logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN BAIER

Vzpomínky na osadu jménem Hüttl

Narodil se dne 25. srpna roku 1927 v osadě Hüttl, zaniklé pod českým jménem Chaloupky stejně jako obec Bučina (Buchwald), k níž náležela, na pile dědečka Reicharta. Zmíněná pila ležela na potoce Teufelsbach (dnes na mapách Čertova voda) na samých česko-bavorských hranicích.
Pila ke svému pohonu využívala síly dvou potoků, které měly po celý rok dostatek vody. Jedním z nich byl již zmíněný Teufelsbach, druhým pak jeho přítok Rothbach (dnes na mapách Červený potok). Přes léto pila připravovala prkna (však se také německy taková pila označuje výrazem "die Brettsäge", tj. pila na výrobu prken) a v zimě se na pile vyráběly dřevěné bedny od těch nejmenších po největší. Z pily byly vyváženy výrobky po cestě do Knížecích Plání (Fürstenhut), poté dál na železniční zastávku Lipka (Freiung) a nakonec do Prahy či Vídně.
Dědeček Johanna Baiera měl celkem třináct dětí, z nichž čtyři bohužel zemřely v raném věku, a tak na pile pracovali jen zbylí sourozenci, tedy hlavně synové a jeden cizí zaměstnanec. Rodina si vystačila. Pila dokázala uživit celou dědečkovu rodinu. Proto si rodina pily patřičně vážila. Byla pro ně místem s věčnou nostalgií, vonící čerstvým šumavským dřevem, ohlasem divokých horských potoků a babiččinou jednoduchou, ale přece nejlepší kuchyní.
Se svými rodiči a mladší sestrou bydlel malý Johann v posledním stavení osady blízko cesty směřující do Bavor v čísle popisném 14. Cesta musela být udržována v zimě i v létě tak, aby jí projely volské potahy svážející či různé zboží a potraviny. Tato cesta se spojovala na Knížecích Pláních s cestou od pily Baierova dědečka a pokračovala pak až na Lipku. Johann Baier se svou sestrou šli cestou k dědečkově pile několikrát a trefili by sem snad i poslepu, jak vzpomínal. V potoce u pily chytali ryby, zkoušeli si skládat malé bedničky a prožívali spokojené dětství.
Dětské hry vystřídala doma pilná práce. Obě děti musely být doma rodičům k ruce. Sestra byla o rok mladší a vypomáhala spíše mamince v kuchyni a malý Johann sbíral v lese menší dřevo, klacíky a chrastí na zátop. Kolem jejich domu panovala čistá a neposkvrněná příroda s hlubokými lesy a rozkvetlými loukami. V okolí stávaly staré jalovce, které lidé využívali k vaření či k léčení problémů s močovým měchýřem.
Všechny děti z osady Hüttl docházely do asi tři kilometry vzdálené školy na Bučině. U nich v osadě byla zbudována škola až roku 1908. Ač nebyla od ostatních stavení příliš vzdálena, v zimě za sněhových bouří, mrazu a více jak metrových závějích byla cesta, k dětské radosti, nemožná.
Místo školy musely děti někdy pomáhat doma. Například brzy na jaře, když se po ještě zmrzlém povrchu luk rozvážel hnůj. Těžkou práci si ale dokázali lidé i zpestřit. Johann Baier vzpomíná, jak musel doma i na poli zastat práci dospělého člověka, což nebylo pro malého chlapce vůbec jednoduché. Chodil z té dřiny řádně unaven a těšil se na deštivé dny, kdy nebude muset vystrčit z voňavého sena ani nos.
Jedním z jeho důležitých úkolů bylo pasení krav. Ač se může zdát tato práce jednoduchá, bylo velmi náročné udržet stádo pohromadě. Některé divočejší kusy stále utíkaly. V lepším případě na cizí pozemek, v tom horším až za státní hranici. Otec často malého Johanna huboval, že nedával dobrý pozor. Nastaly však i dny, kdy zvířata byla celkem klidná a jejich pasáček si tak mohl užívat krásy okolní přírody. Jednou prý dokonce chytil spícího zajíce a zavřel ho k ostatním králíkům. Pro divoké zvíře to ale byl trest nejvyšší, a tak se pan Baier slitoval a propustil ho.
Děti na Šumavě se musely umět zabavit samy. Díky tomu byly mnohem vynalézavější, zručnější a samostatnější. Johann Baier vyprávěl, jak si sám vyrobil malý žebřiňák s postroji a zapřáhl do něj jejich kočky. Zpočátku se jim nechtělo nic za sebou tahat, ale po vytrvalém úsilí a cvičení si kočky zvykly a tahaly po kuchyni spořádaně náklad brambor a jablek.
Asi nejlepší a nejpřitažlivější akcí pro děti i dospělé byla pouť, která se v Knížecích Pláních konala na sv. Jana (rozuměj sv. Jana Křtitele, jemuž byl zdejší kostel zasvěcen) koncem června (svátek je stanoven na 24. června). Aby si mohly děti koupit to, na co měly chuť, nebo co se jim líbilo, musely po celý rok pilně šetřit. Vypomáhaly i na pouti, když roztáčely kolotoče, aby se mohly také povozit. Johann Baier vzpomíná, jak si koupil malý nožík, žabku, ze které měl radost pouze chvíli. Čekala ho totiž opět práce, pasení dobytka. Během pasení si chtěl uříznout několik větviček a nůž se mu zkřivil. Kupoval si také turecký med či čokoládu a párek. Snažil se ale, aby neutratil všechny své těžce vydělané peníze a mohl si něco koupit i za rok.
Dětství mu skončilo, když odešel studovat na gymnázium do Prachatic (ty byly tehdy součástí nacistické "Říše"). Domů jezdil jen na prázdniny, ale vždycky se velice těšil, ač věděl, že ho čeká těžká práce. Ve městě si totiž nemohl zvyknout, chyběla mu volnost a zelené lesy.
Když se Johann Baier po pádu železné opony, tj. po roce 1989, zašel podívat na místa, která měl tolik rád, nenašel už rodný dům ani dědečkovu pilu. Nestály už Chaloupky, Bučina ani Knížecí Pláně (jak je psáno na českých mapách), dokonce ani ten kostel a hřbitov, kde byl pochován dědeček.
Všude jen kopřivy, plevel a pozůstatky kdysi velkých stavení značily, že tu kdysi stávaly vesnice.
To smutné setkání by zabolelo u srdce i otrlého člověka. Johann Baier se jen rozhlížel po pusté louce, a nechtěl věřit, že už nikdy neuvidí milovanou rodnou ves.


L. Klímová, Historie zaniklé obce Bučina (Buchwald), s- 58-61

Poznal jsem ho osobně při mé někdejší návštěvě u paní Květy Pěničkové (*26. března 1934 v Praze – Velká Chuchle) v Nových Hutích čp. 19 (dům s prosklenou dřevěnou verandou na konci části obce zvané Na Studeném potoce pod Paseckou slatí) směrem k údolí Vydřího potoka, jejíž (a nejspíš i jeho) zásluhou mám obsáhlou pamětní knihu rodáků z Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě). To ona, která se mj. zasloužila o instalaci pamětního kamene převaděčům přes hranic v časech železné opony u Františkova nedaleko Kvildy a také podobného památníku spisovatele Johanna Petera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na zaniklé Bučině v místech někdejší místní školy, na webových stránkách Paměť národa (viz text a k němu také náležející faktograficky výrazná fotodokumentace) ocitovala vedle jistě německy původně jí německy sděleného vyprávění Johanna (Hanse) Baiera o jeho rodné osadě, tvořícího v jejím podání naši textovou ukázku (mé poznámky v závorkách jsou tam tedy jaksi neprávem a z knihy, ze které byla přejata /v ní jsou naopak několikráte citovány pasáže z Kohoutího kříže bez udání mne jako překladatele německých originálů/) i jeho německou a jí česky zachycenou vzpomínku na rok 1945, která sem rovněž rozhodně patří.

Zrovna jako kus hadru

Revoluční gardy přišly tehdy i na Bučinu, kde terorizovaly tamní obyvatele. Svolali všechny muže od čtrnácti let do hotelu Fastner, který tam tehdy stál. Začaly výslechy a Hans i jeho otec přišli podle abecedy na řadu jako první. Nejdříve vzali otce. Ostatní čekali ve vedlejší místnosti. Nevěděli, co se děje. Otec se nevrátil. Potom vzali syna. Šel takovou uličkou, dostal od každého z těch příslušníků pár facek, potom přišel ke stolu, kde seděl člověk, který mluvil plynně česky. Ten mu ukázal těžítko, na kterém byl hákový kříž. Zeptal se ho, co to je. On samozřejmě odpověděl, že hakenkreuz. Dostal ránu. Potom mu ukázal Hitlera a vše se opakovalo. Nakonec mu řekl: "Ty jsi chodil do gymnázia v Prachaticích. To byla nacistická škola, tam vás vychovávali k nacismu.‘ Potom ho položili a řezali tak, až mu utloukli ledvinu. Zmlátili je úplně k nepoznání a potom je házeli do sklepa. Po schodech zrovna jako kus hadru. On stále přemýšlel, kde je táta. V polovědomí slyšel nějaké sténání. Až dopadl přímo na tátu. Druhý den je z toho sklepa vytáhli. Pro podlitiny ani neviděli, sotva šli. Oni jim dali pilu, aby řezali dříví, a celý den museli říkat: "Heil Hitler, Heil Hitler, Heil Hitler..."

A teď ještě něco z doby, kdy po nějakém Hitlerovi ani po Revolučních gardách nebylo ni památky. Hansův dědeček Josef Reichhardt (tak je psán v matrikách) se narodil na Knížecích Pláních čp. 55 dne 16. března roku 1873 (křtil ho kooperátor z Kvildy /Außergefild/ Anton Podhorský) Josefu Reichhardtovi, podruhovi (v originále "Inwohner") z Knížecích Plání čp. 55 (synovi chalupníka Andrease Reichardta a Barbary, roz. Neuburgerové z osady Hüttl čp. 12), a jeho ženě Anně, dceři Franze Haranta, chalupníka z Knížecích Hutí čp. 32 a Josefy, roz. Haidenové z Knížecích Hutí čp. 51. Dne 23. února 1897 se Josef Reichhardt, to už jako dělník na pile "in Hammer N. 26 bei Hüttel", oženil v Knížecích Pláních s Marií, bydlištěm v tamním stavení čp. 19, narozenou však na Knížecích Pláních čp. 2, dcerou hajného a chalupníka na témže stavení Franze Heinzla a Creszenzie, roz. Blaschko z Horních Světlých Hor (Oberlichtbuchet) čp. 12. Jejich dcera Theresia (*11. srpna 1901) si vzala za muže Heinricha Baiera (i jeho rodiče, jimž se narodil 15. srpna roku 1901 v blízké osadě Scheurek /zanikla stejně jako Horní Světlé Hory, Knížecí Pláně, Bučina a Chaloupky až po druhé světové válce pro blízkost hranici za války "studené" pod českým jménem Stodůlky/ čp. 21, se jmenovali Heinrich a Theresia a brali se v Knížecích Planích 7. května 1894 a na stavení v osadě Hüttl byli přihlášeni až od roku 1911). To ještě ovšem nenastala ani ta prvá z obou světových válek. Ze vsi, zaniklé pod českým místním jménem Chaloupky, která měla svou školu, hostinec s kuželnou (čp. 11), před kterým stávala jabloň a kaple, trafiku v čp. 30, dále dům, v němž se provozovalo zároveň ševcovské i sedlářské řemeslo, nezůstalo zhola nic. Jen alej starých javorů s kamennou sochou koně, na kterého prý Hans Baier rád usedal, blízko někdejší stoupy na mletí zimního i letního žita. Nestojí ovšem ani kdysi velké stavení Baierových (čp. 12), Fuchsových (čp. 13) a na samém konci vesnice dům Johannových rodičů (čp. 14). Jeho okolí prý bývalo vždy krásně upraveno, tráva posekána a na zahradě domu připraveno pohoštění, plzeňské pivo a uzené maso s chlebem, kde se jako hosté stavěli za předválečné "republiky" i "českoslovenští" bučinští financové. K Baierových statku patřily dva sklepy a 40 hektarů pozemků, polí a luk, na nichž se pásával dobytek, který prodávali. Dále pěstovali obilí, brambory či zelí a Hansova Maminka nosívala na vimperský trh máslo a vejce. Statek měl neuvěřitelnou délku 40 metrů, takže se pod jednu střechu vešla jak obytná část, tak k ní vzadu přilehlé chlévy. Dnes stojí v místě domu mohutný smrk a od roku 1993 i křížek jako symbol evokující krásné vzpomínky, ale i hluboký smutek. Poté, co musel Johann Baier roku 1944 v sedmnácti letech narukovat, dostal se jako voják do dnes slovinského Mariboru. Na konci války z armády zběhl a pěšky se vracel domů, hladový a vyhublý na smrt. Tam si s ním Češi, jak to popsal shora, "vyřizovali účty". Otec a po něm i Johann stačili ještě přece jen odejít za hranice do Bavor, matka a ostatní sourozenci je následují. Johann Baier zemřel 16. listopadu roku 2013 v požehnaném věku 86 let a je pochován hned v sousedství rodných míst v bavorské obci Finsterau. Díky za to, co Květě Pěničkové a nám stačil vypovědět.

- - - - -
* Chaloupky, Bučina / † † † Finsterau (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Parte
Dva archy sčítání lidu z roku 1921 pro pilu dědečka Reicharta, stavení čp. 26, kde se Johann Baier o 6 let později narodil
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 13 ve dnes zcela zaniklých Chaloupkách s rodinou Baierových
Zaniklá osada Chaloupky (Hüttl) na mapce s čísly stavení

zobrazit všechny přílohy

TOPlist