|
|
|
|
|
|
|
|
|
| s tägli Brout | Denní chleba |
|
Da Lehra fragt a' Moiderl Bo ana Schulvisit: "Sog ma vo' n Vaterunsa Schö' af de vierte Bitt!" Des Moiderl zupft in' Fürderl Und wird a' wengl rout, Aft wisplt's:"D vierte Bitt geht: Gib uns das tägli Brout." "Is guat gwen," sagt a Schulrot, "Eitz muasst mar ah daklärn, We bitt ma ' denn grod netta Um s tägli Brout den Herrn?" We net gleih für a' Wocha, Wohl für an Monat goar, We net für n gonzn Winta, We net für s gonze Joahr? Da Lehra schaut ejtz selba, Olls lust, is mäuserlstat, Do sagt der kloane Fürwitz: "Wal s Brout süst hirt wern tat!" |
Učitel žačky ptá se při školní vizitě: "Oč slovy Otčenáše pokaždé prosíte?" Děvčátko v tváři rudé vydá jen tichý hles: "Aby pro všechny chudé chléb vezdejší dal dnes." "Dobře," učitel nato: "Teď vysvětli mi jen, proč víc než samo zlato chléb chcem na pouhý den?" "Proč ne rovnou na týdny, proč na měsíce ne, na zimní čas ten bídný, na roky hubené?" Pak čeká, co se doví, kol úst mu úsměv hrá... Ta šibalka však poví: "Dyť chleba vokorá!" |
| Hoam! | Domů! |
|
Hoamat, liabs Muaderl du, Dih grüaßt dei' Kind, Wos aus da Fremd zu dir Koan We (g) net gfindt. Da Bam in' greana Wold Holt d Hoamat fest: Fluigts Vogerl noh so weit, Woass's zruck zun Nest. Des Glück is in da Fremd A laara Foam, Drum zuigts s Menschnherz So schmerzla hoam. Wöi oft gehts ehnda scho Am Feirobnd zua - Gfindt ih bo dir amol, Hoamat, mei Ruh? |
Matičko drahá, Šumavo, volá tě dítě tvý, co s cizim nebem nad hlavou teď vo tebe se chví. I stromu v lese zelenym se vo domově zdá a ptáček, sotva lítat zná, vrací se do hnízda. Cizí štěstí se vomrzí i kdovíkomu a lidský srdce tahne to dycky jen domů. Jednou se vrátím k tobě zas navěky znova - a najdu klid, ten ztracenej klíč vod domova. |
| Noutschroa | Křik v nouzi |
|
Herrgott üba da Welt! Hört uns ruafa zu Dir! Louss uns vor Nout net vorgeh'; louss uns net schwoch wern und irr! Herrgott üba da Welt! Moch dem Elend an End! D 'Goisl hät ma scho' gspürt, nimm ejtz d' Zügl in d' Händ, selbst tua wieda regiern! Louss net d 'Lumpen und Noarrn hausn in Deina Welt! Louss net voödn, vodoarn! Herrgott üba da Welt! Louss uns net kloaweis verderben! Willst net daretten Dei Welt, schlog's gleih af oamal in Scherbn! |
Náš Bože, světa Pane, volání naše slyš! Ať vůle Tvá se stane, z bludu nás vykoupíš! Náš Bože, světa Pane, postav té nouzi hráz! ať žezlo tvoje plane, kde bičem hnali nás. Zlosyni pomatení spravují teď náš svět. v hloží a poušť se změní, budeš-li přihlížet! Náš Bože, světa Pane, nedej nám zahynout! Chceš-li, svět znovu vstane, či pukne v střep a prach! |
Heimat meine Erde (1949), ed. Otto Zerlik |
| Mir san ma deutsche Böhmerwäldler | My, domácí lid ze Šumavy |
|
Mir san ma deutsche Böhmerwäldler, a frischs, a kerngs Bauernbluat, mit frohen Sinn, koa Falsch im Herzen und wer uns kennt, der is uns guat. Mir kinna net des Faxnmacha, fui blebern, is net unsa Sach. Zum Aufschnei und zum Unschnei, Leitln, do taugt net unser Bauernsprach, owa fúr a kernigs Redn und für a Wörtl kurz und gred und für a Gsangl, wos vom Herzen kimmt und zum Herzen wieder geht. Mir san a so wia unsre Bergwand, inwendig s Herz und auswendig rauh und san ma gleichwohl Wandervögel, hoam kem ma dennerst wieder gern. Dahoam, dahoam du liabes Wörtl, klingst schöner, wia der schönste Gsang, in der Fremd lernst d'Hoamat schatzn, in der Fremd wirst hoamatkrank. Und kimmst don hoam und segst as wieder, dann is da no amol so weh! du Hoamt, du liabe schöne Hoamat, bist nimmer wia vor je. Und hot viel Bama s Wetter grissn und saust der grobe Wind mit Gwolt, du wirst, wost gwen bist wieder, der schöne deutsche Böhmerwold. |
My, domácí lid ze Šumavy, jadrná, čerstvá selská krev, srdce máme na fleku pravym, jen čistý zrno beze plev. Ne, s námi nejsou planý šprýmy a nejni pro nás cizej zpěv. Na prášení a na vytáčky nehodí se ta selská řeč, lidičky, s námi nejsou hračky, co slovo, míří k srdci leč jako ta naše píseň zdejší, prostá, pevná jak horská kleč. Sme co ty naše horský skály, zevnitřka srdce, zvenka mlat. A kdybysme se zatoulali, jak ptáci najdem hnízdo snad. Doma, to znejmilejší slovo, sladký jak píseň matčina; na cizim poznám, co je domov, ba, steskem stonat počínám. A kdo se po čase sem vrátí, taky si stejská, jakej div! Ta Šumava, co jednou ztratil, nikdá nebude jako dřív. Šak aťsi víc ji vichry derou a bouřka lesy pohrává, je nám dál láskou tisícerou, navždycky naše Šumava. |
Glaube und Heimat, 1992, č. 5, s. 29 |
| Rast am Berg | Na horách |
|
Znachtst in an Nohmittog, an schön do bin ih zhöchst am Berg ubn gwen. In Gros, in longa, lieg ih do und schau an weißn Wülkerl noh. Und bo dem Schau und bo dem Liegn, do wird mir goar so leicht und gring. Und inter meiner, kimmts ma vür, dass ih koan Wosn nimma gspür. Af oamol is 's, ach, is dies schö, wos bleibat gach dies Wülkerl steh, und ih wars selba, wöi ih bi, ih fluigat gring und leicht dahi. Und fluigat bis in d Ewigkeit, und d Wölt, die bleibat zruck, so weit, - A so muass 's sa, so gring, so guat, geht oas in d ewi Hoamat furt. - |
To vodpolodne snad se snilo, jak na hoře mi bylo milo. Ztracenej ve vysoký trávě, nade mnou, vidim, mráček plave. Ležim a hledim na tu krásu, lehkej a drobnej v Božim jasu. Esli je dole vůbec svět, živáčka tu z něj nevidět. Tý krásy! marno povídat, mráček najednou vostal stát a já, snad jakobych to chtěl, se k němu zlehka rozletěl, jak lítal bych snad vod věků a svět byl náhle v daleku - Tak muší to bejt, dobře dost, až pudu k Bohu na věčnost. |
Hoam!, 1959, č. 11, s. 2 |
| Wieda dahoam | Po čase doma |
|
Bin hoam wieda kemma noh etlina Joahrn - Ja, war des no d' Hoamat? Schier fremd bin ih woarn. Vo'n hergwochsna Völkla net oa's hon i kennt. Und d' Oltn? Scho viel in da Ewigkeit ent - Und denat, mei Hoamat, du bist no de olt, solong no a Berg af sein Grundfestn holt, da Houhwold no steht und no s Bergwossa rinnt, solong bleibst mei Hoamat und i bleib dei Kind! |
Jsem tedy zas doma, co jen uběhlo let! Ne snad má stará země, to změnil se svět. A z odrostlé chasy sotva koho znám. Co tu umřelo starých! Jako bych z nich zbyl sám. A přec ta zem rodná jak za dávných dní gruntovně, pevně jak strom v kořenech ční, dál stojí ty hvozdy, z hor vody znějí, je to moje matka, já dítě její. |
| Waldlerisch | Po našem |
|
Mir Waldla liabma unsa Hoamat, Mir holtma s über olls in Ehrn Und sama gleihwohl Wondervögl: Hoam kömma denast wieda gern. Dahoam! Du liabs, du liablas Wartl, Klingst schöna, wos des schönast Gsong! Erst in da Fremd lernst d Hoamat schatzn, Erst in da Fremd wirst hoamatkronk. Und hot viel Bam ah s Weta grissn Und saust da grobe Wind mit Gwolt. Getrost, du wirst, wos d gwen bist wieda: Da freie deutsche Böhmerwold! Wenn s Hoamloid kömmt, aft gibts koa Holtn, Dir wird s um s Herz bol hoaß, bol kolt, Bis d wieda segst dein Hoamathimmel, Bis d wieda segst dein Hoamatwold! |
Rodnej les, kam se člověk vrací, ctim v hloubi srdce nastokrát. A že sem jako tažný ptáci, jednou zas doma byl bych rád Doma! To milý, drahý slovo, slyšim v něm znejmilejší hlas. Na cizim poznáš, co je domov, na cizim poznáš, jak je v nás. Mnohej strom eště bouře zláme, sám když se vichrum postaví. Buď outěchou nám, sílu máme z tebe, my děti Šumavy! Když stesk mě chytne, nemám stání a kolem srdce divno dnes, než zasvitne za naší strání domácí nebe, rodnej les! |
| 's Tonnabäuml | Pod jedličkou |
|
A Böhmaawaldla Büabl muass goar bis in d' Weanerstadt in d' Studie, wal er netta do an Vetern von eahm hot. Dahoam: De Wiesna und da Wold! Und do? De enge Stubn. Den oarma Buabm wird weh und bong, fast bringt'n d' Walong um. Wöi er mi 'n Vetern kurz amol in Stodtpark geht spazieren, do bleibt er stehn gach - d' Rötn schuißt eahm affi übers Hirn. Und d' Augn, de glanznt eahm voll Freud - was hat er denn dasegn? A Tonnabäuml is durt gwen: Da Bua hätt 's holsn mögen. "Mir is ejtz völli leichta worn," sagt er, "hon gmoant, i tram: I hon, a Stückl Hoamat gsegn do, in den Tannabam!" |
Vod nás z Šumavy mušel kdys jeden hoch na študyje až do Vídně, kde pak u strejce si na privátě žije. Jenže: doma měl celej les! Tady? V komůrce sedá. A chudák chlapec postejskat bojí se, znát to nedá. Až jednou: v parku se strejčkem když byli na špacíru, zvostane štajf - a vypadá, jako by ztratil míru. Voči mu radost zaplaví - slzu zamačkne stěží: jedle v palouce stojí tu, von vobejmout jí běží! "Hned je mi líp," řek ten študyjós, "a kdyby bylo po mým, jak doma bych se natáh tu, bejt kolem ty naše stromy!" |
| Blick ins Weite | Pohled do dálky |
|
Wie schwelgte mein Auge, wie pochte mein Herz, Wenn auf des Kiesleitenbergs Rücken Ich stand und blickte herniederwärts Aufjauchzend in frohen Entzücken! Ich grüße mein Dörflein am Bergeshang, Wie das Kind an die Mutter geschmieget! Da stand ich oft, da stand ich lang, Bis der Sonne Strahlen versiegelt. Wie lieb ich den göttlichen, freien Blick, Der all die herrlichen Weiten. Umfassen und in stillem Glück Das Köstlichste mag umspreiten. Mein liebes, mein trauliches Heimatland, Das mich so unendlich beglücket, In dem meine Seele den Frieden fand - Wie bin nun weit dir entrücket, Wie muss ich nun missen dein Waldesgrün, Mein Dörflein, den Bach und die Auen, Seh' nimmermehr deine Wolken ziehn, Kann nimmer ins Weite schauen. Es drückt mich das enge Häusermeer, Wenn sehnend ich um mich sehe - Doch hab' ich den Blick auch ins Weite nicht mehr, Noch blieb mir der Blick auf zur Höhe. |
Hýřily oči, srdce bušilo mi, když z Křemelné jsem hledíval tam dolů, pod sebou spatřil, skrytou mezi stromy, svou ves: co všechno prožili jsme spolu! Zdravím vás, Stodůlky tam ve stráních, tak jak se dítě ke své matce vine, stál bych tu věčně, až do skonání, než slunce zajde a za obzor mine. Miloval jsem ten božsky volný kraj, pode mnou ležel do nádherné dáli, v svém tichém štěstí připomínal ráj, nejdražší kouty se tu prostíraly. Můj milovaný, vlídný domove, obšťastňující, nekonečně tichý, z té odlehlosti času vyploveš, mír duši dáš a ze mne sejmeš hříchy. Což dokázal bych žít bez lesů tvých, má vsi, bez jarních potoků a niv, bez tahu oblaků tvých nesmírných, dnes jdoucích do dáli tak jako dřív. Bože, v dalekém městě ztracen dnes, zatoužil jsem jen vidět jednou znova ztracený ráj, tu tichou rodnou ves, či nebi aspoň za ni poděkovat. |
| D' himmlisch U'schuld | Svatá nevinnost |
|
Zwoa blutjunge Bauernmoidla, wos kam 's A-B-C gstudiert, homand amol i da Bibl etla Gsetzla buachstabiert. D' Bildla oba, wos hand drin gwen, hot die Älta - wöi's holt ghört - netta wöl 's vostonna, ihran Schwesterla daklärt. "Segst, do is da Himmlvatta. Schau, wöi d' Engln musiziernt! Do is d Eva und da Odum, wöi s in' Paradeis spaziernt." Frag s kloa Menschl:"s wecha is denn do da Mo' und s' wecha s Wei?" "Woaß ih s?" sagt de Größer,"hot o koa 's koa' Gwondter net am Lei'." |
Dvě děvenky krev a mlíko v bibli si slabikujou, písmenka abecedy si v škole vopakujou. Vobrázek jeden pěknej ta starší - k tomu tu je - jak vona rozumí mu sestřičce vysvětluje. "Tady je Pánbůh v ráji a andělíčci kolem, pod nima s Evou Adam jen tak choději spolem." Voptala se ta malá, z těch dvou že kdo je žena? "Vím já?" starší se smála: "Dyť nejni voblečená!" |
| Bon uns dahoam | U nás doma |
|
Mir is s, wos wenn ih sahg in d Weit, wos wenn mih s Hoamweh trogat hi', wou ih in d Welt herkömma bi', wou ih votramt hon d Kindazeit. Mih ziemt, a' Nebl hät sih ghebt und ollas lag in' Sunnschei' do: mei' Dörfl, d Bergn, da Wold, da Boh; ih sahg, wöi ollas groa't und lebt bon uns dahoam. Ah meine Liabn und Nachbarsleut und onda noh, so kümmt s ma für, wos sahg ih s wieda oll vor mir und eahra Soarg und eahra Freud; und sahg, wöi s lebnt und wöi s es treibnt, dass s stolz und muatis U'glück trognt, sih wiehrnt gegen s U'recht, net vozognt, dass ollwal noh de Oltn bleibnt bon uns dahoam! Is viel ah nimma, wöi s is gwen - da Houhwold rauscht noch grod a so, wöi ehnda klingant d Gsangla noh, wöi ehnda hört ma' d Leut noh redn, - Af d Hoamatsprach vogessts ma net! Ih bitt eng, holts ma s recht in Ehrn! Da Böhmawold wird unsa ghörn, solong wos unsa Sprach wird gred bon uns dahoam! |
Je mi, když hledim zpátky zas, že stesk až domu zanese mě, že uvidim zas ten kus země, kde prosnil sem svuj dětskej čas. Jako by mha se zvedla nad lesy a všechno ve slunečnim svitu, ves, hory, les i potok hoví si tu, zem všecka září spolu s nebesy tam u nás doma. Všichni blízcí moji sousedi vyvstávaji mi před vočima, s radostma a taky s bolestima, snad mi vo sobě co povědí. Vidim, jak žijou,co je napřed žene, že hrdost maji, nedaji se zlomit, že bezpráví si znaji uvědomit, že něco vostalo v nich nezkaženo tam u nás doma. Leccos už nejni jako bylo - lesy jen šuměj tak jak dřív, písničky starý - pravej div: tou řečí, co se hovořilo. Jen jazyk nedopusť, by zašel, ve cti ho každičkej drž dál, kýž Pán tu zem nám zachoval, dokad v ní trvá mluva naše tam u nás doma. |
| Mein Moiderla sei' Wöigngsangl | Ukolíbavka mej děvence |
|
Heio! Heio! De Sunn is scho' schlofa, da Tog is' in Oart. Eitz kümmt da olt Monäh'l mi'n silberan Boart, der schaut in oll Fensterla eini und locht, wenn s Moiderl in'Wöigerla d'Äugla zuamocht. Heio! Heio!. Heio! Heio! Des Bätzerl im Schoffstoll tuat gor nimma plärrn, des Kalberl in Kuahstoll, des schloaft scho' gern; des Goaßböckerl stößat af s Kalberl gern hi'. Drum heierl, mei' Moiderl, süst kümmts üba dih! Heio! Heio! Heio! Heio! De Schwalberla schmuckant sih eini in s Nest, und d Hehna und Singerla schlofant scho' fest. Und d Antla und Gansla gebet ah schon a 'Ruah, und s Moiderl, des brave, mocht d Äugla scho' zua. Heio! Heio!. Heio! Heio! Zwoa Engerla vo'n Himmel kehrnt ei' üba d Nacht, de wöignant dih, woartnt dih, gebnt af dih Acht, und straan dir zwoa Rousla af d Wangerla draf und weckant dih moargn in da Fröih wieder af. Heio! Heio! |
Hajej, hajej! Sluníčko už spinká, všecičko šlo spát. Teď měsíček muší se na cestu dát, do vokýnka kouká, za chviličku ví, či děvenka usla už v kolíbce svý. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Telátko v spaní už nechce se prát, ni beránek v chlívě, co spinká tak rád; jen rohatej kozlík ten trkal by dál: tak, děvenko, nynej, von by si tě vzal. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Vlaštovička malá v hnízdečku svym, kuřátka i ptáčátka pevně už spí. Kačátka i housátka spěj nastokrát, i děvenka moje už měla by spát. Hajej, hajej! Hajej, hajej! Dva andílcí z nebe letěj tmou sem k nám, kolíbaj tě, hlídaj, sou vobláček sám, dva koníčci na něm tě vezou, dítě, a zejtra po ránu zas probudí tě. Hajej, hajej! |
Volk und Leben, s. 56 | |
Des Waldes Widerhall, s. 59 |
Můj otec, šumavský básník Zephyrin Zettl
Walter Zettl
Hoam!, 1956, č. 11, s. 1-3
 obrazová příloha |
další strana |