EMIL BRUNN
Dějiny města Hartmanice
Městu Hartmanice chybějí na jeho rané časy příslušné dějinné zprávy a listiny. Je ovšem nepochybné, že dobový vývoj souvisí s "Vintířovou stezkou" (v originále "mit dem 'Günthersteig'" - pozn. překl.), odkazující na jméno německého poustevníka Vintíře, který ji někdy po roce 1012 zbudoval (v originále "der von dem deutschen Eremiten hergestellt wurde - pozn. překl.). Připomeňme i dobu vlády knížete Jaromíra (1004-1012, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) a císaře Jindřicha II. (1002-1024, blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.).
Svatý Vintíř byl rodákem z Durynského lesa (v originále "war gebürtig aus dem Thüringerwalde" - pozn. překl.). Přišel na svět jako syn z rytířského rodu kolem roku 955. Nejdelší dobu svého života prožil na naší Šumavě (v originále "in unserem Walde"- pozn. překl.). Dne 9. října roku 1045 vydechl naposledy a kníže Břetislav (v originále "Brzetislav" - pozn. překl.) ho dal pohřbít v pražském klášteře sv. Markéty (v originále "im Margarethenkloster in Prag" - pozn. překl.). Při vrchu v blízkosti Dobré Vody u Hartmanic, u něhož světec skonal, stojí dnes kaple jemu zasvěcená. Každoročně sem směřuje množství poutníků.
Je tudíž zcela přirozené, že Vintíř se svými klášterními spolubratry dal do budoucna podnět k dalšímu usidlování německých rolníků tady na Šumavě. Už za panování knížete Boleslava 2. (v originále už roku 1928 mylně "Bohuslav 2."/!/, o Boleslavu 2. Pobožném blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) se jednotliví němečtí klučaři (v originále "deutsche Waldroder" - pozn. překl.) usazovali v neobydlených do té doby šumavských končinách. Neúnavný eremita byl nejen duchovním pastýřem rozptýleně tu usídlených rolníků a knížecím rádcem, nýbrž i učitelem Šumavanů v mnoha řemeslných dovednostech. Zdá se, že dal první podněty i zakládání sklářských hutí a také k rýžování zlata. O tom, že tu bylo rýžování opravdu provozováno, svědčí ještě dnes tzv. "sejpy" (v originále "die sogenannte ,Seifenhügel'" - pozn. překl.) u samoty Cech v údolí Radešovského potoka a dál při řece Otavě (v originále "bei Zech /Kundratitz/ und an der Wottawa" - pozn. překl.). Také doly na těžbu zlata byl tu v okolí kdysi v provozu. Ještě dnes se na úpatí tak řečeného Babylonského lesa a hory Hamižná (v originále "am Fuße des Babilonerwaldes und des Hamischberges" - pozn. překl.) dají spatřit pozůstatky takového dolování. Při stavbě hartmanického vodovodu v roce 1936 byly odkryty zaniklé štoly.
Místní jména Hartmanice, Štěpanice, Kundratice, Jakubice, Kříženec (v originále "Hartmanitz, Stepanitz, Kundratitz, Jakobitz, Krisenitz" - pozn. překl.) nejsou ničím jiným než slovanskou koncovkou "-ice" (v originále "itz" - pozn. překl.) opatřenými křestními jmény majitelů původních "cechů", tj. dolů, zvaných právě podle nich "Hartmanns-Zeche", "Stefans-Zeche", "Konrads-Zeche", "Jakobs-Zeche", "Christofs-Zeche". Už zmíněná samota Cech (dnes ovšem zaniklá - pozn. překl.) mezi Štěpanicemi a Kundraticemi si své původní označení zachovala.
Za panování Jana Lucemburského (1306-1346) byly Hartmanice hornickým městečkem, které podléhalo důlnímu úřadu v Kašperských Horách (v originále "als solches dem Bergwerksamte in Bergreichenstein untertan" - pozn. překl.). Hartmanice v té době stály na Mlýnském potoce (v originále "ist zu dieser Zeit am Mühlbach gestanden" - pozn. překl.). Jeho povýšení na městečko spadá do neznámé doby (viz "Städtewappen des Königreiches Böhmen", Wien, Staatsdruckerei 1864). Dnes jsou Hartmanice městysem (v originále "ein Markt", status města byl Hartmanicím poté, co byly za komunistického režimu jen střediskovou obcí, vrácen roku 1992 - pozn.překl.).
Podle historických záznamů patřily Hartmanice roku 1228 Oldřichu I. z Rožmberka jako držiteli hradu Velhartice (v originále "dem Adalrich von Rosenberg als Stammhalter von Welhartitz", tady jde o zřejmý omyl a Oldřicha z Rýzmberka, Velhartice asi ještě neexistovaly, viz Šumavanet.cz - pozn. překl.). V každém případě podléhaly podle různých záznamů usedlosti emfyteutickému právu, tj. právo na dědičné užívání a případný prodej závisely na smluveném poplatku poskytovaném vrchnosti. Velhartice získal Menhart z Hradce (v originále "Meinhard von Hradek", což je další mylný údaj, Hartmanic se ostatně nijak netýkající - pozn. překl.).
V roce 1406 udělil král Václav IV. městu Sušici (v originále "erteilte König Wenzel 4. /der Faule/ der Stadt Schüttenhofen" - pozn. překl.) privilegium pořádat osmidenná výroční trh. Přespolní prodejci a kramáři museli s veškerým svým zbožím do Sušice putovat přes "Kvildy" a Hartmanice (v originále "über das ,Gfild’ und durch Hartmanitz" - pozn. překl.). Karel IV. udělil Sušici právo mílové, Václav IV. nařízené vedení obchodní cesty přes řečené "Gefilde" a Vintířovu stezku. Sušice je jako ves zmiňována už v roce 1088. Roku 1273 stál už za Přemysla Otakara II. zámek (viz i pověst o zámku v Sušici na wbových stranách Kohoutího kříže u J.V. Grohmanna, v originále "1273 stand schon das Schloss unter Ottokar 2." - pozn. překl.), za Václava II. bylo založeno město. Nejstarší obyvatelé Sušice uváděli výhradně německá jména. Podle dochované listiny propůjčil Rudolf II. na Pražském hradě 15. června 1609, tj. ve svátek sv. Víta, městu Sušice (v originále "dem Städtchen Schüttenhofe" - pozn. překl.) vlastní znak vedle práva pečetit zeleným voskem a tu pečeť smět užívat ve všech nezbytných případech.
Listina popisuje znak (jde ovšem o popis znaku užívaného nyní Hartmanicemi /viz web Hartmanice a okolí - pozn. překl.) v německém originále takto: "Einen Blawen und Lasurfarben Schild in welchem ein gezinnter silbernerThurm vun Queller (Quader-) Steinen mit rotem Spitzdache und goldenem Knopf, und in demselben drei Fenster, unterhalb zwei nebeneinander und unter denselben in der Mitte eines Unten aber unter dem Thurm ein Thor, in welchem ein gewöhnliches Gütter oder Schranken und unter denselben ein Salzscheiben oder Kuffen (Hinweis auf den Salzweg Günthersteig, der von Rinchnach - Zwiesel - Lindberg nach Böhmen Gsenget- Stubenbach- Hinterhäuser- Hartmanitz - Schüttenhafen führte) gelb oder Goldfarben.." (tj. "Modrý a blankytně zbarvený štít, v něm stříbrná kvádrovaná věž s cimbuřím s červenou jehlancovitou střechou se zlatou makovicí a se třemi okny, doleji dvě vedle sebe a pod nimi uprostřed pod věží brána, v ní obvyklá mříž nebo závora a pod ní kotouč či bečka soli (podle přičiněné poznámky autora originálního textu odkaz na solnou Vintířovu stezku, vedoucí z Rinchnachu, Zwieselu a Lindbergu v Bavorsku do Čech přes Gsenget, Prášily, Zadní Chalupy a Hartmanice do Sušice), ta ve žluté, rozuměj zlaté barvě." - pozn. překl.).
Ještě v roce 1556 náležely Hartmanice ke hradu Velhartice, a sice k části, jejímž vlastníkem byl Jindřich Plánský ze Žeberka (v originále "Heinrich Blanske und Scheberka" /!/ podle webové adresy Wikipedia byl ovšem hrad rozdělen na části až v roce 1589! - pozn. překl.).
V roce 1603 koupilo město Sušice část Hartmanic od Daniela Tarašky (v originále "von Daniel Teraschka", k rodu Tarašků viz web Vodní mlýny - pozn. překl.).
Roku 1667 koupil jen ze dvou čísel popisných sestávající emfyteutický dvůr Hartmanice Humprecht Račín z Račína (v originále "Humbrecht Hračina von Hradschin" /!/ - pozn. překl.) za 800 zlatých rýnských.
Později koupilo město Sušice tyto dva dvory a tím se Hartmanice na Sušici ocitly ve vztahu závislosti, který trval až do roku 1848. Z tohoto emfyteutického majetku pochází ovšem místním zastupitelstvem dále vykonávaná správa lesa, pastvin, polí a hartmanického mlýna, který v roce 1913 vyhořel.
Za války třicetileté měly Hartmanice celé vyhořet, po ní pak zůstaly několik let zpustlé a teprve ve druhé půli 17. století byly osídleny rolníky z bavorského Švábska.
Městečko Hartmanice mělo až do roku 1850 svého rychtáře, jehož úřad převzali s nevolí (v originále "mit Widerwille" - pozn. překl.) následní starostové.
V roce 1840 jsou Hartmanice poddanským městysem města Sušice (v originále "untertäniger Markt der Stadt Schüttenhofen" - pozn. překl.) a čítají 350 německých obyvatel. Městysměl kostel a školu pod patronaci sušického magistrátu. V posledním případě je tomu tak až dodnes. Městys měl, jak už zmíněno, svého vlastního rychtáře. Podle dobové statistiky činil tehdejší stav dobytka 5 koní, 135 kusů skotu (z toho 12 mladých býčků, 68 krav, 15 jalovic, 18 tažných volů, 22 mladých volků), 46 ovcí (30 starých, 16 jehňat) a 14 koz.
Bylo tu 66 domů se 483 římskými katolíky a 10 izraelity.
Kostel sv. Kateřiny v Hartmanicích existoval už roku 1644, neboť kalich s nápisem i tehdejším letopočtem je zde. V ranějších dobách, kdy se tu ještě provozovalo dolování, tu o nedělích a svátcích sloužilo mše svaté duchovenstvo z Kašperských Hor, poté, co došlo k zániku hornické aktivity, duchovenstvo z Petrovic a Svatého Mouřence (v originále "aus Petrowitz und Maurenzen" - pozn. překl.). Podle fundačního instrumentu z 27. srpma 1764 byl při hartmanickém kostele sponzorován městem Sušice jeden lokální kaplan a pražskou arcibiskupskou konzistoří mu byl přiznán roční plat 50 zlatých. Za josefínské reformy farní sítě (viz obecněji web Dějepis.com - pozn. překl.) byl zde ustaven samostatný duchovní správce (v originále "ein selbstständiger Seelsorger" - pozn. překl.). Do té doby náležel hartmanický kostel jako filiální k farnímu kostelu v Mouřenci (v originále "als eine Filiale zur Pfarrkirche in Maurenzen", farní kostel sv. Mořice byl po komunisty způsobené devastaci znovuvysvěcen 26. září roku 1993 - pozn. překl.). Dne 25. dubna 1856 byla lokálie v Hartmanicích povýšena na faru.
Dnes (rozuměj v roce 1928 - pozn. překl.) mají Hartmanice 97 domů a 660 obyvatel, z toho 564 Něnců a 73 Čechů (k 1. lednu 2025 zde žije 992 českých obyvatel - pozn. překl.).
Waldheimat, 1928, č. 8, s. 126-127
Hoam!, 1984, s. 313-314
Glaube und Heimat, 1984, č. 5, s. 7-8
Glaube und Heimat, 2000, č. 9-10, s. 21-23
Glaube und Heimat, 2002, č. 8, s. 25-26
P.S. Je jistě zajímavé, že v pozdějších přetiscích původního celkem pochybného textu (jejich počet je skutečně pozoruhodný) z roku 1928 i s jeho omyly, odkud je náš překlad pořízen, byl na stránkách krajanských časopisů u jednoho přetisku autor v roce 2002 uveden rovněž omylem příjmením "Brunner", u jiného není roku 2000 uveden vůbec!
Konec jedné studentské nadace
Dne 19. září roku 1754 zřídil tehdy čtyřicetiletý P. Johannes Georg Brun (v kašperskohorské matrice lze najít záznam z 25. března roku 1714 o jeho narození jako pohrobka svého otce a jmenovce Johanna Georga Bruna - pozn. překl.), farář v Jílovém u Prahy (v originále "Eule", v diplomové práci Elišky Halanové z katedry pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty pražské Univerzity Karlovy z roku 2012 o jílovském kostele sv. Vojtěcha je farář zde českým jménem Jan Jiří Brun uveden i s letopočtem úmrtí 1772 - pozn. překl.) studentskou nadaci. Je určena:
1/ potomkům zřizovatelova bratra Niklase Bruna,
2/ při jejich odchodu jiným Brunovým příbuzným,
3/ potomkům zřizovatelovy matky Dorothey Helene Brunové, znovu provdané Kreyßové.
4/ konečně pak chudým a studia schopným synům kašperskohorských měšťanů. Navrhovatelské právo ohledně příbuzných má Brunova rodina, ohledně kašperskohorských měšťanských synů obecní zastupitelstvo města Kašperské Hory.
V roce 1907 obnášela nadace ročně 640 rakousko-uherských korun (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Roku 1911 podalo 80 osob dodatečné podklady při c.k. pražském místodržitelství pro právo prezentace, 71 osobám bylo pro pět uchazečů přiznáno.
Podle dobrozdání správního soudního dvora z 3. října 1884, G:1550 byla tato prezentace přípustná prostřednictvím k ní oprávněných příbuzných.
V zemské sbírce zákonů a nařízení pro Čechy č. 13 z 15. září roku 1937 byla čerpaná studentská nadace vypisována na obnos 670,- Kčs ročně (přepočet činí přibližně dnešních 25 Kč, což by obnášelo celkem 16750 Kč - pozn. překl.).
Dekretem z 19. května 1945 bylo v Československé republice jmění osob "státně nespolehlivých" postaveno pod "národní správu", přičemž Němci a Maďaři byli ze zásady považováni za státně nespolehlivé. Poté, co byl Němcům a Maďarům zakázán jakýkoli peněžní styk a nabývání majetku a s malými výjimkami jim bylo 2. srpna 1945 oduznáno (v originále "aberkannt" - pozn. překl.) československé státní občanství, následovala 25. října 1945 konfiskace veškerého "nepřátelského" majetku ve prospěch tzv. "Fondu národní obnovy", který měl zajistit jeho nové přidělování. Z tohoto důvodu se takřka třetina obyvatel státu stala nemajetnou a bezprávnou. Všechna tato opatření se udála bez parlamentní podpory. Teprve několik dnů po rozhodujících prezidentských dekretech se 28. října 1945 sešlo tzv. "Národní shromáždění". Komunisté v něm zaujímali 120 křesel a všechny dekrety byly ovšem bez problému sankcionovány. Téměř současně se zbavením práv a vyvlastněním německého a maďarského obyvatelstva se prosadilo i vyhnání Němců. Také nadace a úroky s nimi spojené padly za oběť konfiskaci. Byl to a je německý majetek. Majetek nadace mohl tenkrát činit přibližně 30 tisíc Kčs. Pro žádost o zjištění vyhnanecké škody na studentské nadaci Johannese Georga Bruna byl stanoven místně příslušným úřadem pro vyrovnání škod (v originále "Ausgleichsamt" - pozn. překl.) v městě Neuss stanoven "Ausgleichsamt Baden-Baden" jako zvláště příslušný pro všechny na území Spolkové republiky podílnická práva na rodinné nadace podle 18. Feststellungs-DV (jde o prováděcí nařízení ohledně zjištění nároku - pozn. překl.). Tento úřad pověřený zjištěním sdělil 24. března 1966 nárokující straně, že řešení by bylo možné a příslušníci rodiny by mohli užívat nadačního jmění, ale úřad není schopen provést zjištění škody, poněvadž o nadačním jmění neexistují nijaké doklady. Podivné rozhodnutí! Posledním uživatelem studentské nadace Johannese Georga Bruna se stal v roce 1933 student státní vyšší reálky v Kašperských Horách Heinrich Haas.
Tím si Češi kromě mnoha jiného loupežně přivlastnili i tuto dobročinnou nadaci.
Glaube und Heimat, 1980, č. 1, s. 11
P.S. V dalších číslech (č. 2, strana 3 a č. 3, strana 7) krajanského časopisu bylo pod chybným záhlavím "Die Braunsche Stiftungsurkunde" uvedeno s následnou opravou i obsáhlé a pro náš účel zbytné plné znění zřizovatelova textu z roku 1754, jehož obsah je nastíněn v překladu textové ukázky.
Socha sv. Jana Nepomuckého na hartmanickém náměstí
Na rynku městečka Hartmanice nachází se vedle mohutné lípy svatojánská socha (v originále "eine Johannesstatue" - pozn. překl.) s nápisem: "Georgius Pollaff, 1731", vytesaným v kameni.
Zřízení této sochy se dá odvodit od následující skutečné události: Georgius Pollaff byl majitelem usedlosti čp. 30 v Hartmanicích, k níž mimo jiné patřil také dnešní zdejší pozemek, zvaný "Doktorfeld". Když dotyčný jednoho dne oral na právě zmíněném poli, narazil pluhem na nějaký pevný předmět, Když se ho podařilo vyhrabat, šlo k údivu nálezce o železem okovanou truhlu, obsahující plno peněz. Za ně dak Georgius Pollaff neodkladně vytesat z kamene sochu sv. Jana Nepomuckého, vztyčenou tu v roce 1731. Byla od té doby vylepšena a je dnes zachována v dobrén stavu. Okované víko truhly je dodnes v domě čp. 30 (publikováno v roce 1928 - pozn. překl.) použito jako dveře do sklepa.
Dá se předpokládat, že truhla byla do země zakopána za války třicetileté (v originále "im Schwedenkriege" - pozn. překl.).
Hoam!, 2000, č. 6, s. 32-33
P.S. Ve zkráceném a mírně upraveném překladu Ondřeje Fibicha byl předchozí text zařazen hartmanickým Městským informačním centrem do souboru pověstí z Hartmanic a okolí (viz web Hartmanice a okolí).
Rodištěm Emila Brunna se stala 16. října 1905 šumavská Modrava (Mader), kde jeho otec Wenzl Brunn (26. září 1868 v Kašperských Horách) sloužil u finanční stráže. Matka Theresia, roz. Hanusová, se narodila 12. června 1869 ve Velkém Boru (Großhaid), farnost Prášily (Stubenbach). V archu sčítání lidu z roku 1921 má kupodivu uvedeno jako své rodiště Prášily (že by se rodiče před sčítacím komisařem tenkrát takto zmýlili?). Poté, co vychodil obecnou školu v Hartmanicích, navštěvoval Emil sedm let až po maturitu vyšší státní reálku v Kašperských Horách. Se svými školními kamarády musel tam z Hartmanic urazit k vyučování denně 8 kilometrů na počasí nehledě. Jako mnoho mladých Šumavanů byl nucen hledat si obživu daleko od domova. Šluknovskému výběžku (německy "Schluckenauer Zipfel") se říkalo i "Böhmisches Niederland", tj. "České Nizozemí". Patří jako součást Lužických hor (Lausitzer Bergland) k západním Sudetům (i Poláci říkají území při své dnešní jižní hranici "kraj Sudetów") a v Rumburku si mladý Brunn našel i nevěstu (jmenovala se Margarete Tippeltová, měli svatbu v roce 1932, a žena, s níž mu v roce 1957 bylo ještě dopřáno oslavit stříbrnou svatbu a roku 1972 její 40. výročí, však v témže roce 1972 zemřela) a stal se až do vyhnání posledním německým tajemníkem města Sankt Georgenthal v tehdejším okrese Varnsdorf (dnes připadá obec Jiřetín pod Jiřetín pod Jedlovou k okresu Děčín). Po návratu z válečného zajetí se odstěhoval nikoli sem, nýbrž zamířil do Hartmanic, kde žili jeho rodiče (na archu sčítání lidu z roku 1921 jsou tam zaznamenáni i s 3 syny a 1 dcerou a datem přistěhování v červnu roku 1911). Odtud odešel ještě před "odsunem" do Bavorska, kam ho rodina následovala v roce 1946. V Chamu se věnoval s jinými krajany zejména spolkové práci vyhnanců, stal se spoluzakladatelem místní organizace Sudetendeutsche Landsmannschaft, zasedal v obecní radě, v poručnické radě (Gemeindewaisenrat), byl uprchlickým důvěrníkem (Flüchtlingsvertrauensmann), přísedícím výboru pro okamžitou pomoc (Beisitzer im Soforthilfeausschuss) a členem i jiných spolků. 36 let působil v komunální politice, od roku 1953 ve městě Neuss. Ke dni 1. července 1969 odešel do plně zaslouženého důchodu. "Um nicht zu rosten", tj. aby nezrezivěl, jak se nejen německy říká, podílel se ve volném čase na vydávání ediční řady "Es war im Böhmerwald", jejíž prvé svazky byly věnovány rodnému Brunnovu koutu:
1/"Die königlich freie Goldbergstadt Bergreichenstein"
2/ "Das Städtchen Hartmanitz mit einer Zeitgeschichte des Kreises Bergreichensten"
3/ "Das Buch der Wunderheilungen von St. Gunther, Gutwasser"
4/ "Die Pfarre St, Maurenzen".
Nezapomněl ani na svůj druhý domov, tj. Sankt Georgenthal, jehož byl vlastivědným pověřencem (Heimatortsbetreuer) a spoluvydavatelem domovských dějin města (dnes jde o obec s přibližně 600 obyvateli /1930 jich tu žilo 2931/, která roku 1998 získala titul "Vesnice roku"!). Zemřel v Neuss v požehnaném věku 88 let 5. listopadu roku 1993.
- - - - -
* Modrava / Hartmanice / Kašperské Hory / † † † Neuss (NRW)
