|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Fronleichnam | Boží tělo |
|
Gott ist gut. Die Welt ist schön. Helle Weite, grüne Flut, In der Lüften Lustgetön. Heiland geht in Lichtgestalt Heute auf den stillsten Steigen Die gesenkten Stirnen neigen Sich des Wunders Allgewalt. Evangelium weiß ein Wort, Das vor aller Anfang war. Licht der Welt, der Liebe Hort, Den die reinste Magd gebar, Gott vor aller Anbeginn, Gott durch Ewigkeiten hin, Heute gibt er sich uns ganz Gott und Mensch in der Monstranz. Die Kanone kracht vor Lust, Heute kann sie keinen schrecken. Krieger in den Bratenröcken Pochen an die Ordensbrust. Fahnen feiern, Wimpel spielen Ueber tausend Häupter hin. Himmelwärts die Herzen zielen, Alle Sünde ist verziehn. Böllerschüsse, Kirchenglocken, Unschuld, Blüten in den Locken, Kinderlieder, Mutterflehn. Helle Weite, grüne Flut, In der Lüften Lustgetön. Gott ist gut. Die Welt ist schön. |
Je dobrý Bůh a krásný svět. Jasné dálky, znící vzduch, příval listů nese květ. V světle kráčí Spasitel po nejtišších stezkách země. Všemoc divu sklání jemně níže zástup lidských čel. Evangelium zná Slovo, které bylo přede vším. Světlo Vykupitelovo v Panně zrozeno a s ním Bůh k nám přišel jako host, Bůh už dál až na věčnost, který se nám celý dal, v monstranci Bůh, Kristus král. Radostně dnes zvučí čas, strachu můžeme dát vale. I válečníky cti dbalé vidíme jít, v tváři jas. Vlajky, korouhvičky vlají nad tisíci hlavami. Bez hříchu jsme, srdce k ráji, míří k nebi nad námi. Hlahol zvonů, z děl ohlasy, písně, pentle, dívčí vlasy, matek, dětí bezpočet. Jasné dálky, znící vzduch, příval listů nese květ. Je dobrý Bůh a krásný svět. |
Budweiser Zeitung, 1933, č. 44, s. 2 |
| Der Arbersee | Javorské jezero |
|
Bewegten Herzen stehen wir davor, kaum kann das Auge all die Pracht begreifen: der Wälderwall, des Sees Silberstreifen, dazu der Wellen geisterleiser Chor. Des Himmels Wölbungen, die darüber blaut, scheint in den Fluten lächelnd sich zu baden; es ist ein Bild voll Schönheit und voll Gnaden, wie ich es nicht im kühnsten Traum geschaut. Ich fühl es wohl, vom Erdenschmerz befreit: In diesem tiefen, glanzdurchwirkten Schweigen muss jede Seele sich der Schönheit neigen, um hell und leuchtend höhenwärts zu steigen - wir sind im Banne einer Ewigkeit. |
S pohnutým srdcem stojíme tu zas, sotva tu všechnu krásu oko vnímá: lesy a jezero, které třpyt stříbrný má, zpěv vln, tichý sbor duchů mimo čas. Pod nebesy se klene modrý den, v hladině vody jas milostiplný; úsměvný obraz, jejž koupou ty vlny, sotva i v mých snech bude předstižen. Pozemských strastí cítím se tu prost: to mlčení, co proniká až k duši, krása, jejíž svit nic tu neporuší a stoupat někam výš ji člověk tuší – zajat tím kouzlem sám až na věčnost. |
| Waldheimat | Lesní domov |
|
Der Bach, der Weg, der Steig. Die Vöglein im Gezweig. Der Wald, der Hang, das Feld Sind eine stille Welt. Die Ferne lockt nicht mehr, Die Heimat sehnt mich her, Sie ist so lieb und gut, Wie eine Mutter tut. Mein Heimatmutterschoß, Das Dorf, lässt mich nicht los. Im Wachen wie im Traum Zieht 's mich ins seinen Raum. Das Gras grüßt mich am Rain Zum Rasten lädt der Stein, Die Luft umkost mich lind Am Buhl wie einst das Kind. Ich bin ihr stillster Gast zur letzten, libsten Rast. Mein letzter, liebster Reim: Ich gehe wieder heim. |
Potok, cesta, kde ztich sbor ptáků ve větvích. Les, stráň, luk bezpočet, v úvalu usnul svět. Nevábí dálná zem, jsem zajat domovem. Je mi tu dobře, milo, jak u maminky bylo. Na klíně domova už asi setrvám. Ve snu i denním bdění jsem v jeho vymezení. Tráva i skála známá chladí mě pod nohama i vítr osloví tě, jako bys byl zas dítě. Jsem hostem nejtišším. Až vposled uslyším ten známý, drahý hlas, domů chci navždy zas. |
Hoam!, 1975, č. 5, 2. str. obálky |
| Waldheimat | Lesní domov |
|
Mein Heimat - Mutterschoß Das Dorf, lässt mich nicht los. Im Wachen wie im Traum Zieht's mich in seinen Raum. Das Gras grüßt mich am Rain, Zum Rasten lädt der Stein. Die Luft umkost mich lind Am Bühl, wie einst als Kind. Der Bach, der Weg, der Steig, Die Vöglein im Gezweig, Der Wald, der Hang, das Feld Sind eine stille Welt. Die Ferne lockt nicht mehr, Die Heimat sehnt mich her. |
Domov je jako klín matky - jsem jeho syn. Bdí ve mně. I v mých snách chce mít mne na dosah. Na mezi stonky trav voní mi na pozdrav, kámen i vítr ztich, jak tenkrát na kopcích potok a přes něj most, zpěv ptáků pro radost, ty stráně, pole, les, čistý svět u nebes. Kam jen bych šel teď dál, mne domov zavolal. |
Grafenauer Anzeiger, 24.11.1999, s. 31 |
| Baum in der Heimat | Stromu tam doma |
|
Baum in der Heimat Du hast es schön: Immer und immer Darfst du dort stehn. Muss ich scheiden und wandern Weit in die Welt, Du hast dein Bleiben, Wo dir's gefällt. Saugst mit den Wurzeln Die Kraft aus dem Grund, Baum in der Heimat, Saugst dich gesund. Wiegst mit dem Wipfel, Dich in Heimhimmelsluft, Darfst dich verschwenden Mit Blüten und Duft. Weißt nicht von Heimweh, Fernsein und Not. Dir bleibt die Heimat Auch noch im Tod. Baum in der Heimat Du hast es schön: Darfst in der Heimat Sterbend vergehn. |
V domácí zemi dál můžeš stát. Co všechno viděls: rozkvět i pád i odchod z vlasti; ty věrně jak stráž zůstals a trváš, kde kořeny máš. Kořeny saješ, čím živí tě zem, strome tam doma, dej útěchy všem. Houpá tě vánek a domova dech, když v závrati vůní spíš ve květech. Ty o stesku nevíš, jak zahltí. Zůstaneš na svém i ve smrti. Snad závidím ti i umírat: Navždycky doma spal bych tak rád. |
Waldheimat, 1931, s. 106 |
 obrazová příloha |
další strana |