logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ XAVER GERSTNER

Mým krajanům


Radostné pohnutí se zmocnilo mého nitra při zprávě, že vy, milovaní krajané! (v originále "Ihr, geliebte Landsleute!" rozuměj krajany ve volebním okrsku Planá u Mariánských Lázní, poněvadž úplný titul úvodu původní německé brožury zní "An meine Landsleute im Wahlbezirke Plan" - pozn. překl.) zvolili jste mne ze svého středu jako poslance ústavodárného Národního shromáždění ve Frankfurtu (v originále "als Deputirten zur constituirenden National-Versammlung in Frankfurt" - pozn. překl.).
Přijímám s vděčností tuto důvěru a bez otálení co nejdříve podstoupím tuto čestnou misi a vydám se na cestu tam.
Přítomná nálada větší části našich spoluobčanů v Čechách líčí ovšem kroky směřující do Frankfurtu jako nadbytečné, bezúspěšné a každé reálné tendence zbavené snahy několika separatistických Němců (v originále "für überflüssige, erfolgslose und jeder reellen Tendenz ermangelnde Bestrebungen einiger separatistichen Deutscher" - pozn. překl.); ba došlo to tak daleko, že se na ně hledí s pokrčením ramen, tu a tam dokonce i s pohrdavým soucitem, že snad mohou být ze strany českých extremistů (v originále "von den Ultras der čechischen Parthei" - pozn. překl.) označeni vypáleným cejchem zemězrádců, pokud se odváží se dát přednost připojení ke svobodomyslným, inteligentním Němcům před hrozícím absolutismem ruské říše či pokud se osmělí tvrdit, že sbratření s německými spolkovými soudruhy je tou nejlepší zárukou zachování rakouského státu a jeho konstituční svobody.
Tato nálada není ovšem nijak všeobecná a lze bezpochyby vyjádřit přesvědčení, že s výjimkou několika málo odpadlíků (v originále "mit Ausnahme der wenigen Apostaten - pozn. překl.) veškeří němečtí obyvatelé Čech, ať už se mohou veřejně vyslovit či skrývají své názory ve vlastním nitru, spatřují v příkrém odloučení od spolčeného Německa (v originále "vom verbündeten Deutschland" - pozn. překl.) poškození svých zájmů a sympatií, a to tím více, když samo naše ministerstvo k těmto citům projevilo respekt a - přes energické protesty elementů Němcům nepřátelských - přenechalo přinejmenším volnému uvážení jednoho každého, arciť bez podrobného poučení o povaze, účelu a potřebnosti ústavodárného shromáždění ve Frankfurtu, zda je následovat a sdílet.

Předchozí řádky jsou českým překladem prvé strany brožury s názvem "Stellung Östreichs zum deutschen Bunde und zum Frankfurter Parlamente". Jejich autor Franz Xaver Gerstner se narodil dne 2. května roku 1816 v Chodové Plané (Kuttenplan) čp. 65 a ještě téhož dne byl ve zdejším kostele sv. Jana Křtitele kaplanem Franzem Ritzem podle chodovoplánské matriky i pokřtěn. Otec dítěte Johann Gerstner byl mistrem krejčovským, matka Anna byla dcerou mistra obuvnického v rodném domě chlapcově Kaspara Reinera a jeho ženy Johanny, roz. Seidlerové. Kmotry byli matčin bratr Franz Reiner se svou sestrou Katharinou (psanou zde s přechýlenou podobou příjmení "Reinerin" podobně jako je dívčí příjmení její a bratrovy matky psáno postaru "Seidlerin"). V letech 1838-1841 vystudoval mladý Franz Gerstner v Praze práva (pražská policejní přihláška uvádí správně místo narození, činí ho však o rok mladším), po promoci byl pak v Praze advokátem. Od 27. června do 15. prosince 1848 byl za "Wahlkreis Böhmen (Kreis Pilsen, Plan)" poslancem ústavodárného Národního shromáždění v Frankfurtu, tj. revolučního parlamentu, jinak řečeno "předparlamentu" vznikající Německé říše. Nebyl tam členem žádné z frakcí, hlasoval však s "levým středem". Tzv. "výborem padesáti" byl do Frankfurtu pozván i František Palacký, který pozvání známým dopisem (Absagebrief) odmítl (na webových stránkách Kohoutího kříže má své místo i polemika českobudějovického Franze Schuselky s Karlem Havlíčkem Borovským). Znám je i otevřený list básníka a revolučního demokrata Alfreda Meissnera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), otištěný v deníku Constitutionelles Blatt aus Böhmen pět dní po zveřejnění Palackého textu. Tím, že Palacký obhajuje existenci samostatného Rakouska vedle Německa, uráží podle Meissnera národní vědomí rakouských Němců a je "papežštější než papež", poněvadž i na svatoštěpánském dómu ve Vídni zavlál černočervenozlatý prapor jako symbol německé jednoty. Proslulý německý cestovatel Moritz Wagner (1813-1887, zemřel sebevraždou, blíže o něm viz Wikipedia) vyjádřil ve své polemické brožuře pod titulem Eine deutsche Antwort an den Slaven (viz Bayerische Staatsbibliothek - Digitale Bibliothek), svůj názor slovy: "Wir bieten den Czechen freudig alle Garantien der Erhaltung ihrer Nationalität, ihrer völligen Gleichberechtigung mit den Deutschen. Kein Zwang der Sprache, kein Zwang der Sitten werde geübt; alle Vortheile des Bundes sollen Czechen mit uns genießen. Wenn wir aber in eine polititische Trennung Böhmens von Deutschland, welche die wahre Tendenz der Czechen ist, einwilligen, hieße dies einen Selbstmord an uns begehen. Wir kennen recht gut gewisse Sympathien, Tendenzen, Herzenbündnisse, welche ihre Verzweigungen von der Eger bis zur Newa haben. Feindliche, giftige Parasiten dürfen wir nicht wühlen lassen im Mark der deutschen Eiche; das fremde Kraut, das auf unsern Boden sich eingewurzelt, muss unschädlich wie der harmlose Epheu sich schmiegen an ihren mächtigen Stamm. Von deutschen Völkern umgeben, das Herz von Deutschland berührend, geographisch und geschichtlich an uns geknüpft, müssen die Czechen dem Gedanken entsagen, ein von uns abgesondertes slavisches Reich zu bilden. Sie müssen sich in der Bahn bewegen, die ihnen Natur und Schicksal angewiesen, sie könnnen sich in ihrer politischen Entwicklung von Deutschland eben so wenig trennen, als ein Planet von seiner Sonne." (tj. "Nabízíme Čechům radostně veškeré záruky udržení jejich národnosti, jejich plnou rovnoprávnost s Němci. Nebude konán nijaký nátlak ohledně jazyka, nijaký nátlak ohledně mravů; všechny výhody spolku mají Češi požívat spolu s námi. Kdybychom však svolili k politickému odtržení Čech od Německa, což je opravdovým směřováním Čechů, znamenalo by to spáchat sebevraždu na sobě samých. Známe skutečně dobře zřejmé sympatie, tendence, svazky srdce, mající svá větvení od řeky Ohře až k Něvě. Nepřátelským parazitům nesmíme dát rýt v dřeni německého dubu; cizí býlí, jež se zakořenilo v naší půdě, musí se neškodně pnout jako nevinný břečťan po jeho mohutném kmeni. Obklopeni německými lidmi, dotýkající se srdce Německa, zeměpisně i historicky na nás vázáni, musejí se Češi zříci myšlenky vytvořit od nás odloučenou slovanskou říši. Musejí se pohybovat po dráze, vytyčené jim přírodou a osudem, mohou se ve svém politickém vývoji odloučit od Německa stejně tak málo, jako by se mohla nějaká planeta odloučit od Slunce.") Nelze to říci jasněji i "mírněji", když Karel Marx už v březnu 1848 píše v New Yorker Blatt (viz český překlad německého originálu na webu Neviditelný pes): "V roce 1848 se umírající český národ naposledy pokusil získat své bývalé právo na život. Tento marný pokus dokázal, že Čechy, i když jejich obyvatelé budou po nějaká ta staletí mluvit neněmeckou řečí, nemohou existovat jinak než jako součást Německa.". A Gerstner navrhuje přímo poradit se "v kompetenci tohoto kongresu" o následujících předmětech této vzájemné vazby, neporušující údajně "Unabhängigkeit keines Staates", tj. "nezávislost nijakého státu" (v tomto případě rakouského mocnářství):


  1. společné námořní loďstvo, opevnění, přístavy, válečné síly s určením kontingentů a pomoci v nouzi, společné zastoupení navenek.
  2. rozdělení daní pro společné účely, společná celní služba, železnice, silniční a vodní (lodní) doprava, poštovnictví, stejné míry a váhy, společná měna.
  3. společné zákony v oblasti přesahující vnitřní záležitosti, jakož i společné obchodní, směnné a mořské právo.
  4. co možno souhlasné zákony v oblasti soudní, kde je stejnorodost dokonce naléhavou potřebou; téměř stejnorodé principy zákonodárství v oblasti soukromého práva, čímž by bylo občanovi snadnější dohledat se práva v rozličných státech.

Parlament pak sice odhlasoval, že Čechy a Morava jsou součástí Německé říše, ale velkoněmecká koncepce, zastávaná zejména levicí, prošla jen díky vyloučení Uherska. V prosinci pak po nesouhlasu rakouského císaře a mj. i Felixe Schwarzenberga s takovým dělením podunajského mocnářství, přešel sněm ke koncepci maloněmecké, počítající v návrhu ústavy až s pozdějším přistoupením Rakouska. Od prosince 1848 byl Gerstnerovým krajně levicovým nástupcem v parlamentu 18. června 1849 jak známo posléze rozehnaném lékař Carl Zimmer (1818-1891), odsouzený rakouskými úřady za podvratnou činnost k smrti, omilostněný a do roku 1857 vězněný v pevnosti. To už byl Franz Xaver Gerstner téměř dva roky mrtev. Zemřel v Linci 10. října 1855 devětatřicetiletý a byl by snad v Čechách, natož na "rodné" Šumavě zcela zapomenut, kdybychom ovšem nevěděli, že byl po deset let manželem vdovy po šumavském skláři Johannu Lötzovi (1778-1844), kterou si vzal za ženu v roce 1845. Susanna Lötzová, roz. Hussková z Chodové Plané jako Gerstner (přišla tam na svět 23. prosince 1809 jako nemanželská dcera Franzisky Husskové, dcery kamnářského mistra v Chodové Plané Johanna Georga Hussky a jeho ženy Theresie, roz. Trischlerové rovněž z Chodové Plané) se za Johanna Lötze provdala 20. května 1834 v Kašperských Horách, a když ten 17. března 1844 v šumavském Anníně (Annathal) skonal, vedla až do roku 1879 firmu (od roku 1863 /nebo snad už od roku 1858/ zvanou "Johanna Lötze vdova"), přesunutou ovšem po vypršení smlouvy v Anníně do Debrníka (Deffernik) u Železné Rudy (Eisenstein). Na Debrníku se provdala (viz o tom web PASK) podruhé právě za Gerstnera a spolu také v roce 1851 zakoupili sklárnu v Klášterském Mlýně (Klostermühle) u Rejštejna (Unterreichenstein), založenou už v roce 1836 Johannem Baptistem rytířem Eissnerem von und zu Eisenstein (1797-1837), od jehož zetě Martina Emanuela Schmida byla teď získána. Už v roce 1852 dal Franz Xaver Gerstner převést celý svůj vlastnický podíl na svou ženu Susannu, která i po jeho smrti řídila do roku 1863 provoz za pomoci svého bratra Michaela Hussky a pak svého syna Antona (z prvního manželství s Johannem Lötzem, s nímž měla 3 syny a 1 dceru, zatímco druhé manželství s Gerstnerem zůstalo bezdětné) až do jeho předčasné smrti ve 39 letech roku 1877. V roce 1879, osm let před svým skonem, předala rodinný podnik svému vnukovi (synovi dcery Karoliny) Maxmiliánu von Spaunovi (1856-1909). Značka "Lötz", světově proslavená zejména svým secesním sklem, přežila konec války, "odsun" i zestátnění a ke zrušení provozu sklárny Klášterský Mlýn došlo až v komunistickém Československu v roce 1951 (viz Deutsche Biographie, podle jiných věrohodnějších pramenů /viz webové stránky Muzea Šumavy v Sušici byla ovšem sklárna vyhašena už v roce 1947), tedy téměř přesně sto let poté, co ji Susanna a Franz Xaver Gerstnerovi zakoupili. Dohromady jistě jedna příznačná "česká" a šumavská historie.

- - - - -
* Chodová Planá / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v křestní matrice farní obce Chodová Planá
Desky křestní matriky farní obce Chodová Planá se záznamem o jeho narození
Záznam křestní matriky farní obce Chodová Planá o narození jeho ženy Susanny svobodné matce Franzisce Hußkové (zde psáno "Hußkin") s pozdějším přípisem o o Susannině svatbě s Johannem Lötzem
Jeho pražská policejní přihláška s chybným letopočtem narození a v rubrice "Charakter" s označením "Candidat der J.u.Doct. würde"
Titulní list (1848) jeho brožury

zobrazit všechny přílohy

TOPlist