HILDA BRUCKMAIEROVÁ

Z knihy "Erzählung statt eines Tagebuches"

Dne 12. listopadu roku 1924 v domě Ruppových na ulici Petra Voka (v originále "in der Peter-Wock-Gasse" - pozn. překl.) čp. 95 v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) světlo nezhaslo. Moje milovaná maminka (Katharina Ruppová, roz. Schuhová, *24. listopadu 1898 v Mezipotočí /Nespoding/ jako dcera Johanna a Theresie Schuhových, †25. září 1977 v Aalen-Neßlau /Bádensko-Württembersko/ ve věku nedožitých 79 let - pozn. překl.) při něm ležela během porodních bolestí v očekávání svého druhého dítěte. Můj tehdy maličký bratříček Rudi zdravě spal vedle v komůrce naší babičky, která bydlela u nás a teď už po půlnoci chystaly s porodní bábou sennou květinovou koupel (v originále "ein Heublumenbad" - pozn. překl.), natáhly pak přes sedací vědro (v originále "über den Sitzpottich /Schaffl/" - pozn. překl.) lněné prostěradlo, usadily naň v bylinné páře maminku, která se pak zase vrátila do postele. Tu se ozvalo zaklepání na okno a moje babička uviděla venku muže, prosícího ji ze tmy o pomoc: "Bitte gibt uns die Hebamme, meine erste Frau starb bei der Geburt, ich möchte das mit meiner zweiten Frau nicht noch mal erleben. Ich bin der Wolf aus Waldetschlag - Schuhin, Du kannst mich" (tj. "Prosím Vás, pošlete k nám porodní bábu, moje první žena umřela při porodu, nerad bych to zažil s mou druhou ženou ještě jednou. Jsem Wolf z Valtéřova - Schuhin, znáš mě." - pozn. překl.). Babička se jmenovala Theresia Schuhová ("-in" bývala koncovka příjmení vdané ženy - pozn. překl.). Teď si musela naše porodní bába nějak poradit s maminkou. Domnívala se, že bolesti budou ještě nějaký čas trvat v delších odstupech, takže může s panem Wolfem odejít, resp. odjet. Paní Tschuchalová, jak se jmenovala, měla jízdní kolo. Ustaraný muž se tedy mohl s díky vrátit domů. Sotva však byli oba pryč, bolesti zesílily. Moje milá babička přivedla druhou babičku z otcovy strany, která bydlela asi tak deset minut od našeho domu (v čp. 31, ani jeden z obou domů ovšem už v Benešově nad Černou nenajdeme - pozn. překl.). Jmenovala se Elisabeth Ruppová, říkalo se jí tady ale "Bergschneiderliesl" (roz. Thurnová, bývala švadlenou, *23. října 1867 v Německém Benešově, †21. března 1955 v Süßen /spolková země Bádensko-Württembersko/, kde žila u dcery Luisy, sestry autorčiny maminky - pozn. překl.). Čtyřboký dvorec (v originále "ihr Vierkanthof" - pozn. překl.), ve kterém bydlela, ležel odloučen na vyvýšeném pozemku (v originále "an ihrem Bergfeld" - pozn. překl.). Přišla a viděla - a hned šla porodní bábu přivést nazpět. Bylo to v listopadu - strašlivě mlhavý den, spíš ustupující noci podobný. Najednou stála ve vodě, věděla ale, že je u Gubiho rybníka a musí se držel vlevo. Když dorazila k Wolfovým, manžel rodičky se vyděsil: "Ihr könnt mir nicht die Hebamme nehmen, Ruppin, das gibt’s noch net!" (tj. "Nemůžete mi porodní bábu vzít, Ruppová, to přeci nejde!" - pozn. překl.) Paní Tschuchalová ale řekla: "Die Rupps haben mir zuerst geholt, ich muss zurück." (tj. Ruppovi si mě přivedli nejdřív, musím zpátky." - pozn. překl.) S nářkem se spěšně vydal usoužený pan Wolf k jedné ženě ve vsi (rozuměj ve Valtéřově, vzdáleném asi dva kilometry na severovýchod od Benešova nad Černou - pozn. překl.), která se uvolila, že umí přestřihnout dítěti pupeční šňůru (v originále "die sich aufs Kind abnabeln verstand" - pozn. překl.). "Nachher komm ich vorbei," (tj. "Vezmu to potom kolem." - pozn. překl.) slíbila porodní bába, nasedla se svou brašnou na kolo a vydala se směrem k městu nazpátek. Když k mé milované mamince dorazila, prohlásila: "Noch eine Wehe und Sie haben ihr Kind." (tj. "Ještě jednou to zabolí a máte svý dítě." - pozn. překl.) Bylo mezitím už osm hodin ráno. Tak jsem spatřila světlo světa - po věru turbulentní noci. "Es ist ein Mädchen" (tj. "Je to děvče." - pozn. překl.), řekla porodní bába. Všichni byli nadmíru šťastní. Hned mě vykoupali, zabalili do teplého povijanu, a když milá maminka ten dárek vzala do náruče, viděla teprve, jak jsem malá. "Mein Gott, der Rudi wog 5 kg und dieses Kind hat kaum die Hälfte!" (tj. "Můj Bože, Rudi vážil pět kilo a tohle dítě má sotva polovinu!" - pozn. překl.) "Ja", řekla porodní bába, "und die Babywäsche, es ist alles zu groß. Es passt kein Mützchen." (tj. "Ba, je mu všechno prádýlko velký. Nesedne mu žádná čepička." - pozn. překl.) Že byla po ruce čepička od panenky, ta pasovala. Když byla obstarána matka a dítě, dorazila babička Ruppová. Hned referovala: "Ich habe den Fuhrmann Podolak getroffen (vozil denně se svým koňským povozem kusové zboží na kaplické nádraží tak 15 kilometrů daleko), er möge Hans berichten, dass er ein Mädl hat." (tj. "Potkala jsem formana Podolaka, mohl by Hansovi vyřídit, že má holku." - pozn. překl.) Můj tatínek (Johann Rupp. *25. června 1896 v Německém Benešově, dožil se v roce 1966 Hildina desátého dítěte, roku 1969 s manželkou zlaté svatby a v roce 1976, † necelý rok po své ženě v červenci 1978 v Aalen-Neßlau, kde jsou i oba pochováni, ve věku 82 let - pozn. překl.) pracoval jako zedník u maminčiny sestry, která tam stavěla dům. Měli při kaplickém nádraží obchod smíšeným zbožím (v originále "eine Kolonialwarenhandlung" - pozn. překl.), který úspěšně vedl její muž Adolf Frischmann. V blízkosti žádný takový obchod nebyl a můj strýc se v klientele vyznal, poněvadž v okolních vsích tu byli velcí sedláci. Strýc byl Žid, ale především dobrý a nápomocný člověk. Vzal svých pět dětí, jel s nimi vlastním autem do Českých Budějovic a koupil jim tam nové oblečení a obutí. Mít tehdy auto svědčilo už o skutečně blahobytném majiteli. I nám teta darovala pěkné ošacení. Pan Podolak zajel ke Frischmannovým, můj tatínek stál zrovna na lešení a tu slyší, jak na něj Podolak volá: "Rupp, ge owa, Du host a kloana Mensch." (tj. "Ruppe, nech toho a pojď, máš doma něco malýho." - pozn. překl.) Otec to s prací zabalil a jel s Podolakem k nám domů. Radost byla převeliká, vyprávěla maminka, dlouho mě nosil v povijanu sem a tam a neodpustil si sdělit: "Da sieht man ja kaum in dem Kissen." (tj. "Vždyť to v tom povijanu není ani vidět." - pozn. překl.). Taky sousedky přicházely "zum Weisen" (snad z latinského "na vizitu", viz blíže https://de.wikipedia.org/wiki/Weisat - pozn. překl.) a přinášely polévku (silnou slepičí "pro šestinedělku", "für Wöchnerin" jak to zní v němčině - pozn. překl.) a prádélko pro nemluvňátko. Důležité bylo, aby matka nabyla dostatek mléka ke kojení. "Aber Ruppin, schämst Du Dich nicht, bist so a große Frau und so a kloans Kind," (tj. "Ale Ruppová, přeci by ses nestyděla, seš velká ženská a to dítě malý." - pozn. překl.) bylo od nich slýchat. Maminka měla výčitky svědomí, protože v těhotenství s mým bratrem se pívalo pivo, takže jí doktor doporuči, že sklenka vína denně neuškodí. Můj bratříček Rudi se narodil 27. března 1921 o Velikonoční neděli kolem 10. hodiny dopolední (o Velikonočním pondělí 1944 přinesl "Ortsgruppenführer" rodině Ruppových zprávu, že jejich syn, absolvent gymnázia, padl 25. března těsně před dovršením věku 23 let na východní frontě "hrdinskou smrtí v boji proti bolševismu" - pozn. překl.). Byl to prý velice těžký porod. Vězel dlouho v matčině břiše a měl na čele viditelný pruh, který dával znát, že hlava se dostávala ven jen s obtížemi. Přesto byl ještě téhož svátečního dne ve dvě hodiny odpoledne o nešporách pokřtěn. Říkalo se: "Alle Schindeln am Dach weinen, wenn ein Kind stirbt ohne Hl. Taufe." (tj. "Všechny šindele na střeše pláčou, když nějaké dítě umře beze svatého křtu." - pozn. překl.) Maminky u toho nikdy nebyly, ale zato kmotra, otec a babičky. Doma se pak následně dávala jen káva s kynutou bábovkou (v originále "und einen Hefegugelhupf" - pozn. překl.). K úvodu ale (v originále "zur Einspreng aber" - pozn. překl.) přicházeli i příbuzní a blízcí známí. Obřad odkazuje k obyčeji obětování v chrámu (v originále "den Du im Tempel aufgeopfert hast" - pozn. překl.). Dítě s matkou bylo požehnáno a pak se kněz chopil povijanu a zvedl ho s dítětem před hlavním oltářem vysoko nahoru, doprovázeje to modlitbou. Vždycky jsem při pohledu na ten povijan měla přitom opravdový strach, že to dítě může vypadnout, poněvadž vysokým knězem bylo drženo opravdu docela pěkně nahoře (v originále "ganz schön eine Kolonialwarenhandlung" - pozn. překl.). Poněvadž bohatí sedláci vždycky rozhazovali koblihy. chodila jsem často "zur Einspreng". My děti jsme už dokázaly tu pochoutku chytnout a zkonsumovat.

H. Bruckmaierová, Erzählung statt eines Tagebuches, s. 3

P.S. Je rázem patrné vypravěčské nadání autorky, která ve svém rukopisném předznamenání posmrtně až vytištěné knihy píše, že až její vzpomínky čtenář dostane do rukou, bude už ona dlouho někde v nebi nahoře ("längst im Himmel"). Ta víra má odzbrojující sílu. Obálka kopie posmrtně vydané knihy má ovšem na sobě pohlednici středočeského Benešova u Prahy, což je opravdu krutě pozemský místopisný omyl.

Wir sind noch einmal...

Wir sind noch einmal heimgefahren,
durch Städte, Dörfer, Täler, Höhn,
wo wir einmal zu Hause waren,
das durften wir noch einmal sehn.

Still gehen wir durch unsern Ort,
wo nur die Schwarzau noch heimlich rauscht,
wo hört kein einzig's deutsches Wort,
wie oft man auch verharrt und lauscht!

Hier kennt uns keine Seele mehr,
was macht uns das schon aus,
und ist das Herz auch oftmals schwer,
doch heut' sind wir "zu Haus"!

Zase jednou...

Zase jednou jsme zamířili,
přes lán světa nám bylo jet
sem, kde jsme spolu kdysi žili,
uvidět někdejší náš svět.

Potichu kráčíme tak znova
místy teď, k nimž tok Černé zní,
v němčině neslyšet tu slova,
nám v ústech zněla poslední!

Tu živá duše nezná nás,
aniž nám je snad povědomá,
a byť tu srdci není snáz,
jsme přesto zase dneska "doma"!

Glaube und Heimat, 1996, č. 9-10, s. 48

Svůj příchod na svět dne 12. listopadu 1924 v Německém Benešově vylíčila obdivuhodně sama v německém originále úvodní textové ukázky z knihy vzpomínek, kde se stejnou vypravěčskou upřímností zaznamenala i svou svatbu 9. června 1951 na úřadě v Aalen a 16. téhož měsíce a roku v aalenském kostele Salvatorkirche, tj. Krista Spasitele. Její a manželovo parte je už součástí kopie oné vzpomínkové knihy, pořízené už po její smrti, která se díky Bernhardu Rieplovi (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) dostala překladateli do rukou. Z obou dokumentů se dočítáme, že zatímco Hildin manžel Alfred (*17. června 1922 v Dolním Dvořišti /Unterhaid/) zesnul už 10. března 2009 v bavorském městě Treuchtlingen, následovala ho ona svou smrtí 12. září 2020 ve věku 96 let tamtéž a motto na jejím parte praví:

Der Tod kann auch freundlich kommen zu Menschen, die alt sind,
deren Hand nicht mehr festhalten will, deren Augen müde werden,
deren Stimme nur noch sagt: Es ist genug. Das Leben war schön.
(tj. "Smrt může i přátelsky přijít k lidem, kteří jsou staří,
jejichž ruka už nechce na ničem lpět, jejichž oči podlehly únavě
a jejichž hlas stačí ještě říci: Je toho dost. Život byl krásný." - pozn. překl.)

Na poděkování za tichou modlitbu a projevy soustrasti pak v pravém rohu nahoře lze číst:

Begrenzt ist das Leben.
doch unendlich ist die Erinnerung.
(tj. "Život má své meze,
vzpomínka je však nekonečná." - pozn. překl.)

Považujme to za hold těm, kdož ji tu pro nás zanechali.

- - - - -
* Benešov nad Černou / † † † Treuchtlingen (BY)