RICHARD VON KRALIK

Moji rodiče strávili prvých pět let svého manželství v Lenoře (Eleonorenhain), v rozlehlém "panském domě" blízko své továrny, ve kterém jsem přišel na svět jako jejich první ratolest. Dům sestával jen z přízemních místností, rozložených do čtverce kolem malého travnatého nádvoří, od něhož byly odděleny prosklenou chodbou, samo tajemství a průzračnost zároveň. Vidím tam dosud jasně sám sebe, malého chlapce na větším ještě nádvoří před tímto domem, ve stájích pro koně a dobytek na druhé straně za dvorem, v dlouhých prostorách pokojů a také v kuchyni, kde mi kuchařka vyprávívala pohádky, v zahradě plné naivního půvabu za i před domem s jejími terasami, - jeden jediný pohádkový svět v malém, plný pestrých protikladů, s růžovými loubími a přebohatými záhony květin, s ovocnými stromy i keři, hojně obsypanými plody, s plantážemi vonných jahod a hlemýždími ulitami. Proč jsem se už nikdy později nesetkal s něčím při veškeré své naivitě tak plným fantazie a kouzla? Dolní terasa zahrady se tyčila omšelou, polorozpadlou zahradní zdí nad jasným a bystrým tokem Vltavy, plynoucí kolem, v níž se kmitali pstruzi a dali se chytit raci. Vidím graciézní postavu své matky, jak objíždí dvůr domu na koni, jenž s ní náhle k mému úleku prudce odcválá kamsi daleko. Vidím se s mladším bratrem Ludvíkem v kočáře, který řídí moje matka. Slaměný klobouk uletí bratru z hlavy a matka sestoupí, aby ho hledala, při čemž mi svěřuje otěže; přitahuji je v panovačném pocitu moci tak pevně, až koně couvnou a převrátí vůz do příkopu u cesty, aniž by se komukoli z nás co stalo.
Nejmocnější je však dojem z pralesa, který nás takřka bezprostředně obklopuje a vladařsky vážný stoupá vzhůru žulovými hřbety na jedné straně směrem k Boubínu, na druhé straně daleko k Třístoličníku. Vidím se zajat jeho temnou hrůzou, vidím ho zasmušile se rozkládat nad lukami zalitými sluncem. Všechny cesty jsou tím lesem lemovány, celý život je s ním tajemně spjat. Tady leží poražené dřevo, mohutné pařezy nahromaděné pro nenasytné sklářské pece. Všechny místnosti a chodby domu jsou přeplněny loveckými trofejemi z toho lesa. Nejhlubší dojem zanechávají bouře nad ním. Při jedné z nich zasáhl blesk ženu sbírající klestí a já vidím, jak ji nesou k hrobu, za rakví jde můj otec, starší bratr a všichni úředníci v širokém, slavnostním průvodu. - Ano, tomu lesu vděčím za základní ladění svého života a dodnes je mi, jako bych svůj domov neměl nikde jinde než právě v něm. Jen jsem od té doby vyměnil české pralesní hvozdy za Vídeňský les a nakonec i z něho nasál v sebe mnohé, co má pro mne vzácnou hodnotu.
Neměl bych zapomenout na německé pohádky, které mi vyprávěla naše kuchařka. Našel jsem později téměř všechny z nich u bratří Grimmů, ale byl jsem zklamán jejich střízlivou a jakoby zlomkovitou knižní podobou ve srovnání s bohatou plností lidového podání, květnatého ve všech podrobnostech, jehož pozorným vnímatelem jsem kdysi mohl být.
Byl to velkolepý život tam v šumavských lesích, život, před nímž to ostatní si sotva zaslouží být nazýváno stejně. Veselé sklářské časy byly už ovšem tytam. Vyprávěly se o nich celé pověsti, mnohé i o tom, jak smutné konce mívá nadbytek pozemských statků. Dodnes živá je ta o starém Mayrovi, kterého si odnesl sám ďábel právě ve chvíli, když sklářský pán vytáčel v zapovězený roční čas v kole svůdnou krasavici. Ta žena sama byl prý totiž onen satanáš. Ve skutečnosti trefila toho ctihodného starce mrtvice po jednom důstojném tanečku na vlastní počest. O něm či snad o jeho otci se také vyprávělo, že za své bohatství Mayrovi údajně vděčili nálezu velikého pokladu; ty peníze byly prý schovány v nějaké bedně nebo sudu a tam či snad jinde objeveny záhadnou náhodou. Dav stejně nikdy neporozumí, co je to nadevše vzácná energie a iniciativa výjimečného jedince.
Můj otec nacházel rozkoš ve trojím vyplnění svého času. První jeho vášní byla sama sklárna. Díky svým chemickým znalostem znovuobjevil mnohá ztracená či jen zapomenutá tajemství, zvlášť co se týče čistoty a zabarvení skla. To všechno bylo, jakož i pouhé přivážení suroviny k prostorám pecí, předmětem velkých tajností otcových a ovšem i jeho starších synů a v uzavřené místnosti směl být kromě nich zván k poradě už jen jeden jediný do věci zasvěcený správce. Aby mohlo být zhotoveno krvavě rudé rubínové sklo, byly drceny kousky zlata a vsypávány do žhavé tekuté masy nebo bylo zlato třeno a rozpouštěno k pozlacování nádherných uměle zdobených pohárů a číší. Rád jsem přihlížel těm alchymistickým kouzlům.
Druhou otcovou vášní byl lov. V období honů býval dům plný hostí. Lovcem tu byl každý, každý tu měl svou mysliveckou zbraň; snad každý den se chodilo ze zakouřených skláren na čerstvý lesní vzduch a z okolních hvozdů bylo slyšet výstřely. Jistota oka i paže se nadto cvičívala na střelnici. Byla to vášeň, která zachvacovala všechny až po dělníky a foukače skla. Ostatně obratný sklář, to byl už nějaký pán a cítil se každému roven.
Třetí a největší vášní těchto lidí ale byla hudba. Také učitel, farář, úředníci si rádi zahráli s nemenším zanícením. Po večerech až dlouho do noci znívaly kvartety klasiků a když se provedení vydařilo, mínili ti dobří lidé, že virtuosové ve Vídni, v Praze či v Paříži to nezahrají líp, poněvadž nakonec jen hrajou stejně správně tytéž noty. Všechno všecičko, i symfonie, oratoria a opery bylo nakonec upraveno pro smyčcový kvartet a tak bylo z čeho užívat. Pěstovaly se i mužské pěvecké kvartety, zvlášť o výletech. Klavír už nebyl tak oblíben. Teprve když přišla moje matka, dokonale ovládající jak piano tak harmonium, otevřela se hudebním nadšencům i říše kláves. Bylo pozoruhodné, že tomu domu zůstala docela cizí tehdy převládající moderní salonní hudba. Stejně jako v oblasti sklářských forem, setrvali tu veskrze u klasicismu. Dodnes jsou pro mne nezapomenutelné Beethovenovy sonáty pro housle a klavír v provedení mého otce a matky. Jejich poetický přístup se mi zdá dodnes nepřekonatelný. Mimochodem tu budiž připomenuto, že můj otec se ve Vídni na technických studiích často přátelsky stýkal se svým spolužákem Karlem von Beethovenem a mohl od něho leccos zaslechnout o jeho slavném strýci. Použil jsem nakonec odtud převzatý motiv i v jedné ze svých domovských novel.
Když mi bylo kolem čtyř let, usoudili moji rodiče, že ten pohádkový šumavský život by pro mne a mé dva mladší bratry mohl znamenat i cosi jako zápecí, a rozhodli se najít pro nás nějakou dobrou školu ve větším městě. Volba padla na Linec, hornorakouskou metropoli. Bylo to vozem na dva půldny, s možností přepřahat koně i na pouhý jeden den cesty. Šlo o takový předsunutý šumavský post a každé léto jsme se odtud také vracívali na dlouhé prázdninové pobyty. I otec mohl své obchody opustit na dny či celé měsíce, když se mu uzdálo, že zrovna není třeba jeho přímé osobní účasti.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1973, s. 49-52

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš