logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FANNI GREIPLOVÁ

Chytrá selská dcera


To, co tu vyprávím, mělo se prý přihodit před 300 lety. Bývalý rychtář ze Svatoniny Lhoty (Wadetschlag) byl vyhlášený boháč. Kdo upadl do nesnází s penězi, našel u něho vždycky útočiště. Rád každému vypomohl a byl svým dlužníkům věřitelem navýsost shovívavým.
Jen jednou tomu bylo jinak: jeho soused, řečený Tomerl, měl při chalupě louku, pěknou jako žádná jiná ve vsi. Tu louku mu starý rychtář přese všechno svoje bohatství upřímně záviděl. Chyběla mu jaksi do majetku a dal by nevímco, aby ji získal. Jenže Tomerl o tom nechtěl ani slyšet.
Tu přišel jednou do nouze právě i Tomerl. Přišel za rychtářem a ten mu jako starý přítel poskytl pomoc. Když však nadešel den zaplacení dluhu a Tomerl poprosil o poshovění, soused na to najednou nechtěl nijak slyšet: "Nemusíš mít starost, že mi zůstaneš dlužen, stačí, že mi dáš svoji louku a já ti ještě pořádný měšec peněz přidám," řekl Tomerlovi.
"I jdi mi, rychtáři, to na mně nemůžeš chtít, víš přece, že ti tu louku nedám. Kdybych ji neměl, byl bych už docela v koncích a dostal bych se i se ženou a dětmi do bídy." Tak opáčil Tomerl. Nato rychtář: "Tak zle jistě není, dostaneš peníze, budeš mít po starostech - nech si jen říct! Povídám ti rovnou: tři dny počkám; jestli ani potom svoje peníze nedostanu, vezmu si tvoji louku a vyplatím za ni, co ti po právu náleží. Rozvaž jen a sám přijdeš k tomu, že to s tebou špatně nemyslím."
Tomerl chtěl i nadále rychtáře přemlouvat, ten ale zůstal při svém slovu.
Se smutnou se vydal Tomerl domů. Musel teď hledat pomoc jinde, poněvadž bylo jisto, že do tří dnů zaplatit nedokáže. Šel do Frymburka za správcem, jestli by snad neporadil.
Tady byla ale dobrá rada drahá. Starý rychtář mohl žádat své peníze či louku jako zástavu, Tomerl ale tu svou louku potřeboval jako kus chleba.
Správce poslal za rychtářem do Svatoniny Lhoty, že ho prosí, aby za ním přišel.
Když teď stanuli rychtář a Tomerl před správcem proti sobě a s rychtářem nebylo pořízení, proletěla hlavou správcovou náhle spásná myšlenka: "Chci vám oběma dát hádanku," povídá, " a kdo z vás ji uhádne nejlíp, ten bude mít pravdu." S tím byl i rychtář srozuměn, poněvadž byl v jádru dobrého srdce a nechtěl nakonec nijak přivést Tomerla do neštěstí.
Správce se ale zeptal: "Co je na světě ze všeho nejkrásnější, ze všeho nejbohatší a ze všeho nejsilnější?"
Do tří dnů se měly obě strany sporu dostavit znovu a dát správci odpověď.
Spokojeně kráčel rychtář k domovu. Nijak si s hádankou hlavu nelámal, něco už ho napadne a konečně má přece doma ženu stejně tak pěknou, jako i chytrou, to je tu v celé obci věc všeobecně známá.
Doma vyprávěl ženě, co bylo u správce, a ta s odpovědí věru neotálela: "Co je na světě nejkrásnější, ti snad vykládat nemusím, jinak by jste mně všichni lhali, když jste mně tak napořád bez přestání jmenovali. Cože je nejsilnějšího: to může být jenom naši šimlové, poněvadž kde zůstane jaká fůra stát zabořená, vždycinky ji odtad vytáhnou. Inu a co nejbohatšího že je na celém světě, to jsme přece my sami, neznám aspoň nikoho, kdo by měl víc než zrovna my."
Zatímco se rychtář už málem cítil jako vlastník louky, obcházel Tomerl s tísní v duši chalupu i humna. Nevěděl si rady a neměl ani nikoho, s kým by si o své starosti promluvil. Ženu měl nemocnou. Už rok a den nemohla vstát z lože. Co by asi řekla tomu, jaké nové neštěstí je čeká, jehož příčinou byla přece právě její dlouhá choroba. Ne, té nic povědět nemůže, dokud nebude zbytí. A jeho dcera, jeho radost a útěcha, ta se mu zdála příliš mladá na to, aby s ním spolu nesla ten kříž. Zdravá a v práci přičinlivá, veselá a bystrá, byla mu všudy pravou oporou - tentokrát mu však sotva může pomoci. Jak jen by mohla vědět, co je na světě nejkrásnějšího, nejbohatšího a nejsilnějšího?
Pohroužen v myšlenkách seděl tak na lavičce před domem, hloubal a mudroval, konce to ale nemělo žádného.
Tu k němu přistoupilo to jejich děvče a ptá se, cože ho trápí. Nejdřív jí nechtěl dělat těžko na srdci, ale nakonec jí přece pověděl o své nouzi a také o té hádance, na kterou nenašel nijakou odpověď. Dcera na něj pohleděla jasnýma očima a řekla: "Kdybys neměl plnou hlavu starostí, jistě bys viděl, cože je na světě nejkrásnějšího. Pohleď jen na naši louku, jak stojí v samém květu, za ní ty buky a břízy v čerstvé zeleni a ptáci nad ní se svými chvalozpěvy - nemůže být přece na světě nic krásnějšího než jaro v celé své nádheře." "To by mohla být pravda," nato otec, "ale co by mohlo být nejbohatšího na světě?" "To není taky nijak těžké uhádnout," řekla hned ta dívka, "nejbohatší je přece čas žní, poněvadž všechno, co máme, se nám vydává; a co nejsilnějšího že je na světě? To je přece sama země, která nese všecičko to bohatství." Jak to Tomerl uslyšel, bylo mu najednou kolem srdce lehko, přece ale jen maličko pochyboval, zda je ta odpověď správná.
S úzkostí čekal následujícího dne u správce na to, co za odpověď poví rychtář, který měl mluvit první. Ten odpověděl, jak mu žena poradila. Nato promluvil správce: "Máš jistě pravdu, tvoje žena je pěkná, tys bohatý a Tvoji koně jsou jistě silní; já ale myslím, že ne světě je něco ještě krásnějšího, ještě bohatšího a ještě silnějšího, i když to ani já sám nedokážu pojmenovat. Necháš mě vyslechnout, s čím přišel Tomerl?" A teď vyrukoval Tomerl s odpovědí, co mu včera pověděla dcera a trošinku se třásl strachy, že tím rychtáře nepřetrumfne. Ti dva ale, jak rychtář, tak i správce brzy souhlasně přikývli, poněvadž oba měli rádi zemi a taky byli oba ze selského.
Nebylo pochyby: Tomerlova odpověď byla správná a louka patřila i dál jemu a také s dluhem se rozhodl rychtář počkat, až bude mít Tomerl na jeho splacení.
Tenhle příběh mně vypravoval knihvazač Foissner, Friedl z chalupy, kde se říkalo u Reitů.


Hoam!, 1960, č. 9, s. 8

Narodila se 10. ledna 1877 ve Frymburku jako Franziska Greiplová a bylo jí devět let, když ztratila otce, jehož poštmistrovskou funkci v městečku převzala Fannina matka. Ta pevná žena, jakých je i dnes pomálu, byla podle vlastních dceřiných slov vůdčí hvězdou jejího života. Těch dcer bylo v domě pět a v domě bez muže se bylo věru co otáčet. Když během první světové války matka ochuravěla, převzala Fanni, kterou jako učitelku předtím spíš všechny chtěly uchránit těžších prací a dát prostor jejímu duševnímu zaměření, z největší části právě péči o matku. Za dlouhých hodin u nemocné si obě ženy krátily čas vyprávěním z minulosti domova. Už jako školačka sepsala dcera z Greiplova domu pod vedením babičky z otcovy strany malou rodinnou kroniku. Když pak vydal Josef Blau svou knihu Der Lehrer als Heimatforscher (Učitel a vlastivědná práce), našla v ní Fanni mnohou inspiraci a při učitelské práci vznikla tak podrobně propracovaná historie Greiplových, která vzbudila pochopitelný zájem stifterovských badatelů. Byl to přece dům nikdy nenaplněné lásky šumavského klasika, příběh, který jím vešel do světové literatury. Autorka a především vychovatelka však odmítla souhlas ke zveřejnění svých rodopisných záznamů, které podle ní nemohly "nikomu sloužit za příklad". Poté, co absolvovala učitelský ústav, byla totiž od roku 1896 činná ve školské službě právě v rodné obci a také v té hornoplánské škole setrvala k samému odchodu do penze. V některých třídách bylo prý tehdy i přes stovku žáků. Od roku 1928 byla ustanovena ředitelkou, získala za zásluhy na poli ochrany dětí a mládeže čestnou jehlici zemské sudetoněmecké komise. Zřídila při škole "polévkový ústav", sama se věnovala výchově budoucích matek a zdravotní osvětě. Iniciovala pořádání školních slavností a představení, z jejichž výtěžku se kupovaly vánoční dary chudým dětem. Ten světlý učitelský zjev znalo brzy i širší hornoplánské okolí. Od mládí se jak už řečeno zabývala rodopisem, po roce 1938 zpracovala podle starých církevních matrik kartotéku rodů v celé obci. Tehdy to bylo žádoucí i kvůli vykazování původu, při odsunu německých obyvatel se ovšem stejně celá práce obrátila vniveč a kartotéka se ztratila zřejmě v nenávratnu. Po léta vedla Fanni Greiplová i obecní kroniku, pečovala o uchování bohatého dědictví domova a zasloužila se o zřízení frymburského muzea v roce 1928. Po vyhnání se snažila uchovat paměť rodných míst v rukopisných knihách Ein heimatliches Bilderbuch (Ein Wunschtraum) a Erinnerungen an Friedberg an der Moldau, unsere Heimat. Málo míst má takové rodácké knihy, které se později staly pramenem pro pokračovatele. Mohla by být nazvána ochranitelkou, věrnou uchovatelkou jedinečné rodové paměti. Byť bychom ji podrželi neporušenu jen pro okruh svých blízkých, bude i do budoucna vyzařovat v prostoru i v čase. To úsilí samo je totiž onen "dobrý příklad". Fanni Greiplová překročila osmdesátý osmý rok svého věku, když zemřela 26. května 1965 v hesenském Münzenbergu v okrese Friedberg. Zní to jako jméno rodného místa, není to však ono.

- - - - -
* Frymburk / † Münzenberg (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V dopise se vyjadřuje ke své rukopisné knize o Frymburku, která se dočkala až později knižního vydání
Parte
Frymburské náměstí, pohlednice
(nejvyšší dům vpravo patřil Greiplovým, viz též Bärbl Greiplová)
Dům Greiplových ve Frymburku na malbě Adalberta Sackmauera

zobrazit všechny přílohy

TOPlist