logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANNA CHROMY

Moje Evropa


Narozena na březích řeky Vltavy (v originále "Moldava" - pozn. překl.), která spojuje můj rodný Český Krumlov (v originále "Cesky Krumlov" - pozn. překl.) s Prahou, jsem dítě města. Nádhera krumlovského renesančního zámku i pražských barokních kostelů zanechala ve mně svou stopu už v mém raném dívčím věku. Když jsme opouštěli svou vlast, dostalo se mi toho posledního a nejdojemnějšího adieu od mých kamenných přátel na proslulém Karlově mostě.
Mé rakouské mládí v Salcburku a ve Vídni dalo mi s mateřštinou i pas pro život, který přinesl větší vlasti, ve které ho žiji, označení Evropská unie.
Poslední ze čtyř děvčat byla jsem tou jedinou, jež podědila umělecký talent po mém otci. Jeho hudba mi nikdy nepřestala dělat společnost a ovlivnila i první subjekty mého díla. Ačkoli jsem začala kreslit už v raném dětském věku, má rodina neměla prostředky na to, aby mě snad poslala na uměleckou školu. Na to jsem si musila počkat až do doby, kdy jsem se s mým manželem ocitla v Paříži. Celý ten nový svět přímo zaplavil mé smysly - Louvre, la Civilisation Française s jejími spisovateli a existencialistickými filosofy, zahraničními umělci jako Dalí a Picasso, kteří si zvolili "město světla" za svůj domov. Transformovala jsem ten otřes do obrazů, pokud jsem se z něho neměla vniřně zhroutit (v originále "to implode" - pozn. překl.). Tak jsem se i rozhodla navštěvovat École des beaux-Arts (od roku 1968 "École nationale supérieure des beaux-arts" /ESBA/ - pozn. překl.) a Académie de la Grande Chaumiére (podle "Rue de la Grande Chaumiére", v níž se nachází, tj. doslova "ulice u velké doškové chalupy" - pozn. překl.), obě blízko sebe navzájem na levém břehu řeky Seiny.
Mé trojrozměrné kresebné vidění vedlo mé profesory k tomu, aby mne směřovali k sochařskému projevu, ale nebylo to nic platné. Chtěla jsem jen malovat. Jakkoli jsem byla v Paříži vystavena tolika vlivům, mé středoevropské dědictví (v originále "my Central European Heritage" - pozn. překl.) vždycky vyplulo na povrch. Surrealismus, jak ho reprezentovali Max Ernst, René Magritte a Salvador Dalí, má první velká malířská láska, dal mi postupně dojít k vizionářštějšímu pojetí, za užití jemných barevných podtónů na způsob nádechů Williama Turnera, včetně vlivu některých českých a slovenských umělců (dal by se asi zmínit František Muzika, Josef Liesler či Albín Brunovský - pozn. překl.) a vídeňské školy "fantastického realismu".
Život je však nepředvídatelný a často i krutý. Tak se stalo, že mi těžká nehoda zabránila po šest let malovat, a když jsem nechtěla v nečinnosti setrvat, rozhodla jsem se zkusit to se sochařinou. Shodou okolností jsem si v té době zařizovala dům na Côte d'Azur blízko hranice s Itálií. Sochařské centrum v Pietrasantě a v Carraře bylo takřka na dosah (přes Ligurské moře ovšem - pozn. překl.). V Itálii jsem měla okamžitě pocit setkání s čímsi z mých kořenů - silná náboženská víra, země, kde život sám je divadelní jeviště, země, která oplývá uměleckými poklady, kamkoli jen vstoupíš.
Život se uzavírá v kruhu (v originále "had come full circle" - pozn. překl.). Krása stvrzuje sebe sama téměř mystickou cestou. Staré Řecko a Řím, renesance a baroko Medicejských a papežů vždycky jako by mne přímo oslovovaly naléhavou výzvou: "Anno, neochabuj a nevzdávej se, bojuj se zlem a ohavností prostřednictvím krásy, toho lidem daného božského vnuknutí. Vrať se ke kořenům Evropy, k prastarým mýtům a ke spáse skrze Našeho Pána Ježíše Krista. "Cloak of Conscience", tj. "Plášť svědomí", "Challenge" či "Olympic Spirit", tj. "Výzva" či "Olympijský duch", "Transformation of Euridice", tj. "Proměna Euridyky", "Sisyphos", tedy "Sisyfos" a "Ulysses" čili "Odysseus", vesměs součásti výstavy mých sochařských prací pod názvem "Mythos Revisited" (tj. "Mýtus znovu navštívený" - pozn. překl.), poprvé realizované v Národním archeologickém muzeu v řeckých Athénách a celá soudobá interpretace evropského mýtu vůbec jsou potvrzením mé víry.


AnnaChromy.com

Narodila se 18. července roku 1940 v Českém Krumlově, tehdy ovšem po připojení k nacistické Říši přezvaném na "Krummau an der Moldau", v rodině pivovarníka Karla Webera a jeho ženy Marie, roz. Chromy. Matčino dívčí příjmení si dcera jak vidno osvojila. V roce 1945 rodina odchází do Rakouska. V Linci, Salcburku a ve Vídni prožívá Anna zbytek dětství, začíná studovat balet. V roce 1965 se stává jejím manželem Wolfgang Stein, narozený 23. května 1939 v Berlíně, prezident firmy Telemundi se sídlem v monackém Monte Carlu a ve Vídni, zabývající se zejména dovozem a vývozem předmětů uměleckého charakteru, ale třeba i podporou sportu. Na Académie de la Grande Chaumiére byli v Paříži po roce 1971 Anninými učiteli Pierre Jerome a Yves Brayer. Už roku 1975 se poprvé účastnila Jarního salonu (Salon du Printemps) v pařížském Grand Palais a dva roky nato měla svou samostatnou výstavu v Galerii Hansen. V Paříži se koncem sedmdesátých let několikrát setkává se Salvadorem Dalím. V roce 1980 následuje přestěhování do Monte Carla. Tehdy vzniká její obraz "To be, or not to be", tj. "Být či nebýt", kde se poprvé objevuje motiv "pláště svědomí", z něhož vzešlo i její nejznámější sochařské dílo, které je pod názvem "Il commodore" ("Komtur") instalováno jako pocta tvůrci nesmrtelné opery oper "Don Giovanni" při vchodu do Stavovského divadla v Praze, ale také v téže podobě jako "Pieta" před salcburským dómem sv. Ruperta a sv. Virgila. Roku 1991 vytváří Anna Chromy oficiální plakát hudebního festivalu Pražský podzim. Když byla Praha v roce 2000 Evropským městem kultury, proběhla tu i její výstava "Mythos Europe". Dva roky nato došlo na pražském Senovážném náměstí k instalaci pískovcové "tančící" kašny se skupinou pěti jejích téměř dvoumetrových plastik, stejně jako předtím "Komtur" věnovaných vltavské metropoli darem a nazvaných "Čeští muzikanti" či také "Pražské jaro" (podle uměleckého záměru autorky "Hudba řek" se znázorněním Amazonky, Dunaje, Gangu, Mississippi a Nilu). Roku 2003 se pak Anna Chromy stala v Praze laureátkou medaile Franze Kafky, kterou před ní získali např. Steven Spielberg, Miloš Forman nebo Norman Mailer a téhož ještě roku rovněž v Praze nositelkou Mezinárodní ceny Salvadora Dalího. Z jiných ocenění v anglicky psané webové prezentaci, z níž jsem zuby nehty přeložil její osobní "evropské" vyznání (v EU platí přece všechny mateřštiny stejně), snad to nejcennější pro ni je "Premio Michelangelo" v toskánské Carraře, nejvyšší uznání jejího sochařského díla. Převedla následně v roce 2010 svou plastiku "Cloak of Conscience", jejíž zmenšený model věnovala papeži Benediktu XVI. (už předchozího papeže Janu Pavla II. uctila svou plastikou "Heart of the World", tj. "Srdce světa" a obrazem "Misericordia", tj. "Milosrdenství", objednaného v roce 2011 Vatikánem pro beatifikaci zesnulého), do podoby pět metrů vysoké kaple z carrarského mramoru, asi největšího kusu mramoru (o 200 tunách váhy) vůbec kdy realizovaného do podoby sochy. Ve 21. století obrátila svůj zájem k Číně, kde je zastoupena i ve státních sbírkách. Pro nás zůstává vedle "pláště svědomí" zejména ta její "hudba řek", z ní pak zejména ta z křivého krumlovského ohybu Anniny rodné "šumavské" metropole "an der Moldau".

- - - - -
* Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pozdrav čtenářkám časopisu Vlasta s pozoruhodným datem
Návštěvou u papeže Jana Pavla II., jemuž darovala svou plastiku "Srdce světa"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist