logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH CZECH

Zásady firmy Hardtmuth

Tyto zásady vyjádřil nezapomenutelný výhradní vlastník firmy a vynálezce tužky Koh-i-noor (v překladu "Hora světla" - pozn. překl.) Franz von Hardtmuth (v roce 1888 zahájil výrobu ikonické žluté grafitové tužky KOH-I-NOOR 1500 v sedmnácti gradacích tvrdosti (H = Hardtmuth, B = Budweis, F = Franz /ale také H z anglického hard - tvrdý, B, tj. black - černý a F, tj. firm - pevný; písmeno F a také přechodové označení HB stojí ve středu tvrdosti/; firma totiž na základě tzv. gradační škály jako první na světě rozlišovala stupně tvrdosti tuh: zkratka HB vyražená na tužkách označuje ovšem i výrobce Hardtmuth-Budweis, tj. H = Hardtmuth, B = Budweis/Budějovice a F vychází ze jména vynálezce technologie výroby různé tvrdosti tuh, který uvedl na trh tehdy zcela netypickou tužku žluté barvy, mající jméno po diamantu Koh-i-noor, za povšimnutí stojí i "maličkost", že za protektorátu Čechy a Morava se opět směly užívat šlechtické tituly - pozn. překl.) u příležitosti stého jubilea založení podniku (rozuměj v roce 1890 - pozn. překl.) před přibližně půlstoletím (projev, z něhož čerpá textová ukázka, zazněl v roce 1942 - pozn. překl.) v příkladném pojetí podnikatelovy povinnosti vyjádřil se těmito slovy:
"Wir stehen uns aber auch nicht gegenüber wie Herr und Diener, oder, wie man heutzutage sagen soll, wie Arbeitgeber und Arbeitnehmer - wir stehen nebeneinander - wir stehen füreinander ein." (tj. "Stojíme ale také nikoli proti sobě jako pán a sluha, nebo jak by se dnes řeklo: jako ten, kdo práci poskytuje a ten, kdo ji přijímá, nikoli: my jsme tu vedle sebe navzájem jako jeden pro druhého." - pozn. překl.)
Mělo by to pro nás prohloubeno platit i nadále v duchu myšlenkového bohatství národního socialismu jako cosi přímo směrodatného (v originále "für uns richtunggebend" - pozn. překl.).


Budweiser Zeitung, 1942, č. 40, s. 8

P.S. Začíná to "horou světla" a končí nacizmem! Jak příznačně osudné pro osobu, která to z titulu své funkce pronesla! Projev generálního ředitele firmy Hardtmuth zazněl v úterý 19. května 1942 ve městě, které v říjnu téhož roku 1942 ztratilo přívlastek "České" (už 18. května 1945 mu byl navrácen), u příležitosti otevření parku pro zaměstnance slavné tužkárny. Ta ovšem na lesku za války hodně ztratila a Heinrichu Czechovi zbývaly k setrvání v čele továrny ani ne tři roky.

Narodil se 17. února roku 1885 ve Vídni (to datum figuruje i při jeho hesle v Kulturním adresáři ČSR /1934-1936/) jako syn Jakoba a Idy Czechových. Otec Jakob Czech (* 23. července 1845 v Dolních Životicích /Schönstein, okr. Opava /Troppau/, †11. prosince 1939 v Českém Těšíně /německy Teschen v tehdejší župě Sudetengau/), syn Jakoba a Teresie Czechových, byl důlním inženýrem a v letech ústředním ředitelem firmy "Kohlen- und Kokswerke und Vereingten Industrien v Karviné (Karwin), tehdy okr. Fryštát (německy Freistadt, dnes je naopak Fryštát městskou částí Karviné), náležející rodu Larisch-Mönnich a současně ředitelem Chemische Werke-Sodafabrik (továrny na sodu) téhož majitele v blízkých Petrovicích (Petrowitz). Po absolvování státní vyšší reálky ve Vídni vystudoval jeho syn Heinrich i strojírenský obor na vídeňské technice (Technische Hochschule /TH/ Wien/ a roku 1912 se stal inženýrem. Pracovat začal ve Vítkovických železárnách (Eisenwwerk Witkowitz) a potom do 1914 u pražské strojírenské firmy Breitfeld & Daněk, kde zastával funkci vrchního inženýra. Během první světové války sloužil jako nadporučík a rytmistr u dragounského regimentu 10. Pak 1919-45 byl generálním ředitelem továrny na výrobu tužek L. & C. Hardtmuth - Koh-i-noor v Českých Budějovicích, v podniku zůstal do srpna 1946 (pod tímto údajem se skrývá jeho útěk do Rakouska, kde byl zajat a vydán československým úřadům. Ty ho umístily do českobudějovického sběrného lágru, odkud byl vyreklamován Josefem Follprachtem, jehož poradcem se stal v prvních letech po válce). Pod jeho vedením v letech 1920-1945 (napsal o svém působení rukopisné paměti, uložené v SOA Třeboň, oddělení České Budějovice, fond Koh-i-noor, inv. č. 302, sign. IV/I/5, kart. 73, (Rukopis ředitele Czecha) byly zřízeny filiálky v Anglii a USA. Byl podle "Biografického slovníku českých zemí" Historického ústavu Akademie věd České republiky členem správních rad tužkárny Ł. Majewski ve Varšavě, v Sibini (Sibiu, Rumunsko) Bleistiftfabrik A.G. a Rumunské Koh-i-noor A.G., tužkárny Hardtmuth-Lechistan v Krakově, zasedal v dozorčí radě pražské Eskomptní banky. Stal se členem hnutí Panevropa (už to svědčí o tom, že se nemohl nikdy stát pravověrným nacistou) a dalších odborných, kulturních a sociálně politických institucí. Od 7. října 1935 byl ženatý s Eleonorou, roz. Wigandovou (* 1. prosince 1904 ve městě Zeitz /česky se mu říkalo Žíč/ v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, v českobudějovické přihlášce k pobytu je u jejího jména poznámka "rozl. Boehm", což zřejmě znamená "rozvedená Boehmová"), kterou si vzal ve Vídni. Když se v polovině prosince 1948 vedla v Londýně neúspěšná jednání s bývalými majiteli firmy, dostal se k nim tehdy už spíše náhodou i Heinrich Czech, jelikož pobýval na návštěvě u rodiny de Rohan (Karl Viktor Rohan je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), kde se zotavoval po těžké operaci ledvin. V lednu následujícího roku 1949 bylo ve Vídni jeho manželství s Eleonorou Boehmovou rozvedeno. Zemřel 7. června 1957 v bavorském Mnichově, jak je uvedeno i v jeho hesle v německy psaném Biografickém lexikonu k dějinám českých zemí. Kdo by tam měl jinak patřit, ne-li už podle svého příjmení právě Heinrich Czech.

- - - - -
* Vídeň (A) / České Budějovice / † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam v matrice domovských příslušníků
Českobudějovická policejní přihláška
Jím podepsaná žádost na českobudějovický stavební úřad
Rozhodnutí o přidělení "policejní značky" jeho automobilu

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist