logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

PETER DEMETZ

K pojmu sudetská literatura

Nový literární monopol si zakládá tisk odsunutých Němců, počítaje Franze Kafku a Franze Werfela, nemluvě o Rilkovi, do tzv. "sudetské" literatury. "Difficile est satiram non scribere" (tj. "Těžké je satiru nepsat", jak praví Iuvenalis /60-140 po Kr./ - pozn. "pod čarou"), pozorujeme-li, jak třena neonacistický "Europa-Kurier" otiskuje části Werflova "Musa Daghu" (kdyby tak věděli, že starý Werfel skutečně s odsunem nikdy nesouhlasil), nebo kterak někteří redaktoři, píšící dříve pro pražský "Neue Tag", dokazují velikost sudetské literatury jménem Kafkovým.
Je zřejmé, že název "sudetský" má trojí platnost: zeměpisnou, ideologickou a administrativně politickou. Ovšem nelze nahrazovat jednu druhou. Zeměpisný význam, běžný v německých učebnicích již před rokem 1918, míní řetěz pohoří od Labe do Slezska, nikoli tedy např. Krušnohoří, Šumavu a jiné oblasti. Zeměpisná platnost je základem ideologického významu, označujícího české, moravské a slezské Němce vůbec, pokud jejich politickým programem je separace od Československé republiky. Terminus a quo ideologické platnosti jsou, dle vlastního doznání sudetských předáků, léta dvacátá, kdy dřívější výraz "deutschböhmisch" mizí v terminologii nových konfliktů. Nejmladšího data je platnost administrativně politická, vzniklá po mnichovské dohodě, kdy značné části - nikoliv celek - odtrženého území, jehož zeměpisnou páteří bylo právě sudetské pohoří, utvořily správní území "Gau Sudetenland". (Vydal-li v těchto dnech bavorský ministr vnitra /byl jím od září 1947 do prosince 1950 Willy Ankermüller za CSU/ rozkaz, že název "Sudetenland" považuje za úřední a doporučuje jej pro úřední styk, dokazuje tím jen, že Bavorsko je poslední velmocí uznávající mnichovskou dohodu.) Co je vlastně sudetská literatura ve vědeckém slova smyslu? Uvažujeme-li o třech odstínech přídavného jména, je to
1. písemnictví vzniklé na území sudetského pohoří;)
2. písemnictví vyjadřující sudetskou ideologii, vzniklou po roce 1918;
3. písemnictví vzniklé na území tzv. "Sudetengau", nebo
4. písemnictví odsunutých, vzniklé v Německu po roce 1945.
Kafka a Werfel zřejmě Sudeťákům nenáležejí; jako židé a pražští rodáci neměli nejmenší zájem o sudetskou věc a nestali se nikdy občany nějakého sudetského území, kdybychom již chtěli použít anachronické terminologie bavorského ministra vnitra.
Pro vědeckého prcovníka je troufalou nehorázností nazvat historický celek německého písemnictví v Čechách a na Moravě písemnictvím sudetským. Vezměme si například Adalberta Stiftera. Narodil se v Horní Plané, asi 300 km od sudetského území, úřadoval, věrný katolík a c.k. úředník, ve Vídni a v Linci. Pokud měl zájem o české věci (o nichž napsal
Největší historický román německé literatury), dívalk se na ně ze stanoviska katolického univerzalismu, který zná jen, ve smyslu zakládací listiny Karlovy univerzity, "fideles incolae regni Bohemiae" (tj. "věrné obyvatele Království českého" - pozn. "pod čarou"). Tedy ani stopy po sudetské ideologii. Jakým právem nazývají Stiftera sudetským básníkem?
V Kafkově a Werfelově případě přistupuje k tomu problému ještě pikantnější odstín: oficiální kruhy sudetské literatury první republiky se důrazně distancovaly od autorů židovských. Lidé kolem "Sudetendeutsche Monatsblätter" a nakladatelství "Kraft-Verlag" považovali druhy Werflovy za demokratické kolaboranty placené českou vládou, poněvadž spolupracovali s Arne Laurinem v "Prager Presse". Byla to prostě literatura velkoměstská, civilizační, evropská, v protikladu k sudetské rustikálnosti, úzkému regionalismu, šovinismu. Znalec poměrů první republiky ví dobře, jaký rozdíl byl mezi Werfelem a Watzlikem, Kafkou a Stroblem, Brodem a Hohlbaumem. Ovšem, časy se měmí, sudetský tisk dnes objevil, že Werfel a Kafka jsou autory světovými a že by loužilo sudetské věci v zahraničí anektovat tato slavná jména pro vlastní záměry. A tak se dnes leckdo dovolává Kafky coby sudetského velikána a chytře si nyslí, že velkou ryzost jeho díla zneužije pro očištění pošramocené sudetské firmy.


Hluboká stopa: Nezávislá revue Skutečnost 1949-1953 (2008), s. 177-178
Es schrieb: Peter Demetz (e*forum, 8. 8. 2018)

Už kvůli Stifterovi a jeho románu Vítek tu předchozí text musí být. Samo slovo Sudety a slova z toho pojmu jakkoli odvozená bylo po roce 1945 v Československu zakázáno užívat, tzv. "odsun" však československou zásluhou, jak říkával můj starší přítel, historik Robert Sak, učinil z vyhnaných Němců politicky nadále sudetoněmeckou entitu, zastánce tzv. "sudetoněmecké věci". Jak se měli nazývat, když byli vyhnáni pro zradu, způsobenou tzv. Sudetoněmeckou stranou v roce 1938, tři roky předtím záludnou (nitky tahal Berlín) vítězkou demokratických republikánských voleb? Po roce 1948 se v poraženém Německu sešli vyhnanci s uprchlíky před komunistickým režimem, mezi nimiž figurovali mnozí, kdo je v roce 1945 sami vyháněli, byli, byť zprostředkovaně, "vyhaněči vyhnanců". Spor dvojího exilu vyvolal na stránkách uprchlické revue "Skutečnost" právě předchozí textovou ukázku. Původně byla Peterem Demetzem pod šifrou "pitt" napsána pro číslo 5-6 (květen-červen 1950), s. 123-124) česky, figuruje však zásluhou germano-bohemistické "online" dostupné internetové revue Institutu pro studium literatury (IPSL) E*forum pro svůj zásadní význam i v německém překladu Daniely Puschové (jsou v něm chyby: ta největší je v záměně Werfelova názoru na "odsun" za názor na jeho vlastní emigraci). Přesto se domnívám, že jde do jisté míry od počátku i dnes o i Demetzův donkichotský boj proti větrným mlýnům. Pojem "sudetská literatura" totiž neexistuje a neexistoval. Je pouze regionálně pojatá "pražská německá literatura" a německá literatura jednotlivých českých německojazyčných "venkovských" (Demetz hovoří o "rustikálnosti") regionů se týkající. Kafka, Werfel, Rilke i Stifter se na webových stránkách Kohoutího kříže sešli s Watzlikem, Stroblem a Hohlbaumem nikoli proto, že by patřili k nějaké "sudetské" literatuře, nýbrž proto, že se nějak alespoň částečkou díla, ne-li jako Stifter a Watzlik dílem celým, dotkli regionu jižních Čech a Šumavy. Werfel třeba svým dramatem "Das Reich Gottes in Böhmen", kdyby chtěl někdo něco namítat. Protože jde o region, nikoli o pochybné politické konstrukty. Ani Hitler, jehož někteří šumavští Němci považovali málem za svého krajana, nepřičlenil kdysi Šumavu ke "Gau Sudetenland", nýbrž až kupodivu logicky k Podunají a k Bavorskému lesu. Viděl jsem roku 1967 pouhých několik měsíců před "pražským jarem" ty ročníky revue "Skutečnost" ve sklepě domu na adrese 36, Avenue Junot, Paris 18, kde bydlel její hojný přispěvatel Jan Maria Kolár. Bylo mi tenkrát 27 let, dnes už málem pár let přes 80, a přece mám ty stohy papíru pořád před očima. Chtěl jsem si je asi vzít tenkrát "domů", kde by vzaly konec jako tolik nenahraditelných darů českého písemnictví obou zemských jazyků. Peter Demetz uprchl roku 1949 "přes Šumavu", jak sám říká, do západního Německa a stal se od roku 1951 prvním kulturním redaktorem československého oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Narodil se v Praze 21. října roku 1922 (a v roce 2022 oslavil rovných 100 let) a je o něm hojnost životopisů i rozhovorů, ve kterých se k němu podrobně vyjadřuje. V jednom takovém rozhovoru citoval okouzlující český překlad Hofmannsthalovy (Hugo von Hofmannsthal je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) básně "Rozhovor v lese":

Když tmavé měl jsi, starče, ještě vlasy,
bývals tu často, jak vím, ale
jak před lety tu cosi hledáš stále.
Ten les se v tobě dosud málo hlásí?
Vždy stejné děje se tu odvíjejí,
zde paprsek, tam mlžné páry zase,
pták z větví v dálce slabě ozývá se
a černé sloupy stále vzhůru čnějí.
Odpověď:
Co vyřknout nelze, to jsem kdysi znal,
když jsem byl dítě, v oné době dávné,
či ještě dřív, kdy pouze věčnost vládne;
však vichr let to z mysli vymazal.
A toužím zvědět smysly pátravými,
o čem se mluví mezi stromy v lese.
Cítím, že les to tajemství teď nese,
které snad jednou, možná, odhalí mi

V rozhovoru s Antonínem Přidalem odmítl přirovnání lidí ke stromům. Nemá prý totiž cenu "hledat" kořeny: "Pokud mám kořeny, odcházejí se mnou". K otázce odsunu se jednou vyjádřil, že má k němu poměr "skutečnostnický", čímž se odvolal právě na exilovou revui už zmíněnou, kde se na ono téma vedla rozsáhlá debata, mj. i s otázkou, co by tomu asi říkal TGM, zakladatel samostatného státu. "Měl by značné výhrady, měli jsme je i my v roce 1950. A stejný názor zastávám i dnes," pravil a praví Peter Demetz.

- - - - -
* Praha / Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka a titulní list jím sestaveného výboru z poezie českých exulantů po roce 1948, vydaného v Paříži roku 1954, a to v edici, nesoucí jméno "Editions Sokolova" podle dívčího příjmení Medy Mládkové (1910-2022)Obálka a titulní list jím sestaveného výboru z poezie českých exulantů po roce 1948, vydaného v Paříži roku 1954, a to v edici, nesoucí jméno "Editions Sokolova" podle dívčího příjmení Medy Mládkové (1910-2022)
Pasáž z jeho významné knihy "Praha černá a zlatá" připomíná jejen významné osobnosti českých dějin, nýbž i spojitost vlastního osudu se Šumavou
Obálka německého (Paul Zsolnay, Wien 2006) a českého (Paseka, Litomyšl 2008) vydání jeho knihy s předmluvou Karla SchwarzenbergaObálka německého (Paul Zsolnay, Wien 2006) a českého (Paseka, Litomyšl 2008) vydání jeho knihy s předmluvou Karla Schwarzenberga
Přání k jeho stým narozeninám na webu Českého rozhlasu (klikněte na náhled)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist