logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON BALLING

Babička vypravuje

Obrázky ze starého Krumlova

Narodila se v roce 1805 ta žena zlatého srdce a roku 1892 jsme ji šestaosmdesátiletou nesli ke hrobu (jde o Elisabeth Ebenhöchovou, roz. Haslingerovou /*13. listopadu 1805 v rodině mydláře Johanna Haslingera a jeho ženy Rosalie v českokrumlovském domě čp. 14, jejíž dcerou byla matka pisatele originálu tohoto textu Ida Ballingová, roz. Ebenhöchová - pozn. překl.). Tři generace následovaly její rakev.
Kde přišla na svět? Nu kde jinde asi než v Krumlově. Poznalo se to z její řeči, člověku to došlo hned po několika větách, které s ní prohodil; poněvadž láska, kterou ke svému rodnému městu chovala, byla tak velká, že ji nedokázala takříkajíc držet za zuby (v originále "dass sie damit nicht hinter den Bergen halten konnte" - pozn. překl.). Ocitla-li se v nějakém cizím místě, srovnávala je hned s Krumlovem, uviděla-li nějaký starý dům, srovnávala ho hned se svým krumlovským otcovským domem, toho či onoho, s nímž se seznámila, srovnávala hned s tím či oním, koho kdysi znala z Krumlova, a když si jednou koupila kus plátna, pak ho určitě neuznala za tak dobré jako plátno, koupené někdy v roce raz dva tam doma v Krumlově. Baže, baže! Svět byl pro ni horší den ze dne, poněvadž už nebyl a nebude nikdy takový, jaký zažila ona ve svém rodném městě.
Z těchto srovnání někdejška s tím, co přišlo později či toho odjinud s tím odtud vzešel bezpočet malých historek z Krumlova dávno zašlých dnů.
Rád jsem jí naslouchal, té naší staré bábince; mnohé jsem zapomněl, mnohé podržel v paměti a mnohé si vybavuji znovu, když se po dlouhém čase zase jednou procházím krumlovskými ulicemi.
Nejsou mi pak už nijakou mrtvou dlažbou, všechno žije, všechno ke mně hovoří, staré domy se zalidňují důstojnými muži, spanilými ženami mého rodu, lidmi, kteří se tu narodili, žili, milovali, trápili se a umírali už téměř dvě stě let tomu. Generace, které mi babička líčila, stály před mým duchovním zrakem s veškerou poezií tehdejší doby.
Jak rok stárne, padá ze stromu list za listem, a když stárne člověk, padá jeden za druhým z ideálů mládí; člověk stane na půdě reality, která je poezie zbavena a ještě děkuje nebi ta to, že ne všechno dozrálo v plod, co v mládí nasadilo do květu. Jeden nezadatelný statek však lidské duši zůstává: totiž sny mládí, v jejichž čarovný kruh se rádi utíkáme, když nás drsně zasáhne život.
Tak to činila dobrotivá babička, tak to činím i já.
A nyní, milá čtenářko, milý čtenáři, nalaďte se vykročit se mnou po stopách, které mi babička odkázala, následujte mne starými ulicemi Krumlova; nic světoborného vám líčit nehodlám. Jsou to jen titěrně malé obrázky, které vrhají světlo na časy, které nad Krumlovem dávno přešly.

Z babiččina dětství
Psal se rok 1809 a babičce byly čtyři roky. Rakousko a Napoleon vedli spolu zase jednou válku a hrdinný tyrolský lid se shromáždil pod prapory Andrease Hofera. Napoleon táhl po proudu Dunaje do starého Rakouska. To bylo předznamenáním rakouského dne slávy u Aspern, o němž arcivévoda Karl jako prvý zdolal velkého Korsičana. Maršálové přivedli Napoleonovi své oddíly a jeden z nich, totiž maršál Bernadotte, táhl z Bavor do Čech a stanul před Krumlovem.
Ve městě panoval velký rozruch a kníže Josef zu Schwarzenberg je opustil, aby nemusel přijmout toho nepřítele svého císaře.
Krumlovská mládež, která neměla ani tušení o významu toho, co se děje, stála v houfech na ulicích a obdivovala barevnou nádheru scenerie, kterou Bernadotteův vstup nabízel. Na tak řečeném "dřevěném vrchu" (v originále "auf dem sogenannten hölzernen Berg" - pozn. překl.), který spojuje gardové nádvoří s třetím nádvořím zámku, učinil Bernadotte krátkou zastávku a shlédl dolů na město. Musilo se mu asi dost líbit, neboť si myslil, že jeho císař si tento zámek brzy přivlastní. Bernadotte se stal později švédským a norským králem a jeho potomci sedí ještě dnes na švédském královském trůnu.
V houfu krumlovské mládeže, který tehdy přihlížel vstupu francouzských oddílů, stála i ona, naše babička. Byla to velká tlačenice. Nějaký chlapec chytil děvče za ruku a řekl: "Komm, Lisi, ich führe Dich über die Schlossstiege heim." (tj. "Pojď, Lízinko, dovedu Tě po zámeckých schodech domů." - pozn. překl.) Podívala se svýma velkýma dětským očima na toho chlapce, kterého neznala, podala mu svou malou ručku a nechala se odvést domů.
Uběhla léta; z chlapce se stal muž a z děvčátka půvabná mladá žena. Předstoupil před ní a řekl: "Komm, Lisi, ich führe Dich heim." A zase mu pohleděla do očí, zase mu důvěřivě podala ruku a dala se jím odvést domů jako jeho zákonitá manželka (jde o Antona Ebenhöcha /1801-1866/, schwarzenberského hospodářského úředníka /v době svatby pojezdného v Třeboni/, syna krumlovského krajského fyzikuse /lékaře/ Johanna Ebenhöcha, a jeho ženy, dcery schwarzenberského gardového hejtmana Antona Josepha Reisinga von Reisingera – Anton a Elisabeth Ebenhöchovi měli v Českém Krumlově svatbu 18. ledna roku 1833, kdy jí bylo 27 let a on byl o 5 let starší - pozn. překl.).
Tak jako mu poprvé a později pohleděla do očí a dala se jím vést, tak ji on vedl životem mnoho krásných let, než ji řekl provždy už "Lebewohl" (tj. "žij blaze" - pozn. překl.) a zanechal ji samu na tomto světě, který se jí od té doby už nadále líbit nechtěl.

Babiččina šňůra perel
Jsou nepatrné velikostí tyhle perly a leckdo řekne, že vlastně ani nijakou cenu nemají. Stejně jako moje historky ostatně, které pro mnoho lidí nemusejí nic znamenat. Je nutno mít jistou zálibu a srdce v těle pro takové věci (v originále "man muss Liebhaber sein, man muss ein Herz für beide haben" - pozn. překl.), aby kolem nich člověk nepřešel třeba i bez povšimnutí. Pravé perly to byly, ne z moře, nýbrž z Vltavy u Krumlova (v originále "aus der Moldau bei Krummau" - pozn. překl.). To bylo tak:
Krumlov už měl garnizónu. Tenkrát to všechno bylo ještě ve větší pohodě. Vojáci měli víc volného času a bylo jim dovoleno dát se zjednat k poskytování různých služeb. V mnoha měšťanských domech byli najímáni k úklidu, ke klepání koberců a tak podobně. Babiččin otec (jak už zmíněno, byl jím mydlář Johann Haslinger z domu čp. 14 na českokrumlovském náměstí - pozn. překl.) jednou poslal dceru dolů k řece Vltavě. Chytaly se tam totiž škeble a vybíraly z nich perly. Byla to obtížná, ale zejména zdlouhavá práce. Takový sběr se musel konat po dlouhá léta, poněvadž jen málo škeblí v sobě nějaké perly vůbec mělo. Konečně měl starý pán to, co chtěl a každá z jeho dcer dostala šňůru perel. Babička ji nosila na krku většinou jako děvče, později ji darovala mé mamince. Ta ty perly nikdy na krk nevzala. Šňůra byla příliš obyčejná a nebylo už ani moderní něco takového nosit, poněvadž u šperků se cení modernost snad ještě víc než u jiných věcí v životě. Bláhové pokolení tihle lidé! I mezi jinými věcmi jim připadá často lepší jen to moderní a přece má mnohá jednotlivost ze starých dobrých časů mnohem větší cenu než na tisíc těch moderních.
Moje maminka darovala šňůru perel své neteři, tedy mé sestřenici, když ta měla svatbu s mužem, který se v Krumlově narodil a v posledních letech tu také zemřel. Ani ona tu šňůru perel nikdy nenosila a dala ji už své dceři, která ji také nosit nebude.
Babiččina šňůra perel se tedy stala rodinným šperkem, tj.: byla opatrována, tu a tam shlédnuta, ale nikdy nenošena.
Rok před svou smrtí ji babička ještě jednou vynesla na veřejnost. Bylo to v době pražské Jubilejní výstavy v roce 1891. Tam tvořila šňůra perel obrys knížecího klobouku ve schwarzenberském znaku na jedné z expozic knížecího pavilonu.
Tisíce lidí tam jistě přešly kolem, jen málo ji zaznamenalo, mezi nimi ten v Rakousku nejpřednější. To udělalo babičce velkou radost, že na jejích perlách spočinulo oko jejího císaře, toho, na němž ona věrně lpěla jako všichni jejího rodu stejnou měrou jako na svém rodném městě, jemuž vydala své mladé syny, když vyšli do boje v letech 1859, 1864 a 1866.
Znalci odhadli ty vltavské perly na 200 zlatých. – Ovšemže ještě větší hodnotu měla ta šňůra perel přece jen pro onu perlu mezi ženami, pro kterou ji její otec shromažďoval.

Dobrý kníže
Když se babička narodila, byli Schwarzenbergové ještě suverénním knížecím domem. Teprve roku 1806 bylo pod Napoleonovým vlivem knížectví Schwarzenberg mediatizováno (tj. podřízeno /přičleněno/ jinému státu - pozn. překl.) a připadlo Bavorsku. Předvídal snad Napoleon, že z tohoto knížectví vyvstane muž, který je Prozřetelností povolán, aby v rozhodující bitvě národů (v originále "in völkermordernde Ringen", přičemž "der Völkermord" je německým výrazem pro genocidu - pozn. překl.) provždy zlomil moc imperátorovu a dal Evropě mír?
Bavorská koruna se tedy obohatila schwarzenberským majetkem. Také tady působí čas vyvažujícím směrem. Wittelsbachové a Schwarzenbergové jsou dnes v příbuzenském vztahu a současný bavorský princ regent neopomene při jakékoli své cestě do Vídně nikdy na to, aby vykonal návštěvu ve Schwarzenberském paláci na ulici Rennweg (má jméno podle tzv. "šarlatových dostihů" /"Scharlachrennen"/, které se tu už ve středověku konávaly - pozn. překl.).
Říšské bezprostřednosti či také jinými slovy řečeno říšské immediace (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) Napoleon schwarzenberský dům zbavit mohl, odejmout mu však cokoli z jeho lesku by nedokázal ani Napoleon nikdy.
V době, o které chci vypravovat (tj. v letech 1789-1833 - pozn. překl.), byl vévodou krumlovským a vládnoucím knížetem Josef zu Schwarzenberg (přesněji Joseph II. Johann Nepomuk Karl Franz de Paula Ladislaus kníže von Schwarzenberg, viz blíže o něm opět Wikipedia - pozn. překl.). Říkalo se mu a dodnes stále často říká "der gute Fürst", tj. "dobrý kníže".
Rád dlel na svém vévodském sídle v Krumlově, obklopen svým dvorem, k němuž náležel rovněž jako "Hofkavalier" či "Hausoffizier" pan Anton Reisinger von Reisingen (správně Anton Joseph Reising von Reisinger - pozn. překl.), vedle toho i knížecí gardový hejtman (rozuměj hejtman knížecí schwarzenberské gardy, které velel v letech 1769-1817 - pozn. překl.) a stavební rada. Odkud sem do Krumlova přišel, nevím, vím jen, že byl penzionovaným plukovníkem dělostřelectva (ještě jako dělostřelecký důstojník přislíbil v roce 1753 písemně sňatek Heleně Hönigové, kterou jako šestnáctiletou dívku přivedl do jiného stavu a ke svému závazku se nijak nehlásil, což si dcera krumlovského voskaře a člena vnější městské rady nechtěla nechat líbit a její soudní žaloby provázely Reisingera dlouhá léta, než ho roku 1769 pražská papežská nunciatura slibu manželství zbavila, přičemž ovšem svého nemanželského syna Carla musel živit ještě čtyři roky, než chlapec dosáhl plnoletosti - pozn. překl.), v Krumlově se oženil s měšťanskou dcerou Euphrosinou Schwarzovou (v originále "die Bürgerstochter Euphrosina Schwarzin", podle úmrtní matriky /zde psáno "Eurosine"!/ zemřela v Krumlově na zámku /čp. 1/ v 74 letech věku 9. března 1816 - pozn. překl.) a zemřel tu v 98 letech věku kolem roku 1820 (podle úmrtní matriky to bylo na den přesně 11. srpna roku 1817 - pozn. překl.). Byl to můj prapraděd.
Manželka knížete, kněžna Pauline, žena na duši, na duchu i na těle stejně krásná, byla miláčkem Krumlovanů. Projevilo se to mnohokrát, také ve verši, který jeden básník menších kvalit umístil při prameni v krumlovském Sachsentalu (česky se lokalita označuje jako Záskalí - pozn. překl.), z něhož se kněžna na jednom výletě napila. Zněl takto:

"Rinne, Quellchen, rinne,
Aus die trank einst Pauline."
(tj. "Pramínek kýž se řine,
co pila z něj Pauline." - pozn. překl.)

Krumlovská zámecká zahrada (v originále "der Krummauer Hofgarten" - pozn. překl.) byla tehdy svědkyní krásných dnů. Kníže bydlíval začasté v letohrádku Bellaria. Často tam u jeho stolu sedávali hosté. Pokud si pak chtěl ten či onen brát z jídla nad jeho pobídku, pak se na znamení knížete propadl stůl do podlahy a kníže měl potěšení z užaslých obličejů těch, které si pozval k občerstvení (šlo o tzv. "kouzelný stůl", totiž výtah pro dopravu jídel ze suterénu - pozn. překl.). V jedné z grot v přízemí se připravovala zmrzlina. Ta grota byla podle babiččina vyprávění hlavním lákadlem pro krumlovskou mládež, poněvadž dobromyslný kuchtík tu a tam poděloval po kouscích tou dobrotou i širší publikum.
Kněžna Pauline uhořela, jak známo, v Paříži a její hluboce sklíčený choť se stáhl ze shonu světa do ústraní. Trávil tu v Krumlově dlouhý čas. Vozíval se odtud nejednou do tiché horské vsi Ondřejov (v originále "in das stille Gebirgsdorf Andreasberg" - pozn. překl.) a bydlíval i po celé týdny na tamní faře, kterou založila jeho prabába, a měl tam sedat třeba půl dne v jednom křesle a hledět odtud z výšiny (Ondřejov leží v sedle hory Chlum /1191 m/ - pozn. překl.) dolů do kraje. Ten rozhled (dnes ovšem pro trvající polohu při vojenském výcvikovém prostoru nadále zapovězený - pozn. překl.) je opravdu vděčný, jako sotva nějaký druhý na Šumavě, končiny tolika krásami tak bohatě oplývající.
Pod námi leží Chvalšiny a Červený Dvůr (v originále "Kalsching und Rotenhof" - pozn. překl.), trochu stranou poutní místo Kájov (v originále "der Wallfahrtsort Gojau" - pozn. překl.), kus dál ona šumavská Šípková Růženka, náš Krumlov. Vrch se řadí za vrchem, převýšen mohutným masivem Kletě (v originále "überragt vom gewaltigen Massiv des Schöningers" - pozn. překl.). Pole, luka a lesy se střídají a mezi nimi roztroušeny leží půvabné vsi: světu odlehlý kus země, pravé místo snění a zapomnění. Jak pokojně tu spočívá Krumlov, to staré město erbu růže (v originále "die alte Rosenstadt" - pozn. překl.)! Člověk ani netuší, jak bouřlivé časy se přes ně přehnaly.

Pan Goskho von Sachsenthal
To jméno (jeho nositel /česky by mohlo znít "Kostka ze Záskalí"/ je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) snad už nebudeš znát, milý čtenáři. A přece to byl kolem roku 1800 v Krumlově vážený a vysoce ctěný muž.
Byl tu veledůstojným panem prelátem, který křtil dědečka i babičku ve zdejším starém arciděkanském chrámu (rozuměj chrám sv. Víta v Českém Krumlově - pozn. překl.).
Anton Goskho von Sachsenthal byl bytostně dobrotivý pán a kavalír rovnou měrou. Pohostinný, jako sotvakdo druhý, míval u stolu hojně pozvaných a jeho kuchyně byla také podle všeobecného úsudku ta nejlepší v celém městě. Bývalo proto brzy obyčejem měšťanských rodin dávat dcery domu na prelaturu vyučit se vaření. Bylo možno nabýt všelicos z kuchařského umění od přípravy těch nejjednodušších pokrmů až po ty nejjemnější pochoutky, z nichž specialitou kuchyně bylo tenkrát na špízu pečené selátko. I babička a její sestra tam docházely se zdokonalit. Bylo pro nás pravým dobrodiním, co se tam naučily; neboť přenesly své dovednosti i na babiččinu dceru, mou maminku a tak se ještě dnes mohu těšit požehnání, vzešlého z kuchyně páně prelátovy.
A je věru dobré vědět, že díky němu bylo a zůstává mé ústní patro nejušlechtilejší asi částí mé tělesné schránky.

Pletená punčocha
Jednu zbraň musela panna onehdy mít, aby se vyvarovala mužské nevole. Dnes už to není nijakou nezbytností. Muži zřejmě tedy přece jen zkrotli (v originále "also die Männer braver geworden sein" - pozn. překl.). Tou panenskou zbraní byla pletená punčocha. Bylo by hrubým porušením mravu, kdyby vyjma cesty do kostela při každé vycházce do města neměla s sebou panna rozdělané pletení. Na ně mravně hleděla sklopeným zrakem, pozorujíc postup práce na punčoše a neuhýbajíc zvídavě očima vpravo či vlevo.
"Großmutter, das war eine Sklaverei" (tj. "Babičko, to bylo něco jako otročina!" - pozn. překl.), řekl jsem jí jednou.
"Es war aber so Sitte" (tj. "Bylo to tak ale mravem." - pozn. překl.), opáčila a blaženě míříc pohledem někam do dáli, přisadila: "Wen man gerne sehen wollte, den sah man ja doch" (tj. "Koho by člověk rád chtěl vidět, toho na očích přece měl."

Nejstarší bruslař v Krumlově
Dny se krátily, znenáhla padalo listí ze stromů a v útulné světnici pobrukovala si kamna, ten starý dobrý přítel, své dávné příběhy, které vyprávěla už našim prarodičům. Když pak zima pokryla stromy hřejivým bělostným kožichem, je tu brzy znovu čas vytáhnout brusle.
Čilý nárůdek obojího pohlaví (v originále "ein munteres Volk, Männlein und Weiblein" - pozn. překl.) se mžikem prohání po hladké ledové ploše kolem dokola, radostně užívaje chvíle, a já se ptám, zdalipak asi někdo z nich ví, kdo byl v Krumlově prvním vůbec bruslařem. Jeho jméno je dnes nejspíše zapomenuto, vzpomínka na jeho působení utonula v moři minulosti. Dávno, velmi dávno je tomu, co kráčel krumlovskými ulicemi, kypíc radostí a zdravím (v originále "ein Froher unter Frohen" - pozn. překl.). Celá pokolení klesla od té doby do hrobu, mnohé však zůstalo ještě v Krumlově při starém: domy ctihodné svým věkem, v nichž bydlel on a jeho blízcí, stejně jako tradiční měšťanské smýšlení, které bylo vlastní oněm zašlým pokolením.
Jsem už dnes asi jediný, kdo zná jeho jméno a ví něco o jeho životě.
Jmenoval se Johann Friedrich Krieger a psal se přibližně rok 1770. Tehdy ještě neexistoval nijaký bruslařský klub (v originále "gab ‘s noch keinen Eislaufverein" - pozn. překl.), který by pečoval o hladký led, nijací mladíci, kteří by si připnuli brusle k jízdě po něm, nebylo také ještě nijaké ve městě známé osobnosti, která by přede dvěma vlastně jen desetiletími dala nad kluzištěm zaznít volání: "Brennheiße Würstel" (tj. "Horké párky!" - pozn. překl.)! Johann Friedrich Krieger musel putovat k Vltavě a tam kroužil své ovály (v originále "dort zog er seine Bögen" - pozn. překl.) po zamrzlé hladině řeky. Zástup přihlížejících měl být údajně mnohohlavý, převažovala v něm ovšem jistě bezstarostná mládež, která ho chtěla následovat jako první.
A kdo to vlastně byl ten Johann Friedrich Krieger?
Narodil se v Lipsku (v originále "in Leipzig" - pozn. překl.) a svou paní jménem Helenu si přivedl od Opavy (v originále "von Troppau" - pozn. překl.). Původním povoláním byl soukenický dělník, postřihač, jak se tenkrát říkalo (v originále věta zní "Seines Zeichens war er Tuchmacher, Tuchscherer, wie man damals sagte." - pozn. překl.).
Krumlovské měšťanstvo ho povolalo, aby zdejší dorost zasvětil do soukenického řemesla nebo snad jen aby vůbec dovednosti tohoto oboru z jeho domovského Saska nějak zdomácněly i tady v Krumlově. Nabídce vyhověl a kolem roku 1770 se tady usadil. Soukenické řemeslo tu prodělalo velký rozkvět a jedné zdejší ulici dalo dokonce jméno.
Po nástupu a vzrůstu tovární výroby zanikal jeden rukodělný provoz za druhým, ale ještě dnes je Krumlov soukenickým zbožím chvalně znám.
Johann Friedrich Krieger to v Krumlově nutně dovedl ke značnému blahobytu a krumlovský obyčej a mrav dobrosrdečnému Sasovi asi velice přirostl k srdci, neboť se tu brzy cítil jako doma (v originále "denn bald war er heimisch" - pozn. překl.).
Když nastal večer (v originále "schlug die Vesper" - pozn. překl.), zavřel svůj obchod a vydal se do kláštera. V jeho chladných síních byl za vážných hovorů s pány pátery vyprázdněn mnohý džbánek dobrého klášterního vína a asi i znovu naplněn. Ctihodní páni hostitelé mu neměli nijak za zlé, že je protestantského vyznání.
Zemřel v Krumlově a vdova po něm rovněž. Zdá se, že rodina v mužské linii vymřela; jednu dceru však, Rosalii jménem, uvedl jistý krumlovský mistr mydlářský do domu na náměstí (jmenoval se Johann Haslinger a zemřel v 75 letech dne 23. května roku 1851 v Českém Krumlově čp. 22 - pozn. překl.) jako svou choť (jde o pozdější Rothbauerovský dům /v originále "Rothbauer'sche Haus" - pozn. překl./) a z tohoto manželství pochází vedle jiných dětí i moje babička, která mi celou tuto historii také vyprávěla. Mám tím nyní po ruce vysvětlení, kde má svůj původ ta má radost a blaženost z loku dobrého vína. Je to dědictví po mém prapradědovi Johannu Friedrichu Kriegerovi, který byl tady v Krumlově prvním bruslařem.

Když si náš dědeček babičku bral
Ve svém rodném městě vyrostla babička v mladou ženu.
Také dědeček byl rodem Krumlovan a jeho otec byl vyhledávaným místním lékařem a zároveň fyzikusem celého Budějovického kraje (v originále "und zugleich Physikus des Budweiser Kreises" - pozn. překl.).
Žilo se tehdy životem plným poezie. Mocní duchové německého básnického umění se sice už všichni rozloučili se životem a jako poslední a největší z nich Goethe rok před babiččinou svatbou; jejich díla však mezi lidmi žít nepřestala.
Na malém městě, v rodinách a mezi rodinami se život vždycky utváří daleko vřeleji nežli ve shonu velkého světa a v Krumlově tomu bylo nejinak. Ve starém Krumlově se našla i srdce mileneckého páru mých prarodičů. O tom, jak oba prožívali období mezi svým zasnoubením a svatbou (v originále "wie sie ihren Brautstand verlebten" - pozn. překl.), nevyprávěla babička nikdy. Asi jí ty city byly příliš svaté, než aby je vydávala někomu na pospas. Teprve po její smrti jsem našel dva dopisy, které mi dovolily nahlédnout do duševního života obou zamilovaných v tehdejší etapě jejich života. Babička ta psaní věrně opatrovala po celý svůj život. Dědečkův bolestí naplněný dopis vypovídá, že tenkrát, když se jejich srdce sotva našla, jeden lékárník – tedy, jak se říká, dobrá partie – požádal babiččina otce o její ruku a svazku mladých srdcí hrozil náhlý konec. Byl to čas wertherovských nálad (v originále věta "Man war zur Zeit in der Werterstimmung", správně by mělo být "Wertherstimmung" a jde o proslulou "rozervanost", také "nemoc k smrti", neuvěřitelný dodnes vliv Goetheova textu Utrpení mladého Werthera /1774/ - pozn. překl.). Jak se babička svému otci vzepřela, nevím, ale neopustila svou známost a odpověď, kterou mladému muži napsala, dýchá ve své stručnosti tak cudnou a dojemnou láskou, že by asi zvlhl i jiný zrak než můj, kdyby dopis četl.
Ve wertherovském kostýmu (tj. modrý frak, žluté kalhoty a vesta - pozn. překl.) uvedl dědeček svou nevěstu do známých krumlovských rodin a v jejím rodném městě se spolu vzali.

Zelený biskup
Roku 1752 prodala počestná perníkářova vdova paní Luzia Schwarzová (v originále "Schwarzin" - pozn. překl.) se souhlasem slavného krumlovského magistrátu svůj rohový dům na krumlovském náměstí (jde o proslulý "Zlatokorunský dům" čp. 12, blíže o něm viz Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.) panu Valentinu Neumannovi a jeho choti paní Julii, roz. Schwalbové (v originále "Schwalbin" - pozn. překl.). Rodina Neumannova musela sem do Krumlova doputovat teprve krátce předtím (Valentin Neumann a Juliana Schwalbová se ovšem brali podle českokrumlovské oddací matriky /v latinském záznamu je ženichovo jméno psáno "Valentinus Neyman"/ v kostele u sv. Víta už dne 18. srpna 1743 - pozn. překl.). Z jejich manželství vzešlo mnoho dětí, které se všechny narodily ve zmíněném domě. Máme za to, že si žádné z nich v rodičovském domě nezlomilo ruce ani nohy, ačkoli by se to ve zdejší změti koutů (v originále "bei dem Winkelwerk im Hause" – Kottův slovník uvádí pro výraz "Winkelwerk" české slovo "koutkovina", tedy něco jako "změť koutů" - pozn. překl.) mohlo snadno stát. Já alespoň jsem nebyl daleko od tohoto ohrožení, když jsem navštěvoval matku svého otce (byl jím Friedrich Balling mladší /1834-1896/, syn Friedricha Ballinga staršího a Anny, roz. Hartigové - pozn. překl.), která v poslední čtvrtině minulého století (rozuměj 19. století - pozn. překl.) v témže domě bydlila (a v roce 1887 také zemřela - pozn. překl.).
Jeden ze synů Valentina a Juliany Neumannových, Anton Andreas Neumann (*13. června 1751 tady ve Zlatokorunském domě - pozn. překl.), studoval teologii a vstoupil do vyšebrodského kláštera. Později byl kaplanem v Zátoni (v originále "in Ottau" - pozn. překl.) a jako takový oddával v Krumlově jednu ze svých sester s knížecím geometrem Rosenauerem (Josef Rosenauer je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, po Marii Antonii Břeské z Birkenfelsu /†1777/ stala se opravdu dne 23. února roku 1778 jeho druhou ženou Elisabeth Neumannová /†1827/ - pozn. překl.). Když pak zemřel vyšebrodský opat (byl to v roce 1795 Hermann Kurz - pozn. překl.), vydal se kaplan Neumann se svým farářem do kláštera k volbě opata nového. Oba bydlili v téže cele. Panu faráři se nedařilo vyzout se vlastní silou z vysokých bot a tak poprosil svého kaplana o pomoc. Když se to přece jen podařilo, pan farář si s úlevou oddechl a povídá Neumannovi: "Morgen küsse ich Dir dafür die Hand." (tj. "Zítra Ti za to políbím ruku." - pozn. překl.). A tak se i stalo. Neumann byl zvolen prelátem (v originále "wurde zum Prälaten gewählt", opatská hodnost opravdu patří mezi preláty - pozn. překl.) a jeho řádoví spolubratří mu líbali ruku jako novému představenému. Své volby nikdy nelitovali, neboť Neumann se stal jedním z nejčinorodějších a nejprozíravějších prelátů kláštera (výrazy "prelát" a "opat" jsou vlastně synonyma, v originále totiž stojí psáno "wurde einer der tatkräftigsten und weisesten Prälaten des Stiftes" - pozn. překl.).
Jeho rodina mu pořídila památník na štítě otcovského domu v rohu krumlovského náměstí. "Zelený biskup" se říká i dnes všeobecně bystě tam umístěné. Opat Neumann (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) si zaslouží, aby nebyl svými spoluobčany zapomenut.

Kauce v nůši
Babiččini prarodiče ze strany jejího otce do Krumlova přivandrovali z Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Mohlo to být někdy kolem roku 1756, neboť v tom roce koupili od slečny von Lüritz dům na krumlovském náměstí (v originále "das Haus am Ringplatze" - pozn. překl.), ve kterém se potom moje babička narodila. Také v této rodině bylo hodně dětí: jeden syn, otec mé babičky, převzal ten dům s mydlářským obchodem v něm se nacházejícím, druhý syn koupil dnes Harmachovský dům (v originále "Harmach’sche Haus" - pozn. překl.) na Latráně a jedna dcera si vzala nadporučíka (v originále "heiratete einen Oberleutnant" - pozn. překl.), který byl posádkou v Budějovicích. Zda už tehdy důstojníci potřebovali složit kauci, aby se mohli oženit (v originále "damals schon eine Heiratskaution brauchten" - pozn. překl.), či zda peníze, o kterých tu chci hovořit, byly nevěstiným věnem, nevím; mně jen babička vyprávěla, že její babička byla velmi obezřetná žena. Snad nevěřila tehdejší poště, jestli vůbec nějaká podobná té dnešní mezi Budějovicemi a Krumlovem existovala, snad se domnívala, že by se povoz mohl stát obětí loupežného přepadení; krátce, zabalila kauci ve stříbrných mincích do proutěné nůše a na zádech odnesla nelehkou zátěž až do Budějovic, kam ji také neporušenou doručila.
Co by asi dnes pan nadporučík pověděl, kdyby mu jeho nastávající tchyně byla donesla kauci v nůši na zádech několik hodin cesty až k němu do domu?

Dům na skále
Na místě, kde dnes Polečnice (také Chvalšinský potok, v originále "der Hirschgartenbach" - pozn. překl.), přitékající sem Jelení zahradou, ústí do řeky Vltavy, tedy mezi mlýnem zvaným Weihermühle (tj. doslova "mlýn Na Rybníce", dnes označovaný jako Vošahlíkův mlýn - pozn. překl.) a starým měšťanským špitálem (rozuměj někdejší městský špitál sv. Alžběty /založený prý původně pro malomocné, s doloženou tradicí nejméně od roku 1400/, blíže o celém objektu viz Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.), navazujícím na starou mostní věž (rozuměj Budějovickou bránu, s níž byl ovšem původně osamocený objekt spojen až v 16. století výstavbou městského opevnění - pozn. překl.), pod kamenným mostem (říká se mu také Latránský most - pozn. překl.), který vede do města, stojí na skalisku malý domek. Před dávnými časy na jeho místě bývaly dvoje rybí sádky. Kdože ten dům postavil, mi není známo. Můj prapraděd, tedy Gottlieb Johann Haslinger, který kolem roku 1750 opustil dům v Budějovicích a usídlil se se svou rodinou v Krumlově, ten dům vlastnil a po jeho smrti ho zdědila jeho manželka Regina. Ta ho prodala. Kupec po několika letech zemřel a můj praděd Johann Haslinger dům koupil nazpět. Sám ho nemohl používat, poněvadž bydlil v jiném domě na náměstí. Po jeho smrti zdědila "dům na skále" moje prateta Rosalia Haslingerová. Byla povahy nepřipouštějící si nijakou starost a ten dům jí byl jakousi přítěží, takže ho znovu prodala. Od té doby mnohokrát změnil své majitele. Prateta, která ve vysokém věku zemřela teprve v posledních letech minulého století a bude proto mnohým Krumlovanům dosud v živé paměti, byla skvělou ženou. Vybavena všemi ctnostmi a také všemi jímavými chybičkami maloměštky (v originále "mit all den herzgewinnenden kleinen Fehlern" - pozn. překl.), získávala svou vždy veselou povahou každé srdce. Neměla nijaký důvod ke špatné náladě, neboť její chléb vezdejší jí vždycky, jak se u nás říká, nějak spadl do hrnce s medem (v originále "ihr Lebensbrot war ihr in den Honigbrot gefallen" - pozn. překl.). "Paní Starost" (v originále ",Frau Sorge‘" - pozn. překl.), která dává nějakému člověku jinak jen vzácně klid, šla Rosalii Haslingerové principielně z cesty a Rosalie Haslingerová byla vděčná, že tomu tak s paní Starostí je. Ten dům ovšem přece jen prodat neměla. Všechny dobré věci bývají ve třetici (v češtině se říká "do třetice všeho dobrého" - pozn. překl.), jak říká staré úsloví. Snad ten dům někdy připadne po třetí Haslingerovu rodu, abych jednou v Krumlově na stará kolena došel klidu (v originále "wenn ich einmal mich in Krummau zur Ruhe setzen will" - pozn. překl.).
Když ho praděd vlastnil, přetrval ten dům dvě záplavy v roce 1846 a 1848. Zdá se tedy být pevný natolik, že vydrží i nadále, byť možnost utonutí člověk nikdy nemůže vyloučit. Vodu totiž miluji jen zvnějšku.

Babiččina tchyně
Tedy také tchyni měla ta dobrá žena! zvoláš asi, milý čtenáři. Jen pomalu, ta tchyně byla sice žena velice energická, ale moje babička s ní vždycky vycházela velice dobře. Vídávaly se ovšem vzácně a to bylo snad důvodem. Ta tchyně byla rovněž Krumlovankou. To bylo tak: paní Luzia Schwarzová (v originále "Schwarzin" - pozn. překl.), vdova po perníkáři, která roku 1752 (v originále zřejmě chybou tisku "anno 1852"! - pozn. překl.) prodala svůj dům na náměstí za 800 zlatých (!) Valentinu Neumannovi a jeho choti, měla dceru jménem Euphrosinu, kterou si hejtman schwarzenberské gardy a stavební rada Anton Reisinger přivedl do bytu na krumlovském zámku jako svou ženu.
Ten byt nebyl už úplně nový. To nic nedělá, hodil se k ženichovi, který už také docela nový nebyl. Jak by také mohl. Než přišel jako gardový hejtman sem do Krumlova, dotáhl to až na plukovníka dělostřelectva, a to potřebuje také nějaká ta svoje léta. Bylo mu tedy 49 let, když se ženil. Z jeho manželství s Euphrosinou Schwarzovou vzešel tucet dětí, snad ještě o něco navíc. Mezi nimi Euphrosina (v originále "Euphrosia"! - pozn. překl.), která se tu v Krumlově narodila roku 1774 (křestní matrika uvádí datum 11. listopadu a křestní jméno dívčino zní v latinském záznamu "Euphrosina Elisabetha" - pozn. překl.). Byla pravým vojákovým děckem (v originále "ein echtes Soldatenkind" - pozn. překl.) vysokého statného vzrůstu (ten mám po ní; revmatismus mám zase po jejím synovi) a energického založení. Když jí bylo dvacet let, provdala se (oddací matrika v záznamu ke dni 4. února 1794, kdy ke krumlovské svatbě došlo /jako svědek je uveden "Wenceslaus de Feldek", pod jménem Wenzel Fellner von Feldegg i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) za doktora mediciny Johanna Ebenhöcha (*17. února 1747 ve Würzburgu, tomu bylo tedy na rozdíl od nevěsty 36 let - pozn. překl.), který byl tehdy v Krumlově knížecím lékařem a zároveň fyzikusem Budějovického kraje. Jak se to stalo, že jako "Budweiser Physikus" úřadoval v Krumlově, chci Ti, milý čtenáři, také sdělit; nesmíš mne ale zradit; tak jako mně se stejně i jemu líbilo víc v Krumlově než v Budějovicích. Tenhle Dr. Johann Ebenhöch byl něco jako Justinus Kerner (německý lékař a básník, žil v letech 1786-1862, blíže viz o něm Wikipedia - pozn. překl.), jehož byl ostatně současníkem. Lékař a básník jako on a stejně tak hluboké povahy. Přišel z Prahy, kde měla být jeho rodina po dvě či tři generace usedlá poté, co připutovala do Rakouska z bavorské Falce. Byl rytíř charakterem a vůči své ženě velice galantní. Její narozeniny a jmeniny byly vždycky okázalými slavnostmi, které inicioval a vymýšlel a které jeho děti realizovaly v rodičovském domě na Novém městě (v originále "auf der Neustadt" - pozn. překl.). Později přesídlil do Budějovic, kde kolem roku 1829, tedy ještě před svatbou svého syna Antona s mou babičkou, zemřel (stalo se tak na den přesně v domě čp. 1 na Vídeňském předměstí /Wiener Vorstadt/ 18. listopadu 1829, jako příčina smrti Johanna Ebenhöha /tak je příjmení v úmrtní matrice psáno/ v 76 letech věku je uvedeno vysílení /Entkräftung/ - pozn. překl.). Jeho vdova v Budějovicích zůstala a skonala tam kolem roku 1847 (správným datem úmrtí je 23. září roku 1845 na adrese "město čp. 72" /v originále "Stadt Nro. 72"/, jako příčina skonu sedmdesátileté "Eurosine" /tak je křestní jménom zemřelé psáno/ je uvedena "nervová mrtvice" /v originále "Nerwenschlag"/ - pozn. překl.). Její syn Anton, právě ten, po němž jsem zdědil revmatismus, se tedy stal mým dědečkem a slavil "anno 1901" mé pětadvacetileté revmatické jubileum.
Zbylé dcery Reisingerovy se vdaly ještě v Krumlově; jedna za Neumanna a tak se vnučka Luzie Schwarzové dostala opět do domu, který kdysi její babičce náležel; druhá (jak už výše zmíněno - pozn. překl.) geometra Rosenauera; třetí obchodníka příjmením Micko.

Ve starém měšťanském domě
Babiččin dědeček a babiččin otec byli mydláři. Toto řemeslo svého času nevonělo nijak zvlášť příjemně. Je však pach toho řemesla ještě tisíckrát lepší, než může jaksi zavánět charakter svou špatnou pověstí. Mohl si tedy mnohý z měšťanů na krumlovském náměstí dělat posměch ze sousedství Haslingerových, když už to zase jednou zavánělo příliš. Haslingerovské nosy byly už na ten pach prostě zvyklé a haslingerovské uši přivykly dávno posměchu sousedů. Řemeslo šlo svou cestou dál (v originále "so war eben gewerkt" - pozn. překl.).
Babiččin otec vykonal za mladých let svůj tovaryšský vandr z Krumlova do Terstu a nazpátek a převzal pak dům i obchod. V prvním patře obývala dvě místnosti s okny na náměstí jeho matka Regina a byly to do jisté míry parádní pokoje rodiny, kde se shromažďovali mladí i staří po denní lopotě. Ty, milý čtenáři, se teď zeptáš, jak byly zařízeny. To Ti chci povědět. Když dnes procházím svým domem a dívám se na svou staroněmeckou spižírnu, svůj secesní pánský pokoj či svou ložnici se vším možným i nemožným haraburdím (v originále "Krimskrams" - pozn. překl.), udělá se mi na smrt zle. Tomu se dnes říká zařízení bytu! Tak to Johann Haslinger tedy zařízeno opravdu neměl. U něho bylo všechno důkladné a ryzí, stálé a potřebné. Několik pozůstatků o tom podává zprávu: bedna z mé domácnosti, sloužící už po pět generací, v níž se "anno dazumal" uchovávalo prádlo; pohár na víno z tenkého skla a rozumného objemu, ne takový náprstek jako dnešní vinné sklenky, mezi nimiž se vyjímá jako nějaký patriarcha; pak cínový džbánek Johanna Friedricha Kriegera, který si měl s sebou přivézt ještě ze Saska. Docela statný pán, tenhle cínový džbánek a pěkně tělnatý, nic vystaraného, nic vyumělkovaného, nýbrž něco ke každodenní potřebě a také něco denně užívaného. Něco se mi však přece jen nelíbí z těch dobrých starých časů: totiž cínové talíře, které se mi zdají nechutné. Tady raději držím krok s novou dobou. Také jedno prastaré zrcadlo je tu – šumavské sklo (v originále "Böhmerwaldglas" - pozn. překl.) – a jak už to tak bývá, novodobými sluhy dávno rozbité. Rozbije-li něco služebná síla, musí si to člověk nechat líbit. Pokud by ale jen zcela pochopitelně vztáhl ruku na tu služebnou sílu, měl by co do činění s rozličnými zákony a úřady. To je právě ten pokrok nové doby, se kterým člověku jako jednotlivci není snadno vyjít.
V takovém prostředí tedy sídlili naši krumlovští předkové. A cože se dělalo ve večerních hodinách? Tehdy stávali německému národu jeho klasikové blíže než je tomu dnes. Byli bráni velice pilně do rukou a čteni. V rodinách se také hodně zpívalo. Byly to písně, které dnes už dávno není slýchat, které upadly zcela v zapomnění. Vztahují se vesměs k napoleonským časům. Otec, který posílá svého syna do boje za vlast; matka, která oplakává svého padlého syna; invalida, z jehož lahve pil král – o tom se tenkrát zpívalo.
Jakým řečem se za oněch dob učilo v krumlovských měšťanských domech? Docela nijaké řeči se neučilo, neboť ta samojediná, jíž bylo potřebí, byla ta, která byla obvyklá v měšťanských domech po staletí, totiž německá mateřština. Nebyla tehdy využívána k politizování, jako to dnes nečiním ani já. Můj dědeček Anton Ebenhöch to nepochybně nečinil rovněž, když psal ve svém už tady zmíněném prvním dopise své nevěstě slovo "Krummau" se dvěma "mm" (s jedním "m" bylo dlouho považováno za pravopisně náležité - pozn. překl.). To bylo "anno" 1825. Pan Josef Wiltschko (je jako vydavatel periodika, v němž originál tohoto textu vyšel, zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.) ta dvě "m" nevymyslil a můj dědeček asi taky ne. To muselo být staršího data.

Babiččina pozůstalost
Babička byla bohatá, velice bohatá; a přece zanechala po své smrti nemnoho, poněvadž většinu toho zaživa svým potomkům rozdala. Na každého ze svých blízkých pamatovala stejně, nikdo nebyl ukrácen. Docela rozmanité a postačující bylo to její hlavní jmění: opravdová nábožnost, neotřesitelná důvěra v Boha, láska k otčině a ke svému národu, radost z práce až do nejvyššího věku, oddaná příchylnost ke svým blízkým a nevyčerpatelná láska k rodnému Krumlovu.
Tu a tam rozdávala z tohoto svého bohatství, aniž by to vlastně bylo nějak zvlášť patrné a nebe jí to odplatí, ačkoli jí z toho bohatství tak jako tak vždycky dost zůstalo pro její vlastní srdce.
Kus praryzího, zdravého a neporušeného měšťanství, kus starého Krumlova klesl s ní do hrobu.
Kéž nám nebe i nadále popřeje takových lidí.

Babiččiny cesty
Babička za svého mládí hodně cestovala. Do Alp, do severočeských lázní, na Riviéru? Ach ne! Tehdy neexistovala ještě nijaká železnice pro daleké výpravy, ba ani ta koněspřežná dráha z Budějovic do Lince. Nikdo také nebyl jako dnes žádostiv únavných cest vlakem od rána do večera, drahých turistických hotelů a letních pobytů, za nichž není jediné minuty pohody. Krátce, lidé tenkrát ještě neznali slovo "nervy" a snad je ani neměli (v originále "man hatte damals noch keine – Nerven" - pozn. překl.).
Konal-li se v okolí Krumlova, např. v Rožmberku nad Vltavou či ve Frymburku (v originále "in Rosenberg oder Friedberg" - pozn. překl.) nějaký trh, naložil babiččin otec svůj povoz všelikými mýdly a svícemi a vydal se tím směrem. Babička se s fůrou ovšem svezla také. To by se dnes asi nepovažovalo zrovna za něco "nóbl" a cesta by se také asi jevila příliš pomalou. V té době se však necestovalo proto, že se člověk počítal k "nóbl" lidem, necestovalo se proto, aby člověk mohl říci: já byl tady, já byl tam; cestovalo se pro radost z krásné Boží přírody, která se při pomalé jízdě dala lépe vychutnat než dnes v expresním vlaku. Ve Frymburku se pěstovaly přátelské styky s patricijskou rodinou Greiplových. Babička u nich bývala častým hostem a Greiplových dcery zase v Haslingerových domě v Krumlově. Ví Bůh, jak to chodí! O tolik horší komunikace od místa k místu a o to lepší a bližší od srdce k srdci.
Babičce bylo 80 let a dlela návštěvou v mém rodičovském domě nedaleko od Frymburka (pisatelův otec byl tehdy ředitelem tuhových dolů v Černé v Pošumaví /Schwarzbach/ - pozn. překl.).
Tu ji napadlo navštívit po dlouhých, dlouhých letech zase jednou své přítelkyně z mládí ve Frymburku. "Großmutter, glaubst Du, dass die noch am Leben sind?" (tj. "Babičko, ty myslíš, že jsou ještě naživu?" - pozn. překl.)
Zapomněla, že už uplynulo osmdesát let ode dne, kdy v Krumlově poprvé spatřila světlo světa.
"Wie schnell doch die Zeit vergeht!" (tj. "Jak rychle jen ten čas utíká!" - pozn. překl.) řekla a už jet nikam do Frymburka nechtěla.

Nejmilejší babiččina procházka
Ve třídenní "Bitvě národů" porazil kníže Karel Filip zu Schwarzenberg u Lipska (v originále "Karl zu Schwarzenberg bei Leipzig" - pozn. překl.) francouzského císaře. Kníže Josef zu Schwarzenberg, vládnoucí kníže a bratr polního maršála, dal na oslavu vítězství poblíž Krumlova zbudovat památník (v originále "ließ zur Feier des Sieges in Krummaus Nähe einen Siegestempel bauen" - pozn. překl.), který měl být vysvěcen za vojevůdcovy návštěvy. Nedošlo k tomu, poněvadž vojevůdce táhl "dál do Francie" (v originále "denn der Feldherr zog weiter ,nach Frankreich hinein‘" - pozn. překl.). "Siegestempel" nebyl nikdy dostavěn a brzy se téměř rozpadl.
Později se kníže Schwarzenberg vrátil domů a přivezl s sebou ruského cara (v originále "Russlands Kaiser" - pozn. překl.), který bydlil na krumlovském zámku jako host knížecího domu. Dnes asi už nebude žít nikdo, kdo by tehdy ruského cara viděl jako moje babička.
Ten "Siegestempel" či také Ptačí hrádek (v originále "Vogeltempel" - pozn. překl.), jak se mu dodnes mezi lidmi říká, byl a zůstal asi až dodnes tou nejmilejší procházkou Krumlovanů.
Mělo se mu vlastně jméno "Siegestempel" ponechat; upomíná přece to jméno na skutečnost, že to byl syn vévody krumlovského (v originále dokonce "ein Krummauer", ačkoli "vítěz od Lipska", viz o něm blíže Wikipedia, se narodil ve Vídni a zemřel v Lipsku - pozn. překl.), kdo zvítězil nad Napoleonem.
Procházka k Ptačímu hrádku je krásná. Dá se tam líbezně snít, když nade mnou šumí staré stromy a můj pohled sleduje bílé mráčky, putující modrou oblohou.
Vykonáš-li, milá čtenářko, tu procházku s tím, komus dala své srdce, tak jako to učinila moje babička, pak se Ti ovšem ta cesta zalíbí ještě mnohem více. Já sám bych mohl tyto myšlenky rozpřádat šířeji; nemohu ale, poněvadž se mi moje paní kouká do pera.

Krumlovské zlato
Při obvodové zdi starého krumlovského hřbitova (zrušen už v roce 1892, dnes /od roku 1909/ městský park s kaplí sv. Martina při tzv. třetím meandru řeky Vltavy - pozn. překl.) leží hrob, který mnohému staršímu Krumlovanovi bude tkvět v paměti pro mohutný břečťanový porost, zdobně kryjící náhrobek. Tam v roce 1859 jeden tichý horník naposledy sfáral pod zem (v originále zní věta, kterou má pisatel na mysli svého děda Freiedricha Ballinga /1803-1859/ - pozn. překl.). Lhostejno zda byl prostým horníkem či důlním direktorem, byl to čestný muž. Celý Krumlov mu poskytl poslední doprovod. Byl otcem mého otce a byl by mohl být opravdu dobrým spisovatelem, kdyby nebyl opravdu dobrým horníkem. Množství písemností z jeho ruky je dnes ještě v mém vlastnictví, mezi nimi jedna o krumlovském dolování zlata a stříbra. Líčí rozkvět a pád zdejšího důlního díla.
Jako chlapec jsem šel v dědečkových stopách a zajímal jsem se o ta stará dolování. Jak se zhusta stává, chce být vejce chytřejší než slepice, takže jsem zjistil, že krumlovské zlaté poklady ještě zdaleka nejsou vyčerpány. Naleziště je dnes stejně bohaté a vydatné jako za nejlepší zlaté éry Krumlova. Kutalo se tu tajně a bez licence báňského úřadu.
Když jsem byl v roce 1904 v Krumlově naposledy, odhodlal jsem se ve vší tichosti zjistit, zda je vzácný kov ještě na povrchu zemském (v originále "noch am Tage liegt" - pozn. překl.). A našel jsem ho znovu. Chcete snad, milí čtenáři, vědět, kde se to naleziště nachází a vy o něm nic nevíte? Má své jméno, totiž zlaté krumlovské srdce.
Jsem dítě z hornického rodu; otec, děd i praděd byli horníky, hornický obyčej a mrav jsou mi od mládí důvěrně známy. Přijměte proto vlídně můj pozdrav, který provolávám na sám závěr svých historek po starém hornickém zvyku:

"Zdař Bůh!" (v originále "Glück auf!" - pozn. překl.)


Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 1906, č. 40, s. 313-315, č. 41, s. 321-323, č. 42, s. 329-331, č. 43. s. 337-338

P.S. Stojí asi za připomínku, že roku 2005 vyšlo v devátém ročníku časopisu "Archiv für Familiengeschichtsforschung" (vydavatel C.A. Starke Verlag Limburg) pojednání Helene Bruschaové pod názvem "Das Neumann’sche Haus in Krumau in Böhmen und die Familien Balling, Ebenhöch, Neumann, Reising von Reisinger, Hasliger und Rosenauer", dokládající stálý zájem o téma, jehož se tak osobně dotýká německý originál předchozí textová ukázky.

Jeho děd Friedrich Balling starší se narodil 1. září roku 1803 ve dnes zaniklé krušnohorské osadě Gabrielina Huť (Gabrielahütten) jako nejstarší ze tří synů Johanna Michaela Josefa Ballinga (1776-1848) a po studiích na pražské polytechnice a praxi, kterou prodělal u otce v železárnách na komorním panství (tj. panství královské komory) Zbiroh, působil jako ředitel různých železárenských provozů, než odešel do jižních Čech, nejprve do Františkova (Franzensthal, dnes část města Suchdol nad Lužnicí) na říčce Dračici (Reissbach) nedaleko Chlumu u Třeboně (Chlumetz), sídla panství, patřící tehdy rodu Stadionů. Od roku 1844 vedl novou železárnu v Adolfově (Adolfsthal) u Křemže (Krems) už ve schwarzenberských službách, od roku 1852 jako ředitel všech knížecích báňských podniků v Čechách se sídlem v Českém Krumlově, kde 17. srpna 1859 také skonal. Byl starším bratrem chemika Karla Josefa Napoleona Ballinga, profesora a rektora pražské polytechniky a strýcem chemika Karla Alberta Maxe Ballinga, profesora báňské akademie v Příbrami. Z jeho manželství s Annou Hartigovou (†1887 ve Zlatokorunském domě na českokrumlovském náměstí) pochází syn Friedrich Balling mladší, který spatřil světlo světa ve Vříšti u Nového Města na Moravě 29. července roku 1834 (jeho matka Anna je v záznamu o synově narození na stránkách křestní matriky farní obce Sněžné, jejíž je dnes Vříšť součástí, psána jako "Anna, Tochter des Thadäus Hartig aus Gang in Böhmen", tj. z Kaňku v Čechách). Stal se ředitelem schwarzenberských tuhových dolů v Černé v Pošumaví a byl třikrát ženat. Nejprve se tak stalo s Annou Höchtovou (1841-1863), obchodníkovou dcerou z Postoloprt (Postelberg), s níž měl dvě děti: syna Fritze "nejmladšího" a dceru Annu), podruhé s Aloisií Faberovou (1836-1865), dcerou okresního hejtmana v Krumlově a posléze potřetí s Idou Ebenhöchovou (*1847 v Bzí u Týna nad Vltavou, †1901 na pražských, tehdy ovšem samostatných Královských Vinohradech), dcerou Antona Ebenhöcha a Elisabeth, roz. Haslingerové, babičky, o níž se z naší textové ukázky dovídáme podstatně víc. Ze třetího jeho manželství vzešli dva synové, totiž Richard Balling (1868-1929), knížecí schwarzenberský ředitel v Postoloprtech, ženatý s Annou, roz. Wurmischovou z Lovosic (Lobositz), a "náš" Anton. Jak mi v březnu přesnými daty doplnil přítel Dr. Raimund Paleczek, narodil se Anton Balling 8. prosince 1869 v Postoloprtech a skonal 26. července 1927 v Rýmařově (Römerstadt), kde působil už "za republiky" jako notář (předtím byl c.k. notářem v Cukmantlu /německy Zuckmantel, dnešní Zlaté Hory/). Byl zpopelněn a pochován v Ostravě (Mährisch Ostrau). Zde je namístě uvést, že ještě v roce svého úmrtí usiloval spolu s Karlem Tannichem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a městským stavitelem Paukertem o umístění pamětní desky na úmrtním domě Josefa Rosenauera v Českém Krumlově. Snaha tehdy ztroskotala na odporu majitele tohoto domu na českokrumlovském Latráně (je znám pod jménem U Černého koníčka), od roku 2004 tam zásluhou Lesů České republiky tam deska Rosenauerovu památku připomíná. Anton Balling byl, jak vysvítá i z textové ukázky, Rosenauerovým praprasynovcem. Strojopis Ballingových vzpomínek pod titulem "Zweihundert Jahre Familiengeschichte" z roku 1907 (tehdy je v už zmíněném Cukmatlu sepsal a v roce 1918 v Rýmařově doplnil) je prý uložen v českokrumlovském zámeckém archivu.

- - - - -
* Postoloprty / Český Krumlov / † Rýmařov / † † Ostrava

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození Idy Aloysie Anny Ebënhöchové dne 29. června roku 1847 ve Bzí čp. 13 (zámek) na stránkách křestní matriky farní obce Modrá Hůrka - otec Anton Ebenhöch, syn MUDr. Jana Ebenhöcha, krajského "fizika" z Českých Budějovic čp. 321, a jeho ženy Eufrosiny, "roz. Reisinger z Reising", byl knížecím direktorem "na Bezkém (!) statku", matka "Aližběta" byla dcerou Jana Haslingera, mydláře z Českého Krumlova čp. 22, a Rosalie, roz. "Krieger" z Českého Krumlova
Záznam o narození Idina otce Antona Johanna Nepomuka Ebenhöcha, syna krajského fyzikuse a sschwarzenbeského knížecího lékaře, v českokrumlovské křestní matrice
Záznam českokrumlovské křestní matriky o narození Idiny matky Elisabeth "Haslingerin", tj. Haslingerové, dne 13. listopadu roku 1805 v domě na zdejším náměstí čp. 14
Babička Ebenhöchová na snímku ze Seidelova fotoateliéru

zobrazit všechny přílohy

TOPlist