logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ROMAN FOISSNER

Daleká cesta


Cum repeto noctem,
qua acciderunt tibi tot mala,
qua auxilio Dei contigit nobis,
ut illam superviveremus cladem,
aeterno Deo gratias agunt
Joannes et Ernestus Gualtarius.
(tj. "Když si v paměti vybavím noc,
která způsobila Tobě tolikero zlého,
kterou se nám jen s pomocí Boží
zdařilo přežít,
věčnému Bohu díky vzdávají nyní
Hans (Roman) a Ernst Walter spolu. - pozn. překl.)

P.S. Verše z Ovidiových Žalozpěvů (Tristia) tu jsou výrazem vděčnosti Romana Foissnera a Ernsta Waltera Bögla za záchranu jejich životů na ruské frontě v červenci roku 1944.

Zranění a převoz
Poté, co mě kamarádi přepravili přes pole a luka k obvazišti, začalo se už dne 11. července 1944 rozednívat. Co se tam na místě mého zranění mělo stát, už nevím. Slunce už ale vzešlo, když přijela sanitka a naložila nás. Leželi jsme ve voze čtyři zranění. Zda ti ostatní vedle mě dosud žili, už také nevím. Po hodiny trvající jízdě cestou necestou (v originále "über Stock und Stein" - pozn. překl.) jsme dorazili do města, kde jsem byl přenesen do nějakého velkého domu. Město se jmenovalo Pinsk (leží v dnešním jižním Bělorusku na řece Pině, součásti Dněpersko-bugského kanálu /zbudovaného už v letech 1775-1783/, který nedaleko ústí do řeky Pripjať při Pinských /Pripjaťských/ bažinách - pozn. překl.). Po jisté době mě přenesli do nějaké místnosti a položili tam na obyčejbný stůl. Pro velkou ztrátu krve mi píchali injekce s fyziologickým roztokem. Jeden saniťák mi řekl: "Jetzt kommt das blonde Gift." (tj. "Teď přijde ten jed celej blond." - pozn. překl.). Byla to zdravotní sestra, která mně dala přes obličej roušku a nařídila mi, abych počítal do deseti. Došel jsem k číslu sedm a byl jsem v limbu. Když jsem se probral, ležel jsem už na chodbě a spatřil obvaz na své pravé noze, což mi dalo vytušit jediné: kus mi jí amputovali. Tak mě tam nějaký čas nechali, až šel kdosi kolem a povídá, že odtud právě ještě vypravili jeden lazaretní vlak a jestli bych nechtěl odjet s ním. Hned jsem souhlasil a převezli mě k jednomu dobytčímu vagonu s pryčnami uvnitř. Jaké jen to bylo pro mě přímo nevídané štěstí zmizet dál pryč od neblahé fronty. Někdo poblíž měl láhev s kořalkou a já se z ní napil už proto, že nebyly po ruce tablety na bolest. K duhu mi to ovšem nepřišlo, poněvadž pahýl nohy začal krvácet. Konečně se dal vlak do pohybu a byl také nejvyšší čas, neboť večer už měli Pinsk v rukou Rusové. Byla zase noc, když mě vyložili a já se dostal do nějaké nemocnice. Vyměnili mi obvaz a bez umrtvení se tak stalo pozvolna za strašlivých bolestí. Pahýl byl silně oteklý a barvu měl zelenomodrou asi tak jako má plynový hořák.
Den nato se jelo dál. Po dvou dnech jsem se ocitl v jednom lazaretu ve Varšavě (v originále "in Warschau" - asi nutno dodat, že od 1. srpna do 3. října 1944 ve městě proběhlo polské povstání proti nacistické moci, která Varšavu v odvetě téměř srovnala se zemí - pozn. překl.). Svlékli mi uniformu a trochu omyli tělo, i pod ní zanesené drobným pískem. Převaz se tentokrát udál už pod narkózou a uložili mě po něm do postele s povlečením tak bílým, že jsem měsíce a měsíce nic podobného nespatřil. Brzy mě zase naložili a dopravili do místa u Vratislavi, jehož jméno mi utkvělo jako "Nimscht" (v originále "nach Nimscht bei Breslau" - pozn. překl.) a kde mi v tamním lazaretu opět jen vyměnili obvaz.
Moji rodiče podnikli dalekou cestu, aby mě tam mohli navštívit. Když jsem byl na podzim konečně schopen chodit o berlích, dostal jsem se do lazaretu v Bad Hall (v dnešním Horním Rakousku, okr. Steyr-venkov - pozn. překl.) a odtud se mi podařilo, což byla ovšem moje chyba, dosáhnout převozu do lazaretu v Kaplici (v originále "ins Lazarett von Kaplitz - pozn. překl.). Byli jsme právě kolem Vánoc přeloženi do Travemünde (čtvrť města Lübeck při ústí řeky Trave do Lübecké zátoky v dnešní spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko - pozn. překl.), poněvadž zařízení pro raněné musela být z Maďarska přemístěna (pro ruský postup - pozn. překl.). V lednu roku 1945 jsem byl znova podroben amputaci a pahýl, který až doposud zůstával otevřenou ranou, byl sešit. Po skončení války jsem byl v srpnu 1945 v Lübecku propuštěn do civilního života. Poněvadž jsem na základě nejednoznačných dokladů (Vyšší Brod byl už přece na území Československa /v originále "war ja schon Tschechei" - pozn. překl.) nemohl bez překážek cestovat, musel jsem čekat na nějakou příležitost. Zdržoval jsem se u jisté rodiny Niggemeierovy v Bochumi (na území dnešního spolkového státu Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.), kterou jsem znal už z pobytu v Travemünde.
Byli ke mně velice přátelští a obstarali mi také na radnici pracovní místo při zdejší správě. Počátkem prosince jsem mohl jednou sanitkou bez kontrol přejet hranici okupační zóny (Bochum ležel v té britské - pozn. překl.) směrem na jih a zastavil jsem nejprve v Kronachu (na území bavorských Horních Frank /Oberfranken/ - pozn. překl.), kde jsem znal svého někdejšího vojenského faráře (v originále "Kriegspfarrer", což je označení faráře či pastora wehrmachtu - pozn. překl.) a zůstal jsem tu několik dnů. Po mnoha týdnech a situacích plných nebezpečí, které se mi přihodily zejména v Linci na mostě Nibelungenbrücke a v ještě horší podobě pak na českých hranicích, jsem krátce před Vánocemi přece jen dorazil do Vyššího Brodu (v originále "in Hohenfurth" - pozn. překl.). V klášteře jsem řekl fráteru Bonifazovi, jestli by mohl uvědomit mou matku, že jsem právě přijel. Teď jsem byl konečně doma. Počátkem ledna se vrátil i můj bratr Otto po dobrodružné cestě domů jako já. Musel pracovat v klášteře (v originále "im Stift" - pozn. překl.), já se zdržoval většinou na opatství (v originále "im Kloster", v konventě, jak patrno už z archu sčítání lidu v roce 1921, bydlil otec obou bratří Wenzel Foisner /jak je tam psán/ - pozn. překl.). Opat Tezelin (rozuměj Tecelin Jaksch, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), u kterého otec znovu působil jako komorník, nás mohl dosud chránit. O nedělích jsem hrával v klášterním a také ve farním kostele na varhany.

Dál do Innviertelu
Dne 7. července roku 1946 jsme obdrželi poštou obávaný příkaz k vysídlení a museli jsme se následujícího dne dostavit s povolenými 50 kilogramy zavazadel. Na dotaz k odsunu ohledně mé osoby bylo německy sděleno následující: "Wenn er Orgelspielen kann, kann er auch ins Lager." (tj. "Když může hrát na varhany, může také do lágru." - pozn. překl.). Opat Tezelin požádal však okamžitě přes opata Braunstorfera z dolnorakouského kláštera Heiligenkreuz o možnost příjezdu do Rakouska. Po osmi dnech jsme byli z Rakouska opět nazpátek ve Vyšším Brodě a v září jsme vycestovali do Rakouska. V klášteře Schlägl jsme však mohli zůstat jen pár dnů, poněvadž tam byla obava z Rusů. Tak jsme Otto a já jeli dál do Wilheringu, pak do kláštera Sankt Florian, nikde jsme však nebyli přijati, poněvadž jsme s sebou měli rodiče. Zamířili jsme do Gurten (obec v Horním Rakousku, okr. Ried im Innkreis - pozn. překl.), kde jsem chtěl vyhledat Ernsta Waltera Bögla v naději, že je dosud naživu. Přišel k našemu útvaru v roce 1943 a já se o něho hned tak trochu staral. Byl o rok mladší než já a u vojska panovaly tehdy poněkud drsné mravy. Nebyli jsme pořád pospolu, nikdy jsme se ale neztratili z očí a on mě pak poskytl záchranu při mém těžkém zranění. Skutečně žil. Bohužel ani tam jsme nesehnali nijaké ubytování. Nastoupili jsme proto cestu zpátky do Schläglu. Na nádraží jsme potkali jednoho duchovního, se kterým jsme se dal do hovoru. Jen tak mimochodem jsem poznamenal, že tu mám ještě navštívit nějakého faráře Hofstättera, jak mi to poradil můj vojenský farář z fronty. Dostalo se mi nečekané odpovědi: "Der bin eh i!" (tj. "Ale to jsem přece já!" - pozn. překl.). V krátkém hovoru mi vysvětlil, že zná augustiniánský klášter Reichersberg (v Horním Rakousku, okr. Ried im Innkreis - pozn. překl.), kde nás přijmou i s rodiči. Můj bratr Otto i já jsme tak už v roce 1946 vstoupili oba do augustiniánského řádu a přijali řádová jména Konrad a Roman. Já si přál být knězem už od dětství. Za války a následkem mého zranění v ní bylo ovšem to přání zpochybněno a kromě toho jsem potřeboval i dispens (svolení, udělení výjimky) z Říma, kterého se posléze podařilo dosáhnout. Tak jsme po dlouhé řadě svízelných situací nalezli v Innviertelu nový domov a nezbývalo nám než opět jen děkovat Bohu, řádovou službou mu projevit svou neskonalou vděčnost.


Glaube und Heimat, 2019, č. 8, s. 13-14

Roman Foißner se po svém vysvěcení na kněze v roce 1951 nestal farářem s vlastní farností, ale byl až do roku 1956 kaplanem v klášteře Reichersberg. Po onemocnění zdejšího regenschoriho a varhaníka převzal už v roce 1954 jeho funkci a vedl i pěvecké sdružení Reichersberger Liedertafel. Roku 1956 založil festival Reichersberger Musiksommer, tj. Reichersberské hudební léto a organizoval více než tisíc koncertů v místě i okolí. Celá oblast Innviertel-Hausruckwald (někdy se používá i označení "Inn- und Hausruckviertel"), označovaná jako Ferienregion, rodný kraj šumavského klasika Karla Klostermanna, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, prodělal období velkého turistického rozmachu. Sám Roman Foißner byl jako důchodní (Rentmeister) a vedoucí vzdělávacího centra Bildungszentrum Stift Reichersberg, založeného v roce 1969, pověřen i restaurátorskou obnovou a adaptací prostor kláštera a získal si výjimečné zásluhy o hornorakouské zemské výstavy "Die Bildhauerfamilie Schwanthaler" (1974) a "900 Jahre Stift Reichersberg - Augustinerchorherren zwischen Passau und Salzburg" (1984). Jeho bratr Otto, řádovým jménem Konrad (*29. června 1923 ve Vyšším Brodě, prošel rovněž hned po maturitě ruskou frontou, odkud byl přemístěn do Normandie), zemřel devadesátiletý v Reichersbergu 20. února roku 2013. Roman spatřil světlo světa ve Vyšším Brodě dne 5. listopadu 1924 v rodině opatského komorníka (Kammerdiener des Prälaten) Wenzla Foißnera (*17. září 1878 v osadě Kaltenbrunn /dnes Studánky/ čp. 46 jako syn tamního chalupníka Mathiase Foißnera /jeho otec Jacob Foißner byl chalupníkem a kolářem v Kaltenbrunnu čp. 16, matka Maria, roz. Schimplová pocházela ze dnes zaniklé vsi Bystrá, původně německým jménem Schild/) a Josephy, roz. Erhartové, dcery měšťana Veita Erharta /Erhardta/ z Vyššího Brodu čp. 4 a jeho ženy Johanny, roz. Stelzmüllerové (*18. května 1881 ve dnes zaniklé vsi Schild čp. 16 jako dcera tamního chalupníka a tesaře Wenzla Stelzmüllera /jeho otec Josef Stelzmüller byl podruhem, v matrice je psáno "Inwohner" v Kaltenbrunnu čp. 10, matka Katharina byla roz. Wirtlová z Vyššího Brodu/ a Marie, roz. Sonnbergerové z rovněž dnes zcela zaniklé vsi Valdov /Waldau/ čp. 9, dcery tamního rolníka Matthäuse Sonnbergera a Kathariny, roz. Schmidingerové z Kaltenbrunnu čp. 32). Rodiče se brali ve vyšebrodském farním kostele 6. června roku 1922 a oddával je podpřevor zdejšího kláštera P. Florian Pfandelbauer. Ta daleká cesta vlastně bez návratu pro všechny začala zrušením vyšebrodského kláštera nejprve nacisty a po válce a vyhnání komunisty.

- - - - -
* Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam vyšebrodské křestní matriky o narození otcově roku 1878
Foto rodičů, pořízené 11. listopadu 1923 fotoateliérem Seidel
Záznam vyšebrodské oddací matriky o svatbě jeho rodičů
Jeho otec je na archu sčítání lidu z roku 1921 uveden mezi sluhy klášterního konventu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist