Johannes Von Tepl

Toto je třetí kapitola nejslavnějšího snad díla německy psané pozdně středověké literatury. Autor tu básnickým slovem vede dialog se smrtí, která mu vzala milovanou ženu Markétu (to je ono dvanácté písmeno abecedy ze čtvrtého řádku naší citace: totiž iniciála jejího jména M, nikoli náhodou, jak někteří komentátoři dokazují, vážící Oráče i k tradici německé lyriky mariánské). O Janovi ze Žatce (Johannes von Saaz), Janovi z Teplé (Johannes von Tepl či Johannes de Tepla) i Janovi ze Šitboře (Johannes von Schüttwa, ale také Henslinus Henslini de Sitbor) - jde stále o jednu a touž osobu - i o textu zvaném Ackermann aus Böhmen bylo napsáno už tolik, že darmo opakovat opakované. Šitboř (Schüttwa) u Horšovského Týna (Bischofteinitz) je místem původu pozdějšího žáka latinské školy premonstrátského kláštera v Teplé (Tepl) u Mariánských Lázní (Marienbad) a písaře v Žatci (Saaz). Narodil se někdy kolem půle čtrnáctého století, po tepelské škole vystudoval práva v Praze a jako "Johannes M.A." (magister artium) snad počal svou profesionální dráhu v roli rektora školy, z níž do Prahy kdysi odešel. Ke změně vedení došlo v Teplé kolem roku 1380, kdy se předpokládá i datum vzniku Tepelského kodexu (Codex Teplensis), považovaného za nejstarší německy psanou bibli, "schrift des newen gezeugz". Páter Dr. Gilbert Helmer, premonstrátský opat tepelský a významný germanista, došel k domněnce, že jedním z písařů kodexu mohl být právě Jan z Teplé. I kdyby jím snad nebyl, jisté je, že onen překlad do němčiny znal a užíval. Od roku 1383 stává se pak městským písařem v Žatci (odtud snad nejužívanější podoba jeho jména podle tohoto místa působení). Vedl i tamní latinskou školu a dopracoval se hodnosti veřejného notáře pražské diecéze, jmenovaného přímo arcibiskupem. Měl v Žatci proti škole při městských hradbách dům s věží, která měla dokonce v čas války sloužit obraně města. Poté, co prožil v Žatci téměř 30 let plodného života, rozhodl se ucházet o místo notáře na Novém Městě Pražském. Tehdejší význam Prahy nelze nikdy dost přecenit, byla opravdovým středem Evropy, těsně před hroznou krizí ovšem. Žatečtí mu vystavili skvělé doporučení, v němž ho nazývají Janem ze Šitboře. Ještě téhož roku 1411, kdy se do Prahy přestěhoval, kupuje tam Jan "de Sitbor" dům ve Spálené ulici (Brennte Gasse) čp. 93. Víme jen, že po čtyřech letech nato už není naživu, poněvadž 18. listopadu 1415 prohlašuje jeho syn Georg - původní význam toho řeckého slova je "oráč, rolník", že od své matky přijal díl dědictví po otci, který mu náleží. Na iluminaci titulního listu Oficia sv. Jeronýma z roku 1404 se nám dokonce zachovala podobizna autora Oráče z Čech: u nohou světce a mohutného lva tu útlý, bledý muž v černém oděvu téměř úzkostně drží ve svých sepjatých rukou knihu. Je to tvůrce jednoho z největších děl německy psané literatury z dnes zapomenuté části Poběžovic (Ronsperg), opuštěné téměř vsi s rozpadajícími se zbytky gotického kostela sv. Mikuláše, svědek ztrát České země ze Šitboře na Šumavě, "aus Schüttwa im Böhmerwald".

P.S. 21. ledna 2003 měla ve ve Státní opeře Praha premiéru (koncertní premiéra se konala už 16. června 2002 v Berlíně) opera Emila Viklického Oráč a Smrt na libreto Dušana Roberta Pariska "podle dialogu Jana z Teplé Der Ackermann aus Böhmen und der Tod", vytvořená na objednávku Národního divadla v Praze.