AMAND FUCHS
Dolní Vltavice
A/ Jméno
Dolní Vltavice (v originále "Untermoldau" - pozn. překl.) má jméno po hnědé dceři lesa, řece Vltavě (v originále "Moldau" - pozn. překl.). Někdejší jméno v úřední i nářeční podobě (tj. "Untermoldau" i "Unterwuldau", jako první písemnou zmínku jednoho z obou jmenných označení uvádí Profous v díle "Místní jména v Čechách" záznam "in curia Wuldau" z roku 1337, "Wultawicz" poprvé až 1440, "v Wltawiczi" až 1509 - pozn. překl.) má ovšem německý původ. "Fuldaha", durynsko-saské, tedy staroněmecké slovo, má význam "zemní voda" (fulda /feld / = země, aha = voda), "Moltaha" (německý výraz "Mulde" označuje úžlabinu, sníženinu či propadlinu - pozn. překl.) totéž. "Wulda" jako označení řeky se vyskytuje poprvé v latinské listině z roku 1260, jako označení místa v listině z roku 1337 (viz zmíněný Profous - pozn. překl.).
B/ Místo
Dolní Vltavice děkuje za svůj vznik královskému purkrabímu na hradě Zvíkov (v originále "zu Klingenberg" - pozn. překl.) rytíři Hirzovi, který dal místu a osadě jméno Hirzov (varianty "Hirzzsow", "Horssow", "Herssow" viz Profous, který píše "Hirzov=Hrzov=Hrzův dvůr" - pozn. překl.). Tento rytíř Hirzo daroval klášteru Zlatá Koruna (v originále "Goldenkron" - pozn. překl.) 12 osad (v originále "Ortschaften" - pozn. překl.), mezi nimi i Hirzov (v originále "darunter Hirzov" - pozn. překl.). Hirzo skonal 13. března roku 1275 a byl pochován ve Zlaté Koruně. Místní jméno Hirzov prošlo později proměnou na Heršov (Profous upozorňuje, že nikoli na Horšov! - pozn. překl.). V roce 1337 se, jak už zmíněno, objevuje "Wuldau" jako označení místa v jedné bavorské listině (samozřejmě jinak latinsky psané, viz plný text v digitální knihovně Monasterium, kde ovšem čteme "in Wultau" - pozn. překl.), když probošt kláštera Schlägl Ulrich I. určuje tamní výnos mýta (v originále "das Erträgnis der Maut zu Wulda bestimmte" - pozn. překl.). Tady už se projevuje osobitost hraniční osady, která vystupuje už tehdy pode dvěma místními jmény: v českých listinách jako Heršov, v bavorských jako Wuldau (Wultau) podle řeky Vltavy (v originále "nach dem Flusse" - pozn. překl.). Dolní Vltavice byla opravdu významnou hraniční osadou (v originále "ein wichtiger Grenzort" - pozn. překl.) a prodělala v dalších staletích takový vzestup, že ji v roce 1505 Petr z Rožmberka (i samostatně jako Peter IV. von Rosenberg zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), vlastník českokrumlovského panství, povyšuje na město.
V listině tohoto povýšení se týkající má už nové město české jméno Vltavice (konkrétně se objevuje v české listině znění: "Petr z Rožmberka, pán na Krumlově, vesnici Wltavicze právem městským obdařil." - pozn. překl.). Patrně jde o následek husitských válek (v originále "man merkt die Auswirkungen der Hussitenkriege" - pozn. překl.). Tehdejší vlastníci panství na Šumavě měli české písaře, kteří jména počešťovali. Válečné nepokoje a jiné překážky ostatně nedovolovaly nabytá městská práva nějak uplatňovat (v originále "zur Geltung bringen" - pozn. překl.). Došlo vlastně k poklesu na pouhou ves, na svátek sv. Jana Křtitele roku 1569 povýšenou znovu na městys (v originále "zum Markt erhoben", v roce 1595 se ovšem odděluje jako samostatná rychta, již ne jako Hirzov, ale Vltavice, patří k ní i Černá, Bližná a Radslav, od roku 1686 se odděluje i rychta Černá, po roce 1692 je pak Vltavice samostatná, bez Bližné a Radslavi, které spadnou pod Černou - pozn. překl.) Roku 1611 obsadil plukovník Schiefer se 103 muži most přes Vltavu, aby tak zlopověstnému pasovskému válečnému lidu odřízl ústupovou cestu do Bavor (v letech 1602-1622 byla Dolní Vltavice poddána přímo habsburskému domu, protože poslední Rožmberk Petr Vok /ten se roku 1611 podílel na vyplacení Pasovských obětováním rožmberského stříbrného pokladu/, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, prodal krumlovské panství císaři Rudolfu II. a nástupce císaře Matyáše Ferdinand II. je daroval Johannu Ulrichovi z Eggenbergu - pozn. překl.). Zmatky třicetileté války sice vedly znovu k poklesu městyse na pouhou ves, ale poněvadž tudy vedl jediný použitelný a pro válku významný přechod střední Šumavy (v originále "der einzige brauchbare und kriegswichtige Grenzübergang des mittleren Böhmerwades" - pozn. překl.), vzpamatovala se Dolní Vltavice rychle z krutých ran osudu. Už v roce 1709 získala "Wuldau" od knížete Johanna Christiana von Eggenberg nazpět svá trhová práva (v originále "seine Marktrechte" - pozn. překl.). Jako znak užívala Dolní Vltavice zobrazení dřevěného mostu přes řeku. V modrém poli bývala i pětilistá růže a dvě dřevěné paličky (v originále "die fünfblättrige Rose und zwei hölzerne Schlegel" spíše asi zkřížený mlátek a želízko na znamení zdejšího hornického podnikání; v publikaci Aleše Zelenky /ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/ a Antonína Javory "Sudetendeutsches Wappenlexikon", vydané v bavorském Pasově roku 1985 je zachycena tato "rožmberská" podoba znaku, viz tři podoby znaku Dolní Vltavice v obrazové příloze - pozn. překl.). Tato trhová práva byla v letech 1744 a 1782 plně potvrzena císařovnou Marií Terezií, resp. císařem Josefem II..
C/ Škola
Prvá zpráva o nějaké škole pochází s největší pravděpodobností už z doby kolem roku 1337 a týká se kněží, kteří poté, co se tehdy stala Dolní Vltavice farní obcí, připravovali žáky pro latinskou školu v Českém Krumlově (v originále "für die Lateinschule in Krummau" - pozn. překl.). První listinně doložený učitel se jmenoval Johannes Wagner. Byl zároveň soudním písařem v Bližné (v originále "in Eggetschlag", Profous uvádí původní označení "Na bližných" už z roku 1268, německé "Eggetschlag" pochází podle něho až z 15. století - pozn. překl.) Po celých 40 let, tj. v letech 1667-1707, byl, jak německy psáno, "Schulmeister zu Wuldau". Učitelská rodina Liebeweinova (v originále "die Schulmeisterfamilie Liebewein" - pozn. překl.), která zaopatřovala školní službu po 118 let, konala ji až do roku 1750 po privátních staveních. Liebewein byl povoláním tkadlec a vykonával učitelskou službu jen jako něco vedlejšího. Vydržoval si školního pomocníka. Začátečníci museli sedět na hliněné podlaze a mít školní žákovské tabulky opřeny o kolena. Starší žáci už sedali na schodech do patra stavení (v originále "im Stiegenhaus an den Stufen" - pozn. překl.). Kronikář poznamenává, že "der Ellenstock die meiste Arbeit leisten musste." (tj. "pravítko muselo zastat většinu práce" - pozn. překl.). Kdy byla zbudována stará škole, není známo. Stála vedle farní budovy. V roce 1842 došlo ke zvýšení školy o jedno poschodí. Ani prostory takto zvětšené však nedokázaly pojmout všechny žáky. Roku 1886 tu bylo ve třech třídách 256 dětí, ve školním roce 1891/1892 byla na náměstí (obec měla podle článku na webu českobudějovického rozhlasu větší náměstí než České Budějovice a přitom v roce 1850 299 "jen" obyvatel - pozn. překl.) postavena první část nové školy a roku 1913 dokončena její druhá část. Starou školní budovu koupil hospodský Mayer (Moar).
Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1956, č.3, s. 5-6
Ericha Hanse (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) "Wer kann ähnliche Beschreibungen seines Heimatortes einsenden?" (tj. "Kdo může poslat podobný popis své domovské osady?")
Něco z vlastivědy o zaniklé Horní Borkové
Pohlédneme-li z Bärnsteinu (v originále "vom Pernstein" - pozn. překl.) na sever, kde vítr čeří vody Lipenského přehradního jezera (v originále "die Wasser des Moldaustausees" - pozn. překl.), měli bychom vědět, že tam kdysi ležela kvetoucí lidská sídla, rolník brázdil pluhem svá pole, žili tam lidé plni radosti a veselí (v originále "lebten frohe Menschen" - pozn. překl.), kteří svou tvořivou silou dokázali učinit z našeho domova dobré místo pro život (v originále "unsere Heimat lebenswert machten" - pozn. překl.).
Jedním z těchto sídel byla ves Fleißheim (zanikla pod českým jménem Horní Borková - pozn. překl.), lidovou mluvou řečená "Schachl". Podnět k založení osady dal tehdejší pán obrovských šumavských lesů a niv (v originále "und Auen" - pozn. překl.), kníže Schwarzenberg. Osídlenci mu měli zpřístupnit (v originále "erschließen" - pozn. překl.) tzv. Pestřickou nivu (v originále "die Stögenwalder Au" - pozn. překl.), později německy zvanou i "Schachlau". První z průkopníků (v originále "der erste Pionier" - pozn. překl.) se jmenoval Matthias Grobauer a postavil si tu srub (v originále "ein Blockhaus" - pozn. překl.). Podle ústního podání to měl být rovněž někdo ze Schwarzenbergů, kdo dal osadě její jméno. Když posílal ty, kdo chtěli tu končinu osídlit, na místo jejich určení, řekl prý jednomu z nich na rozloučenou: "Ihr müßt Euer Heim mit Fleiß bearbeiten, damit es Euch gut gehe." (tj.: "Musíte svůj nový domov zbudovat s pílí, aby se vám tam dobře vedlo." - pozn. překl.). A tak dostala nově založená osada jméno Fleißheim (snad prvním zápisem dolnovltavické křestní matriky je údaj z 20. prosince roku l809 kdy měl být jménem Johann Evangelist pokřtěn syn "knížecího domkáře" (v originále "Häuser fürstl." - pozn. překl.) Jakoba Prölla a jeho ženy Franisky, dcery domkáře (jinak chalupníka - pozn. překl.) z Glöckelbergu (tj. ze zaniklé Zadní Zvonkové - pozn. překl.) čp. 23 Josepha Leichtnera a jeho ženy Kathariny z Dolní Vltavice čp. 13.
V roce 1936 čítala ves 31 stavení se 178 obyvateli, všemi německé národnosti, bez jediného Čecha.
Zdejší usedlostní jména (jak se říkalo česky "po chalupě" - pozn. překl.): Binda, Fuxn, Gunzl, Honsjiagl, Hiata, Hiasei, Huatara, Honsn, Hoibaun, Hofna, Jungbaur, Kalapetzki, Machtini, Mai, Nazhiasl, Perfohln, Proga, Poustl, Schmied, Simandl, Schworzbäka (původem z Černé v Pošumaví /Schwarzbach/), Schneidakol, Standfest, Stoahaua, Stüazl, Thomal, Toni, Wanga, Weachtl, Ziagla.
Fleißheim patřil k obci Stögenwald (ta zanikla pod českým jménem Pestřice - pozn. překl.), k faře a škole v Dolní Vltavici, k okresu Český Krumlov.
Hoam!, 1963, č. 1, s. 7
P.P.S. Dnes o přírodní rezervaci Pod Borkovou viz šířeji fotografiemi ilustrovaný web Adapterra Awards.
Amand Fuchs (světec Amandus opravdu existuje!) se narodil ve Zbytinách (Oberhaid), kde působil jako učitel matčin otec, dne 21. ledna roku 1906. Legitimizován byl ovšem až po svatbě rodičů (viz záznam o jeho narození v obrazové příloze a o narození sestry Erny v příloze textů Heinze-Gerda Smolky na webových stranách Kohoutího kříže). Maturoval v roce 1924 na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích a byl umístěn v Šenavě (německy Schönau, dnes Pěkná), z Květné (Blumenau) přišel k 1. září 1929 jako výpomocný učitel do Přídolí (Priethal) a odtud do Černé v Pošumaví, kde působil od 1. července roku 1930. Poté přešel do Dolní Vltavice a byl posledním řídícím učitelem na škole v Ondřejově (Andreasberg). Dne 27. září 1932 se v Černé v Pošumaví čp. 40 oženil se Steffi Tučkovou (*15. prosince 1905 v Černé v Pošumaví, kde ji 20. prosince pokřtil /v matrice je psána Stefania Johanna Tuček/ zdejší farář a biskupský notář Alois Winter /*1. června 1849 v Kašperských Horách, †20. června 1908 v Černé v Pošumaví/), dcerou kancelisty zdejších knížecích dolů na tuhu Heinrich Tučeka (jako Jindřich Tuček zasedal i v porotě krajského soudu v Českých Budějovicích). Na snímku ze Seidelova fotoateliéru v Českém Krumlově, v jehož nedocenitelné fotobance najdeme pod jménem Heinrich Tuček také otcovu podobenku (je až neuvěřitelné že v té šumavské pokladnici lze najít i všechny Fuchsovy na snímku ze svatby zmíněné už Amandovy sestry Erny, provd. Smolkové, v roce 1934!), figuruje Steffi i s dětmi (připojená poznámka praví, že "v ateliéru"), bydlící s nimi tehdy podle objednávky v Ondřejově čp. 63. Manžel Amand Fuchs, který na Ondřejově učil od roku 1937, byl v letech 1939-1945 ve válce. Být německým učitelem na Šumavě bylo opravdu dobrodružství, jak vysvítá z popisu kariéry jeho sestry Marie v textu jejího synovce Heize-Gerda Smolky na webových stranách Kohoutího kříže, kde nacházíme i data pěti sourozenců Fuchsových a jejich rodičů (připomeňme jen, že otec Emanuel Fuchs se narodil na Kvildě /Außergefild/ čp. 84 jako syn chalupníka Andrease Fuchse a Marie, roz. Haydnové, zemřel pak 17. června 1956 v bavorském městě Neuburg an der Donau, matka Franziska, roz. Andraschko, o jejímž skonu nám bohužel není ničehož nic známo, se narodila v Dolních Chrášťanech /Untergroschum/ u Netolic 30. března 1882 jako dcera řídícího učitele v Horním Dvořišti čp. 2 a Marie, roz. Salzerové z rovněž šumavského Arnoštova /Ernstbrunn/). Amand Fuchs zemřel po vysídlení ze Šumavy v bavorském městysi Hutthurm (zemský okres Pasov /Passau/) 17. července roku 1992, kde je i pochován. To, že se i v Německu osvědčil jako učitel a veřejný činitel, dokazuje i vysoké ocenění spolkové vlády, popsané přesněji v následujícím textu. Pod šifrou "efka", kterou je pod ním v německém originále (ten je uveden záhlavím "Kalteneck", tedy jménem místní části městyse Hutthurm, kde Fuchs po vyhnání žil) podepsán její autor, se s nejvyšší pravděpodobností skrývá šéfredaktor měsíčníku "Böhmerwäldler Heimatbrief" Franz Kreipl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. S webem Kohoutí kříž je Amand Fuchs spjat jako kronikář Hutthurmu a tamní učitel rovněž prostřednictvím Inge Friedrichové, která se stala autorkou dějin místní školy a je na Kohoutím kříži opravdu výjimečně bohatě zastoupena svým rodopisným textem.
K propůjčení Spolkového kříže za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Amandu Fuchsovi ze Zbytin
efka
Na návrh premiéra (v originále "auf Vorschlag des Ministerpräsidenten" - pozn. překl.) Alfonse Goppela byl spolkovým prezidenten Scheelem řídícímu učiteli v.v. Amandu Fuchsovi propůjčen Spolkový kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu a předán mu pak v landshutském sídle dolnobavorské vlády (v originále "bei der Regierung von Niederbayern in Landshut" - pozn. překl.).
Podle listiny o propůjčení se Amand Fuchs vedle svého učitelského působení v Hutthurmu velice zasloužil o místní knihovnictví a tím i o vzdělání dospělých. Rozhodujícím způsobem se podílel na založení a rozvoji veřejné knihovny obce Kalteneck (v originále "in der Gemeinde Kalteneck", rozuměj místní část městyse Hutthurm - pozn. překl.) v bavorském zemském okrese Pasov. Kolem 26 let (v originále "rd. 26 Jahre" - pozn. překl.) ji z vlastní vůle a bez nároku na odměnu (v originále "ehrenamtlich und unentgeltlich" - pozn. překl.) vedl, přičemž se osvědčil i jako místní archivář a kronikář někdejší obce München bei Hutthurm (München "bei Passau" je dnes rovněž jen jednou z místních částí městyse Hutthurm - pozn. překl.) z existujících archiválií a pozoruhodně tak přispěl k poznání dolnobavorských dějin. Kromě toho byl i nadmíru úspěšně činný co do spolkových aktivit. Zasloužil se v tom ohledu o zakládání a udržování turistických cest a stezek a byl po jedno a půl desetiletí (v originále "11/2 Jahrzehnte - pozn. překl.) osvědčeným předsedou zahrádkářského sdružení. V této funkci velice úctyhodným způsobem přispěl ke zkrášlení celého místního prostředí (v originále "zur Ortsverschönerung" - pozn. překl.). K blahu obce v minulých desetiletích přispěl vynikající měrou (v originále "in hervorragendem Maße" - pozn. překl.).
Amand Fuchs se narodil dne 21. ledna roku 1906 na obecné škole ve Zbytinách (v originále "in der Volksschule von Oberhaid" - pozn. překl.) jako syn šumavského učitele a absolvoval v roce 1923 německý učitelský ústav v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.). Za tehdy během českého panství (v originále "während Tschechenherrschaft" - pozn. překl.) pro Němce velice nepříznivých podmínek zůstal 5 let bez umístění a působil jako domácí učitel a vychovatel, přičemž jako cestující společník proputoval půl Evropy (v originále "als Reisebegleiter und bereiste als solcher halb Europa" /!/ - pozn. překl.). V roce 1929 nabyl své první učitelské štace (1928 byl ještě v Šenavě /dnes Pěkná/ u otce tam rok předtím ustaveného jako řídícího /v originále "als definitive Schulleiter", viz zpráva v "Budweiser Zeitung" č. 37 z 11. května 1927, strana 6!/ uváděn jako "stellenlos" - pozn. překl.) a už v roce 1937 byl pro vynikající výsledky jmenován řídícím učitelem v Ondřejově, okres Český Krumlov (v originále "und wurde schon 1937 wegen seiner besonderen Leistungen zum Hauptlehret in Andreasberg, Kreis Krummau, ernannt" - pozn. překl.). Druhou světovou válku prodělal jako důstojník na východní a západní frontě. Roku 1946 se vyhnán z domova se ženou a 4 dětmi dostal do Hutthurmu a naplněn houževnatou prací působil tu 10 let jako učitel, než poté na 15 let převzal jako ředitel školu v Kaltenecku. Jak to ale nachází výraz i v listině o propůjčení, nevyčerpávalo se jeho úsilí toliko v učitelské školní práci samé, nýbrž hledalo a úspěšně nalézalo uplatnění všude tam, kde šlo o vzdělání, výchovu a kulturní povznesení venkova vůbec. Tak se z těch nejskromnějších začátků zrodila veřejná knihovna v Kaltenecku, jejíchž 1800 svazků opatroval péčí bez jakékoli náhrady pravidelně osm až deset hodin týdně. Vedle toho je stále prvním předsedou zahrádkářského a okrašlovacího spolku (v originále "1. Vorsitzender des Vereines für Gartenbau und Landespflege" - pozn. překl.), dlouholetým členem okresního předsednictva katolického společenství vychovatelů (v originále "Mitglied des Kreisvorstandes der Katholischen Erziehergemeinschaft KEG" - pozn. překl.), příslušníkem Ackermanngemeinde, Bavorského Červeného kříže, čestným členem sboru dobrovolných hasičů tradičně zvaného Freiwillige Feuerwehr München bei Passau. Přese své mnohostranné aktivity má pravý německý Šumavan (v originále "der echte Böhmerwäldler Maße" - pozn. překl.), dosvědčující přesvědčivě svůj původ nefalšovanou neúnavností a vitalitou, ještě volný čas na své koníčky (v originále "für Hobbys" - pozn. překl.), k nimž náleží zejména vynalézavost v cestování po Evropě, kterou zbrázdil doslova křížem krážem. Zvláště hrdý je na to, že dvě z jeho dětí jsou rovněž učiteli - už ve čtvrté generaci rodu Fuchsů.
Přejeme proto našemu krajanovi, řídícímu učiteli v.v. Amandu Fuchsovi ze srdce k jeho vysokému vyznamenání a také k jeho 70. narozeninám mnoho štěstí a zdraví a vyslovujeme mu dík za práci, kterou pro svůj domov a lid (v originále "für seine Heimat und für sein Volk" - pozn. překl.) vykonal a má ještě v úmyslu vykonat.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1976, č. 2, s. 55
- - - - -
* Zbytiny / České Budějovice / Pěkná / Květná / Přídolí / Černá v Pošumaví / Dolní Vltavice / Horní Borková / Ondřejov / † † † Hutthurm (BY)
