logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF AMBROŽ GABRIEL

Hvozd, toliko co les, obzvláště hustý a rozsáhlý...

Hvozd, toliko co les, obzvláště hustý a rozsáhlý. - Hvozd královský nazýváme posud nejsevernější část vlastní Šumavy, která se podél hranic bavorských západně od Kvildů okresem Kašperskohorským, Sušickým a Nýrským táhne, jehož severní pata v průsmyku Kdyňském spočívá a k nejmalebnějším krajinám Šumavy náleží. Obyvatelům této krajiny byla již v první polovici XI. století obrana hranic české země proti Bavorům svěřena, a za tuto službu se jim všelikých práv a privilegií od knížat a králů Českých dostalo. Kníže Břetislav I. byl mezi panovníky českými jeden z nejprvnějších, který r. 1041 obyvatele kr. Hvozdu za prokázané jemu věrné služby proti císaři Jindřichu III. zvláštním přípisem od placení daní a poplatků osvobodil a jim té výhody poskytnul, že oni a jich potomkové na věčné časy nikomu úrok platiti neměli. Tato práva a privilegia postupem času částečně se obmezila, poněvadž obyvatelé kr. Hvozdu, jenž se svobodníci královští aneb králováci nazývali, později jisté dědičné poplatky do komory královské v Praze odváděti musili. Mezi výsadami těchto královských svobodníků sluší zvláště jmenovati tu, že sobě na základě své svobody občanské ze svého středu náčelníka pod názvem hejtmana voliti mohli, který při nastoupení tohoto úřadu přísahati musil, že práva a královská privilegia svobodníků dle svých sil hájiti a chrániti bude. Tento hejtman vykonával až do času bělohorské bitvy jmenem všech svobodníků práva jim jako každé jiné vrchnosti náležející. Královský Hvozd měl a mohl vykonávati všechny regali e jako každé dominium jmenovitě: právo vaření piva a pálení kořalky, svobodné právo šenku a odbírání piva odkudkoliv, právo honby a rybaření. Hejtman později per abusum vrchní rychtář (Oberrichter) jmenovaný, dával jménem celého Hvozdu povolení k vedení živností a vedl pak také celé politické úřadování. Původně patřily ku kr. Hvozdu mnohé statky a panství v okolí Sušickém, Nýrském a jmenovitě též panství Stubenbašské (podle Stubenbachu /Prášil/ česky zvané Prášilské - pozn. překl.) v okresu Kašperskohorském, jež postupně dílem zástavou, dílem prodejem z držení komory královské na privátní osoby přešly a co zvláštní zemské statky nebo panství do desek zemských se vepsaly. Co po takovém podporování královskou komorou v kr. Hvozdě zbylo, vepsáno bylo do desek zemských pod názvem kr. Hvozd, později pak (totiž ku konci XVIII. století, kdy se německá hlavní kniha desk zemských založila) pod tautologickým názvem Wald Hvozd, a ten obdržel jako dominium v zemském katastru rubriku zvláštní. Kr. Hvozd byv r. 1429 od krále Sigmunda a r. 1578 od císaře Rudolfa II. v zástavu dán, přešel r. 1617 opět na komoru královskou a král Matyáš slíbil, že kr. Hvozd, poněvadž svobodníci zástavní summu 5000 kop míš. byli sami zaplatili, nikdy více nemá se dávati od králů českých v zástavu. - Po nešťastné bitvě bělohorské přišel kr. Hvozd vzdor královskému slovu na novo v zástavu tím, že císař Ferdinand II. svému věrnému generálovi Don Martinu-Höf-Huertovi, svobodnému pánu z Velhartic, kr. Hvozd v tom způsobu postoupil. Don Huerta, jehož lid český pravou metlou boží nazýval, chtěl ve své urputnosti svobodníky kr. Hvozdu v úplné porobství uvésti, což se mu ale nepodařilo. R. 1639 za panování Ferdinanda III. přišel kr. Hvozd opět ku komoře české. Až do té doby mluví se v listinách o rychtách kr. Hvozdu in corpore, bez uvedení jich jmen, od té doby uvádějí se jich jména devíti rycht pod ochranou dvou cizích vrchností stojících. Jmena ta jsou
1. rychta Stachovská (Stachy, něm. Stachau),
2. rychta stará Stodůlecká (Stodůlky, něm. Stadln),
3. rychta Novo-Stodůlecká,
4. rychta Svato-Kateřinská,
5.r ychta Eisenštrasská (Eisenstraß, dnešní Hojsova Stráž - pozn. překl.)
6. rychta Zhůřská (Zhůří, něm. Haidl),
7. rychta Hammerská (Hammern, dnešní Hamry - pozn. překl.)
8. rychta Kochanovská (Kochanov, něm. Kochet),
9. rychta Seeviesenská (Seewiesen, Zejvíz, dnešní Javorná - pozn. překl.). První tři z jmenovaných, totiž Stachovská, Staro- a Novo-Stodůlecká rychta stály až do r. 1848 pod ochranou panství Stubenbašského, ostatních 6 pod ochranou panství Bystřického (v bývalém Klatovsku), jež tam až do r. 1850 pravomocnost vykonávala, vybírajíc až do té doby činži (gruntovní, lesní, honební, vodní a mlýnskou) na místě komory královské. Následkem organisování obcí na základě obecního zákona od 17. března 1849 rozpadl se kr. Hvozd na tolik obcí, co dříve bylo rycht, totiž na 9, z nichž Stachovský připadl do okresu Kašp.-Horského, Hammerský, Eisenštrasský a Svato-Kateřinský do okresu Nýrského, ostatní pod zprávu politickou do okresu Sušického. Na Staších jest obyvatelstvo smíšené, v ostatní části kr. Hvozdu žijí Němci, srdce dobrého, jenž se svorně a přátelsky snášejí se svými českými sousedy, od kterých též některé obyčeje nevědomky přijali.

Autor textu, který ponecháváme samozřejmě beze změny i s jeho dobovými jazykovými zvláštnostmi a lapsy, sám v poznámce pod čarou na s. 163 své práce "Královské město Sušice a jeho okolí aneb Popis všech v okresu Sušickém ležících měst, městeček, vesnic, samot, kostelů, hradů a tvrzí, všech zemských panství a statků na základě statistiky, děje- a místopisu" odkazuje ke své "monografii německé", pod názvem "Der königliche Wald Hwozd oder das Gebiet der k. Freibauern im Böhmerwalde" vyšlé vlastním nákladem v Praze 1864. Lze tedy říci, že jde o jakési osobité české resumé, popřípadě český komentář či přímo "překlad" německy psaného autorova textu staršího. Už třeba tvar "od Kvildů" v úvodu svědčí o jeho jazykovém citu pro původní místní jméno "Gefild" a závěr celého textu i o kladném vztahu "českého souseda" k šumavským Němcům, Wald Hwozd obývajícím. Narodil se opravdu nablízku, v Loučové u Hartmanic na Šumavě 4. prosince 1820. Studoval na gymnáziu v Klatovech a roku 1847 získal titul JUDr. poté, co absolvoval právnická a filosofická studia na pražské Karlově univerzitě. V památném roce 1848 byl členem svatováclavského výboru, s jehož druhou deputací byl ve Vídni, a téhož roku byl zvolen tajemníkem spolku Slovanská lípa. Ocitl se za to i ve vězení a jeho právnickou kariéru to mělo už natrvalo poznamenat. Dne 22. října 1850 měl v Nových Dvorech svatbu se sestrou svého přítele MUDr. Josefa Podlipského Marií. Za svědka jim tehdy byl Karel Havlíček Borovský. Po otcově smrti se Gabriel ujal statku a zámečku v rodné Loučové, kde ho navštěvoval mj. Josef Kajetán Tyl, Josef Václav Frič, bratří Náprstkové, baron Villani (známý i jako autor písně Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok...) a žil tam až do roku 1874, v letech 1861-1867 ve funkci starosty královského města Sušice, od roku 1865 i okresního starosty. Posledních pět let své životní dráhy strávil Josef Ambrož Gabriel v Bechyni, kde mohl konečně zastával místo notáře, jak si to dlouho přál. V roce 1870 musel pro finanční potíže prodat Loučovou a to se zřejmě podepsalo i na jeho pozdější duševní nemoci, jejímž důsledkem se nakonec stal Gabrielův dobrovolný konec, sebevražda oběšením v lesíku blízko Bechyně. V Bechyni byl pochován na hřbitově u sv. Michala a ve městě jeho jméno připomíná i Gabrielova ulice, podle které se říká Gabrielka i blízkému sídlišti. Josef Blau (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) ve své proslulé práci Geschichte der künischen Freibauern (1932) sice nijak neskrývá svůj soud o nepůvodnosti zmíněné už Gabrielovy německé knihy na stejné téma (první její část je prý téměř doslovným, nepřiznaným ovšem opisem jakési úřednické reference z roku 1826, druhá pak čerpá z oddílu "Waldhwozd" Sommerovy Topographie des Königreichs Böhmen - Prachiner Kreis /1840/), cituje však dojemné až německé věnování autorovo (Blau dává ovšem ono "der Verfasser" do uvozovek) "mým krajanům, obyvatelům někdejšího 'Waldes Hwozdu' ve svobodných rychtách Staré a Nové Stodůlky, Stachy, Zhůří, Kochanov, Javorná, Hojsova Stráž, Svatá Kateřina a Hamry (v originále jsou ta místní jména ovšem německá) jako výraz bratrského sousedství", dále pak Gabrielovo výslovné přání (opět německy formulované) touto prací "učinit pokud možno důkladně známým někdejší a dnešní zřízení Waldhwozdu a děje této osobité vrstvy hraničářů, kteří jsou nejbližšími sousedy nás Čechů, k nimž stáli naši předkové v přátelském poměru a s nimiž jsme trvale sousedsky a pokojně žili", aniž by nakonec opomněl zmínit "nevděčný úkol" Gabrielův, když se jako poslanec ujal zastupování zvláštních výsad a svobod králováckých obcí po převratném roce 1848 zrušených. Ta krajová a přímo rodová blízkost odvěkých sousedů se nakonec nedá zastřít nijakým historickým převratem.

- - - - -
* Loučová / Klatovy / Sušice / † † † Bechyně

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Německy psaný záznam křestní matriky farní obce Petrovice svědčí o jeho narození v Loučové čp. 1 dne 5. prosince roku 1820 majiteli statku Josephu Gabrielovi a jeho ženě Anně Marii, dceři sklářského mistra z Vogelsangu (dnes Podlesí) čp. 1 Josepha Eisnera von Eisenstein a jeho ženy Josephy, roz. Adlerové (zde "Adlerin"), dcery sklářského mistra v Rožmitále pod Třemšínem (Rosenthal) Tobiase Raphaela Adlera - kmotry chlapce, pokřtěného v Petrovicích jménem Joseph Ambrozius Gabriel, se stali "Jozef Hranička, Podruh z Laučowj, Žebrák" a "Veronika Elich, Sausedka zu Sussice" - "Kniez, který křtil" je uveden jako "Wzl Chlistowsky, Pfarrer" tj. Wenzl Chlístovský, farář, "Jméno báby" (a zároveň kmotry) je tu psáno "Veronika Elichin von Schüttenhofen"
Náhrobek sebevrahův na bechyňském hřbitově u sv. Michala
Záznam bechyňské úmrtní matriky o jeho "samraždě oběšením" a pohřbu devětapadesátiletého muže, trpícího "trudomyslností", na hřbitově u sv. Michaela
Rodná Loučová na leteckých snímcích z let 1949 a 2008Rodná Loučová na leteckých snímcích z let 1949 a 2008

zobrazit všechny přílohy

TOPlist