logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS ASCHENBRENNER

Na místech, kde je Šumava nejliduprázdnější a nejopuštěnější


Roklanská chata

Mezi Březníkem (Pürstling) a Roklanem (Rachel), nedaleko hranice s Bavorskem, ležela nejvýše položená obytná stavba na Šumavě. Na mýtině vprostřed téměř nekonečných lesů rozlehlých slatí byla tu kolem roku 1804 zbudována schwarzenberským panstvím. Stála na východním úpatí Medvědí hory (Bärensteindl, 1224 m) při levém břehu Roklanského potoka (Rachelbach) v nadmořské výšce 1180 metrů.
Zřízením vchynicko-tetovského plavebního kanálu měla být umožněna doprava dřeva z odlehlých lesních partií. Tady při Roklanské hájence (autor originálního textu užívá pro stavení shora zmíněné výraz "Rachelhütte" /pak i "Forsthaus"/, ačkoli Roklanská chata KČT vznikla v blízkosti dnes už zaniklé hájenky až později - pozn. překl.) vznikla vodní nádržka (v originále "eine Klause" - pozn. překl.), která zásobovala vodou zčásti regulovaný Roklanský potok (dříve Müllerbach). Tím měla být zajištěna možnost levně a rychle plavit dřevo z této odlehlé horské končiny ke kanálu a po něm dál. Pomocí dřevěných pilotů a zeminy byla navršena 45 metrů široká hráz a 4 metry hluboká nádrž. Prvním revírníkem tu byl Josef Trampus (žil v letech 1823-1911 - pozn. překl.), který se do hájenky nastěhoval roku 1869 s manželkou a třemi malými dětmi, se dvěma kozami a s párem slepic. Byla to obrovská výzva žít v této odloučenosti s malými dětmi za dlouhých zimních měsíců. Nejbližší sousedé bydlili v 5 kilometrů vzdáleném Březníku a o 7 kilometrů ještě dál položené Modravě (Mader). Paní Trampusová byla věřící křesťanka a v "Božím koutě" (v originále "Herrgottswinkel" - pozn. překl.) měla vedle kříže zavěšeny obrázky svatých a Marie Panny (v originále "mit Bildern von Heiligen und der Muttergottes" - pozn. překl.). Než byla v roce 1937 zbudována vedle hájenky turistická chata, která se zachovala dodnes, mohli poutníci zavítat i do hájenky a dokonce tu v ní i přenocovat. Vodní nádržka dnes už neexistuje, poněvadž hráz byla za komunistické éry vyhozena do povětří, když se v ní měl prý utopit voják Pohraniční stráže.
Revírník ma Roklanské hájence měl organizovat těžbu dřeva a jeho plavení, platil také dělníky za vykonanou práci. Knížecí lesníci byli tehdy chápáni jako zosobnění pozemkové vrchnosti. Pro dřevorubce byli dlouho "velkomožnými" pány a "milostpány" nebo také "pány otci (v originále "der ,gestrenge' und der ,gnädige' Herr oder auch der ,Herr Vater'" - pozn. překl.). V létě byly paseky plny života. Práce se soustřeďovala na porážení stromů pomocí seker, pil břichatek a klínů z bukového dřeva. Kmeny byly zbavovány větví a kůry a rozřezávány pak na klády a polena. Koně a voli stahovali kmeny ke složištím. Odtud byly v zimě sváženy saněmi na břehy nádrží a potoků. Vždycky sváželo dřevo více saní najednou, aby se v případě nějakého ohrožení dalo pomoci spojenými silami. Když v zimě hodně sněžilo, pršely dřevorubcům i peníze, poněvadž při svážení dřeva vydělali i třikrát více než za jiné práce. Velké sáně rohačky musily dostat polena a klády z horských lesů do údolí. Asi tři plnometry, což odpovídá váze téměř dvou tun, byly k sáním upevněny řetězy a provazy. Brzdilo se kovovými trny na patách, zvanými i "Krall" (Kralle), tj. "drápy" či "pařáty", a nějakým "přívěskem" (v originále "Anhang", šlo prý třeba i o otepi chvojí či chrastí - pozn. překl.), ale zejména ovšem vlastní silou, obratností a s pomocí Boží. Při vysokém sněhu používali dřevorubci na cestě do práce sněžnice, při vlastní práci v lese ovšem nikoli. Kožené boty si mohli dovolit jen v minimální míře, ovazovali si chodidla hadry a nosili dřeváky s ponožkami z ovčí vlny nebo vysoké plstěné válenky. Také rukavice vlastní výroby byly obvyklé. Chvojí se vázalo do otepí a kůra se užívala v koželužnách. Dřevo bylo největším bohatstvím Šumavy, využívalo se všude a ke všem. Plavební sezóna započala s táním sněhu v dubnu. Plavení označované "Schwemmen" se týkalo polenového dříví, slovem "Triften" pak se rozumělo plavení klád nebo jednotlivých kmenů. Když se kmeny spojily v jeden vor, hovořilo se o "Flößen". Na vrcholu éry plavení dřeva přišla ovšem se svou i konkurence: uhlí, silnice a železnice. Vysoce hodnotné, odvětvené kmeny s těsnými letokruhy přijímala a dobře platila Bienertova pila na Modravě.

Bienertova pila
Roku 1826 koupil Franz Bienert (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) od Jakoba Gruberta v Modravě mlýn a přestavěl ho na pilu, ve které se zpracovávalo rezonanční dřevo. Tím i započal vzestup Modravy (dnes je přímo opakem nějaké liduprázdné opuštěnosti - pozn. překl.), kde se teď usazovali dělníci na pile i dřevorubci. Roklanský potok se po někdejším mlýně jmenoval dříve "Müllerbach". Doprava rezonančního dřeva na Modravu byla ovšem obtížná. Primitivní povozy se dřevem sem po špatných lesních cestách mířily až ze vzdálenosti 50 kilometrů. Po smrti Franze Bienerta roku 1866 vedla jeho manželka podnik ještě dalších deset let, než ho prodala knížeti Johannu Adolfovi zu Schwarzenberg. Katastrofální větrná kalamita v roce 1870 a následná invaze kůrovce změnila Šumavu natolik, že vysoce hodnotné rezonanční dřevo s hustými letokruhy už nebylo nadále k mání.

Trampusův křížek
Na staré cestě z Modravy na Březník stojí dodnes jako upomínka na lesnickou rodinu Trampusových tzv. "Trampusův křížek" (v originále "Trampus-Kreuz" - pozn. překl.). Kříž se nachází v místech, kde kdysi stávala v nadmořské výšce 1195 dřevorubecká osada Josefstadt, obývaná jen v měsících beze sněhu dřevorubci s jejich rodinami, kravami, kozami a slepicemi. Doma byli tito lidé např. v daleko odtud položené Dlouhé Vsi (Langendorf) u Sušice (Schüttenhofen). Osada Josefstadt s 13 nejprostšími dřevěnými domky vznikla pravděpodobně někdy kolem roku 1800 poté, co kníže Schwarzenberg získal obrovské zdejší lesy. Zmizela pak někdy koncem osmdesátých let devatenáctého století. Mám jednu starou mapu z roku 1894 a tam na ní je ještě zakreslena.
V roce 1780 u Vimperka (Winterberg) narozený Augustin Trampus byl v letech 1811-1846 ve službách schwarzenberského panství a 19 let sloužil jako revírník na Březníku. Jeho roku 1823 narozený syn Josef byl nejprve "lesním příručím" (v originále "Forstgehilfe" - pozn. překl.) v Modravě a na Březníku, stal se pak prvým revírníkem vůbec na Roklanské hájence.


Prameny:
Erika Zemanová: "Šumava - Roklanská hájenka ve vzpomínkách", Teplice v Čechách 2011;
Zdeněk Roučka: "Šumavou", ZR & T 2008;
(Z webových stránek Šumava.net, odkud Aschenbrenner někdy i doslova v německém překladu čerpá, přejímám pro jistotu celý český text o Trampusových v úplnosti - pozn. překl.):
Na staré Březnické cestě z Modravy na Březník stojí při cestě Trampusův křížek v místě, kde se nacházela bývalá osada Josefstadt. Osada vznikla asi okolo roku 1800 poté, co revír koupil kníže Schwarzenberg. Bylo to cca 14 jednoduchých domků pro dřevaře. Osada zanikla kolem roku 1883. Křížek u cesty nechal údajně postavit Augustin Trampus po svém odchodu do důchodu asi v roce 1847, podle jiných zdrojů jej nechali postavit jeho potomci na místě, kde Augustina Trampuse stihla mrtvice. Augustin Trampus se narodil v roce 1780 nedaleko Vimperka a do schwarzenberských služeb vstoupil 1. ledna 1811 a zůstal v nich do roku 1846. Z toho 19 let byl revírníkem na Březníku. Augustinem započal lesnický rod Trampusů, a to většinou ve schwarzenberských službách. Dalším v rodě se tak stal Josef Trampus starší, který se narodil v roce 1823 na Filipově Huti. Josef byl do roku 1869 příručím na Modravě a na Březníku (1858-1861). V lednu 1869 si podal žádost o povýšení a jeho nadřízený lesmistr Wegscheider (Josef Wegscheider žil v letech 1824-1901 a vedoucím lesního úřadu Prášily-Dlouhá Ves byl v letech 1866-1890, od roku 1872 s titulem lesmistra) žádost doporučil. Josef byl zdatný průvodce při knížecích lovech na tetřevy, a tak se knížecím rozhodnutím ze dne 2. června 1870 hájenství Roklanské mění na lesní okrsek a z Modravy sem nastupuje právě Josef Trampus. Ten se v listopadu 1870 oženil s Marií Grantlovou, dcerou revírníka Franze Grantla, jenž byl po Augustinu Trampusovi revírníkem na Březníku, a vnučkou revírníka z Nových Hutí Raimunda Hofbauera. Se svou ženou pak nastoupil na Roklanskou hájovnu, kde se jim narodili tři synové - Franz, Josef a Ignaz - a všichni tři se stali lesníky ve službách rodu Schwarzenbergů. K přeložení rodiny na jiné místo dala podnět příhoda, kdy při jedné inspekci utekli kluci nepřivyklí lidem do lesa. Od té doby byl Josef Trampus přeložen do Borových Lad - Nové Polky, kde se rodině narodil čtvrtý syn Johann, který jediný se nestal lesníkem. Tři starší kluci studovali současně na gymnáziu v Prachaticích a domů do Nové Polky chodili pěšky (cca 35 km). Josef Trampus v roce 1892 odešel do důchodu a žil střídavě v Českém Krumlově nebo u svých synů. Zemřel v roce 1911 a byl pochován v Českém Krumlově. V roce 1916 pak zemřela jeho manželka (pochována na Kvildě). Nejstarší syn Franz (*1871) se po absolvování gymnázia v Prachaticích (1885-1889) stal lesníkem u Schwarzenbergů. Po vystřídání několika míst zůstal na krumlovském panství blízko Světlíku na hájovně Tusch (Suš). Franz Trampus odešel do důchodu v roce 1936 a zemřel v roce 1944 v Českém Krumlově (tehdy "říšském" městě přejmenovaném na "Krummau an der Moldau"). Franz měl několik dětí, z nichž Hubert byl před druhou světovou válkourovněž ve schwarzenberských službách na hájovně v Novém Údolí. Po válce se usadil v Rakousku, kde věren rodové tradici pracoval jako lesník a zemřel v roce 1996. Další syn Franze Trampuse žil po válce v Německu, kde byl poštmistrem. Jeho syn Dieter je poslední z rodu Trampusů a toho jména také poslední, kdo pracoval jako revírník. Druhý syn Josefa Trampuse staršího se jmenoval také Josef (*1874), také studoval na gymnáziu v Prachaticích a pak nastoupil do schwarzenberských služeb. Vystřídal různá místa a po svatbě v roce 1908 byl přeložen k Postoloprtům. Následně byl v roce 1910 přeložen na chýnovské panství na Doubravu a v roce 1937 odešel do penze V Českém Krumlově, kde těsně před koncem války (v tehdy "říšském" městě přejmenovaném na "Krummau an der Moldau") zemřel. Pochován je v Českém Krumlově. Třetí syn Josefa Trampuse staršího se jmenoval Ignaz a pracoval až do pozemkové reformy v roce 1930 ve schwarzenberských službách, v roce 1911 na Modravě a pak od roku 1913 na Filipově Huti. Jen poslední syn Josefa Trampuse staršího Johann se nestal revírníkem, ale byl učitelem a zemřel asi v roce 1946 v Prachaticích.

H. Aschenbrenner, Der Böhmerwald, wo er am einsamsten ist (2012)

Osídlení dolního a středního Bavorského lesa


Širou zem na jih od Dunaje (Donau) až k Alpám počali Římané dobývat už v roce 15 před Kristem a podrobovat si roztroušeně tu žijící Raety a Vindeliky. V následujících staletích připutovaly do této oblasti další kmeny (Markomani, Alemani /v originále "Alemannen" - pozn. překl./, Bójové aj.) a vznikla tak s vpadajícími sem Huny, Avary a Uhry na této úrodné půdě pestrá směsice národů.
Římané se všemi svými spoluobyvateli však volili vyhnout se zemi od Dunaje na sever, označené v jedné listině z kláštera Metten jako "Eremus nortwald", tj. "liduprázdný severní les". Tato téměř nekonečná pralesní divočina od Dunaje na sever byla ještě dlouho, celá staletí od počátku křesťanského letopočtu (v originále "noch nach der Zeitenwende Jahrhunderte lang" - pozn. překl.) prosta lidských sídel, ačkoli v mladším období se už našly stopy po zlatokopech, lovcích, průchozích či i usedlících (Keltech).

Klášterní kolonizace
Byly to především kláštery, které započaly osídlení Bavorského lesa. Pilíři lesní kolonizace v 8. století byly nejprve biskupské kláštery Řezno (Regensburg) a Pasov (Passau). Mezi oběma těmito dominantami vznikly kláštery Niederaltaich a Metten, oba ostatně položené na levém dunajském břehu, tedy při severním lese. Pro osidlování Bavorského lesa byl nejvýznamnější klášter Niederaltaich.
V roce 741 založil bavorský vévoda Odilo (+ 748) asi 5 kilometrů na jihovýchod od ústí řeky Isary (Isar) do Dunaje tento vůbec prvý klášter na území Bavorska a přivedl sem mnichy z ostrovního kláštera Reichenau (na Bodamském jezeře /Bodensee/ - pozn. překl.), kteří už měli zkušenosti s klučením a osidlováním nových území. Vybaveni 350 selskými dvorci většinou na úrodné půdě Gäuboden (tak řečená "obilná sýpka Bavorska" při toku Dunaje, zvaná též "Dungau" - pozn. překl.) a při solných pánvích v Reichenhall byli benediktinští mniši se svým řádovým heslem "Ora et Labora" (tj. "Modli se a pracuj" - pozn. překl.) na svůj budoucí úkol, totiž obsadit a kultivovat "severní les" tváří v tvář slovanskému sousedství. nejlépe připraveni a zařízeni. Prvá sídla vznikla však u Pasova na východ od toku řeky Ilz a zůstala i pro budoucnost v pasovském vlastnictví. Arcibiskupství pasovské (v originále "Hochstift Passau" - pozn. překl.) se dokonce dokázalo odtrhnout od bavorského vévodství (v originále "vom Herzogtum Bayern" - pozn. překl.) a bylo od té doby dalekosáhle samostatný duchovní stát (v originále "ein weitgehend selbstständiger geistlicher Staat" - pozn. překl.) uvnitř Svaté říše římské národa německého. Teprve následkem sekularizace připadlo území roku 1805 k Bavorsku.
Klášter Niederaltaich zaměřil tudíž svou kolonizační činnost na sever a založil až k Lallingskému koutu (Lallinger Winkel) 103 dvorců s odpovídajícími pozemkovými majetky. Uherské vpády počátkem 10. století ukončily tuto kolonizační periodu. Uhři nepřepadali sice prvé dvorce a vsi v severním lese, zničili a vyplenili však klášter na Dunaji se dvorci k němu náležejícími a tím ohrozili i základní zajištění osídlenců. Teprve po přelomu tisíciletí bylo kolonizační dílo znovu započato a vznikla řada dalších klášterů jemu se věnujících ve vnitřním Bavorském lese. Mnich Vintíř (Gunther) z Niederaltaichu se kolem roku 1011 uchýlil do osamělé divočiny při Rinchnachu, zřídil si tu poustevnu a založil později se stejně smýšlejícími malý klášter. Vznikly prvé vymýcené plochy. Roku 1029 převedl císař Konrád II. na klášter v Rinchnachu pozemkový majetek v rozloze kolem 20 tisíc hektarů, náležející dosud k hoře Javor (Arber). V darovací listině nejsou také jmenována nijaké osady, jen potoky, řeky a Javorské jezero (Arbersee). Dá se z toho vyvodit, že darované území bylo čistě lesní končinou (v originále "ein reines Waldland" - pozn. překl.), která měla být klášterem zpřístupněna. Když Vintíř kolem roku 1040 odešel do Čech, připadl Rinchnach mateřskému klášteru Niederaltaich. Ty obrovské lesy však o 200 let později klášter opět ztratil. Hrabata z Bogenu byla sice císařskými ochrannými správci (v originále "kaiserliche Schutzvögte der Klöster" - pozn. překl.), postupně si však majetek Niederaltaichu přivlastňovali. Když rod hrabat z Bogenu v roce 1242 vymřel a ochranné správcovství přešlo na bavorského vévodu, ten ani nepomyslil na to, že by klášteru jeho původní, neprávem mu odcizený majetek navrátil.
Namáhavou prací dokázali selští osídlenci vyrvat téměř neproniknutelnému pralesu půdu, která tak jako tak ve vyšších polohách byla pro zemědělství často málo příhodná. Rolníci obvykle nebyli vlastníky svých usedlostí, nýbrž měli k nim jen užívací právo, závislé na vůli jejich vrchnosti. Na vyklučeném území kláštera Rinchnach vznikly tak významné osady jako jsou Regen, Zwiesel, Kirchdorf a Kirchberg. Trvalo však ještě 300 let, než hranice osidlování dosáhla císařským darováním z roku 1029 hory Roklan (Rachel), končiny "skrze lesy hrůzyplné, skrze močály ohavné", jak se vyjádřil Tacitus, o níž pak Maximilian Schmidt zvaný Waldschmidt (tento oblíbený autor pověstného bavorského krále Ludvíka II. /ten ho jmenoval dvorním radou a princ vladař Luitpold mu v roce 1898 propůjčil za zásluhy o Bavorský les dědičný přídomek "Waldschmidt"/ má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nadšeně píše jako "von einem wilden und menschenleeren Waldgebiet, wie es in Exner solchen Großartigkeit im Ganze mittleren Europa nicht mehr wiederzufinden ist." (tj. "o divoké a liduprázdné lesní končině, kterou v takové velkoleposti nelze už znovu najít v celé střední Evropě" - pozn. překl.) Na místě zvaném March u Regenu byla klučařská činnost (v originále "Rodungstätigkeit" - pozn. překl.) dokončena nejprve. Jméno "March" značí hranici, jmenovitě hranici území klučeného Niederaltaichem, resp. Rinchnachem. Také tady stáli proti klášteru s jeho rolníky občas hrabata z Bogenu, tehdy mocný vladařský rod v Bavorsku a vlastník velkých pozemkových majetků od Gäuboden až k hranici Čech (Vysoký Bogen /Hohenbogen/, Ostrý /Osser/). Díky dobrým vztahům s českými knížaty vyženili Bogenští i rozsáhlá území na Šumavě kolem dnešní Sušice (v originále "um das heutige Schüttenhofen" - pozn. překl.) až ke hradu Rabí (v originále "Burg Rabi" - pozn. překl.), který dali pravděpodobně postavit pro zajištění svého mocenského teritoria na nejsevernějším jeho bodě. Hrabata z Bogenu určovali po jedno a půl století historii našeho prostoru se svými služebníky a rolnickými nevolníky. Zástupci Bogenských byli jejich ministeriálové (nesvobodní úředníci) např. ve Wettzellu, Sackenriedu, Viechtachu, Prackenbachu, Lichteneggu, abychom jmenovali jen několik míst. Jako fojtové (v originále "als Vögter" - pozn. překl.) byli vlastně ochránci klášterů, vznášeli však nároky na jejich majetek. Vztah mezi hrabaty a kláštery byl tak krajně rozháraný. Opat Hermann z Niederaltaichu líčí hraběte Alberta III. jako "wilden und kriegerischen Menschen, als Zerstörer der Kirchen und Gebietes. Durch den Bau von Burgen auf dem ,Hohenpogen', durch Kämpfe und Zwangsteuern machte er die Kirche Niederaltaich und andere Kirchen arm..." (tj. "divokého a bojechtivého člověka, zhoubce kostelů a celého území. Stavbou hradů na Vysokém Bogenu, sváry a vynucenými daněmi zubožil kostel v Niederaltaichu a jiné kostely..." - pozn. překl.)
O kolonizačním díle (v originále "die Rodungsarbeit" - pozn. překl.) kláštera Metten nevíme mnoho, nemohlo však být nijak významné. Klučení počalo od toku Dunaje až k pohoří mezi Hirschensteinem a Vogelsangem, tedy až k někdejšímu zemskému okresu Viechtach. Některá místní jména končící na -dorf a ležící při cestě z Kaltecku do Viechtachu jako Schreindorf, Trautmannsdorf aj. odkazují na kolonizační činnost mnichů z Mettenu. Také klášter Gotteszell, založený roku 1285 z Aldersbachu, byl kolonizačním klášterem.
S právoplatným prvotním klášterem se podle pátera Pfistera setkáváme v Pfaffmünsteru. Tento klášter pronikl od Dunaje přes Stallwang až do Chamu. Asi 40 míst se jménem končícím na -zell, jako jsou třeba Konzell, Rattiszell, Elisabethszell, Kasparzell, odkazují na založení právě tímto klášterem. Existuje však pochybnost, zda tento klášter vůbec existoval. Nesporná je naproti tomu spoluúčast kláštera Windberg na pozvolném zpřístupňování "středního" Bavorského lesa.

Prameny:
J. Molitor in: "Bebaraba", 900 Jahre Dorf Böbrach (2009) Dötsch Zwiesel;
Pater B. Pfister: "Von der Kirche geprägt, die Geschichte des Bayerischen Waldes" (1981), Schöner Bayerischer Wald Nr. 20, 22, 23.

Mitterfels Online

Příspěvek i se zajímavým obrazovým doprovodem vyšel původně v deníku "Straubinger Tagblatt" z 10. června roku 2010. Toho roku získal jeho autor cenu zvanou Baumsteftenlenzpreis, pojmenovanou tak po Paulu Friedlovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Při jejím udělování v Muzeu dějin lesa (Waldgeschichtliches Museum), které hostí bavorská obec Sankt Oswald, zahrála i Pošumavská dudácká muzika pod vedením Mgr. Tomáše Spurného (*1965). V děkovném proslovu zmínil Dr. Hans Aschenbrenner, zvěrolékař z Eschlkamu a Neukirchen beim Heiligen Blut, narozený 11. října roku 1932 v Blaibachu, obci v hornofalckém zemském okese Cham, pouhých 20 kilometrů vzdálené od české hranice, i zásluhy své paní Hildy, provázející ho po všech životních cestách. Od roku 1960 provozoval zvěrolékařskou praxi v Lamu. Jeho koníčkem je fotografování přírody na Šumavě a v Bavorském lese, zejména pak zdejší volně žijící fauny. S podporou přírodního parku Kötzting a Zemského loveckého svazu Bavorska (Landesjagdverband Bayern) byla už roku 1972 v Hinterhaibühlu zřízena prvá velká bavorská tetřeví obora. Tam byl v následujících letech úspěšně prováděn odchov tetřevů, vypouštěných posléze do volné přírody. Hans Aschenbrenner dal podnět i ke zřizování podobných zařízení v dalších oblastech Německa i Evropy. V roce 1987, tedy ještě před politickým obratem v Československu naplánoval u Volar pro své tamní kolegy velkou odchovnou stanici a naučil je, jak v odchovu postupovat. Když roku 2013 získal Aschenbrenner tzv. Waldschmidtovu cenu (uděluje ji spolek Waldschmidt-Verein z Eschlkamu), vyjádřil se v Domažlickém deníku ředitel Domažlických městských lesů takto: "Pana Aschenbrennera znám osobně a moc si ho vážím. Byl náš velký rádce při navracení tetřeva do lesů pod Čerchovem, kde bychom se bez jeho pomoci před lety neobešli." Rozhodující měrou se Dr. Hans Aschenbrenner podílel na vybudování zvířecího parku Bavorského lesa ("Bayerwald-Tierpark" je nazýván i "Lebensraum ZOO" či také "Themenzoo"a je v něm k vidění přes 400 zvířat, zastupujících sto druhů) v Lohbergu, kde je uchována v pestré rozmanitosti zvěř, která přinejmenším v historické době obývala Šumavu a Bavorský les. Aschenbrenner jako vlastivědný publicista je stálým členem redakce časopisu "Schöner Bayerischer Wald" a zpravodajem za zemský okres Cham v deníku Kötztinger Zeitung/Straubinger Tagblatt ve vydavatelství Cl. Attenkofer'sche Buch- und Kunstdruckerei, v němž kdysi vycházely i Česko-bavorské Výhledy blahé paměti. Právě v nich se zrodil projekt webových stran Kohoutího kříže.

- - - - -
* Blaibach (BY) / Roklanská chata / Modrava / Josefstadt / Trampusův křížek

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Znak jeho rodné obce Blaibach
Stojí vpravo se svou ženou Hilde a s manželi Christou a Willim Stegerovými u myslivny na Březníku v zimě roku 2013
Tady je se svou ženou Hilde odměňován v prosinci 2013 zástupkyní zahrádkářského spolku v bavorském Falkensteinu za přednášku, kterou tu proslovil o Šumavě a Bavorském lese

zobrazit všechny přílohy

TOPlist