logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALEX EHRENBRANDTNER

Teufelsmauer


Des Tal 's steingewühlter Boden brauet
Auf meiner Heimat friedenstiefstem Land
Noch Altempfundenes ringt und grauet;
Im Rollen gischten 's Glöcklein schier zur Wand.

Der zarte Schwung der Wälder über Wellen
Treibt ernster Wallung groß die Inbrunst auf.
Die Kanzel starrt. Die Silberschäume schellen
Und wie ein reitend Zwerglicht funkelt 's drauf.

Aus wüster Wildheit singt 's im Perlentanze
Sich frei voll Lust und Läuten durch die Schlucht.
Berauschte Stille von der Felsenschanze
Herniederschwingt zur schnellen Wellenflucht.

Auf stürmig freien Steinen Wonn' und Größe
Des Mutterbodens fühl' ich tief und rein
Und unter mir verrollen Perlenflöße
Der Kanzel dunkles Weh von Stein zu Stein.

Čertova stěna


Vře země, voda přes balvany kmitá,
zatímco domov je tak míru pln,
soutěska šedá rve se od koryta;
zvoní to, pění o překot z těch vln.

Nad tím se vznáší vzhůru křídla lesů,
příboj se vzdouvá, nedá spočinout.
Kazatelna se tyčí v stříbrojasu,
roj bludiček srší a řídí proud.

V divokém tanci perlí se a zpívá
voda tou roklí v blahém úprku.
Tiš v omámení vnímá skála živá
a chvěje se, trysk nezná pomlku.

Volný se cítím tady na temeni,
mateřskou půdu cítím zhluboka
a pode mnou na vor perel se mění
stesk kazatelny z roka do roka.

Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 31

Friedberg


Verlerchter Hügeltraum. Ein eigen klimmend Lied,
Wie Lust der lichten Seele! - Turm und Dächer lauschen;
Auf Flügeln Sommer Sehnsucht ihr Geträume zieht.
Zu Wald und Wehr und frohen Klanges schwillt ihr Rauschen.

Des Wälderatems süße Ruhe rings im Land!
Auf Frohsinns Odem seltsam seine Töne schweben, - -
Aus meinem Herzen löst auf Schwingen sich das Leben
So tief und drausend; stolzer Weise froh mich Heimar bannt.

Ich atme Glanz und Frieden, der von Bergen grüßt
Und Glückes Klänge über Wehr un Lerchenweiten,
Und fühle Jugendlandes Rauschen in mich gluten
Als wär vom Heimattraum ich süß aufs Herz geküßt.

Frymburk


Skřivánčích vrchů sen. Píseň, co stoupá výš
jak slast zjasněné duše! - Věž a střechy slyší;
na křídlech zbožné touhy i ty sen svůj slyš.
K lesu a k jezu se radostným tónem ztiší.

Klidem těch lesů všech dýchá kraj kolkolem!
Veselou myslí dýchá tu snad život celý - -
i z mého srdce se vznáší radost, že jsme směli
žít právě tady; slyš, jak hrdě zní, že odtud jsem.

Vdechuji třpyt a mír, co z hor dává sil
a tóny štěstí nad řekou a hlasy ptačí
a cítím zemi mládí šumět, to mi stačí,
sen o domově sladce srdce políbil.

Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 29

Plöckenstein


Schmeichelnd angeschmiegt die Föhren hocken
Wie ein uralt Zwergvolk im Gewirr -
Aus den wilden, grünen Köpflein locken
Rätselsüße Heimlichkeiten schier.

Alles wie Verwunschenheit, Geheimnis,
Überall voll Staunen ruhumspannt
Quadern starren. - - Drüber schleicht die Wildnis
Wie von Bann und Großen übermahnt.

Nieder zu der Wildheit Raum geschwungen
Wird das Herz so still vor heil'gen Glanz
Muschelgleich der See im Licht entsprungen
Unter traumverschlug'nen Wälderkranz.

Macht und Ahnung überströmt mich bebend,
Felsen lauschen auf, selbst Traum und Stein;
See und Denkmal fühlen 's ernst und prebend:
"Hier träumt Gott sich in sein Wunder ein!"

Plechý


Houf sosen se k hoře rozesedá
jak sbor skřetů kolem ve změti -
vrchol zelená se, jimi zvedán
v pohádkově sladkém objetí.

Tajemným zakletím obestřený
ztrnul jsi pro všechny v úžasu
balvanitý v skrytu divočiny,
kouzlem přemožený zavčasu.

Do divoka srdce rozechvělé
tiší zvolna posvátný tvůj třpyt.
Jezero pod tebou svitne celé,
věncem lesů dals je obklopit.

Mocné tušení mne rozechvívá
v naslouchání skal dnes jako dřív;
Obelisk když vážný můj cit vzývá,
vím: tady Bůh zasnil se v svůj div!

Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 30-31

Kypivou, sotva přeložitelnou němčinou podobnou té Hanse Watzlika (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), který se ovšem jižní Šumavě ve svém díle vlastně nijak zvlášť nevěnoval, se vyznačuje těch několik básní frymburského rodáka Alexe Ehrenbrandtnera, pojaté do rodáckého sborníku (autor předchozích veršů mu tam věnoval i recenzi románu "Aus wilder Wurzel" z roku 1920) k desátému výročí (1913-1923) první zdejší domovské slavnosti (Heimatfest), konané ještě před první světovou válkou za okolností zcela odlišných než ty, jež nastaly za "první republiky". Cit německých Šumavanů ovšem spíše probouzely k novému vzepětí. Alex Ehrenbrandtner pocházel z rodiny "horních" Ehrenbrandtnerů. Podle frymburské křestní matriky tu přišel na svět 6. srpna roku 1886 (následujícího dne ho kaplan Friedrich Sommer ve farním kostele sv. Bartoloměje i pokřtil). Jeho otec a jmenovec Alexander Ehrenbrandtner (*4. prosince 1857, †8. července 1927), syn zdejšího měšťana Franze Ehrenbrandtnera z čp. 51 a Aloisie, roz, Baumgartnerové z čp. 1, byl obchodníkem v domě čp. 4 na frymburském náměstí (dodnes ho tam najdeme) a obecním tajemníkem. Chlapcova matka Katharina (*14. června 1858, †18. prosince 1943) byla dcerou rolníka Josefa Kroihera ve dnes zaniklém Posudově (Stüblern) čp. 5 a Anny, roz. Hauserové z rovněž dnes zaniklého Náhlova (Nachles) čp. 8. Její syn sám byl už v době, kdy otiskl své básně v rodáckém sborníku, poštovním úředníkem v Karlových Varech (působil tu v letech 1898-1945), kde se mu v manželství s Else (Elisabeth), roz. Beuerovou, uzavřeného 14. října roku 1922 v karlovarském děkanském kostele sv. Maří Magdaleny (oddával je Gustav Sysel O.Cr. /1858-1930/, sluší se asi poznamenat, že děkanství obsazoval český řád křižovníků s červenou hvězdou) narodil syn Gerald, podle zprávy listu "Oberdonau Zeitung" syn jediný, padlý ve věku 21 let 24. července 1944 jako svobodník wehrmachtu na východní frontě. Jako malý chlapec je i ten budoucí padlý zachycen na skupinovém snímku frymburské rodiny "horních" Ehrenbrandtnerů asi z roku 1927, kterou nacházíme v pamětní knize "Böhmerwaldheimat : Erinnerungen an Friedberg an der Moldau" z roku 1990. Krajanský "diecézní" časopis Glaube und Heimat" roku 1956 připomíná, že 6. srpna ve Wildenroth-Grafrath (kdysi samostatná hornobavorská obec Wildenroth je od roku 1972 součástí obce Grafrath) oslavil "náš" Alex Ehrenbrandtner v plné tělesné a duševní svěžesti svoje sedmdesátiny. To byla také poslední zpráva, kterou jsem o něm měl. Až když se vzácný mnichovský přítel Dr. Raimund Paleczek dotázal správy hřbitovů v bavorské metropoli, zněla kýžená odpověď, že Alex Ehrenbrandtner zemřel ve věku 83 let dne 24. června roku 1969 a byl dva dny nato pochován na mnichovském hřbitově Westfriedhof (hrobové pole /Gräberfeld/ 207, řada /Reihe/ 3) do hrobu, který od roku 2007 neexistuje. Co dodat ke stopě básníka?

- - - - -
* Frymburk / † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

"Horní" Ehrenbrandtnerové z Frymburku na snímku asi z roku 1927: Alexander Ehrenbrandtner stojí první zprava, pod ním je jeho manželka Elisabeth a syn Gerald, vpředu s dětmi sedí jeho rodiče Katharina a Alexander
Babička Aloisie
Otec v červnu 1903 na snímku ze Seidelova ateliéru
Záznam frymburské matriky o narození otcově

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist