logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF DOYSCHER

Co vlastně tenkrát řekl "Vůdce" Adolf Hitler na krumlovském rynku

Dne 20. října 1938 podnikl Hitler z Lince kolem deváté hodiny ráno počínaje jízdu do jihočeského, nyní Německu odstoupeného území (v originále "in das südböhmische, nun an Deutschland abgetretene Gebiet" - pozn. překl.). Kolem jedenácté hodiny dopolední měl v Krumlově, na tribuně postavené před radnicí, projev, ve kterém zdůraznil, že Německo bylo připraveno osvobodit toto území "mit dem letzten Einsatz" (tj. "s krajním nasazením" - pozn. překl.). Ta řeč zněla doslovně takto (v originále ovšem německy, toto je pokus o doslovné přetlumočení českému člověku, jemuž ovšem řeč nebyla v žádném případě určena - pozn. překl.):

"Němci! Soukmenovci a soukmenovkyně! Moji Šumavané!
Když vás tady dnes mohu pozdravit jako nové občany a příslušníky naší velké Německé říše, pak bych vám rád nejprve poděkoval za to, že jste zůstali své národnosti věrni a že jste neztratili víru ve veliký německý národ a Říši.
Vy však musíte děkovat těm mnoha milionům Němců, kteří byli v Říši připraveni pro vás, pro německé lidi v této zemi, kdyby to bylo nezbytné, vzít na sebe i tu nejtěžší oběť. Neboť Německo bylo připraveno a rozhodnuto, kdyby to nešlo jinak, také s krajním nasazením vás osvobodit!
Byla to velice těžká cesta, kterou bylo dojít této Říše. Po dlouhá staletí musel být o to sváděn boj a naše generace musela v posledních desetiletích přinést obzvlášť těžké oběti. To nám musí tuto Říši činit dvojnásob drahou! Tak jako je tato Říše připravena zastat se každého jednotlivého Němce, tak má i každý jednotlivý Němec povinnost, celé své bytí dát k dispozici této Říši a tomuto společenství! Německo nám všem nemůže dát víc, než jsme připraveni my sami dát Německu!
Jak mnoho Němců, kteří nemají to štěstí náležet k našemu společenství, by pro ně rádi všechno obětovali. Je jim to upřeno. O to vděčnější musí být každý, kdo se smí nyní na tomto štěstí podílet!
Může to pro nás v sobě skrývat jen jednu povinnost, totiž udělat všechno, co slouží užitku této Říše, nechat v témže okamžiku, kdy to vyžaduje větší německý zájem, všechny osobní zájmy stranou.
Neboť: my jako jednotlivci nejsme ničím – náš národ je vším.
Když bere za své náš německý národ, bere s ním za své každý jednotlivý Němec!
Když však naše veliká Německá říše znovu vzkvétá mocná a silná, padne třpyt tohoto štěstí na každého jednotlivého Němce! My všichni žijeme v Německu a žijeme s Německem! To musí být jako svatá povinnost naším vyznáním v těchto tak památných a úchvatných hodinách.
Jsme požehnáni štěstím. Prozřetelnost nám dopřála znovu napravit, co slabé pokolení zanedbalo. Umožnila nám dovést náš národ znovu k vnitřnímu řádu, odstranit svár, překonat bratrovražedný zápas a zášť a mnoho milionů Němců, kteří se už zdáli být ztraceni, znovu uvést do naší velké společné Říše.
Rok 1938 se stane pamětihodným v dějinách! Kolem deseti milionů soukmenovců a daleko přes sto tisíc čtverečních kilometrů země jsme v tomto roce připojili k Německé říši a tím i k národnímu společenství a pro věčné časy tím zajistili. A podařilo se nám to, aniž by bylo nezbytné přikročit ke krajnímu zásahu. Bylo to ovšem možné jen proto, poněvadž jsme byli k tomuto krajnímu zásahu vyzbrojeni a rozhodnuti jej podstoupit, kdyby to bylo nezbytné.
Za to, že nám a tolika německým soukmenovcům zůstalo toto utrpení uspořeno, děkujeme Pánu Bohu...

Takto byl projev zveřejněn v berlínském vydání deníku Völkischer Beobachter dne 21. října 1938 (v originále omylem /?/ 1939 - pozn. překl.). Pokračování textu chybí, ale jako názorný materiál tato nekrácená první část postačuje. Dokonce Pána Boha se tu "Vůdce a říšský kancléř" stačil dovolat.


Krummau: "Sonne und Sturm im Jugendparadies", s. 147

P.S. Ten překlad jsem na tyto webové stránky zařadil až v březnu roku 2018 jako připomínku "osmičkového" roku, doufám, že osudového nejen pro nás tady ještě žijící. Ta neúprosná následnost dějů má totiž v sobě něco, co se pokoušíme asi marně nazvat historickou pravdou.
P.P.S. Chybějící část Hitlerova projevu jsem brzy nato našel díky rakouské digitální knihovně ANNO na stránkách deníku "(Linzer) Tages-Post" z 21. října roku 1938 a zní po onom "děkujeme Pánu Bohu…" v mém českém překladu následovně:

Slibujeme mu za to tím více naplnit svou povinnost učinit všechno, co našemu národu může prospět a zdržet se všeho, co by mu mohlo způsobit škodu.
To chceme slíbit jako soukmenovci této mocné, veliké Německé říši, které jsme se upsali, co živi budeme, tělem i duší!
Našemu německému národu a Říši – Sieg Heil!

Snad třeba ještě dodat, že se "Vůdce" následně vydal Budějovickou branou, kterou sem přijel, k nové hranici a prohlédl si "řop" u Křenova ("prostřed německé vsi Krenau", píše list), nato poobědval ve Chvalšinách (Kalsching), posledním místu před hranicí z "říšské" teď strany (v blízké, dnes zaniklé vsi Pražačka /Pragerstift/, prý Hitler v mládí pobýval u své tety) a vyjel s autokolonou k rozhledně na Kleti (Schöninger). Šumava prý sice hýřila všemi barvami podzimu, ale bouřkové mraky a mlha zatáhly nebe, takže "Vůdce vyčkal, až nečas pomine a výhled bude volný. Dole v údolí se v nepatrné vzdálenosti třpytilo město Budějovice" (v originále "schimmerte in geringer Entfernung die Stadt Budweis herauf"). To je v určitém rozporu s českou verzí téhož výjevu, myslím, že v podání Jiřího Zálohy, podle níž Vůdce neviděl nic a odjel (úsek cesty z Krumlova, kam se ve čtyři hodiny po poledni vrátil, přes Větřní do Rožmberka prý prohlásil za jednu z nejkrásnějších "německých krajin" vůbec). Podle některých pramenů není vůbec známo, kde Hitler mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední vůbec byl a mohl snad i navštívit příbuzné!. Buď "bohužel" Vůdce z Kletě něco viděl, anebo noviny lžou. Co je to nicméně všechno proti lžím Hitlerova obludného slibu Prozřetelnosti na krumlovském rynku zdržet se všeho, co by mohlo Německu způsobit škodu!

Gräber im Herbst


Man hat uns aus der Heimat vertrieben
und dachte, für Deutsche ist alles vorbei,
doch die Erinnerung, die uns geblieben
uns uns're Gedanken sind grenzenlos frei.

Die Hügel der Gräber sind Zeugnis und mahnen
trotz der Vertreiber Propagandaschrei;
an 's Deutschtum der Heimat, an unsere Ahnen,
von ihnen zu künden uns Aufgabe sei!

1955

Hroby na podzim


Když z domova nás tenkrát vyhnali
a mysleli, že nezbylo nám nic,
mýlili se: vzpomínky zůstaly,
svobodné jak myšlenka bez hranic.

Hroby svých nechali jsme doma provždycky,
ať ti, co vyhnali nás, lžou jen všem;
ti mrtví i ta zem hovoří německy
k nám dál, zůstávají nám úkolem!

Weihnachtsvermächtnis*


Die Erinnerung ist unser schönstes Reich,
Und wir kehr'n in Gedanken oft in sie zurück.
In diesem Land sind den Höchsten wir gleich;
"Im Land uns'rer Heimat, im Jugendglück."

Wir erinnern uns gern an Sankt Nikolaus,
an Zemper und Krampus, an die Weihnachtszeit;
der böhmische Wind weht um 's Heimathaus
und wir warten auf 's Christkind voll Seligkeit.

Der Gabentisch war oft bescheiden und klein,
doch die Heimat im Schnee war groß und weit.
Ach könnten wir nochmals so glücklich sein,
wie in der Heimat zur Jugendzeit.

Der Hass der Fremden hat einst triumphiert,
über Freundschaft und Freiheit und Menschlichkeit.
Doch nach vielen Jahren sind auch diese kuriert,
von ihrer dereinst'gen Vermessenheit.

Sie, die uns vertrieben aus unserem Land,
Sie leben im Terror, sie leiden auch Not.
Und wir haben Hass und auch Rache verbannt;
wir halten uns eher an Christi Gebot.

Doch die Heimat im Herzen, die ruft nach uns laut,
und das ganz besonders zur Weihnachtszeit
Sie ruft nach den Deutschen, die sie einst erbaut,
in Frieden, voll Fleiß, in Gemeinsamkeit.

Und können dem Ruf wir folgen nicht mehr,
weil das Licht uns'res Lebens schon eher geht aus;
dann künden wir denen die hinter uns her;
von Recht und voll Wahrheit vom Elternhaus!

Wir stehen heut' unter'm Lichterbaum,
mit Gedanken voll Sehnsucht die mit uns verweh'n,
doch soll unser heimischer Weihnachtstraum,
als Vermächtnis und Auftrag zur Jugend ergehn!

"Ein Auftrag der in die Zukunft weist;
der deutsche Heimat im Osten heißt!"

1965

Vánoční poselství


Říše vzpomínek zůstává krásou krás,
často se do ní navracíme zpět.
Ta země prostor překoná i čas;
je to náš domov, štěstí mladých let.

Přichází znova svatý Mikuláš
i se svým čertem vzadu, po něm Vánoce;
dál český vítr fičí přes dům náš,
Ježíška čekáme zas po roce.

Stůl dárky nepřetékal častokrát,
stačila země, kterou pokryl sníh.
Kéž bychom mohli prostřed běli stát,
tak jako v dětství, tam o Vánocích.

Zvítězila cizácká nenávist,
kde dřív se soucit znal a přátelství.
Dějiny ale obrátily list,
o dávné zvůli leckdo už teď ví.

Kdo z domova nás donutili jít,
dnes nesvobodou samy trpět zříš.
My dokázali zášť i pomstu zapudit
a jsme teď Božím přikázáním blíž.

Domov v srdci však volat nepřestal
zejména když se svátky vracejí.
Po Němcích ta zem volá stále dál,
dali jí tolik v spolné naději.

Nemůžem-li ten hlas dnes následovat víc,
poněvadž světlo hasne našim dnům;
měli bychom těm za námi to říct,
že máme právo na otcovský dům!

Vánoční strom je zase před námi,
myšlenky touhou se jak světla chví,
Vánoce jak sen prudce omámí
chceme z nich mladým předat poselství:

"Čas příští úkol stále klade všem,
tam na východě čeká rodná zem!"

Ty básně doprovázejí knihu téhož autora, nazvanou Krummau: "Sonne und Sturm im Jugendparadies", vydanou v roce 2001 a nepokrytě přitakávající krumlovským létům Doyscherovým za války před odsunem. Apologie vlastního mládí není snad totéž, co apologie režimu, za něhož se odehrávalo, ačkoli by to leckdy mohlo tak vyznít. V zájmu objektivity je třeba dodat, že obraz doby tu doplňují i pasáže z české práce Jiřího Zálohy, jakkoli i tady je předem zábor Sudet (lépe řečeno pohraničí Čech vůbec) označen za "osvobození". Bratr Helmuta Doyschera, který je rovněž zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže, se sám narodil o sedm let dříve 4. září 1928 než on a na rozdíl od něho nikoli v Českém Krumlově (tehdy i německy Böhmisch Krumau, za války Krummau an der Moldau), nýbrž v Kynšperku nad Ohří (Königsberg an der Eger). Snad proto doporučuje v krajanském měsíčníku Hoam! na s. 242 ročníku 1968 jakoby na dotvrzení pomluv o zlých revanšistech, jimiž "velký bratr" z východu ospravedlňoval tehdy svou invazi k nám, aby vyhnanci uváděli jako zemi svého původu nikoli ČSR, ale Sudetenland, ačkoli Šumava sama, jak víme, k tomuto správnímu celku nikdy, ani za nacismu, nenáležela. Dcera Rudolfa Doyschera Dagmar, narozená 1967 už v bavorském Moosburgu an der Isar, Sudetenlandstraße (!) 15, kde našla rodina po odsunu nový domov, je na téže adrese činná jako volná výtvarnice poté, co v letech 1990-1993 absolvovala odbornou řezbářskou školu v Mnichově (Berufsfachschule für Holzbildhauer München). Ve Stifterově roce 2005 byl na Mnichovském náměstí (Münchener Platz) bavorského města Waldkraiburg (vzniklo až v roce 1950, na město povýšeno deset let nato, na místě bývalých muničních továren nacistického režimu a poválečného uprchlického tábora jako "město vyhnanců", mající v roce 2005 téměř 25 000 obyvatel, nejvíce Němců z Ruska, Turecka, Albánie, Rumunska, ale také z českých zemí) odhalen památník na počest šumavského klasika s bronzovým reliéfem Dagmar Doyscherové, namontovaným na dvou žulových balvanech, které jsou darem města Horní Planá. Jeho starosta Jiří Hůlka poslal účastníkům slavnosti pozdravný dopis. Matička Šumava, jak to říkal Franz Kafka o své Praze, má přece jen drápky! Rudolf Doyscher zemřel 26. února roku 2011 v hornobavorském městě Moosburg a je tam i pochován.

- - - - -
* Kynšperk nad Ohří / Český Krumlov / † † † Moosburg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Je tu zachycen se spolužáky ročníku narození 1928 v červnu 1937 u příležitosti prvního svatého přijímání, k němuž je přivedli jejich učitelé Josef Dichtl a Isidor Stögbauer
Jako šestnáctiletý krátce před odvodem k Říšské pracovní službě a válečnému námořnictvu
Inzerát otcovy čalounické firmy v Českém Krumlově (za války "Krummau an der Moldau")
Dům v Linecké ulici, kde bývalo otcovo čalounictví, na snímku Franze Seidela
    ze sedmdesátých let 20. století a z roku 2017 (viz i Helmut Doyscher)Dům v Linecké ulici, kde bývalo otcovo čalounictví, na snímku Franze Seidela
    ze sedmdesátých let 20. století a z roku 2017 (viz i Helmut Doyscher)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist