logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTHMAR ANDERL

Horní Jílovice (Böhmisch Gillowitz) na Šumavě

Po tragickém pádu kdysi tak mocného Vítkovce Záviše z Falkenštejna (v originále "Zavis von Falkenstein" - pozn. překl.) šlo ostatní české šlechtě o to, zamezit růstu rozmáhajícího se vlivu rožmberského rodu. Proto byla v okolí Rožmberka nad Vltavou založena kýmsi ze zemanského rodu (v originále namísto užití patřičného výrazu "das tschechische Wladikengeschlecht" pro drobnou šlechtu vytištěna v obou zveřejněních autorova textu neporozuměním chybná zkomolenina "das tschechische Wadistengeschlecht" /!/ - pozn. překl.) v bahnitém terénu usedlost, která dostala český výraz "jíl" už do svého jména jako připomínku, na jakém místě stojí.
Rožmberkové rozpoznali ohrožení hrozící své mocenské rozpínavosti drobnou šlechtou a tak začala doslova honička v zakládání osad s novými osídlenci. Z roku 1329 už máme listinný doklad s uvedením místního jména "Gilowecz" (pozdější, po roce 1923 úřední české místní jméno "Český Jílovec", prosazené i na základě vžité jeho německé podoby "Böhmisch Gillowitz" se k němu výrazně odvolává, pozor!: i Jílovici je třeba skloňovat v jednotném čísle! - pozn. překl.). V prosinci 1550 byla ves jedním českým šlechticem prodána vyšebrodskému klášteru (v Profousově díle "Místní jména v Čechách" jde ovšem o Dolní Jílovice /Deutsch-Gillowitz/ a uvádí se jméno Jana Višně z Větřní, který měl ves prodat poručníkům "pánů z Rožemberka" - pozn. překl.). V dalších letech kolísalo psaní místního jména mezi češtinou a němčinou, často podle momentálních vlastnických poměrů. V roce 1614 byl rolník Georg Markl povýšen udělením vlastního znaku na svobodného sedláka (v originále "mit eigenem Wappen zum Freibauer erhoben" - pozn. překl.). Ve stavení čp. 6 (Irgmandl) se nacházela až do časů vyhnání dvě krásně tesaná kamenná ostění dveří se znakem a jménem, jakož s oním letopočtem 1614.
Během let docházelo stále znovu ke střetům hraběte v Rožmberku nad Vltavou (tady už musí jít o hraběcí rod Buquoyů - pozn. překl.) o selská privilegia a výsady. Následkem těchto střetů byla hospodárnost svobodnické selské usedlosti zanedbávána a stavení bylo často předmětem prodeje či dražby. Noví majitelé pokaždé z peněz získaných prodejem gruntu založili usedlost novou a tak vzniklo dohromady čtvero nových čísel popisných Můj praděd (jmenoval se Adalbert Anderl - pozn. překl) z Hašlovic u Českého Krumlova (v originále "von Hoschlowitz bei Krummau" - pozn. překl.) získal "Irgmandlhof" čp. 6 v roce 1843 prostřednictvím dražby.
Nejstarší usedlost dala jméno celé osadě Horní Jílovice, resp. obci Český Jílovec (německy Böhmisch Gillowitz, o celé rozloze obce viz text Johanna Duschera na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V roce 1922 dal tehdejší její starosta Wenzel Wallner (Toni) koupit v regionu první motorovou hasičskou stříkačku pro téhož roku 1922 v místě založený sbor dobrovolných hasičů. Poté, co byla zaslána, vysvětil ji při polní mši Urban Webinger (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), farář z Rožmberka nad Vltavou. Místem té slavnostní události byla domácí louka (v originále "die Hauswiese" - pozn. překl.) rodiny Wagnerovy (Altrichter). Večer po vysvěcení stříkačky se konala v usedlosti rodiny Wallnerovy (Toni) taneční zábava. Ten den a večer se vydařil natolik, že se o něm ještě léta poté vyprávělo. Paní Maria Wagnerová (Altrichter Mom) dala výměnek své usedlosti hasičskému sboru bezplatně k užívání jako hasičskou zbrojnici. "Altrichter Mom", jak se jí všeobecně říkalo, byla v celé vsi uznávanou autoritou. I vícekrát v roce konal kaplan z Rožmberka se svými ministranty májovou pobožnost nebo i celou mši před božími mukami na cestě do Horních Jílovic. Ještě před několika roky mi jeden z tehdejších ministrantů (Fritz Stiepel) na rodáckém setkání ve Freistadtu se zářícíma očima vyprávěl o bohaté "Jausen" (tj. svačině - pozn. překl.), ke které bývali po mši od "Altrichter Mom" pozváni. Usedlost "Tonihof" rodiny Wallnerovy měla velkou zahradu, na níž vedle jabloní a hrušní rostly i stromy vzácných ovocných odrůd. Jak jen nám dětem nádherně chutnaly černé "srdcové" třešně (v originále "die schwarzen Herzkirschen" - pozn. překl.) nebo přesladké plody slivoně renklódy ("česky" řečené i "ringle" - pozn. překl.)!
Dne 6. června 1934 byla usedlost rodiny Anderlovy (Irgmandl) zcela zničena úmyslně založeným zhoubným požárem (v originále "durch Brandstiftung" - pozn. překl.). Za účinné pomoci a podpory všech rolníků z celé obce mohla být ještě téhož roku 1934 nově zbudována asi 200 metrů nad původním místem. Pět majitelů usedlostí v Horních Jílovicích bylo úspěšnými hospodáři, z nichž každý byl i samorostlým individualistou (v originále "und jeder auf seine Art ein Individualist" - pozn. překl.). Všichni se ovšem zasazovali takříkajíc o obecné blaho. Už zmíněný Wenzel Wallner byl starostou v letech 1918-1923, Franz Biebl (Kernzl) v roce 1937 a Alois Anderl (Irgmandl, jde o otce autora textu - pozn. překl.) od roku 1938 až do vyhnání po roce 1945. Wenzel Wallner stál také až do vyhnání v čele zdejšího sboru dobrovolných hasičů, jeho zástupcem byl už také zmíněný Franz Biebl. Řidičem motorové stříkačky byl Franz Wagner (Altrichter).
Ves Horní Jílovice měla skutečně idylickou polohu. Polní a luční meze ohraničovaly jednotlivé pozemky a dávaly celku líbezné vzezření. Na střeše usedlosti "Tonihof" byla umístěna zvonička, z níž se každého poledne i večera po skončení denní práce (v originále "am Abend zum Feierabend" - pozn. překl.) ozýval hlas zvonu. Každá usedlost měla vlastní kapličku, ve které se stále obnovovala květinová výzdoba. Tak ležela osada pokojně ve vlastním svém míru obklopena poli, lukami a lesy. Ty čtyři její usedlosti ležely každá v jiném směru světových stran (v originále "in einer anderen Himmelsrichtung" - pozn. překl.) s odstupem vůči svým sousedům. Všechny usedlosti měly vedle dvora jeden docela velký "požární" rybníček (v originále "einen großen Feuerlöschteich" - pozn. překl.).
Počátkem dvacátých let minulého století prodal můj dědeček (jmenoval se Mathias Anderl" - pozn. překl.) chalupu se svým výměnkem (v originále "sein Ausgedingehaus" - pozn. překl.) i pozemky k ní náležející rodině Kapplově (Haxenbaun), v jejímž vlastnictví byly o rozloze 1 hektar, 83 arů a 47 metrů čtverečních až do roku 1945. Rodina Kapplova ¨byla první z místních, která se stala 4. května 1946 obětí násilného vysídlení. Po ní následovala 16. srpna téhož roku 1946 už zmíněná rodina Wagnerova, jejíž pozemkový majetek činil 41 hektarů, 66 arů a 82 metrů čtverečních. Dne 5. října 1946 pak byly společně vysídleny rodiny Wallnerova, Anderlova a bratři Neubauerovi (Pragerbaun).
Pozemkový majetek činil u Wallnerových 35 hektarů, 85 arů a 68 metrů čtverečních. U Anderlových 49 hektarů, 91 arů a 68 metrů čtverečních, u Neubauerových 19 hektarů a 8 arů.
Rodina Bieblova, jejíž pozemkový majetek obnášel 40 hekterů, 25 arů a 67 metrů čtverečních, zůstala doma. Ze stavení čp. 2 (Toni) a čp. 3 (Kernzl) stojí dnes (publikováno v roce 2007 - pozn. překl.) obytný trakt, v němž se dosud i bydlí. Také výměnky Bieblových a Wagnerových jsou obývány."Irgmandlhof" zanikl beze zbytku, zatímco "Altrichterhof" svědčí o své někdejší existenci už toliko zbytky zdí. Z usedlostí "Pragerbaun" a "Haxenbaun" rovněž v současnosti nic nezbývá.
Osada Horní Jílovice je obydlena a bude zřejmě existovat (jako součást vsi Přízeř, části města Rožmberk nad Vltavou, v "katastrálním území Horní Jílovice", severovýchodně od Přízeře, leží "přírodní rezervace Český Jílovec". Zůstala tak ušetřena osudu mnoha jiných míst, zejména pak nadále existuje v paměti svých někdejších obyvatel. Noví obyvatelé zbylých stavení hovoří samozřejmě česky.
Kdyby mohly mluvit ty zdi, pozůstalé zbytky zdí a jen zdánlivě němé kameny, hovořily by ovšem asi německy, poněvadž je tu po mnohém úsilí, po vynaložení mnoha pracovních úkonů celých pokolení zanechali někdejší jazykově němečtí obyvatelé Horních Jílovic.


Glaube und Heimat, 2007, č. 7, s. 18-19
Rosenberger Rundbrier. 2007, č. 33, s. 8-9

Moje školní léta v Rožmberku nad Vltavou

Po vyhnání se způsob života většiny někdejších obyvatel Rožmberka nad Vltavou a okolí (v originále "aus Rosenberg und dem Umland" - pozn. překl.) podstatně změnil. Mnozí z nich už nejsou mezi námi. Jejich děti a vnuci se už převážně narodili v novém domově a to, jak žili rodiče a prarodiče, znají často už jen z vyprávění. Vzpomínky na minulost (v originále "an 'damals'" - pozn. překl.) však stojí za uchování a zaznamenání. Líčení původního šumavského domova může oživit zkušenosti a zážitky, které nás provázejí i do budoucna. Pro mne jsou takovým nezaměnitelným pokladem z minula moje školní léta tam v Rožmberku nad Vltavou.
Častokrát jsem už jako hodně malý synek do Rožmberka zavítal při návštěvě kostela či vyřizování nákupů. Většinou se tak dělo pěšky, mnohokrát i s koňským povozem. Pro mne jako dítě z malé osady Horní Jílovice (v originále "aus dem kleinen Ort Böhmisch-Gillowitz", což je dnes podle jména jen "katastrální území Horní Jílovice" na sever od Přízeře - pozn. překl.) s dohromady čtyřmi selskými usedlostmi byl Rožmberk nad Vltavou se svým kostelem, školou, hradem, mostem přes řeku a mnoha domy vždycky velkým městem. Nikdy po našem vyhnání to město, vyjma hradu (je i úředně označován přívlastkem "státní" - pozn. překl.) ovšem, nedosáhlo té velikosti, ve kterém ho uchovává moje vzpomínka z dětství. Mé pobyty byly většinou krátké: návštěva kostela a hřbitova, nakupování nebo návštěva u babičky. Rád bych častokrát setrval déle, ale selská každodennost tomu nepřála. Pak tu ovšem byla ještě ta škola: "Wann darf ich in die Schule?" (tj. "Odkdy jsem do ní směl?", v šesti letech autorova věku může jít jen o válečný rok 1942 - pozn. překl.)
Vyprávění svých starších sourozenců o škole způsobilo, že jsem musel na to místo mít chuť (v originále "mir schmackhaft gemacht" - pozn. překl.) už pro tolikero mě tam očekávajících nových zážitků. Jak jen jsem se na ně těšil! Konečně jsem se dočkal své povinné školní docházky a daleké každodenní cesty do Rožmberka v září 1942. Pro první čas mě kus cesty vyprovázívala maminka. Čím intenzívnější byla ovšem během roku práce v hospodářství, tím méně času jí pro mne i tak zbývalo. Měl jsem dost velký strach, když jsem lesem (v originále "durch den Bergwald", řekli bychom odlehlým či šumavským lesem - pozn. překl.) musel jít v tom věku docela sám. Většinou jsem si něco hvízdal nebo notoval, abych přehlušil zvuky, vydávané nejspíš lesními ptáky při hledání potravy. Byl jsem rád, když jsem u "Schusterhauser" opustil les a dostalo se mi volného výhledu. V zimě bývala cesta zavátá sněhem a nebyla vlastně znát. Mnohdy jsem do školy přicházel mrznoucí v mokrém oblečení. Krásná byla cesta na jaře a v létě. Křižovala mi ji častokrát srnčí zvěř, zajíce i nějakou lišku jsem přes ni vídal přeběhnout. Ještě dnes mám v uších ptačí mnohohlas, koncertující mi zrána v ústrety. Dobře si vzpomínám i na pavučiny velikosti vozového kola, visící napříč přes cestu v ranním třpytu. Vycházející slunko na nich dalo zazářit kapkám rosy jako démantům. V pavoučích sítích se zoufale třepotali brouci a lapený hmyz. Zapomínal jsem na čas při veškeré té podívané. Hodinky jsem neměl žádné. Stávalo se, že jsem byl ještě někde u "Schorner Stoffeln", když jsem slyšel odbíjet 8 hodin na městské kostelní věži. Bylo nutno dát se do běhu! Přes "bílý most" (v originále "über die 'Weiße Brücke'" - pozn. překl.) nahoru na hradní vrch a "hradní branou" (v originále "durch das 'Schlosstor'" - pozn. překl.) přes vltavský most do školy. Dorazil jsem s 10 až 15 minutami zpoždění. Pan řídící Brabetz (Johann Brabetz má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mě za můj pozdní příchod nikdy napokáral. Kýchaje jsem se vtěsnal do školní lavice a byl jsem rád, když jsem do ní uložil i svůj školní raneček. Co bych také k mé omluvě měl dodat? Že jsem prožil tam venku jedinečnou hodinu biologie, která zformovala a upevnila mou lásku k přírodě, nebo že jsem jednoduše prolajdal čas?
Asi tak od půle roku 1944 byly naše školní hodiny čím dál kratší a třída čím dál plnější. Denně v ní přibývalo dětí z vybombardovaných rodin z Krefeldu a z Kolína nad Rýnem (v originále "und Köln" - pozn. překl.). Bylo v ní stále těsněji. Nejprve se ještě daly snést židle z okolních školních prostor a postavit je dozadu za lavice, ale po čase se třída s počtem žáků mezi 50 až 55 stala prostě pro všechny malou. Když vzrostl počet náletů na Linec (v originále "Linz" - pozn. překl.), byla škola zavírána už kolem desáté dopoledne. Žáci byli posíláni domů. Zpáteční cesta mě většinou vedla přes Přízeř (v originále "über Priesern" - pozn. překl.). Důvodem té skutečnosti bylo, že několik spolužáků ve třídě pocházelo odtud. V Horních Jílovicích školáci mého věku žádní nebyli, takže jsem s těmi z Přízeře chodil rád. Na "Perersen Buam" (tj. "kluky od Perersenů" - pozn. překl.), jak se říkalo chlapcům Schauerovým, a na "Domini Buam" (tj. "kluky od Dominiových" - pozn. překl.), jak se říkalo chlapcům Königovým, si ještě dobře vzpomínám. Byla to slibná kamarádství, která ovšem příkře přervalo zastavení provozu školy v roce 1945 a následné vyhnání. Od roku 1945 do léta roku následujícího jsem chodil do nově zřízené české školy (v originále "in die neu eingerichtete 'Tschechische Schule'" - pozn. překl.). Mí rodiče se snažili nepřerušit svému děcku školní docházku. Zakrátko jsem zvládal českou abecedu a číslovky až do 190.
Žákovský okruh byl ovšem zcela jiný. Až na jednoho spolužáka z mé dřívější třídy byly mi všechny ostatní děti cizí. Chodil s námi do školy i jeden chlapec z Lince, jehož matka se kvůli bombardování přestěhovala do Rožmberka. Rychle se uzavírala nová kamarádství a mladá česká učitelka nedávala znát nám německým dětem nijaký rozdíl vůči těm z příchozích českých rodin. Rožmberk, ta perla v údolí Vltavy, byla pro mě nadále cílem denních cest z rodné vsi. V mé vzpomínce je už navždy obraz toho města spojen se školní docházkou. Hrad a zámek nad řekou, kostel a náměstí, kam mířila i naše poslední cesta vojenským nákladním autem dál k vyhnaneckému transportu. Nějaký básník (byl to Jean Paul /1763-1825/ - pozn. překl.) jednou napsal: "Die Erinnerung ist das einzige Paradies, aus dem man nicht vertrieben werden kann." (tj. "Vzpomínka je jediným rájem, z něhož člověka nelze vyhnat." - pozn. překl.).


Rosenberger Rundbrier. 2017, č. 43, s. 5-6

Othmar Anderl ("po chalupě" řečený "Irgmandl") se narodil dne 23. května roku 1936 jako třetí dítě Aloise (*15. června 1890 v Horních Jílovicích čp. 6, †4. dubna 1962 v hornobavorské vsi Enthal-Bernhaupten, zemský okres Traunstein) a Aloisie (†8. ledna 1988 v hornobavorské obci Grabenstätt) Anderlových na jejich usedlosti v Horních Jílovicích čp. 6. Děd Mathias (*30. března 1859 v Horních Jílovicích, †20. listopadu 1931 tamtéž) měl se svou ženou Theresií (*20. listopadu 1860 v Jiříčkově /Irsiglern/, †18. října 1937 v Horních Jílovicích), dcerou Ignaze Anderla z Jiříčkova čp. 2, dohromady 12 dětí, z nichž 2 zemřely brzy po narození, syn Mathias pak padl v první světové válce. Othmarův otec Alois byl v letech 1938-1945 starostou své i synovy rodné obce. Othmar vyrůstal na rodné usedlosti a v roce 1942 začal navštěvovat v Rožmberku nad Vltavou německou obecnou školu, v letech 1945-1946 tamní nově zřízenou školu českou. Dne 5. října 1946 byla Anderlových rodina násilně vysídlena. Z Furth im Wald mířila cesta vyhnanců do Dachau a pak do Traunsteinu. Když rodina nalezla trvalejší místo pobytu ve zmíněné už vsi Enthal-Bernahaupten, pokračoval Othmar ve školní výuce na obecné škole v obci Vachendorf u Traunsteinu. Chtěl se poté stát strojním zámečníkem, ale poněvadž nikde poblíž se tomu vyučit nešlo, pomohl mu rodinný známý najít takovou možnost až v Duisburgu ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Po vyučení se dál vzdělával a působil posléze na různých úřadech práce jako poradce při volbě povolání. Dne 26. července roku 1966 se oženil, v hesenské obci Niederbiel (dnes část obce Solms) si pořídil se ženou Brunhildou vlastní bydlení, do něhož se jim 4. července 1967 narodil syn Kersten. Až do svého odchodu na penzi v roce 1998 byl Othmar Anderl úředníkem zprostředkovatelny práce. Poslední léta života strávil v hesenském městě Wetzlar, kde si koupil byt po prodeji domku v Niederbiel. O dovolených navštěvoval pravidelně své sourozence, usedlé většinou v Bavorsku, a cesta do rakouského Freistadtu k rodáckým setkáním i za spoluprací na rodácké ročence "Rosenberger Rundbrief" (vychází od roku 1971 téměř s několika málo přestávkami téměř pravidelně) bývala pro něho příležitostí zajet i do rodných míst. Rok před smrtí tam byl se ženou naposledy. Zemřel 14. února 2012 ve městě Wetzlar. Je jistě dojemné, jakou radost měl z toho, že po tolikerém zániku žijí v rodných místech i po 700 letech přece jen nějací čeští obyvatelé.

- - - - -
* Horní Jílovice, Rožmberk nad Vltavou / Rožmberk nad Vltavou / † † † Wetzlar (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tatínek Alois, tehdy jílovický starosta, na snímku rekrutů ročníku 1920 sedí druhý zprava
Nekrolog v krajanském časopisu..
... a jeho o něco delší verze v rožmberském krajanském oběžníku
Arch sčítání lidu z roku 1921 stavení čp. 6 v Horních Jílovicích (podle archivního popisu v "Českém Jílovci"

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist