Ernst Quitterer

Štědrý den nám alespoň za časů našeho dětství připadal z celého roku dnem ze všech nejpomalejším. Hodiny se vlekly, denní světlo jako by nechtělo ustoupit soumraku, který nekonečně otálel se svým příchodem. Pro moje sourozence i mě samotného by bylo prostě nejkrásnější, kdyby svatvečer nadešel hned poté, co jsme ráno vstali.
Konečně jsme ten nekonečný den přestáli a nadešel Štědrý večer. Ještě před sváteční večeří si maminka sourozence i mě zavolala k sobě. Společně jsme šli do komory, které se u nás říkalo "moučná" (Mehlkammer), to že se v ní opatrovala mouka na pečení chleba i se vším nářadím, které k tomu patřilo. Vzali jsme odtud chlebovou ošatku, zvanou v nářečí kraje kolem Všerubského průsmyku (Neumarker Pass) "Brautkor", ve které se jinak nosilo chlebové těsto k peci i čerstvě upečené bochníky od ní. V maštali jsme do ošatky nabrali z truhly při koňském žlabu oves. My děti jsme do něho přidaly i pár kostek cukru, poněvadž jsme věděly, jak je naši koně rádi mlsají. Za žebřinou na zdi nad žlabem jsme ubrali notnou náruč nejpěknějšího sena a maminka potom šla ošatku položit před náš dům do sněhu hned u vrátek a to seno vedle ní. Ovsa muselo být vrchovatě a ani senem jsme o Štědrém večeru rozhodně nijak nešetřili, poněvadž to všechno bylo pro Ježíškovy koně, co přece táhli sáně plné vánočních dárků i k nám do vsi. A čím déle budou ti jeho koníci požírat u našeho stavení nachystané seno i oves, tím víc bude mít sám Ježíšek času k nadělování a tím víc darů od něho můžeme čekat.
Po té naší nadílce jsme také hned běželi podívat se ven před vrátka. Ošatka na sněhu byla prázdná, zmizelo i seno a cukr. Nikdy jsme alespoň naši maminku, která ten starý obyčej s obzvláštní láskou udržovala, nepřistihli, že by něco nesla zpátky do stájí.
Jak vůbec ale přišlo nebeské dítě k těm svým koním a ti zas k našemu krmení na sněhu? Nevěděli jsme tenkrát ovšem nic o starogermánských pohanských pověrách, které se v křesťanském rouše udržely až k našim časům: neboť tato noc byla i pro naše dávné předky neobyčejná. Budila v nich posvátnou hrůzu jako noc čaromocná, zvaná "Rauhnacht". Otec bohů Wodan táhl krajem na svém osminohém oři Sleipnirovi a za ním zástup zpustlých přízraků. Pro všechno živé platilo přikrčit se a schoulit ve vší poníženosti a poslušnosti vyšším mocnostem, aby ten "divý hon" ušetřil dospělé i děti, němou tvář, dům i dvůr, pole i luka od škody a zkázy, kterou s sebou nesl. Ti Ježíškovi koně se k nám dochovali z toho podivného průvodu a naše ošatka byla jako dřív pokornou obětí, mající nás uchránit před nevůlí a hněvem vyšší moci a naladit ji vůči nám vlídněji. Ten prastarý pohanský zvyk došel v líbezném přestrojení až do dnů mého šumavského dětství a změnil cestou obsah i smysl svého poselství.

Nevím už, kdo přišel na myšlenku, že bych se snad jednou mohl stát farářem. Nevím taky, co ho k tomu vedlo. Možná mi tenkrát v očích hrála samá dobrota a zbožnost - babičky mají pro to zejména u vnuků zvláštní smysl navíc - natolik, že to s mým budoucím povoláním bylo zrovna nasnadě. Mně celá ta věc zvlášť nevzrušovala: "No, když si to teda všichni myslejí, tak ze mě bude holt asi farář," vyjádřil jsem se prý coby žák třetí třídy obecné školy v Hájku (Donau) ke svému budoucímu povolání a viděl jsem to podle svědectví pamětníků asi tak: "Farářem se stát je vlastně docela pěkné, když se to srovná s prací na selském dvoře; nemusí dělat na poli a nikdy nemá špinavé ruce. Nosívá většinou šaty jako z pohádky, samé zlato a samý třpyt. Nepije žádnou obyčejnou vodu ze studně, ale jen sladké víno ze zlatého kalichu a čte z kouzelné tlusté knihy" - čtení byla prý už tenkrát má vášeň - "kterou ministranti u oltáře nosejí sem a tam, silným hlasem v nějaké cizí, posvátné řeči, které rozumí asi jen on sám, a celou dobu při tom znějí varhany a všichni lidé zpívají a jsou svátečně oblečeni." Prostě se mi to líbilo všechno natolik, že jsem opravdu být farářem chtěl. Harmonii mých představ rušilo snad jen to, že farář musí taky kázat každou neděli nahoře na kazatelně; myslil jsem si, že bych to nikdy nedokázal, že bych tam nad zástupem lidí ze sebe nedokázal vypravit ani slova, všichni by jen čekali, jak jim něco moudrého povím; ne, to bych si jistojistě netroufl.
Věc byla však docela bez mého přičinění už v běhu a asi i někde nahoře naplánována a dokonce mnou uctívaný a milovaný farář Klima v tom musel mít určitě prsty. Ve Všerubech (Neumark) byla totiž právě misie a byl tam nějaký cizí kazatel, který sloužil mnohou mši a jeho osoba byla pro mne spojena s nejvyšším respektem.
Po jedné nedělní bohoslužbě se stalo, že mě vyhledal kostelník a zavedl mě pak do sakristie. To byl pro mě tenkrát prostor plný posvátného tajemství jako sám kostel. Byl jsem celý vyplašený, ale misionář se po přátelském pozdravení bavil se celý čas vlastně jen se mnou. Moc řečí to nebylo, poněvadž jsem k mluvení nenašel odvahu. Kněz mi nakonec dal požehnání a s úsměvem podal ruku. Zřejmě jsem složil nějakou zkoušku a jsem teď na nejlepší cestě stát se farářem.
Když jsem otevřel dveře sakristie a sestoupil o stupínek zpátky do kostela, bylo mi, jako bych měl už za sebou první svěcení a sotva jsem kradmo pohlédl kousínek vzhůru napravo i nalevo, blízko mé hlavy jako by zasvitl něžný jas; že by snad už první stopa budoucí svatozáře?
Předtím však bohové měli navštívit našince mnohým potem. V mém případě šlo o to, že mi připadlo ministrovat u svaté Anny na Tannaberku o všech úterních bohoslužbách a musel jsem tudíž na toho ministranta do učení.
Co jsem se to jen dozvěděl, začal jsem s horlivými přípravami. Především mi bylo učit se pilně latině. Zvuk toho jazyka připadal mým uším líbezný a už jsem se těšil, že budu teď moci hovořit jako pan farář. Jeden strýc mi daroval tuhou lepenkovou tabulku pro nadcházející ministranty, vlevo tam stálo latinsky to, co napravo německy, já pak obojí študýroval, kdy a kde jsem jen chodil. Confiteor jsem se naučil jedné nádherné, teplé neděle časného léta nahoře v koruně jedné z našich třešní. Obklopoval mě bezpočet jejich velkých, temně dozrálých a šťavnatých plodů, pod kterýmkoli z nichž by snad stačilo otevřít ústa a spadl by do nich, stejně tak ovšem byl jsem sledován i hejnem rozčilených špačků, nezvykle nadurděných nad tím, cože to za obřího špačka se tu mezi nimi roztahuje, požírá ty nejkrásnější z třešní a vydává jejich zpěvně naladěnému sluchu zvuky vesměs nelibě znějící. Když jsem konečně slezl se stromu, mohl bych odříkávat Confiteor jak na kolovrátku a v břiše se mi rozhostil nádherný pocit nasycení.
Moje učení začalo v prvních týdnech letních prázdnin, mým učebním místem byl kostel ve Všerubech a mými učiteli se stali všerubští kluci. Každičkého rána jsem teď mašíroval ty dva kilometry cesty z domova až ke kostelu a učil jsem se tam o ranní mši ministrování. Můj vrchní učitel byl farář Klima a já byl jeho žákem ochotně a rád.
Vydával jsem se na svou každodenní pouť s dochvilností a moje moudrá maminka věděla, že tomu, kdo směřuje ke svatosti, nesmí tak docela upírat ani pozemské slasti. To proto mi obyčejně vždycky ráno před mým odchodem do Všerub tajně vtiskla do ruky korunu a podporovala mne tak bezpochyby v mém bohulibém záměru být právě farářem. Koruna se měnila den co den u obchodníka Gongerla v táflík čokolády s nejrůznějšími náplněmi, jednou chutnější než druhou, a já bych věru pro ty dobroty byl schopen dojít nejen do Všerub, ale jistě mnohem, mnohem dál. Zda věděl o té čokoládě něco můj tatínek? Myslím, že nikoli, poněvadž tatínek byl přísný a vyžadoval od nás dětí už v raném věku odříkání a pevnou vůli k tomu potřebnou. Maminky ale vědí mnohem líp co dělat, aby ze synů vyrostlo přece jen něco jako kněz.
Týden učení jsem měl jako druhý ministrant už za sebou. Nejvíce ze všeho se mi zatím líbilo, že jsem při proměňování směl tak hlasitě rozeznít zvonek a už předtím, vkleče na stupních oltáře sehnut drmolit před celým kostelem svou latinu.
O prvé neděli mého ministrantského školení měla se v devět hodin konat slavnostní mše. Čtyři ministranti ze Všerub byli k ní vybráni. Nebyl jsem mezi nimi, což mě neobyčejně uklidnilo, poněvadž jsem se takové služby u oltáře necítil ještě ani zdaleka hoden; měl jsem při té mši toliko hospitovat.
Když jsem oné neděle byl na cestě do Všerub, šli mi už naproti někteří ze starších lidí z Hájku (Donau) a Brůdku (Fürthel), co už měli za sebou návštěvu ranní mše. Všichni mě znali stejně jako já znal je všechny, a tak jsem nestačil zdravit: "Guat'n Moagn!" Někteří se mě vlídně ptali: "No, Ernst, toust ebba häät goar scho ministriern? (Tak už jsi ministroval?) " "Na, häät noh net, ih konns o no goar net! (Ještě ne, ještě to neumím!) ", odpovídal jsem. Mému slabému sebevědomí dělaly ale ty jejich otázky dobře.
Na náměstí před kostelem stáli starší i mladší muži ve skupinách pohromadě a bavili se spolu; popřávali si ještě času. Ženy seděly už většinou ve svých lavicích v kostele uvnitř.
V sakristii jsem stihl pozdravit jen kostelníka a zaraženě se optat: "Bin ih ebba da east? Wau sanan de onan noh? (Snad tu nejsem první? Kde jsou ostatní?) " Mínil jsem všerubské ministranty a pocítil jsem v sobě tichý neklid. Kostelník pokrčil levým ramenem a povídá: "Koana is bis ejtz noh kema; ih hon scho draußt gschaut, ih hon owa neamadn gfuna. (Zatím nepřišel nikdo; už jsem se byl podívat venku, ale nikoho jsem nenašel) " Můj neklid vzrostl, jako bych najednou tušil, že se na mě připravuje nějaká pohroma. Farář Klima vstoupil teď do sakristie, pozdravil mě, pak se udiven rozhlédl kolem a zeptal se kostelníka: "Teď už je ale nejvyšší čas; víte, kde ti kluci vlastně jsou?" Když kostelník zavrtěl hlavou, že ne, poslal ho pak ještě na obhlídku do kostela a na náměstí před ním. Kostelník byl brzy zpátky a hlásil, zřetelně už také trochu neklidný a rozrušen, že nenatrefil ani jednoho jediného ministranta z těch, co tu měli ze Všerub už dávno být. Pomáhal teď faráři do mešního roucha a moje zneklidnění přerostlo v paniku. Kdybych se tak mohl stát neviditelným, kdybych mohl tak zmizet v nejbližší myší díře před tím strašlivým úkolem, co mě teď čeká. To přece nejde, to se nesmí stát; neumím přece ještě nic, docela nic, snad jen třepat zvonkem, odříkávat Confiteor a to ostatní, nosit misál z jedné strany oltáře na druhou, to ano, snad ještě pokleknout před svatostánkem s nejsvětější svátostí, to už taky umím, ale ještě jsem se nic nenaučil, co se má dělat při bohoslužbě jinak. Tak mě tísnil ten strach před jistojistou hanbou, když slyším, že mi farář Klima povídá: "Tak, Ernste, teď musíš ministrovat ty!" A když uviděl zděšení v mém obličeji, utěšoval mě: "Uvidíš, že to bude dobré; pan K. s tebou dojde k oltáři a řekne ti, co je třeba dělat." Rychle jsem se ocitl v ministrantském úboru. Do levého podpaží mi kostelník vrazil misál tak těžký, že jsem to prostě musil dokázat důstojně unést.
A pak jsme vyrazili. Já s knihou vpředu, uprostřed farář s kalichem a kousek za ním kostelník. Když jsem zataháním za zvonec u vstupu do sakristie byl nucen sám zvučně ohlásit začátek bohoslužby a bezpochyby také své vlastní lpohromy, zaznělo mi to jako hlas umíráčku provázejícího odsouzence na smrt k jejich cestě poslední, jako bych snad prožíval hrůzný děs těch ubožáků s nimi zároveň.
Následující hodinu nezapomenu nikdy. Už nevím, zda jsem v oné době měl vůbec nějaké skutečné hříchy, pokud však ano, odpykal jsem bohatě nejen je, ale předem i všechny další své přečiny příštích nejméně deseti let. Všechno se pro mne vyvíjelo právě tak zle, jak jsem si to vymaloval ve svých představách. Tolikerá hanba, tolikeré pokoření! I to však nakonec muselo dojít konce po mši v sakristii. Byl jsem po všem tom rozrušení, co jsem prožil, strachy tak propocený, jako bych v plné ministrantské výstroji přeplaval napříč všerubským rybníkem a ještě se při plavání potil.
Farář Klima se usmíval a řekl mi vlídně: "Tak vidíš, že to šlo dobře!" Já ale nemohl a nechtěl dojít útěchy, věděl jsem přece, že to vůbec dobře nešlo a že jsem vůbec nic neuměl, všechno mi museli napovědět. Byl ve mně smutek a vztek nad zradou a falší, kterou mi dobří všerubští známí tak záludně nastrojili. Ano, jakmile jde o peníze, pak musí zajít i to nejlepší přátelství! Už následujícího týdne jsem měl slyšet, i když ne přímo do očí: "Sowäät kamat des noh! Ejtz kemants schon vo de Deafan ena zu uns zum Ministriern, des lauss ma uns net gfolln! (Tak daleko už to došlo, že až ze vsi přijde k nám někdo za ministranta, aby se na nás nedostal ani chlup!) " Připadalo mi to vůči mně tolik nespravedlivé, vždyť jsem nedostal ještě ani halíř a ani žádný nečekal, takže obročí všerubských ministrantů nemohlo být nikterak zkráceno.
Po bohoslužbě jsem se sotva odvážil mezi lidi, bál jsem se uštěpačných poznámek. Brzy jsem ale zjistil, že mnozí lidé neprožívali se mnou vůbec mou hodinu zavržení aniž by to, co se stalo, brali tak vážně jako já. Stávku ministrantů, která je i v našich dnešních časech něčím jistě nejvýš, nejvýš vzácným, už před téměř sedmdesáti lety vymysleli a provedli všerubští kluci. Ať mi pak ještě někdo poví, že ti Všerubáci nebyli co do pokroku doby vždycky o kus napřed.

Böhmen	Čechy
Ich muss in jedem Jahr einmal an Böhmens bittere Grenze fahren, so treib ich es, so zwingt es mich nun schon seit einunddreißig Jahren. Ich gebe mein Gesicht dem Wind, dem Winde, der aus Böhmen weht, - da ist der Duft von unserm Baum, vom Garten, der in Blüten steht. Das kleine Dorf, der Wald, die Flur und Wege, Wasser altbekannt. Die weiße Kirche auf dem Berg, dort kniete ich als Ministrant. Kastanienbäume stehen noch beim Kreuze, wo ich dich geküsst, den scheuen, schönsten, ersten Kuss, - dass du so früh gestorben bist! Du Erde Böhmens, ohne Schuld bist du an mir, den man vertrieben. So lang ich atme, - immerdar muss ich dich Böhmen-Heimat lieben.	Každý rok musím znova tam a hořce stanu u hranice. Hledím do Čech a jen se ptám: Kolik let je to? Jednatřicet? Svoji tvář větru nastavím, větru, který sem od Čech vane - voní v něm náš sad, sotva vím, co je s ním v zemi milované. Malá ves, les, dech luk a svah, na vrchu kostel v jasné záři. Vídám se často dosud v snách ministrovat v něm při oltáři. Dosud cítím kvést kaštany u kříže, první políbení jsem ti tam dal. Teď bezbranný vím, že jsi mrtva. Co vše není! Ta zem je na mně bez viny, jen zášť jak rána bez útěchy vyhnala naše rodiny. Milujem přesto rodné Čechy.
7.3.1980
Böhmerwäldler Jahrbuch 1986, s. 128-129

S Woatn	Čekání
S Johr vogeiht scho - und Johr um Johr. seit's uns davogogt homant vo dahoam. Old bin i woan en dera Zaet, owa do is koa Doo gwen, koa oiziga Doo, koa oizige kloane Waal, dass mas Heaz net weihto heyt - gonz staad sched - und zietat hots en mia en oantuat a weng und gwoat - und woat und woat noh allawal und da Weihdogn heat net auf: - s woatat holt af dahoam -	Zas přešel rok - tak dál, rok za rokem, od těch dob, co nás vyhnali z domova. Jsem i já starší za ten čas, ale nebylo dne, jednoho jediného dne, jediné chvíle i té nejmenší, aby moje srdce nestesklo si - docela tiše jen - nezachvělo se ve mně jen docela málo a nečekalo dál a dál jako čeká ostatně ještě stále a ten stesk v něm nikdy neutichá: - to čeká na domov.
5. 7. 1985
Hoam!, 1985, s. 713

Heimat im Elend	Domov v nouzi
Gleich hinter der Grenze des Leides wächst nun aus den Stüben Gebüsch, fährt der Wind durch zerschlagene Türen, vermodert sind Wiege und Tisch. Auf unserem Acker in Böhmen, da wehen jetzt Distel statt Korn, der Pflug liegt verrostet am Raine, die Wege verstaint und voll Dorn. Im heiligen Haus auf dem Berge verglimmet der Altäre Glanz, versiegt ist der Brunnen im Steine, geraubet längst Kelch und Monstranz. Die Hügel der Häusergräber, darunter die Heimat nun ruht, überflammen Waldweidenröschen im Abschied in brennender Glut.	Tam za hranicí žalu vidím bujet v troskách domů jen houští. I ten strom chvěje se větrem, co vyvrací dveře. Hnije kolébka i stůl v domě tom. V polích tam kolem i dál doma v Čechách pcháč zraje namísto obilných zrn. Pluh rezaví tam vprostřed staré meze a cesty zarostly na samý trn. V domě Božím na posvátné hoře obraz Matky zčernalou má tvář. Vyschl pramen až na kámen v kalu, zloupen kalich, zhanoben oltář. Ty rovy rodných světnic v temných vrších, v zemi domova zesnuly a spí. Na stráních jako lesní růže planá hoří bolest, odchod a vyhnanství.
8. 3. 1986

Leise geht der Wind	Tak tiše vítr jde
So leise geht der Wind, Dass kaum die Blätter flüstern, Dass Gras und Hälmlein knistern, Wenn unser Mund sich find. So leise geht der Wind. So sternklar ist die Nacht, Dass Bäche silbern funkeln, Dass brennend aus dem Dunkeln Mir all mein Glück erwacht. So sternklar ist die Nacht. So innig lieb ich dich, Dass ich wohl sterben müsste, Wenn ich es einmal wüsste Du gingest ohne mich. So innig lieb ich dich.	Tak tiše vítr jde, že sotva s listy hrá si. V mezi, kde šeptnou klasy, najdou se ústa dvě. Tak tiše vítr jde. Tak i tmou projde jas. Hvězdný třpyt na potocích hoří o našich nocích a obkličuje nás. Tak i tmou projde jas. Tak vroucně tě mám rád, že bych snad umřel radši, kdybych věděl, že stačí nedávat a jen brát. Tak vroucně tě mám rád.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 46

Tanz	Tanec
Geigen singen Walzerweise, Herzen klingen heimlich-leise, Zwischen feuchten roten Lippen, Perlenschimmernd Zähne glitzern, Blaue Augen trunken glänzen, Holde Wangen purpurn glühn. Schwung und Schweben, selges Kreisen, Jauchzend Leben, Walzerweisen, Heißes Atmen selger Brüste. Blicke ineinanderdrängen, Taft und Seide leise rauschen, Süßer Duft aus dunklem Haar.	Housle, ty na valčík slyší, tep srdce je něze bližší, rty zvlhnou a rudě skví se, zuby blyští se jak perly, modré oči v opojení tonou nad purpurem üst. Vznáší se a k sobě tisknou páry, žhoucí hudbou blysknou valčík plní každou hruď. Pohledy se proplétají, temné vlasy sladce voní, šatů slyšet tichý šum.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 24

Gefangen	Zajat
Die Nacht sinkt aus den Wipfeln, Der Regen schägt aufs Zelt. In seinem Trommelwirbel Geh ich aus dieser Welt. Fast war ich eingedämmert - Ein Schuss aus Träumen schreckt! - Grad war für mich zu Hause Der Tisch festlich gedeckt. Nun lieg ich wieder wachend. Mein schöner Traum ist hin! Und quälende Gedanken Zermürben Herz und Sinn. Wie bin ich arm geworden! - Auf Waldstreu hingestreckt, In Kälteschauern zitternd, Nur Zweig und Zelttuch deckt. Der Hunger wühlt im Magen. Hätt' ich nur trocken Brot! Die Bilder früher Tage Sind mir jetzt Pein und Not. Mein ungewisses Schicksal Am meisten mich bedrückt. Ein einziger Blick nach Hause - Wie reich wär ich beglückt. Böhmisch Rudoletz, Mai 1945	Noc klesá z korun stromů, déšť slyším bubnovat a šumět v lese kolem, svět mi chce vale dát. Jen jsem zamhouřil oči, když střela přetla sen – v něm sváteční stůl doma byl námi obklopen. Jsem rázem ze sna vzhůru a bolest o to blíž sevře mysl i srdce, že bít je uslyšíš. Snad nic mi nezůstalo – jen mokré jehličí pode mnou, celta, pár větví a les. Je neví čí. V břiše, kde táhle kručí, bytuje vlčí hlad. O to víc před očima mám domova dávný řád. Osud odpověď nedá, v té tísni chce se říct: Tak vrátit se zas domů, tam k nám – a jinak nic.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2005, č. 5, s. 12

Rechenschaft	Zúčtování
Was ich getan, was ich gedacht Verging im Gang von Tag und Nacht. Und was ich schaffe, was ich bin Erlischt mit mir und ist dahin. So, scheint mir, geht des Menschen Lauf, So lang ich denke, bin ich auch, Doch wenn mich erst die Erde deckt, Ist auch dem Geist sein Ziel gesteckt, Und aus dem Licht – in Dunkelheit Versinkt mein Sein, die Wesenheit. Und die Erfindung: Leib, Gehirne Kreist mit im Kreisen der Gestirne Das aber macht das Scheiden schwer, Man weiß den Weg, das Ziel nicht mehr: Ist nach Verdienste Seligkeit? Ist absolute Dunkelheit? Ist gänzlich aus das eigne Ich? Bin Lehm dann, nichts als Erde ich? So quält die Frage aller Fragen Die Menschen seit den Schöpfungstagen Und nicht die höchste Wissenschaft Mir unbedingte Antwort schafft; Doch ihre Kenntnis tat mir rauben Den innig schönen Kinderglauben Vom Christkind, das auf Erden geht, Das an dem Kreuze ward erhöht, Zu Gott in seiner Himmelsmacht - Was fröhlich, reich und glücklich macht. Geblendet von armseligen Wissen Traut ich mir Gott und Himmel missen; Für Stäubchen aus dem Himmelskleid Vergab ich Frieden, Sicherheit, Denn die Erkenntnis der Natur Sind Fünklein aus dem Lichte nur; Für wenig Wissensglanz im Leben Hab' vielzuviel ich weggegeben;- Es ist zu Glauben, Gott und Glück Unendlich schwer der Weg zurück	Co učinil jsem, nač jen pomyslel, do noci zašlo, den jak za dnem šel. A co teď tvořím, čím teď jsem, zhasne vráz do tmy za jasem. Tak, zdá se mi, jde lidský čas a mysl dává bytí jas, to, že mne má však země krýt, chci rovněž jak cíl pochopit. Ze světla ve tmy zásvětí má bytí přejít v objetí a mysl, mozek, celé tělo teď v kruhu hvězd by kroužit mělo. Není však snadné rozloučení, cestu a cíl když tušit není: v odměnu zásluh blaženost, či tma, která tě nemá dost? To zcela zajde vlastní Já? Jen hlína hlínu objímá? Tak má se člověk věčně ptát, co počal v světě přebývat a žádná věda neodpoví svým slovem mně, smrtelníkovi; nanejvýš baží v nitru zmoci, mou dávnou dětskou víru vroucí v Jezulátko, jež světlem zalito přišlo na svět, na kříž pak přibito v Kristově těle, na nebesa vzato – a radost, štěstí mám i já mít za to. Oslepen přeubohou řečí věd, že bych měl Boha, nebe zapomnět? Pro smítko, co má nebes šat, měl bych se míru v duši vzdát? Vždyť to, co slibuje mi poznání je pouhá jiskra Božích svítání a abych drobty vědy cestu zlatil, až příliš mnoho už jsem po ní ztratil; - kdo víru, Boha, štěstí jednou zmešká, je mu cesta zpět nekonečně těžká.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 6, s. 58