logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH ROBERT GÖPPERT

Šumava


(...) Od hranic Fojtska (v originále "Voigtland", viz Wikipedia, kde se tak označuje historické území na rozhraní Ašska, Bavorska a Saska - pozn. překl.) po Cheb (Eger) až k Horním Rakousům se od severozápadu k jihovýchodu prostírá 30 mil dlouhý a v průměru 5 mil široký pás temného lesnatého pohoří, oddělující Bavorsko od Čech a zároveň tvořící část velkého rozvodí mezi Severním a Černým mořem.
Jeho německé označení zní v Čechách Böhmerwald (česky Šumava, podle Wenzigova a Krejčího díla, jež je základem tohoto přehledu, je slovo odvozeno od staročeského výrazu šuma pro les, slovesa šuměti a germánského označení vody ahwa či ava), v Bavorsku Baierwald či Baiersche Wald (tj. Bavorský les, dnes ovšem v němčině psáno Bayerwald a Bayrische Wald - pozn. překl.).
Od Chebu a pohoří Smrčiny (Fichtelgebirge) zvedá se horský val výš a výš až k Ostrému (Osser) a Javoru (Arber), svému nejvyššímu vrcholu, stejně jako Ostrý ležícímu už v Bavorsku. Tam, kde se stékají prameny Vltavy (Moldau), vytváří své vlastní centrum a modeluje na jejím pravém i levém břehu mohutné horské masivy (v originále "Gebirgsstöcke" - pozn. překl.), vysílající daleko do Bavora a do Čech četné výběžky v podobě souvislých hřebenů i jednotlivých vrchů. Spolu s Falckým lesem (Pfälzerwald), Smrčinami, Franckým lesem (Frankenwald), Krušnohořím (Erzgebirge) a se Sudety (česky také označovanými /od roku 1979/ jako Krkonošsko-jesenická subprovincie - pozn. překl.) náleží tento mocný horský pás souvislému komplexu, který ve dvou paralelních řadách mezi sebe pojímá nížiny a vrchoviny Čech a Moravy a spojuje se, jak známo, skrze Durynský les s Harcem (v originále "mit dem Harze durch den Thüringerwald" - pozn. překl.) ve velký horský celek, který nese jméno Hercynský systém (v originále "das harcynische Gebirgssystem" - pozn. překl.).
Botanikové a lesníci z Čech (v originále "Böhmens Botaniker und Forstmänner" - pozn. překl.) rozlišují na Šumavě tři rozličné regiony, které, jako ostatně všude u mírnějších pohoří, nemohou být navzájem vymezeny nějakými ostrými hranicemi. Ten nejspodnější z nich, vyznačující se výnosnou polní kulturou, pěstováním ovoce a zčásti i chmele, sahá od 1000 až po 1800 stop (přibližně od 305 do 550 metrů - pozn. překl.) nadmořské výšky; ten druhý, už bohatší na lesy, ještě však s mnohým výskytem pěstování obilí, od 2000 do 3000 stop (přibližně od 610 do 915 metrů - pozn. překl.); třetí čili vysokohorská zóna od 3000 do 4500 stop (přibližně od 915 do 1372 metrů - pozn. překl.) je pak rozhodnou měrou opanována lesy, z nichž vyčnívají jen nejvyšší hroty horských hřebenů.
Nejvyšším vůbec jejich bodem, jak už řečeno, je Javor, rulový masív 4500 stop (tj. asi 1372 metrů - pozn. překl.) výšky, který se svými čtyřmi mohutnými rulovými ruinami, skalisky čnícími jak rohy (v originále "mit ihren vier hörnerartigen, aus gewaltigen Gneistrümmern bestehenden Felsgruppen" - pozn. překl.) z horského temene, vyjímá dosti majestátně zejména při pohledu z údolí Železné Rudy. Výhled je vysokou měrou obsáhlý, dosahuje na sever přes celé rozsáhlé lesnaté pohoří hluboko do Čech, k jihu do Bavor až k Dunaji a dál přes něj, kde posléze ohraničuje obzor rozeklaný řetěz Vápencových Alp.
Velký Roklan (v originále "der grosse Rachel" - pozn. překl.) o nadmořské výšce 3533 stop (tj,. asi 1077 metrů, dnes na mapách 1453 metrů /!/, přičemž Wenzig a Krejčí uvádějí 4580 stop, tj. 1396 metrů! - pozn. překl.) nabízí naproti tomu nejúplnější snad výhled na zejména české horské masivy.
Z dalších výškových bodů připomeňme Plechý (Plöckenstein) v Čechách na pravém břehu Vltavy, od něhož po horském hřbetu dojde na Trojmezí (Dreieckmark), kde se stýkají hranice Čech, Rakouska a Bavor, a dál na Třístoličník (Dreisesselsteine), zbudovaný z 30-40 vrstev mohutných žulových desek jako nějaká hradní ruina s hradbami a věžemi. Nedaleko odtud v téže výši Královský kámen (Königstein), řada 30-40 stop (tj. přibližně 9-12 metrů - pozn. překl.) vysokých žulových sloupů, naproti na levém břehu Vltavy mohutný masiv Boubína (Kubany) s dalekým výhledem, jen tu a tam omezeným pro les dosahující až k vrcholu, kolem něho pak četné 3000-3500 stop (tj. kolem 1000 metrů - pozn. překl.) vysoké vrcholy, pokryté zde ve vynikající kráse příkladně udržovanými pralesy.
Převládajícím nerostem celého pohoří je rula, z níž sestává celý jeho mocný ústřední hřeben mezi Železnou Rudou (Eisenstein) a Kunžvartem (zde jako u Wenziga a Krejčího Kuschwarta, tj. dnešní Strážný - pozn. překl.) s nejvyššími horskými vrcholy Javorem, Roklanem a Boubínem, jakož i zóna nižšího předhůří. V jižní části Šumavy, mezi Prachaticemi a Krumlovem, je v rule uložena mohutná masa granulitu (v originále "Weisssteinmasse" - pozn. překl.). Žula tvoří jižně od centrální rulové plošiny na bavorsko-české hranici výše jmenovanou horu Plechý i malebné vrcholy Třístoličníku, svor severovýchodně odtud stejných 4000 stop (tj. asi 1220 metrů - pozn. překl.) vysoké horské pásmo s Ostrým (4050 stop) jako svým nejvyšším vrcholem, jehož rozeklaný tvar se odlišuje od ostatních výše jmenovaných konvexnějších vrcholů jiných a upomíná tím spíše na vrcholy alpské. Vůbec tu všude postrádáme pravý vysokohorský ráz, strmé horské tvary, hluboké zářezy údolí s mohutnými skalními stěnami, holé hřebeny s vysoko čnícími lysými vrcholy, jakými se mohou vykázat i Krkonoše (Riesengebirge), které zvláště ve svých částech v Čechách položených toto pohoří svou malebnou krásou daleko předstihují. Husté smrkové lesy dosahují na Šumavě až do těch nejvyšších poloh a jen sotva 100 až 200 stop (tj. 30 až 60 metrů - pozn. překl.), tedy stále ne níže než 4000 stop nachází se tady teprve teď zlomky skalisek (mohli bychom hovořit i o kamenných mořích - pozn. překl.), promíšené pokroucenými kmeny jeřábů, klečí (Pinus pumilio Hänke), tedy porosty, které proto zde, poněvadž se vyskytují také všude na mnohem níže položených slatích, nemohou sloužit k ohraničení nějaké oblasti či vegetační hranice, jako je tomu v Krkonoších či ve mnoha alpských končinách. Neboť celé údolí horní Vltavy, tedy opravdu vlastně hlavní část horského pásma od Frymburku a Dolní Vltavice dál až k Borovým Ladám (v originále "von Friedberg, Unterwuldau aufwärts bis nach Ferchenhaid" - pozn. překl.) na více než 7 mílích (asi 53 km, pokud vídeňská poštovní míle činí 7 a půl kilometru) co do délky a půl míle (tj. 3,75 km - pozn. překl.) co do průměrné šíře, včetně údolí do tohoto hlavního toku ústících potoků a říček a sice dál až k jeho prameni v horách, je souvisle naplněno slatí 3-4 sáhy (tj. asi 5 a půl až 7 a čtvrt metru - pozn. překl.) hlubokou a pokrytou pravým pralesem kleče, která se tu vyskytuje v obou svých formách jako Pinus montana rostrata (unoinata Ramond ex DC.) i Pinus montana pumilio Pinus (pumilio Hänke). K pralesům ji v této hojnosti lze počítat o to víc, že pro přebytek jiného dřeva všude kolem není ještě téměř vůbec nijak zužitkovávána, nýbrž je naprosto ponechána svému přirozenému výskytu. Přibližným odhadem lze klečí vyplněné slatě vltavského luhu včetně bočních údolí ve výše uvedeném rozsahu až k samotným pramenům řeky udat rozměrem asi 3650 jiter (tedy asi 2097 hektarů, činí- li 1 "Joch", tedy české jitro asi 0,6 hektaru - pozn. překl.), tedy 8212 pruských jiter (v originále "Preuss. Morgen", přičemž 1 hektar činí asi 3, 9 pruských jiter - pozn. překl.).
(...)
Naši cestovní túru (...) jsme započali ve Vimperku (Winterberg), horském městečku asi 16 mil od Prahy (asi 120 km - pozn. překl.) v nadmořské výšce 2024 stop (tj. asi 617 m - pozn. překl.) v doprovodu zdejšího knížecího schwarzenberského lesmistra pana Johna (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mířili k jihovýchodu přes Kubovu Huť (Kubohütten), ležící 3058 až 3127 stop nad mořem (tj. asi 932 až 953 m, dnes se uvádí 995 m nadmořské výšky - pozn. překl.), kde roste v mnoha exemplářích zvláštně tvarovaný smrk hadovitý (v originále Schlangenfichte - pozn. překl.). Odtud jsme putovali do pralesa na Boubíně (v originále "in die Urwälder des Kubany" - pozn. překl.) a od jeho vrcholu podél Kaplického potoka (Kapellenbach) až k jeho soutoku s Vltavou u Zátoně (Schattawa), kde pan vrchní lesní Brandt (Ignatz Brandt sloužil na Zátoni v letech 1853-1867 - pozn. překl.), mentor nadmíru milý, nás provázel údolím Vltavy do Kunžvartu, osady při silnici do Pasova (Passau), kterou my botanici doporučujeme jako stanici vhodnou pro zkoumání sousedící vltavské slatě (dnes Stráženská slatina /PP Splavské rašeliniště/ - pozn. překl.) i pralesů. Dobré ubytování tam zajišťuje hostinec pana Reifa. Odtud jsme se vydali k severozápadu přes Zdíkov (Groß-Zdikau), centrum na pralesy rovněž ještě bohatého panství hraběte Thuna, do nesčetnými haldami suti obklopeného, kdysi pro svá hojná ložiska zlata proslulého horního města Kašperské Hory /Bergreichenstein), dále na Vintířovy skály (Güntherfelsen) u Dobré Vody (Gutwasser) s dalekým výhledem (2728 stop nad mořem /tj. 831,5 m - pozn. překl./), Hůrku (Hurkenthal) 3132 stop nad mořem (asi 955 m - pozn. překl.) a Zhůří (zde Haydt - pozn. překl.) 2906 stop nad mořem (asi 886 m - pozn. překl.) do Železné Rudy, do kraje králováckých svobodných sedláků či tzv. Královského hvozdu (v originále "in das Künische Gebirge" - pozn. překl.).
Odtud jsme přes lesovnu při Seehäusern 2737 stop nad mořem (tj. 834 m - pozn. překl.) vystoupali k Černému a Čertovu jezeru (v originále "zu dem schwarzen un Teufelssee" - pozn. překl.), vrátili jsme se pak zpátky do Železné Rudy a údolím Řezné (Regen) přes Bavorskou Železnou Rudu (v originále "über Bairisch-Eisenstein" - pozn. překl.) zamířili na Javor, už zmíněný nejvyšší bod celého pohoří o výšce 4604 stop (tj. 1403 m, předtím udáno 4500 stop, i tak se dnes uvádí 1456 m nadmořské výšky - pozn. překl.). Ze Železné Rudy nás vedla cesta do Nové Hůrky (Neuhurkenthal) v nadmořské výšce 2402 stop (tj. asi 732 m - pozn. překl.), dál na Prášily (Stubenbach) v nadmořské výšce 2665 stop (tj. asi 812 m - pozn. překl.) a na úpatí 3392 stop (tj. asi 1034 m - pozn. překl.) vysoké Adamovy hory položenou Modravu (v originále "am Fusse des 3392 F. hohen Adamsberges gelegenen Maderhäusern" - pozn. překl.), hlavní sídlo dřevařského průmyslu v Čechách, jmenovitě závodu na zpracování rezonančních desek pro hudební nástroje, jehož zakladatel Bienert (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) tehdy ještě žil a velice přátelsky nás přijal, mezitím ale v únoru 1866 zemřel. Botanik tu má příležitost nabýt výtečné akvizice do svých sbírek dřeva. Tady v blízkosti v nadmořské výšce 3344 stop (tj. asi 1019 m - pozn. překl.) se nacházejícími Weitfällerskými slatěmi (německy Weitfäller Filz, v originále chybně "Weitfüllenfilz", dnes na mapách Rokytecká /Rokytská/ slať - pozn. překl.), velkolepým horským vrchovištěm porostlým klečí s pralesem na úpatí Roklanu, podobným a je-li to možno ještě divočejším než ten na Boubíně, jsme se zabývali důkladně. Vimperka a později Kunžvartu jsme opět dosáhli přes Filipovu Huť (Philippshütte) v nadmořské výšce 3360 stop (tj. 1024 m - pozn. překl.), slatě u Kvildy (německy Aussergefild, v originále mylně "Aussengefield" - pozn. překl.) a Zdíkov.
Z Kunžvartu jsme přes myslivnu Nové Údolí (Neuthal) vstoupili znovu na bavorské území regionem jedlí a buků, zdobeným jednotlivými pralesními velikány (jedle bělokoré o objemu kmene 15-20 stop /tj. 4,60 až 6,10 m - pozn. překl./ a výšce 180-200 stop /tj. 46 až 61 m - pozn. překl./) do regionu smrkového, v něm pak průsekem vykazujícím všechny růstové formy hlavního stromu tohoto pohoří nahoru na Třístoličník, kde jsme se v okolí rulových skalisek setkali opět s klečí.
Z Třístoličníku sestupovali jsme pak přes Plechý dolů k tak romanticky položenému Plešnému jezeru, ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu (v originále mylně "Schifffahrtskanal", jako by šlo o plavbu lodní - pozn. překl.), do želnavského údolí (v originále mylně "Salnauer Thal", jako by šlo o plavbu lodní - pozn. překl.) s četnými skutečně výraznými meandry také zde hlubokou slatí protékající Vltavy, jejíž voda je zbarvena temnou hnědí, přes mokřinami bohatý Stožec (Tusset) a tuhové doly při Černé v Pošumaví (Schwarzbach) do Krumlova, hlavního sídla knížecí schwarzenberské správy.
Závěrem jen ještě poznámka, že v důsledku nových železničních spojení se z Prahy do Vimperka dá nejpohodlněji dorazit ne jako my poštou, nýbrž bavorsko-českou železniční tratí z Prahy vedoucí až do Domažlic (Taus), od níž je Černé jezero (v originále "schwarze oder Eisensteiner See" - pozn. překl.) vzdáleno pouhé dvě hodiny a z níž se dá pak dosáhnout i Javoru, Prášil, Vimperka, Kunžvartu atd..


Literatura:
Ferdinand Hochstetter (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Aus dem Böhmerwald. = Augsburger Allgemeine Zeitung 1855. Beilage Nr. 167; Thierwelt Nr. 175; Holz und seine Verwendung Nr. 182; Filze und Auen Nr. 197; Hochgipfel u. Gebirgsheere Nr. 201 u. 202; die Moldau Nr. 241; Geologisches Nr. 247; der frühere Goldreichthum Nr. 252.
Ferdinand Hochstetter: Geognostische Studien aus dem Böhmerwalde. = (In: Jahrbuch der K.K. Geologischen Reichanstalt) I. (V. 1854, S. 1); II. Alte Goldwäschen (V. 1854, S. 567); III. u. IV. Granit u. Granitporphyr des Böhmerwaldes (VI. 1855, S. 10); V. Nördliche Abtheilung des Böhmerwaldes (VI. 1855, S. 749); VI. Die Höhenverhältnisse des Böhmerwaldes (VII. 1856, S. 135).
Marko Vinzenz von Lipold (žil v letech 1816-1883 - pozn. překl.): Geologische Karte.
Julius von Pannewitz (žil v letech 1816-1883 - pozn. překl.): Ueber der Urwälder Böhmens. = Verhandlungen des schlesischen Forstvereins 1856, S. 280-296 u. 1864 Beilage S. 24 nn..
Georg Ritter von Frauenfeld: Ein Besuch im Böhmerwalde nebst Aufzählung der Varietätes des zoologischen Kabinet sim Fürstlichen Schwarzenberg'schen Jagdschlosse Wohrad nächst Frauenberg (nach Mittheilung des Herrn Forstmeister Franz Hoydar.) = Verhandlungen der K.K. Geologisch-botanischen Gesellschaft in Wien im Jahre 1866.
Heinrich Robert Göppert: Vorläufiger Reisebericht über die Urwälder Deutschlands, insbesondere des Böhmerwaldes, abgestattet in der naturwissenschaftlichen Sektion den 15. März 1865. = Verhandlungen der schlesischen Gesellschaft für vaterländische Cultur (Breslau) 1865.
Heinrich Robert Göppert: Über das Resonanzbodenholz des Böhmerwaldes. = Verhandlungen des Breslauer Gewerbe-Vereins 1865.
Joseph August Kutzen (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Böhmerwald in seiner geographischen Eigenthümlichkeit und geschichtlichen Bedeutung, verglichen mit den Sudeten, besonders mit dem Riesengebirge. = Historische Sektion der schlesischen Gesellschaft für vaterländische Cultur (Breslau) 1865.
Der Böhmerwald. Natur und Mensch geschildert von Josef Wenzig u. Johann Krejčí mit einem Vorworte vom Geheimrath Carl Ritter (Wenzig, Krejčí i Ritter mají rovněž každý jednotlivě i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). 55 Holzschnitten. Prag bei Bellmann 1860. Nezbytné pro všechny sem cestující, jimž tato práce poskytuje podstatné služby, neboť bere ohled na všechny souvislosti; pro budoucí vydání doporučujeme však přidat mapy a popis cestovních tras, obojí bolestně tu postrádané.


R. Göppert, Skizzen zur Kenntnis der Urwälder Schlesiens und Böhmens (1868)

Jakkoli se už opírá o proslulou monografii Wenziga a Krejčího, má předchozí text, vyňatý z práce pod názvem "Skizzen zur Kenntnis der Urwälder Schlesiens und Böhmens" (vyšla v Drážďanech roku 1868) mnoho rysů objevitelsky "prvního zření" i s nezbytnými omyly a nepřesnostmi je provázejícími. Nechápu, přiznám se, jak lze tvrdit o 1056 vysokém Královském kameni u Nicova (mimochodem mám ten vrch moc rád už proto, že k němu vede kouzelná cesta lesem od Klostermannovy rozhledny na Javorníku), že je na stejné výškové poloze (unfern davon auf gleicher Höhe) jako o 300 metrů téměř vyšší Třístoličník (1332 m) a jak lze Boubín situovat naproti (gegenüber) Královskému kameni. Snad měl Göppert na mysli Hochstein či Hohenstein (Wenzig a Krejčí ho právě Hohenstein a nikoli Königstein jmenují ve své knize /s. 77/ i s výškovým údajem 4140 stop /u Třístoličníku mají 4116 stop/) na témže temeni jako Třístoličník... Z Wenziga a Krejčího, na něž se Göppert odvolává jako na základ svého úvodního přehledu, jsem byl ostatně nucen převzít vysvětlení původu českého výrazu Šumava, který má Göppert mylně opřen o údajné staročeské slovo "sumate", tj. prý "Häuser", domy! Omluvme však významného slezského botanika, který vše vynahrazuje nádhernými obrazovými přílohami svého textu a také fascinujícím nadhledem, sledujícím "český les" jako součást vyššího Hercynského systému. Je to opravdu jakoby "slezský" zorný úhel, připomínající nám, že my všichni jsme kdysi byli pohromadě obyvateli jednoho obrovitého pohoří, jehož jsou Šumava a také Sudety v zeměpisném smyslu slova opravdu jen částmi. Johann Heinrich Robert Göppert, jak ho celým jménem uvádí německy psaná Wikipedia (českou verzi v tomto případě postrádám) se narodil 25. července roku 1800 ve dnes polském městě Szprotawa (německy Sprottau) v tzv. Lubuském vojvodství (má jméno podle města s německým jménem Lebus, ležícím už na německém břehu hraniční řeky Odry, sídlem vojvody je Gorzów Wielkopolski /německy Landsberg an der Warthe/, sídlem vojvodského parlamentu Zielona Góra /německy Grünberg/) jako syn lékárníka a senátora Heinricha Göpperta (+ 1843) a jeho ženy Therese, roz. Sallmannové . I on se jako otec měl stát lékárníkem, od roku 1821 však začal studovat ve Vratislavi (německy Breslau, dnes polská Wróclaw) a v Berlíně medicinu. Byl sice pro členství ve vratislavském německém studentském sdružení (Breslauer Burschenschaft) jako pravověrný burš ze zdejší univerzity exmatrikulován, od roku 1826 se však jako lékař ve slezské metropoli usadil, habilitoval se vedle lékařského oboru i jako botanik a stal se roku 1831 profesorem botaniky a kurátorem zdejší botanické zahrady, jakož i učitelem vratislavského chirurgického školského ústavu. Největší zásluhu si získal na poli paleobotaniky, jejímž předním představitelem v 19. století se stal nejméně v evropském měřítku. Zabýval se zejména flórou baltského jantaru a sbírka jí věnovaná se po jeho smrti stala majetkem Západopruského muzea v Gdaňsku (tehdy Danzig). Byl dvakrát ženat, poněvadž první manželka mu zemřela krátce po svatbě. Vzal si poté její mladší sestru. Z jeho potomků vynikl syn Heinrich (1838-1882), právník, pruský ministerský rada a v letech 1847-1882 prezident sdružení Schlesische Gesellschaft für vaterländische Kultur (jeho žena pocházela ze staré vratislavské židovské rodiny Landsbergů), zejména pak Göppertova pravnučka Maria Goeppert-Mayer (1906-1972), německo-americká laureátka Nobelovy ceny za fyziku. Heinrich Robert Göppert zemřel 18. května roku 1884 ve Vratislavi, jejímž se stal čestným občanem, a byl pochován na tamním hřbitově sv. Vavřince. Jeho popis šumavských pralesů, digitálně přístupný ve svém celku, má zvláštní "paleobotanickou" hodnotu. Pochází totiž z doby před větrnou a následnou broučkovou kalamitou na Šumavě, kterou mimochodem vůbec nepředvídal, neřku-li katastrofami dalšími a dalšími, o nichž nakonec ani po všech zkušenostech dvacátého století netušíme ve století jednadvacátém nic ani my.

- - - - -
* Szprotawa (PL) / hora Javor / hora Roklan / hora Třístoličník / hora Boubín / hora Plechý / † † † Wróclaw (PL)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V roce 2014 odhalené Göppertovo poprsí v botanické zahradě univerzity v polské Vratislavi
Jeho pomník na Staroměstské promenádě ve Vratislavi na starých pohlednicíchJeho pomník na Staroměstské promenádě ve Vratislavi na starých pohlednicích
Titulní list jeho díla (1868)...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist