HEIDE-ANNA CZASTKAOVÁ

Vzpomínky na Horní Vltavici

Před mým duševním obzorem vyvstává (v originále "vor meine Seele ersteht", česky by se asi spíše řeklo "v duchu vidím" - pozn. překl.) ten malý ráj: Horní Vltavice:, kraj mého dětství v domově, který jsme ztratili (v originále "Kinderland in der verlorenen Heimat" - pozn. překl.).
Obec leží krásně usazena ve věnci lesnatých vrchů, převyšovaných horou Pažení (v originále "die der Basum überragt" - pozn. překl.). Prostřed obce plyne tok řeky Vltavy (v originále "fließt die Moldau" - pozn. překl.). Řeka je tu ještě mladá, na samém počátku své pouti. Její hnědá voda je průzračně jasná, takže je na jejím dně vidět každý kámen. Hbití pstruzi se míhají v chladném proudu. Zleva i zprava přijímá Vltava četné i malé přítoky na cestu českou zemí (v originále "durch das Böhmerland" - pozn. překl.).
Osada je dlouze protáhlá, domy leží nalevo i napravo při okresní silnici. Svým stavebním vzhledem se jeden druhému víceméně navzájem podobají, žádný nechce nadutě (v originále "hochnäsig" - pozn. překl.) předehnat svou výškou souseda (dnešní bytovky to ovšem dávno porušily - pozn. překl.). V kapli při mostě přes Vltavu měl své místo i náš uctívaný "Brückenheiliger" (tj. "svatý na mostě" - pozn. překl.) sv. Jan Nepomucký. Domy jsou pěkně udržovány a čistě obíleny, při zdech je řádně narovnáno palivové dřevo. Před některými domy stojí pumpa, před jinými kamenná nádržka (v originále "ein Grant" - pozn. překl.) s tekoucí vodou. Nejlepší vodu dávala nádržka při škole (v originále "der Schulgrant" - pozn. překl.), byl to jen takový malý žlab (v originále "ein kleiner Trog nur" - pozn. překl.), koryto, do kterého ovšem tryskal bohatý proud z roury (v originále "aber es quoll ein reicher Strahl aus dem Rohr" - pozn. překl.), čerstvý a průzračný. Nám dětem se říkalo, že teče sem dolů "vom Freithof" (tj. "od hřbitova" - pozn. překl.).
Jen něco málo zahrádek je opěstováváno. Poskytují ty nejnutnější dary do kuchyně: pažitku, petržel, kopr (v originále " ,Gopper‘/Dillkraut/" - pozn. překl.), salát, mrkev a křen. Ovocné stromy byly u nás vzácností. Tak ještě plané jabloně a hrušně (v originále "nur Holzäpfel und -birnen" - pozn. překl.), potom třešně ptáčnice (v originále "dann Vogelkirschen" - pozn. překl.), rybíz a angrešt. Les nás ovšem bohatě odškodňoval úrodou jahod a borůvek, malin, ostružin a brusin.
Jinak v tom lesním kraji nevládl nijaký přebytek, sama zemědělská půda je tu sporá a drsná, vyžadující úsilí a lopotu. Tučnou a výnosnou půdu obdělávali Češi ve vnitrozemí (v originále "die Tschechen im Innern Böhmens" - pozn. překl.). Nouze u nás přesto nebyla. V každém stavení byla stáj se dvěma nebo více kravami, v selských usedlostech stávali i volci, brav, vzácněji koně. V menších staveních a u podruhů (v originále "bei den Inwohnern" - pozn. překl.) se krmily i kozy. Pokud nestačilo krmení z vlastních pozemků, mohlo se jít "na trávu" (v originále "ins Gras gehen" - pozn. překl.) a odnášet ji "z knížecího" (v originále "aus den fürstlichen Boden" - pozn. překl.). Pracovat a hýbnout sebou (v originále "und sich rühren" - pozn. překl.) musel ovšem každý.
V obci se drželo na dobré sousedství. V případech nouze se obec projevovala jako pravá venkovská pospolitost (v originále "eine echte Dorfgemeinschaft" - pozn. překl.). Ještě si vzpomínám na požár v hostinci u Pauliků. Ze všech stran se sbíhali velcí i malí, aby pomohli. Byly jsme ještě děti, ale stály jsme v jedné řadě s dospělými, když jsme bez ustání nosily vodu k ohni. A i dnes, po téměř sedmdesáti letech, vidím před sebou, jak se náš "Maschko Vejda" černý ve tváři se sežehlým vousem, oči podlité krví, vynořuje od komína v ohrožení života, poněvadž zdi se za ním právě zřítily k zemi, a nese v rukou špek, za kterým se tam odvážil.
Potom přicházela pomoc ke znovuvýstavbě: lidské ruce, povozy, stavební materiál - ze všeho nejdřív ale k obnově střechy nad hlavou pro lidi i zvířata, mléko a chleba, maso, šatstvo a prádlo, seno a oves pro dobytek. Nemyslím, že by tu někdo vyhořelý zchudl a upadl v nouzi. Společenství lidí dobrého srdce se osvědčilo pokaždé znovu.

Koloběh roku
S jakou proměnlivostí ubíhal nám dětem rok ve všech svých podobách!
Zima byla vždycky bohatá na sníh, mrazivá a dlouhá. Co na tom ale mělo vadit nám dětem! Dřeváky na nohou, tlusté podkolenky a punčochy, pletené čepice přes uši chránily před prochladnutím. V každé světnici doma bylo příjemně vyhřáto, když se přišlo ze sáňkování. Nejlíp se sjíždělo z kostelního vršku (v originále "die schönste Schlittenbahn war das Kirchenbergl" - pozn. překl.) a což teprve po zmrzlém sněhu, to pak stačil každý příkřejší svah ležící úhorem (v originále "wenn der ,Horscht‘ trug, jedes steilere ,BrachI‘"; viz výraz "Bruchharsch" či "harscher Schnee", také "Harschschnee", resp. "Schnee harscht" /tj. na sněhu se dělá ledová kůra"/ ve slovnících - pozn. překl.). Když ale sníh zešedl, vyhlíželi jsme přece jen toužebně poselství jara, ať už ve vzduchu, nebo v tající půdě. První byli špačci a kočičky na vrbových větvích (v originále "und im Gehölz die Weidenkätzchen - pozn. překl.). Když byl sníh pryč, vrátili se zase všichni naši milí přátelé. Skřivánci stoupali vysoko do modra oblohy, první vlaštovky nám přinášely štěstí, ozvalo se opět volání kukačky. "Wie oft hat er gerufen?" "Habe ich Geld im Sack?" (tj. "Kolikrát zakukala?" "Mám peníze v kapse?"; pověra praví, že lidé mají hledět, aby při prvním zakukání měli v kapse peníze; nemají-li - nebudou je mít po celý rok - pozn. překl.). Teď už všechno kolem nás rašilo ze země: sasanky, blatouchy, jaterníky, v lese voňavý lýkovec. Teprve později přišla řada na konvalinky, u nás se jim říkalo "Wasserperlen", které měly vždycky v oblibě trochu odlehlá místa.
Velikonoce byly nejvážněji slaveným svátkem v roce. Tím nejhlubším dojmem působil jistě Boží hrob. Opravdovost mu dodávala stráž, konaná muži. A pak ten průvod! Všechny domy, kolem kterých se bral, byly krásně osvětleny. V rozličně tvarovaných stojanech tkvěly planoucí svíce. Mnohde byly na venkovních oknech vystaveny svaté obrázky, které v přísvitu svícnů poskytovaly kouzelný dojem.
Svátek sv. Jana Nepomuckého (v originále "Der Johannestag"; tradiční pouť se v místě i dnes slaví jako připomínka zasvěcení zdejšího kostela Svaté Rodiny a sv. Jana Nepomuckého, svátek sv. Jana Křtitele, německy zvaný "Johannistag", tj.připadá až na konec června - pozn. překl.) - pouťový jarmark byl pro nás děti něčím až nepochopitelně krásným. Už dlouho předtím se počítaly dny a dohromady schraňovaly krejcárky. Byly tu na něm k dostání sladkosti nejrůznějšího druhu, turecký med, kremrole, kterým se říkalo "Schmejdilull" (spisovně "Schaumrollen"), pendreky (v originále "Pfeffernudeln", což je zřejmý omyl: ty pepřové špagety nejsou vůbec sladké a tady jde skoro najisto o lékořicovou či mátovou /Pfeffermint!/ pochoutku, která měla ovšem své německé označení "Bärendreck" či "Lakritze", také "Lakritz-Pfefferminz-Stäbchen", rozuměj lékořicovo-mátová tyčinka /spíš delší tlustá nudle/ - pozn. překl.), perníková srdce od Douska z Prachatic ("Dousek-Haus" v Prachaticích, Husova ulice /dříve Schulgasse/ čp. 70, je dnes renovován, ale Gustav Dousek, cukrář a pernikář, syn Antona a Eleonory Dousekových /Eleonore, roz. Kiewegová pocházela ze zaniklých dnes Cudrovic, německy Zuderschlag/, skončil v "odsunu" a je se svou ženou Marií pochován v bavorském městysi Hahnbach /Markt Hahnbach/ - pozn. překl.) - jak jen se člověku sbíhaly sliny v ústech (v originále "das Wasser lief uns im Mund zusammen" - pozn. překl.) a pak ten div divů - stánek se vším po šesti krejcarech! (v originále "dann die Wunder des Sechskreuzerstandes!" - pozn. překl.) Zrak nám z toho všeho přecházel. Byly tu boudy, ve kterých se nabízely látky, oděvy, prádlo, boty a vysokačky, klobouky a košíky. Na zemi bylo k výběru hliněné i plechové nádobí. Trochu stranou rušného trhu, za hasičskou zbrojnicí, stál kolotoč. Tohle zařízení (v originále "das Werkel" - pozn. překl.) neskutečně vábilo, kolotočář hlasitě vyvolával a člověk ani nevěděl, jakou rychlostí podlehl pokušení a octl se nahoře na jedné ze sedaček. A krejcárků bylo pořád míň a míň. Večer jsme se vraceli domů na smrt vyčerpaní a dokonale vyhořelí (v originále "und völlig abgebrannt" - pozn. překl.). Usínali jsme s ušima plnýma ještě pouťového opojení a ve snu jsme sváteční pouťový den ku poctě svatého na mostě prožívali ještě jednou nanovo.
Dalším v pořadí svátků bylo Boží tělo (v originále "Fronleichnam", pohyblivý svátek na přelomu května a června, ve čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice /ta je další nedělí po Svatodušní neděli/; i za "první republiky" šlo o den pracovního klidu a dříve jím končily Letnice - pozn. překl.) - když se ohlédnu nazpět, vidím jen krásu před sebou ve slunečním jasu, květech, bílých šatech dívek se skleněnými košíčky v rukou, jimiž rozhazovaly natrhané pivoňky, všude pestré vlající praporce, nebesa, pod nimiž kráčel ve zlatě třpytném ornátě kněz s oslnivou monstrancí. Dechová hudba vpadala se zbožnými nápěvy, do nichž se mísily modlitby věřících.
Léto nás nijak netrápilo přílišnými vedry. Přesto to znovu a znovu lákalo zamířit k milované Vltavě (v originále "zur geliebten Moldau" - pozn. překl.). Plavat jsme se učily bez nějakého vedení, napodobujíce žáby. Nějaké prkno poskytovalo pro začátek potřebnou jistotu. S klapajícími zuby a zmodralými rty jsme celí mokří vylézali z vody. Při senoseči a o žních byla pomoc dětí vždycky žádoucí. Naše ruce mohly ulevit dospělým třeba při pohrabování, postání u volské zápřeže apod.. Jak nás dovedl rozveselit povedený skok přes hromadu sena, s jakou pýchou jsme usedali na vršek fůry o žních (v originále "auf dem Erntewagen" - pozn. překl.) !
Čas nestál, prázdniny přišly a minuly. Také v lese teď nastaly bohaté žně: houby, zvláště po vlahém dešti, a červené jahody a brusiny, modré borůvky a černé ostružiny. Zejména brusinky se tak snadno trhaly a maminky je tak dobře dokázaly použít za přílohy k jídlu! A co ty hnědé lískové oříšky, s jakou radostí jsme jimi plnily své svačinové chlebníčky (v originále "unsere Säcklein" - pozn. překl.)! Stačilo zbavit je srostlých listenů a vydržely dlouho do zásoby. Vlaštovky se už chystaly ke strastiplné pouti na jih a jednoho rána byly všechny pryč. Nebylo nám po nich trochu úzko u srdce? Podzim stál přede dveřmi. I on měl však pro nás potěšení v podobě bezstarostného pasení dobytka a nezbytných ohníčků s opékáním brambor. Ty brambory musely být "kradené", stejně jako řípa, kterou jsme jen zhruba oškrábaly a jedly syrovou.
Listoví stromů zezlátlo a zrudlo. Nejkrásněji vyhlížely jeřáby a javory. "Und wiede! war der Ahorn wie ein Fürst im Purpur gestorben" (tj. "Zase jednou, v purpuru jako kníže, odumřel javor" v překladu katolického kněze Františka Odvalila ze souboru "Tři prosy" /1930/ - pozn. překl.). tak začíná Hans Watzlik svou prózu . "Elendbischof" (v českém překladu . Bědákovský biskup" - pozn. překl.).
Stále tišeji bylo vůkol, jen tu a tam ptačí zavolání. "Todherbst" (tj. "Smrtný podzim" - pozn. překl.) říkávala moje maminka. Nastal čas připravovat se ke svátku zemřelých (jak se v češtině pěkně říká "na Dušičky" - pozn. překl.).
O . Všech svatých (v originále . "Allerseelen" - pozn. překl.) ozdobily hroby, většinou obrostlé mechem, květiny a věnce. Do mechu se ukládaly jeřabinové bobule v umně stylizovaných vrorech. Na památku zesnulých planulo na hrobech všude spousta svící. Peklo se i dušičkové pečivo, zvané "Seelenwecken" (v němčině také "Allerseelenbrot" - pozn. překl.), kterým se pak podarovávaly i chudé děti.
Po škole už jsme se neodvažovaly z obce ven. Z lesů se ozývalo troubení jelenů a budilo v nás strach. Veselý klapot trdlice (v originále "das lustige Geklapper des Brechelns" - pozn. překl.) z pazderny dával znát, že tam zase bytuje "Hoarsubenahndln" (tj. pazdernická "baba" - pozn. překl.). Nikdy jsme ji neviděly, ale vyhýbaly jsme se pazderně velkým obloukem. První sníh! Roráty! Vánoce! Dětské srdce bylo plné přání a očekávání. Když jsme za soumraku zaslechly zvenku rolničky, běžely jsme k oknu - a vskutku, na svých saních uháněl kolem Ježíšek uprostřed spousty balíků s dárky. Blažená víro dětství!

Zemská silnice
Do našeho malého světa přinášela zemská silnice bohaté scény proměn. Byla to říšská silnice, říkalo se jí také císařská silnice (v originále "eine Reichstraße /auch Kaiserstraße/ genannt" - pozn. překl.) a vedla z Prahy, metropole Čech (v originále "aus Böhmens Hauptstadt Prag" - pozn. překl.) přes naši malou ves dál do Německé říše (v originále "über unser kleines Dorf hinaus ins Deutsche Reich" - pozn. překl.). Byla vždycky v dobrém stavu, což měli na starost štěrkaři a cestáři (v originále "Steinklöpfer und Straßenräumer" - pozn. překl.), při roztloukání kamene jsme občas pomáhaly i my děti. Jeden balvan za sedátko, druhý jako podložku, kladivo do ruky a už to šlo.
Rozličné stromové aleje lemovaly silnici po obou stranách, dávaly v létě stín a zadržovaly podzimní a zimní vichřice. Ty topoly! Tak vysoko se tyčily vzhůru a tak slavnostně stály v přímém šiku! Jednotlivě se na nich usazovali ti nejkrásnější motýli: babočky, paví oka, otakárci, černopláštníci a nejkrásnější ze všech babočka admirál. Jakými to barvami zářila jejich křídla! Můj bratr Hugo, gymnazista, musel založit sbírku a já mu pomáhala při uchycování křídel. Když se ohlédnu nazpátek, je mi líto, že bylo třeba chytat a usmrcovat ty nádherné zástupce hmyzí říše. Kde by je bylo lze v nynějších dobách ještě v takovém množství vůbec najít? Už léta jsem nijakou babočku admirála nespatřila. Tak ještě žluťáska řešetlákového tu a tam na jaře, běláska ovocného někde v zahradě, kam se ale poděli všichni ostatní, ty malé divy a okrasy zemské silnice, kdeže zůstávají? Také javory, břízy a jeřáby stávaly při silničním okraji. Jak radostně zářily trsy jeřabin v podzimním slunku! O bříze (samozřejmě toliko v německém originále, český překlad je pouhý chabý pokus tlumočníkův - pozn. překl.) napsal Hans Watzlik:

Ich bin ein stiller, feiner Baum, Ich bin mir selber noch ein Traum, Ich kann noch nichts als träumen, als träumen. Mein grünes Haar hängt wundersam. Ach Gott, hätt' ich nur einen Kamm, Ich wär wohl tausendschön!

Jsem tichá tak a líbezná, možná se sama sobě zdám. neumím než jen snít a snít zas znova. Vlasy mám něžně zelené, Bože, probrat je hřebenem. K čemu jsou kráse slova?

Pomalu nás tehdy míjely povozy tou cestou. S neúprosnou pravidelností to byl žlutý poštovní vůz z Vimperka do Kunžvartu (v originále "aus Winterberg nach Kuschwarda", tj. do dnešního Strážného - pozn. překl.) - postilión z něho ještě troubíval své "tradá" - pivovarský vůz s pěnivým mokem, povoz s bednami skla z Františkova do sklárny v Lenoře (v originále "aus Franzensthal nach Glasfabrik in Eleonorenhain" - pozn. překl.). Venkovské povozy s hnojem, senem či žňovou úrodou používaly úzké polní cesty a po říšské silnici nanejvýš jen krátké její úseky. Mnohem pro nás zajímavější byla ovšem vozidla, přijíždějící odněkud z dálky, z cizích měst a vzdálených zemí, kolotoče, cirkusy, lidé od divadla, loutkáři a cikáni (v originále "und Zigeuner", dnes je nejen v češtině dovoleno používat jen označení "Romové", německy "Roma", případně "Sinti"! - pozn. překl.). V posledním případě bylo třeba dát pozor na prádlo a pernatou drůbež! O podzimních nedělích přiváželi Češi v žebřiňácích a košatinách (v originále "und Korbwagen" - pozn. překl.) zelné hlávky, jablka, hrušky a švestky "aus dem ,Böhm‘" (tj. z jazykově českého kraje - pozn. překl.).
Pestrou podívanou skýtali pěší chodci, putující krajem od severu i jihu (v originále "landauf und landab" - pozn. překl.). Ti z Kraňska (v originále "Kraner/Krainer/" - pozn. překl.) skrývali ve svých putnách na záda (v originále "in ihren Butten" - pozn. překl.) tolik skvělých a žádoucích věcí: hodinky, řetízky, prstýnky a jiné vzácné tretky (v originále "und anderen Schmuck" - pozn. překl.), šle, kravaty, rukavice, hřebeny a spoustu jiného. Bylo to dobré zboží, co nabízeli. Od mého otce jsem dostala koženou peněženku, kterou používám už 60 let a stále je v dobrém stavu. Za nic na světě bychom my děti neodešly z plácku, na němž ti z Kraňska vybalili svou nabídku! Krajkářka z Krušnohoří (v originále "die Spitzenklöpplerin aus Erzgebirge" - pozn. překl.) měla v putně, co těžce nesla jako oni na svých zádech (v originále "in einer Butte auf dem Rücken" - pozn. překl.), pravé zázračné výtvory z krajek. Stál pro ni vždycky na stole hrnek kávy, když k nám zavítala. Řemeslní tovaryši, chodící tenkrát ještě "po vandru", nacházeli přístřeší v čistém herberku (tzv. herberky byly pro ně přímo zřízeny a každý z nich se tu mohl zdržet tři dny, dostal zde stravu, nocleh a 3-4 krejcary denně; jestliže si v této lhůtě nenašel práci, musel odejít dále - pozn. překl.). Se zpěvem a v modlitbách přitáhl k nám vždycky o svatodušních svátcích tak řečený "Kreuzschar" (tj. procesí často až o 300 lidech - pozn. překl.) z Bavor, mířící na Svatou Horu u Příbrami (v originále "aus dem Bayerischen auf den Heiligen Berg bei Pribram" - pozn. překl.). Poutníci byli na cestě po pět dnů a přenocovali i v Horní Vltavici. Musela být pro ně vždycky připravena jako předkrm drštková polévka (v originále "ein ,Voressen‘ /Kuttelflecke/" - pozn. překl.). Jedli a pili hojně, takže den končíval nezřídka menší rvačkou. "Čeští muzikanti", houslisté řečení "Wuskergeiger", pak také flašinetář (v originále "der Werkelmann" - pozn. překl.) nabízeli své umění za pár krejcarů. Jako z nějaké pohádkové země zjevovala se před námi cizokrajná zvířata, přiváděná k nám svými pohaněči. Vzpomínám si na jednoho velblouda, jak pyšně si vykračoval. Opice, které mu seděly na hrbu a činily všelikou neplechu, nás velice rozveselovaly. Napínaly jsme zrak i sluch, aby nám nic neušlo. Také medvěda nám bylo dopřáno spatřit (ten býval ovšem kdysi na Šumavě domovem - pozn. překl.). Povzbuzován medvědářem, přezdívaným "Hojna berna", předveli nám spolu dokonce něco jako tanec.
Když byla pole sklizena, dali se vyhlížet honáci husí. Přicházeli s velkými husími hejny z českého vnitrozemí a hnali je před sebou do Bavor. Když se vynořili za Kubovou Hutí (v originále "von Kubohüten herunter" - pozn. překl.), chvátaly jsme jim my děti naproti, odpojily od velkého hejna trochu menší a hnaly jsme je hrdě celou obcí a dál za ni.
O lesku a bohatství velké monarchie jsme nabývali jisté ponětí a tušení právě díky říšské silnici. Když se kníže Schwarzenberg vypravil na hon někde v našem okolí, objevilo se u našeho kostela jeho čtyřspřeží. Po manévrech v jižních Čechách táhl po silnici arcivévoda Rainer s velikým doprovodem a byl s patřičnou úctou vítán a pozdravován.
Všechny tyto obrazy, týkající se říšské silnice, náležejí k mým nejpůsobivějším vzpomínkám z dětství. Pestrý život, který nás kolem míjel právě díky ní, zprostředkovával nám první ohlasy velkého dalekého světa.

Budova školy
Nemohu tyto své vzpomínky zdávna uzavřít, aniž bych vzpomněla svých rodičů a svého rodného domu. Byla to školní budova v Horní Vltavici a můj pradědeček Simeon Czastka (* v roce 1779 /na den přesně byl pokřtěn 18. února toho roku v chrámu sv. Dominika v městysi Strunkovice nad Blanicí, německy Strunkowitz an der Flanitz, kde stál i jeho rodný dům čp. 42; příjmení Czastka je ve starších zdejších matrikách psáno "Stiastka", tj, Šťástka - pozn. překl.) do ní nastoupil jako první "školmistr", když byla novostavbou. Byl to vysloužilý kaprál (v originále "Corporal", tj. desátník - pozn. překl.) a ve funkci školmistra tu působil od roku 1811 (Mager v Rodopisné revui uvádí rok 1819 poté, co Czastka předtím učil v Horních Světlých Horách /Oberlichtbuchet/ a ve Vlčích Jamách /Wolfsgrub/ - pozn. překl.); jeho žena (brali se 13. února 1804 v Prachaticích, nevěsta Josefa Anna byla dcerou zdejšího pernikáře Ignáce Suchánka - pozn. překl.), roz. Suchánková, se narodila ve Strakonicích (v originále "geborene Suchanek aus Strakonitz" - pozn. překl.). Nejstarší syn Johann Czastka (*1817 /podle Magera se už před ním narodil Simeonu a Josefě Anně Czastkovým v roce 1813 v Horních Světlých Horách syn Simeon/, Johann pak přišel na svět ve Vlčích Jamách - pozn. překl./), můj dědeček, následoval ve funkci hornovltavického "školmistra" svého otce, jeho žena Marianne, roz. Bredlová (Mager uvádí příjmení psané "Brödl" - pozn. překl.), pocházela ze Zátoně (v originále "aus Schattawa" - pozn. překl.). Z tohoto manželského svazku vzešlo sedm synů a dvě dcery, všech devět se pak věnovalo učitelskému povolání. Tři synové a jedna dcera zůstali v Čechách, zbylí působili v Rakousku poblíž Vídně (v originále "in der Nähe Wiens" - pozn. překl.). Časná smrt mého dědečka v 54 letech (Mager uvádí přesné datum skonu Johanna Czastky 28. ledna 1874 ve věku 56 let - pozn. překl.) uložila jeho rodině těžké oběti a velká odříkání. Můj otec Hugo Czastka (ten je i samostatně zastoupen na Webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a teta Marie Czastkaová (*2. února 1854 v Horní Vltavici - pozn. překl.) obětavě pomáhali svým sourozencům (Johann a Marianne měli spolu dohromady 11 dětí, jak uvádí Mager /viz rozrod k jeho článku v Rodopisné revui/ - pozn. překl.). Teta, která učila ženským ručním pracím v Horní Vltavici, v Polce (v originále "Elendbachl" - pozn. překl.), v Adlerově Huti (v originále "Adlerhütte", také Röhrenberská Huť /Röhrenberghütte/, osada zaniklá pod českým jménem Samoty - pozn. překl.) a v Kubově Huti, zůstala po celý svůj život rodině věrna a nápomocna. Ona to také byla, komu vděčíme za informace o našich předcích. Nám dětem byla neúnavnou vypravěčkou pohádek.
Po dědečkově smrti převzal můj otec Hugo Czastka vedení hornovltavické školy. Jeho svatbou s Johannou Fiedlerovou, dcerou mlynáře z Tobischova mlýna v Záblatí (v originále "mit Johanna Fiedler, der Tochter des Dobisch-Müllers aus Sablat"; svatba se konala 26. dubna roku 1881 v Záblatí - pozn. překl.), zavládl ve školní budově v Horní Vltavici relativní blahobyt a poslední generace měla dostatek prostředků na své vzdělání. Bohužel i náš otec zemřel příliš záhy (stalo se tak 7. dubna roku 1913 v Horní Vltavici; svým skonem v 57 letech dosáhl Hugo Peter Czastka jen o rok vyššího věku nežli jeho otec Johann Czastka - pozn. překl.). Jeho smrt vytrhla rodinu z jejího bezpečí a oloupila ji o otcovské vedení. Plni smutku jsme s hlubokou bolestí opouštěli budovu školy, drahou nám jako skutečný otcovský dům, místo, kde nám bylo dáno prožít šťastná dětská léta. Zanechali jsme v Horní Vltavici mnoho přátel, a i když mnozí z nich už zemřeli, je vzpomínka na ně živá jako dřív.
Tou nejtěžší měrou byla ovšem postižena moje maminka. Rány, které s sebou přinesla otcova smrt, byly příliš hluboké. Břemenu na ni uvalenému a přesahujícímu téměř její síly, vzpřímeně čelila jen svou bezpodmínečnou vírou v Boha. Ti starší z bývalých obyvatel Horní Vltavice si na moji maminku ještě vzpomenou jako na tichou a vždy laskavou ženu, která měla soucitné srdce a otevřenou dlaň pro každého, kdo potřeboval pomoci.
Když jsme v roce 1913 opouštěli Horní Vltavici, ztráceli jsme i osvědčenou lidskou komunitu, v níž naše rodina nalézala pocit bezpečí. Na vytváření tohoto lidského společenství se podíleli nejen moji rodiče, ale i moji prarodiče a praprarodiče, neboť je to učitel, kdo dokáže účinně formovat venkovský život výchovou jeho jednotlivých lidských účastníků rozhodnou měrou. Právě o otci vím, že to dokazoval i mimo samu budovu školy. Z pohřebního proslovu, který měl jeden z jeho učitelských kolegů, mi utkvěly v paměti následující verše, které vystihly jeho přímou povahu a ryzí charakter: "Er ist gestanden wie ein Baum." (tj. "Stál vzpřímen jako strom." - pozn. překl.).
Jeden přítel naší rodiny se stal autorem veršů, které se objevily vytesány na otcově náhrobku a dají se asi vztáhnout na oba mé rodiče:

"Das längste Leben ist nicht lang genug, wenn nicht dort oben eine Palme wäre das Herz zu lohnen, das so edel schlug." (tj. "Nejdelší rozsah žití zač by stál, kdyby tam v nebi na šlechetné srdce dík ratolestí palmy nečekal." - pozn. překl.)

Doplněk k mým vzpomínkám
Podnětem k předchozím textům se stala slavnost, uspořádaná ve velkém sále univerzity (autorka neuvádí, o jakou univerzitu vlastně jde /!/, nejspíše však o vídeňskou - pozn. překl.) v březnu roku 1970. Jeden z potomků naší rodiny (jeho matka je rozená Czastkaová) byl sub auspiciis presidentis (v Rakousku promoce "unter den Auspizien des Bundespräsidenten" představuje jedno z nejzásadnějších vyznamenání vědecké elity, viz k tomu web Collegium Sub Auspiciis - pozn. překl.) promován na doktora filosofie. Profesor, jemuž bylo proslovit "laudatio", vyzdvihl, že sama píle k velkému úspěchu nevede, že musí být k dispozici i velké nadání. V tomto případě lze zřejmě hovořit o rodovém talentu z matčiny strany, neboť matka promovaného pochází ze staré učitelské dynastie, která od roku 1811 blahodárně působila po celých sto let v jedné malé šumavské osadě (více než stoleté působení rodu v Horní Vltavici dokládá např. článek listu "Budweiser Zeitung" z 11. dubna roku 1913 - pozn. překl.). Ta slova "laudatia", pronesená na akademické půdě, by byla pro mého otce a jeho předky velkou poctou a uznáním.
Mladý doktor se zamýšlí věnovat vysokoškolské kariéře. Stojí tím na nejvyšším stupni pyramidy početných pedagogů, které naše rodina společnosti dala a kteří i dnes působí obecnou školou počínaje na všech školských úrovních. Kéž všem těm potomkům starého šumavského školmistra z Horní Vltavice vzejde z jejich práce bohaté požehnání!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1971, č. 10, s. 334-337
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1971, č. 11, s. 372-374
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1972, č. 2, s. 53

Víme o ní, že se v učitelské rodině Hugona Petera Czastky (víme o Czastkových hodně z jiných stran webu Kohoutí kříž) narodila v Horní Vltavici dne 26. října roku 1892 a tři dny nato ji kooperátor Petr Majer, kněz české národnosti rodem z Horažďovic (působil i v Borovanech /Forbes/, na Novém Světě /Neugebäu/, na Ondřejově /Andreasberg/ či ve Vacově /Watzau/) v tamním kostele pokřtil . V ostrém rozporu s předchozím textem je ovšem přípis na jejím záznamu v hornovltavické křestní matrice, zpravující nás o tom, že v adventu, tj. 6. prosince pro Rakousko i Československo tak osudového roku 1938, vystoupila z římskokatolické církve, zřejmě poté, co se po "anšlusu" zmocnil školské výuky v bývalém Rakousku německý "národní" socialismus. Další stopa se po ní zatím ztrácí (jen v ANNO-Suche se podařilo nalézt zmínky o učitelce jménem Anna Czastka mezi roky 1918 až 1943 ve Stoderau, Traiskirchen a Badenu) právě až na předchozí texty ze sedmdesátých let dvacátého století, u nichž jako čerstvá osmdesátnice neuvedla svou tehdejší adresu.

- - - - -
* Horní Vltavice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy