logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MINA GABRIELOVÁ

Ruine Gans an der Flanitz


Es starrt ein Fels zum Tale nieder,
Von dunkler Flut umspült,
Wie in der Raben schwarz' Gefieder,
In Tannennacht gehüllt.

Zu seinen Füßen nicht verwegen
Der blaue Eisenhut;
Geheimnisvoll die Wellen regen
Sich in der Flanitz Flut.

Der Pfad, dem Felsen abgerungen,
Führt, wo mit altem Trotz
Die Mauern stehn, die unbezwungen
Auf schwarzem Felsenklotz.

Ein kühner Bogen wölbt sich gähnend
Schon manches Hundert Jahr,
Drin zog, sich unbezwinglich wähnend,
Die wilde Ritterschar.

Die warf vom Hinterhalt sich feige
Dem Säumer in den Weg -
Da ward aus friedlich goldnem Steige
Ein blutgetränkter Steg.

Des Schicksals starker Eisenhammer
Zertrümert' auch dies Nest,
Begrub den hundertjähr'gen Hammer
Bis auf den letzten Rest.

Un raunend huscht die graue Sage
In ihrem Spinnwebkleid
Erzählt von Schätzen, leiser Klage,
Versunknem Glück und Leid.

Zřícenina hradu Hus na Blanici


Skála si sráz svým zrakem měří
a čeří temný proud
řeky, havraní černé peří,
v němž i les vidí plout.

Kvete u skály obnažené
rej modrých podléšek
a kolem zpěněna se žene
Blanice všechen věk.

Pěšina ostroh obepíná
a vede vzhůru dál
až k bráně kamenného týna
na kovadlině skal.

Odvážným obloukem se zvedá
už mnohou stovku let,
kudy houf lapků, rota šedá,
prošel kdys naposled.

Neblahá provází je sláva
a všude, kam se hnou,
ta sběř zlou stopu zanechává
krvavě zbrocenou.

Tak Zlatá stezka kdys je znala,
než zašla do ruin
i tato stavba okázalá,
svědkyně dávných vin.

Jen starou pověst o pokladech
přede proud při dně svém,
o bolestech a dávných spádech
i štěstí marnivém.

Der Kreis Prachatitz in Böhmerwald in alten Ansichtskarten (1992), s. 78

V listopadovém čísle časopisu Der Böhmerwald, který vydával v Prachaticích Johann Peter, vyšla roku 1902 i tato báseň, o jejíž vídeňské autorce nám jinak není nic známo. Zato k historii hradu, o němž verše pojednávají a jehož skrovné zbytky se v roce 1989 ještě dále zřítily, uvádí starý německý průvodce Šumavou, jak jej v reprintu vydání Böhmerwaldbundu z roku 1888 znovu vyslalo na trh 1997 pasovské nakladatelství Robert Baierl, následující nezvykle podrobné, byť ne vždy právě věrné historické líčení, které tu podáváme v českém překladu a které mj. svědčí o zásadním odporu šumavských Němců vůči husitské tradici: Hrad Hus (Palacký užívá podle starých listin také latinské označení Auca, německé Gans podle Milzova Boiohemum Celticum však neznačí "hus, husa", nýbrž je odvozeno z keltského "gandos", tj. "smyčka, ohyb" - zde vodního toku - pozn. překl.) byl zbudován roku 1341 majitelem vimperského panství Petrem z Janovic(na hoře zvané "auf der Gans" jim to dovolil král Jan Lucemburský - pozn. překl.). V roce 1390 se hrad i území k němu náležející dostal do vlastnictví Sigmunda Hulera, pocházejícího z Chebska. Huler byl milcem krále Václava IV. (německý originál tohoto Lucemburka, syna Janova, označuje namísto "Čtvrtý" přízviskem "Faule", tj. "Líný" - pozn. překl.) a naplněn obludnou nenávistí proti duchovenstvu, odvažoval se četných výpadů proti církevním statkům v okolí. Zajal mj. tři duchovní, z nichž prvého dal upálit, druhého stít a třetího posléze utopit. Arcibiskup ho nato prohlásil "za největšího nepřátele Boha i církve katolické, za prodlouženou ruku ďáblovu a posla Antikristova". Král naopak Hulera zahrnul přízní ještě vyšší, dal roku 1400 povýšit Záblatí, patřící k panství při hradu Husi, na město, majitele panství učinil pak svým královským rádcem a podkomořím. Po odhalení falešné kvitance byl však Huler nakonec zadržen a ještě téhož dne roku 1405 sťat. Hulerův bratr prodal hrad i panství panu Mikuláši z Husince (vlastně rodem z Pístného na Rakovnicku, známého spíše jako Mikuláš z Husi - k hradu Hus patřila totiž i polovina Husince - pozn. překl.), táborského hejtmana a přítele zlopověstného Jana Žižky, s nímž táhl českou zemí a šířil jen požáry a zkázu. Když po mnoha husitských vítězstvích právě pod vedením Mikulášovým zvolili Češi králem nikoli jeho, nýbrž cizince rodem, opustil zneuznaný polní velitel Prahu a zapřisáhl se, že už nikdy nevstoupí do města, které mu prokázalo takový nevděk. Sotva však ukázal městu záda, po pádu z koně se zranil a několik dnů nato skonal (mimochodem v pražském paláci úhlavního nepřítele Táborů Rožmberka - pozn. překl.). V roce 1440 se vynořuje jako majitel hradu loupežný rytíř Habart z Lopaty. Aby zabránili jeho řádění, spojili se obyvatelé okolí a obléhali po celých šest měsíců hrad, jehož obranu nakonec vyhladověli. Habart sám i se svou družinou získal záruku volného odchodu, načež oblehatelé jeho loupežné hnízdo vyplenili, vypálili a nakonec strhli i vyhořelé zdi. To se stalo 8. září 1441, tedy téměř přesně sto let poté, co byl hrad založen.

- - - - -
Vídeň (A) / hrad Hus

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Toto není zpráva o posledních chvílích Miny Gabrielové, nýbrž slavné dnes anglické spisovatelky Jane Austenové (1775-1817), jejíž "lehké veršíky o středověkém winchesterském biskupu sv. Swithinovi" je jistě zajímavé srovnat s těmi ze stránek "Der Böhmerwald": ...
... Poslední známou literární prácí, kterou za svého života napsala, je báseň Venta s motivem sv. Swithina, která vznikla dva dny před spisovatelčiným skonem
Mapa středověkých hradů na Šumavě
Zřícenina hradu Hus na pohlednici z roku 1911...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist