logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

NIVARD MARIA FUCHS

In memoriam P. Sosteneus Maria Pfeifer, Nové Hrady


A + M!
Páter Sosteneus M. Pfeifer byl v Nových Hradech 40 let školním katechetou a 47 let i zdejším duchovním (v originále "Seelsorger" - pozn. překl.). Narodil se přitom v jihotyrolské obci Welschnofen (italsky Nova Levante - pozn. překl.), zemřel roku 1952 ve Vídni.
Seděli jsme v zahradním domku novohradské klášterní zahrady. Dva metry vysoká zeď střežila spolu se starými městskými hradbami na východě a patrovým průčelím klášterní budovy na severu klášterní mír, dobře jištěný i vysokým misijním křížem v kameni mezi dvěma lipami před samým vchodem do zdejšího sídla řádu servitů.
Jen vzácně překročil nějaký drzý hvizd zahradní zeď či sem přes ni s vlahým červencovým povětřím pronikl do zahradního loubí ostrý zápach koželužského třísla. Zatímco bodavé červencové slunko už od raného dopoledne pobízelo včely odvedle k nadobyčejné horlivosti, poskytovalo divoké víno dvěma hostům v loubí osvěživý stín. Můj katecheta neměl toho dne na počátku prázdnin po vyčerpávajícím školním roce s 24 hodinami náboženství týdně nijak naspěch. Já naproti tomu neměl na široké dřevěné lavici zrovna vlohu klidně posedět. V hlavě jsem měl své blízké pohrabující právě na velké louce seno a moje nohy nemohly nějak najít oporu na příčných výztuhách zahradního stolu.
Pro pátera Sostenea bylo po společných ranních modlitbách a jitřní mši však právě toto prázdninové dopoledne vhodnou chvílí stěžejně se věnovat starostem všeho lidstva. Jeho krátká rovná faječka byla čerstvě napěchována řádným chomáčem tabáku (v originále "mit einem 'Gupf' Tabakheu beladen" - pozn. překl.), jeho kouřením začernalý zdravý chrup pevně svíral "skus" (v originále "hielt das 'Reckerl' fest" - pozn. překl.), než škrtnutím zápalky dýmku rozdoutnal. Několikrát z ní zabafal, zahalil svůj okrouhlý obličej lemovaný temným plnovousem téměř neprostupnou mhou, z níž teď svítily jen jeho jak uhel černé jihotyrolské oči. Když se pak jeho mohutná hlava na širokých ramenou vynořila z toho mlžného oparu jako tyrolské horstvo po ránu, nadešla jeho velká chvíle:
"¨Höre, (tj. "Poslyš," - pozn. překl.) obrátil se ke mně krátkým škubnutím a počal svým lehce skuhravým, vyšším hlasem katechety vyprávět.
"Mit meiner Primiz ist es so gewesen... in meiner Heimat, in Welschenofen... meine Mutter hatte ein kleines Ladele..." (tj. "S mou primicí to bylo tak... u nás doma, tam ve Welschenofen... měla maminka malý krámek..." - pozn. překl.). Zda měl i nějakého otce, to nevím. Jeho primice, tedy den jeho první mše svaté v rodné obci, byla pro něho jistě úžasným zážitkam. Také o svém prvním svatém přijímání se rád rozpovídal. Náš Pán ve svaté hostii zůstal po celé jeho kněžství doslova jeho životním obsahem.
Tak mu zůstalo vlastním i jeho vážné vzezření, byť se po nedělní mši pro děti kolem půl jedenácté dopoledne při poklábosení s věčně věrným dohledem oněch dětských mší - učitelkami Zemanovou, Wethovou, Schollovou - dovedl i srdečně zasmát.
Bez přehánění se dá pro celé jeho působení v Nových Hradech dá užít známé věty z Janova evangelia (Jan 2, 17): "Horlivost pro Tvůj dům mě stráví."
Podstatnou část svého volného času věnoval výzdobě domu Božího. Jak často jen jsem ho tam viděl s kropicí konví v ruce! Buď zaléval květiny v zahradě rajského dvora (v originále "im Kreuzgartl" - pozn. překl.) nebo své chryzantémy ve skleníku, na který přeměnil předsíňku v křížové chodbě. A jak se radoval se všemi návštěvníky půlnoční mše o Vánocích, když celý hlavní oltář zářivě tonul ve sněhu bílých chryzantém!
A jen nějaký znalec by dnes ještě dokázal spočíst, kolik zrnek růženců musel dát projít svými prsty v tiché mnišské cele, než si za to směl odměnou koupit nové mešní roucho. Jako pravý Tyrolan obohatil během svého dlouhého převorského působení vánoční jesličky kláštera figurami svatých Tří králů a mnoha figurami pastýřů a oveček. Přitom provázela mudrce od Východu na jejich pouti z Hallu v Tyrolích (firma Vogl) hvězda skutečně ne zrovna šťastná (v originále "ein richtige Unstern" - pozn. překl.). Museli čekat na hranicích (kvůli clu!) tak dlouho, než bylo nakonec už po Vánocích. Při té výzdobě kostela měl dp. Sosteneus při ruce vedle bratra sakristána ještě dvě posily (v originále "zwei rechte Hände" - pozn. překl.): zámeckého zahradníka pana Johanna Czerwenku a paní Meranovou z panské prádelny. Přitom musí být vděčně zaznamenáno, že bez dobrotivého souhlasu paní hraběnky Buquoyové by nijaká palma ze zámecké zahrady v kostele nešuměla.
Kněžský úřad dobrého pastýře ztraceného stádce konal horlivý duchovní zejména z přítmí zpovědnice. Tam se s ním bylo možno setkat i za nejtužších novohradských zim každé neděle od půl sedmé do půl jedenácté dopoledne. Jen nějaká vážnější porucha dýchacích cest by jej od toho mohla na delší čas odradit. Ze zkušenosti říkal: "Den Beichtstuhl muss man sich machen - durch Geduld." (tj. "Ve zpovědnici musí konat zejména - trpělivost." - pozn. překl.) Jen svou maminku ke zpovědi nevzal. Když na nějaké pouti k jeho zpovědnici přece zamířila, řekl jí: "Mutter, ich kenne Euch. Jetzt tun wir ein wenig mitsammen plauschen und dann geht 's gegenüber hinein!" (tj. "Maminko, já Vás znám. Teď si spolu maličko popovídáme a potom se půjde tam naproti dovnitř." - pozn. překl.)
Velice jemně a obezřetně usiloval také o dělníky na vinici Páně, o kněžská povolání. Je jistě i jeho zásluhou, že ještě dnes působí v duchovní péči čtyři novohradští otcové servité a jeden spolubratr (v originále "vier Gratzener Servitenpatres und ein Bruder" - pozn. překl.). Vyprávěl chlapcům prostě vždy znova příběh svého vlastního kněžského života. Ovšemže mne jako svého nástupce na škole v Nových Hradech zval nejen jako milého spolubratra a přítele sklenky dobrého vína do hostince k Schafranekovým; šlo tam i o šilinky rakouských hostí, aby mohl platit své studenty kněžství v tyrolském servitském klášteře sv. Karla ve Volders. A když P. Theodor Mann a já jsme jako hosté pražských kapucínů konali jazyková studia pro svou kněžskou službu, přijel P. Sosteneus (v originále "P. Sosteni" - pozn. překl.) na návštěvu a hodiny klopýtal v srpnovém vedru přes pražské kočičí hlavy při hledání ubytovacích možností pro náš tamní nadcházející studijní rok. Podnikl mnohé, aby zajistil řádnou duchovní péči v novohradské farnosti, svěřené řádu servitů od roku 1778.
Hlavní síla jadrného Jihotyrolana, který rád hovoříval o horských růžích na hoře Schlern (italsky Sciliar v jihotyrolských Dolomitech na dnes italském území - pozn. překl.), zářivém masívu Rosengarten a plochách modravého firnu, náležela novohradským farníkům (v originále "den Kindern der Pfarrei Gratzen" - pozn. překl.).¨
Své "vstupní předčítání" (v originále "seine 'Antrittsvorlesung'" - pozn. překl.) měl tehdejší novokněz roku 1898 před přeplněnou třídou školy při sklářské huti v Jiříkově Údolí (v originále "in Georgenthal" - pozn. překl.). "Die riesige Kinderzahl machte aber nichts," (tj. "Ten obrovský počet dětí však nic neznamenal," - pozn. překl.) vyprávěl mi, "weil wohl der Hälfte der Kinder während des Unterrichts schlief, da sie nachts Torf in die Glashütte tragen mussten." (tj. "poněvadž asi polovina přítomných dětí během výuky spala poté, co musely v noci nosit do sklářské huti rašelinu z přilehlého blata." - pozn. překl.)
Předčítání bylo tehdy běžným způsobem výuky. Katechismus totiž sestával jen z otázek a odpovědí. Na začátku byly kladeny otázky, což bylo pro ty vnímavější docela zábavné; a pak se už jen naslouchalo. Dobrý katecheta měl ke všem otázkám hodně co vyprávět. V nižších třídách se jen vyprávělo a procvičovalo.
Katecheta musel dobře pracovat. Zpověď a přijímání byly ve velké úctě a milost byla považována za cosi vznešeného a posvátného. Hřích byl skutečně čímsi zlým a tísnil u srdce. Bůh byl všude. Stále byla připomínána nedělní mše. Tak lidé dorůstali povinnostem. Svátky a obřady nabízely sváteční radost.
Také přípravě první zpovědi a prvního svatého přijímání věnoval P. Sosteneus mnoho zápalu a moudrosti. Hlavní váha byla kladena na svatou zpověď, konanou pak se vší vážností. Pro radostnou mysl před svatým přijímáním bylo půl dne málo, ačkoli děti byly tenkrát o rok starší. Pro první svatou zpověď a první svaté přijímání lze doporučit pro správné naladění odstup jednoho měsíce.
Přes tvrdou školní službu zůstal člověkem. Osvětlují to četné malé příhody.
Jako žák 4. třídy obecné školy jsem pásl na provaze své dvě krávy; bylo to na polní mezi blízko Kleberova rybníka (v originále "nahe dem Kleberteich" - pozn. překl.). Tančící muší roj jsem si držel od těla kouřením cigarety. Jakmile jsem spatřil nejpřísnějšího z učitelů, řečeného "Rotbart" (tj. "Rudovous" - pozn. překl.) na jeho večerní procházce, pokusil jsem se okamžitě krýt cigaretu kravami. Následujícího dne ráno vykračoval si však ten přísňák (v originále "der Gestrenge" - pozn. překl.) sem a tam před naší třídou. Krátce před zvoněním do ní vešel a pronikavým hlasem se otázal: "Wo ist denn der Fuchs? Der hat gestern geraucht, dass den Kühen der Appetit vergangen ist." (tj. "Kde je Fuchs? Včera si na pastvě vykuřoval, že kravám přešla chuť." - pozn. překl.) Byli jsme ovšem tři Fuchsové ve třídě a všichni ze Štiptoně (v originále "aus dem gleichen Dorf Wienau" - pozn. překl.). První seděl mezi "hodnými" (v originále "unter den 'Braven'" - pozn. překl.) ve druhé lavici. Druhý seděl v páté oslí lavici (v originále "in der fünften Eselsbank" - pozn. překl.) - a tak všechny prsty ukázaly na třetího Fuchse uprostřed třídy - "Aber der ist es so nicht! Ist nicht noch ein Fuchs hier?" (tj. "Ale to není on! Není tu ještě nějaký Fuchs?" - pozn. překl.) Strážci přísného školního řádu muselo ono jediné zjištění postačit. Konečně zazněl školní zvonec. Stříbrovlasá učitelka s vlajícími vlasy (navzdory copu zapletenému nad čelem /v originále "trotz Kronenfrisur" - pozn. překl./) vstoupila do třídy s otázkou: "Karl, du hast geraucht?" (tj. "Karle, tys kouřil?" - pozn. překl.). Tázaný sklonil hlavu a mimoděk mu vyvstal v paměti obrázek, jak sedí před pěti lety za pluhem vedle otce, který mu nacpal svou malou porcelánovou faječku, kterou svým dvěma synům přinesl z války (Franzi Fuchsovi ze štiptoňského stavení čp. 39 se dva synové Franz /*18. července 1908/ a Karl /*16. ledna 1913/ narodili ještě před válkou, třetí Johann až 22. října 1920 - pozn. překl.). Aby se dala zažehnout, museli se oba postavit pro ledový jarní vítr po bok tažného volka, který jim ochotně poskytl závětří. Třetí hodinu bylo náboženství. Sotva pan katecheta po školní modlitbě obrátil od kříže zrak ke třídě, na dívčí polovině proťalo vzduch hned několik rukou: "Bitte, bitte, bitte... Herr Katiket, Herr Katiket!... Der Karl hat geraucht!" (tj. "Prosím, prosím, prosím... pane katiketo, pane katiketo!... Karl kouřil!" - pozn. překl.) To bylo, jako by blesk uhodil. Zahřmění však jaksi nenásledovalo (v originále "Der Donnerknall blieb aus." - pozn. překl.), zato osvěživá prška... "Er wird halt eine halbe "Vykouřil holt pulčíka." (K tomu věcná poznámka: Dostalo se tenkrát 14 "Zorek" za korunu. - Od 15 let jsem nekouřil - ani pak, když se v hlavní bojové linii jen jednou za noc bylo něco k zakousnutí..., ani potom, kdy se mě na dovolence z fronty otec udiveně optal: "Na, dasst nit raugst? I bi froi, dass i dei zwoa Sochan glent hab, s' Leisn und s' Rauka. Sou hauni nie Zeitlang." /tj. "Inu, že nekouříš? Já byl rád, že jsem se naučil dvěma věcem, čtení a kouření. Tak sem neměl nikdá dlouhou chvíli." - pozn. překl./ - Navíc rozumím lidem, kteří jsou proti koedukaci.)
Po 15 letech jsem se stal jeho nástupcem. Jednoho vlahého podzimního odpoledne jsem se nacházel na cestě domů ze své oblíbené školy ve Veveří (v originále "in Pieberschlag" - pozn. překl.). Myšlenky na mé nejbližší nedělní kázání mě provázely přes tichý les, vpravo temné smrky Schillerovy výšiny (v originále "die dunklen Fichten der Schillerhöhe" - pozn. překl.), vlevo pestrý listnatý les svahu. Tak v půli cesty mi podle ujednání kráčel naproti katecheta a odvedl si mě na Střelnici (v originále "zur Schießstätte" - pozn. překl.). Poněvadž jsem před každým douškem vína i po něm, jakož i před každou novou sklenkou (v originále "vor und nach jedem Schluck Wein und jeden 'Wandler'" - pozn. překl.) zakousl ze strategie i z hladu čtvrt slaného rohlíku, zašilhal můj katecheta ze starých vinařských jižních Tyrol přes svou sklenku po mně a povídá: "Mit dir sollte man besser zu einen Bäcker gehn." (tj. "S tebou by bylo líp zajít rovnou k pekaři." - pozn. překl.) V té hodince oddechu přehlížeje svůj život pronesl i větu: "Weißt du, es ist gerade so, als ob ich nie in der Schule gewesen wäre." (tj. "Víš ty, je to, jako bych nikdy ve škole nebyl." - pozn. překl.)
Malá idyla panovala pravidelně při oddechu po večeři v rozlehlé barokní jídelně kláštera. Velký kříž na čelní stěně se vznášel nad těžkými vyřezávanými dubovými stoly a kolem nich sedícími řeholníky v tmavých hábitech. Na druhé straně sálu tyčila se až do stropu zelená kachlová kamna. Klenba místnosti byla pokryta těžkým zdobně splétaným štukem. Pod vyřezávaným lektoriem (v originále "Lesekanzel", jde o visutou kazatelnu sloužící ke čtení duchovních textů při stolování - pozn. překl.) se sešel kruh k posezení a rozmluvám. Samí bradatí mužové, až na jednoho. Každý z nich byl přes den činný někde na rozlehlé vinici Páně řádové farnosti sv. Petra a Pavla. Jeden přinesl dlouhou, druhý prostřední, třetí a čtvrtý z páterů krátkou faječku sem ke stolu. Ten bezvousý ani nekouřil. Večerní pivo hasilo žízeň (cesta ze školy či k ní trvala často až dvě hodiny) a rozvazovalo jazyky, takže brzy obklopil debatní kruh závoj dýmu a slovních obratů zároveň (v originále "so dass bald das Tabakrauchgeringel und Wortgeschlingel die Runde gleichmäßig umschlossen" - pozn. překl.). Uprostřed rozmlouvajících seděl i P. Sosteneus, vedle sebe na dubové lavici maje svého drobného černého pokojového psíka. Hnědě lemované oči černé jako uhel mělo to zvíře skoro větší než hlavu. O to víc Pán Bůh ušetřil na jeho ušičkách.
Pro své děti putoval P. Sosteneus o volných čtvrtcích k Matce Boží do Jetzkobrunnu a sloužil tam před soškou P. Marie Nanebevzaté mši svatou. Pramínek před kaplí jako by šplounal svým zvukem slova růžence, který Královna nebes přímluvně držela v rukou. Když jsme pak jednou po mši svaté seděli u snídaně v pohostinné světnici rodiny Schattauerovy (Fritz Schattauer, syn hajného v Jetzkobrunnu Karla Schattauera, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), svěřil se nám se svou tichou starostí: "Weißt, ich werde einmal blind werden. Ich habe Wolken in den Augen. Aber ich bekomme eine Pension. Da hat das Kloste keine Sorge." (tj. "Víte, jednou oslepnu. Mám v očích mračna. Dostanu ale penzi, aby klášter neměl nijakou potíž." - pozn. překl.) Částečné oslepnutí opravdu ještě zažil. Vyplácení nějaké penze sotva, poněvadž Velkoněmecká říše na spravedlnost zrovna netrpěla. Zato se po vyhnání z Nových Hradů dočkal nejsrdečnějšího přijetí a bratrské péče v klášteře servitů ve Vídni, kde P. Sosteneus Maria Pfeifer roku 1952 pokojně v Pánu skonal. Tady našel v klášterní hrobce i místo svého posledního odpočinku poblíž obětního oltáře (v originále "nahe dem Opferaltar" - pozn. překl.). Na tom katechetově hrobě se dá vzpomenout s útěšnou vděčností slov Páně:
"A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá." (Matouš 18, 4)


Glaube und Heimat, 1981, s. 11-13

Nivard Maria Fuchs OSM (tj. z řádu služebníků Mariiných), autor předchozího textu, se podle českobudějovického diecézního "directoria" z roku 1939 narodil jako Karl Fuchs ve Štiptoni blízko Nových Hradů dne 16. ledna 1913. Na archu sčítání lidu z roku 1921 zaznamenal ovšem Karlův otec Franz Fuchs, rolník na štiptoňském stavení čp. 39 (*20. listopadu 1873), syn Johanna Fuchse a Kathariny, roz. Pascherové ze Štiptoně čp. 15 (*20. července 1882), jako rok synova narození letopočet 1912. Děd z otcovy strany Gregor Fuchs (*18. února 1791) měl za ženu Marii, roz. Krauskopfovou rovněž ze Štiptoně, a tak bychom mohli jít za Fuchsovými z čp. 39 dál do minulosti až někam k druhé půli 17. století. Karl Fuchs vstoupil do řádu servitů dne 28. srpna roku 1930 a přijal kněžské svěcení 17. července osudového roku 1938. Působil zprvu v Nových Hradech, po připojení pohraničního území k nacistické říši byl povolán k wehrmachtu jako sanitář. Po válce se ocitl v tyrolském Innsbrucku jako magistr, převor a farář, v roce 1959 byl jako převor a farář povolán do štýrského města Frohnleiten. Šest let nato ho řád přeložil do kláštera sv. Karla při tyrolské obci Volders ve východních Alpách, kde působil jako převor a profesor náboženství a kde 17. srpna 1994 i skonal a je pochován. Vzpomínka na působení novohradských servitů (1677-1945 a 1991-2006) je už dnes součástí historie města, kde v klášteře Božího milosrdenství (dříve klášter sv. Petra a Pavla) od roku 2006 působí v duchu svých předchůdců misijní společenství Rodina Panny Marie.

- - - - -
* Štiptoň, Nové Hrady / Nové Hrady / † † † Volders (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Úmrtní lístek
Zpráva o úmrtí na stránkách krajanského měsíčníku
Rozrod při jméně dědově zaznamenává i jeho předky na stavení čp. 39 ve Štiptoni
Záznam novohradské křestní matriky o narození otcově ve Štiptoni čp. 39

zobrazit všechny přílohy

TOPlist