logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

INGE FRIEDRICHOVÁ

Pátrání po šumavských předcích

Je to napínavější než jakýkoli detektivní román!
To byla má odpověď na otázku zástupce šéfredaktora týdeníku Passauer Bistumsblatt, proč se už po léta zabývám pátráním po svých předcích. Ten pán se dozvěděl o mých pokusech a chtěl článkem ve zmíněném týdeníku učinit jeho čtenářům známějším a lákavějším, poněvadž tak budou navíc ušetřeny dalšího otevírání a přímého nahlížení vzácné knihy biskupského archivu. Lidé budou v nich moci hledat přímo na internetu a ušetří se i na službách personálního obsazení instituce.
Vyvstává na tomto místě otázka, jakou roli pro mě mohl hrát archiv pasovského biskupství, když přece moji předkové (myslím si to alespoň) pocházejí ze Šumavy a já sama jsem se tam také narodila.
Brzy jsem zjistila, že byly tenkrát hranice poměrně "propustné" a že se lidé z obou stran (v originále "von hüben und drüben" - pozn. překl.) spolu nejen navzájem setkávali, nýbrž i ženili a vdávali.
Udivovalo mne, jak se kdysi takový ženich a taková nevěsta vůbec mohli jeden s druhým seznámit, když přece nemohli jako dnes urazit autem či vlakem i docela velké vzdálenosti. Byli přece odkázáni tak nejvýš na koňský povoz nebo sáně s koňskou zápřeží. Dá se předpokládat. že se mnohé páry k sobě dostaly zásluhou zprostředkovatele sňatků, řečeného u nás "Schmuser" (v němčině znamená "schmusen" tolik co "lichotit" či "žvanit", což by odpovídalo českému "kecat", výraz pro ti osobu však v češtině zněl "družba" či také "zváč" nebo "tlampač" - pozn. překl.), který často smlouval svazek těch, kteří se předtím vůbec ani neznali (v originále "und so einander ,zuabrocht‘ werden, ohne dass sie sich vorher kannten" - pozn. překl.).
Já sama jsem tak musela mnohokráte hledat ženichy či nevěsty mezi svými předky v pasovské databázi "matricula" (ať už šlo např. o Breitenberg, Zwiesel, Freyung, Lackenhäuser…).
To přirozeně nebyly ty jediné prameny, v nichž jsem pátrala po svých předcích a byla ve svých nálezech i úspěšná. O tom všal více později.

Jak to začalo s mým pátráním po předcích?
Moje přítelkyně, se kterou se přátelím už 35 let a jejíž rodina z matčiny strany pochází rovněž ze Šumavy (Krásná Hora u Českých Žlebů /v originále "Schönberg bei Böhmisch-Röhren" - pozn. překl.), chtěla zpracovat rodokmen. Poprosila mě o pomoc při vyhledávání dat, se kterým jsem také horlivě započala.
V té době mi postupně přišlo na mysl, že bych nemusela pátrat jen po předcích své přítelkyně, když mám přece i já ty své, kteří by mne mohli zajímat.
Moje maminka, narozená v roce 1907 v Radvanovicích (v originále "in Schillerberg" /jde o ves dnes zcela zaniklou/, a to 7. března jako dvojče spolu se svým bratříčkem Franzem, který zemřel ještě téhož dne, zatímco ona byla dne následujícího pokřtěna v kostele sv. Anny v Českých Žlebech kooperátorem Johannem Stürzlem na jméno Maria /Theresia/ Schuster - pozn. překl.), zemřela roku 1994 ve věku 87 let. Nemohl jsem se jí už tedy zeptat, co věděla, resp. vědět mohla. Napadlo mne však, že si léta předtím vedla malý sešitek, kam si zaznamenávala všechno, co jí o naší rodině připadalo pamětihodného.
Našla jsem skutečně tento "klenot" a začala jsem s příbuznými, kteří tam byli uvedeni (z větší části jsem je vůbec neznala) navazovat kontakt. Něco se tak už podařilo realizovat, ale dál nazpátek jsem nepokročila.
Jednou mi kdosi doporučil, že šumavské matriky se uchovávají v někdejším zámku knížat Schwarzenbergů v Třeboni nedaleko od Českých Budějovic (v originále "in Trebon /hinter Budweis gelegen/" - pozn. překl.) a že se tam dá do nich i nahlédnout. Rozhodla jsem se tam zajet, obstarala jsem si jízdenku a zamluvila pokoj v třeboňském hotelu. Dodatečně je mi jasné, že pátrání po předcích na tento dost nákladný způsob by mi určitě zabralo deset let nebo i víc!
Když jsem nějakých pár dní před svou plánovanou cestou do Třeboně hledala na internetu otevírací doby archivu, padl mi zcela náhodně do oka titulek Digitální archiv (s podtitulem ... přijďte kdykoliv" - pozn. překl.). Nevěřila jsem svému zraku!
Matriky, které jsem chtěla prohlížet na místě v Třeboni, se daly najít digitalizované na internetu. Nedokázala jsem to pochopit!
Hned jsem stornovala jízdenku i zamluvený hotelový pokoj a osud nabral obrátky (v originále "und das Schicksal nahm seinen Lauf" - pozn. překl.).

Každý začátek je těžký
Zpočátku jsem ještě netušila, jakého rozsahu a času, natož jakých těžkostí si mé hledání bude vyžadovat. Mělo trvat léta!
Naštěstí jsem už byla na penzi a mohla jsem si takříkajíc "na celou tu věc kleknout" (v originále "in die Sache ,hineinknien‘", česky se dá říci i "na něco si zasednout" - pozn. překl.).
Nejprve jsem se musela obeznámit se systémem "digitálního archivu" a navyknout si na kdysi obvyklé a zčásti velice těžko čitelné písmo (rozuměj matričních záznamů - pozn. překl.). O žádoucím návyku se snáz hovoří, než aby ho člověk docílil a zabralo mi to věru pěknou chvilku! Můj osobní dojem je, že zejména před rokem 1800 mělo písmo jakousi špatnou, z našeho hlediska "nedbalou" (v originále "schlampige" - pozn. překl.) podobu, jako by pisatelé či přímo písaři (v originále "die Schreiber" - pozn. překl.) měli s největší pravděpodobností vadný zrak (např. kvůli cukrovce), jistě nezbytné brýle však nebyly tak docela samozřejmostí a – ta myšlenka se vtírá nad mnoha záznamy – alkohol nehrál zrovna nepodstatnou roli.
Přinejmenším zprvu mi činilo velké těžkosti číst jména osob a míst. Mnohdy trvalo hodinu i víc rozluštit jedno jediné osobní či místní jméno. Nezbývalo mi často nic jiného, než hledat nějaké neidentifikovatelné písmeno v jiných slovech, tj. také na následujících stranách srovnávat písmena těm záhadným podobná a tímto způsobem konečně dojít k jakémusi výsledku. K tomu lze přičíst, že mnohé (až příliš mnohé) matriční záznamy během desítek let svého uchovávání velice utrpěly, vybledly či byly znečištěny vodními i jinými skvrnami. Mnohé mezery v rodokmenu mých předků vznikly takovými "zhanobeními".
K veškeré smůle chybějí v mnoha matrikách celé strany. Buď je v minulosti někdo vytrhl nebo byly opomenuty při digitalizaci. Mnohdy sice jedna strana chybí, zato následující je k dispozici dvakrát.
Celkem vzato je však celý třeboňský projekt pod názvem Digitální archiv věcí naprosto úžasnou, a pokud vím, i první svého druhu. Databáze Matricula pasovského biskupství přišla později, je ovšem v systému lépe promyšlená a také snadněji přístupná.

Čím a kde jsem začala?
Rozhodla jsem se ze všeho nejdříve propátrat předky z matčiny strany (a u nich pak jejich předky také z jejich otcovy strany). Pocházeli
z Knížecích Plání, z Radvanovic a z Kvildy
(v originále "aus Fürstenhut, Schillerberg und Außergefild" - pozn. překl.) a byli to oni, kdo přišli první na řadu. Otec mé maminky, tedy můj dědeček Anton Schuster se narodil na Knížecích Pláních roku 1872 (bylo to přesněji 9. října na tamním stavení čp. 34 tamnímu podruhovi /v originále "Inwohner"/ Gabrielu Schusterovi /synu chalupníka Augustina Schustera ze stavení čp. 62 a Thekly, roz. Pankratzové z bavorského už Zwieselu/ a jeho ženě Katharině, dceři podruha Georga Seblitschky /má být zřejmě "Selbitschky"/ a Kathariny, roz. Harantové z Bučiny /v originále "Buchwald"/ čp. 7 - pozn. překl.) a oženil se v roce 1901 (pozdější přípis na záznamu křestní matriky farní obce Knížecí Pláně uvádí den 16. července 1901 jako datum vystavení křestního listu nejspíš k oné svatbě, která se konala o měsíc později 16. srpna roku 1901 v kostele sv. Anny v Českých Žlebech - pozn. překl.) s Marií Zischkovou z Radvanovic (ženich má uvedeno jako své tehdejší bydliště "Pumperle" /dnes Řasnice/ čp. 19, nevěsta, psaná v matrice "Maria Ziška" /i s tím háčkem/ byla dcerou Franze Zischky /v matrice "Franz Zischka" a je tu tak i vlastní rukou podepsán/, chalupníka v Radvanovicích čp. 26 a Theresie, roz. Kasparové z Krásné Hory čp. 12 - pozn. překl.). Tam v Radvanovicích se i usadili a narodilo se jim 6 dětí, z nichž dvě zemřely už v kojeneckém věku. Anton Schuster, tedy můj dědeček, padl v první světové válce roku 1917 v Bělehradě (v originále "in Belgrad" - pozn. překl.). Vlastním opis úmrtního listu z Bělehradu s udáním čísla hrobu na bělehradském c.k. vojenském hřbitově.
Tak se ocitla moje babička v Radvanovicích sama se čtyřmi nedospělými dětmi a malým hospodářstvím. Dnes si lze sotva představit, kolik úsilí a starostí tenkrát obnášela za nepříznivých okolností během první světové války i po ní výchova čtyř dětí, připadající osamělé matce. Moje maminka Maria, narozená 7. března 1907 (jak už zmíněno coby dvojče s bratříčkem v den porodu zemřelým - pozn. překl.), řečená "die Schuster Maritschel", byla z nich nejstarší, v roce otcovy smrti právě desetiletá. Babička dokázala přese všechno, co jí tížilo, velikou věc už tím, že tři ze svých čtyř dětí poslala na měšťanskou školu. To bylo tehdy spojeno s vysokými náklady a vůbec to nebylo nijakou samozřejmostí. Také moje maminka směla navštěvovat měšťanku v Prachaticích stejně jako učitelský ústav v Českých Budějovicích a byla po mnoho desetiletí až do roku 1972 učitelkou. Také ostatní tři děti, tři chlapci, dosáhli solidních povolání a zastali v životě jejího muže. Všichni stejně jako moje maminka už zemřeli.
Na snímku, zachycujícím maminku v penzionátu prachatické měšťanské školy (viz obrazová příloha - pozn. překl.), vidíme dívky oblečené velmi často v šumavském "dirndlu", jejich účesy pak mají často zajímavou, z dnešního hlediska dokonce místy až dobrodružnou podobu!
Jak už zmíněno, měla moje maminka tři bratry. Ten nejstarší z nich, Emil, se dostal po vyhnání do Hesenska, nejmladší Anton, otcův jmenovec, strávil svůj život ve Vilshofen an der Donau a zemřel v roce 2011 šestadevadesátiletý u své dcery ve Frankfurtu nad Mohanem. Maminčin "miláček" mezi bratřími (v originále "der ,Lieblingsbruder‘ meiner Mutter" - pozn. překl.), Pepi Schuster, povoláním drogista, zemřel roku 1944 ve vojenském lazaretu v Brně (v originále "im Lazarett in Brünn" - pozn. překl.). Rok předtím se oženil do Haidmühle a v roce jeho úmrtí se mu narodila dcerka, kterou ovšem už nikdy nespatřil.
Vlastním po něm jeden dokument, který se v této formě nadále neužívá, dá se však snad srovnat s dnešním policejním výpisem z trestního rejstříku. Je nadepsán "Wohlverhaltunszeugnis" (tj. "Osvědčení o dobrém chování" - pozn. překl.) a byl vystaven v Pumperle (od 1. ledna 1949 přejmenovaném na Řasnici - pozn. překl.) 10. listopadu roku 1937. Sedm let poté, co mu byl tento dokument vydán, "Pepi" daleko od svého domova zemřel.
Moje maminka se, nevím jak, dověděla, že Pepi v brněnském lazaretu těžce raněn bojuje se smrtí. Chtěla bezpodmínečně tohoto z bratří, se kterým se vždycky cítila spjata nejvíc, ještě jednou vidět a kdyby to bylo možné, nějak dopravit domů. Zjistila si, jak by se z Vimperka (v originále "aus Winterberg" - pozn. překl.), kde tehdy žili mí rodiče a moje sestra (rok před narozením autorky textu - pozn. překl.), mohla dostat vlakem do Brna. Byl prosinec a maminka jela už se mnou těhotná (v originále "ging mit mir schwanger" - pozn. překl.).
Železniční spojení sice vyhledala, ale příbuzní a známí ji naléhavě odrazovali od toho, aby takovou cestu v zimě a "nacházejíc se v požehnaném stavu" (v originále "und ,in gesegneten Umständen befindlich‘" - pozn. překl.) podstoupila. Byla varována, že v okolí Brna stojí už Rusové před branami a nijakým zpátečním vlakem se už odtud domů odjet nedá. S těžkým srdcem nakonec od výpravy do Brna upustila. Následně se maminka dověděla, že by plánovaným vlakem tak jako přijela příliš pozdě. Pár dnů předtím, než by se tak stalo, totiž Pepi v lazaretu skonal.
Po této odbočce k dětem mého dědečka Antona Schustera, resp. do dětských a mladých let mé maminky a k jejímu zážitku s bratrem na konci války zase nazpět do Knížecích Plání.
O mém pradědu Gabrielu Schusterovi, narozeném roku 1832 v Knížecích Pláních, podruhé ženatém od roku 1870 s Katharinou Selbitschkovou z Bučiny (přišel na svět 22. března ve stavení čp. 10 v Knížecích Pláních a byl den nato v tamním kostele farářem Thomasem Pangerlem i pokřtěn, poprvé se oženil ve Vimperku 11. dubna 1864 s Annou Bauerovou, dcerou tesařského tovaryše Josefa Bauera z vimperského předměstí čp. 110 a Rosiny, roz. Pimmerové z Vimperka – město čp. 41, poté co jeho první manželka 16. ledna 1868 při těžkém porodu ve 30 letech zemřela, oženil se podruhé 7. února roku 1870 v rodných Knížecích Pláních s Katharinou Selbitschkovou a oddávajícím knězem byl opět jako při jeho křtu týž farář Thomas Pangerl - pozn. překl.), jsem dokázala shromáždit všechna nezbytná data. Z vyprávění ovšem se mi o něm nic nedoneslo. Jeho život byl přece jen časově příliš odlehlý.
Při jednom výletě do Knížecích Plání v květnu roku 2010 s mými syny, tehdy dvouletého vnuka na zádech (v originále "huckepack auf den Schultern" - pozn. překl.), pochodovali jsme cirka čtyři kilometry pěšky na Bučinu k nově upravenému hřbitovu v někdejších Knížecích Pláních. Pátrali jsme tam po hrobech Schusterů a Selbitschků. Na záznamech z třeboňského digitálního archivu (v originále "DAT /Digitalarchiv Trebon/" - pozn. překl.) jsem o Schusterových našla pouhých pár záznamů, o Selbitschkových zato velice mnoho. Musela to být velká, široce rozvětvená rodina. Nenašli jsme v Knížecích Pláních nijaký hrob Schusterů, ale dva s příjmeními Selbitschka. S křestními jmény jsem si poradit nedokázala, jakkoli byli ti zesnulí se mnou nějak určitě příbuzní. Moje prababička byla přece dívčím jménem Selbitschková, její otec se jmenoval Georg Selbitschka.
Během pátrání po linii mých předků příjmením Selbitschka (Katharina, Georg, ještě jednou Georg, Johann, Jakob, Vitus, Matthias) jsem zjistila, že toto příjmení kdysi a především ve Stachách (také ve Staších, v originále "in Stachau" - pozn. překl.), odkud Selbitschkovi původně vzešli, znělo ryze česky. Psalo se před rokem 1800 (časově i místně ovšem proměnlivě) Selvička s háčkem nad písmenem "c". Teprve později se v písmu i v řeči poněmčilo.
Přivdané ženy Selbitschků v linii mých předků pocházely mj, z Bučiny (Harantová), ze Stach (Schwarzová, Stroblová, Wastlová, Hanslová).
Byla to opravdu obzvláštní atmosféra na onom hřbitově po celý čas jen s tou naší samotinkou (v originále "mutterseelenallein" - pozn. překl.) čtveřicí na Božím poli. Zdálo se, jako by čas zůstal s námi ustrnulý stát. Zejména hluboce zasaženi jsme stanuli před velikým křížem, vztyčeným v místě, kde kdysi na Knížecích Pláních stával kostel (položení základního kamene se událo roku 1861 a 27. ledna 1864 byl kostel slavnostně zasvěcen sv. Janu Křtiteli - pozn. překl.).
Jaké jen barbarství prostě zbořit kostel a nechat zpustnout hřbitov! Bohudíky bylo v posledních letech alespoň zčásti napraveno to, co napáchalo minulé bezpráví.
Prostřednictvím záznamů o Gabrielu Schusterovi a jeho předcích jsem zjistila, že dávnější Schusterové pocházeli všichni z Kvildy:
Augustin, Martin, Johann Adam, Nikolaus. Ten nejstarší se jmenoval Adam Schuster a narodil se někdy kolem roku 1600.
Moji synové a já jsme jednou zavítali i na Kvildu. Místní hřbitov už neexistuje, zbyl po něm jen pamětní kámen za kostelem a spousta trávy. Také kostel, který dnes v Kvildě stojí, nevypadá stejně jako ten, který tu býval za časů mých předků. Ten byl zbudován v roce 1765 (třináct let předtím se na Kvildě narodil můj předek Martin Schuster) a vyhořel roku 1889. Byl nato postaven v jiném slohu. To jsem si trochu zklamána přečetla na tabuli při vchodu do kostela. Byla bych se v něm ráda na půlhodinku posadila a objevila auru starého kostela, stojícího tu v dobách mých předků.
Část Kvildy (s tehdejšími domovními čísly 4 a 5), v níž moji dávní Schusterové žili, se už nedochovala, jak jsem se ostatně dočetla v jedné knize o Kvildě.
Přivdané ženy Schusterů v linii mých předků pocházely mj. z Radvanovic (Zischková), z Bučiny (Selbitschková), ze Zwieselu (Achatzová), z Rejštejna (v originále "aus Unterreichenstein" - pozn. překl.) (Hostreiterová), ze Stach (Kramlová), ze Schönbergu u Grafenau (Rusaniová či Rusamová).
Záznamy o Kvildě z let 1784-1909 lze najít v třeboňském Digitálním archivu samostatně, před rokem 1784 patřila však Kvilda k Rejštejnu, resp. ještě předtím ke Kašperským Horám (v originále "zu Bergreichenstein" - pozn. překl.), oběma v okrese Plzeň.
Nalezla jsem tedy své kvildské předky z doby před rokem 1784 nikoli už v třeboňském Digitálním archivu, nýbrž v archivu Porta fontium, bavorsko-českých webových stránkách (v originále "Netzwerk" - pozn. překl.).
Záznamy v tomto digitálním archivu jsou relativně úplné, opravdu dobře čitelné a pro mě velice poučné.
U dětí Adama Schustera z Kvildy (které je v té době, kdy žil, třeba hledat, jak už zmíněno, v kašperskohorských matrikách, existuje však mezera vletech 1632-1659, kdy zřejmě v důsledku třicetileté války a zmatků po ní záznamy o Kvildě chybějí.
V jednom rukopisném dokumentu z této doby píše jeden farář (podle smyslu jde o kněze), že musí rychle ještě zapsat pár narození a křtů a pak rychle zmizet do daleka, poněvadž Švédové tu budou každou chvíli…
Teprve od roku 1659 už jsou zase záznamy o Kvildě průběžně k dispozici.

Zischkovi
Předky mého dědečka z matčiny strany, totiž Schusterovy z Knížecích Plání a z Kvildy jsem našla po mnoha týdnech (vedle dětí a jejich partnerů v manželství i dětí jejich). Teď jsem chtěla najít i předky mé babičky z matčiny strany (tj. Marie Zischkové z Radvanovic, manželky Antona Schustera z Knížecích Plání).

Zvědavost mne už nenechala v klidu
Nejpozději v tomto časovém bodě jsem si uvědomila, že pátrání po mých předcích se stalo takřka náruživostí. A náruživost znamená, že člověk už nedokáže přestat. V mém případě to znamenalo, že jsem při nalezení někoho z mých předků bezpodmínečně – a to hned – musela vyhledávat také jeho rodiče včetně údajů o čase a místě jejich narození. Nedokázala jsem to odložit na následující den, ale musela jsem to zjistit okamžitě, byť už se ručička na hodinách chýlila k půlnoci. Došlo to občas dokonce tak daleko, že jsem s pátráním přestala až za ranního svítání, poněvadž to (pro mě) jinak nebylo možné. Zjistila jsem mnohdy až poměrně pozdě, že přece jen už nejsem tak fit, jak by to vlastně bylo zapotřebí. Jednou se mi z té příčiny stalo, že jsem kolem čtvrté hodiny ranní pro totální přepracovanost zapomněla všechno to, co jsem vypátrala, také uložit. Následujícího dne bylo nutno se vším začít takříkajíc od nuly.
Ta náruživost mne pronásledovala po celý čas mého pátrání, což pravděpodobně ten, kdo se jako já vydá stejnou cestou, dokáže prožít se stejnou intenzitou (v originále "nachvollziehen kann" - pozn. překl.).

***
Moje babička Maria Zischková (1880-1958), provd. Schusterová, byla jedním ze 7 dětí, z nichž 3 zemřely už v kojeneckém věku. Byla dcerou Franze Zischky z Kunžvartu (v originále "aus Kuschwarda", jde ovšem o dnešní Strážný - pozn. překl.) a Theresie Kasparové z Krásné Hory u Českých Žlebů. Jejich předkové z doby před rokem 1811 pocházeli z Lackenhäuser (místní část Schimmelbach, příjmení Krieg), musela jsem po nich tudíž pátrat v pasovském biskupském archivu matricula, kde jsem se propracovala až někam k roku 1789.
Z těch čtyř dětí Franze Zischky, které přežily, jsem znala jen svou babičku Marii. Teprve mé pátrání mi podalo informaci o její sestře Karolině a obou bratrech jmény Wenzel a Franz. Ten vposled jmenovaný zemřel ve věku 61 let (*29. ledna 1882 v Radvanovicích čp. 26 - pozn. překl.) ) na následky železniční nehody. Byl říšským komisařem u Říšské dráhy (v originále "bei der Reichsbahn" /RB/ - pozn. překl.). Když v roce 1943 cestoval při výkonu služby vlakem ve Štýrsku, došlo blízko města Bruck an der Mur (česky se mu říkalo "Most nad Murou" - pozn. překl.) ke srážce a vykolejení vlaků. Mému prastrýci spadl z police se zavazadly na hlavu kufr takovou silou, že to (buď ihned, anebo o něco později) mělo za následek jeho smrt (přípis v křestní matrice farní obce České Žleby uvádí datum úmrtí 24. dubna 1943 Steindorf a.O. /zřejmě Steindorf am Ossiacher See/ a také už z roku 1910 změnu psaní příjmení ze "Žiška" na "Zischka" - pozn. překl.).
Jeho jediný syn, Dr. Heinz Zischka (1921-2001), byl tehdy stár ne více než 22 let, vydal se však odvážně vlastní cestou, vystudoval práva, stal se soudcem a později prezidentem senátu štýrského a korutanského vrchního zemského soudu (v originále "Senatspräsident des Oberlandesgerichts von Steiermark und Kärnten" - pozn. překl.). Byl nositelem velkého zlatého čestného odznaku spolkové země Štýrsko a velkého stříbrného čestného odznaku Rakouské republiky.

Zischkovi s předky z Radvanovic
Rodina Zischkova žila (viděno časově nazpět dozadu) nejprve více než dvě generace v Kunžvartu. Otec mé babičky Franz Zischka byl krejčím a později rolníkem v Radvanovicích, její dědeček Wenzel byl učitelem v Kunžvartu, jeho otec Joseph pak byl rovněž učitelem, ale v Dubu u Prachatic, kde vedle toho působil i v roli kostelníka, což bylo ovšem tehdy něčím naprosto obvyklým.
Matriční záznamy o Kunžvartu začínají teprve rokem 1784, předtím je třeba hledat ve Volarech (v originále "unter Wallern zu finden" - pozn. překl.). Městys Dub u Prachatic (před rokem 1784 nutno hledat v matrikách farní obce Bavorov) jsem si nejprve zaměnila se vsí Dubné blízko Českých Budějovic a nenarazila jsem proto hned na Zischkovy, které jsem hledala a po nichž jsem pak bohužel nějaký čas pátrala marně.
Stopa Zischkových vedla poté dál nazpět do Bohunic (v originále "nach Bohonitz" - pozn. překl.) 13 km na sever od Prachatic, vsi matrikami příslušející k farní obci Předslavice, až nazpět k roku 1731. Poněvadž u záznamu o svatbě Matthiase Zissky v tom roce nebyli uvedeni jeho rodiče, dalo se o jeho předcích jen dohadovat (v česky psaných záznamech předslavické oddací matriky ovšem, kde bývá "Pocztiwy Mladenecz" zpravidla doprovázen údaji o rodičích, se u místního určení "Z Bohonicz" mládencovo jméno autorkou údajně tu nalezené opravdu nevyskytuje a ani jmenný index předslavických farníků, který sestavil k předchozímu svazku matriky /1655-1706/ v červenci roku 1938 kněz a archivář František Teplý /1867-1945/, "rodák marčovický" podobné příjmení nezná - pozn. překl.). Zato matrika farní obce Vlachovo Březí ("Matrika Křtěných w chrámu Páňe/!/ Wlachobřezském" - pozn. překl.) uvádí roku 1703 ho v zápisu o jeho zdejším křtu.
(ten český zápis zní doslova takto:

28. huius (téhož měsíce - pozn. překl.)
z Butko
wa:
Okřtěno odemnie poctiwe ditie
Mattauss Otce Jozeffa Zyssky
Matky Magdaleny. Kmotr: 1. Ji=
řik Křizek z Březý. 2. Kateřina
Hutnikowa z Březý. - pozn. překl.)

Vlachovo Březí (ani Budkov - pozn. překl.) nedělí od Předslavic nijak velká vzdálenost. Mohlo by to tedy souhlasit. Pokračování ohledně předků prostě není založeno na nijaké jistotě a je tudíž pouhou spekulací. Pokud by se ta spekulace stala oprávněnou, byla by řada předků doplněna o jména Josef Ziška a Jiří Ziška (v originále "namens Joseph Zischka und Georg Zischka" - pozn. překl.) až k roku 1669 a já jsem v tom směru pátrala i dál. Jenže v rešerších takového druhu by neměly mít dohady a byť i značné pravděpodobnosti nijaké místo. Jednoduše je třeba smířit se s tím, že se mnohdy dojde až k nějakému určitému, prokazatelnému záznamu a hledání oním posledním jistým výsledkem definitivně končí (pokud by tomu tak bylo, pak ono příjmení, podle Karla Titze a jeho práce "O původu jména Žižka" z roku 1924 /věnoval se jí téhož roku s výhradami i časopis "Naše řeč"/, odvozené od křestního jména "Zikmund" /Zich, Ziška atd./ stojí na konci i našeho "českého" zkoumání - pozn. překl.).

Jazykové zvláštnosti
V Dubu, v Bavorově, v Předslavicích a ve Vlachově Březí bylo pro mne hledání opravdu obtížné, poněvadž záznamy jsou tu psány zčásti v latině, převážně však v českém jazyce. Chvíli trvalo, než mi došlo, cože v němčině znamenají slova jako syn, dcera, otec, matka, manželka či porodní bába…
Kromě toho mělo i mnoho křestních jmen na Šumavě v užším slova smyslu (v originále "im tieferen Böhmerwald" - pozn. překl.) v převážně českých či jazykově smíšených územích tehdy podobu pro nás trochu jinou:
Mathias znělo tehdy Mattausch, na jiném místě také Matěj, Georg býval Jiří (také Jiřík - pozn. překl.), Johann i Jan, Wenzel i Václav, Franz i František, Katharina i Kateřina
Bylo mi rovněž nápadné, že v převážně německojazyčných oblastech se psávala křestní jména v latinských záznamech ve své latinské podobě, tj. Jakob jako Jakobus, Anton jako Antonius, Lorenz (česky Vavřinec - pozn. překl.) jako Laurentius atd. Latina byla používána v matrikách všeobecně snad i jako výraz hluboké lidové zbožnosti a spojení se světci a nebeskými patrony.
Objevila jsem také, že v úmrtních matrikách (zejména v rozmezí let 1700-1800) jsou psána příjmení zesnulých žen mnohdy s připojenou latinskou koncovkou: Tauberiana, Großiana, Fastneriana, Aleschiana, Prieschenkiana, Ederiana…
Latina byla sice oním jazykem, ale faráři byli těmi, kdo to vše zapsali.
Bohudík mi bylo dopřáno, lépe řečeno jsem byla nucena se až do maturity učit latinské řeči (rozuměj už v poválečné Spolkové republice Německo - pozn. překl.), pročež mi latinsky psané matriky celkem vzato nezpůsobovaly nijaké potíže, zato ty české! Litovala jsem, že už nežije moje maminka, poněvadž ta na prachatické měšťance měla ještě češtinu jako povinný předmět.

***
Co se toho týče, mám dosud v dobré paměti, že moje maminka alespoň do jisté míry češtinu až do vysokého věku nikdy úplně nezapomněla.
Když jsme jednou, po otevření hranic, navštívili jednu z jejích někdejších učitelských štací (myslím, že to byla Kubova Huť /originále "es war Kubohütten" - pozn. překl./), chtěla vědět, kde kdysi stávala malá škola, ve které učila. Nenašla ji, "es ist jetzt alles ganz anders" (tj. "je to teď všechno jinak" - pozn. překl.), jak prohlásila rozčileně. Najednou oslovila jen tak nazdařbůh nějakého muže a, je to k nevíře, učinila tak česky! Rozpovídali se spolu, jako by těch 60 let mezitím vůbec neuběhlo! A vida, ten člověk jí dokázal říci, co potřebovala vědět: na místě někdejšího jejího učitelského působení, tj. neexistující už budovy německé školy, stojí teď areál místní mateřské školy. Není divu, že nemohla najít, co hledala.

***
Poněvadž já česky neumím a maminky se už zeptat nemohu, musela jsem se mnohdy obrátit na česko-německý slovník, který je součástí třeboňského digitálního archivu, ve kterém se ovšem všechna potřebná slova k nalezení nejsou.
Při pátrání po předcích příjmením Zischka jsem si musela dávat obzvláštní pozor. Na celé Šumavě je Zischků mnoho, aniž bych samozřejmě věděla, zda jsou se mnou příbuzní či nikoli.
Nějak asi ano. Nesmím podlehnout záměně s příjmením Zíka, které se také často a všude vyskytuje. To bych snadno zbloudila na falešnou stopu!
Přivdané ženy Zischkových v mé rodové linii pocházely mj. z Krásné Hory (Kasparová), z Radvanovic (Matheová), z Husince (Pehelová), z Bavorova (Zelenková), z Tourova (Šímová) (v originále "aus Taurov /Schima/" - pozn. překl.).

***
Radvanovice, České Žleby a Kunžvart
Bylo to někdy počátkem nebo vprostřed šedesátých let (rozuměj dvacátého století – pozn. přeekl.), když jsme se moje matka, moje sestra, můj bratranec Emil z Hesenska (jeho rodina byla při vyhnání "deportována" vlakem do Hesenska a tam jsou dnes ještě téměř všichni včetně části jejich potomků) a já rozhodli navštívit starý domov na Šumavě. Bylo tehdy nutno obstarat si vízum, už ale nevím, jakým způsobem se nám to podařilo. Chtěli jsme hlavně udělat radost mamince. V jejích vyprávěních přišla vždycky znovu řeč na České Žleby (vyprávěla častokrát o tamním posvícení u sv. Anny (v originále "vom ,Annatag‘" - pozn. překl.), Radvanovice a Kunžvart (říkala vždycky Kuschwatti). Moje maminka a babička se narodily v Radvanovicích, jedna prababička a její předkové pocházeli z Krásné Hory a Zischkovi přišli z Kunžvartu, což jsem z větší části nevěděla.
Rádi bychom navštívili Radvanovice, které ovšem ležely (a také pod tím českým jménem zanikly - pozn. překl.) v tehdejším hraničním pásmu, tj. v zapovězeném vojenském prostoru, který byl každému západoněmeckému občanovi něčím naprosto "tabu" .

***
O téměř dvacet let později však, po otevření hranic, jsme Radvanovice, resp. to, co po nich zbylo, shlédnout mohli. Místo leží naproti Haidmühle, bavorské obce vzdálené odtud 1 až 2 kilometry vzdušnou čarou. Ani jediného stavení, ani jediné stáje, ani jediné stodoly, jen křoviny a divoce rostoucí stromy. Mezi nimi ovšem patrné základové zdi jednotlivých selských dvorců (v originále "die Grundmauern einzelner Gehöfte‘" - pozn. překl.). Naprosto deprimující. Moje maminka mohla jen přibližně naznačit, kde kdysi stál její rodný dům. Za této návštěvy počátkem devadesátých let jsme na hřbitově v Českých Žlebech hledali hroby Schusterových a Kasparových. Nenašli jsme žádný, hřbitov byl zpustlý a náhrobky, které se zachovaly, ležely poházeny kolem dokola. Zda ještě stál kostel, ve kterém mnoho mých předků z rodu Schusterů a Kasparů přijalo křest a vstoupilo do svazku manželského, si už nedokážu vzpomenout (v devadesátých letech dvacátého století už téměř třicet let neexistoval: byl totiž vyhozen do povětří v roce 1966 - pozn. překl.). Dosud však stála škola, do které chodilo mnoho dětí zmíněných už rodů Schusterových a Kasparových.
Když jsem už v novém století asi před čtyřmi roky (tj. někdy v roce 2012 - pozn. překl.) navštívila České Žleby znovu, bylo na hřbitově znát dílo nápravy. Tentokrát jsme mohli spatřit náhrobek jednoho z našich předků, totiž Franze Kaspara. Kámen byl už zpříma vztyčen a hrob zbaven plevele. České Žleby však měly, jak jsem musela konstatovat, před přibližně 25 lety přinejmenším dvakráte tolik domů jako teď před čtyřmi lety! Nebo mi to snad připadá až dodatečně? Kostel už v každém případě neexistuje, budova školy ještě stojí (učilo se na ní do roku 1974 a od roku 1945 až do konce byla vedena její česky psaná kronika, která hned na začátku uvádí, že "obec není určena k osidlování" - pozn. překl.).

***
Tehdy však, uprostřed šedesátých let (šlo o srpen roku 1965 - pozn. překl.), jsme mohli, když už ne do Radvanovic a Českých Žlebů, zavítat přece jen alespoň do Strážného (v originále "nach Kuschwarda", ještě v roce 1953 znělo české místní jméno obce Kunžvart, teprve koncem padesátých let došlo k jejímu přejmenování - pozn. překl.).
To, co nás tam očekávalo, dá se jen těžko popsat.
Když jsme vystupovali z auta, hořel kostel ve Strážném jasným plamenem. Kostelní věž jsme neviděli. Zhroutila se sama sebou nebo byla odpálena? Pro samý hustý čmoud a dým v poměrně velké výšce jsme ani nedokázali rozpoznat, zda střecha kostelní lodi vůbec ještě drží pohromadě. Z kostelních oken většinou už vyražených a beze skel šlehaly obrovské plameny, šířící hrozivý pach a ohlušující praskot, zřejmě vydávaný právě posledními zbytky zasklených oken. Co jiného mohly ty jednotlivé, v nepravidelných odmlkách se ozývající detonace znamenat? Stáli jsme zcela šokováni spolu se stovkami povykujících místních čumilů před tím příšerným spektáklem a nemohli jsme uvěřit tomu, co se tu stalo. Už si ani nepamatuji, jak dlouho jsme tam vlastně pobyli a mlčky, zoufale a nechápavě přihlíželi dílu zkázy.
Jen moje matka si pro sebe bez přestání mumlala: "O meiners Seel, o meiners Seel!" (tj. "Ach duše moje, ach duše moje!" - pozn. překl.)
Já sama jsem přitom úplně zapomněla zachytit ten truchlivý děj svým tenkrát novým fotoaparátem.
Bylo mi toho roku právě 20 let, ale do mé paměti se vryl onen absurdní obraz už navždycky!

Steinbrennerovi
Delší kapitolu v mém pátrání po předcích zabrali předkové z otcovy strany, tedy Steinbrennerovi. Pocházeli z Horní Vltavice, z Pravětína, z Veselky, z Vyšovatky a z Křesanova (v originále "aus Obermoldau, Gansau, Wessele, Scheiben und Kresane" - pozn. překl.). Horní Vltavice mi byla, i když toliko vágně, známa z ústního podání. O Pravětíně a Veselce, Vyšovatce a Křesanově jsem neměla nejmenšího ponětí. Myslela jsem si vždycky, že všichni Steinbrennerové pocházejí převážně z Vimperka. Velká chyba. Dokonce jich bylo v mé rodové linii výrazně míň. Dlouhý čas jsem se tedy místo nich obírala právě těmi mnoha předky z Horní Vltavice, z Pravětína, z Veselky, z Vyšovatky a z Křesanova. Šlo o časový prostor přes téměř 400 let.

***
Dlouhou řadu mnoha pokolení Steinbrennerových bylo možno tak daleko nazpět sledovat proto, že vimperské matriční záznamy dosahají až k roku 1646. V křestních matrikách se dalo pátrat skoro vždycky velice rychle. Zato v těch oddacích bylo hledání opravdu zdlouhavé, poněvadž manželské páry se nebraly pokaždé v bydlišti ženichově, nýbrž mnohdy tam, odkud pocházela nevěsta. Kdeže se mělo takové místo najít? Pátrala jsem často dlouho a zhusta marně v mnoha sousedících farnostech např. kolem Vimperka, než jsem konečně nalezla dějiště svatby a svatebního obřadu. Párkrát jsem to už vzdala a – docela náhodně – jsem přesto něco úspěšně našla, ačkoli jsem vlastně momentálně hledala věc naprosto jinou. Ten pocit štěstív podobných případech je nepopsatelný!

Horní Vltavice
Můj otec Rudolf Steinbrenner se narodil roku 1903 (přesněji 18. listopadu toho roku - pozn. překl.) v Horní Vltavici čp. 8. Jeho otec Robert Steinbrenner (*4. června 1870 ve Vimperku - pozn. překl.) tam vlastnil řeznictví, které vybudoval jeho otec Alois (*24. června 1835 v Pravětíně - pozn. překl.) po své svatbě s Julianou Schweiglovou z Vimperka (narodila se tam 23. února 1840 v domě čp. 82 na předměstí jako dcera měšťana a nájemce (v originále "Bürger und Höfler" - pozn. překl.) Ignaze Schweigla, (syna "měšťana a nájemce" Matthäuse Schweigla /Schweigela/ na téže adrese a Marie Anny, roz. Roblové z Pravětína) a jeho ženy Theresie, dcery Petera Mandla z Korkusovy Huti čp. 6 a Anny Marie, roz. Bauerové z Českých Žlebů - pozn. překl.). Řeznictví (v originále "die Metzgerei" - pozn. překl.), kde se říkalo "beim Fleischhocker" (tj. "u řezníka" - pozn. překl.) fungovalo až do konce války, kdy můj dědeček musel o překot opustit domov a majetek a zemřel už roku 1953 v "nové vlasti", která pro něho jistojistě nijakou vlastí nebyla (v originále "inder ,neuen Heimat‘, die mit Sicherheit keine Heimat für ihn war" - pozn. překl.).
Můj otec, ačkoli by nejstarším ze čtyř dětí, od začátku nechtěl řeznictví převzít a byl už před válkou a také po ní zaměstnán u pošty.
Nástupcem se tak v rodinné živnosti měl stát otcův mladší bratr Johann (*26. dubna 1905 v Horní Vltavici), který však v roce 1943 překvapivě zemřel. Krátce nato došlo tak jako tak k vyhnání a otázka dalšího provozu řeznictví se stala nadbytečnou.
Můj dědeček Robert Steinbrenner vedl, jak už zmíněno, řeznický obchod svého otce Aloise v Horní Vltavici dál až do konce války. Budova existuje až dodnes v relativně až překvapivě dobrém stavu.
Po vyhnání rodiny mého dědečka se v bývalém domě Steinbrennerových usídlili zřejmě lidé, kteří si nabytého majetku cenili, neničili ho a nenechali ho ani chátrat. Jak mi vyprávěl jeden známý, jehož příbuzní tehdy v Čechách směli zůstat, osídlili Češi po vyhnání původních obyvatel opuštěné šumavské vsi stovkami romských rodin z Moravy a ze Slovenska. Stalo se na mnoha místech (ne všude), že přistěhovalci topili nábytkem, okenními rámy, dveřmi a prkny z podlah, namísto aby se obtěžovali hledat palivové dříví v lese. Když už nebylo čím topit, táhli o dům dál. Steinbrennerových stavení zůstalo očividně takové zkázy ušetřeno.
Můj bratranec Hans z Grafenau (jeho matka byla sestrou mého otce) navštěvoval až do své smrti v roce 2004 pravidelně setkání bývalých německých obyvatel Horní Vltavice. Při jednom z těch setkání se odvážil zazvonit na domovní zvonek někdejšího stavení svého otce. Čeští obyvatelé domu byli vystrašení a velice odmítaví. Asi se obávali, že na prahu stojí člověk, který chce jednoduše vznést majetkové nároky na dědictví po své rodině (v originále "und ganz einfach Besitzansprüche am Erbe seiner Familie stellt" - pozn. překl.). Bratranec to ani v nejmenším neměl v úmyslu, stal se přece po válce vlastním přičiněním docela zámožným člověkem.
V hornovltavickém kostele visí tabule se jmény padlých z první světové války, na níž je uvedeno i několik místních Steinbrennerů. Na přilehlém hřbitově existuje ještě hrob, ve kterém je pochována jedna moje prateta a také už zmíněný strýc Johann, který zemřel roku 1943.
Až donedávna se o hrob někdo staral – kdo asi? Moje sestřenice mi referovala. že to byl jeden bývalý dědečkův zaměstnanec, který tak udržoval vzpomínku na někdejšího hornovltavického "Fleischhockera" a osvědčil tím zároveň svou lidskost (v originále "eine menschliche Größe" - pozn. překl.).

Pravětín čp. 4
V domě s tím číslem popisným žilo od roku 1727 téměř 200 let, tj. nejméně do roku 1922 (poslední dostupný záznam) mnoho mých předků z otcovy strany. Ves leží pár kilometrů od Vimperka a namísto někdejšího německého jména "Gansau" se dnes česky nazývá Pravětín jako už před čtyřmi sty lety. Ve vimperských matrikách, tehdy česky vedených, se to české jméno objevuje počínaje rokem 1646 (jako "ze wsy Prawetina" - pozn. překl.). Můj předek Simon Steinbrenner se roku 1727 (přesněji 8. února podle latinsky psaného záznamu - pozn. překl.) přiženil ("ex pago Wesele" - pozn. překl.) do rodiny Pauleovy ze stavení čp. 4. První děcko rodiny Pauleovy, které jsem objevila, totiž Johannes, se narodil v Pravětíně roku 1670. Tak dlouho tedy nejméně existovala usedlost Pauleových v "Gansau", už mnohem dříve tedy ve vsi Pravětín.
Můj praděd Alois Steinbrenner, otec "Fleischhockera" Roberta Steinbrennera se tam narodil roku 1835 a později zřídil, jak už také zmíněno, se svou manželkou Julianou Schweiglovou z Vimperka řeznictví v Horní Vltavici.

***
Chtěla jsem před pár lety, když jsem v třeboňském digitálním archivu vypátrala za celá staletí mnoho Steinbrennerů, bezpodmínečně to místo jednou spatřit. Udělali jsme si tedy zase jeden výlet na Šumavu.
Nejprve jsem se představila na vimperském městském úřadě, abych zjistila, jací Steinbrennerové ještě po okolí žijí. Dověděla jsem se o jednom Steinbrennerovi, bydlícím ještě dnes ve vsi Arnoštka (v originále "in Ernstberg /Arnostka/" - pozn. překl.), také nedaleko od Vimperka (ves je dnes jen jeho místní částí - pozn. překl.), o čemž bude ještě později řeč.
Kromě toho jsem chtěla vědět, jak se z Vimperka do Pravětína dostaneme (neměli jsme ještě žádnou navigaci). Na úřadě se německy dalo sotva domluvit a tak se jednotlivými útržky řeči z obou stran, resp. gesty a ukazováním prstem po špatné mapě došlo k identifikaci cesty, která sice obnášela jen pár kilometrů, jízda po ní trvala však téměř jednu hodinu! Nijaké ukazatele a ke všemu spousta prací na silnici, které opakovaně vyžadovaly objížďku. Doslova jsme bloudili krajinou.
Konečně jsme dojeli do Pravětína a spatřili liduprázdnou náves a alespoň navenek pěknou starou kapli.
Byla bohužel zamčená, což mi bylo velice líto. Ráda bych viděla, kde se mnoho mých předků pravděpodobně nejen modlilo, nýbrž kde byli možná dokonce pokřtěni.
Pak jsem v blízkosti kaple uviděla i dům čp. 4. Byl poměrně rozlehlý, měl množství oken a vypadal velice sešle. Obešla jsem budovu dozadu a dost jsem se zděsila: stáje a velká stodola (všechno v délce odhadem 80 až 100 metrů!) už byly bez střechy a hospodářsky už zřejmě nebyly nijak využívány. Všechno se zdálo být vydáno zkáze. Rozhodla jsem se zazvonit u vchodu a pokusit se s někým promluvit. Když jsem však chtěla sáhnout na zvonek, projela mnou hrůza: visely z něho volně nezapojené dráty a já se bála, že dostanu ránu, když se jich neopatrně dotknu. Nechala jsem to raději být a zůstala jen ještě chvíli stát, abych popřemýšlela, co dál.
Tu jsem zaslechla ze sousedního domu hukot vysavače a když jsem se přiblížila, bylo okno otevřeno a jedna paní byla v místnosti plně zaměstnána úklidem. Když jsem se začala ptát (v celých větách a to všechno najednou), hleděla na mě nevěřícně a nechápavě, takže jjsem pochopila, že v dotazování tímto způsobem nemá cenu pokračovat.
Omezila jsem se tedy na jednotlivá slova jako "Steinbrenner", přičemž jsem rukou ukazovala na sousední dům. Teď se zdálo, že začíná rozumět, co mám na mysli. Zavrtěla hlavou a řekla: "Nix Steinbrenner, nix Steinbrenner." Tomu jsem zase porozuměla já a zeptala jsem se: "Deutsche in Gansau?" Zavrtěla znovu hlavou a řekla: "Nix Deutsche, nix Deutsche!"
Tím rozhovor skončil a já se pokusila jí poděkovat podáním ruky. Pochopila a já šla trochu smutná k autu, kde čekal můj muž.
Všechno to pozoroval a teď to byl on, kdo poměrně zaražen zavrtěl hlavou.

Schweigl-Gut
V roce 1859 se, jak už řečeno, můj pradědeček Alois Steinbrenner oženil s Julianou Schweiglovou z Vimperka. Měli spolu 12 dětí, ze kterých 4 zemřely už v dětském věku. Jedním z těch, kdo přežily, byl můj dědeček Robert.
Chtěla jsem se samozřejmě něco dovědět i o předcích své prababička Juliany Schweiglové, dcery Ignaze Schweigla, nájemce statku Schweiglhof (to proto je v matrice označen jako "Bürger und Höfler" /pro nájemce se užívalo i výrazu "Hofer"/ - pozn. překl.) na vimperském předměstí čp. 82. Došla jsem až přibližně k roku 1648.
Jeden z mých předků jménem Matthias Schweigl si přivedl z Bavor ženu. Záznam o jeho svatbě v roce 1725 jsem našla v digitálním archivu pasovského biskupství zvaném "matricula", ovšem teprve po dlouhé a bludné pouti záznamy digitálního archivu třeboňského.
Přivdané ženy Schweiglových pocházely mj. ze Šlemarovy Huti (Mondlová), z Pravětína (Roblová), z Korkusovy Huti (Kiewegová), ze statku Heldengut mezi Freyungem a Philippsreutem v Bavorsku (Döringová) a z Vimperka (Habenbergerová).
Dodnes bohužel nevím, kde se Schweiglových usedlost vlastně nacházela.
V matričních záznamech předků z rodu Schweiglových je zmiňována na adrese Vimperk předměstí čp. 82, mnohdy ale také Schweiglgut, Schweiglhof či Schweigl-Villa. Při narození jednoho Schweiglových děcka v roce 1704 je psáno: "Winterberg-Vorstadt-Supra Villa". Šlo zřejmě o nějaký větší objekt, což usuzuji ze skutečnosti, že na vimperském hřbitově, kde jsem kdysi pátrala vlastně po hrobech Steinbrennerových (a také jeden našla), mi padlo do očí množství hrobů s příjmením "Schweigl", které ovšem velikostí náhrobků výrazně předčily své okolí.
S určitými rozpaky jsem zjistila, že mnoho hrobů, zvláště těch označených německými jmény a nápisy, není udržováno a sám hrob bývá namísto květinami pokryt pouze štěrkem. Také po Schweiglových zřejmě už ve Vimperku nežijí nijací potomci či příbuzní.
Rodina byla pravděpodobně velice zámožná. Pokusila jsem se samozřejmě zjistit, kde "Schweigl-Gut" ležel, a to i na podrobné mapě, dostupné prostřednictvím internetu, nijaký odkaz se mi však nepodařilo najít. Když jsem se jednou v témže ohledu dotazovala v informační kanceláři na vimperském náměstí, nerozuměli mi vůbec, co vlastně chci a napsali mi namísto odpovědi e-mailovou adresu zdejšího městského úřadu. Můj dotaz, směřovaný na ni, zůstal dvakrát bez odpovědi, a to i bez té záporné.
Tak pro mne zůstává "Schweigl-Gut" i do budoucna obestřen temnotami, jak se obávám.

Veselka
Nejstarším datem, které jsem dokázala najít v dlouhé řadě předků rodiny Steinbrennerovy, je datum skonu Marianny Steinbrennerové (psána ovšem kupodivu "Steinbrecherin" - pozn. překl.), matky Michaela Steinbrennera. Marianna zemřela roku 1672 (přesnějí 17. listopadu toho roku - pozn. překl.)ve Veselce ve věku 81 let, takže se musela narodit někdy v roce 1591 či v letech těsně sousedících.
U jednoho jediného data narození Steinbrennerových dětí z Veselky z doby docela rané (kolem roku 1665) je zaznamenáno i domovní číslo: totiž čp. 3.
Z toho usuzuji, že Steinbrennerovi byli jednou z nejstarších rodin ve Veselce vůbec. Domnívám se, že byli chalupníky a nikoli toliko podruhy (v originále "sie waren Häusler und nicht nur Inwohner" - pozn. překl.). Je totiž na téže usedlosti dlouhá posloupnost generací, takže lze předpokládat, že byli vlastníky stavení i pozemků (v originále "sie Haus- und Grundbesitzer waren" - pozn. překl.).
Posledním datem narození, které jsem dokázala najít pod domovním čp. 3 ve Veselce, je 30. listopad roku 1879, kdy se tu narodil Andreas Steinbrenner. bratranec mého dědečka Roberta. Z toho vyplývá, že Steinbrennerovi žili ve Veselce čp. 3 přibližně od roku 1600 nejméně do roku 1879, tedy kolem 300 let.
Kolem roku 1900 nacházím ovšem na témže čísle popisném 3 ve Veselce mnohokrát opětovaně příjmení Siedeck.
Po roce 1939 žilo podle serveru Google ve Veselce 83 obyvatel v 10 až 15 domech (ještě v roce 1921 to bylo 148 obyvatel ve 27 domech - pozn. překl.). Dnes jde o pouhé torzo tohoto stavu. Při jedné návštěvě Veselky jsme došli k závěru, že se o vsi ve vlastním slova smyslu už nedá hovořit. Při vstupu do osady stojí napravo a nalevo od cesty dvě staré chalupy, pocházející nejspíš z hodně dávné doby (jedna z nich by dokonce mohla být nebo je oním čp. 3 mých předků). Jinak tu roztroušeny daleko kolem nacházíme několik málo spíše novějších stavení (dohromady je tu nyní /2017/ 7 adres - pozn. překl.).
Jak jsem vůbec z mnoha návštěv starých šumavských vsí musela opakovaně konstatovat, nejsou v nich kolem dokola ke spatření nijací lidé, ani na cestě ani kolem chalup. Všechno liduprázdné a skoro by se řeklo bezútěšné. Není to zkrátka osvojený domov nynějších obyvatel, usídlených tu často náhodně po vyhnání německých Šumavanů. Dříve tu určitě panoval čilý venkovský život s rozvětvenými vztahy jednotlivých rodin, se sousedskou komunikací a ochotou ke vzájemné pomoci v nouzi. Jsem o tom přesvědčena.

Vysoká úmrtnost dětí a matek
Steinbrennerovi měli všichni velký počet dětí, téměř vždy 8 nebo 10, ve dvou případech dokonce 12 dětí. Přitom jsem zjistila, že značná část těch dětí zpravidla už při porodu nebo v kojeneckém či dětském věku umírala. Často postihla smrt matku i dítě krátce po porodu. To si lze snadno představit, když pomyslíme, jaké hygienické podmínky tenkrát panovaly ať už při samotném slehnutí nebo následně při péči o dítě. Děti musely mnohdy ba většinou spát na půdě, přikryty v ledové zimě jen slamníkem. Pomohlo málo, když se kupa dětí k sobě tulila na dřevěné posteli, aby zcela nepromrzla. Ubohá strava dokonala jistě zbytek. Co se žen týče, musely se nejvýš jeden či dva dny po porodu chopit práce ať už v domácnosti, v chlévě i na poli.
Bylo mi nápadné i to, že manžel a otec, kterému manželka a matka zemřela, se hned po pár týdnech nebo několika měsících znovu oženil. Dodržovat alespoň jeden rok či nějaké obvyklé období po pohřbu smutek nebylo tehdy očividně ničím obvyklým. Vdovec se pravděpodobně musel rychle ohlížet, aby našel do usedlosti nějakou selku a především matku pro kupu svých dětí. To, že přitom hledal a nalezl zároveň "náhradní manželku" a "macechu" (v originále "sogleich eine ,Ersatzgattin‘ und eine ,Stiefmutter‘ fand" - pozn. překl.), je už trochu bizarní. Často jsem se s tím však u záznamů setkala, a to nejen u svých předků.

Na co tehdy lidé umírali?
V archivních záznamech úmrtních matrik jsou často (ne vždycky) uváděny i příčiny úmrtí. Mnohdy jsem na dvou či třech stránkách takové matriky viděla v řadě za sebou tucty dětí, zemřelých v krátkém časovém období. Nejčastější příčinou úmrtí býval psotník (česky i "božec", v originále "Fraisen" - pozn. překl.), tj. onemocnění, vyvolané mj. nedostatkem vitaminu D (tetanické křeče, způsobené nedostatkem vápníku, popřípadě hořčíku - pozn. překl.). Druhou nejčastější příčinou úmrtí byly neštovice (v originále "Blattern /Pocken/" - pozn. překl.). Také na černý kašel a spálu (v originále ",Stickkatarrh‘ /Keuchhusten/ und Scharlach" - pozn. překl.) umíralo mnoho kojenců a malých dětí. V několika případech stojí v matrikách psán výraz "hinfollende Krankheit" (česky "padoucnice" - pozn. překl.) pro nemoc označovanou dnes jako epilepsie. Nemoc s tehdejším označením "angeborene Lebensschwäche" se dnes nazývá oslabená imunita (v originále "Immunsschwäche" - pozn. překl.).
U dospělých čtu často jako příčinu úmrtí výrazy, pod nimiž si dnes ne vždycky lze představit něco konkrétního, ať už jde o "Abzehrung" v širším slova smyslu (tj. "úbytě" či "souchotě" - pozn. překl.), "Entkräftung" (tj. "vysílení" - pozn. překl.), "Schlagfluss" (tj. "mrtvice" - pozn. překl.), "Lungenschwäche" (tj. "plicní /respirační/ selhání" - pozn. překl.), "Brand" (tj. "sněť" /jakákoliv/ - pozn. překl.), "Faulfieber" (tj. skvrnitý tyfus - pozn. překl.), "Herzwassersucht" (tj. "kapky srdce", edém /otok/, hydroperikardium - pozn. překl.), "Mutterblutfluss" (tj. krvotok - pozn. překl.), "Häutige Brustbräune" (tj. záškrt, samotný výraz "Brustbräune" se překládá jako "angina pectoris" - pozn. překl.), "Zehrfieber" (tj. vysilující /stravující/ horečka - pozn. překl.), "Harnruhr" (tj. cukrovka - pozn. překl.), "Zurückgetretener Hautausschlag" (tj. ustupující vyrážka - pozn. překl.) a "Marasmus", což asi znamená stařeckou sešlost. Ve zcela řídkých případech se objevuje výraz "Selbstentleibung" (tj. sebevražda - pozn. překl.), což svědčí, že něco podobného vždycky existovalo, byť i spíše vzácně.
To, co mne zasáhlo, byl velký počet mrtvě narozených dětí, ale i skutečnost, že u těch, které zemřely při porodu nebo pár hodin po něm, nebylo často považováno za nezbytné dát novorozenci vůbec nějaké jméno. V rubrice "Name" stojí potom psáno prostě jen "N.N.". Ty děti přece žily, i když jen zcela krátký čas, nedostaly však nijaké jméno!
Přivdané ženy Steinbrennerových mé rodové linie pocházely mj. z Lenory (v originále "Eleonorenhain" - pozn. překl.) (Ederová), z Vimperka (Schweiglová), ze Sklářů (v originále "Glashütten" - pozn. překl.) (Jungwirthová), z Křesanova (Wastlová), z Radvanovic (Pauleová), z Plešivce u Záblatí (v originále "Kolmberg bei Sablat" - pozn. překl.), z Veselky (Bauerová) a z Vyšovatky (Pauliová).

Steinbrener
Stále znovu jsem se musela ptát, zda snad nejsem příbuzná s tiskařskou, knihařskou a nakladatelskou dynastií Steinbrenerových.
Odpověď zní: Ano, avšak nikoli blízce příbuzná.
My všichni (naši předkové) pocházíme z Křesanova, resp. z Vyšovatky, resp. z Veselky a máme jednoho společného prapředka jménem Christoph Steinbrenner, jehož otec Michael Steinbrenner se asi narodil někdy v roce 1613. Christoph přišel na svět roku 1665 ve Vyšovatce a měl 11 dětí. Druhý nejstarší z jeho synů Simon Steinbrenner (usadil se později v Pravětíně) je mým předkem, deváté z Christophových dětí, totiž Vitus (Veit /tj. Vít - pozn. překl./, 1716-1790), je předkem tiskařské rodiny, která se později usadila ve Vimperku.
V tamním domě čp. 3 (říkalo se tam "U Slona" a je na něm umístěna pamětní deska - pozn. překl.) provozoval Thomas Steinbrener obchod se lněným a vlněným zbožím. Jeho syn Johann Baptist Steinbrener tu otevřel coby dvacetiletý mladík v roce 1855 knihvazačskou dílnu a knihkupectví. V následujících desetiletích se stal jeho obchod světoznámou firmou, vydávající zejména kvalitně vypravené modlitební knihy a kalendáře.
Podnik měl v časech svého rozkvětu 65 provozoven s až 1000 zaměstnanců a zasílal v roce 1938 své modlitební knihy ve 32 jazycích do celého světa. Podobně razantní vývoj proběhl od roku 1874 i v kalendářové produkci.
Johann Steinbrener byl nejen úspěšným podnikatelem, nýbrž i velkým lidumilem. Jeho sociální angažovanost sahá od zřízení vyvařovny pro chudé a založení nemocenského a penzijního sdružení, dokonce i sociálního zařízení pro děti, až k výstavbě obytných domů pro své zaměstnance a dělníky. Johann Steinbrener měl vždy velké srdce pro lidi trpící nouzí a otevřenou dlaň pro chudé, nemocné a žebráky.
Ve Vimperku a v okolí byl Johann Steinbrener po celý svůj život a i dlouho poté, co (dne 16. května roku 1909 - pozn. překl.) skonal, vysoce váženou osobností. Až do své smrti byl vimperským městským zastupitelem a město ho jmenovalo i svým čestným občanem.
Johann Steinbrener byl navíc nositelem rytířského kříže Řádu Františka Josefa a papež Lev XIII. mu v roce 1905 udělil rytířský kříž Řádu sv. Silvestra (roku 1962 se stal jeho nositelem mj. i český spisovatel Jan Čep - pozn. překl.).
"Když v roce 1905 navštívil Vimperk císař František Josef, prohlédl si také Steinbrenerovu tovární budovu Sankt Anna a byl tam pozdraven Johannem Steinbrenerem. Johann Steinbrenner měl být poctěn propůjčením šlechtického titulu. Protože však vyšel z lidu a zůstal svému původu a smýšlení věren, udělení titulu odmítl."
(Výňatek z pamětního spisu, který byl /v německém originále ovšem - pozn. překl./ vydán ke stoletému jubileu narození zakladatele firmy v roce 1935 a jehož autorem se stal Franz Eduard Hrabe /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./)

***
Moje rodina neměla až donedávna žádný kontakt s rodinou Steinbrenerových. Teprve před pár týdny jsem se seznámila s jedním jejím příslušníkem, který spolu s bratranci a se sestřenicemi vypracoval obrovský rodokmen rodin Steinbrennerových, Steinbrenerových, Waldekových a Sewerových se 4000 vypátranými potomky a jejich rodinami, jakož i shromáždil přes 2000 dokumentů a fotografií do rodinného archivu. Ten člověk se jmenuje Thomas Bettschart a žije ve Švýcarsku. Je vnukem známého vimperského podnikatele Hans Thomase Steinbrenera (1891-1975), který zase byl ze své strany vnukem zakladatele firmy Johanna Steinbrenera (1835-1909).
Od jisté doby si s Thomasem Bettschartem (jeho matka Elfriede Bettschartová se narodila 3. dubna 1923 ve Vimperku jako dcera Hanse Thomase Steinbrenera a zemřela 9. února 2010 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz /její sestra Stephanie Doenicke, roz. Steinbrenerová, která se narodila 26. prosince 1929 a zemřela 21. října 2010, byla 28. dubna roku 2008 přítomna předání zmíněného už rekonstruovaného domu čp. 3 ve Vimperku, patřícího v té době paní Djemalinské, která sem "vážila cestu až z Moskvy"/ - pozn. překl.) vydatně dopisuji a smím přispět jeho dokumentaci svým skromným podílem.


Proč se naše rodina píše Steinbrenner se dvěma "nn" a tiskařská rodina Steinbrenerova jen s jedním "n"?
Příčinou byla jistě nejprve ta okolnost, že se ve jméně, jak bylo tehdy naprosto obvyklé a při mém pátrání jsem na to často narazila, psalo namísto dvou "nn" jedno "n" s vodorovnou čárkou nad písmenem (německy i v jiných jazycích se jí říká "makron /macron/", což v řečtině značí "dlouhý" - pozn. překl.). Ta vodorovná čárka byla v následujících dobách mnohdy prostě vynechávána či opomenuta a potomky pak bylo to opomenutí jednoduše převzato.
Můj prabratranec (v originále "mein ,Groß – Cousin‘" - pozn. překl.) Gerhard Steinbrenner, bydlící v Taunusu, vrchní daňový inspektor v důchodu, byl kdysi pozván rodinou Hanse Thomase Steinbrenera a jeho ženy Anny, roz. Hauenschildové (/1897-1986/ - pozn. překl.) na zámek Katzenberg v Horním Rakousku.
Gerhard se stal v roce 1972 vítězem televizního kvízu "Alles oder Nichts" s moderátorem Andreasem Grasmüllerem. Tím na sebe upoutal pozornost Steinbrenerových, kteří ho brzy nato pozvali do rodiny.
Po vyhnání vybudovala tiskařská rodina Steinbrenerova v Schärdingu nový závod, který existuje dodnes (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Už v roce 1931 získala však zámek Katzenberg, krásnou historickou budovu v obci Kirchdorf am Inn (nedaleko od Schärdingu), do níž byl můj prabratranec před mnoha lety na několik dnů pozván (rodině Steinbrenerově patří zámek rovněž dodnes, viz blíže webové stránky Kirchdorf am Inn - pozn. překl.). Prohovořil při této příležitosti i rozdílná psaní našeho příjmení a obdržel následující informaci, kterou mi sdělil v jednom dopise: šlo o "tiskově technickou" příčinu, že muselo být už dlouho před rokem 1900 druhé "n" vynecháno. To je další vysvětlení ohledně pravopisné podoby příjmení Steinbrener.
Zakladatel tiskárny Johann Baptist (někde se píše "Johannes Baptista" - pozn. překl.) Steinbrenner je ve vimperských matrikách před rokem 1835 psán ještě se dvěma "nn". přibližně od roku 1878 pak u něho a jeho potomků druhé "n" už chybí. Později užívala firma (vlastně české - pozn. překl.) označení Jan Steinbrener, ta nynější následovnická v Schärdingu volí podobu J. Steinbrener.

Působivé náhrobky Šumavanů ve Vimperku
Na (dolním) vimperském hřbitově existuje mnoho velkých náhrobků, mj. i ty s příjmeními Steinbrenerových. Stojí, viděno shora, při levé ohradní zdi. Nejsou to náhrobky ve vlastním obvyklém, nám známém slova smyslu, nýbrž monumenty, jeden větší a pompéznější než druhý.
Takových hrobů jako jsou ony Steinbrenerových a několika jiných zřejmě blahobytných vimperských rodin je víc, působí dnes ovšem opravdu sešle a jsou zčásti neudržovány. Ten Steinbrenerových je ještě jedním z těch lépe zachovalých. I květinové mísy na něm dávají znát, že není zcela zapomenut.
Při pravé ohradní zdi byly od mé předposlední návštěvy téměř všechny "monumenty" odstraněny, resp. je jejich odstraňování dosud v běhu. Zda se tak děje pro jejich sešlost, anebo se o ně už opravdu nemá kdo starat, nevím.
Co mne udivuje, je skutečnost, že je ve Vimperku množství hrobů (v prostším provedení) s novějšími daty. které sice nesou německá příjmení, ale s českým přechýlením těch ženských, tj. s koncovkou –ová, např. Ederová, Pimmerová, Bauerová, Tauberová, Gruberová…
Muselo se tak psát, či se tak stalo z vlastní vůle rodiny? Zdá se, že všichni němečtí Šumavané přece jen z Vimperka po válce vyhnáni nebyli.

Arnoštka
Při jednom našem výletu na Šumavu před přibližně 3 lety jsem se (jak už zmíněno) na vimperském městském úřadě, že v Arnoštce (v originále "in Ernstberg", jak už zmíněno, je dnes ta malá ves na úpatí hory Boubín mezi Korkusovou a Kubovou Hutí jen místní částí Vimperka - pozn. překl.) nějaká rodina s příjmením Steinbrenner dosud žije. To bylo překvapení! Sedmdesát let po vyhnání německých Šumavanů tu v Arnoštce opravdu žijí nějací Steinbrennerovi? To německé místní jméno "Ernstberg" jsem četla nesčetněkrát v matričních záznamech na webových stranách digitálního archivu. V prvních letech své existence je osada uváděna pod Vimperkem. Od roku 1788 patřila však ke Korkusově Huti, kde byla v té době zřízena samostatná farnost.
Hned mě napadlo, že při hledání stop po mých předcích s příjmením Steinbrenner jsem narazila na to, že bratr jednoho z nich, Johannes Steinbrenner z Veselky, se přiženil do Arnoštky (vzal si Evu, roz. Schneiderovou odtamtud). Tento Ernstberg, v historicky ranějších záznamech zvaný Arnoštka stejně jako dnes, jsem teď chtěla bezpodmínečně poznat a tamní Steinbrennerovy samozřejmě rovněž.
Zamířili jsme tedy do Arnoštky.
Vede tam spíše obyčejná cesta prostřed lesa než nějaká silnice. Jeli jsme do osady se staveními široko daleko roztroušenými, bez nejmenšího tušení, kde usedlost Steinbrennerových má být, a tak jsme párkrát jen popojížděli vlastně jen tak nazdařbůh sem tam. Vystoupila jsem, když jsem zahlédla dva mladé muže s buldokem, a šla jsem směrem k nim. Oby byli velice vstřícní a zřejmě se divili, co ti lidé s velkým německým autem hledají tady v té Bohem zapomenuté končině. Obávala jsem se tajně, že rozhovor ztroskotá na jazykových nesnázích. Nestalo se tak ale. Pokusila jsem se vyptat, kde tu bydlí Steinbrennerovi. Jeden z mladíků, asi tak 20 let starý, mi kupodivu porozuměl hned napoprvé a živě opáčil s prstem ukazujícím na sebe sama: "Ich Steinbrenner!"
Hned nato pokynul směrem k blízkému pěkně udržovanému statku viditelnému odtud přes určitou vzdálenost. Nemálo jsem užasla. Stálo tu obydlí, které se od většiny těch, které jsem ve vsích "přední" Šumavy (v originále "in den Dörfern des vorderen Böhmerwaldes" - pozn. překl.) spatřila, zcela zřetelně odlišovalo. Čistě omítnuto a nakolik jsem mohla na ten distanc posoudit, také "se vším všudy" (v originále "Drumherum", něco jako "sakumpak" - pozn. překl.) v řádném stavu.
Ptala jsem se po otci. Mladý muž pravil: "Vater heißen Franz Steinbrenner, nicht zu Hause!" (tj. "Otec jmenovat Franz Steinbrenner, ne doma!" - pozn. překl.) Přesto zavolal svým mobilem domů, odkud se mu však nikdo neozval.
Když jsem chtěla vědět, zda otec mluví německy, dostala jsem následující odpověď: "Vater sprechen deutsch, gut deutsch!" (tj. "Otec mluvit německy, dobře německy!" - pozn. překl.) Napsala jsem mladému muži na lístek papíru, kdo jsem, a připojila jsem ještě pár jmen Steinbrennerových z našeho rodokmenu. Když jsem řekla, že hodlám za pár týdnů přijet znovu, mladý Steinbrenner se zasmál a zavrtěl hlavou. Chtěl mne zřejmě varovat slovy jako: "Regen, Schlamm, Schnee, Weg schlecht, nix fahren können, besser Sommer... " (tj. "Déšť, bláto, sníh, cesta špatná, ne moci cestovat, lépe léto… - pozn. překl.) "
To bylo tedy pro začátek. Poděkovala jsem a jeli jsme zpátky domů.
Doma mi setkání s mladým Steinbrennerem ještě nějaký čas nešlo z hlavy.
Ptala jsem se sama sebe, proč se tito Steinbrennerovi nestali po konci války obětí vyhnání, resp. jak nějaký malý selský dvorec mohl vůbec přetrvat a nezaniknout v kolchozním hospodářství komunistické éry. Předsevzala jsem si, že někdy (za dobrého počasí a dobrého stavu silnic) ještě jednou do Arnoštky zavítám a Franze Steinbrennera se vyptám na něho samého i na poměry po válce. Následující týdny jsem si zasedla nad zkoumáním předků "Steinbrennerových z Arnoštky" (v originále "die Vorfahren der ,Ernstberger Steinbrenners‘" - pozn. překl.) přes tři staletí až k roku 1908, abych mohla při své plánované druhé návštěvě tu část rodokmenu vytištěnu přivézt jako dar.
Manželky předků Steinbrennerových z Arnoštky pocházely z následujících míst: z Arnoštky (Pauleová a Rosenauerová), ze Slatiny (v originále "Filz" - pozn. překl.) (Tischlerová a Küblböcková), z Kubovy Huti (Jungbauerová), z Horních Světlých Hor (v originále "Oberlichtbuchet" - pozn. překl.) (Geisbauerová), z Borových Lad (v originále "Ferchenhaid" - pozn. překl.), z Korkusovy Huti (Kiewegová) a z Pravětína (Greiplová).
Potom přece jen upadlo téma Steinbrennerových z Arnoštky na delší čas do zapomenutí.
V rámci tohoto cyklu příspěvků pro měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief jsem si celou věc znovu připomněla a rozhodla se ji návštěvou obnovit, což jsem také učinila.
Dne 1. října 2016, byla to neděle, jsme se vydali do Arnoštky znovu. Franz Steinbrenner, ročník 1952, byl tentokráte u sebe doma. Projevil se jako člověk opravdu otevřený a během naší návštěvy stále hovornější. A – člověk by tomu sotva věřil – mluvil šumavským dialektem! Mým výtiskem části rodokmenu byl až nezvykle potěšen.
Usedlost (s popisným číslem 5) stojí na svém místě už po staletí a je i uvnitř pečlivě udržovaná a útulná.
Ptala jsem se Franze Steinbrennera na mnoho věcí, které mě zajímaly. Nijaké jazykové potíže nenastaly. Především jsem chtěla vědět, proč se jeho rodina po válce nestala obětí vyhnání.
Franz mi vyprávěl následující příběhy, které mi vyjevily, čeho zůstali vyhnanci navzdory bolestné ztrátě domova ušetřeni.
Po skončení války byl majitelem statku Franz Steinbrenner starší (*10. července 1909 v Arnoštce - pozn. překl.), otec a zároveň jmenovec Franze Steinbrennera mladšího. Otcův bratr Rudolf (*9. dubna 1913 v Arnoštce - pozn. překl.) se zranil při práci na statku tak, že skončil na kolečkovém křesle. Také otcova sestra Maria (*7. srpna 1911 v Arnoštce - pozn. překl.) byla těžce nemocná. Češi tedy upustili od toho (což je opravdu s podivem), aby Franze staršího a jeho nemocné sourozence vyhnali tak jako ostatní Němce. Ti tři směli na statku zůstat. Jen bratr Johannes, který byl zcela zdráv, musel zemi opustit. Jeho potomci žijí dnes v obci Hinterschmiding (zemský okres Freyung).
Po vyhnání německých obyvatel Arnoštky začali Češi shánět všechen dobytek z opuštěných stájí do nově zřízeného kolchozu v Korkusově Huti. Do prázdných domů vyhnaných Šumavanů Češi následně usidlovali Slováky, Rumuny, Romy a Maďary, vyprávěl Franz mladší. Část přistěhovalců táhla celý čas krajem a loupila i zabíjela (v originále "raubend und mordend" - pozn. překl.). Brzy však odputovali dál a ti, co přece jen zůstali, neměli o selském hospodaření ani potuchy. Jako jediný "odborník" byl Franz starší pověřen tím, aby se postaral o dobytek, sehnaný do Korkusovy Huti. Začátkem roku 1950 si směl svou usedlost "koupit nazpět", což ovšem značilo jen tolik, že smí zůstat na statku svých předků. Kolchozní hospodářství existovalo nadále a Franz v něm byl jako předtím něco jako zemědělský dělník. Bylo mu ovšem dovoleno tu a tam si odněkud pořídit za peníze kus dobytka a soukromě si ho držet v prázdném chlévě.
Teprve po pádu komunistického režimu sem znovu vstoupilo selství. Franz Steinbrenner získal "z moci veřejné" (v originále "von Staatswegen" - pozn. překl.) zaknihován svůj rodový statek nazpátek a je dnes opět samostatně hospodařícím rolníkem s osmdesátihlavým stádem skotu.
Jinak, jak řekl, nastaly v Česku (v originále "in Tschechien" - pozn. překl.) mezitím tytéž problémy malých a středních zemědělských podniků jako u nás v Německu (velké mlékárny s tvrdým cenovým tlakem a jím způsobené příliš nízké ceny mléka apod.).
Co se náboženství týče, neexistovala tady po válce nijaká omezení, alespoň podle Franzova líčení. Smělo se chodit do kostela a žít podle své víry, což nebylo vůbec všude obvyklé. V soužití se Slováky, Rumuny, Čechy, Maďary a Romy cítil však Franz Steinbrenner mladší, narozený v roce 1952, ještě dlouhá léta resentimenty pro své německé příjmení, zejména ve škole. Akceptace jediné německé rodiny v Arnoštce se však během desetiletí veskrze normalizovala. Patrně se to stalo záležitostí zvyku.
To všechno nám Franz starší vyprávěl šumavským dialektem. Znělo to libozvučně mému sluchu, zdálo se mi, že slyším hovořit svou babičku. Podle Franze vyrůstal jeho syn v mnohojazyčném prostředí, hrál si ve vsi se slovenskými, moravskými, rumunskými a maďarskými dětmi a automaticky pochytil leccos od nich. Ve škole se však učil jen česky a navíc měl za povinný předmět i ruský jazyk. Němčina naprosto ztratila na významu a nemá ho tu ani dnes!
Doma se ale u Steinbrennerů mluvilo po šumavsku a Franz mladší se tomu, co znal z doslechu, dodnes neodnaučil, jakkoli má za ženu Češku.
Jeho děti se ovšem se šumavským dialektem potýkají jen ztuha, říká.
Není divu.

Helmbach
Helmbachu se dnes říká Michlova Huť a i v německých záznamech vimperských matrik se občas vyskytuje místní jméno "Michlhütten". Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem zjistila, že Michlhütten a Helmbach jsou jedno a tptéž místo.
Rodiči mého otce Rudolfa byli Robert Steinbrenner z Horní Vltavice a jeho manželka Katharina Ederová, narozená v Lenoře (přesněji 21. srpna 1877 v tamním dpmě čp. 29 - pozn. překl.). Jejich předkové pocházeli z otcovy strany z Michlovy Huti, resp. dál nazpět z Jezerních Chalup (v originále "aus Seehäuser" - pozn. překl.). Dokázala jsem předky s příjmením Eder sledovat nejprve definitivně až k roku 1804, poněvadž v oddací matrice z roku 1804 je sice jméno Johanna Edera ze Seehäuser uvedeno, ne však jména jeho rodičů. To byl problém, který se, jak už dříve zmíněno, vynořil častěji. Není-li v nějaké matrice zaznamenáno, kdo byli rodiče dotyčného a odkud pocházejí, nemohu jednoznačně pokračovat v pátrání po dalších v řadě předků. V Seehäuser se vyskytovalo v relevantním období více Johannů Ederů, kteří asi byli navzájem v příbuzenském vztahu, který Johann byl však předkem mé babičky, není ze záznamů patrno.
Mnohde jsem ovšem přes děti někoho z předků přece jen došla k nějakému výsledku, ale jak řečeno, jen mnohde. Poněvadž, což mě často opravdu rozčililo, byl sice v oddacích matrikách u jednoho z dětí (rozuměj v tomto případě u ženicha nebo nevěsty - pozn. překl.) sice uveden plným jménem jeho otec, u matky však figurovalo jen její jméno křestní. Nijaké příjmení, nijaké místo původu. To mne v takových případech nepřivedlo ani o kus dále. Opravdu mrzuté.
Totéž bylo převážně i nedostatkem starších matrik křestních. O matce dítěte většinou chyběla nějaká vyčerpávající informace.

Zato úvodní údaje jednotlivých záznamů byly vždy obsáhlé až dost
Podrobně se prezentoval sám farář latinskými nebo i českými vysvětleními k vlastní své osobě, ke kostelu, v němž byla daná osoba křtěna, oddána či vyprovázena na onen svět. Nebylo nikoho, kdo by to zde zapsané kdy četl, natož někdo z těch, o které šlo. Nejméně třetinu celého textu záznamu zabíral mnohdy blábol o vnitrocírkevních náležitostech, než došlo v jednom či dvou řádcích (!) přece jen na něco o právě pokřtěném, oddaném či zesnulém.
Pomyslela jsem si kdovíjak často plna netrpělivosti: můj Bože, kdy už ten farář konečně přistoupí k věci?
S datem úmrtí Johanna Edera jsem si vlastně rovněž nemohla nic počít, poněvadž tu byl sice udán jeho věk, ale znovu nikdo z jeho rodičů. Hledání tak bylo nejednou hned u konce.
S daty úmrtí jsem měla opakovaně problém i proto, že údaje o věku zesnulého byly většinou ryzím odhadem. V dřívějších dobách přece neexistovaly nijaké doklady o narození, resp. rodné listy (v originále "keine Geburtsurkunden" - pozn. překl.) jako dnes, ze kterých by se dalo velmi přesně vyčíst stáří dotyčného, resp. rok jeho narození. Prostě se jen odhadovalo, jak starý asi mohl zesnulý při svém úmrtí být, poněvadž ostatně ani nic jiného nezbývalo. Doznala jsem v tom ohledu odchylky i kolem 10 let. Srovnáme-li totiž křestní matriku s datem úmrtí, vyjde najevo, že stáří co do roků bylo toliko nepřesně odhadnuto. Už kvůli vzhledu zesnulého v době jeho skonu (tj. zda vypadal zdatně či vyčerpaně) pravděpodobně došlo ke mnoha mylným odhadům.
Po dlouhém hledání jsem přišla náhodou na to, že Johann Eder, u něhož jsem nedokázala pokročit dále, byl "ein ,lediges‘ Kind", tj. že byl jinak řečeno dítětem svobodné matky. Tehdy se v křestních matrikách většinou u "nelegitimního" dítěte posléze uvádělo jméno biologického otce, často však bylo u něho jediným údajem právě jen jméno oné "svobodné matky". To ovšem enormně ztěžovalo hledání. Chybělo-li jméno otce, zníval odkaz: "Pater ignoratur" (tj. otec zamlčen). Intenzívním pátráním po uděleném křestním jménu dítěte (stránku po stránce v odpovídajícím časovém rozmezí předpokládaného příchodu na svět) a také často zásluhou náhody jsem nakonec doznala úspěchu, jako právě u mého předka Johanna Edera.
Moji synové a já jsme před lety ves Michlovu Huť hledali s tím konečným výsledkem, že jako osada už vlastně neexistuje. Viděli jsme jen dvě usedlosti čp. 7 a 8 a malou kapli, jakož i velkou halu. Obě zmíněná čísla popisná vyhlížela obhospodařována, hala byla něčím jako skladem pro stavební materiál nebo snad i prostorem k jinému účelu. Ležela trochu výš na návrší při okraji lesa. Jinak zdá se zmizelo všechno, co bylo někdejším Helmbachem.
U zmíněné kaple jsme potkali velmi hezké děvče, trhající květiny. Oslovili jsme tu mladou dámu, která byla nejen velice přívětivá, nýbrž i hovorná. Řekla nám, že je studentka, dobře nám rozuměla a lámanou němčinou nám dovedla i odpovědět na naše dotazy. Kaple (zavřená ovšem) a obě usedlosti byly podle jejích odpovědí jediné zbylé budovy z dřívějška zachovalé, alespoň na tomto návrší. Všechno ostatní bylo po válce srovnáno se zemí, řekla nám mladá dáma.
Před pár týdny jsme ještě jednou navštívili krajinu kolem Klášterce (v originále "die Gegend um Klösterle" - pozn. překl.), mj. i Michlovu Huť. Tentokrát byla cesta už před oběma dvorci zahrazena, a to i pro pěší.
Majitel, který zrovna sekl trávu, nás pozoroval s nedůvěrou, když jsem si pořizovala fotografii před usedlostí čp. 7. Měli jsme nedobrý pocit, obrátili jsme se na ústup a fotografovali jen z dálky zbylá stavení Michlovy Huti na návrší.
Přivdané ženy Ederových z rodové linie mých předků pocházely z Vimperka předměstí čp. 42 (Pawlitschková), z Michlovy Huti (Hanyová), ze Slatiny (Schramlová) a ze Šindlova (v originále "aus Schindlau" - pozn. překl.) (Jungwirthová).

Klášterec
Matka mé babičky Kathariny Ederové z Lenory byla Elisabeth Pawlitschko, jejíž všichni předkové pocházeli z Klášterce čp. 17. Dokázala jsem je vysledovat až do roku 1667: Martin, Adalbert, Andreas, ještě jednou Andreas, Paul…
Stejně jako u příjmení Selbitschka jsem zjistila také u příjmení Pawlitschko, že se během času mnohokrát měnilo. Pavličko, Pabličko (v obou případech s háčkem nad "c"), Pavlitschko, Pablitschko, Bablitschko a posléze většinou Pawlitschko.
Nesměla jsem se dát svést k záměně příjmení mých předků s podobným (původně českým - pozn. překl.) příjmením Pavlíček (německy psáno Pawlitschek nebo i Pablitschek - pozn. překl.), které se na Šumavě také opravdu často vyskytuje.
Při jednom výletě před pár týdny do okolí Vimperka jsme zajeli i do Klášterce a nalezli dům čp. 17, náležející rodině Pawlitschko. Stojí hned vedle kaple a je dnes víkendovým domicilem jednoho opravdu sympatického pána z Prahy. Ten nám vyprávěl lámanou němčinou, že podle toho, co ví, ten dům stojí na svém místě 200 let nebo déle, měl vždycky číslo popisné 17 a on ho koupil pře 33 lety (tj. v roce 1984 - pozn. překl.).
To, že se dal koupit nějaký podobný dům před 33 lety, tj. za komunistického panství, mne udivuje. Nynější pražský majitel to však řekl a bude to zřejmě souhlasit.
Snad byl nějakým příslušníkem "vyšší komunistické kategorie".
Kaple vedle, vybudovaná roku 1852, byla – jak by tomu vůbec mohlo být jinak – zavřena. V jednom příspěvku na GenWiki o Klášterci jsem se dočetla, že měla být tato kaple začátkem sedmdesátých let (rozuměj minulého století - pozn. překl.) na příkaz komunistické vrchnosti zničena. Češi bydlící v místě proti tomu však s úspěchem protestovali a kapli poté nejprve alespoň zvenčí renovovali. Až někdejší němečtí obyvatelé Klášterce dali ji v letech 1993-1994 zvenčí i zevnitř kompletně do pořádku.

***
Do rodiny Pawlitschko přivdané ženy z rodové linie mých předků pocházely mj. z Přečína čp. 1 (v originále Pretschin 1 - pozn. překl.) (Dworschaková), z Klášterce čp. 18 (Schererová), z Řepešína (v originále Repeschin - pozn. překl.) (Becková), ze Solné Lhoty (v originále Salzweg - pozn. překl.) (Plaschková) a z Klášterce (Aleschová).
U předků s příjmením Dworschak z Přečína (pátrala jsem skoro vždycky i po předcích přivdaných žen) jsem došla až k narození Jáchyma Dwořáka někdy v roce 1724. Pak se stopa ztrácí, poněvadž při Jáchymově svatbě znovu nenacházíme uvedena ani jména rodičů ženicha a nevěsty, ani jejich původ. Také při pátrání na mnoha jiných místech okolo Přečína (v originále "um Pretschin" - pozn. překl.) jsem neměla úspěch. Dvořáků je v celých Čechách bezpočet. Přibližné datum narození Jáchyma Dvořáka (1724) jsem musela, jako tak často, vypočíst zpětně vycházejíc z data jeho skonu. Je to přirozeně zase jenom odhad.
Jako u příjmení Selbitschka a Pawlitschko docházelo během času ke změně psaní i v případě příjmení Dworschak. Nejprve bylo psáno Dvořák s háčkem nad "r" ve shodě s českou výslovností. Německý pravopis postupně převážil. Příjmení Alesch znělo původně Alshy.

***
Jen na okraj něco pro zasmání (toho, kdo je znalý němčiny - pozn. překl.): četla jsem u mnoha archivních záznamů skutečně i taková německá příjmení jako "Seltsam", "Greislich", Grausam", "Kindermacher", "Schnarcher", "Strudel", "Schreihans", Schwingsbeil" či také "Bringnix"!!!

***
Na tomto místě by mělo být uvedeno i různé psaní některých místních jmen v záznamech z dávno minulých časů. Tenkrát měla totiž mnohá místa původně česká označení, jako třeba Klášterec. Během času se psalo prostě a jednoduše tak, jak se mluvilo. Z toho vyplývá i rozmanitý způsob psaní a k tomu tehdy nikoli ustálený a nijak vážně braný jednotný pravopis. Či snad na neschopnosti správného zápisu měly hlavní podíl schopnosti farářovy? V jednotlivých případech to rozhodně není vyloučeno.
Zde podávám abecedně řazený výběr mnoha míst, která se vyskytla v mých pátráních po šumavských předcích a jejichž zápis se nejvíce měnil (za lomítkem uvádím kurzívou dnešní české místní jméno - pozn. překl.)

Místní jména v proměnách let

Außergefild / Kvilda
Böhmisch Röhren / České Žleby
Ernstberg / Arnoštka
Ferchenhaid / Borová Lada
Freyung / Lipka
Gansau / Pravětín
Glashütten / Skláře
Klösterle / Klášterec
Korkushütten / Korkusova Huť
Kresane / Křesanov
Kubohütte / Kubova Huť
Kuschwarda / Strážný
Michlhütten / Michlova Huť
Obermoldau / Horní Vltavice
Salzweg / Solná Lhota
Scheiben / Vyšovatka
Scherau / Šerava
Schlemmerhütten / Šlemarova Huť
Tafelhütten / Huť pod Boubínem
Wallern / Volary
Wessele / Veselka
Winterberg / Vimperk
Ggfild, Gefield
Rehrn, Rírn, Röhrn
Arnostka, Ernsberg, Erntzberg
Ferenheyden, Ferchenhaiden, Ferchenheutten
Freigen, Freuung, Freien, Freyen, Frayung
Pravetin, Ganzaw, Gonsau, Gaunsau, Gonzau
Sklarze, Gloshütten, Kloshütten, Gloshitn
Klasterz, Klesterle, Klösterl
Karkushütten, Gorgushütten
Krezanov, Chrezsane, Krzesane, Kresany
Gubischhütten
Kutzwarda, Guschwarda
Helmbach
Wltawy, Wultaw, Wuldau
Soltzweg, Saltzweg, Salzwerk
Scheym, Scheim, Schaim, Schaiben, Scheuben, Schayem
Scherehau
Schlömerhitten
Schlömerhitten
Wollary
Wezeley, Wesele, Vesele, Weseli
Wymbergk, Wintterberg

Tímto příspěvkem je můj cyklus článků na pokračování u konce
Po několik let určoval tento úkol, který jsem si po svém odchodu na penzi sama uložila, celý můj život. Shromáždila jsem pár tisíc dat a mohu svým potomkům, tak doufám, předat něco cenného. Zda to ocení, ukáže se teprve po jisté době, které se my už nedožijeme. Už u mých synů existuje rozdíl v tom, jakou silou je poutá zájem o jejich předky.
Když jsem pomyslela na to, že se pustím do pátrání po našich předcích, ptala jsem se obou svých synů. zda si tu zátěž mám na sebe vůbec vzít. Ten mladší mi řekl:
"Mama, so lass doch die Toten ruhen. Sind ja eh schon alle tot und wir haben nie kennengelernt!" (tj. "Mami, nech přece ty mrtvý spát. Jsou už jednou všichni po smrti a my se s nima nikdy neznali!" - pozn. překl.)
(Snad ho jednou moje snahy potěší, až bude starší!)
Ten druhý z mých chlapců, který měl k babičce ze Šumavy citově hodně blízko, měl jiný názor:
"Freilich musst du unsere Vorfahren erforschen, auf jeden Fall, die Oma hat immer so viel aus dem Böhmerwald erzählt, ich möchte unbedingt wissen, wo meine Wurzeln sind!" (tj. "Ovšemže se do toho musíš dát a něco o našich předcích vybádat, na každý pád, babička se vždycky o Šumavě tolik navyprávěla a já chci bezpodmínečně vědět, kdeže jsou moje kořeny!" - pozn. překl.)
Zachovala jsem se podle názoru staršího syna a dala jsem se do práce, která mě od té doby zaměstnávala po dlouhý čas.

Jak probíhal můj život až do dneška?
Narodila jsem se, jak už zmíněno, roku 1945 ve Vimperku. Po útěku z Radvanovic (o tom krátký příběh až na samý závět tohoto textu) do Bavorska, po absolvování gymnázia v Pasově-Niedernburgu a po studiích na vysoké škole pedagogické v Řezně (v originále "an der Pädagogischen Hochschule in Regensburg" - pozn. překl.) jsem byla až do svého odchodu na penzi činná jako učitelka. Byl postaven dům, vychovány dvě děti a bez státní pomoci dány na studia, každému z nich zčásti financována vlastní bydliště (v Mnichově a v Řezně), jak to ostatně bývalo i dříve často zvykem u pilných Šumavanů, nyní je mi 71 let a jsem "im Un-Ruhe-Stand" (tj. "v neklidném důchodu", čeština má pro pracující důchodce pěkný výraz "prduch" - pozn. překl.).
Po mém odchodu na penzi jsem napsala dvě vlastivědné publikace o naší místní škole (pod titulem "Die Geschichte der Schule Hutthurm" - pozn. překl.) od roku 1604 až do roku 1918, resp. od roku 1918 do roku 2006. Jsem kromě toho stále i hudebně aktivní, tu a tam také veřejně a drahný čas jsem bezplatně nápomocná mnoha opravdu vděčným lidem z okruhu příbuzných, přátel a známých ve věci pátrání po předcích. Rovněž to je krásná a naplňující činnost.

Mé pátrání vyneslo na světlo mnohé překvapení
Myslela jsem si nejprve, že všichni mí předkové byli "německé krve" a že všichni pocházeli ze Šumavy. Během mého pátrání jsem však byla poučena o něčem jiném. Nejenže si mnohý předek přivedl nevěstu "aus dem Bayrischen" (tj. z Bavor - pozn. překl.), ale, jak jsem se také dověděla, bylo mnoho manželek mých předků především českého původu. Vynořovala se příjmení (kromě těch už zmiňovaných v přímé rodové linii) jako Zaruba, Petraschka, Degenek, Pohani, Randak, Stiastny, Dura, Zelenka a jiná.
To jsem předtím nevěděla a v takové plnosti ani netušila.
Očividně nebylo v dřívějších dobách nijakým problémem oženit se se ženou jiné národnosti, dokud jakýsi schizofrenní psychopat jménem Adolf Hitler a jeho stejně smýšlející soudruzi nezačali sít svár, který uvrhl do zkázy nejen život na dotud pokojné Šumavě, nýbrž uvalil strašlivou pohromu na celý svět.
Přesto musíme připustit, že – přinejmenším moje generace, jakož i naše děti a vnuci – jsme z toho vyšli celkem dobře. Mohli jsme a můžeme v demokratickém státě, jakým je Německo, v míru žít už 70 let. Jak dlouho ještě?
Téměř jsem se nedokázala vžít do skutečnosti, že rodiče v uplynulých staletích během svého manželství posílali na svět děti téměř v rozmezí dvaceti let. Zpočátku jsem byla začasté na pochybách, zda se nepletu a nepřiřazuji nějaké dítě zcela falešným rodičům. Vždycky však vyšlo najevo, že to tehdy vlastně nebylo nic tak vzácného, dostávat přírůstek do rodiny po dobu mnohdy více než celého dvacetiletí. Stávalo se, že nejstarší dítě nějakého manželského páru už samo vstoupilo do manželství a mělo v něm dítě vlastní, když se mu od otce a matky dostalo sourozence. Mnohdy tak mohl být synovec starší než strýc!
K jednomu nečekanému, skoro humornému překvapení došlo během mých pátrání, když vyšlo najevo, že pra-pra-pra-praděd oné přítelkyně, která mě k mým výzkumům vlastně "svedla" (první příspěvek vyšel v říjnovém čísle tohoto měsíčníku roku 2016) byl předkem téhož stupně jednoho mého předka z matčiny strany. Moje přítelkyně a já jsme působily po celá desetiletí na téže škole (já jako učitelka, ona jako sekretářka) a o tom, že jsme vzdálené příbuzné, jsme nic netušily. Co k tomu dodat?

Šumavské německé nářečí a německé písně ze Šumavy brzy upadnou v zapomenutí
Mí synové (*1973 a *1976) byli hodně spolu se svou babičkou (mou matkou), poněvadž jsme bydleli ve stejném domě, a tak pochytili a dodnes znají (stejně jako já) mnohé jazykové zvláštnosti šumavského německého dialektu, s nimiž nás vždycky znovu překvapí, ať už jde o jednotlivé výrazy či celé fráze a jazykové vazby, které jim zůstaly v paměti právě ze styku s jejich šumavskou pramáti. Tu a tam znovu a znovu užíváme spontánně slova (v závorce kurzívou české obdoby - pozn. překl.) jako "douni" (pryč), "poussn" (pasovat, slušet), "wuisln" (bědovat, naříkat), "nopfitzn" (dřímat, lehce spát), "schnoitn" (sekat, štípat), "pfnausn" (funět), "schlifitzn" (klouzat po ledu), "raunzn" (bručet, reptat, fňukat), "juchitzn" (juchat, jódlovat), "pfugitzn" (chichotat se), "poschn" (hrát v kostky, pašovat), "urawi" (rozpustilý), "glankln" (nic moc nedělat) či "Pfoad" (košile), jakož i řečové obraty jako "nou su jo" (inu tak ano) a "is o oa Ding" (to je věc) nebo taky "mouch ne-it sou an Krawall!" (nedělej takovej kravál! )
Pro mou babičku jsem byla vždycky její "Herzpinkai" (jinak "Herzpinkerl" či "Herzbinkerl", tj. "miláček, drahoušek" - pozn. překl.). Zemřela, když mně bylo 12 let a byla velice muzikální. Tu muzikálnost jsme po ní zdědili s maminkou i já a moji synové. Ještě dnes mám v dobré paměti písně jako "Tief drin im Böhmerwald" (tj. šumavská "hymna" Andrease Hartauera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), "Auf der Wuida" (jejím autorem je Anton Wallner, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a především "Mei Liachterl im Laderndal" (vánoční píseň, jinde uváděná pod titulem "Mei Liachtl im Laterndl", je nejasného původu - pozn. překl.). Příští generace však budou ohledně šumavského nářečí a bohatství šumavských písní mnohem chudší, což je sice smuttné, ale dá se na tom sotva co změnit.

Rozloučení se starým domovem
Naši předkové byli po staletí domovem na Šumavě, zúrodňovali tu chudou zemi na sever od Bavorského lesa a byli po válce krutým způsobem oloupeni o svou takříkajíc dědičnou vlast (v originále "und wurden nach dem Krieg auf brutale Weise ihrer angestammten Heimat" - pozn. překl.). Větší část z nich dokázala, s pohledem obráceným dopředu, převážně v sousedním Bavorsku, ale také jinde zakotvit a dopracovat se tam blahobytu. Tak tomu bylo v mé rodině a určitě stejně tak u mnoha vyhnaných Šumavanů.

Nový začátek v cizí zemi
Můj otec byl už před válkou zaměstnán u pošty a našel po vyhnání také tady na druhé straně znovu práci v témže oboru. Moje matka si musela, když se to ukázalo nezbytností, pořídit si jako učitelka nové místo "jenseits von Winterberg", tj. na druhé straně obnovené hranice.
Mám hluboko v paměti z maminčina líčení, jak k tomu tenkrát došlo.
Jednoho dne (přesné datum mi známo není) se vydala moje maminka na cestu, která mířila z Vimperku do Philippsreuthu, kterou podnikla pěšky a která obnášela odhadem 25 kilometrů.
Odtud z Philippsreuthu odjížděl autobus do Pasova, který chtěla bezpodmínečně stihnout. Představila se na tamním školském úřadě, aby se dověděla o možnostech získání místa učitelky nebo aby to místo přímo získala. Tehdy v Pasově ve funkci školní radové působící rodilá Maďarka jménem Ferazinová se chovala velice odmítavě a měla zřetelné předsudky vůči německým učitelkám ze Šumavy. Za to, že moje maminka přesto zaměstnána byla a mohla učit, lze asi děkovat skutečnosti, že právě v důsledku vlny "uprchlíků" a jejich dětí, ale i v důsledku citelného nedostatku učitelů mužů, z nichž mnozí zůstali ve válce, bylo naléhavě zapotřebí obsadit chybějící učitelská místa uchazeči, kteří byli po ruce. Moje matka byla ostatně předmětem intenzívních dotazů, zda byla "bei der Partei" (tj. "ve straně", rozuměj v NSDAP - pozn. překl.). To ovšem opravdu nebyl její případ.
Získala posléze místo v maličké škole na severu zemského okresu Pasov, kde jsme pak po devět let žili spolu s mou babičkou z Radvanovic, než jsme se v roce 1955 přestěhovali do našeho nynějšího bydliště.
Po "uchazečském pohovoru" na školském úřadě v Pasově odjela maminka ještě téhož dne nazpátek do Philippsreutu, odkud musela jít znovu pěšky do Vimperka!
Vyprávěla, že dodnes neví, jak za úplné tmy došla ty poslední dva kilometry příkře dolů se svažující cesty k Vimperku domů. Šla, spíše se však potácela, vyčerpána tehdy asi natolik, že se pohybovala jako v transu.
Moji babičku z Radvanovic utěšovalo, že "nový domov" není tak daleko od Šumavy, poněvadž žila až do své smrti v roce 1958 v pevném přesvědčení, že se brzy do "staré vlasti" navrátí, což vyjadřovala opakovaně větou: "Wenn ma wieder hoam kemman!" (tj. "Až se zase dostaneme domů!" - pozn. překl.)

Jakým dobrodružným způsobem se malá Inge vůbec dostala do Bavorska?
Ze zcela osobního hlediska to byl příběh podobný opravdovému dramatu. Nejpozději počátkem roku 1946 bylo jasné, že Němci budou muset české země (v originále "die Tschechei" - pozn. překl.) zcela opustit. Na mnoha místech nastoupili němečtí Šumavané s příručními zavazadly o váze maximálně 20 kilogramů do vlaku, který mířil na Západ. Ti, kdo žili blízko hranice, měli však příležitost prchnout, a to s tím, co stačili vzít ze svého majetku (v originále "mit Sack und Pack" - pozn. překl.). Proto se moje rodina rozhodla dospět na bavorskou stranu nikoli z Vimperka, nýbrž z Radvanovic, ležících skoro naproti Haidmühle, kde babička stále ještě (sama) žila. Už celé dny předtím se převážel nábytek, jiné součásti domácnosti, ložní prádlo apod. na saních, tažených koňmi, do Haidmühle, kde se dva maminčini bratři (Pepi a Anton) už před koncem války oženili se dvěma sestrami z jedné tamní rodiny.
V neděli dne 17. března 1946 šla moje babička s mou sestrou (ta byla tenkrát 4 roky stará) do Českých Žlebů na mši. Místo toho však, aby se poté vrátily do Radvanovic, šlo se s ostatními návštěvníky bohoslužby do Dolního Cazova (v originále "nach Unterzossau" - pozn. překl.), osady ležící přímo na hranici. Nikoho nenapadlo (přinejmenším Čechy nikoli), že není vůbec nijaká "Unterzossauerin". Odtud už nebylo nijak daleko do Haidmühle, kam ji příbuzní převedli přes hraniční potok. Babička už domov neměla nikdy spatřit. Nevěděla to ovšem.
Jako poslední chtěla moje maminka dva dny nato, v úterý 19. března 1946 se mnou (bylo mi tehdy 8 měsíců) prchnout z Radvanovic do Haidmühle. Kromě mne a mé matky byli v té chvíli už všichni v bezpečí a čekali na nás.
Už dny předtím byla maminka důkladně zpravena o tom, kdy čeští pohraničníci konají pochůzku po čáře. V hodině, kdy se to jevilo bezpečné, vydala se, se mnou uloženou v dětském kočárku (byla jsem navíc zabalena v černém spacím pytli), na cestu. Sněhu bylo na metr vysoko (v originále "Es hatte meterhohen Schnee."- pozn. překl.). Náhle se však při okraji lesa objevili v bezprostřední blízkosti dva Češi se samopaly (v originále "mit Maschinenpistolen" - pozn. překl.). Maminka mě vytrhla i se spacím pytlem z kočárku, já se zakulila hloub do pytle a málem jsem se udusila. Kočárek zůstal trčet ve sněhu. Ti dva čeští pohraničníci mohli beze všeho zahájit palbu, neudělali to však. Maminka utíkala, co jí síly stačily, skočila se mnou (jako s kočkou v pytli) přes hraniční potok (byla to Studená Vltava /v originále "kalte Moldau/ - pozn. překl./), nechala mě padnou do sněhu a omdlela. Příbuzní v Haidmühle to všechno pozorovali z okna kuchyně a vyběhli z domu, aby nás donesli do tepla dovnitř. Mě vytáhli skoro bez známek života na dně spacího pytle ze sněhu a maminka přišla k vědomí teprve vleže na kanapi.

Tak byla Inge před více než
70 lety "propašována"
(v originále "umaposcht" - pozn. překl.) přes hranice!

***
Doufám, že čtenáři mého cyklu
příspěvků "Ahnenforschung im Böhmerwald"
strávili nad ním občas informativní, ale i rozjímavé
a zábavné chvíle.

***
Mnoho věcí, které se udály v minulých
staletích,
jsou pro dnešní poměry
nepředstavitelné,
jiné naopak se dějí, byť i trochu
jiným způsobem, také ještě dnes.
Čtenáři zbývá to nechat být,
promyslet to a pro sebe
rozhodnout,
zda by chtěl raději žít dnes
nebo tehdy.


Böhmerwäldler Heimatbrief, (1)2016, č. 10, s. 15-17, (2)2016, č. 11, s. 15-18, (3)2016, č. 12, s. 19-23, (4)2017, č. 1, s. 20-25, (5)2017, č. 2, s. 17-21, (6)2017, č. 3, č. 18-20, (7)2017, č. 4, s. 10-15, (8)2017, č. 5, s. 13-16

Případnému čtenáři se za délku tak osobně laděného textu upřímně omlouvám, ale má cenu právě toliko jako autentický, byť i jistě nikoli zcela dokonalý celek. Inge Friedrichová, roz. Steinbrennerová, žije v městysi Hutthurm, zemský okres Pasov. Narodila se v přelomovém roce 1945 ve Vimperku, a jakkoli toho tolik napsala o svých předcích, o ní samotné jsme se mnoho nedozvěděli. Ze stránek dubnového čísla 77. ročníku (2012) zmíněného týdeníku Passauer Bistumsblatt na nás hledí tvář, obklopená na barevném snímku archy papírů s rodokmeny, sahajícími až k roku 1591. Jde však jako vždy i o náš dnešek a také o naši budoucnost.

- - - - -
* Vimperk / Knížecí Pláně / Radvanovice / Kvilda / Strážný / Horní Vltavice / Vlachovo Březí / Kubova Huť / České Žleby / Veselka / Pravětín / Vyšovatka / Křesanov / Michlova Huť / Lenora / Klášterec, Vimperk / Arnoštka, Vimperk

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům čp. 4 jejího praděda Aloise Steinbrennera v Pravětíně vlevo za kašnou na staré fotografii
Prababička pocházela ze stavení čp. 17 v Klášterci
Inge Friedrichové se polohu statku Schweiglových u Vimperka podle jejího textu nepodařilo dohledat, vidíme jej ale např. na vojenských mapách:
    z roku 1894 psán Schweigelhof a z roku 1931 česky Schweiglův dvůrInge Friedrichové se polohu statku Schweiglových u Vimperka podle jejího textu nepodařilo dohledat, vidíme jej ale např. na vojenských mapách:
    z roku 1894 psán Schweigelhof a z roku 1931 česky Schweiglův dvůr
Stavení čp. 5 v Arnoštce u Vimperka

zobrazit všechny přílohy

TOPlist