LUDWIG ADLER
Das Feuer Feuer, starkes Element und an Kräften reich, Wärme gibt es, wenn es brennt, spendet Licht zugleich. Wie der Körper Wärme liebt an den kalten Tagen, spürst du 's, wenn sie dich umgibt, fühlst du Wohlbehagen. Und das Licht, lass uns drum fleh'n, dass es uns nie fehle, braucht der Mensch nicht nur zum Seh'n, auch noch für die Seele. Auf der Straße, auf der Flur, auf dem schmalen Steg, zeigt es Richtung uns und Spur weist es uns den Weg. Feuer, guter starker Born, Licht und Wärme - Zweiheit - brenne nicht für Hass und Zorn, leuchte für die Freiheit! |
Oheň Oheň! Sama příroda plá v něm plna sil, hřeje, štědrý svit ti dá, abys jak on byl. Když tě někdy sevře chlad za dlouhých dnů zimy, teplo ohně vnímáš rád všemi smysly svými. A jak kolem šíří jas, jak tmu všudy ruší, probouzí hluboko v nás záři v lidské duši. Na cestách, co jich má zem, stezkách v mlze šedé, směr dá našim stopám všem, dál nás k cíli vede. Je jak dobrá studna čist, živel ctného rodu. Hoř dál! Vypal nenávist! Plaň jen pro svobodu! |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 253 |
|
's Votahaus Am Woldrond steht mei Votahaus, recht oafoch is und kloa, Es schaut mea wie a Hüttn aus, is gmocht aus Holz und Stoa. Koan Marmor segst do weit und breit, koan Teppich findst net drin und trotzdem ziagts vo Zeit zu Zeit mi ollwal no do hin. Wal o'gfüllt is a jeda Raum vom Kölla bis zan Doch mit Liab und - vielleicht glaubst as kaum a 's Glück findst do drin noch. Is a koa Schloß und koa Palast, san d' Wend a grod aus Loam, fühl i mi drin vo Sorgenlast befreit und holt dahoam. Schaut 's Heisl a recht oafoch aus, san matt a d' Fensterscheibm, für mi wird gwiß mei Votahaus des beste Heisl bleibm. |
Otcovský dům Na kraji lesa stojí dům prostičký tak a malý, nabízí se všem pohledům jak jiné, co tu stály. Ze dřeva jen a z kamene, ne z mramoru co chrám, přesto všecičko táhne mne nazpátky domů k nám. Ten dům je totiž naplněn od sklepa po střechu láskou a štěstím celý jen, v něm najdu útěchu. Není to zámek ani hrad, jen z hlíny stěny to má, však cítím se tu nastokrát svoboden, prostě doma. I když je obyčejný snad i s těmi okny všemi, mám otcovský dům mocně rád, nade vše v světě je mi. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 398 |
|
Slovníček: Woldrond = kraj lesa, Votahaus = otcovský či rodný dům, oafach (oafoch) is und kloa = prostičký je a malý, a Hüttn = chýše, chatky, Stoa = kámen, ollwei = pořád, stále, o’gfüllt = naplněn, vom Kölla bis zan Doch = od sklepa až po střechu, mit Liab = (s) láskou, san d' Wend a grod aus Loam = jsou zdi (stěny) z hlíny, holt dahoam = prostě doma, 's Heisl = ten domek, san matt a d' Fensterscheibm = jsou bez lesku okenní tabule, bleibm = zůstane. |
|
Frühligserwachen Mei Oide sagt zu mia: "Geh weida, geh endli außa aus da Stu(b)m. D' Sunn scheint so schee, 's is gscheida mir schau ma uns a wenig im Gartn um. An Frühling spannt do heit fast jeda und a de Vogerln singan scho. Wia ma ba so an schena Weda nur oiwei drinna sitzn ko? De Krokus san fei iatzt scho aufbliaht und d' Märznbecha brauchan nimma lang und wia ma d' Sunn scho af da Haut gspiat. Geh, mach ma mitanand ums Haus an Gang." Drauf sog ih: "Oide, ih bleib desmol hirt. Mit so an Zeig kannst du mi heit net rihrn. Erscht wenn da Maibock wieda ausgschenkt wird, werd ih in mia an Frühling gspirt." |
Probuzení jara "Vyraz ven," říká mně moje stará, "a neseď pořád doma jako v hradě. Sluníčko září, moudřejší je zjara porozhlídnout se trošku po zahradě. Jaro se všem už tady hlásí a ptáčkům kolem hned je do zpěvu, Ty ani nevíš, co je za počasí, pořáde doma chceš mít oulevu? Šafrány kvetou letos brzy, bledule se co chvíli promění; ani tobě se slunko neomrzí, když vyjdem spolu kolem stavení." Já na to: "Stará, vím i poslepu, kdy bez nucení ukážu se světu: jak je náš jarní kozel na čepu, cítím: s žízní to už jaro je tu!" |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 98 |
|
Slovníček: mei Oide = moje stará, is gscheida mir schau ma uns a wenig im Gartn um' = je moudřejší, abychom se porozhlídli trochu po zahradě, fast jeda = skoro každý, de Vogerln =ptáčkové, ba so an schena Weda = při tak pěkným počasí, oiwei = pořád, de Krokus san fei iatzt scho aufbliaht = šafrány už teď pěkně rozekvetly, und d' Märznbecha brauchan nimma lang = a bedule k tomu nepotřebují nijak dlouhý čas, af da Haut gspiat = je cítit na kůži, mitanand ums Haus an Gang= spolu na procházku kolem stavení, ih bleib desmol hirt = já zvostanu tentokrát tady, kannst du mi heit net rihrn = se mnou dneska nepohneš, erscht wenn da Maibock wieda ausgschenkt wird = teprv až začnou zase šenkovat pivo "Maibock", werd ih in mia an Frühling gspirt = pocítím v sobě jaro. P.S. O bavorském ležáku "Maibock" viz BeerWeb. Na námitku, že je tu "šumavské" německé nářečí přetlumočeno do spisovné, nikoli "hovorové" češtiny, chce překladatel uvést, že se chtěl vyhnout dvoufázovým vysvětlivkám v připojeném slovníčku. |
|
Erinnerungen an Seewiesen Wou da Hommaboch üwa d' Stojna springt und vor Freid schlogt an weiß'n Foam, wo zwej Zwiefltirm d' Glock'n aussi klingt üwas Lond, do samma dahoam. Wou am Freidhof schlofen unsere Leit, wou da Wold rauscht voll schwermuat so schwa, dohi war uns koa Weg net z' weit, do mecht ma so gern wieda sa. ÿ R> Do is unsa Sejwies, do samma geboan, Do tat ma gern z' Fouß higej, wal üwarol, wou ma bisher scho woan, woas nirgendwou so schej. |
Vzpomínka na Zejbiš Kde si náš potok skáče přes kameny, až radostí to vře a pění v něm, kde z dvojvěží kostela znějí zvony nad krajem, tady provždy doma jsem. Kde na hřbitově spějí všichni naši, kde šumí lesy, až bys plakal snad, touhu tam dojít nic už nezaplaší, kam bych se jednou vrátil zase rád. To je Zejbiš, kde jsme se narodili, tam bych kraj světa třeba bosky šel, kdybychom kdekoli kdy v světě byli - kdepak bys tolik krásy uviděl? |
Glaube und Heimat, 1990, č. 2, s. 33 |
P.S. Zejbiš se dnes jmenuje česky Javorná.
Autor těchto dvou básní se narodil 3. srpna 1922 v Bucharu u Javorné čp. 13 továrnímu dělníkovi Aloisu Adlerovi (1884-1939) a Francisce, roz Hajekové (*1882). Ve válce byl vážně zraněn, přišel o nohu. Učil podle zpráv v krajanském časopisu i nekrologu dlouhá léta na gymnáziu ve Zwieselu, v tamních dokumentech ale žádné informace o něm nalezeny nebyly. S manželkou Mathildou, roz. Schillerovou (*23. února 1922, strávili spolu 43 let) žili do roku 1979 v Lindbergu u Zwieselu, poté se přestěhovali do Schwanenkirchenu u Deggendorfu, kde 10. dubna 1999 zemřel. Jeho koníčkem byla genealogie, škoda, že neznáme výsledky jeho snažení v tomto oboru.
- - - - -
* Buchar, Javorná, Čachrov / † † † Schwanenkirchen, Hengersberg (BY)