logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ JOSEF BIEHLER

Přízeň lidu

Staré německé přísloví praví: "Volksgunst ist Nebeldunst, der morgen weht, mittags vergeht" a říká nám, že to, co se nazývá přízní lidu, nevydrží jako mlžný opar ani od rána do poledne téhož data. Dnes se nás někdo podaří přesvědčit, že všechna moc vychází z lidu a jménem lidu se jeho zástupci dají prosadit nejpozoruhodnější věci.
Vypadá to ale tak, že zmíněné přísloví ani dnes ještě nepozbylo své platnosti. Bezděky si člověk musí připomenout, co se stalo v posledních několika týdnech v Belgii.
Tam se před Vánocemi konala králova svatba. Po celé zemi panoval hřmotný jásot a zářivé nadšení bylo mnohými opravdu vážně myšleno. Dva týdny nato by skupina teroristů téhož krále nejraději pověsila. Byla to sice jen malá skupina, ale je to zahanbující a otřesné i tak.
Parta kolem Lenina strhla moc na sebe a začala zotročovat a tyranizovat celé národy. Skupina spartakovců mohla v Německu rovněž nějaký čas vládnout (rozuměj vládu Bavorské republiky rad, za níž, jak se mi kdysi přiznal Zdeněk Kalista, se přes Šumavu vypravil jako za příkladem v samých počátcích samostatného československého státu – pozn. překl.) a za Kurtem Eisnerem (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) stálo také jen málo lidí. V Maďarsku roku 1956 povstal lid a malá skupinka dokázala tuto revoltu za pomoci sovětských tanků násilím převálcovat. A i tam, kde zrovna nejde o otevřené povstání většiny, je něčí menšinové panování málo patrné. Několik mocných koncernů diktuje situaci a masa lidu nakupuje a platí. Jménem lidu, z něhož údajně pochází veškerá moc!
Tady je ovšem jakémusi lidu přisuzována moc, které ve skutečnosti nepožívá. Moc nepochází od lidu, nýbrž od Boha. A na vztahu nějakého lidu či národa k opravdovému Bohu závisí to, jak je moc vykonávána. Pouhé ústní přiznání se k Bohu je ovšem pro tak odpovědný úkol, jakým je správné užívání moci, příliš málo. To spíše přispívá k tomu, že zneuživatelé moci jednoho dne přicházejí na řadu.
Zahanbující a otřesná je však skutečnost, že nějaký lid či národ upadne natolik, že je zdánlivě nemožné postavit vůči skupinám otevřených či skrytých tyranů zastánce práva a spravedlnosti. A to je zahanbující zejména pro lidi, jimž je svátostí biřmování (tj. pomazáním křižmem na čelo biřmovaného a položením biskupovy ruky na jeho rameno /viz blíže web Liturgie.cz/ - pozn. překl./ uloženo stát se zastáncem a bojovníkem Kristovým.


Glaube und Heimat, 1960, s. 142-143

To by byla příležitost!*

Vánoce se blíží, Od obchodního domu až k hokynáři (v originále "bis zum Greißler", tj. doslova "ke krupaři" – pozn. překl.) se spolu s knechtem Ruprechtem (Knecht Ruprecht je postava německého zvykosloví, která v češtině obdobu nemá a dá se připodobnit nejspíše sv. Mikuláši - pozn. překl.), s davy na pozoun troubících andělů a Dítětem v jesličkách konají dobré, ba skvělé obchody a krajem nahoru dolů se na několik hodin rozeznějí zvony míru, k nimž z kazatelen a řečnických tribun slýcháme apel na lásku k bližnímu a na smíření národů. Nebyla by to příležitost dát desetitisícům lidí to, co se v naší pokrokové době nazývá právem na sebeurčení, mám tu teď na mysli zejména Jihotyrolany? Jsme dnes přece tolik závislí na úsměvech a botách asiatských despotů (tady jde o dobovou narážku na flirtování Západu s Nikitou Chruščovem a jeho zutí bot v OSN, kde chtěl podrážkou bušit do řečnického pultu - pozn. překl.). Žádalo by si to opravdu tak mnoho, aby se dva nebo tři státy křesťanského Západu sjednotily nad problémem, jehož řešení by posunulo hospodářské a mocenskopolitické poměry zeměkoule alespoň o tisícinu milimetru, který by se dal s minimem dobré vůle sprovodit ze světa rychle a navždy? Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis bude během následujícíh týdnů zpíváno za hudebního doprovodu všemi kostelními sbory. Máme ještě vůbec právo k tomu tak činit, nejsme-li schopni využít tak jednoduché příležitosti k úpravě stavu, diktovaného jen zatvrzelým postojem jednoho přepjatého nacionálního citu? Při natolik křesťanském státním vedení (v letech 1945-1981 byl předsedou italské vlády vždy křesťanský demokrat a vlastně tudíž i římský katolík – pozn. překl.)!
To by přece byl přesvědčivý a příkladný doklad humanity, smíření národů a křesťanské vánoční ideje, která by nám měla vynést nedocenitelné morální vítězství, to by bylo vánoční poselství, které by dokázalo probudit národy celého kusu světa, kdyby, ano kdyby se mohl nazývat křesťanským Západem.
To by byla příležitost!


Glaube und Heimat, 1961, s. 963

P.S. Tady se sluší připomenout, že Hitlerova osidlovací vášeň vedla za války, kdy byl jeho největším spojencem italský diktátor Mussolini, k jakýmsi náznakům přesazování Jihotyrolanů na Šumavu (známe příklady z Brloha /Berlau/), aby se takříkajíc vlk nažral a koza zůstala celá.

Franz Biehler se narodil, alespoň podle záznamu v českokrumlovské křestní matrice 30. srpna roku 1906 v Českém Krumlově, Horní brána (Obertor) čp. 149 (dům takto číselně označený dosud stojí v dnešní Horní ulici) a dne 2. září téhož roku ho kaplan Johann Voldřich v blízkém chrámuho sv. Víta pokřtil jménem Franz Josef Biehler, které uvádíme na stránkách Kohoutího kříže v záhlaví jeho textů nezkrácené i proto, že některé své texty označoval šifrou (fjb). Je zajímavé, že připomínka jeho šedesátin na stránkách časopisu "Glaube und Heimat", jehož byl dlouholetým spolupracovníkem, uvádí jako datum jeho narození den 1. září. Chlapcův otec Stefan Biehler (*18. prosince 1867), krejčovský mistr provozující živnost v synově rodném domě, byl synem rolníka v malé obci Ringsheim v německém Bádensku Karla Biehlera a jeho ženy Marie Anny původem rovněž z Ringsheimu. Franzova matka Maria (*2. března 1877) byla dcerou Josefa Staňka (v křestní matrice je podepsán Josef Stanek /s manželkou Marií byli kmotrovským párem novorozencovým/, oddací matrika při záznamu svatby Franzových rodičů dne 19. srpna roku 1905 však opakovaně uvádí příjmení s háčkem nad písmenem "e", ostatně i záznam jeho svatby z 26. června 1876 v českokrumlovské oddací matrice uvádá jako jeho otce Tomáše Staňka, knížecího schwarzenberského granátníka), knížecího schwarzenberského sluhy na českokrumlovském zámku, jehož manželka a dceřina matka Maria Weberová pocházela rovněž z Českého Krumlova. Křestní záznam Franze Josefa Biehlera nás pozdějším přípisem zpravuje i o jeho českokrumlovské svatbě 2. ledna 1933 (i v oddací matrice je coby ženich psán Franz Josef Biehler, "Lehrer in Groß-Zmietsch", tj. "učitel ve Smědči") s Marií Hagerovou (*2. listopadu 1908 v Českém Krumlově), "Hausgehilfin in Lupenz N. 20", tj. "domácí pomocnicí ve Slupenci čp. 20" (Slupenec je dnes jen místní částí Českého Krumlova), dcerou továrního dělníka pobytem ve Slupenci čp. 20 Aloise Hagera a jeho ženy Karoliny, roz. Stifterové z Jablonce (Ogfolderhaid). Franz Biehler vystudoval českokrumlovské německé státní reálné gymnásium a podle meziválečného "diecézního" listu "Glaube und Heimat" získal 1. listopadu roku 1930 jako tehdejší úředník firmy Spiro a synové učitelské oprávnění laického katechety. Jeho umístění v Horní Plané (Oberplan) od 1. ledna 1931 mělo být podle zprávy "Budweiser Zeitung" z 20. prosince 1930 vůbec prvým případem svého druhu v šumavském školství. Zda k tomu vůbec došlo, nelze ovšem z hornoplánské školní kroniky vyčíst. Nevíme ani, nakolik za nacizmu bylo jeho původně náboženské zaměření důvodem tak krátkého záskoku mezi roky 1938 a 1939 v roli ředitele školy (do té doby jím byl ještě "za republiky" v Březovíku /Oxbrunn/) ve Slavkově (Lagau), kde ho skoro vzápětí vystřídal Ernst Smolka. Teprve po válce došlo ke změně. V podobné katechetické funkci ho lze spatřovat jako správce "věroučné" rubriky "Am Goldenen Steig", kterou v roce 1951 zavedl na stránkách tentokráte už "vyhnaneckého" časopisu "Glaube und Heimat" farář Georg Woratsch, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Nejprve bylo to "g" na začátku německého označení Zlaté stezky písmenem malým, později už zřetelněji odkazovalo k šumavskému domácímu posezení "Auf der Hausbank", tj. "na lavičce před domem", jak znělo německé záhlaví jednoho z pravidelných odstavců rubriky, následované Biehlerovou adresou v hornobavorském městysi Teisendorf. Ta adresa se i pod samotným titulem "Am Goldenen Steig" přestala objevovat od 11. čísla ročníku 1971 "Glaube und Heimat" a já marně pátral po datu Biehlerova úmrtí, které mi pomohla nalézt až webová stránka privat Genealogy, shromažďující data skonu nejrůznějších osob podle tzv. "Totenzettel", neboť časopis, s nímž Biehler tolik let spolupracoval, na něho z nějakých důvodů zapomněl. Ne tak webové strany Kohoutího kříže, které i díky Biehlerově příbuzné, která našla tyto stránky, vědí, že Franz Josef Biehler skonal v Teisendorfu na území hornobavorského zemského okresu Berchtesgadener Land dne 6. prosince roku 1978. Na tamním hřbitově leží se svou manželkou Marií, která jej následovala 23. června 1999. V předvečer toho prosincového dne, kdy Franz Josef Biehler zemřel, obchází "Knecht Ruprecht" se svatým Mikulášem předvánoční Německo, které spolu s námi propáslo už v dějinách tolik dobrých příležitostí.

- - - - -
* Český Krumlov / Smědeč / Březovík / Slavkov / † † † Teisendorf (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V necelých 18 letech na snímku "od Seidelů" z února 1924
Rozvětvená rodina Stefana a Marie Biehlerových na snímku z fotoateliéru Seidel snímku z 18. prosince 1935 - Franz stojí druhý zprava

zobrazit všechny přílohy

TOPlist