logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN ANDERL

Majitelé domů ve Slavkově až do vyhnání

Údaje jsou uvedeny v následujícím pořadí: číslo popisné, usedlostní jméno ("po chalupě" se říkalo česky - pozn. překl.), letopočet udává rok změny majitele s následným jménem toho nového, poté figuruje rozloha usedlosti v hektarech a datum vyhnání.
1, Domandl: 1850 Lorenz Miksch, 1895 Franz Miksch, 1925 Franz a Aloisia Pecho, 17,30 ha, 4. září 1946.
2, Goschber: 1850 Mathias Kitzberger, 1895 Johann Kitzberger, 1915 Franz Kitzberger, 1927 Franz a Marie Hirschovi, 17,78 ha.
3, fara, údaje od faráře Franze Mardetschlägera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): od roku 1313 hradní kaplani, 1787 P. Klaudius Kraus z kapucínského kláštera v Českých Budějovicích (v originále "Budweis" - pozn. překl.), 1800 Kaspar Hofbauer, rodem z Hořic na Šumavě (v originále "in Höritz geboren" - pozn. překl.), 1808 Oswald Höbler, narozený v jednom mlýně u Horní Plané (v originále "bei Oberplan" - pozn. překl.), 1832 Leonhard Gabriel z Vimperka (v originále "aus Winterberg" - pozn. překl.), 1844 Franz Mardetschläger, narozený v Českých Budějovicích (za jeho působení byl Slavkov /v originále "Lagau", prý z původního českého místního jména Louka, viz Profous, Místní jména: prvá zmínka "1305 Busco de Laukka" - pozn. překl./ povýšen na skutečnou faru), Franz Jany, narozený v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.), 1902 Franz Bendik, 1911 Josef Kurka, administrátor, 1911 Franz Kuttan, 1915 Josef Jirsa, 1925 Franz Aigner a Sigmund Auer ze Světlíku (v oeiginále "aus Kirchschlag, ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), 1927 Alois Neubauer, 1929 znovu Franz Aigner a Sigmund Auer, 1936 Franz Aigner, který zůstal ve Slavkově až do 20. června roku 1947, 1947 P. Windrich a Straka přišli v sobotu odpoledne z Kájova (v originále "von Gojau" - pozn. překl.); v následné době byl kostel vyrabován.
4, Wirt: 1850 Mathias Fink, 1885 Johann Fink, 1891 Kaspar a Anna Stefflovi, 1902 Josef a Anna Märtlovi (ona roz. Stefflová), 1911 Anna Märtlová, 1912 Johann a Anna Haasovi (ona roz. Stefflová), 1920 Johann a Pauline Haasovi (ona roz. Anderlová), 1937 Pauline Haasová, 1940 Johann a Franziska Anderlovi (Johann Anderl je pisatelem německého originálu tohoto textu - pozn. překl.), 14,35 ha, 4. září 1946 odvlečení na okres Pelhřimov (v originále "in den Kreis Pelhřimov - pozn. překl.) do května 1950 (následně vysídlení do Spolkové republiky Německo - pozn. překl.).
5, výměnek (domu čp. 1): 1905 Lorenz Miksch, 1925 Aloisia a Franz Pecho.
6, Pihale: 1895 Josef Mochti, 1902 Jakob a Franziska Berausovi, 1931 Ignaz a Theresia Pihale, kolář, 4,92 ha, 12. září 1946.
7, Hirter: 1914 Lukas Pribyl, 1918 Martin Kroiher, 1925 Franz Koller.
8, Peter: 1850 Franz a Anna Michlovi, 1895 Johann Michl, 1927 Franz a Anna Michlovi, 7,09 ha, 2. listopadu 1946.
9, Rial: 1850 Franz Klissenbauer, 1895 Mathias Klissenbauer, 1929 Franz a Maria Klissenbauerovi, 6,40 ha, 2. listopadu 1946.
10, Franzlbauer, údaje z pozemkové knihy Leonharda Thüra (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): 1669 Lorenz Mertl, 1741 Lorenz Ulrich, 1747 Philipp Jeschko, 1811 Martin Grandl, 1820 Simon Jeschko, 1820 Wenzl Mathä, 1850 Wenzl Mathä, 1877 Franz Mathä, 1899 Johann Anderl, 1911 Franz a Marie Anderlovi, 14,23 ha, 4. září 1946.
11, Flöl, údaje od Josefa Lukschiho: Florian a Ursula Lukschiovi, 1720 Mathias a Agnes Lukschiovi, 1760 Andreas a Theresia Lukschiovi, 1810 Adalbert a Eva Lukschiovi, 1850 Martin a Elisabeth Lukschiovi, 1895 Johann a Katharina Lukschiovi, 1922 Josef a Pauline Lukschiovi, 16,07 ha, 4. září 1946.
12, Kandl: 1850 Wenzl Fischbök, 1895 Mathias Sponner, 1923 Josef Sponner, 1924 Ferdinand a Theresia Irsiglerovi, 12,79 ha.
13, Odum: 1850 Johann Mathä, 1895 Josef Mathä, 1913 Katharina Mathäová, 1921 Johann a Franziska Mathäovi, 15,90 ha, 2. listopadu 1946, odvlečeni dodatečně do roku 1950.
14, Mozl: 1850 Franz Klissenbauer, 1895 Matthias Klissenbauer, 1917 Johann a Theresia Klissenbauerovi, 16,75 ha.
15, Guschl: 1850 Josef Mochti, 1895 Franz Mochti, 1909 Mathias a Hedwig Stürzlovi, 1915 Hedwig Stürzl, 1923 Johann a Hedwig Heidingerovi, 1940 Johann a Aloisia Stürzlovi, 17,10 ha, 1. srpna 1946.
16, Binter. 1850 Josef Lorenz, 1895 Anton Reidinger, 1905 Franz Reidinger, 1911 Johann a Marie Reidingerovi, 1937 Johann a Stefanie Reidingerovi, 4,66 ha.
17, Schneider: 1850 Leonhard Mathä, 1898 Franz Mathä, 1927 Franz a Katharina Mochtiovi, 3,45 ha.
18, Wöß: 1895 Anton Reitinger, 1904 Franz Reitinger, 1911 Johann Reitinger, 1915 Johann Wöß, podruh (v originále "Hofer" - pozn. překl.), Wenzl Robitschko, Adolf a Marie Bergerovi, 2,09 ha, 24. června 1946. Do roku 1900 byli všichni usídlenci ve dvoře (v originále "Hofansiedler" - pozn. překl.) jako komunita (v originále "als Hofgemeinschaft" - pozn. překl.) společně zdaněno.
19, Dodl: 1904 Johann Bürger, 1908 Andreas Lackenbauer, 1924 Josef a Marie Hirschovi. 1942 Josef a Marie Mörixbauerovi, 2,87 ha, 4. července 1946.
20, Plotner: 1874 Johann a Marie Anderlovi, 1899 Mathias Anderl, 1910 Mathias Anderl, 1910 Johann Hirsch, 1932 Franz a Katharina Hirschovi, 7,66 ha, 4. září 1946.
21, Greger: 1904 Josef Bayerl, 1917 Johanna Bayerlová, 1930 Wenzl a Johanna Bayerlovi, 3,46 ha, 4. září 1946.
22, Migl: 1895 Adalbert Irro, 1916 Marie Irro, 1922 Franz Irro, 1922 Johann Steffl, 1922 Wenzl a Marie Robitschko, 1933 Johann a Katharina Robitschko, 2,02 ha, 4. září 1946.
23, Doml: 1904 Franz Klissenbauer, 1912 Marie Klissenbauerová, 1913 Mathias a Marie Erhartovi, 1915 Marie Erhartová, 1935 Franz a Marie Klissenbauerovi, 3,61 ha.
24, Hannes: 1899 Josef Irro, 1904 Franz Tuscher, 1906 Johann a Marie Kropshoferovi, 1938 Johann a Johanna Kropshoferovi, 2,13 ha, 28. července 1946.
25, Hofgoschber: 1901 Kaspar Strnad, 1922 Johann a Hedwig Strnadovi, 1926 Adalbert a Theresia Lenzovi, 1938 Franz a Theresia Lenzovi, 1,40 ha, 31. července 1946.
26, Hofkandl: 1900 Wenzl Benda, 1928 Wenzl a Stefanie Bendovi, 1933 Franz a Stefanie Kropshoferovi, 3,75 ha, 31. července 1946.
27, Lenz: 1913 Adalbert a Theresia Lenzovi, 1926 Josef a Rosalia Kitzbergerovi.
28, Bäcker: 1898 Peter Bürger, 1924 Franz a Johanna Hirschovi, 1930 Wenzl a Anna Mochtiovi, 6,40 ha, 24. června 1946.
29, Lipp: 1898 Josef Kitzberger, 1911 Josef a Rosalia Kitzbergerovi, 4,62 ha, 31. července 1946.
30, Höritzer: 1904 Josef Mathä, 1911 Peter Bürger, 1924 Franz a Johanna Hirschovi, 1930 Wenzl a Johanna Mochtiovi, 24. června 1946.
31, Bernhard: 1898 Mathias Irro, 1908 Katharina Irro, 1919 Josef a Marie Irro, 1943 Josef a Marie Sponnerovi, 5,00 ha, 24. června 1946.
32, Kronetschmied: 1898 Franz a Maria Heidingerovi, 1930 Franz a Anna Heidingerovi, 5,86 ha.
33, škola: 1787 Simon Thür, školní třídou a obytným prostorem byla komůrka v bráně tvrze. 1835 Johann Thür, školní třída byla na faře. 1869 Leonhard Thür (ten je, jak už zmíněno výše, i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do roku 1892, tři učitele udává jeho vnuk Gerhard Tschapka, 1893 Johann Ladek (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, kde je ovšem uveden nástup do Slavkova v roce 1888 a 1893 už do Hodňova! - pozn. překl.), v nově postavené školní budově fungovala jednotřídka. 1897 Franz Tomaschek (je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), od roku 1904 se stala škola dvojtřídkou. 1915 Johann Weilguny, 1917 Franz Gallistl (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), 1924 Johann Cipin (ten je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, nástup do Slavkova je v tamní školní kronice zaznamenán až k roku 1925 - pozn. překl.), 1926 Johann Salzer, 1928 Martha Nehyba, 1930 Franz a Martha Prenisslovi (Franz Prenissl je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) koli, třetí třída umístěna opět na faře. 1938 Franz Biehler (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), čtvrtá třída umístěna v obytné místnosti Franze Pecho. 1939 Ernst Smolka, pro jeho povolání na frontu znovu jen tři třídy, 1942 Ernst Smolka (za jeho nepřítomnosti vedla školu jeho žena Erna Smolková - pozn. překl.)
34, Kroiher: 1924 Martin a Katharina Kroiherovi, 1934 Alois a Marie Kroiherovi, 0,65 ha, 24. června 1946.
35, Leichtnbauer: 1926 Johann a Hedwig Strnadovi, 4,20 ha.
36, Benda: 1928 Josef a Emma Benda, 0,66 ha, 26. října 1946.
37, Dolzer: Alexander a Katharina Dolzerovi.
38, Migl: 1929 Anton a Johanna Saumerovi.
39, Matscheko: 1930 Johann a Aloisia Matscheko, 0,17 ha.
40, Bruner: 1933 Josef a Marie Brunerovi, 24. června 1946.
41, Benda: 1938 Johann a Klara Benda.
Prameny: listina o zrušení roboty z města Český Krumlov, stará berní kniha a soukromé údaje. - U mnoha majitelů mi nejsou známa jména jejich manželek, stejně tak i den vyhnání.


Hoam!, 2000, č. 10, s. 18-21

Posledním německým starostou obce Slavkov

Podle mých zkoumání a vývodů mého zesnulého otce Franze Anderla bych rád sdělil zpětně do roku 1890 jména slavkovských starostů spolu s ohlédnutím na události v našem starém domově.
Obec Slavkov sestávala z osad Slavkov a Mezipotočí (v originále "Nespoding" - pozn. překl.). Každá z osad měla šest radních. Volby se konaly každé čtyři roky. V letech 1890-1894 byl starostou Anton Reitinger (Binter), rolník ve Slavkově čp. 16 (v předchozím výčtu majitelů je příjmení psáno "Reidinger"! - pozn. překl.). Během jeho působení ve funkci byla zbudována dvojtřídní škola s bytem řídícího učitele v prvním patře. Chtěl bych se tu ještě vrátit k počátkům školního vzdělání ve Slavkově. Poté, co od roku 1313 konali kaplani na zdejší tvrzi (v originále "Burgkapläne" - pozn. překl.) a později farář ze Světlíku duchovní obřady podobné bohoslužbám a také pronášeli slavnostní kázání na svátek sv. Bartoloměje (v originále "am St. Bartholomäi-Feste" - pozn. překl.), dal císař Josef II. roku 1787 zřídit ve Slavkově farní lokálii a obecnou školu. Dne 15. dubna 1787 sem do Slavkova přichází ze zrušeného kapucínského kláštera v Českých Budějovicích P. Claudianus Kraus jako první zdejší duchovní pastýř.
Ještě téhož dne dorazil ze Světlíku do Slavkova i první učitel na zdejší škole Simon Thyr (jinde se obvykle uvádí příjmení v podobě "Thür" - pozn. překl.). Městem Český Krumlov jako vlastníkem statku Slavkov mu byla vykázána komůrka v bráně tvrze jako obytná i vyučovací místnost. Tento prostor sloužil dříve jako obydlí kaplanů na zdejší tvrzi. Thyr se narodil ve Světlíku dne 18. října 1757 a zemřel ve Slavkově 15. listopadu 1835. Po něm následoval Johann Nepomuk Thür, narozený 3. listopadu 1802 ve Slavkově a zesnulý tamtéž dne 9. března 1869. Jeho nástupce Leonhard Thür (ten je, jak už zmíněno, i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) přišel na svět 24. ledna 1836 ve Slavkově, kde učil až do roku 1924, kdy přesídlil do Českého Krumlova a zemřel tam dne 12. září 1924. Tak působil učitelský rod Thürů ve Slavkově úspěšně po téměř 140 let (v originále mylně "105 Jahre"! - pozn. překl.). Ona osobní data jeho příslušníků mi poskytl Gerhard Tschapka (ten má, jak už zmíněno, rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jehož manželka Gertrude je rozená Thürová (tady jde o omyl, Gertrude /Trude/ Tschapka, roz. Thürová /1906-1989/ byla manželkou Gerhardova otce, jímž byl Leo Tschapka /1906-1969/, jejich syn Gerhard /*1938 v Českém Krumlově/ je na matčině parte podepsán s manželkou Erikou - pozn. překl.).
Po nějakém čase byla na faře zřízena velká vyučovací místnost, kde se učilo do roku 1892. V roce 1893 byla dostavěna nová školní budova. Prvním učitelem se v ní stal Johann Ladek. Škola byla zpočátku jednotřídní a teprve od roku 1906 se stala dvojtřídkou. V letech 1895-1915 ji vedl Franz Tomaschek, který ve Slavkově zemřel 25. prosince 1915.
Do roku 1898 byl starostou obce Adalbert Irro (Migl), chalupník ve Slavkově čp. 22, do roku 1902 Johann Michl (Peter), malozemědělec (v originále "Kleinlandwirt" - pozn. překl.) ve Slavkově čp. 8, do roku 1906 Josef Mathä (Odum), rolník ve Slavkově čp. 13. V letech 1895-1915 byl řídící učitel Franz Tomaschek obecním tajemníkem.
Dne 30. září 1903 bylo založeno zemědělské a lesnické kasino s připojeným sdružením pro nouzové porážky (v originále "das land- und forstwirtschaftliche Kasino mit angeschlossenen Notschlachtverein" - pozn. překl.). K zakladatelům náleželi Josef Märtl, rolník a hostinský (v originále "Land- und Gastwirt" - pozn. překl.) ve Slavkově čp. 4 a Franz Heidinger, mistr kovářský ve Slavkově čp. 32. Märtl byl také prvním předsedou (v originále "der erste Obmann" - pozn. překl.). Po něm následovali v letech 1911-1930 Franz Heidinger a do roku 1945 Johann Klissenbauer (Mozl), rolník ve Slavkově čp. 14. V letech 1920-1931 byli Josef Beraus (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), v letech 1931-1935 řídící učitel Franz Prenissl a do roku 1945 já jednateli. V letech 1904-1905 zbudovali Josef a Anna Märtlovi na horním okraji obce (v originále "am oberen Ortsrand" - pozn. překl.) novou stodolu. Roku 1905 bylo požádáno o výběr pivního krejcaru (v originále "um die Erhebung eines Bierkreuzers" - pozn. překl.). Příjem byl zamýšlen pro vznikající hasiče. Dobrovolný hasičský sbor byl tu ve Slavkově založen v následujícím roce 1906. Prvním náčelníkem (v originále "zum ersten Obmann" - pozn. překl.) byl zvolen Johann Michl. Byla zbudována i hasičská zbrojnice a zakoupena ruční stříkačka a výstroj i výzbroj.
Do roku 1910 byl starostou Josef Märtl (Wirt), Slavkov čp. 4.
Dne 6. února 1906 byl založen raiffeisenský zápůjční pokladní spolek. Po Franzi Heidingerovi mu předsedal Josef Beraus a v letech 1929-1945 Franz Anderl. Po Franzi Schafferovi byl v letech pokladníkem Josef Beraus. Pokladní hodiny se držely v neděli po kostele u "Wirta" (rozuměj čp. 4 - pozn. překl.). Roku 1909 byla hostinskému Josefu Märtlovi povolena stavba kuželny a dřevěné vozové kolny. Nato odkoupil od obce část návsi jako stavební plochu. V roce 1910 přistavěl taneční sál. Zemřel 2. června 1911.
Do roku 1912 byl starostou Franz Mochti, rolník ve Slavkově čp. 15. Jeho tajemníkem byl Franz Jegan z Pasovar (v originále "aus Passern" - pozn. překl.).
V roce 1910 zřídilo kasino u hasičské zbrojnice novou mostní váhu. Téhož roku byl založen dobrovolný hasičský sbor v Mezipotočí, byla tam zbudována hasičská zbrojnice, zakoupena stříkačka, výzbroj a výstroj. Rok nato byla kanalizována tamní náves a odbahněn rybník. V roce 1912 dostaly požární žebříky a háky novostavbu při rybníce.
V letech 1913-1919 byl starostou Johann Klissenbauer (Mozl), rolník ve Slavkově čp. 14. Jako tajemník obce tehdy působil řídící učitel Franz Gallistl. Jako odškodnění se mu dostávalo ročně 500,- korun (nečiní se tu rozdíl mezi rakouskou a "československou" korunou! - pozn. překl.).
Roku 1920 bylo povoleno pořízení obecní knihovny. Po Johannu Michlovi byl v témže roce zvolen náčelníkem hasičského sboru (v originále "zum Feuerwehrhauptmann" - pozn. překl.) Johann Mathä a zůstal jím až do roku 1945. V roce 1920 získali chalupníci (v originále "die Häusler" - pozn. překl.) proti odškodnění 6,- korun právo pastvy (v originále "das Weiderecht" - pozn. překl.). Byl rovněž založen výbor pro obhospodařování obecního lesa (v originále "ein Ausschuss über die Bewirtschaftung des Gemeindewaldes" - pozn. překl.). Roku 1922 vstoupila obec do sdružení Böhmerwaldmuseumsverein. Zakladatelský příspěvek (v originále "ein Stifterbeitrag" - pozn. překl.) byl uhrazen ve výši 500,- korun.
V letech 1923-1927 byl starostou Josef Klissenbauer (Deml), rolník v Mezipotočí čp. 17 (otec Marie Lorenzové /ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./). Obecním tajemníkem byl Totengräber z Kájova (v originále "der Totengräber aus Gojau" - pozn. překl.). Za této volby se šest radních z Mezipotočí projevilo v nejlepší shodě. Klissenbauer dostal šest hlasů, Johann Mathä ze Slavkova pět hlasů. Tak se přestěhoval obecní úřad do Mezipotočí a radní ze Slavkova se museli na zasedání dostavovat ze Slavkova. V roce 1925 byl Franz Anderl zvolen předsedou místní školní rady (v originále als Ortsschulratsvorsitzender" - pozn. překl.). Zůstal jím až do roku 1939. Na podnět rodiny Thürovy v Českém Krumlově byla v roce 1925 umístěna na budovu školy ve Slavkově pamětní deska. Řídícím učitelem byl Johann Cipin (ten je, jak už zmíněno, i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Slavnostní projev k odhalení pamětní desky pronesl starosta města Český Krumlov Dr. Karl Tannich (i on má samostatné zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Pamětní deska měla upomínat na zasloužilého učitele a vlastivědného badatele Leonharda Thüra (1836-1924), který vzešel z učitelského rodu působícího na Šumavě od roku 1696. Bohužel byla tato deska s pozlaceným rámem v roce 1945 Čechy stržena a zničena.
Od roku 1927 byl starostou Johann Mathä (Odum), rolník ve Slavkově čp. 13, a zůstal jím až do roku 1938. Tajemníkem obce byl v té době Johann Stadler, mistr kovářský v Cipíně (v originále "in Zippendorf" - pozn. překl.).
Po odchodu faráře Josefa Jirsy dne 31. března 1925 konali do roku 1927 bohoslužby ve Slavkově kanovníci ze Světlíku. V srpnu 1927 přichází do Slavkova farář Alois Neubauer. Vzpomínáme ještě na jeho krásné mariánské májové pobožnosti. Bohužel onemocněl a musel zase odejít. Duchovní péči ve Slavkově si vzali na starost opět kanovníci ze Světlíku.
Dne 7. července roku 1930 se konalo ve Slavkově biřmování. 7. června 1931 došlo pak k vysvěcení nové motorové stříkačky. V roce 1932 bylo povoleno ve zdejší škole zřízení třetí třídy. Vyučovalo se znovu na faře. Téhož roku 1932 byl ve stavení čp. 30 (Höritzer) otevřen konzum a byla rovněž odprodána zbylá část obecní pastviny za 14 tisíc korun Johannu Strnadovi. Už předtím byla jedna její část postoupena ke stavebním účelům.
Správci slavkovské farnosti děkanu Franzi Seravikusi (Seraphicus, tj. Serafinský, se v němčině opravdu psalo "Seravikus"! - pozn. překl.) Josefu Aignerovi bylo v prosinci roku 1932 propůjčeno čestné občanství a obecním zastupitelstvem mu byl na Velikonoční pondělí 1933 vručen diplom, který to stvrzoval. Dne 22. července 1934 byl za účasti mnoha spolků i ze sousedních obcí děkanem Franzem Aignerem vysvěcen ve stínu staré lípy zdejší památník padlých.
Dne 16. prosince 1934 byla ve Slavkově na stavení "u Wirta" založena místní skupina Svazu německé venkovské mládeže (v originále "Bund der deutschen Landjugend" - pozn. překl.). Prvním jejím vedoucím byl zvolen mladý rolník Otto Stürzl, Slavkov čp. 15.
Od začátku listopadu 1931 do půlky května 1933 jsem navštěvoval odbornou zemědělskou školu s výukou sýrařství v Horní Plané. Od počátku listopadu 1933 až do 15. září 1935 jsem byl nucen narukovat k československé armádě do Užhorodu (v originále "zum tschechischen Militär nach Užhorod"! - pozn. překl.). Byl jsem vycvičen u pěchotního útvaru č. 36 v ovládání kulometu, načež mne odveleli jako podkoního ke zdejšímu brigádnímu generálovi (byl jím tehdy v Užhorodu Václav Šidlík /1884-1952/, který jako ruský legionář přijal pravoslaví a byl i umělecky činný, roku 1945 byl dán do výslužby a komunisty persekvován - pozn. překl.).
Na svátek sv. Linharta dne 6. listopadu 1935 jsem převzal vedení už zmíněného Land- und forstwirtschaftlicher Verein mit angeschlossenen Notschlachtverein. Z okolí bylo k tomuto sdružení připojeno deset osad. Dne 12. května 1936 byla v Mezipotočí vysvěcena nová motorová stříkačka. Dobrovolný hasičský sbor ve Slavkově oslavil 30. září 1936 30. výročí svého založení.
V červenci roku 1936 převzal děkan Franz Aigner s definitivní platností slavkovskou farnost (opustil ji až v roce 1947 odchodem do rakouského kláštera Schlägl - pozn. překl.). Dne 8. září 1936 jsem od Otto Stürzla, který musel narukovat, převzal vedení venkovské mládeže. Dne 2. ledna 1938 jsem je předal Willi Reifovi z Hafnern (ves zanikla pod českým místním jménem Klení /také Klaní/ - pozn. překl.). V létě 1937 byl (rozuměj na střechu kostela sv. Bartoloměje - pozn. překl.) vsazen nový věžní nástavec (v originále "der Wandlungsturm neu erbaut", dalo by se zřejmě uvažovat o pojmu "věž proměny" s odkazem na proměnu /Wandlung/ eucharistie /transsubstanciace čili Proměnění Páně/ v kněžišti přímo pod věží, vížka bývá označována i jako "sanktusník" či "sanktusová věž" se zvonem obsluhovaným při pozdvihování a zpěvu Sanctus /odtud název/, blíže viz webová adresa https://cs.wikipedia.org/wiki/Sanktusník, podle ruské webové adresy /v Polsku a v Rusku se vížka označuje jako "signaturka" a na celém dnešním ruském území ji lze najít jen v Královci (německy Königsberg), tj. v teritoriální enklávě Kaliningrad - pozn. překl.) Na jaře 1938 byl za stavením řečeným "Hirterhaus" (tj čp. 7 - pozn. překl.) v zahradě Pauliny Haasové zbudován vodní bazén a dosaženo přebytku vody ve studni zvané "Hirterbrunnen". Pro nedostatek vody k hašení byla stavba, kterou vedl starosta a náčelník hasičského sboru Johann Mathä, nezbytná.
Kolem mé volby starostou v půli měsíce května 1938 se objevily překážky. Zvolení starostové se museli hlásit u okresního úřadu a být od něho stvrzeni. Koncem července se mi stvrzení dostalo. Od 1. srpna do 4. září 1938 jsem však byl nucen narukovat do Jaroměři (v originále "nach Jaromeř" - pozn. překl.) na vojenské cvičení. Když jsem se odtud vrátil domů, převzal jsem úřad. Situace se stala kritickou, bylo vyhlášeno stanné právo. Během dvou dnů došly povolávací rozkazy. Dne 12. září 1938 jsem obdržel během šesti hodin znovu povolávací rozkaz. Místní vedoucí (zřejmě vedoucí místní organizace Henleinovy Sudetoněmecké strany - pozn. překl.) mi radil odejít přes hranici k freikorpsu, maminka mně doporučovala narukovat. Sbalil jsem si kufřík, nešel jsem ale na železniční stanici do Mezipotočí, nýbrž do Kaliště (v originále "nach Gollitsch" - pozn. překl.). Tam jsem potkal tři mladíky, kteří mířili za hranice. Přemlouvali mě, abych šel s nimi. Vzal jsem papíry k sobě a abych byl pohyblivější, schoval jsem vojenský kufřík u jednoho sedláka v Kališti do sena.
Šel jsem ale dál do Větřní (v originále "nach Wettern" - pozn. překl.) za tamním obecním tajemníkem Johannem Stadlerem. Ten byl o situaci dobře informován. Ve Větřní ji opanovali Češi a komunisté. Stadler byl toho názoru, že by nebylo dobré, abych jako starosta uprchl, a poradil mi odebrat se do Českého Krumlova za okresním hejtmanem Knothem (Leo Knothe byl synem Franze Knotheho /1847-1909/, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a informovat ho o svém případě. Knothe mne vyslechl a sdělil mi, že odešle na můj útvar písemnou žádost, ale do jejího vyřízení musím narukovat. Šel jsem tedy na českokrumlovské nádraží ulicemi, které byly úplně prázdné, celé město jako po vymření, a jen s odporem jsem nastoupil do vlaku. Přes Prahu a Hradec Králové¨(v originále "über Prag und Königgrätz" - pozn. překl.) jsem dojel do Jaroměře. Tam jsme byli uniformováni. Naše rota (v originále "unsere Kompanie" - pozn. překl.) byla umístěna na jazykovou hranici do jedné české vsi nedaleko Náchoda (v originále "unweit von Nachod" - pozn. překl.). Poněvadž se nám Němcům nedůvěřovalo, dali nás všechny ke koním. Čeští záložáci říkali docela otevřeně, že první kulky z jejich zbraní by patřily nám, kteří jsme vším vinni. Po 14 dnech cvičení si mě k sobě zavolal poručík a řekl mi, že na rotu došla žádost, ale i bez Henleina jde o republiku a i bez nás se půjde domů. Takového vyrozumění se mi dostalo.
Byly to těžké týdny. Koně stáli na mlatě, my spali vedle nich na slámě, Ještě koncem září jsme museli brát koně od sedláků. Dne 1. října však se proslechlo, že Sudety jsou obsazovány německým vojskem a odtrženy k říši. My Němci jsme šli do kanceláře a žádali o propuštění, což se také postupně i dělo. Poněvadž Český Krumlov byl předáván až naposled, byl jsem propuštěn teprve 10. října ráno. Večer jsem dorazil do Krumlova (po záboru dostal německé místní jméno "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Tady museli všichni Němci, kteří narukovali, k výslechu na gestapo (v originále "zur Geheimen Staatspolizei" - pozn. překl.). Kolem půlnoci jsem se ocitl zase doma ve Slavkově.
Během celé té doby byl určen starostou první přísedící (v originále "der erste Abgeordnete" - pozn. překl.) Johann Klissenbauer, já byl stranou sesazen. Klissenbauer mě ale přijal jako svého tajemníka. Počátkem ledna jsem byl okresním rolnictvem (v originále "von der Kreisbauernschaft" - pozn. překl.) jmenován místním rolnickým vedoucím (v originále "zum Ortsbauernführer" - pozn. překl.). Při volbách starosty (v originále "bei den Bürgermeistewahlen" - pozn. překl.) na jaře 1939 jsem byl do starostenské funkce navržen znovu a 9. května 1939 jsem se úřadu ujal.
Od počátku školního roku 1938 se vyučovalo ve čtyřech třídách. Čtvrtá třída byla umístěna v obytné místnosti slavkovského stavení čp. 1, jehož majitelem byl Franz Pecho. Už rok nato musela ovšem být tato třída pro nedostatek učitelů opět zrušena. Při sčítání lidu ke dni 9. května 1939 bylo zjištěno na 41 domovních číslech ve Slavkově 207 osob, v Mezipotočí na rovněž 41 domovních číslech 206 osob, dohromady tedy 413 osob. Za těžkého nečasu dne 31. července 1939 byla zničena veškerá úroda obilí, brambor a zelí, postižena byla i druhá senoseč, tj. otava (v originále "das Grummet" - pozn. překl.) a také ovoce.. I v lesích vznikly veliké škody. Plechová střecha balkonu školní budovy byla zvednuta a přes školní střechu odhozena na korunu blízké lípy, z níž spadla k zemi, rozdrcena jednou z větví. Odhadnutá škoda činila pro Slavkov a Mezipotočí 14.956,- říšských marek. Jako malou výpomoc za utrpěné ztráty dostali zemědělci 937,- říšských marek.
V půli prosince 1938 vstoupil na sudetoněmeckých územích v platnost tzv. Stillhaltegesetz, tj. stabilizační zákon, načež byla zastavena činnost zemědělského kasina i venkovské mládeže. Koncem srpna 1939 byl učitel Biehler přeložen do vsi Paulus (dnes Miletínky - pozn. překl.) a za něho nastoupila učitelská rodina Smolkova z Dolní Vltavice (v originále "aus Untermoldau"- pozn. překl.). Ve vzduchu ležela tísnivá atmosféta. Za dveřmi stála válka s Polskem. V sobotz 27. srpna 1939 muselo narukovat prvních šest mužů. Na bartolomějskou neděli 27. srpna hrála v hostinském sále muzika k tanci, zatímco skupinky po dvou mužích roznášely po staveních potravinové lístky. Dne 1. září 1939 byla vyhlášena válka Polsku. V září byly zavedeny odběrní poukazy na textilie a spotřební zboží, 1. prosince následovaly mlecí výkazy (v originále "die Mahlausweise" - pozn. překl.). Dne 5. prosince 1939 bylo v Krumlově v hostinci "Zur Glocke" založeno mlékařské družstvo (v originále "die Molkereigenossenschaft" - pozn. překl.). Okresním rolnickým vedoucím Matschem jsem byl ustanoven jeho předsedou. Byly podniknuty kroky k zahájení výstavby mlékárny. Dne 1. února 1940 jsem od tety Pauline Haasové, roz. Anderlové, převzal hospodářství a hostinec ve Slavkově čp. 4.
Na jedné zemědělské výstavě jsem si všiml otočných pluhů (v originále "Unterdrehpflüge", jiným označením pro pluh s nastavitelnými a vyměnitelnými disky je v němčině výraz "Wendepflug" - pozn. překl.) a objednal jsem je u jedné firmy v Oberhofu. Dobře se u nás osvědčily a mnoho rolníků i chalupníků ve Slavkově i jiných vsích si je zakoupilo. Dosavadní konvenční záhonové pluhy (v originále "bisher übliche Beetpflügen" - pozn. překl.) byly jimi vytlačeny a pravidelnou orbou výnos znatelně vzrostl.
Dne 1. července 1940 byla zavedena prohlídka masa, kterou byl pověřen malozemědělec Franz Michl ze Slavkova čp. 8. Poněvadž jsem byl zavalen prací, předal jsem právě jemu 1. listopadu 1940 funkci místního selského vedoucího.
V roce 1893 dostala tehdy nová škola popisné číslo 33. V letech 1924-1939 bylo v obci postaveno osm obytných stavení. Mnohá stavení byla zvýšena o patro a hospodářské budovy byly renovovány a zvětšeny. Na jaře 1941 dostali sedláci polské pracovní síly. Počátkem května se pustili majitelé Franz Klissenbauer, Slavkov čp. 23, a Johann Kropshofer, Slavkov čp- 24, do novostavby svých dosud přízemních a došky krytých usedlostí, které se už nacházely ve špatném stavu.
Při zkrašlovací akci v roce 1941 byla vylepšena náves a zčásti došlo i k její kanalizaci. Na přání místního stranického vedoucího a přísedících radních (v originále "auf Wunsch von Ortsleiter und Beigeordneten" - pozn. překl.) jsem dal odstranit kuželnu. Na luka zvaná "Hofwiesen" byla založena nová příjezdová cesta. Majitelé, většinou chalupníci, museli i nadále zelené krmení odtud odvážet na káře nebo přepravovat v nůších na zádech. K výlohám 1200,- říšských marek dostávala obec příspěvek 800,- říšských marek.
Dne 1. července 1941 jsem se oženil s Franziskou, roz. Kindermannovou ze Světlíku. V letech 1940-1941 mi pomáhal jako tajemník řídící učitel Ernst Smolka. V srpnu 1941 byla dvěma pány z Lince (v originále "aus Linz" - pozn. překl.) vyměřena plánovaná hospodářská cesta (v originále "geplante Güterweg" - pozn. překl.) z Mezipotočí do Slavkova. Dne 26. listopadu 1941 jsme museli v tichém smutku odeslat dva velké kostelní zvony.
S komisí za přítomnosti landráta Piepera, vrchního inspektora Vespera, školního rady Webingera, architekta a okresního stavitele (v originále "Kreisbaumeister" - pozn. překl.) Foschuma a starosty Knappa z Krumlova (Adolf Webinger, Hans Foschum i Guido Knapp mají všichni tři i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se 1. června 1941 konala obchůzka k vytyčení místa pro novostavbu školy a školního hřiště. Farní pole (v originále "Pfarracker" - pozn. překl.) zvolit komise zamítla. Vyslovila se zato pro místo při kopci zvaném Kalkbühel. Vlastníky polí byli Franz Pecho, Slavkov čp. 1 a Johann Klissenbauer, Slavkov čp. 14. Oba hospodařili na dědičném statku a nehodlali vydat místo bez odškodnění.
Navrhl jsem odkoupit od města Krumlov farní polnost jako směnný pozemek (v originále "als Tauschland" - pozn. překl.). Polnost měla výměru 1 hektar, 67 arů a 90 metrů čtverečních. Po několika jednáních s městem mohlo ke koupi v lednu 1942 opravdu dojít. Na mou žádost prodalo mi město i s mým domem hraničící zahradu ve výměře 50 arů a 87 metrů čtverečních. Také dva osídlenci dvora si mohli za svými staveními zakoupit kus půdy. S výjimkou velkého Panského lesa byly tyto pozemky posledními z těch, které město dosud vlastnilo z koupě statku Slavkov od rytíře Kalkreuta v roce 1607. Bylo podle farského hospodářství úkolem nás dvou hostinských čepovat městské pivo a propachtovat část i hajnému. V této souvislosti mohlo pak dojít i k většímu scelení pozemkové držby.
Dne 30. července 1942 navštívil župní vedoucí (v originále "Gauleiter" - pozn. překl.) Eigruber (ten má rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) místní skupinu NSDAP, Přítomni museli být všichni zastánci úředních funkcí a starostové Pasovar Franz Jegan (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Cipína Josef Beraus (Pasovary i Cipín náležely také k místní skupině), jakož i já za Slavkov. Po delším proslovu jsem řekl gauleiterovi, že stavba mlékárny v Krumlově má katastrofální průběh: jednou není beton, pak zase železo. Adjutant musel všechno zapsat a my pak dostali příděly, stavba mohla pokračovat až ke svému dokončení.
Dne 22. září 1942 promluvil v hostinci okresní selský vedoucí Franz Matsche. Poděkoval i za dobrou práci pro zajištění výživy. Dne 29. října 1943 jsem musel narukovat do Welsu. Okresní vedoucí (v originále "Kreisleiter" - pozn. překl.) Multerer (Karl Multerer má stejně jako Matsche i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pověřil Josefa Berause, aby převzal úřad i ve Slavkově. Po vyšetření sluchu v Linci (v originále "in Linz" - pozn. překl.) a potížích s pravou nohou jsem byl propuštěn s diagnózou AV (tj. "Ausschluss von", vylučující podezření z choroby - pozn. překl.) musel jsem převzít úřad nadále.
V listopadu 1944 byl ustaven tzv. Volkssturm. Všichni muži od 18 do 60 let byli do něho bez výjimky zařazeni. Už počátkem listopadu 1944 se objevila ve Slavkově jedna učitelská rodina z Banátu i s tchánem a tchyní. Chtěli prodat koně i vůz a nabízeli je mně. Po delším zdráhání jsem všechno dohromady koupil za 2.600 říšských marek. V půli listopadu dorazily z Vídně ženy a děti.
Dne 17. února 1945 přijel do Slavkova transport stovky slovenských uprchlíků. Po několika dnech druhý ze slovenské Spiše (v originále "von der slowakischen Zips" - pozn. překl.). Utíkali před partyzány. Část svého majtku vezli v truhlách a bednách. Také jeden farář dorazil do Slavkova. Ten měl s sebou i značně potravin a obilí a potřeboval pro své věci jeden vagon. Majitelé povozů museli téměř celý týden jezdit pro zavazadla z Hořic (v originále "von Höritz" - pozn. překl.).
Na pokyn okresního vedení a úřadu landráta musela každá obec zařizovat nouzová ubytování. Po obhlídce pazderen, které nic vhodného nenabízely, jsem ohlásil připravenost zařídit celý prostor pod tanečním sálem. Postaveno tam bylo osm paland pro 16 osob. Pro ubytování těch ubožáků se bylo třeba všude uskrovnit. Náš děkan se ujal uprchlého faráře. V našem domě jsem dal dvě místnosti mateřské poradny uvolnit pro pobyt čtyř rodin.
V březnu dorazil další transport z Königsbergu a Tilsitu (dnes Kaliningrad a Sovětsk - pozn. překl.), ze kterého 20 osob našlo ubytování v tanečním sále. Počátkem dubna byl plný i hostinský pokoj a výčep. Kolem té doby bylo v našem domě usídleno 70 osob. Tři školní třídy se staly převážně tranzitním lágrem (v originále "waren meist Durchgagngslager" - pozn. překl.), než byly plné všechny k místní skupině Slavkov náležející vsi do té poslední komůrky. Strava byla zpočátku vydávána pospolitě, než se vytvořilo více kuchyňských možností v rámci rodin a meších skupin. Tady musel mnoho práce odvést i můj bratr Josef Anderl jako vedoucí NSV (rozuměj "Nationalsozialistische Volkswohlfahrt", tj. doslova "Národněsocialistická péče o blaho lidu" /!/ - pozn. překl.). V únoru a v březnu muselo obyvatelstvo docházet na budování opevňovacích valů. Počátkem března došlo k novému krácení potravinových přídělů. Systém lístků na všechny předměty osobní spotřeby vyžadoval mnoho práce navíc. Také obecní pokladník Franz Hirsch musel 25. července 1944 narukovat. Od té doby jsem musel vykonávat práci i za něho. Na mou žádost mi s evidencí odběrních poukazů pomáhal Franz Klissenbauer, s potravinovými lístky Franz Lenz a s mlecími výkazy Johann Mathä. Na Velikonoční neděli mi přinesl místní vedoucí povolávací rozkaz k Volssturmu. Musel jsem na Velikonoční pondělí dne 3. dubna 1945 se dvěma koňmi a povozem odjet do Vyšného (v originále "nach Weichseln" - pozn. překl.). Pro koně jsem musel v kolně zřídit místo k ustájení, já mohl spát v domě. Denně jsem byl nucen dovážet jídlo příslušníkům Volkssturmu, kteří zaujali postavení kolem Zlaté Koruny (v originále "um Goldenkron" - pozn. překl.). Když to kvůli partyzánům bylo spojeno se stále větším nebezpečím, musel mě doprovázet ozbrojený voják. Po 5. květnu 1945 jsem už jezdit nemusel.
Jako téměř každý měsíc se i v půli dubna konala v budově mlékárny schůz, k níž byli přizváni všichni členové předsednictva a dozorčí rady. Šel jsem za velitelem naší kompanie, kterým byl profesor Zeerlein, zda by mě mohl pro to zasedání uvolnit. Když jsem mu vylíčil, o jak důležitých věcech se má hovořit a že jsem předsedou, bylo mi dovoleno tam jít. Ostatní už byli všichni přítomni. Mohl jsem se dostavit jen v uniformě. Udivilo mě ovšem, že tu byl i personální šéf z okresního vedení a zástupce okresního rolnictva. Byly probírány všechny body jeden po druhém, včetně zajištění péče o množství uprchlíků. Na závěr sdělil jednatel Ing. Seel, že mlékárna je zajištěna dvěma bombami a bude vyhozena do vzduchu. Všichni svěsili hlavu a nikdo neřekl jediné slovo. To jsem nemohl tak nechat. Co to dalo úsilí a těžkostí při výstavbě a teď má být všechno zničeno? Vstal jsem a řekl: "Ich bin dagegen, dass die Molkerei gesprengt wird, wir haben sie jetzt gebraucht und werden sie auch súter gebraucht." (tj. "Jsem proti tomu, aby byla mlékárna vyhozena do povětří, je nám třeba nyní a bude nám potřeba i později," - pozn. překl.). Tu se zvedl personální vedoucí a ostrým tónem mi opáčil: "Im Entscheidungskampf des deutschen Volkes darf das keine Rolle spielen." (tj. "V rozhodujícím boji německého lidu to nesmí hrát nijakou roli." - pozn. překl.) Dr. Karl Tannich, který byl velitelem obrany Krumlova, se ovšem rovněž vyslovil pro předání města bez vojenského odporu.
Pozdě večer dne 8. května 1945 byl Volkssturm rozpuštěn, strašlivá válka byla u konce. O půlnoci jsem se i s povozem vrátil domů. Dne 14. května 1945 byl většina nás starostů americkou okupační mocí znovu zavázána vykonávat úřad a směli jsme se pohybovat jen v okruhu 50 kilometrů.
Na den Nanebevstoupení Páně přijeli dva američtí vojáci, několik dní nato dvě čety (v originále "zwei Züge" - pozn. překl.) a kuchyně. Jedna četa přišla ke mně na dolní seník; utábořili se tam na slámě. Jedna četa byla u Franze Pecho, kuchyně v zahradě u Ferdinanda Irsiglera. Komando žádalo, aby byly obě školní třídy vyklizeny od uprchlíků, stejně tak aby byl uvolněn byt řídícího učitele. Rodina řídícího Smolky se musela přestěhovat do obytné místnosti u Aloisie Stürzlové. Uprchlíci ze školních tříd byli rozděleni do jednotlivých stavení s volnými obytnými místnostmi.
Dne 10. června 1945 jsem musel spolu s předsedou dozorčí rady Willim Werbsem z Boletic (v originále "Polletitz" - pozn. překl.) předat mlékárnu Čechům. Koncem června američtí vojáci zase odtáhli. Zásobování potravinami bylo stále nedostatečnější. Vydali jsme se tedy tři starostové, Franz Jegan z Pasovar, Josef Beraus z Cipína a já na americké komando do Větřní. Předestřeli jsme jim zásobovací situaci, zejména s ohledem na tolik uprchlíků, a také jsme vznesli dotaz, zda máme dál pracovat s dosavadním lístkovým systémem. Sdělili nám, že máme pokračovat jako dosavad.
Pak jsme se ještě zeptali, zda musíme plnit česká nařízení, která v lidech vyvolávají velký strach a nejistotu. K tomu nám američtí důstojníci řekli, že to, co říká Čech, v ničem neplatí! (v originále "das, was Tschech sagt, gilt nichts!" - pozn. překl.). Tahle informace se mi ovšem stala osudnou.
Situace byla už dlouho tíživá. Ze Slavkova narukovalo do války 43 mužů, z toho 15 padlo. Z Mezipotočí narukovalo 38 mužů, z toho padlo 16. Dne 10. července 1945 jsem jel s koňským povozem do Hořic, abych z Rienmüllerova pekařství dovezl chleba pro náš konzum. Když jsem chleba odevzdal a koně byli ve stáji, povídá mi žena, že v kanceláři čeká nějaký český komisař, aby převzal obecní úřad. Než jsem se vydal do kanceláře, poslal jsem pro prvního radního Johanna Klissenbauera ze Slavkova¨čp. 14 a pro radního Franze Klissenbauera ze Slavkova čp. 23.
Všichni tři jsme se odebrali do kanceláře. Komisař se představil a řekl, že má pověření převzít obecní úřad. Já mu odpověděl, že Slavkov s Mezipotočím je čistě německá obec a já nejsem toho mínění, že bych ji měl předat; snad by se to mohlo týkat jazykově smíšených oblastí, nikoli však nás. Oba radní mě podpořili. Jednání trvala téměř jednu hodinu, my ale nepředali nic. Komisař byl nucen s nevyřízenou věcí zase odjet. Už celé dny předtím byl Johann Klissenbauer toho názoru, že bychom nic předávat neměli. Také mnozí uprhlíci měli z Čechů strach.
Odpoledne 10. července kolem 15 hodin zastavila na návsi dvě americká auta. Dva důstojníci se ptali po starostovi. Šel jsem s nimi do domu. Tu mi předložili seznam, na kterém byli zapsáni všichni vedoucí úřadů (rozuměj úřadů NSDAP - pozn překl.). Musel jsem nejprve poslat pro někdejšího místního vedoucího Smolku, ten však nebyl k zastižení. Poslední místní vedoucí Johann Mathä byl zatčen už dva dny předtím, čekalo se s ním na okraji obce. Dále se museli dostavit Franz Hirsch ze Slavkova čp. 2, Ferdinand Irsigler ze Slavkova čp. 12, Franz Michl ze Slavkova čp. 8 a já. Všichni jsme byli zatčeni. Když to uslyšely ženy, přišly za námi a plakaly. Tu jim americký důstojník sdělil, že během několika dnů bude země českou a je lépe, když nás zatknou oni (rozuměj Američané - pozn překl.), než abychom byli zatčeni Čechy. To byla pravda. Každý si směl ještě vzít deku, pak už se jelo dvěma malými auty do Frymburka (v originále "nach Friedberg" - pozn překl.). Čtrnáct dní nato nás převezli do lágru v Hammelburgu (jde o město v bavorských Dolních Frankách - pozn překl.).
Dne 11. července 1945 přijela do Slavkova dvě nákladní auta, jinak osadu Češi zčásti obklíčili. Jedna jejich skupina zaútočila s nasazenými bajonety na vrata statku a vnikla do obecní kanceláře. Muži volali, kde že je starosta. Přítomen byl Fritz Kotlan, poštovní úředník ze Slovenska, který mi pomáhal s psaním dokumentů. S rukama nad hlavou odpověděl na jejich otázku po mně, že mne a ještě čtyři další Američané zatkli a odvezli. Prý ti Češi křičeli, že je to škoda, protože jsem měl být jejich obětí (v originále "Schade, das wäre unser Opfer gewesen" - pozn překl.).


Hoam!, 1994, s, 263-271

P.S. Nenapadá při četbě té s pověstnou německou důkladností uchované podrobné reference čtenáře jiný výraz než "… až do hořkého konce." To ovšem brzy bude platit v sovětské zvůli i pro ty, jejichž hlas v této podivné zemi "v ničem neplatí". Dá se totiž leccos i zpětně svést na vůli "vítězných mocností".

Johann Anderl se narodil 7. prosince 1911 ve Slavkově na stavení čp. 10 (Franzlbauer), kde hospodařili jeho rodiče a odkud teprve 1. února roku 1940 převzal od tety Pauline Haasové rozložitý hostinec čp. 4 (Wirt), jak to ostatně sám vylíčil ve svých textech. Jeho otec Franz Xaver Anderl (*13. prosince 1879 ve Slavkově čp. 20) byl synem předchozího hospodáře na rodném stavení čp. 20 Johanna Anderla (11. září 1840 v Cipíně), jehož otec a jmenovec sedlačil ještě se svou ženou Theklou, roz. Erhardovou ze Žlábku (Riendles) na statku v Cipíně čp. 1. Matka Franze Xavera Anderla, ovdovělá Pröllová, byla dcerou rolníka ve vsi Skláře (německy Deutschmannsdorf, i česky někdy nazývané Teutschmannov) čp. 6 Johanna Berndla a jeho ženy Barbary, roz. Grantlové ze Sklářů čp. 8. Franz Xaver Anderl se 10. ledna 1911 ve Slavkově oženil s Marií Anderlovou (*6. listopadu 1887 v Cipíně čp. 1), dcerou Mathiase Anderla, hospodařícího na dceřině rodném stavení se svou ženou Margarethou, dcerou Franze Erhardta, rolníka v Černé v Pošumaví (Schwarzbach) čp. 1 a Anny, roz. Gabrielové z Černé v Pošumaví čp. 15. Z jejich manželství vzešli 3 synové: "náš" Johann, Franz (*22. prosince 1913 ve Slavkově) a Otto (*18. června 1919 ve Slavkově). Osud posledního německého starosty obce Slavkov se v Čechách nenaplnil zatčením Američany. Byl jimi zřejmě vydán československým úřadům, 4. září 1946 odvlečen, jak sám uvádí, s manželkou Franziskou, roz. Kindermannovou, kterou si podle vlastních slov z předchozího textu vzal 1. července 1941, někam na Pelhřimovsko, odkud byl i podle zprávy krajanského časopisu "Hoam!" (č. 7/1950, s. 25) až v květnu 1950 vysídlen do Spolkové republiky Německo. Hned po pádu železné opony navázal s tehdejším slavkovským starostou Stanislavem Strnadem plodný kontakt a od roku 1991 (to už byl osmdesátníkem) dokázal obnovit tradici místních bartolomějských posvícení, které se staly příležitostí ke krajanským setkáním. Neúnavně publikoval své texty v krajanských časopisech. Zemřel ve věku 94 let 13. ledna 2006 v bádensko-württemberském městě Winnenden, kde je pochován vedle své ženy, zesnulé tu už 27. listopadu 1985. Snad je tam země lehčí než u nás ve Slavkově.

- - - - -
* Slavkov / Český Krumlov / † † † Winnenden (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam slavkovské matriky o svatbě rodičů
Záznam o jeho narození ve slavkovské křestní matricee s přípisem o svatbě ve Světlíku (Kirchschlag) roku 1941 s Franziskou Kindermannovou
Pohlednice Slavkova z fotoateliéru Josefa Wolfa
Hostinec "beim Wirt" ve Slavkově, jehož byl Anderl posledním majitelem, na snímku z roku 1972, kdy už jsou na něm patrná silná poškození

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist