HEDWIG FÖRSTEROVÁ

Do hot Oana den Uandern kaint

"Kloa Uratschlog", a so houma di g'naint,
do hot Oana den Uandern kaint.
A, den Aundern umadum ham nit fraimd g'wain,
han g'kaima va ob'n, draint und va aind.
Daj Leit duacht han recht flaißi g'wajn,
haum schwar oarbatn miaß'n, um's Waida-Leb'n.
A‘ jeda hot a g'holf'n san Nachbarn auch -
so woar's scho va alther da Brauch.
Buama und Maintscha hoam g'sunga gern,
deis hot ma g'hört in Noh und Fern.
Wo scho' Urahn, Großeltern und Eitern gebor'n,
hob a i' dablickt die Wölt,
dorin' i a schaini Kina- und Jugendzeit hob erlebt.
Noh' owa is da Kriag g'kuma,
hot 'bracht groß Laid und viel Kummer,
wias uns wär wieder besser gaunga,
haum's goar Haus und Hof uns weg g'numa.
Weil ma a' no'h vertrieb'n han woarn,
bist Du liab's "Kloa Uretschlog" a g'storm.

Jeden druhýho sme tam všickni znali

"Kloa Uretschlag" tu mou ves nazývali,
jeden druhýho sme tam všickni znali.
Ani ty kol dokola nám cizí nebyli,
ať už co přespolní u nás čas trávili.
Lidičky tady věděli, co je vzít za práci
že lehká nebyla, mi paměť navrací...
Dyž bylo sousedovi třeba vypomoct,
na to tu vodjakživa drželo se moc.
Kluci i holky u nás rádi zpívali si,
široko daleko to znívávalo kdysi.
Vodkud všichni předci moji byli rodem,
tam sem i já někdáž přišla na tenhle svět
a mohla tady žít i dost přepěknejch let.
Jenomže přišla válka a s ní samý utrpení,
kterýmu ani potom ale nijak konce nejni,
namísto aby nám trampoty přestaly,
z domova všecičky nás jinam vyhnali.
A s námi vymřela a nenajdeš ji dnes,
tu malou milou mně tak moji rodnou ves.

Glaube und Heimat, 1994, č. 4, s. 75

Slovníček: kloa=malý, so houma di g'naint=tak tě jmenovali, do hot Oana de Uandern kaint= poněvadž tu jeden druhého znal, umadum= kol dokola, nit fraimd g'wain= nebyl cizí, han g'kaima va ob'n, draint und va aind= ať přišel odkudkoli, Leit duacht han recht flaißi g'wajn=lidi tam byli opravdu pilní, Schwarz oarbatn miass'n, um's Waida-Leb'n=museli těžce pracovat, aby dále žili, jeda hot a g'holfn sam Nachbarn= každý pomohl svým sousedům, va alther=odedávna, Buama und Maintscha= hoši a děvčata, hot ma g'hört in Noh und Fern=bylo nás slyšet blízko i do daleka, Urahn=prapředek, Eitern=rodiče, hob a i‘ dablickt die Wölt= i já spatřila svět, a schaini Kina- und Jugendzeit= krásná dětská a mladá léta, owa=ale, da Kriag g'kuma=válka přišla, wär wieder besser gaunga=kdyby se nám bylo lépe vedlo, weg g'numa= vzali pryč, a g'storm=zemřít, vymřít.

P.S. Česky se té malé vsi o 13 usedlostech a kolem 80 obyvatelích říkalo zdávna "Dvořetín" (viz i starší německé místní jméno "Wuretschlag", už v roce 1300 listinně doloženo "de Dworzetslag" podle zakladatele Dvořaty /viz Profous/). "Velký" Uretschlag, tj. Großuretschlag, zanikl pod českým jménem Černíkov.

Konec války u nás doma

Zrovna 4 dny před 8. květnem 1945 přijela do naší vsi skupina vojáků SS (česky se říkalo takto označeným "esesmani" - pozn. překl.) s 8 koňmi a vozem, sanitní sestrou a jednou pomocnicí. Koně, vůz a muži se usadili v remíze (v originále "in der Remisee", rozuměj v odstavné kolně - pozn. překl.) a ve stodole, sanitní bedny byly uloženy v domě. Ženy si udělaly pohodlí ve světnici. Nám všem se zkřivily obličeje strachy. Ze všech stran jsme slyšeli, jak se blíží fronty. U sousedů byla zřízena komandatura. Muži ze vsi žádali a přímo prosili, aby nedošlo k ohrožení vsi a lidských životů. Nebyli připuštěni, bránili se...
V sobotu od Krumlova (v originále "aus Krummau", za války byl Český Krumlov přejmenován na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) dorazil s koňmi i proviant. Ozvěna střelby se blížila od západu i od východu. Jeden italský dělník vyvěsil z okna bílý prapor. Ti k nám přišlí ho chtěli zastřelit. Jedna obava střídala druhou. Přijedou první Rusově nebo Amíci (v originále "oder der Ami?" - pozn. překl.)? Teď v neděli večer byl hluk od západu blíže. Nouze rostla, ve vsi nikdy nijací ozbrojení vojáci nebyli, SS k tomu... - A vida, v pondělí v 6 hodin ráno klepe někdo na okno světnice, budí ženy, aby se hned balilo k odjezdu. Koně byli chvatně nakrmeni a napojeni. Ve velkém spěchu, s sebou jen to nejnutnější, opustili všichni (rozuměj od SS - pozn. překl.) kolem osmé hodiny ves směrem na Světlík a Svéraz (v originále "in Richtung Kirchschlag-Tweras" - pozn. překl.). Nevěděli jsme, co si počít s těmi sanitními bednami a vším, co se po nich válelo kolem. Měli jsme co chvátat, poněvadž už dvě hodiny nato dorazily od Černé v Pošumaví (v originále "von Schwarzbach" - pozn. překl.) do Světlíku americké tanky. Bylo 8. května kolem desáté dopoledne. Ve vsi jsme si mohli vydechnout, ještě celí zmoženi strachy a hrůzou. - Zůstala otázka, co se asi stalo s těmi na útěku?

Glaube und Heimat, 1995, č. 9-10, s. 82
Hoam!, 1995, s. 654

P.P.S. Zatímco v "Glaube und Heimat" je pod textem podepsán Hubert Panhölzl (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), v "Hoam!" z téhož roku čteme hned na začátku vyprávění, že pochází "von Hedwig Förster, Kleinuretschlag"!

O rodné vsi

Osada Kleinuretschlag patřila k šumavské obci a farnosti Světlík. Je připomínána už v roce 1291, od Jana Višně z Větřní ji koupilo v 17. století město Český Krumlov. Psala se tehdy ještě Uretschlag, 1720 Klein Uretschlag, 1841 Wuretschlag, později Kleinuretschlag a po roce 1918 i česky Dvořetín.
Ves ležela na severozápad ve vzdálenosti 2 kilometrů od Světlíku v kotlině (při vrchu Kramolín /Gromling/ u stejnojmenné zaniklé nyní osady - pozn. překl.), spadající k potoku zvanému u nás Mühlbach (dnes na mapách Čertice - pozn. překl.). Tam stával Alexův mlýn (v originále "Alexmühle" - pozn. překl.) čp. 10, patřící rodině Mugrauerově (viz web Vodní mlýny - pozn. překl.).
Nedaleko odtud na východ stával mlýn zvaný u nás Zaunmühle (viz opět Vodní mlýny - pozn. překl.) čp. 11 s pilou, který patřil rodině Mautnerově.
Hned za potokem se příkře zvedá vrch řečený Alexberg (dnes na mapách bez názvu - pozn. překl.), vysoký přes 800 metrů. Přes něj vede pěší cesta k nádraží v Hořicích na Šumavě a také k areálu pašijových her s jeho hlavní budovou (v originále "nach Höritz-Bahnhof um auch zum Pasionsspielhaus" - pozn. překl.). Z nejvyššího místa vrchu bylo možno vidět Alpy, z jižního svahu pak naši ves. Tam na její západní straně se k sobě terasovitě tiskly čtyři selské dvorce. Byla to stavení Anderlových čp. 2 (Tauni), Kitzbergerových čp. 3 (Rampl). Lugschiových čp. 4 (Potscher či Botscher) a Höpflových čp. 5 (Erad). U každého ze stavení (v čp. 4 se narodila autorka textu - pozn. překl.) bylo dost místa pro sad i domácí zahrádku (v originále "für Obst- und Hausgarten" - pozn. překl.), následovaly polnosti, louky a lesy.
Při jižním vstupu do vsi stál "Maurerhäusl", Schinkových stavení čp. 6. Tam vnikající potok tvořil ve středu osady nádrž, něco jako malý rybník (v originále "bildete in Dorfmitte D'schwüll /kleiner Weiher/"- pozn. překl.). V létě mokré ochlazení, v zimě nejkrásnější klouzačka pro nás děti. Odtok vody byl zachycován velkou dřevěnou rourou. Tam se škrobilo prádl o, zejména velké kusy lněného plátna. Několik let před vyhnáním tam čtyři rolníci společně zbudovali stoupu na šrot, poháněný vodní silou. Velice dobře využitá voda tekla dál do údolí, poháněla ještě stoupu u čp. 2 (v originále "noch den Tauni-für Obst- und Hausgarten" - pozn. překl.), než se pak vlévala do už zmíněného potoka u nás zvaného Mühlbach.
Na východní straně byla ves zaokrouhlena třemi selskými dvorci uprostřed pěkného ovocného sadu. Byla to stavení Matschekových čp. 9 (Philipp), Lugschiových, vposledku Kitzbergerových čp. 8 (Stidl) a Schinkových čp. 7 (Wosti).
Ze středu osady kolem palouku, na kterém stál pod třemi lipami a dvěma okrasnými stromky velký kříž, vedla mezi staveními čp. 7 a čp. 8 cesta do Světlíku. Východně od vsi mimo ni už stál "Wiegnbau'nhaus" Diendorferových čp. 12, jihozápadně od vsi při silnici do Černé v Pošumaví stál "Schullerhof" Wolfschlägerových čp. 1, vedle pak "Inwohnerhäusl", tj. nájemný domek čp. 13.
Ještě o tom vesnickém kříži: osadu začal zdobit někdy kolem roku 1900. Farář Mathias Lugschi, bratr mého dědečka, dal opravit starší kříž a dědeček kolem zasadil už zmíněné okrasné stromy. Před křížem stála prostá lavička. V květnu a v červnu se tam o sobotních večerech modlívalo. Poslední předříkávač se jmenoval Johann Anderl (Tauni čp. 2).
Ke vzpomínce na někdejší velký vesnický kříž pod staletými lipami stojí tu teď znovu kříž jiný. Má na podstavci vytesán letopočet 1859 a byl sem umístěn z iniciativy Hedwig Fördterové panem Otto Hanslbauerem ("Hofbaun-Otto", Kirchschalg čp. 26) v květnu roku 1998.

Glaube und Heimat, 1998, č. 8, s. 26-27
Hoam!, 1998, s. 834-835

Vzpomínky na rok 1946

Po skončení války v roce 1945 jsme byli ubozí vyděšení lidé. Podle zákonného nařízení jsme se směli vzdálit nejvýš dva kilometry od domovské obce. Nesměli jsme jezdit na kole, družit se spolu, jíst maso a museli jsme přísně dodržovat stanovenou zavírací hodinu. Výjimky existovaly jen na písemné povolení českých úřadů. V pracovní dny jsem museli v 8 hodin ráno nastoupit na návsi k určení denních úkolů. Pokyny k tomu uděloval český dozorce. Nikdo nesměl pracovat na svých vlastních polích. Také o nedělích a svátcích jsme byli vystaveni libovůli tohoto nadřízeného dohližitele.
Tak tomu bylo i v květnu roku 1946 na svátek Nanebevstoupení Páně. Ze Světlíku přišel rozkaz: dva mladí muži museli okamžitě zapřáhnout koně a s nákladním povozem odjet ke mlýnu. Jaká bída a muka (v originále "O welche Not und Qual." - pozn. překl.)! Tam byla pod dohledem naložena početná rodina s dětmi a dědečkem jen s těmi nejpotřebnějšími věcmi s sebou. Otec rodiny, který kladl odpor při opuštění zabraného majetku, byl na povoz vysazen spoutaný. Tak otřesným způsobem byla ze vsi Kleinuretschlag odvezena první rodina. Ve Světlíku byla shromážděna do jedné místnosti, kde měla očekávat očekávat přeravu do sběrného lágru v Českém Krumlově.
My ostatní jsme ještě směli pracovat ve stájích a na polích. V už stále větším počtu osiřelých stavení, také v Loutce (v originále "so auch in Reith" - pozn. překl.) jsme obstarávali dobytek a mlátili cepy obilí nakupené v hromadách na pokosených polích.
Dne 16, října 1946 odcházely čtyři poslední rodiny. Zůstala toliko jedna rodina s kojencem a nemocným dědečkem. Měli být odvezeni s transportem nemocných. Zůstali ale a žili ve vsi až do května 1948 s nově sem přišlými romskými a maďarskými rodinami (v originále "mit den neu zugezogenene Zigeuner- und Magyarenfamilien" - pozn. překl.). Už po první zimě ti nově přišlí zase odtáhli a ti plenitelé po nich jen pokračovali v načatém díle. V květnu 1948 z Dvořetína (v originále "von Kleinuretschlag" - pozn. překl.) byla odvezena poslední německá rodina někam do okolí Českých Budějovic (v originále "in die Nähe von Budweis" - pozn. překl.).
Asi o deset let později padla naše ves za oběť jedněm vojenským manévrům.

Glaube und Heimat, 1998, č. 9-10, s. 27
Hoam!, 2006, č. 7, s. 56
Glaube und Heimat, 2006, č. 7, s. 65-66

Autorka předchozích textů se narodila dne 2. června roku 1926 v několikrát jí samou zmíněném stavení čp. 4 ("po chalupě" Potscher či Botscher). Vedle rodičů a starší sestry Anny, později provd. Anderlové (*3. února 1918, †13. září 2001 ve věku 83 let) tam tenkrát žila i babička z matčiny strany a děvečka se synkem v roli pasáčka. Dne 8. dubna 1930 do domácnosti přibyl ještě syn Johann (Hans), který zemřel 2. září 2022 ve věku 92 let. Otec rodiny Johann Lugschi (*23. května 1888, †8. srpna 1967 ve věku 79 let) se 20. ledna 1920 ve Světlíku oženil s Marií, roz. Bayerlovou (*18. května 1896, † 8. září 1982 ve věku 86 let, pochována je vedle svého manžela v bavorském městě Erlangen). Po vyhnání se jejich dcera Hedwig 14. ledna 1950 provdala za Georga (v němčině se to křestní jméno vyslovuje v důvěrné komunikaci "Schorsch"), který se narodil 28. listopadu 1925 a zemřel 3. ledna roku 2012 ve věku 86 let. Hedwig Försterová ho v bavorské farní vsi Bräuningshof, která je částí obce Langenseidelbach v bavorských Horních Frankách, následovala 29. července 2019 ve věku 93 let. To všechno na doplnění jejích cenných výpovědí o jedné staré vsi, jejíž české jméno asi v dobrém úmyslu vytvořil až v 19. století August Sedláček. Ta koncovka (-schlag se jaksi nehodila) ho prozrazuje a pod tím uměle vytvořeným českým jménem i po osudné světové válce ve století dvacátém také zanikla. Uděláno to bylo pěkně po vojensku, ještě že ti lidé byli pryč.

- - - - -
* Dvořetín / Světlík / † † † Bräuningshof, Langensendelbach (BY)