|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Stoßseufzer | Bolestný povzdech |
|
Hätte Goethe Suppen schmalzen, Klöße salzen, Schiller Pfannen waschen müssen, Heine nähn, was er verrissen, Stuben scheuern, Wanzen morden, Ach die Herren, Alle wären Keine großen Dichter worden. |
Kdyby Goethe oukrop smolit, knedle solit, Schiller hrnce drhnout musil, Heine zašívat si zkusil, co potrhal; kdyby smýčit kouty měli od štěnic ti slavní páni - sotva ještě na skládání veršů by se rozpomněli. |
www.planet-interkom.de/wolf.busch/meier_i.htm |
| Der Säumer | Honák soumarů |
|
Der Säumer zieht auf dunklem Pfad Durch Waldgebirge hin. Da kommt ihm wie von ungefähr Sein Mädchen in den Sinn: "O wäre doch, du gutes Pferd, Was dich belastet, mein, Ich kaufte Böhmens Königskron Und gäbs dem Mägdelein!" Und wie mit leichtem Jugendmut Er lenket heimatwärts, Da singt er manches frohe Lied Und drückt die Hand aufs Herz. Ein seidnes Tüchlein birgt er dort, Gestickt mit rotem Gold. Es ist ein herrlich Angebind Fürs Mädchen, fein und hold. Da fliegt ein Reiter von der Burg: "Du junger Säumerknab, Mir Sattel, Pferd und all dein Geld, Dir kalten Dolch und Grab!" Der Säumer sinkt, ruft sterbend noch: "All was ich hab, ist dein. Doch unter Wams dies seidne Tuch Bring meinem Mägdelein!" Dem Ritter läss dies Wort nicht Ruh, Nachschallts ihm aus dem Grab. Er sucht des Säumers arme Maid Das Waldland auf und ab Vergebens fragt er früh und spät. An hoch und niedrer Tür. Und wie er heimkommt, tritt so bleich Sein Töchterlein herfür. |
Se soumarem svým Šumavou se mladý honák bral a na vzdálenou lásku svou nahlas si vzpomínal: "Ten náklad, co hřbet bezmála by koni strhl i vaz, můj být, korunu od krále z Čech dones bych ti vráz." A když pak domů zlehýnka už jde a vesele v píseň se mění vzpomínka, ukrytý na těle šátek pro milou nese si z rudého hedvábí, na šíji šperk jí zavěsí, co dávno chtěla by. Tu rytíř se z hradu naň oboří, vše, co měl, vezme mu a chladnou dýku ponoří v hruď chlapci mladému. Ten ještě stačí říci mu než zhasl jeho hled: "Mé děvče... šátek patří mu," vydechne naposled. To slovo nedá vrahu klid, zní za ním z hrobu ven. tu dívku musí objevit, než v lesích zhasne den. Marně však ptá se u lidí, buší do cizích vrat: až domů však dojde, uvidí svou dceru v slzách stát. |
Passauer Neue Presse 6. 5. 1995, č. 104 |
| Pilze | Houby |
|
Bunte Pilze sind die Kindchen, Die dem Mutterschoß der Waldung In den feuchten Sommernächten Gleich zu hunderten entsprießen. Und sie gucken zwerghaft niedlich Unter breiten Faltenhütchen, Ducken sich in Moosgewoge Bange vor der kleinsten Schnecke. Schnecken kommen viel gezogen. Hei, wie freu'n sie sich der Beute! Fressen, dass die Bäuche schwellen Von des Pilzlings rundem Rücken. Halt, da greifen weiche Tatzen Fünfgefingert nach den Pilzen, Ziehen sie vom Mutterbusen, Stecken sie ins runde Körbchen. Und da schauen sie einander Rund verwundert und verängstigt An und flüstern: Ach was wird nun - Wird nun wohl mit uns geschehen? |
Pestré houby jsou děťátka, které z mateřského klína vlhké noční půdy lesů hned po stovkách vyrazily. A jak roztomile hledí, pod kloboučkem pomačkaným se jak skřítci v mechu tulí ve strachu před pouhým šnečkem. Je těch šneků všude kolem! Plni štěstí nad kořistí žerou, až jim dmou se břicha po houbičkách kulaťoučkých. Než tu náhle čísi tlapy pěti prsty vytrhují houby od mateřských prsů lesa a cpou do košíka. Neseny v něm tiše patří kolem celé ustrašeny, šeptají jen spolným vzdechem: Co teď s námi jenom bude? |
www.planet-interkom.de/wolf.busch/meier_i.htm |
| Kurzsichigkeit | Krátkozrakost |
|
Ist das nicht der Tannenwald drüben, dunkel, doch mit blauem Hauche? Sanft verklärt, den in der Heimat ich, froh pfeifend, oft durchschritten? "Nein, es sind der Schlächterfirma schwärzliche Gebäulichkeiten, Und der Rauch kam von dem Frachtzug, der soeben hier vorbeifuhr!" Jene Burg dort auf dem Berge schimmernd hell im Abendglanze Streitest du so leicht nicht weg mir, denn ich kenne Burgruinen! "Ach, das ist doch ein Fabrikschlot und der Berg der Eisenwerke, deren Leute jetzt am Streik sind - Levi, Brooks und Compagnie." Kann ich nimmer meiner Sehnsucht und den kurzen Augen trauen? Wenigstens schwebt dort ein Lerchlein, lustig trällernd, hoch im Blau'n. "'s ist ein Aeroplan, 'ne simple, alltägliche Flugmaschine! Doch im Baume dort, im grünen, zwitschert allerdings ein Spatz." |
Není to jedlový les, co vidím, černočerný v modrém oparu? Něžným jeho jasem jsem tam doma procházívala se a šťastně si hvízdávala. "To jsou zakouřená jatka a kolem nich po kolejích nákladní vlak se v té chvíli řítí, černé saze chrlí!" Onen hrad tam na hřebeni vrchu, třpytný se od červánků, ale neupřeš mi přece, dobře znám tu zříceninu! "Vidím jen tovární komín při železárenské haldě, zaměstnanci drží stávku - Levi, Brooks and Company." Což mne tolik klame touha, krátkozraké oči šálí? Aspoň že tam v modru nebe stoupá výš skřivánek malý. "To se aeroplán ztrácí tam, zjev všední věru. Blíž však na zeleném stromě hrá nám špaček v podvečeru." |
Grenzgänge - Streifzüge durch den Bayerischen Wald, s. 39 |
| Zwischen Wachen uns Schlafen | Mezi bděním a snem |
|
Aus leichtem Traum war ich erwacht, Der Mondschein blickte nieder. Die Burschen sangen durch die Nacht Die alten weichen Lieder. Der nahe Wald barg rauschend sich In neblige Gewande - Und wieder fand ich träumend mich Im stillen Schlummerlande. |
Z lehkého snu mne probudil měsíc, jak z nebe hledí. Chlapci zpívali, svit se lil z písní i nápovědí. Blízký les v mlhách šuměl jen nebo to zdálo se mi? Nebo to znovu byl ten sen o mé dřímotné zemi? |
Passauer Neue Presse 2. 10. 1999, b. s. |
| Mein Wald, mein Leben | Můj les, můj život |
|
Ich sah den Wald im Sonnenglanz, Vom Abendrot beleuchtet, Belebt von düstrer Nebel Tanz, Vom Morgentau befeuchtet: Stets blieb er ernst, stets blieb er schön, Und stets musst' ich ihn lieben. Die Freud ' an ihn bleibt mir besteh'n, Dei andern all zerstieben. Ich sah den Wald im Sturmgebraus, Vom Winter tief umnachtet, Die Tannen sein in wirrem Graus, Vom Nord dahingeschlachtet; Und lieben musst' ich ihn noch mehr, Ihn meiden könnt' ich nimmer. Schön ist er, düsterschön und hehr, Und Heimat bleibt er immer. Ich sah mit hellen Augen ihn, Und auch mit tränenvollen; Bald hob ermeinen frohen Sinn, Bald sanftigt' er mein Grollen. In Sommersglut, in Winterfrost, - Konnt' er mir mehr nicht geben, - So gab er meinem Herzen Trost; Und drum: Mein Wald, mein Leben! Ich habe zum Preise der Heimat oft Stillinnige Lieder gesungen, Dei Heimat versagte, was ich erhofft, Die Lieder sind traurig verklungen. Fort muss ich nun übers weite Meer, Du traulicher Wald, ich seh dich nicht mehr, Doch meine Menschen, sie gingen und sagen Vielleicht noch von mir in den fernsten Tagen. Was nützt mir der fernen Tage Glanz, Was nützt die Liebe dem Toten? Viel lieber wär mir ein Blütenkranz Vom nächsten Bettler geboten. Viel süßer wär mir ein Grüßen und Ein herzliches Wort aus Freundesmund Und aus Liebesaugen ein treuer Segen Als alles, was sie aufs Grab mir legen. Geh hin, was ich doch nie haben soll, Lebt wohl, ihr geliebten Leute. Ich scheide vom Walde ohne Groll, Nur Wehmut ist mein Geleite. Dir mit dem bangen, sinnenden Blick, Dir lass ich ein stummes Leid zurück. Dich Knab' wird's lang noch betrüben und kränken, Und ewig wirst du meiner gedenken. |
V slunečním svitu ten les znám i zrudlý do červánků i v tanci mlh z jar od března ve vlahém ranním vánku. At' zvážní, ať šumem pohne se, je jen k pomilování - ostatní vítr odnese, on radost ve mně chrání. Temnými mraky obehnán i dlouhou zimní nocí, severním vichrem napadán, vzdorující vší mocí: tak miluju ho o to víc, nedá mi zapomenout vznešená krása bez hranic, domov s vší jeho cenou. Zřím ho jasnýma očima i těma slzavýma, ať jaro právě v duši má či sevřela ho zima. V žáru léta i za mrazů svou krásou zádumčivou srdci dá klid v tom obrazu, já vím: můj les, můj život. Domov, mou písní oslaven, nedovolil však zůstat, za moře, až tak z lesa ven šla píseň, v duši pusto. Dělí mě od vás oceán, domov už neuhlídám, k hlasu, co slýchám z rodných stran, však ještě se dechem přidám. Co ze dnů dávných zbylo mi, snad mrtví předci střeží, láska rukama zalomí a na rov květy sněží. I poslední chudák z vesnice svou řečí blízký je mi a věrnost cítím nejvíce nad hroby v rodné zemi. Co mělo minout, je daleko, tam doma žijte blaze. Les smírem šumí navěky, jen stesk spí nevyzrazen. Mlčky ho budu v sobě mít v tom tichém pomyšlení a píseň, jež načas jen oněmí se provždy v ten les změní. |
Bayerwald, 1993, č. 4, s. 61 |
| Abschiedslied | Píseň na rozloučenou |
|
Im Holderbusch ein Vöglein sang so wunderschon und rein. Ich horchte still, ich horchte lang, da flog es querfeldein. Mit andern zog es übers Meer dem Sonnenlande zu. Ich dachte mir: Was willst du mehr? So scheide nun auch du! Von Lieb und Glück hab ich geträumt, es war ein schöner Traum. Er währte, bis mit Gold umsäumt und rot war Strauch un Baum. Ade nun Leben, Liebe, Glück! Ade, ich geh zur Ruh. Schon fliegt die Seele, strebt der Blick dem Sonnenlande zu. |
Zas v bezech ptáci zpívají a čistě hlaholí, než rozletí se po kraji v oblacích nad poli. Pak v hejnech táhnou slunci vstříc za moře plná krás. Ptám se, proč váhám víc a víc, když loučení je čas. Sny o lásce a o štěstí šíří po nebi nach, září a zlátnou z pověstí tu v lesních končinách. Sbohem buď, co mi bylo vším, sbohem, je třeba jít. Chci k slunci, k mořím dalekým svou duši vypravit. |
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 2, s. 73 |
| Der Dreisesselsee | Plešné jezero |
|
Kennst du den Bergsee, dunkelgrün? Die Tannen ragen trauernd Auf Felsen schroff, wie schirmend ihn Mit harter Wand ummauernd. Der Wind streicht kühler, leiser dort, Die Sonne blendet minder. Es scheint geschaffen dieser Ort Für müde Menschenkinder. Für Herzen, die, von Schmerz gequält, An tiefer Wunde kranken Und leben möchten, fern der Welt, Den trüben Nachtgedanken. Für Seelen, die, des Leibes los, Noch nicht zur Ruhe kamen Und nun auf feuchtbetauten Moos Hinirren, - bleiche Flammen. Ein alter Jäger weiß die Mär, Dass um die Mittnachtsstunde Sich Stimmen heben, dumpf und hehr, Aus finstrem Wellengrunde. Und wer heraus ein Fischlein fängt, Der hört die Stimmen schallen, Dieweil es ihn zur Tiefe drängt, - Er ist dem Tod verfallen. |
Znáš-li to horské jezero, zelené v přítmí jedlí? Stěnou jak zbrojnou závěrou skály kol něj se zvedly. Slunce jen chladnou ozvěnou s větrem tu ticho klene. To místo zdá se stvořeno pro děti unavené. Nás, které srdce bolívá, jak se v něm jizva městná. Utéct světu už zaživa, nemusit prozřít ze sna! Tu naši duši bez těla podivný neklid mámí. Světýlka bludně setmělá sem mechem došla s námi. A starý lovec vypráví, že o půlnoci hlasy nesou se tu z vln šeravých a něco chtějí asi. Jen chyť i rybku nevinnou, vír, co se vzdechy vrtí nad nekonečnou hlubinou, poví, žes určen smrti. |
| Spinnabend | Večerní přástky |
|
Die Stub' ist warm, der Span loht auf, Nun lasst die Räder kreisen! Der Bube legt die Zither auf Und singt die alten Weisen. Singt von der toten Müllermaid, Vom jungen Königssohne, Von scheuer Schmuggler Lust und Leid Und von der Schlangenkrone. Die Stube wird zum Märchenland, Das Spinn- und Zauberrädchen, Dran spinnen sich ein Fee'ngewand Die traumbefang'nen Mädchen. Die Zither klingt, das Lied erschallt, Die Spinnerinnen lauschen Und um das Haus der Nordsturm hallt, Im schnee die Wälder rauschen. |
Je teplo doma a louč plá, ať kolovrátek přede! K písničce na citeru hrát i klouče u nás svede. Zpívá o mrtvé ze mlýna, o princi, jenž ji zradil, o pašířích na planinách a o korunce hadí. Je nám v kraj pohádek se brát, jak vřetánko se vrtí a přede, přede vílí šat dívkám, co sní až k smrti. Citera drnká, píseň zní a cítit je v ní něhu, venku však bouří, severní les šumí, plný sněhu. |
Der Bayerwald, 1993, č. 4, s. 10 |
| Der böhmische Wind | Vítr z Čech |
|
Der böhmische Wind weht die Täler voll Schnee, Legt eisige Fesseln um Bäche und See, Bricht Tannen im Walde und Föhren am Saum Und heulet die Erde in Schlummer und Traum. Doch schadet den fröhlichen Wäldlern er nicht. Macht frischer ihr Blut nur und rot ihr Gesicht, Facht heller das Feuer im Auge voll Mut, Hält rein auch die Herzen, treu, selbstlos und gut. Drum immer willkommen, sei 's Greis oder Kind, Was frei ist ersprossen im böhmischen Wind, Auf bayrischer Scholle in waldiger Nacht, Wo Menschen noch bleiben, wie Gott sie gemacht. |
Vítr z Čech zavál zas údolí sněhy a ledem okoval potoční břehy, láme jedle i sosny, celičký les se zemí sténá jak omámen dnes. Lidem tady z vrchů to neuškodí: mají krev čerstvou, nezamarodí. Ve tvářích červeň a v oku plamen a v srdci věrnost až do smrti amen. Tož vítej, větře, co sem přivál jsi z Čech, starý i mladý v tobě nabere dech, tu v bavorské zemi jen osvěžíš vzduch svobodným lidem, jak chtěl je mít Bůh. |
 obrazová příloha |
další strana |