a dovnitř vešla paní Zima se svým doprovodem. Byla malá a ošklivá a provázelo ji množství zrůdných bytůstek. Paní Zima promluvila k děvečce hrozivým hlasem a řekla jí: "Du hast am Thomasabende gesponnen!" (tj. "Tys předla o svatotomášské noci!" a dala své družině znamení; ty zrůdičky se na provinilou (Grohmann má "die Magd", Jungbauer "die Frevlerin" - pozn. překl.) vrhly a tak dlouho ji bičovaly metlami, až bezvládně klesla k zemi. (R. Krutzky z Kašperka /v originále "aus Karlsberg"/ - pozn. překl./)

V budějovickém kraji (v originále "im Budweiser Kreise" - pozn. překl.) si lid vypráví o staré matičce, která o Vánocích chodí od domu k domu se svazkem kopřiv a ptá se paní domu, zda už děvečky spředly přízi. Dostane-li se jí souhlasné odpovědi, jednu kopřivu hospodyni přenechá a dům je pak po celý rok ochráněn před neštěstím. Pokud se jí však dostane odpovědi záporné, dá matička děvečkám tím svazkem kopřiv řádně na pamětnou zmrská (v originále "tüchtig durchpeitscht" - pozn. překl.).

Pradlenka
V čase senoseče (v originále "zur Zeit der Heuernte" - pozn. překl.) bývalo v jednom šumavském potoce (Oskar Wiener, zastoupený i samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže, tu pověst situuje do vod šumavské řeky Úhlavy (Angel) - pozn. překl.) vídat pod vrbovými křovinami houf koupajících se ženušek, které se šplouchaly ve vodě, tropily povyk a rozvěšovaly po větvích rozmanité hadříky a pleny; žádná z nich nebyla větší než roční děcko. Bylo je možno pozorovat z určité vzdálenosti a ony si toho nevšímaly; pokud se k nim chtěl někdo přiblížit, začaly křičet a s velkým rámusem posbíraly své hadříky, s nimiž zmizely šumíce pod vodou (v originále "rauschten sie unter das Wasser und verschwanden" - pozn. překl.). Jeden selský hoch, jinak vášnivý čihař a lovec holubů, nastražil jednou v křoví u potoka past - a skutečně se do ní jedna taková pradlenka chytila. Měla na sobě čisťounké bílé šatky ze lněného plátna, sahající jí až do půli lýtek, na ramena jí rozpuštěny spadaly pěkně česané vlasy. Bez odporu se nechala tím mládencem odnést k němu domů a čiperně se cestou rozhlížela černýma očkama. Sotva ji donesl do jizby, vyhrnula si rukávy, podkasala šatky a k úžasu a obveselení všech obyvatel domu se jala čile uklízet, mýt nádobí, vylezla si dokonce na lavici a dala se do mytí oken, zpívala si a byla v jednom letu od rána do večera, nezastavila se, aniž by ji kdokoli co poroučel. Za soumraku přišel vodní mužíček, vyškrábal se zvenku na zeď a mluvil do okna; pradlenka vylezla na zeď zevnitř a hovořila zase k němu. Chovali se k sobě důvěrně a on jí přikazoval, aby nevyzradila nic z jejich tajemství. - Když se blížila zima, pomýšleli domácí lidé na to, že pradlence opatří boty, ale ona jim nedala na své nožce vzít míru. Rozsypali tedy po podlaze mouku a vzali míru podle ženuščiny stopy. Když byly botky hotovy, položili je žínce na lavici, aby si jimi posloužila dle libosti, ale tu ona počala vzlykat a naříkat, že by měla přijmout za své úsilí odměnu, vzala boty, shrnula rukávy, spustila si šaty a s hlasitým žalobným pláčem vyběhla z domu. Od té chvíle už ji nikdo nikdy neviděl. - Žije dosud žena, jejíž matka byla dítětem v domě svých rodičů, když se ten příběh stal. - Jindy se mělo podařit znovu jednu z pradlenek chytit: byla to prý ale zlá, uštěpačná a nesnesitelná bytůstka a když jí chtěl kdo z obličeje odhrnout vlasy, sahající jí až po paty, poplivala ho a tak dali té jízlivé žínce zase co nejrychleji volnost. (Johann Gebhart /1826-1895/: Oesterreichisches Sagenbuch /Pest 1862/, s. 240)
V čase senoseče (v originále "zur Zeit der Heuernte" - pozn. překl.) bývalo v jednom šumavském potoce vídat pod vrbovými křovinami houf koupajících se ženušek, které se šplouchaly ve vodě, tropily povyk a rozvěšovaly po větvích rozmanité hadříky a pleny; žádná z nich nebyla větší než roční děcko. Bylo je možno pozorovat z určité vzdálenosti a ony si toho nevšímaly; pokud se k nim chtěl někdo přiblížit, začaly křičet a s velkým rámusem posbíraly své hadříky, s nimiž zmizely šumíce pod vodou (v originále "rauschten sie unter das Wasser und verschwanden" - pozn. překl.). Jeden selský hoch, jinak vášnivý čihař a lovec holubů, nastražil jednou v křoví u potoka past - a skutečně se do ní jedna taková pradlenka chytila. Měla na sobě čisťounké bílé šatky ze lněného plátna, sahající jí až do půli lýtek, na ramena jí rozpuštěny spadaly pěkně česané vlasy. Bez odporu se nechala tím mládencem odnést k němu domů a čiperně se cestou rozhlížela černýma očkama. Sotva ji donesl do jizby, vyhrnula si rukávy, podkasala šatky a k úžasu a obveselení všech obyvatel domu se jala čile uklízet, mýt nádobí, vylezla si dokonce na lavici a dala se do mytí oken, zpívala si a byla v jednom letu od rána do večera, nezastavila se, aniž by ji kdokoli co poroučel. Za soumraku přišel vodní mužíček, vyškrábal se zvenku na zeď a mluvil do okna; pradlenka vylezla na zeď zevnitř a hovořila zase k němu. Chovali se k sobě důvěrně a on jí přikazoval, aby nevyzradila nic z jejich tajemství. - Když se blížila zima, pomýšleli domácí lidé na to, že pradlence opatří boty, ale ona jim nedala na své nožce vzít míru. Rozsypali tedy po podlaze mouku a vzali míru podle ženuščiny stopy. Když byly botky hotovy, položili je žínce na lavici, aby si jimi posloužila dle libosti, ale tu ona počala vzlykat a naříkat, že by měla přijmout za své úsilí odměnu, vzala boty, shrnula rukávy, spustila si šaty a s hlasitým žalobným pláčem vyběhla z domu. Od té chvíle už ji nikdo nikdy neviděl. - Žije dosud žena, jejíž matka byla dítětem v domě svých rodičů, když se ten příběh stal. - Jindy se mělo podařit znovu jednu z pradlenek chytit: byla to prý ale zlá, uštěpačná a nesnesitelná bytůstka a když jí chtěl kdo z obličeje odhrnout vlasy, sahající jí až po paty, poplivala ho a tak dali té jízlivé žínce zase co nejrychleji volnost. (Johann Gebhart /1826-1895/: Oesterreichisches Sagenbuch /Pest 1862/, s. 240)

P.S. Na webových stránkách Kohoutího kříže najdeme tuto pověst také v podobě, jak ji pro svou knihu "Böhmische Sagen" (1919) zpracoval Oskar Wiener i s poznámkou o jejích zveřejněních a ohlasech. Wiener pověst situuje do vod šumavské řeky Úhlavy (Angel).

Pramen Vodolenka u Sušice
U Sušice je pramen Vodolenka (v originále "bei Suschitz ist der Brunnen Vodolanka" - pozn. překl.), který vyvěrá u hrobu zbožné panny (blíže viz webová adresa http://cs.wikipedia.org/wiki/Odolenka - pozn. překl.). Kdykoli trvá delší sucho, čerpají z něho sedláci z okolí vodu a zalévají jí své studny a nádrže, hrozící vyschnutím. Chovají přitom naději, že déšť brzy přijde. (B. Balbín /1621-1688/: Miscellanea historica regni Bohemiae /Praha 1679-/ I, s. 28)

Ryby na Roklanu
Při jednom šumavském vrcholu, je to Roklan (Rachel) na bavorské hranici, leží jezero, v němž žijí ryby velice podivného vzezření. Podle obecného mínění jsou to zakletí lidé, kteří tu nahoře očekávají den Posledního soudu. Jednou chtělo několik mladých odvážlivců prozkoumat jezerní hlubinu, když tu uslyšeli z vody zaznít čísi hlas:

Kommst auf mich,
so schluck ich dich.
(tj. "Vstup do mě,
spolknu tě." - pozn. překl.)

Odhodili všechno, co měli, a dali se na útěk odtud. Jindy si chtěl nějaký sedlák, který nevěděl, že to v jezeře nejsou nijaké obyčejné ryby, připravit z několika z nich dobrou pochoutku. Cestou se ale z jeho saku na ryby začal ozývat tak naříkavý pláč, že raději všechno zahodil a utekl pryč.
Jednoho lichváře kněz z Kunžvartu (v originále "aus Kuschwarda", jde o dnešní Strážný - pozn. překl.) do toho jezera na Roklanu zaklel. To samé se stalo jednomu pastevci, který se rouhal. Do jezerních vod se nikdo neodváží hodit kámen, protože kdyby se vylily z břehů, zaplaví Čechy i Bavorsko. (Th. Vernaleken /1812-1907/: Mythen und Bräuche des Volkes in Österreich /1859/, s. 156)

P.S. Gustav Jungbauer má tuto pověst v "Böhmerwald-Sagen" (1924) na s. 50 pod názvem "Die Geisterfische im Rachelsee".

Tři ohniví psi při jezeře
V budějovickém kraji blíže Šumavy (v originále "im Budweiser Kreise nahe am Böhmerwalde" - pozn. překl.) leží v divoké a nehostinné krajině temné jezero. V čase adventu při něm není nikdy bezpečno, poněvadž o půlnoci k němu sestupují tři ohniví psi a hlídají je. Kdysi na tom místě bydlil odvážný lovec, ale zmizel pod vodou i se svým loveckým zámkem (v originále "aber sammt seinem Schloß hier versunken sein" - pozn. překl.). (A. Schramek z Prahy /v originále "aus Prag"/ - pozn. překl./)

Začarované jezero u Želnavy
Nedaleko hory, na jejímž temeni stojí tři stolice, leží jezero (jde samozřejmě o Třístoličník /Dreisesselberg/ a Plešné jezero /Plöckensteiner See/ - pozn. překl.). Před mnoha sty lety vystoupil o Velkém pátku na tu horu muž, který hospodařil na schestauerovském domě v Želnavě (v originále "der auf dem Schestauer Hause zu Salnau wirthschaftete", k čemuž nutno poznamenat, že i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupený Adalbert Stifter má v proslulé své povídce "Hochwald" /"Hvozd"/ místo, kde starý Řehoř vypráví "o muži, který hospodařil na šestauerovském domě v Želnavě" vlastně týž příběh /překlad Anny Siebenscheinové pro ve vydání v nakladatelství Růže roku 1968, s. 77/ - pozn. překl.), ale jen ustavičně klel a tropil samé špatnosti, pročež se také nemohl ničeho dopracovat, a v den, kdy se všichni křesťané modlili u Božího hrobu, a aby z hory mohl odnést co nejvíce pokladů (to, že se skály s poklady otevírají, když v kostele znějí pašije, je samozřejmým základem té rozšířené pověsti, zařazené ovšem v Grohmannově sbírce namísto do 18. oddílu "Schatzsagen", tj. "Pověsti o pokladech", už do 13. oddílu "Seen und Quelllen", tj. "Jezera a prameny" zřejmě proto, že jako u Stiftera, jehož pasáž z "Hvozdu" je tu takřka doslova převzata, je za hlavní považována k pověsti o "pokladu v hoře" přidružená pověst o Plešném jezeře, jejíž veršovou podobu lze na webových stránkách v německém originále i českém překladujako textovou ukázku z díla Franze Karla Ginzkeye, který jezero přímo nejmenuje, u Grohmanna je pak zváno "der See bei Salnau", tj. "jezero u Želnavy" - pozn. překl.) vzal s sebou dokonce svého malého synka. Jak vstoupili dovnitř, přepadla nevinné dítě taková hrůza, že vykřikl": "Vater, Vater, sieh die glühenden Kohlen, geh heraus!" (tj. "Otče, otče, podívej na to řeřavé uhlí, pojď ven!" - pozn. překl.) - Muže však zaslepil zlý duch, a jak se přehraboval v tmavočervených drahokamech, zapomněl na čas, až synek, jakoby čímsi závanem stanoucí u jezera, rovnou spatřil, že se skála s mocnými rachotnými údery zavírá a ve svém nitru podržuje nebohého otce. Hocha jalo zoufalství, rozběhl se z vrchu dolů, jako by mu všechny lesní stromy byly v patách, jenže Panenka Maria však vedla jeho kroky tak, že se šťastně ocitl doma. Vyrostl v bázni Boží a každým rokem se na Velký pátek postil, dokud se na obloze neobjevily hvězdy, a proto se mu dostalo požehnání na polích i ve stáji. Pod té doby nebylo slýcháno, že by někdo do té hory pronikl.
Na hoře asi tři hodiny cesty odtud stojí hora, na které kdysi za dávných pohanských dob tři králové určovali hranice tří zemí: Čech, Bavor a Rakous - do skály byly vytesány tři stolice a ti panovníci na nich usedli, každý v zemi, která byla jeho. Měli tu s sebou početný doprovod a bavili se lovem. Tu se stalo, že tři z mužů došli k jezeru a z bujnosti se pokusili chytat v něm ryby. A hle! pstruzi rudí kolem tlamy a skvrnití, jako by je posel planoucími jiskrami, hrnuli se jim rovnou do rukou, takže jich mohli spoustu vyházet na břeh. Jak nastal soumrak, rozdělali oheň, dali ryby do dvou pánví s vodou a postavili je na oheň. A jak tak leželi u ohně, vyšel měsíc a nastala krásná noc, začala voda v těch pánvích vřít a klokotat víc a víc, ryby v ní ale nebyly mrtvé, naopak stále živější a veselejší. V korunách stromů to náhle začalo šumět a hučet, až mysleli, že se les kolem hroutí, a jezero bouřilo, jako by se po něm hnal vichr, nepohnula se však nikde ani jediná větvička, nezdvihla jediná vlnka, na nebi nebylo ani mráčku. Jen z jezera bylo slyšet mumlání:

"Es sind nicht alle zu Hause,
zu Hause."
(tj. "Nejsou všechny doma,
doma." - pozn. překl.)

Tu se mužů zmocnila hrůza a naházeli ryby nazpátek do vody. V okamžení všechno ztichlo a měsíc stanul v plné kráse na obloze. Lovci ale zůstali po celou noc sedět na kamenech a nevydali ustrašeni jediného slova; když pak nastal den, ve spěchu odsud odešli a vyprávěli všechno svým králům; ti odtáhli a prokleli ten les, aby zůstal pustinou pro všechny časy. (Johann Gebhart /1826-1895/: Oesterreichisches Sagenbuch /Pest 1862/, s. 247)

Zbrojíř v černé skále
V okolí Budějovic (v originále "in der Gegend von Budweis" - pozn. překl.) stojí černá skála, v ní sedí zbrojíř a ková brnění. Každý rok udeří jednou a až bude s brněním hotov, navlékne je jeho osvoboditel a s jeho pomocí zdrtí všechny nepřátele. (A. Schramek z Prahy /v originále "aus Prag"/ - pozn. překl./)

Josef Virgil Grohmann je nesčíslněkrát připomínán v poznámkovém aparátu sborníku Böhmerwald-Sagen (1924) Gustava Jungbauera. Je ovšem i on jako o šedesát let později Jungbauer spíše "jen" editorem a třiditelem textů knihy Sagen-Buch von Böhmen und Mähren: Sagen aus Böhmen (1863), které snesli jiní, v tomto případě převážně Grohmannovi žáci z pražské obchodní akademie. Jednou z informátorek byla dokonce editorova žena Emmanuele, roz. Klauczek, přišlá na svět v Praze roku 1840, kterou Grohmann pojal za ženu u sv. Petra (Na Poříčí, Biskupská 13, Praha 1-Nové Město) 12. srpna 1862. On sám se narodil dne 12. prosince 1831 v Hanšpachu (německy Hainspach, dnes Lipová v okrese Děčín), absolvoval gymnázia v České Lípě (Böhmisch Leipa) a v Litoměřicích, na pražské německé univerzitě vystudoval germánské a klasické jazyky a sanskrt. Jako středoškolský pedagog působil nejprve na pražském staroměstském gymnáziu a potom na už zmíněné pražské obchodní akademii. Jeho žáci byli už podle jmen často židovského původu (jeden z nich, příjmením Abeles z Vysoké Libyně, byl nejspíš předkem Wilmy Iggersové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). V prvých letech existence renomovaného periodika Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB) byl "pan profesor" jeho redaktorem. Z literárních pramenů Grohmannovy sbírky třeba na prvním místě uvést práci Theodora Vernalekena (1812-1907) Mythen und Bräuche des Volkes in Österreich (1859), odkud mj. pochází i pověst o rybách na Roklanu. v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století se stal autor první vědecky pojaté kolekce českých pověstí i poslancem Českého zemského sněmu. Zemřel v Praze 12. října roku 1919. Ta číslovka 12, figurující u dne jeho narození, ženitby i skonu, stanula i v záhlaví našeho výběru z jeho velevýznamné knihy, která vyšla v roce 2009 konečně i česky v pražském nakladatelství Plot. Překladatelem se stal Radovan Charvát, jehož jsem měl tu čest poznat jako tlumočníka podivuhodného díla Roberta Walsera, zastoupeného rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Jako svou nejmilejší knihu německého jazyka uvedl Charvát v rozhovoru pro Goethe-Institut titul Čarodějův učeň (Krabat) podle známé lužickosrbské pověsti. Jazyk autora knihy Otfrieda Preusslera, také samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, má v sobě podle překladatele nesrovnatelnou magii. My však chceme srovnávat.

- - - - -
* Lipová / České Budějovice / Český Krumlov / hora Javor / hora Roklan / hora Třístoličník / Plešné jezero / Sušice / Želnava / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho záznam v indexu křestní matriky farní obce Lipová (Hanšpach), kde se v čp. 86 narodil otci Franzi Grohmannovi
O něm v českém překladu německé vlastivědy okresu Šluknov z roku 1898
... a v biografickém lexikonu k dějinám českých zemí
Titulní list "prvého vydání" statistického popisu školních okresů Čech, vydaného pak i v letech 1889 a 1894, určuje dodatečnou poznámkou za jeho vydavatele nákladem vlastním právě Grohmanna na exempláři z regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny, kam se dostal z učitelské bibliotéky c.k. německého učitelského ústavu v PrazeTitulní list "prvého vydání" statistického popisu školních okresů Čech, vydaného pak i v letech 1889 a 1894, určuje dodatečnou poznámkou za jeho vydavatele nákladem vlastním právě Grohmanna na exempláři z regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny, kam se dostal z učitelské bibliotéky c.k. německého učitelského ústavu v Praze
Jeho pražská policejní přihláška uvádí i datum jeho svatby s Emanuelou, roz. Klauček

zobrazit všechny přílohy

TOPlist