logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOZO DŽAMBO

Politické příběhy ze Šumavy

Hluboké a temné jsou české lesy, za sněhové bouře a nepohody se mění na děsivé končiny, pak zase dokážou vyjevit svou vlídnou laskavost a svou zeleň, aby zprostředkovaly pocit bezpečí a požehnaného klidu. Nikdo to nevěděl lépe než Adalbert Stifter (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který znal Kremsmünster, Vídeň i Linec, ale ve skutečnosti byl a až do své smrti zůstal Šumavanem, člověkem z lesů (v originále "ein Waldmensch /Böhmerwaldmensch!/" - pozn. překl.). Stejně tak co do svého literárního díla: Der Hochwald, Der beschriebene Tännling, Die Mappe meines Urgroßvaters, Granit, Witiko (v českých překladech Hvozd /Vysoký les/, Popsaná jedlička, Z kroniky našeho rodu / Paměti mého pradědečka/, Žula, Vítek - pozn. překl.). Stifterova poslední povídka má název Aus dem bairischen Walde (tj. Z Bavorského lesa, česky ten titul, vzniklý roku 1867, vlastně nikdy nevyšel, na webových stranách Kohoutího kříže je z něho přeložen úryvek pod názvem Zima v lese - pozn. překl.) a z ní pochází i tvrzení: "Kann man eine herrliche Alpenansicht ein schwungvolles lyrisches Gedicht nennen, so ist die Einfachheit dieses Waldes ein gemessenes episches." (tj. "Dá-li se nádherný pohled na Alpy nazvat vzletnou lyrickou básní, je v prostotě tohoto lesa cosi uměřeně epického." - pozn. překl.)
Nemělo by se zapomenout na povídku Der Waldgänger (v českém překladu, který pořídil Bohuslav Reynek a který se stal roku 1935 28. svazkem bibliofilské brněnské edice Atlantis, má titul Lesní poutník - pozn. překl.)! Tato malá práce, vyšlá roku 1847 v almanachu Iris, zaujímá v celku Stifterova díla zvláštní postavení. Se svými texty jinak jen vzácně spokojený autor tuto malou práci nikdy nepřepracoval a nebyla také pojata do žádné z jeho povídkových sbírek, což mohlo být i příčinou toho, že ve srovnání s jinými jeho pracemi přece jen zůstala trochu "stranou".
I když tedy Der Waldgänger nevešel v nijak velkou známost, vybral si berlínský satirický časopis Kladderadatsch (tj. česky asi jako Prásk! či Bác!, viz blíže Wikipedia, kde se nepomíjí skutečnost, že periodikum /vycházelo v letech 1848-1944/ už od roku 1923 podporovalo Adolfa Hitlera - pozn. překl.) roku 1938 právě tuto povídku jako látku vhodnou pro ilustraci jeho názoru na aktuální politickou situaci v Československu. O vlastní syžet povídky, v níž Stifter pojednává téma bezdětnosti manželského páru, časopisu nešlo. Ani si s tím nezačalo, vzalo si z textu jen motiv lesa a titulní figuru, která má obrys jakéhosi Rýbrcoula nebo lesního ducha a hodí se pro všechny interpretace. Tím se stala pro Kladderradatsch tou správnou figurou.
Zpravidla bývaly komentáře Kladderadatsch ke karikaturám relativně stručné, poněvadž kresby měly hovořit samy za sebe a verbálními prostředky byly podporovány jen v nezbytné míře. Dne 11. září roku 1938 učinil časopis výjimku, když kresbu opatřil nejen popiskem, nýbrž následně připojil i delší text na vysvětlenou, jak následuje:

Begegnung im Böhmerwald
Lord Runciman verbrachte ein Wochenende auf einem Schloss in Oberplan, dem Geburtsort Adalbert Stifters

(tj. "Setkání na Šumavě: lord Runciman strávil víkend na jednom zámku v Horní Plané, rodišti Adalberta Stiftera" - pozn. překl.)
Baže musil lord bydlit "na jednom zámku" (v Horní Plané nijaký neexistuje - pozn. překl.), baže se musilo setkání konat s hornoplánským klasikem na Šumavě a nikoli v nějakém přechodném hotelovém útulku anglického hosta.
Ta kresba není vlastně nijakou karikaturou, jak by se v Kladderadatsch dalo očekávat. Stifterův obličej se dá snadno poznat, spisovatel vyhlíží opravdu mladistvě, zatímco Jeho lordstvo je zachyceno tak, jak by si ho člověk představoval někde na Trafalgar Square nebo na Piccadilly – džentlmen, který byl tentokráte vyslán do houštiny dějin české země.
Mezi lordem a spisovatelem se vyvinula rozmluva.

Dialog
První scéna: lord sám v českém lese na rtech s citátem ze Shakespeara: "Být či nebýt, toť otázka…" Na svou filosofickou sentenci zachytí z lesního šera neméně záhadnou odpověď lesního poutníka (citace jeho výroků ponecháváme i v německém znění - pozn. překl.): "Mein oder nicht mein – das schien mir nie die Frage!" (tj. "Své mít či nemít – to se mi otázkou nikdy nezdálo!" - pozn. překl.) Lord je rozčilen a dokáže jen konstatovat: "Podivná země!" S čímž lesní poutník bez problému souhlasí: "Das ist ein geheimnisvolle Land, da haben Euer Lordschaft schon recht…" (tj. "To je tajuplná země, v tom má Vaše lordstvo pravdu…" - pozn. překl.)
To, že lesní poutník zůstává zprvu neviditelným a odpovídá "aus der Ewigkeit" (tj. "z věčnosti" - pozn. překl.), rozčiluje lorda ("duchy máme jinak vlastně jen na našich starých anglických zámcích"), který zjišťuje, že toto tajnůstkářství má svůj původ v československém vládním zákazu. Zákaz? "Entschuldigen Sie, ich war Zeit meines Erdenlebens ein unpolitischer Mensch…" (tj. "Promiňte, byl jsem za časů svého pozemského života nepolitickým člověkem…" - pozn. překl.), pokouší se tajemný hlas o vyhýbavé vysvětlení.
Hádací hra (v originále "Ratespiel" - pozn. překl.) pokračuje, než se lesní poutník konečně přiznává: "Ich war ein Geschöpf des lieben Böhmerwald-Dichters Adalbert Stifter…" (tj. "Byl jsem výtvorem milovaného šumavského spisovatele Adalberta Stiftera…" - pozn. překl.) a svou nepolitičnost odůvodňuje slovy: "Ich vermute, dass ich von der derzeitigen Regierung verboten bin, als das Werk eines deutschen Dichters… Und ich möchte nicht Euer Lordschaft keine Unannehmlichkeiten machen…" (tj. "Domnívám se, že mne současná vláda zakázala jako dílo německého autora… a já bych nerad dělal Vašemu lordstvu nějaké nepříjemnosti…" - pozn. překl.)
Konečně se lordovi podaří přemluvit lesního poutníka, aby se dal vidět a poznává v něm – Adalberta Stiftera: "Stifter… Stifter? Nenapsal to krásné Pozdní léto, které je přičítáno k největším vůbec dílům německé literatury?"
To, co lord Runciman pronáší, je vlastně syžet celého příběhu v účelovém podání (Stifter nebyl samozřejmě v Československu, kde naopak našli před nacizmem útočiště četní tehdejší němečtí autoři, nikdy zakázán - pozn. překl.) Kladderradatsch, zamýšleném kreslířem a autorem dialogu jako politická výpověď: "Já vím – nevede se Vám tu dobře. Viděl jsem a slyšel…" Tak se v dialektice historie stává emisar britské vlády jako zprostředkovatel za sudetské krize německým (rozuměj nacistickým - pozn. překl.) straníkem.
Dialog, který Runcimanovi "otevírá oči", přerušuje český četník, který vyskakuje zpoza stromu (na kresbě není zachycen): "Stůj! Ty lumpe, ty bídný, zatracený němčourský vagabunde, raubíři, pse – budeš tu obtěžovat lordstvo žebráckými žvásty, hlupáku!" Lord se uchýlí znovu k filosofování: "Být či nebýt, toť otázka…" A na závěr ovšem rovněž politický dovětek: "Zdá se mi, že se ho nikdy mocí nechopíte… toho Němce… poněvadž jste ho nikdy nepochopili…" (tady se v německém originále staví na příbuznosti sloves "greifen" a "begreifen" - pozn. překl.)

Kreslíř a jeho autor či autor a jeho kreslíř
Dialog mezi lordem Runcimanem a Stifterem vymyslil Curt Hotzel, který byl v letech 1937-1944 šéfredaktorem Kladderradatsch a určujícím způsobem se podílel na ideologickém zaměření tohoto v roce 1848 založeného satirického časopisu. Narodil se v Lipsku roku 1894 a už v roce 1916 sám sebe viděl jako "spisovatele a novináře ve službách národovecké myšlenky (v originále "als Schriftssteller und Journalist im Dienste der völkischen Idee" - pozn. překl.), psal mj. pro organizaci Stahlhelm (blíže o ní viz Wikipedia - pozn. překl.) a týdeník, později deník Völkischer Beobachter (tiskový orgán NSDAP, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Roku 1933 vstoupil do sdružení Reichsverband Deutscher Schriftssteller (tj. hned v roce jeho ustavení, viz Wikipedia - pozn. překl.) a rok nato do podobného sdružení novinářského, které mělo ovšem rovněž překotně krátký vývoj (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Až v roce 1941 se stal členem NSDAP. Nezapomenutelnou zůstává jeho charakteristika Thomase Manna už z roku 1930 jako osoby, která je "blutsfremd, volksfremd, undeutsch und berechnend" (tj. "cizí naší krvi, cizí našemu lidu, neněmecká a vypočítavá" - pozn. překl.). Podobně smýšlející jako on sám nalezl v neformálním spisovatelském "okruhu" Bamberger Dichterkreis (viz https://de.wikipedia.org/wiki/Bamberger_Dichterkreis - pozn. překl.), který shromažďoval autory nacionálně socialistického zaměření a v letech 1936-1941 pořádal každoroční setkání (v originále "zu jährlich stattfindenden Treffen" - pozn. překl.). Ke skupině náležel i Bruno Brehm (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Několik Hotzelových děl bylo roku 1946 zařazeno v sovětské zóně Německa na tzv. seznam vyřazené literatury (v originále "Liste auszusonderndernde Literatur" - pozn. překl.). V padesátých a šedesátých letech kupodivu vycházely ve východoberlínském nakladatelství Verlag der Nation jeho knihy převážně historického obsahu. Zmíněné nakladatelství bylo založeno už v roce 1948 jako stranický podnik tzv. Nacionálně-demokratické strany Německa (v originále "National-Demokratische Partei Deutschlands /NDPD/" - pozn. překl.), jejímž členem se Hotzel stal dva roky nato (tj. v roce 1950 - pozn. překl.).
Autobiografické rysy nese jeho povídka Germaine oder der Irrtum von Locarno (tj. "Germaine čili blud z Locarna" - pozn. překl.), v níž sám sebe přičítá k těm, "kteří v duchu oponovali, ale tím, že nic reálně nezměnili, nejen že nezadrželi neblahý vývoj, nýbrž ho ještě podpořili" (v originále "die im Geiste opponierten, aber dadurch, dass sie nichts änderten, die unheilvolle Entwicklung nicht aufhielten, sondern förderten" - pozn. překl.). V knihkupectvích je ještě dnes k dostání jeho už v pátém vydání (1996) vyšlá kniha Tat und Traum des Bildschnitzers Veit Stoss (tj. "Čin a sen řezbáře Wita Stwosze" /Wit Stwosz píší to jméno Poláci, kteří umělce považují za svého/ - pozn. překl.). Hotzel zemřel roku 1967 v západním Berlíně (blíže viz Wikipedia, odkud se dovídáme, že už v roce 1919 žádal v textu pod názvem Blutweihe /tj. "Zasvěcení krví"/ "záchranu ušlechtilého arijského ducha před ,socialisticko-syndikalisticko-bolševickou' vlnou, hrozící zaplavit Evropu" - pozn. překl.).
Politicky kompatibilní byl i kreslíř šumavského motivu Arthur Johnson, narozený roku 1874 v Cincinnati, americký stát Ohio. Jako syn jednoho amerického diplomata se dostal ve svých 15 letech do Hamburku a až do své smrti v roce 1954 zůstal v Německu. Studoval na berlínské umělecké akademii, vystavoval se skupinou "Berliner Secession". Nejen jeho antisemitské kresby prozrazují blízkost k národnímu socialismu. Téměř půl století byl spolupracovníkem Kladderradatsch, kde se mohl bez zábran oddávat svému ideologicky silně zabarvenému kumštýřství.
Víme-li o tomto spřažení, dá se ohledně otázky, zda v případě Begegnung im Böhmerwald vznikla nejprve kresba či text, s poměrnou jistotou předpokládat, že jde o společné dílo, navržené, domluvené a realizované v redakční místnosti nebo v jedné z berlínských knajp, v nichž se redaktoři Kladderradatsch stýkali. Obraz a text jsou jedním dílem.

Souběžná akce: V českých lesích
Jde o pouhou náhodu a opravdu nikoli o nějaký plagiát ať už ohledně námětu či kresebného vyjádření, že přesně téhož dne, kdy Kladderradatsch přinesl právě popsaný příspěvek, objevila se v mnichovském časopise Simplicissimus (vycházel v letech 1896-1944, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) karikatura s nadpisem In den böhmischen Wäldern, na níž je v popředí vidět rovněž lorda Runcimana. zatímco namísto Stiftera z hloubi (šumavského) lesa (v originále "aus der Tiefe des /böhmischen/ Waldes" - pozn. překl.) vyhlíží jako duch americký prezident Wilson.
Wilson i Runciman byli oba značnou měrou zataženi do politických událostí v Československu. Walter Runciman (1870-1949) byl mnohonásobným ministrem v různých britských vládách a roku 1938 ho premiér Neville Chamberlain (1869-1940) vyslal do Československa, aby se stal prostředníkem v sudetské krizi. A Woodrow Wilson (1856-1924), který se v okamžiku rozpadu rakousko-uherské monarchie zasadil o nové uspořádání Evropy a byl jako prezident USA velkým podporovatelem samostatného československého státu, postaral se po úspěšném odtržení o to, aby byl nově ustavený stát uznán už 19. října 1918 (tady jde o informaci mylnou: 19. října jen Národní výbor odmítl tzv. Karlův manifest, který měl v poslední chvíli zachránit mocnářství, viz k tomu i s daty uznání československé vlády jednotlivými státy Wikipedia /USA tak učinily až 12. listopadu, první byla Francie 15. října/ - pozn. překl.).
Na karikatuře časopisu Simplicissimus nese Wilson v podpaží počitadlo jako narážku na jeho posouzení obyvatelských poměrů v Československu (počitadlo má asi nikoli náhodou 14 dřevěných kuliček, což je zřejmě připomínka 14 bodů Wilsonova programu poválečného sebeurčení národů, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Tady ovšem neprobíhá nijaký rozhovor, nýbrž stínové figuře Runcimanově se dostává od Wilsona poučení (text dole pod kresbou - pozn. překl.): "Wenn Sie wissen wollen, wie man 's nicht macht, Lord Runciman, dann denken Sie an mich, Woodrow Wilson!" (tj. "Chcete-li vědět, jak se to nedělá, lorde Runcimane, pak si vzpomeňte na mě, na Woodrowa Wilsona!" - pozn. překl.) Karikaturista tedy obžalovává Wilsonovu politiku ze ztroskotání a varuje Runcimana, aby její chyby a omyly (které, to kreslíř zamlčuje) neopakoval.
Autorem této karikatury byl norský malíř a grafik Olaf Gulbransson (1873-1958), který v roce 1902 na pozvání zakladatele časopisu Simplicissimus Alberta Langena (1869-1909) přišel do Mnichova a zůstal periodiku věrný až do jeho konce roku 1944, přičemž opomněl zachovat si kritický odstup vůči nacionálnímu socialismu (blíže k jeho činnosti za druhé světové války viz https://de.wikipedia.org/wiki/Olaf_Gulbransson - pozn. překl.). Tento postoj mu po válce vynesl obvinění z oportunismu a kolaborace s Hitlerovým režimem, který sám bez újmy přežil.
"Velká" politika se dělala v salónech, v rezidencích, na zámcích a ve stranických kancelářích. Lesy, i ty šumavské v Čechách, byly "nepolitické". Právě ony však posloužily satirikům a karikaturistům jako scéna, na které se s předstíranou neutralitou vyjevil jejich pohled na věci. A když už byla řeč o Šumavě, nesměl přitom Adalbert Stifter chybět.


Sudetenland,2018, č. 1, s. 96-101

Narodil se 9. prosince roku 1949 v tehdy "jugoslávské" Bosně a Hercegovině, národností je však Chorvat. Asi i proto má obzvláštní citlivost pro pojem "Mitteleuropa" (viz k tomu Wikipedia) a právě čtvrtletník "Sudetenland" je k úvahám o ní i s ohledem na "sudetský problém" tribuna opravdu příhodná. Jozo Džambo absolvoval františkánské klasické gymnázium (Classicum gymnasium franciscanum) ve středobosenském městě Visoko na tudy prtotékající řece Bosně, viz Wikipedia). V roce 1878 se Bosna stala součástí Rakouska-Uherska, za druhé světové války náležela k "nezávislému" státu Chorvatsko. V poválečné Titově "federativní" Jugoslávii a pak ve Spolkové republice Německo studoval Džambo filosofii a teologii v bosenském Sarajevu a v bavorském Eichstättu, poté slavistiku, historii jihovýchodní Evropy a tureckou filologii na univerzitě v Bochumu (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko). Titul magistra nabyl roku 1979, doktorátu 1984 s disertací nazvanou "Die Franziskaner im mittelalterlichen Bosnien (Franjevci u srednjovjekovnoj Bosni)", která byla vyznamenána výroční cenou mnichovské organizace Društvo za jugoistočnu Europu. Působil nato jako vědecký spolupracovník a asistent na bochumské univerzitě, v Bavorském národním muzeu v Mnichově, na oddělení pro etnologii mnichovské univerzity a na mnichovském ústavu Südost-Institut. Od roku 1992 je vědeckým spolupracovníkem rovněž mnichovského sdružení Adalbert Stifter Verein. V letech 1976-1987 byl redaktorem a stálým přispěvatelem časopisu pro tureckou filologii "Materialia turcica" a od roku 1992 odpovědným redaktorem ročenky "Stifter Jahrbuch"(vychází od roku 1987 a v roce 2017 se objevil už 31. její svazek). Píše chorvatsky a německy, překládá poezii, prózu i vědecké texty z němčiny, makedonštiny a bulharštiny. Ve Spolkové republice žije nepřetržitě od roku 1972. Já toho roku teprve přese všechnu nepřízeň doby (dvě magisterské diplomové práce mi byly odmítnuty) dokončil s titulem dálkové studium na Karlově univerzitě, tehdy jako českobudějovický antikvář. Byla to vlastně krásná léta, milý pane Jozo.

- - - - -
* Matina, Maglaj (BH) / Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Georg. R. Schroubek v rozhovoru s ním připomíná roli Adalbert Stifter Verein a tedy i Džambovu, na objektivní reflexi "odsunu"
Jeho heslo v chorvatské Wikipedii
Setkání lorda Runcimana s Adalbertem Stifterem na stránkách časopisu Kladderadatsch...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist