logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTO EICHHORN

Z vlastní zprávy o vykopávkách na Stříbrsku v letech 1933-1936


Ještě v roce 1926 bylo okolí Stříbra (v originále "die Umgebung von Mies" - pozn. překl.) podle mapky pravěkých nálezů, jak je zveřejnil sborník muzea v Plzni, až na malé výjimky považováno za "panenskou půdu", jak to autor zmapování ve svém závěrečném úsudku charakterizoval, takže osídlení spojené s obděláváním půdy tu lze údajně datovat až od středověku. Když se mi ten materiál shodou náhod dostal do rukou, věděl jsem už docela přesně, že se podobné tvrzení nezakládá na pravdě, ačkoli jsem se do té doby věnoval pouze výzkumu místních nářečí (viz má dialektologicko-zeměpisná práce /v originále "dialektgeographische Arbeit" - pozn. překl./ "Die südegerländische Mundart /Lautlehre/", vydaná jako 4. svazek edice "Beiträge zur Kenntnis sudetendeutscher Mundarten" v Liberci /v originále " Reichenberg" - pozn. překl./ roku 1928). Už jako dítě (v originále "schon in der Kinderstube" - pozn. překl.) jsem se dověděl od svého dědečka, který byl stejně jako praděd činný ve správě stříbrských lesních majetků (v originále "im Forstwesen des Mieser Waldbesitzes" - pozn. překl.), že v rozlehlých zdejších lesích jsou všude skryty pohanské mohyly (v originále "Heidengräber" - pozn. překl.). Vyprávěl, jak to i v domovských pověstech v neposlední řadě zaznívá, že žádný lovec nesmí na těchto mohylách zastřelit nijaké zvíře, jinak se kule obrátí proti němu samému; rostou na nich ty nejlepší houby, ale musí zemřít ten, kdo by je požil; i lesní stromy na mohylách jsou krásnější a okázalejší než kdekoli jinde, jejich kouzelný půvab však nemá dobré jádro, poněvadž je každá bouře až příliš snadno zláme. Ty pověsti mají bezpochyby pravdu v tom, že značně zahloubená půda mohyl skýtá sice lepší podmínky růstu, ale smrky a borovice mohou v jejich kamenném příkrovu jen nesnadno zapustit pevné kořeny.¨
V nářečí starých obyvatel Stříbra a okolí, které je bohužel předurčeno k zániku (viz můj text o fenoménu "Mieserische", v publikaci "Festschrift des Staatsgymnasiums in Mies" z roku 1920), jsou pohanské mohyly označovány jako "Hunnengräber". Výraz je zkomoleninou vědeckého pojmu "Hünengräber" (tj. "hroby Hunů" - pozn. překl.), který je spojen s historií vpádů hunských kmenů na naše území (někdy ve 4.-5. století n.l. - pozn. překl.). Známý, mezitím už zemřelý archeolog (v originále "Ausgräber" - pozn. překl.) Konrad Hörmann z norimberské "Naturhistorische Gesellschaft" opakovaně připomněl ve svých "Abhandlungen" (Nürnberg 1929), že dělníci při vykopávkách stále doufali v nalezení hunského pokladu. V našem německém národním kmeni, který je domovem na Chebsku a v Severní župě (v originále "in unserem egerländischen oder nordgauischen Volkstämme" - pozn. překl.) a prostírá se od bran Plzně západním směrem až přes Norimberk, je s pojmem Hunů spojena myšlenka na poklady a množství zlata, snad ještě v blednoucí rozpomínce na hunského krále Etzela (Attilu) a poklad Nibelungů ze staré germánské ságy.
Můj dědeček mi místa s mohylami nemohl ukázat, poněvadž jsem byl tehdy příliš malým děckem. V roce 1932 mi sdělil ředitel Hans Tomann, že zná dvě takové mohyly v Petrském lese (v originále "im Petruswald" - pozn. překl.). Při podrobném prohledání lokality jsme však mohli zjistit, že v místech, kde silnice do Únehle (v originále "nach Unola" - pozn. překl.) opouští les, se nachází přinejmenším 23 mohyl. Při jejich zakreslování panem inženýrem Eduardem Kümmelem se ukázalo, že hlavní osa oválného půdorysu mohylového pole míří přesně od východu na západ. Následujícího roku 1933 jsem přistoupil spolu s profesorem Georgem Schmidtem (žil v letech 1865-1946, vyučoval na stříbrském německém gymnáziu a byl správcem městského muzea - pozn. překl.) k otevření jedné mohyly u Malovic (v originále "bei Malowitz" - pozn. překl.), která byla ovšem už půl století předtím vykopána jedním z hrabat Kinských a napůl zničena. Pak jsme ale zažili něco obrovského.
Když jsme po straně zvedli jednu kamennou desku, zasvítily ze tmy pod kamenem už zelenou měděnkou pokryté bronzové šperky a my mohli odkrýt šest nádherných kovových náramků, dvě terčovité jehlice a jeden prsten (v originále "zwei Radnadeln und einen Fingerring" - pozn. překl.). Zážitek byl tak silný, že jsem se skutečnou vášní dohnal studia dějin pravěku na vídeňské univerzitě; bylo mi totiž jasné, že bez postačujících odborně vědeckých znalostí nelze správně vykopávky dále provádět.
Každým rokem teď v letních měsících se v nich ze strany stříbrského muzea pokračovalo. Dr. Wilhelm Weschta (okresní školní rada ze Stříbra, autor kroniky "Mies 1877-1945", vydané v Dinkelsbühlu roku 1971 a tamtéž o 5 let dříve vyšlých dějin kláštera a města Kladruby pod titulem "Kladrau - Geschichte des Klosters und der Stadt" - pozn. překl.) dokázal mistrovsky, zejména díky své přednáškové činnosti, získat k tomu finanční prostředky a sjednat na jejich základě přípravy k dalším vykopávkám. Ze všech stran přicházeli sedláci z okolí Stříbra se zprávami o podobných mohylách; znali je velice dobře, poněvadž byly většinou opředeny starými lidovými pověstmi. Tak jsem mohl v posledních čtyřech letech určit 15 velkých pravěkých mohylových polí s více než 240 mohylami včetně několika lidských sídlišť, které vědě nebyly až dosud známy. Na sedmi z těchto mohylových polí jsme už kopali a nalezli stopy pravěké kultury ze střední doby bronzové až do časů kolem Kristova narození.
(...)
Závěrem budiž poukázáno na to, že početnými nálezy a objevy posledních 4 let byly hranice v pravěku bohatě osídlené Plzeňské kotliny (v originále "Pilsener Becken" - pozn. překl.) posunuty o téměř 50 km na západ, a to až na západní hranici stříbrského okresu, který byl dříve považován za prostý nálezů (v originále "als fundleer galt" - pozn. překl.). Avšak ještě dál západním směrem, až k Šumavě a dokonce přes ni samu se dá absence nálezů svést na chybějící důkladný průzkum a na nedostatek osvětové práce, zejména když já osobně jsem teprve nedávno při letmé obchůzce lesů jihovýchodně od Stráže v okrese Tachov (v originále "von Neustadtl im Tachauer Bezirke" - pozn. překl.), tedy už na úpatí šumavského pohoří (v originále "also bereits am Fuße des Böhmerwaldesvon Neustadtl" - pozn. překl.), dokázal najít pravěké střepy a mohyly. Otevírá se tím v oblasti pravěku a prehistorie vůbec pro chebskou vlastivědu ještě mnohý vděčný úkol.


Ausgrabungen des Museums der Stadt Mies von 1933 bis 1936, s. 5-7 a 23

Už ze samotného závěru předchozího textu lze vyvodit, jak neurčité je vymezení pojmu "Böhmerwald" nejen v německém, nýbrž i v českém jazyce ohledně "úpatí Šumavy" a tím i její už pravěké historie. Právě ta byla předmětem zájmu Dr. Otto Eichhorna (získání doktorského titulu i závěr života jeho nositele ve Vídni zůstávají kapitolami dodnes nevyjasněnými). Narodil se ve Stříbře v domě čp. 141 na dnešní Husově ulici dne 13. února roku 1891 policejnímu strážmistru (Rottmeister) Simonu Eichhornovi, synovi poštmistra v Libé (Liebenstein), okr. Cheb, Johanna Eichhorna a Elisabeth, roz. Sommerové z Rudolce (Ruditzgrün), okr. Falknov (Falkenau, dnešní Sokolov), a jeho ženě Johanně, dceři někdejšího revírníka v Pňovanech (Piwana) a pak diurnisty (Tagschreiber či Tagesschreiber) ve Stříbře Josefa Grubera a Magdaleny, roz. Gebhartové ze zámku Kladruby (Schloss Kladrau). Poté, co absolvoval stříbrské gymnázium, vystudoval Otto Eichhorn na pražské německé univerzitě germanistiku (jeho pražská disertace "Zur Mundarten-Geographie in Westböhmen" vyšla, jak už shora zmíněno, pod jiným názvem roku 1928 tiskem). Po skončení jednoroční dobrovolnické služby a narukování do pole složil ještě rigorózní zkoušky a v říjnu 1916 mu byla povolena "promotio sub auspiciis imperatoris". 22. listopadu roku 1925 se při vídeňské faře sv. Petra oženil s Marií Mathilde Annou Chmelařovou. Články o svých výzkumech publikoval zejména v časopisech "Sudeta" a "Unsere Heimat". Zabýval se i mykologií a objevil obří houbu, nazvanou po něm "Cortinarius Subglaucopus Eichhorn". Na jedné cestě do Egypta došlo i k objevu faraonského symbolu, houby pro štěstí "Amanito Ovoidea" (muchomůrka vejčitá). Podle webového serveru "Staré Stříbro" působil Eichhorn ve Stříbře i jako středoškolský učitel a ředitel místního muzea. Ve Vídni, kam koncem třicátých let odešel natrvalo a kde učil na první vídeňské střední škole pro nadané žáky (Wiener Begabtenmittelschule) a na semináři pro středoškolské učitele, jak uvádí heslo o něm v německém životopisném slovníku pro dějiny českých zemí (Biographisches Lexikon für Geschichte der böhmischen Länder / BLGBL), který nezmiňuje ani datum a místo jeho skonu, Eichhornova stopa mizí. Na úpatí Šumavy však zůstala znatelnou.

- - - - -
* Stříbro

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při exkurzi po archeologických nalezištích v okolí Stříbra
Záznam o jeho narození ve stříbrské matrice
Rodný dům čp. 141 v dnešní Husově ulici ve Stříbře
Náhrobní deska jeho rodičů na zdi stříbrského hřbitova

zobrazit všechny přílohy

TOPlist