Wilhelm Formann

Lakomec
Když se před mnoha a mnoha lety stavěla v okolí venkovská silnice, měl vedení stavby v rukou jeden prachsprostý držgrešle a lakota, který svým dělníkům skrblil na zasloužené mzdě nebo jim ji často nevyplatil vůbec. Byl pro svou povahu v celém okolí upřímně nenáviděn a leckdo si ulevil, že s takovými lidmi se tam dole v pekle mazlit nebudou.
Skrblík se ze svých peněz věčně netěšil. Když viděl, že se jeho dny krátí, zahrabal svůj blyštivý poklad už jen z pouhé žárlivosti, aby ty peníze nemohly sloužit někomu jinému a potřebnějšímu. Brzy nato pak vypustil duši.
O pohřbu si však hrobař všiml, že rakev lakomcova je prázdná, aniž o tom komu řekl, takže by neměl o té věci nikdo ani tušení, kdyby se následující noci nestalo něco vskutku hrůzného. O půlnoci se náhle samy od sebe rozezněly zvony i varhany kostela. Mocné zvuky probudily nejprve kostelníka, který však v sobě nesebral dost odvahy, aby vstoupil do zešeřelého chrámu. Běžel naproti k faře a přivedl kněze - ten měl zahnat všechny přízraky Božím slovem.
V modlitbách oba vešli do kostela. Kněz došel až k oltáři, pozdvihl do výše monstranci s Tělem Kristovým a zvolal hlasitě obrácen směrem ke kůru: "Ve jménu Páně, co tě přivedlo, duše prokletá, do domu Božího?" Tóny rázem ustaly a neklidná duše lakotníkova neměla od té chvíle už nijakou moc v kostele cokoli ztropit.
Farář ovšem už věděl, že zemi byla předána jen ta rakev bez těla, neboť ďábel si odnesl hříšníka už před pohřbem do pekel.

Čertovo zjevení
Jednou šel jeden chlapec za svou milou do odlehlé vsi až na druhé straně velkého lesa: a že se při takových příležitostech na čas tolik nehledí, vracel se domů už k půlnoci a dal by asi nevímco za to, kdyby měl tu cestu temným hvozdem brzy za sebou. Když tak už přece jen nějakou chvíli kráčel lesní cestou, stál náhle v jejím ohybu pěkný vůz se dvěma zapřaženými vraníky. Mladík si potěšen pomyslel, že snad nějaký známý, který má s ním stejnou cestu, počkal tu na něho, aby ho svezl. Jaké však bylo jeho zděšení, když tu k němu přistoupil černě oděný cizinec a zval ho nasednout, že jeho vůz ho dostane prý domů rychlostí větru. To se našemu nočnímu opozdilci přece jen nezdálo zrovna bezpečné, takže nejistě poděkoval a chtěl pokračovat dál svou cestou. Tajuplný cizinec ho však zadržoval a naléhal, že tak výhodnou nabídku ke svezení nelze bezdůvodně odmítnout. Byl stále neodbytnější a mladík brzy pochopil, že další zdráhání by tu nebylo asi nic platné. Hotovil se užuž naskočit na vůz a napadlo ho náhle jen tak si přitom prohodit: "Tak tedy ve jménu Božím!"
Po těch slovech zmizeli koně i vůz, zmizel i záhadný cizinec, poněvadž jméno Páně zlomilo i tady lehce moc ďábelskou.

Jako mladý začínající autor otiskl Wilhelm Formann tato dvě lidová vyprávění v nezapomenutelném českobudějovickém měsíčníku Waldheimat. Narodil se v tom městě 16. prosince 1911, absolvoval tam gymnázium a odešel pak za vysokoškolskými studii do Prahy, na německou techniku (Technische Hochschule). V Praze působil po jejím dokončení jako novinář a kulturní redaktor. Roku 1939 se mu tam narodil syn Hans Heinrich, po válce v Rakousku také známý dramatik a novinář jako jeho otec. Coby voják wehrmachtu byl Wilhelm Formann za války zajat, po odsunu se stal nakladatelským redaktorem a později spisovatelem na volné noze v rakouském Linci. Jeho oborem byla i divadelní a filmová kritika. Až na sklonku svého života přesídlil do Badenu u Vídně, kde zemřel v prosinci roku 1984 (v Badenu nebo ve Vídni?). Roku 1961 vydal esej o literatuře vyhnaných krajanů Sudetendeutsche Dichtung heute, rok nato knihu o filmu Welt aus Licht. Už roku 1948 uspořádal výbor z díla šumavského spisovatele Antona Schotta pod názvem Einer der Stillem im Lande (Jeden z tichých v zemi), rok nato podobný z díla Franze Schrönghamera-Heimdala s titulem "Der Haupttreffer" (Hlavní výhra) a roku 1950 spolu s H.G. Kernmayerem doprovodil slovem obrazovou publikaci o tehdejší sovětské zóně okupovaného Rakouska Brot und Eisen - Wanderungen durch das werktätige Österreich (Chléb a železo - Putování po pracujícím Horním Rakousku).