|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Hoamat | Domov |
|
D'Hoamat hot storke Wurzn! Dej gengant durch Stouck und durch Stoa, sej kruichert über Fölsn und Klüftn, und findnt dou wou an Roa oder an Ounger, wou's guat eingroan kinnernt. Für a Hoamet is koa Örchtl nit z kloa. D'Hoamat hot tuife Wurzn! dej gloungert über Johr und Zeit, über Orbat und Plog, über Reichtum und Not, über d'Grenzn, a nou sou weit. Hoamat suacht in Herz ihrer Platzl, greift umi bis in d'Ewigkeit. |
Domov má věru silnej kořen, proroste všude - i kamením, drží se skály i rokle v hoře, nic nikdo na tom nezmění. Jak tráva roste, palouk jen mu stačí, nejmenší kout je pro něj stvořen. Domov má přehlubokej kořen, přes roky vede, skrze čas. přes práci, bídu, léta v nepokoře, přes hranice a dál je v nás. Domov si najde místo v srdci, navěky je v nás jeho jas. |
Abenteuer unter dem Roten Stern, s. 156 |
| Maria Rast | Maria na kameni |
|
D'Maria sitzt af ran Stoa und schaut stad aussi i d'Weitn. Nebn ihr, af der Stoamaur am Roa, tuat d'Rousnstau (d) n d'Blüah recht ausbreitn. D'Muatter Gottes is müad - übers Gebirg is schou gounga. Weil ihrer Zeit scho bold aus wird, rost 's aus in Gedounka. D'Rousnstaudn schmejkt mit schneeweißi Blüah. Dej heiligi Frau buckt si iener za ihr: Mögst ma woss sogn? Mir kimmts a sou für. Mej noigt si s' gounz Streißl umma za mir? Sie greift ungedounks i dej blüahrati Procht und legt si a Zweigerl i d'Schouß - ols hätts ihrern Kindl a Freud damit g'mocht, mit dem hoamlan, schneeweißn Gruaß. Und wias a sou schaut und bsinnt si a weng, stroift der Wind d'Blüah und Blattl af d'Knia; do wirds is erscht inn - und s'Herz wird ihr eng - aufn Zweig hant mehr Dorn ös wia Blüah. Do noigt d'Liawi Frau recht trauri ihr Gsicht: Liabs Kindl, gülts a für Dei Lebn? Is denn a für Di nix Besseres hergricht, ös wia Freid mit an Loid glei danebn? |
Panna Maria na kameni sedí, z kamenné hrázky růže rozkvétá, žena tiše do dáli hledí, do polí kolem vůně odlétá. Ušlá je dosyta Matka Boží, pod srdcem dítě, přes hory. - teď porodit má snad tady v hloží, kde kámen trčí jak navzdory. Keř růže voní celý sněhobílý a Maria jak ve snu přivoní a ptá se, jak ji opouštějí síly, proč za ní se vždy větve nakloní. Bezděky sáhne do nich svatou dlaní a položí si snítku do klína, jako by dítě už cítit mohlo na ní, že nebe nikdy nezapomíná. Jak Maria zří tiše bílé růže, k nohám svist větru serve všechen květ - u srdce matce udělá se úže - jen trny zůstaly teď v dřevě tkvět. Tvář Mariina rázem žalem strne: Dítě moje, co čeká Tě? Copak na cestě bolestiplné jen kříž je Ti dán k odplatě? |
Glaube und Heimat,1986, č. 5 |
| Marienlied im Mai | Mariánská májová píseň |
|
Der Wald hat jetzt angelegt sein allerschönst Gwand, dass er dich recht ehren und loben kann. Jetzt grüßt Dich jedes Bleamerl, dös wachst in der Au, wia mir, Deine Kinder, Du himmlische Frau! Du hast manche Hoamstatt herinnert in Wold, wo jeder voll Andacht af d' Knia vor Dir follt. Bleib Du unser Fürsprach, Du groß' Gnadensal und lass Dich heute grüaßn gar viel tausendmal. Und is unser Weg a voll Dorn und voll Stoa, loss Du, große Muatter, uns do nit alloa! Wenn Du uns Dei Hand gibst und a Dein guatn Segn, dann findt ma den Weg scho ins ewige Lebn. Auf d' letzt, liabe Muatter, hätt i no da Bitt: Vergiss unser Hoamat, in Böhmerwold, nit! Nimm Du olls in Schutz, wos i Dir anvertrau, Du mächtige Fürsproch, Du herzliabe Frau! |
Les si teď právě oblékl svůj nejkrásnější šat, aby Tě mohl chválit a věrně uctívat. Zdraví Tě rosná luka snad ve všech květech svých, jako my, Tvoje děti, Matičko v nebesích! Na mnoha místech doma Tě tichou modlitbou zná každý z nás už zdávna, klekal tam před Tebou. Buď přímluvkyní naší, rač milost svou nám dát, přijmi za to náš pozdrav, dík nastotisíckrát. Byť byla samý kámen a hloží naše pouť, Matičko, neopusť nás, nedej nám ustrnout! Ať Tvoje vlídná ruka nám dá své požehnání, vede nás do ráje, před svody světa chrání. A ještě, Matičko, slyš starost poslední: Šumavu neopusť, co domov máme v ní! Všechnu ji ochraňuj, při ní tam v nebi stůj, v přímluvách, Naše Paní, s láskou ji pamatuj! |
Die neue Tussetkapelle in Philippsreut, s. 67 |
Na Kamenné Hlavě u Českých Žlebů
Hoam!, 2005, č. 3, s. 14-15
| Wou bist denn her | Odkud že jsi? |
|
A Baam und a Stoa, a Wies und a Roa, a Berg vuller Wold und d'Wulda recht kolt. A Wosser in Ground, greani Foarb übern Lound; a Stoll vuller Rinder, a Stubn vuller Kinder. An Ocker vull Korn - do bin i geborn. |
Jen kámen a stráň, jen luka a pláň a z lesů vane chlad, když řeka jde spát i zelená zem do mlh pod lesem. Zvonce krav, travin šum, dětí plný dům. A zrna plné klasy - odtud jsem pro vše časy. |
| Erntedank | Poděkování o dožínkách |
|
Am Földweg rumplt nou a Wogn, a jeder Pifoung hot wos trogn. Dej Arnt wird uns schou glounga. Mir wolln an Herr Goutt dounka: Für Sunnschein, Regn - an jedn Tog Und a für d'Sorg, fúr Múah und Plog. Bitt, gib uns Kroft für s nächsti Johr Und segn uns d'Orbat sou wia's heier wor. |
Po polních cestách vozy rachotěj, pod ourodou jen praskaj loukotě. Vydařily se zase letos žně, děkujeme ti, Bože, upřimně. Za slunce, dešť i každou hodinu, za starosti děkujem, za dřinu. Rač nám jen za rok stejnou sílu dát a ke žnim jako letos požehnat. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, š. 10, s. 482 |
| A Freid, a Liab, a Glück | Radost, láska a štěstí |
|
D'Freid is wia-ra Bleaml! Wounn ma's nit weitergibt, dounn wölkts und dürrt gor o. D'Liab is wia-ra Sternl! Wounn's nit für wen oun (d) ern afleicht', vergloust's und löscht gounz o. Und s'Glück is wia-ra Glos! Wounn ma's mit Freid und Liab nit füllt, oft z'springts und liegts in Scherbnan do. Drum wünsch i-a, dass ulli drei jedn Tog in Johr Eng stengant bei. Und möcht Eng nou ols letzts hiaz sogn: Es losst si a dos Schwasti trogn, schickt Eng der Herrgoutt nur sein Segn. Den sull er jedn Tog Eng gebn! |
Radost je jako kytička! Když nedáte jí komu, tak zvadá a uschne už napořád. A láska je jak hvězda! Kdo komu svítit nemá, ten vyhoří a zhasne, že nemá rád. A štěstí? Je jako sklenka: kdo neplní ji radostí a láskou, prázdná mu v rukou může popraskat. Všech tří je třeba, prosím upřímně: ať celý rok provází vás a taky mě. A ještě něco bych vám říci chtěla: někdy je těžká hodina a smolná celá, ať vám pak Pánbůh sešle požehnání. Ať den za dnem vás samo nebe chrání! |
Hoam!, 1993, č. 3, 2. str. obálky |
| Silvester | Silvester |
|
Wia a Kernl Sound am Wuldergrund rinnt s' davon van Johr, die ullerletzter Stund. Oubn gloust der Himml mit tausnd liachti Stern. Mi ziemt, i kannt d'Zeit hiaz oi-troupfitzn hörn. Vagounga is, wos mi druckt hot ind brennt. Der Herzwurm nogt nimmer, a jeds Loid hot a End. D'Zeit nimmt ulls mit - dos kounn eahm schou tröstn; a wounn's eahm möcht iajwer in Odam ostößn. Ulls geht vorbei! Steht's wuin do dafür? Schou steht a neiher Ounfoung draußt vor der Tür. Liacht blengitzt a Sternei - möigst wissn, wos kimmt? I loss's neichi Johr einer und frog nit, wos ma bringt. Wos sull i do loung nou d'Stern hiaz befrogn - Der oubn wird's wissn, wos i kounn dertrogn. |
Jak zrnko písku na dně Vltavy uplejvá rok, kdo jen ho zastaví? Zezhora zářej hvězdy, zas a zas jak slyšela bych vodsejpat se čas. Co mučilo mě, čas už vodestál. Trápení přejde, srdce tluče dál. Rok vodnese, co bolelo tě snad, jednou i dech ti veme napořád. Co minulo, nevolej nazpátek. Za dveřma čeká novej začátek. Hvězdy se třpytěj - co přijde, kdo ví? Neptej se, čas sám ti vodpoví. Kdybych sebedýl hvězd se měla ptát, Ten nahoře už ví, kam mám se brát. |
Hoam!, 1996, č. 1, s. 20 |
| Spuren des Lebens | Stopy na cestě |
|
Ein Kindertrippeln úber Moos und Stein, leichtfüßig und behende führt ins Leben hinein. Ein kräftiger Schritt, eine gerade Bahn führt ohne Verweilen bergaufwärts wodann. Ein zögerndes Tasten und langsam Verweilen, ein Stock wohl als Stütze, ohne Hast, ohne Eilen. - Spuren des Lebens - sie tragen dich weit, leichtfüßig und flach in glücklicher Zeit. Spuren des Lebens! am tiefsten geprägt, wenn meine Schulter die Kreuzeslast trägt. |
Dětský cupot kdysi přes kámen a mech, lehkonoze křísí živý ranní dech. Pak dospělým krokem pevným jako den k vrchům dlouhým rokem cílíš svoboden. Zpomalí tvá chůze k stáru o holi, pomalu a dlouze večer zabolí. Stopy jedné cesty míří do dáli: šťastni, kdo se zvěsti víry nebáli. Svatou stopu drahou cítím nejtíže, když pod krutou vahou klesám pod křížem. |
| Baum der Erinnerung | Strom vzpomínek |
|
Baum der Erinnerung, sing dein altes Lied, wenn deine Zweige sich im Winde wiegen, und jedes Blatt ein Bild des Lebens trägt vom Schicksal meisterlich darauf geschrieben - mit hellen Farben in der Jugendzeit; mit grauen Schatten wohl auch manches Jahr, mit kräftgem Strich des Schicksals im Zenit und leisen Tönen bald dem Endziel nah. Baum der Erinnrung! Tröstlich dünkt es mich, kein Blatt ist leer, darauf das Schicksal schrieb. Baum meines Lebens! Frühlingsblütenschwer reckst du dich jung in ungestümem Drang, zeigst mir die graue Stadt am Moldaufluss: den düstren Turm, den Dom, den weiten Platz, das Deutsche Haus, Theater, Schule, Kloster; den Lindenduft der Krummauer Allee, den Schöninger im Abendlicht verdämmernd, den Stadtpark in Kastanienblüten schwer, den Ton der Perner Glockenstimmer vor den Mauern, den Bummelpfiff im Laubengang am Platz. Jasminduft auf der Schützeninsel spür ich wie einst beim ersten Treffen dort im Mai, ein ängstlich Zagen in Maturateagen leis, ein Abschiednehmen aus dem Freundeskreis. Baum meines Lebens in der Sommerreife voll Kraft und Mut, die Zukunft wohl zu wagen. Als Junger unter jungen Menschen stehn, in Kinderaugen Freude leuchten sehn. Mit Schaffenskraft erfüllen jede Stunde, Begeistrung spspüren in der Freunde Runde. - Doch dann im Krieg, in Not und Leid, in einer gnadenlosen Zeit. sah ich den frohen Bilder wild verwehn, im Strom der Tränen untergehn. Nun ist es Herbst - und mein Erinrungsbaum wiegt seine Zweige sachte wie im Traum. Wenn langsam nun die Blätter fallen, ist es doch tröstlich, dass auf ihrem Grund die guten Bilder sich zu mir herneigen, noch einmal in Erinnrung hell erstrahlen, bis sie verwirbeln fern im Nebelreigen. |
Strome vzpomínek, znovu zdávna zníš, vítr kolébá tvoje větve dosud a každý list barvami života mistrnou rukou nadechl sám osud - jasem a třpytem za mých mladých let a rok za rokem lecjaký ten stín, silná čára se lomí v zenitu a ztichá níž, jak schází do rovin. Strome vzpomínek! Tišíš napořád mou trýzeň, osud sotva stačil psát. Strome života! Květem obtěžkán kypíš jarem a každým rokem zas mi přivoláváš zdi města dvou řek: Černou věž, katedrálu, širý rynk, Německý dům, divadlo, školu, klášter; vůni lip na Krumlovských alejích, obrys Kletě v červáncích soumraku, svíce kaštanů v parku Na sadech hlas Pernerových zvonů nad hradbami, ozvěny korza z náměstí při podloubích. Jasmíny na Střeleckém ostrově voní jak o té první schůzce v máji. A toho strachu z našich maturit, víc než pak z loučení, času se rozejít. Strom života dál za letního zrání: těch sil a odvahy, té střídy každodenní, jen mládí umí tolik uvěřit té záři v dětských očích, citem žít těch tvůrčích plánů, toho rozechvění v okruhu přátel, kteří si tě cení. A potom válka, zkáza zas a zas, nouze a bolest, nelítostný čas dál nesl nás jak temný kalný proud a v slzách dal se všemu rozplynout. Strome vzpomínek, tichneš s podzimem, tvé větve kolébá však nadále ten sen. Byť pomalu nadchází listopad, je útěcha v tom, že se ke mně snáší i všechno dobré, zářící a ryzí, co v paměti se třpytí odevšad, než zavíří a v chladu mlhy zmizí. |
| Stilles Erinnern | Tiché rozpomenutí |
|
Wenn über Wäldern und Fluren ein herbes Lüftchen vom Lusen herzieht, bringt es in unsere Reihen ein stilles Erinnern mit. Wir denken an all unsre Freunde mit denen uns Liebe verband; an jeden, den unseren Herzen daheim einst so nahe stand. Ob auch ihre sterbliche Hülle vergangen wie Sand im Wind, uns allen bleibt die Gewissheit, dass sie im Geist bei uns sind. Sie stehen uns wieder zur Seite und reichen wie einst uns die Hand. Wir fühlen auch jetzt so wie damals, was uns mit ihnen verband; denn Liebe kann niemals sterben! Sie siegt über Tod und Leid und schlingt ein Band um uns alle, das uns hält bis in Ewigkeit. |
Když nad lesy a poli si vítr z Čech nad Luzným s mraky hraje, v nás, v našich řidnoucích řadách zase ta vzpomínka je. Myslíme na všechny ty drahé, láska nad smrt nás pojí, a že jsme tam doma je znali, hory nás nerozdvojí. I když hrob všechny je svírá, ten vítr nás drží spolu, v nás všech trvá ta víra, že u Božího stolu sedíme dál bok po boku, že ruku nám podávají, cítíme i teď napořád, že jak dřív s námi se znají, vždyť láska - ta neumírá! Nade smrt silnější je a poutá nás všechny znova jak věčná melodie. |
Hoam!, 1992, č. 8, s. 486 |
| Du, Stieglitz! | Ty stehlíčku! |
|
Du kloaner Pfistniegl, du gschekerter Grüll, fluig hinum, fluig herum, sitz hi wou-der -wüll! Und pfigitz, und zepplt, host Distlsoum gmua. Hejck di nur recht trawi! Fluig dein Nest gschafti zua! Du kounnst jo leicht schneywln - für di is nix hejcht. Nur i muass wieder furcht, mir ist d'Hoamat vawejcht. |
Ty tvorečku malý, hned tu jsi, hned tam, jak by housličky hrály, jak cvrčíček sám! Dál stíhej, se míhej, dělej stehlíčkům čest! V letu houpej se, stoupej k hnízdečku jak pěst! Ty lehce to stačíš, pro tě lítat je slast. Mně však pláč tváře smáčí, že vzali mi vlast. |
| Erinnerung | Vzpomínka |
|
Schau ich zurück, dann seh ich Berge einst viel höher, und Täler tiefer eingebettet in das Land; da neigt der Himmel blauer sich den Wäldern, da strahlt die Sonne lichterfunkelnd weich wie Samt. Schau ich zurück - seh ich die Menschen jung und heiter. Wie frohgemut ihr Tagwerk sie verrichten. Und weiß doch, wieviel Plage sie einst drückte, wie sie sich mühten, bid der Erntesegen reifte. Schau ich zurück - war alles schöner, besser! Ich wag es kaum, dem Jetzt es zu vergleichen, In mildem Licht bin selber ich noch größer, des Lebens Narben spür ich von mir weichen. Schau ich zurück, dann wird das Leid viel milder; das Heimweh drückt niicht mehr so hart. In der Erinnerung sind selbst Schreckensbilder nicht mehr so grausam, wie es damals war. Schau ich zurück, dann dank ich Dir, o Herr, dass Leid und Kummer ich wie Job erlebte. Dass ich des Nächsten Gut in Raffgier nicht erstrebte, und lieber litt, als grausam wie ein Schächer war. Das Leid allein hat meinen Sinn geläutert. So hast Du mich den Weg des Heils geführt. Nur wer ein Kreuz getragen weiß, was es bedeutet, wenn das Verzeihen doch der Seele Krönung wird. |
Když vzpomenu si, vidím hory kdysi větší, údolí hlouběj zaklíněná do kraje, modřejší nebe nad lesy mu svědčí a sametové slunce plné dobra je. Když vzpomenu si, vidím lidi veselejší a mladší ovšem zpívat si při práci, taky ale jak halíř v dlani obrací a plahočí se pro to zrno zdejší. Když vzpomenu si, vidím krásu samu, srovnání s dneškem se bojím vyslovit, vím ale, že tím sebe sama klamu a život bez jizev by nebyl takový. Když vzpomenu si, všechna utrpení v paměti slábnou, stesku se ulevilo ve vzpomínce se hrůza v báji mění a nebolí už tolik to, co bylo. Když vzpomenu si, Bože, za to dík, za všechny strasti, nouzi hodnou Joba. To raděj žal než lotrovství a zloba, než bližním brát, líp být Tvůj prosebník. To bolest moje smysly oživila a pravou cestou ukázala jít. Nést kříž, k tomu je třeba jistá síla, duši korunuje, když umí odpustit. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 4, s. 158 |
| Deck zu, o Wald! | Zhoj, lese... |
|
Leg deine grüne Hand auf das zerstörte Land! Lass grünen Busch und Baum und füll' den fahlen Raum mit Leben deiner Art! Ist auch ums Herz uns hart, wenn es das Elend schaut den Fluren, so vertraut. Wenn Haus und Hof versinkt, kein Acker Frucht mehr bringt. Du hast allein die Kraft, die neues Leben schafft und holst, weis dein war bald. Deck zu, du grüner Wald! |
Zhoj dlaní zelenou mou zem, tak zničenou - Ať zelená se novým stromovím, mlázím, křovím spoušť bledě zsinalá! Srdce by stiskala louka, stará známá, v zlé bídě ponechána. Dvory, domy zpustlé, sady v trní hustém. Lese, jen tvá síla by zem osvěžila. Tvůj šum život nese, zhoj ten kraj, můj lese! |
| Heimatbesuch | Zpátky doma |
|
Brennnesselbusch, Brennnesselbusch, du bittergrünes Reis! Gib Antwort hier, was birgst du mir, von dem mein Ahnen weiß? Ich wachse hier schon viele Jahr. Ich berge, was einst Heimstatt war. Ich wachse, woge, winde. Brennnesselbusch, Brennnesselbusch - Du bittergrünes Reis! Was deckst du hart mit grünem Arm? Dass Gott erbarm! Ich berge Brand, ich hülle Not - - Bettstatt und Wiegenbrett, erloschner Herd, verlornes Land bei mir sein Ende fand. |
Kopřivy kolem, kopřivy - žahavá zeleň v duši! Kdo odpoví, co pod slovy jen mrtví předci tuší? Bujíme tu už mnoho let. Halíme kdysi lidský svět. Rez průrev zarůstáme. Kopřivy kolem, kopřivy - hořká zeleni v duši! Co tajíte v houštinách struh? Mé dětství snad? Dal i vzal Bůh! Zmar kryjem, bídu, zvůle dar: - lože, kolébky mříž, vyhaslou zem, kraj kolkolem, žal vyhnanství je v něm. |
Glaube und Heimat, 1990, č. 9-10 |
 obrazová příloha |
další strana |