TEJA FIEDLER
Ta doba je vymknuta z kloubů
"Příběh mého otce je tak symbolický, je to příběh těchto lidí v tomto čase, že mne jako novináře nesmírně vzrušovalo to napsat. A považuji za přínosné autentické vylíčení těchto časů, i když je to samozřejmě z německého pohledu. To je kapitola, která se stala a není z ní návratu. Jako historika a novináře mne to vždy zajímalo. Bylo to velmi těžké, ten německý a český nacionalismus, který přešel z 19. do 20. století. Vzhledem k dané situaci nebylo pravděpodobně jiné řešení, než k jakému tehdy došlo. To, že se dělo bezpráví a křivdy na obou stranách, je také pravda. Ale nevím, jak to šlo řešit jinak."
Odsun ze Sudet očima Němce nabízí román 'Vykolejený čas'
Na stránkách německy psané magisterské diplomové práce Věry Havlíčkové, podané na Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Masarykovy univerzity v Brně roku 2015 je na předchozí výpověď autora v češtině dosud (tj. v roce 2025) nevvydané knihy "Die Zeit ist aus den Fugen" (tj. česky "Vykolejený čas" nebo "Ta doba je vymknuta z kloubů") odkázáno doslova a je tam otištěna i v německém originále. Předchází ji německy autorkou práce prezentovaný obsah, který tu rovněž přetlumočujeme do češtiny:
"Jde o životopisnou prózu, ve které autor líčí historii první poloviny 20. století ze soukromého hlediska. Hlavní osobou je jeho otec Alois Fiedler, který se narodil roku 1889 do rodiny majitele pily Isidora Fiedlera. Vyprávění začíná na bitevním poli první světové války, kde bojoval jako poručík (v originále "als Leutnant" - pozn. překl.) jednoho pěchotního regimentu a vrací se ve vzpomínkách do jeho dětství v Čechách. Se svými rodiči Isidorem a Marií Fiedlerovými i jejich sourozenci žil v Leptáči (tehdy se na rozdíl ode dmeška česká podoba místního jména psala s čárkou nad "a", v originále a také v románě "in Rohn" - pozn. překl.) nedaleko od Prachatic (v originále "von Prachatitz" - pozn. překl.), kde Alois navštěvoval gymnázium. Jeho otec vlastnil v Leptači a později také v Prachaticích pilu, jeho rodina náležela tedy k těm zámožným a on si mohl dovolit dát syna na studia. Po maturitě začal Alois studovat lesnictví ve Vídni (v originále "in Wien" - pozn. překl.), ale to byl omyl. Lépe to dopadlo v Praze (v originále "in Prag" - pozn. překl.), kde studia práv úspěšně dokončil. Po první světové válce se vypracoval na notáře, oženil se a měl dva syny, Alaricha a Helmuta. Jeho žena Mizzi byla ovšem dševně nemocná. Pak přišla druhá světová válka. Sudetští Němci patřli ke "Třetí říši". Alois se obával o své syny na ruské frontě a mezitím se rozvedl a založil novou rodinu se svou druhou manželkou Mariechen. Z manželství vzešli opět dva synové, Tankred a Teja. Po porážce Němců byla rodina Fiedlerova vystavena útokům českých partyzánů, naštěstí jim však pomohla Rudá armáda. Alois byl pak označen za vlastizrádce a vzat do vazby, poněvadž před válkou volil Konrada Henleina. Zbytek rodiny byl mezitím vyhnán do Německa. Po jednom roce byl Alois propuštěn a přišel za svou rodinou do Plattlingu v Dolním Bavorsku, kde s jinými vyhnanci začínal znovu od začátku. Zemřel po záchvatu mozkové mrtvice roku 1966."
Práce Věry Havlíčkové, vzniklá na katedře "Překladatelství z německého jazyka", činí z románu předmět řešení jistých problémů daného oboru a je doprovázena ukázkami přetlumočených kapitol. Z nich lze uvést tu, kterou autorka práce nazvala "Rohnský mlýn" a ze které přeiskujeme dva úvodní odstavce.
"Když otec přišel z rohnské pily domů k obědu, voněl pryskyřicí a dřevem. Pečlivě si vykartáčoval boty zaprášené od pilin, vyklepal si kazajku, vydatným douškem vody spláchnul prach v krku, pod kohoutkem hned vedle plotny si umyl ruce, ještě mokrýma rukama si přejel obličej, rozježené, krátce střižené vlasy a knír a pak se posadil za velký dřevěný stůl. Na něm stále ještě ležely noviny, které přečetl už ráno, než odešel. Děti věděly, že v poledne si ještě prohlíží řady čísel na straně "Ekonomie", často s pochybnostmi, často s radostí ve světlých očích, a dokud se tomu věnoval, musely být zticha. Pak se podíval nahoru na první stranu, jaké počasí na dnešek předpovídá stoletý kalendář, krátce se zasmál, když ohlašoval déšť, ale venku nad smrčky v lesní školce svítilo slunce, a své ženě stojící u plotny řekl: "No, Mariandel, dneska nesvítí slunce, protože stoletý kalendář má přece vždycky pravdu." Alois a jeho bratr teď věděli, že jejich otec je s prací hotov a že můžou být hluční. bratr teď věděli, že jejich otec je s prací hotov a že můžou být hluční.
Matka se pak přes rameno trochu ironicky zasmála, dál míchala kouřící moučnou polévku ve velkém kastrolu a odpověděla: "Jistě máš pravdu, Dori, ale podle stoletého kalendáře to přece často i vychází." Otec nevěřil stoletému kalendáři tak, jako matka. Nevěřil ani na zázračnou moc svěcené vody, ale matka ano. Jak se nejstarší syn Alois obával, nevěřil otec ani na účinnou přímluvu u svaté Panny Marie, která pomáhá ve všech životních situacích, což pro něj mohlo špatně dopadnout. Na hodině náboženství totiž pan farář desetiletým žákům zvýšeným hlasem a se zdviženým ukazováčkem vykládal, že kdo tohle popírá, tomu se otevírá brána pekel. Alois si přál, aby otec, stejně jako ostatní sedláci v Rohnu, přece jen nepochyboval o Mariině zázračné moci; miloval ho a nechtěl, aby skončil mezi čerty. Ale otec takový prostě byl. "Věřím tomu, co vidím," řekl jednou matce, "a čemu rozumím." Rodiče se hádali kvůli apoštolovi Tomášovi. Otec prohlásil, že velmi dobře chápe, že apoštol chtěl nejdřív vložit prst do ran zmrtvýchvstalého Ježíše, než jeho zmrtvýchvstání uvěřil. A matka, která se obávala o věčný život svého muže, odpověděla, že kdo nepohlíží na Boží slovo bez výhrad jako na pravdivé, ten se hluboce proviňuje. Probuzený Loisl, jak prvorozenému sedláka a majitele pily Isidora Fiedlera Aloisovi všichni ve vsi říkali, souhlasil vlastně spíše s otcovým názorem. Neprohlíží se snad také velice pozorně koňský chrup, místo aby se člověk spoléhal na handlířovy krásné řeči? Na druhou stranu, milý Bůh stojí za vším na tomto světě, to je neotřesitelný fakt, protože tomu věří také císař František Josef ve Vídni, pan farář v Prachaticích a matka u plotny. A jestli o Vánocích přijíždí komínem zlatý koníček s dárky, nešlo by to bez nadpřirozené pomoci - ačkoli měl pochybnosti, zda skutečně přijel začouzeným komínem. Aloisovi by se každopádně hodilo, kdyby se otec před krucifixem v rohu světnice nekřižoval jen tak mimochodem a na mši nechodil jenom o důležitých svátcích."
Tady ovšem lze přizvat na pomoc reálná fakta. V prachatické křestní matrice máme k dispozici německy psaný záznam o narození a křtu (téhož dne, tj. 16. října roku 1889, ho vykonal děkan Johann Šwéda /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/) Aloise Fidlera (tak je tu příjmením psán) z Rohanova (v matrice německy "Tonnetschlag") čp. 13. Otec dítěte Isidor (důvěrně řečený "Dori") Fidler, mlynář v Rohanově čp. 13, byl synem tehdejšího výminkáře na stejné adresa Josefa Fidlera a jeho ženy Aloisie, roz. Eppingerové z Libínského Sedla (v matrice "aus Pfefferschlah"). Chlapcova matka Maria Anna byla dcerou tehdy už zemřelého majitele usedlosti čp. 8 ve dnes zaniklé vsi Lažištko (v marice německy "Schlag") Josefa Matschla a jeho ženy Barbary, roz. Winzigové, rovněž odtud z Lažištka. Rohanov je dnes částí obce Chroboly, stejně jako Leptač, kam Havlíčková mlýn a pilu situuje. "Fidlerův mlýn", tedy to, co z něho zůstalo, je k nalezení na webu Vodní mlýny i se starými mapkami, určujícími jeho polohu. Přípisy na křestním záznamu Aloise Fidlera dosvědčují dvě jeho svatby: k té první došlo s Marií Schwansee 16. srpna 1914 (28. července vypukla první světová válka vyhlášením války Srbsku habsburskou monarchií) a dokládá ji dopis děkanského úřadu v Jičíně (i v matrice psáno "Jičín") z 1. října 1914, druhé manželství bylo uzavřeno na stavovském úřadě v Dubé (tehdy "Dauba" v říšské župě Sudety) 28. prosince 1940. Jméno nevěsty v záznamu chybí. Teja Fiedler se narodil v Dubé roku 1943 z tohoto manželského svazku. "Teja" je hinduistické jméno, v sánskrtu mající význam "skvělý, brilantní". Za svůj román byl autor roku 2014 vyznamenán Sudetoněmeckou kulturní cenou (téhož roku ji získal za.hudbu Tomáš Spurný a za národopis Inge Schweiglová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Narodil se v Dubé roku 1943 (někde se uvádí i rok 1942), po válce vystudoval germanistiku, historii a zeměpis a absolvova v Mnichově Deutsche Journalistenschule. Delší dobu strávil jako korespondent proslulého týdeníku "Stern" v Římě, ve Washingtonu, v New Yorku a v indické Bombaji. Vedle více než pěti set článků v renomovaných periodikách jako jsou "Stern" či "Spiegel" sepsal pěknou řádku knih jako "Die sechs Weltreligionen" (2005) o šesti světových náboženstvích, "Heydrich: Das Gesicht des Bösen (2005) spolu s s Mario R. Dederichsem (1949-2003), jehož rukopis dokončil (v roce 2009 vyšlo i česky pod názvem "Heydrich: tvář zla"), "Gebrauchsanweisung für Niederbayern" (2006), "Geschichte der Deutschen - Von den Germanen bis zum Mauerfall" (2008) spolu s Marcem Goergenem, "No Problem!: Reisen, Pech und Pannen" (2008) spolu se Swantje Striederovou, "Mia san mia: Die andere Geschichte Bayerns" (2014)".
- - - - -
* Dubá / Rohanov, Chroboly / Leptač, Chroboly
