logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ ALFERI

O našem odchodu z Čech

V roce 1938 se oblast Chodska s obcemi Starý Postřekov (Alt-Possigkau), Pec (Hochofen), Trhanov (Chodenschloss), Klenčí pod Čerchovem (Klentsch), Chodov (Meigelshof), Nový Postřekov (Neu-Possigkau) a Kubice (Kubitz) připojila k německé říši, přestože tuto oblast obývali převážně Češi. Dne 1. října 1942 jsem byl přeřazen do nově zřízené německé školy v Klenčí, do které docházelo jen 13 žáků. Od 1. ledna 1942 se všechny české školy v těchto místech změnily na smíšené základní školy pod německým vedením.
Dne 20. dubna 1945 jsme s mojí ženou navštívili v Domažlicích (Taus) spřáteleného okresního hejtmana Karla Staubera, který se kvůli nebezpečné situaci brzy poté rozhodl zachránit si život útěkem.
Dne 21. dubna 1945 zašeptala jedna stará Češka mojí ženě: "Wollen Sie hier bleiben? Gehen Sie, bitte, fort, heute noch!" (tj. "Chcete tady zůstat? Jděte prosím hned, ještě dnes!") Řekla jí to jen tak mimochodem, když ji spěšně míjela na ulici. Okamžitě jsem u jednoho známého z Capartic (Nepomuk) zajistil žebřiňák. Naložili jsme v noci ložní prádlo, nádobí, oblečení a další domácí vybavení a zamířili jsme s povozem na Jindřichovu Horu (Heinrichsberg) ke známému, který se mnou sloužil ve volkssturmu (protitanková uzávěra).
Příští ráno byla moje žena opět ve své třídě v Klenčí. Dne 23. dubna byla výuka ukončena a ještě týž den jela moje žena, doprovázena svou sestrou Fanni Kollroßovou, roz. Denkovou, do právě zmíněné Jindřichovy Hory.
Mezitím se Američané stále přibližovali a po těžkých bojích obsadili 29. dubna 1945 i dřevorubeckou vesničku Jindřichova Hora s přilehlou chodskou oblastí. Já sám jsem se z Pece, kde jsem dříve při nasazení volkssturmu sloužil na tankových zátarasech a kde jsem teď našel přístřeší v jednom německém rekreačním zařízení, 4. května dostal přes linii fronty sem do Jindřichovy Hory.
Za poslední potravinové lístky jsme v Nemanicích (Wassersuppen) pořídili chleba a navštívili také faráře Franze Wittmanna, který nás v roce 1934 v Zejbiši (Seewiesen) oddával.
Když 8. května Německo kapitulovalo, opustili jsme my tři, moje žena, její sestra a já, brzy ráno náš azyl. Do napěchovaných batohů jsme sbalili jen to nejnutnější, hlavně potraviny a oblečení. Naším cílem byl Kleinaign u Furthu im Walde, kde měla moje švagrová přítelkyni.
Po namáhavém přechodu přes Čerchov (Schwarzkoppe, 1039 m) - kolem mrtvých německých vojáků - jsme se nerušeně, ale naprosto vyčerpaní dostali do Bavorska, šťastní, že jsme si zachránili život. Po krátké pauze jsem vyrazil do vesnice za naší známou. Dala mi ruční vozík a já s ním jel zpět k ženám, které na mě s úzkostí čekaly. Naložili jsme naše věci a po necelých třiadvaceti hodinách od odchodu z našeho úkrytu jsme dojeli do selské usedlosti.
O tom, jak český dav řádil v Klenčí mezi Němci, jsme se dověděli až mnohem později: starosta Mack, velitel četníků Valenta a mlynář Beck ze sousední vsi Mlýnec (Linz) byli zabiti; sedlář Baumann zastřelil v zoufalství nejdříve svou ženu a pak i sebe.
V našem novém azylu v Kleinaign jsme zůstali několik dní. Poté jsme pokračovali v cestě, nejprve do Zwieselu, kde žila moje matka. Po několika dnech se tam ukázal i bratr mojí ženy Franz Denk.
Švagrová Fanni šla do Bavorské Železné Rudy (Bayrisch Eisenstein), aby odtud mohla kontaktovat své rodiče v Zejbiši. Našla si práci v restauraci Wimmer.
Když šla zase jednou načerno přes hranice do Zejbiše, chytili ji, zatkli a poslali i s její sestrou Rosou do Klatov (Klattau) do tamního okresního vězení. Tahle "dovolená" se oběma protáhla až do 22. prosince 1945, dalšího dne byly vyhoštěny do Bavorska.
My tři, moje žena, můj švagr Franz a já, jsme se rozhodli vydat se na jih za lepším v naději,že najdeme práci a s ní také ubytování. Pět týdnů jsme se toulali Bavorskem, než nás 28. června 1946 najal jeden sedlák z vesnice Beutelsbach u Vilshofenu, který naléhavě potřeboval pracovní síly. Tak jsme "povýšili" na děvečku a pacholka a získali jsem provizorní ubytování v komoře. Pracovali jsme beze mzdy, jen za jídlo. Přesto jsme tam vydrželi až do půlky prosince a pak jsme se přesunuli do vedlejší obce Sankt Salvator, kde našel švagr už před nějakou dobou práci jako truhlář. My dva jsme bydleli v podnájmu, žili jsme ze skrovné podpory, ale především z příležitostných prací. Později jsme se přesunuli do pokoje, který měl 10 m2 plochy, pak v dubnu 1950 do dvou malých místností a nakonec jsem 16. února 1952 znovu získal místo jako řídící učitel na dvojtřídce ne Wattenheim /Rheinpfalz.


M. Franková, Poválečné osudy šumavských rodáků (2019), s. 15-17

Toto je překlad Barbory Fickové (doplnil jsem jen německá místní jména k těm českým /v případě německého místního jména Nepomuk, ponechaného v překladu omylem jako české, jsem ovšem musel opravit správné znění na Capartice/ a jednu přímou řeč, kupodivu i v originále je příjmení faráře Wittmanna, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, zkomoleno na Widtmann /!/) v knize vyšlé zásluhou vydavatelství Víkend ve Vimperku. Je v ní ostatně použit i jeden můj veršový překlad z Kohoutího kříže (jde o báseň Josefa Haase Opuštěný dům). Také je dodán odkaz k samostatnému zastoupení Alferiho ženy, jakož i její sestry Fanni, provdané Kollroßové, na stránkách Kohoutího kříže. K samotné autorské výpovědi Fritze Alferiho chci ještě připojit své přetlumočení pozdravu, který mu k požehnanému životnímu jubileu adresoval v krajanském měsíčníku "Hoam!" Ingo Hans (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a který v mnohém doplňuje obraz bohatých osudů oslavencových, byť se v pasáži o "odchodu z Čech" místy opakuje. Ty se naplnily ještě téhož roku, kdy Alferi slavil své 85. narozeniny, v bavorském Riedenbergu nedělního rána dne 7. prosince 1997, kdy Hedi Alferiová nalezla svého muže v loži mrtvého. Příčinou úmrtí bylo selhání srdce, zřejmě ve spánku po životě vrchovatě naplněném. Jen ty splněné sny, zejména ty o opuštěné Šumavě, bývají kamenem úrazu.

K pětaosmdesátinám Fritze Alferiho

Ingo Hans


Dne 23. ledna 1997 dovršuje Fritz Alferi, jeden z posledních spolubojovníků zakladatele našeho krajanského časopisu "Hoam!" (v originále "einer der letzten Mitstreiter unseres Heimatboten" - pozn. překl.) Adolfa Webingera (ten má na webových stránkách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), pětaosmdesátý rok svého života (narodil se tedy v roce 1912 - pozn. překl.). Vyrůstal v Klášterském Mlýně (Klostermühle) jako druhý syn sklářského mistra (zajímavé je, že v archu sčítání lidu z roku 1921 je rodina psána s příjmením "Alferie", které v matrikách nenajdeme - pozn. překl.) se dvěma svými dnes už zemřelými bratry Aloisem (68) a Rudim (60), navštěvoval po obecné škole v Rejštejně (Unterreichenstein) státní vyšší reálku v Kašperských Horách (Bergreichenstein) a podílel se na spolkové činnosti tělocvičného Turnvereinu, pěveckého Gesangvereinu a sdružení "Adler und Falken" (česky by se řeklo "orli a sokoli" - pozn. překl.). "Horst Bergreichenstein" (tj. "hnízdo Kašperské Hory" - pozn. překl.), které bylo v roce 1928 pod jeho vedením přeloženo do Rejštejna a čtyři roky nato (to bylo Fritzi Alferimi 20 let - pozn. překl.) jako "státu nepřátelské" rozpuštěno. Po maturitě z roku 1930 absolvoval Alferi tzv. "Abiturientenlehrgang" na německém učitelském ústavu v Chomutově (Komotau) a nalezl od 1. listopadu 1931 své první profesní zařazení jako učitel němčiny na české chlapecké měšťance v Hradci Králové. Od 1. září 1932 však už působil na obecné škole ve dnes zaniklé samotě Schürerův Dvůr (Schürerhof), obec Zejbiš, a od 1. září 1934 na jednotřídní obecné škole v Čachrově (Tschachrau) až do podzimu 1938. V průběhu těch šesti let byl vůdčím způsobem činný ve sdruženích Wintersportverein, Bund der Deutschen, Deutscher Böhmerwaldbund,, Deutscher Kulturverband a Bunde der Landjugend. Dne 31. ledna 1934 se oženil s Hedi Denkovou, dcerou truhlářského mistra z Bucharu (Pucher), obec Zejbiš, dne 24. září bouřlivého roku 1938 byl ovšem zatčen a odvezen do okresní věznice v Klatovech, odkud byl sice už 4. října propuštěn, nesměl se však už vrátit do bytu v Čachrově a zdržoval se se ženou u jejích rodičů v Zejbiši, při čemž učil na obecné škole v Chřepicích (Kühberg, dnes téměř zaniklá část někdejší obce Jesení /Gesen/, nyní místní část městyse Čachrov - pozn. překl.). Teprve 30. listopadu se mohlo uskutečnit stěhování z Čachrova, který zůstal ve zbytku Čech (v originále "bei der Resttschechei" - pozn. překl.), do nového služebního místa Krotějov-Splž (Krotiv-Spiels). Dne 1. září 1941 přesídlil do Všerub (v originále "nach Neumark", tehdy už samozřejmě rovněž v "Říši" - pozn. překl.), kde se ucházel o místo učitele, ale už k 1. říjnu byl v Klenčí (tehdy už v zemském okrese Waldmünchen, předtím okres Domažlice) pověřen ustavením německé školy. Tam byl ale až k 1. dubnu 1944 úředně jmenován řídícím učitelem. Dne 8. května 1945 uprchl manželský pár Alferiových s batohem na zádech do sousedního Bavorska, zdržel se čtrnáct dnů ve Zwieselu u matky a vydal se pak na jih hledat práci, kterou posléze 28. června 1946 našel na jednom selském statku v zemském okrese Vilshofen (obec Beutelsbach), kde se stali pacholkem a děvečkou u sedláka, kterému se nedostávalo čeledě. V prosinci přesídlili oba ti dva domova zbavení (v originále "die beide Heimatlosen" - pozn. překl.) do obce Sankt Salvator u Ortenburgu, kde už předtím švagr Franz Denk našel práci jako truhlář. Manželský pár se tu probíjel díky různým příležitostným zakázkám, spojeným zejména s hudbou a zpěvem, jakož s příspěvky pro tisk. Teprve dne 15. února 1952 se uprchlíku Alferimu, jehož rodina se dva roky předtím rozrostla díky narození dcery Sonji, konečně dostalo návratu ke školnímu působení ve funkci řídícího učitele na dvojtřídní katolické obecné škole ve Wattenheimu, zemský okres Frankenthal, spolková země Porýní-Falc, kde existovala i dvojtřídní obecná škola evangelická. Dne 1. srpna 1954 byl opětně jmenován řídícím učitelem na trojtřídní obecné škole v Busenbergu, zemský okres Pirmasens (při hranici s Francií - pozn. překl.). Během těch deseti let v Porýnské Falci se podílel čilý pedagog na díle veřejné osvěty, na činnosti místních spolků a jako už v Dolním Bavorsku i na práci krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft), a to i ve funkci tiskového zpravodaje.
Dne 1. prosince 1961 přesídlila rodina do hornobavorské obce Burggen, zemský okres Schongau, kde Alferi jako řídící učitel dne 1. srpna roku 1976 po téměř 45 letech školské služby odešel na penzi a usadil se v obci Riedenberg, zemský okres Bad Kissingen v bavorských Dolních Frankách (Unterfranken). Také v Horním Bavorsku se Alferiovi oddávali zpravodajské vášni a převzali vedení zdejší skupiny krajanského sdružení (SL). Fritz Alferi pracoval jako tiskový zpravodaj i tady na úpatí pohoří Rhön, jako člen vedení místní skupiny SL v Bad Brückenau a zdejšího okresního učitelského sdružení BLLV (Bayerischer Lehrer- und Lehrertinnenverein). V letech 1978-1984 zasedal i v městské radě. Už od založení krajanského časopisu "Hoam!" v roce 1948 organizoval jako pověřenec rodáků ze Zejbiše (tak se dnešní Javorná i česky jmenovala až do roku 1951, přičemž v roce 1910 měla i s přilehlými samotami 1121 téměř vesměs německy hovořících obyvatel ve 122 domech, roku 2001 má v 67 domech 151 českých obyvatel - pozn. překl.) každoroční "Sewieser Kirwa" (tj. "zejbišské posvícení" - pozn. překl.), samozřejmě v součinnosti se svou ženou Hedi.
Milý krajane Alferi, my Šumavané Ti děkujeme za všechnu pro nás vykonanou práci a přejeme Ti mnoho zdraví a tvůrčí síly do budoucna.


Hoam!, 1997, č. 1, s. 44-46


- - - - -
* Klášterský Mlýn, Rejštejn / Rejštejn / Kašperské Hory / Schürerův Dvůr, Javorná, Čachrov / Čachrov / Chřepice, Jesení, Čachrov / Krotějov-Splž / Všeruby / Klenčí pod Čerchovem / Jindřichova Hora, Klenčí pod Čerchovem / Nemanice / hora Čerchov / Kleinaign, Eschlkam (BY) / Zwiesel (BY) / † † † Riedenberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podpis s razítkem z čachrovské školní kroniky
Učitel Fritz Alferi se žáky druhé třídy obecné školy v zaniklé dnes samotě Schürerův Dvůr (Schürerhof) u Zejbiše (dnes Javorná)
Záznam rejštejnské křestní matriky o narození otcově

zobrazit všechny přílohy

TOPlist