logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

IDA GERSTBERGEROVÁ

Mariánská kaple Na Lizu


Na pokraji temných šumavských lesů mezi Novými Hutěmi (Kaltenbach) a Zdíkovcem (Klein-Zdikau) stojí mariánská kaple Na Lizu, německy kdysi zvaná Brünndl (tj. "studánka"). Vedla k ní shora od nás z Kaltenbachu úzká cesta zarostlá travou, přes stromové kořání a vodní kaluže, nakonec jen úzká stezička. Dnes z té tajemné cesty nezůstalo ostatně tak jako tak nic než moje vzpomínka.
Tenkrát jsme sem totiž putovávali přes samotu někdejším jménem Gmoitschkerl a odtud k dosud zachovalé myslivně Na Lizu (na starých mapách bývá vidět i české označení místa V Lisu! - pozn. překl.), které se německy říkalo Lyßm a blízko níž řečená kaple také dosud stojí.
Za našeho dětství vedla ta tajemná úzká cesta mezi lesními palouky, kde se všechno zdálo trochu neskutečné. Na jednom kusu skály tu byla znát tajemná stopa, která v nás budila velkou zvědavost. Maminka vyprávěla, že tam Naše Milá Paní, tj. Panna Maria, vyhlíží, jestli už se blíží procesí poutníků.
Každým rokem jsme tudy na svátek svatého Jana Křtitele chodívali mezi stromy se sukovitými větvemi, pokroucenými už tolika vichry a nečasy, v tichém rozjímání k naší Studánce. Vždycky jsem podlehla tomu kouzlu místa, o kterém maminka dovedla tak krásně vypravovat. Nikdo nedovedl jako ona najít tu stopu v kameni a tím i cestu k "Brünndlu".
A přece sem kdysi dříve putovávala celá dlouhá procesí z německy i česky mluvícího okolí. Tma mezi stromy se projasňovala víc a více zástupům jdoucími lesy od šumavských Plání, až před jejich očima svitla úhledná kaple. Kolem ní stály prosté dřevěné lavice, které sloužily k odpočinku i k modlitbě. My děti jsme se obyčejně usadily v trávě i v mechu a naslouchaly, jak tiše pro sebe či sborem nahlas se čeští stejně jako němečtí poutníci modlili růženec. Potom mezi nás maminka rozdělila donesené koblihy, bábovku a dala napít limonády nebo studeného sladkého čaje. Kořenná vůně ušlapaného smrkového jehličí a vysluněných lesních plodů se mísila do našeho skrovného občerstvení.
Oltář kaple byl okrášlen květinami a prozářen světlem svic. Madona hleděla smutně, a hledí tak dodnes, od svatostánku na zástup u svých nohou.
Vedle kaple prýštívala a šuměla voda dřevěnou stružkou do malé nádržky obrostlé sytě zelenou travou. Teď nadešel ten vytoužený okamžik, kdy jsme poklekli a pili tu ledově chladnou vodu. To byla nádhera! Jedna česká žena tenkrát řekla mamince naším nářečím: "Wisch, wisch, is queikst!" - jako aby nám v té vodě umyla oči, že je posvěcená ("Quickborn" je i spisovně německy "pramen vody živé", "živá voda" - pozn. překl.). Vrylo se mi to z dětství hluboko do paměti. Byli jsme tam tenkrát všichni spolu v pokoji a míru, jedny děti kolem své Matky, Matky Boží.
Od doby, kdy jsme byli vyhnáni z domova, navštívila jsem to klidné místo s teskným pohledem Naší Milé Paní na oltáři lesní kaple už mnohokrát. Slýchám tam v duchu dodnes i hlasy těch, kdo už dávno nejsou mezi námi. Nezazní právě tady v našem srdci i tóny, které v nás tvrdost každodenního života dokázala otupět a přehlušit?
Jako děti jsme zažily v lesích našeho rodného kraje mnoho krásného i smutného. Každá pouť sem ke Studánce, cesta lemovaná prastarými hvozdy kolem, už navždy poznamenala náš život.
Dnes už byste pramen s dřevěnou stružkou blízko kaple nenalezli. Je skryt kdesi hloub v lesní půdě. O pár metrů níž jižním směrem si však mezi řeřichami, blatouchy a mechem razí voda cestu dál.

Beim Brünndl war es feierlich
beim Brünndl war es schön
und gern möcht ich wieder
zur Brünndlkapelle gehn.
Dort wo ich Unglaubliches erlauschte
und manches Ereignis mich berauschte.
Jak v ten pradávný svátek
ta krása a klid
mne donutí zase
tam ke Studánce jít.
Neskutečně tichá něžná síla
mne navždy tam u ní oslovila.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 422

P.S. V Ladenbauerově soupise poutních míst budějovické diecéze, jak vyšel ve Vídni roku 1899 je opravdu i "die Marienkapelle 'na Lizu' (psáno takto česky!) - zur derselben kommen alljährlich mehrere hundert Wallfahrer aus der Umgebung" při lokalitě Klein-Zdikau.

O čihařích


Tam u nás bývaly mezi lukami a poli široké meze nebo kamenné hrázky (snosy), porostlé stromy či hustým křovím. V hustém větvoví to jásavě čiřikalo a trylkovalo hlasy ptáků, kteří tu nacházeli svá útočiště.
Byli to kosi, drozdi, křivozobky, pěnkavy, konopky, stehlíci, hýli (zvaní u nás i Dompfaffe) a mnoho jiných ještě ptačích druhů.
"Um Vinzenzi heiraten di Vögel" ("Kolem svatého Vincence - 5. dubna - mají ptáci svatby"), říkávalo se u nás doma. Čas čihařů nastal až v plném létě a na podzim. Před svatým Jakubem (25. července) se podle starých obyčejů s chytáním ptáků nezačínalo.
Kvíčala (Krametsvögel, Quietschala u nás nářečně) a brkoslav se směli chytat ještě po svatém Martinu (11. listopadu). Milovníky ptáků a vášnivými čihaři byli prý odjakživa příslušníci sklářského řemesla. V jejich lesních samotách jim zpěvní ptáci poskytovali nejen milou společnost, ale pro lidi z lesa, jimiž bezpochyby byli, představovalo čihařství dovolený způsob drobného lovu zvěře. Černohlávek a křivonoska (křivozobka, Kreuzschnabel či Krummschnabel se jim říkalo u nás) byli k chytání snad nejoblíbenější. Černohlávek žil v korunách listnatých stromů, křivozobky v horských hvozdech, kde se živili hlavně lesními semeny.
Ptáci se chytali na různé způsoby, Na podzim používali mladí i staří tzv. Reißbaum, osaměle stojící smrk, jehož postranní větve byly ořezány asi na 40 cm délky. Koruna stromu zůstala neporušena. Každá z ořezaných větví byla ještě zpětně rozpolcena a do štípí pak vsazena lepem omočená metla. Ptačí lep se vařil ze jmelí. U paty stromu byla zbudována chýše z jehličnatého chvojí zvaná také "Wouda" ("bouda"!); tam seděl čihař a vábil ptáky píšťalkou, které se říkalo "Wichtl" (česky "výr" na chytání ptáků - pozn. překl.). Wichtl byl nedlouhý válcovitý kus dřeva, nahoře seřízlý a vydlabaný až do půli své délky. Ve vzniklé dutině byl vložen tenký plátek třešňové kůry a dutina opět překryta doléhajícím odřezkem. Čihař napodoboval píšťalkou hlas sovy nebo sýčka. Brzy se slétli všichni ptáci z lesa, ti denní zpěvní, ale třeba i sojka a dlask Plni zvědavosti se v letu třepotali kolem stromu a hledali sýčka podle hlasu. Brzy zůstali ovšem viset křídly přilepeni na zrádné metle.
Zvláště sojčí maso představovalo výtečnou pečínku a vítané obohacení jídelníčku.
Čihaři bývali i vášnivými rybáři. Vlastníma rukama dokázali v průzračných vodách horských potoků kropenaté pstruhy, kteří tak skvěle chutnali pečení na másle.
V hotovení praků, nejrůznějších pastí a léček se mládež předháněla až do pozdní zimy. V podobných neplechách měli ostatně dost špatných příkladů v jednání dospělejších darebáků.
Z ptačích druhů přišla při chytání obvykle nejprve ze všech řada na červenku (u nás se jí říkalo Rotkröpferl či Rotkehlchen). Na lesní pasece se nastrojila past v podobě budky, jejíž západka spustila při tom nejjemnějším doteku. Zrobit takovou budku dokázal každý kluk. Na spodku pasti byly připevněny lákavé hrozny rudě svítících jeřabin, ještě lákavější potravou snad byla ke dřevu přišpendlená těla lučních kobylek. Když pták chtěl dosáhnout kořisti, musel usednout na příčné bidýlko, o které ovšem stačilo lehce zavadit a podpěra i se střechou budky zapadla vráz nad chyceným opeřencem. Čihař přicházel často i třikrát denně do lesa. Do líčení pasti se dával už za jitřního šera. Stála většinou obklopena hustým křovím, aby nebyla vidět. Ten, kdo ji nastrojoval, lezl k místu po čtyřech podrostem. Do ztrouchnivělého lesního kmene vyhloubil dutinu a past do ní vložil. Kolem ní nastlal trochu lesní prsti a jehličí a k čižbě bylo nalíčeno.
Teď začal čihař tlumeně vábit: "Ps, ps, ck, ck!" Často padla první oběť do léčky velice brzy, někdy to však trvalo i celý dlouhý den. Sotva past zaklapla, čihař šátkem v dlani vyňal obsah. Často k nelíčené zlosti byla místo červenky v budce myš či žába.
Polapenou červenku bylo doma nesnadno ochočit. Nejdřív byla chována v kleci s přehozeným zatemněním, aby uvykla zajetí. Chycení skřivani museli mít strop nízké ptačí budky, v níž byli drženi, vystlán tmavou látkou, jinak by si o něj při prudkých pokusech vzlétnout rozbili hlavičku.
Často jsem přihlížela tomu, jak byli v zimě chytáni čížci na olších, kde si rádi hledávali potravu. Dělo se tak za pomoci vřetenovité vějičky, upevněné na dlouhé tyči. Ptáku postříkanému lepem musel však čihař posypat vzápětí křídla popelem, který nosil v měšci s sebou, a pak je jím od lepu očistit. Strnadi byli v zimě lapáni do osidel. Past s lehkou sítí zpevněnou jen na dvou stranách čtvercového obvodu byla přikryta sněhem a kolem rozsypáno zrní. Hladoví ptáci se stávali snadnou kořistí čihařovou.
Jiní ptáčníci používali oka tak řečená "prkýnková" - byla známa v okolí pramenů Vltavy, kde jim právě německy říkali "Brettelmaschen". Na hranatém prkýnku byla upevněna četná žíněná oka. Stačilo na tu prkennou podložku nasypat zrní. Sotva se na ni pták usadil, aby zrní vyzobal, zapadl nožkami do ok a byl chycen. K chytání strnadů se prkýnko pokládalo na hnůj. Jalovčáci (Wacholderdrossel), jak se také říkávalo kvíčalám, se chytávali pozdě na podzim a v zimě, kdy se i stříleli poté, co se k nám uchýlili ze své vlasti na nordickém severu.
Pochytaní a ulovení ptáci se prodávali ve městě. Za mého mládí u nás na šumavské vsi jsem často po celé hodiny naslouchala vyprávěním čihařů, kteří se z široka daleka scházívali vedle u sousedů. Vyměňovali si nejen zkušenosti a sdělovali svá pozorování, nýbrž hádali se i o to, kdo z nich ví o lepších ptačích druzích, pastech a také šňupavém tabáku v malovaných plochých lahvičkách, co je nosívali při sobě. Byli to vesměs velice duševně čilí, všemi mastmi mazaní a manuálně zruční lidé, jak o nich ostatně pravilo i známé přísloví: "G'scheit muass ma sei, wenn man Vögel fangen will!" (asi v tom smyslu, že "musí mít za ušima, kdo chce ptáky v pastě jímat!")


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald(1980), s. 311-314

S ruksakem do Kašperských Hor


Nevedla tam od nás nijaká autobusová či železniční trať. A tak jsme putovávali koncem či naopak zase začátkem téměř každičkého týdne pět až šest hodin šumavskými lesy z Plání přes Churáňov (u nás se říkalo Koran), Popelnou (Reckerberg), Milov (Milau), Mlýn na rybníce (Weihermühle) a Liščí (Füchsl) do gymnázia (Oberrealschule) v Kašperských Horách (u nás se jim říkalo jen Berg).
Chodívali jsme tak statečně od roku 1932 my následující: Reinhard Hoke (padl ve druhé světové válce), Julius Woldrich ("po chalupě" Buchermoiner Willi, zemřel na zápal slepého střeva), Mitzi Woldrichová (Veitn Mitzi), Ida Pillerová (Bäckel Iderl - to jako já), Hilde Kufnerová, Lore Schwägerlová, Jakob Linhart (Schackl Jakob), Emil Eibner (Sitter Emil, padl ve druhé světové válce), Josef Frank (Fritzn Josef), Hans Sperl (Lagerhalter Hans) a Theresia Franková (Russn Reserl).
Byla to pěkná a zdravá procházka od jara do podzimu, naproti tomu v metrových závějích sněhu za dlouhých zimních měsíců značně obtížná. V ruksaku jsme měli zaopatření na celý týden a čisté prádlo.
První zastávkou bývala střecha kůlny při hospodě "u Zaudürrnů" v Popelné. Jakob míval z domova pokaždé kus dortu, Hilda zase domácí máslo a čerstvá vejce, kvůli kterým musela dávat na svůj ranec opravdu dobrý pozor: jinak se totiž mohlo snadno stát, že v něm nedonese nic než pořádnou kaši. Emil se při své nelíčeně kamarádské povaze ochotně dělíval o chutný tvarohový koláč. Já nosívala z domova čerstvé rohlíky (říkalo se jim u nás "Hörndl" a ne "Hörnchen). Rozdělovali jsme se o jídlo s druhými vlastně všichni. Chutnalo nám a zapíjeli jsme sousta čajem nebo šťávou, kterou jsme také měli s sebou. Obzvláštní hody ovšem bývaly v době zabijaček, kolem svátků se dělala na vsi i domácí čokoláda. Největším svátkem byla ovšem po celý rok sama cesta hvozdem kolem slatí a pastvin, samo putování vonící travou i lesním jehličím, než je nadlouho pokryl vysoký sníh. Učívali jsme se i za chůze anglická, česká, francouzská a latinská slovíčka, prozpěvovali do taktu známé refrény pochodových písní. Čas při nich tak rychle ubíhal, brzy jsme byli v Milově a pak dolů stráněmi k Mlýnu na rybníce. Odtud do kopce na Liščí to šlo pomaleji, ruksak už pěkně tížil a my měli v nohou víc než pět hodin pěší chůze. V létě jsme mívali na nohou letní sandály, oblíbené "Haferlschuhen", v zimě vysoké šněrovací boty, které měly do pohodlí dnešní obuvi věru hodně daleko. Neutíkali jsme si navzájem, starší dbali o to, aby jim mladší stačili. Teď už cesta sbíhala dolů k "Prádlu" ("zur Wäsch") a naposledy nahoru do Dlouhé ulice (Lange Gasse) k "veselé Lori", kde měla dobrá polovina z nás pohodlné bydlení.
V zimě byla cesta opravdu těžká. Sněhu bylo metr vysoko, nepotkali jsme celou dlouhou cestu živáčka. Neměli jsme ale strach. Museli jsme jít ovšem už od začátku rychleji, poněvadž se brzy smrákalo.
Často nám přijeli v sobotu kolem poledne Josef Fritzů, Franz Sitterů nebo Hermína Gabauerů z Nových Hutí do "Hor" naproti, poněvadž věděli, co zimní pěší putování obnáší. Když už to ve sněhu jen po svých tak jako tak cestou pěšky nešlo, museli jsme nasadit "prkýnka".
Lyže se tomu opravdu dalo sotva říkat, nemělo to kovové hrany a řemínky byly opravdu jen ty nejobyčejnější. Často také nevydržely a přišel pak na řadu špagát. Vázání zvané "kandahár" bylo pozdější vymoženost.
Docela dobře si ještě pamatuju, jak mě jednou museli v Milově ostatní nechat. Praskla mi špice "lyží". Právě tenkrát začínaly vánoční prázdniny. Pěšky bych ostatním nestačila, poněvadž bych zapadla po pás do sněhu. Josef Fritzů nám právě tenkrát přišel naproti. Přemluvil mě, abych zůstala v Milově, že našim doma všechno, hned jak tam dorazí, poví. Tak se i stalo. Pozdě večer se objevil můj bratr Poldi, 12 roků starý, na zádech druhé lyže pro mě, na prsou kapesní svítilnu, v ruce ještě rezervní lampu do větru, abychom mohli spolu odjet. Přenocovali jsme u cizích lidí, kteří nás večer i ráno pohostili "heřmelichem" ("Herbstmilchsuppe", u nás nářečně "Hirgstmilsuppe"), kyselou mléčnou polévkou s brambory, a ráno jsme se pak vydali na cestu domů. Byli jsme tam k poledni.
Přesto jsme se odvažovali vždycky znovu tam i nazpátek. Z domova nás maminky často vyprovázely až do Churáňova nebo i dál až k Popelné a nesly nám ruksak.
Za našich mladých let byla studia spojena s velkým odříkáním a trampotami. Nebylo nijakých stipendií a podpor alespoň tam v našich končinách. Nikomu z nás se ten tvrdý čas nevyhnul. Naučil nás držet pohromadě. Ty krásné i hořké vzpomínky nás spojují až dodnes.
Teprve naše děti a vnuci nechť posoudí, zda naše školní léta byla lepší či horší než ta jejich dnešní.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald(1980), s. 248-249

Autorka těch vzpomínkových črt je pozdější učitelka - "Oberlehrerin" Ida Gerstbergerová, rozená Pillerová z Pokových Hutí (Bockhütte), náležejících k někdejšímu Kaltenbachu (Nové Hutě) jako jejich místní část. Narodila se tam 23. listopadu 1919 v rodině pekařského mistra Franze Pillera a jeho ženy Idy rozené Küblbeckové. Byla třetí z šesti jejich dětí, čtyř synů a dvou dcer. Z dcer byla nejstarší. Vidíme je pohromadě na fotografii při smrti otcově roku 1951, pět let po odsunu v novém domově, který našla v bavorském Ruhstorfu. Od roku 2007 žila u dcery Edith v Deggendorfu, kde jí v roce 2009 zemřel manžel a kde 4. července roku 2017 zesnula v téměř 98 letech i ona.

- - - - -
* Pokovy Hutě, Nové Hutě / Kašperské Hory / † † † Deggendorf (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Škola v Nových Hutích 1919, Ida Pillerová v prostřední řadě druhá zprava
Iderl Pillerová (po chalupě se u nich říkalo "u Bäckerů") pomáhá o žních
O zasněžených Velikonocích válečného roku 1940 stojí Ida se svým malým synovcem Helmutem před rodným domem, Pillerovým pekařstvím
S pozůstalou rodinou (sedící prvá zprava) po smrti otcově roku 1951

zobrazit všechny přílohy

TOPlist